Světlana Veinert-Massey: Interview se studenty

středa 12. srpna 2009 ·

V USA jsou společenské principy jednodušší než v Evropě, ale o to pevnější. Daleko snadněji se mladí lidé orientují a najdou své místo. Nabízím zamyšlení nad rozhovorem s mladými lidmi v Chicagu a porovnání jejich postojů vůči společnosti dospělých.

Plná verze článku, který vyšel v časopisu Betynka 8/2009


Základní fakta o střední škole v USA

Byla jsem opravdu ráda a moc se těšila na shledání se Adamovými spolužáky, studujícími na Lincoln Park High School. Mnohokrát jsem hledala odpověď, proč je můj syn a jeho vrstevníci tak strašně nešťastný, negativní a kde je chyba v komunikaci mezi rodiči a mládeží.

Mám ráda mladé lidi a věřím na komunikaci s nimi, věřím, že dospělí by měli vyčerpat všechny možnosti k dosažení pozitivní a konstruktivní komunikace s nimi. Jedno je jisté, jsou tací, jaké společenské podmínky jim nabízejí dospělí. Až dnes chápu, jak těžké je koordinovat dítě, které cíleně jde trnitou cestou, protože pro některé mladé náš svět může být příliš komplikovaný.

Seděli jsme u dobré kávy na různý způsob a hromady sladkostí, kde jinde než tradičně ve Starbucks. Bylo nás osm, prostě kupa lidí okolo stolu, ve věku 16 let a já dostala na chvíli strach, že jsem v generační menšině, že to nezvládnu a připravila si úsměv č.1 a nohy na úprk...

Hned na úvod mě probodlo dvanáct párů vytřeštěných očí, když jsem se zeptala, zda je diskriminace na školách, jaké pocity v nich vzbuzují studenti různé pleti, pohlaví, sociálních postavení. Hned jsem se zastyděla za svoji nemotornou otázku. Studenti ihned reagovali: „Studujeme pro sebe, neřešíme to, co už je vyřešeno zákonem.“ Nemilosrdně mě kamenovali důkazy o rasové rovnoprávnosti. Dívčí část hned zdůraznila ženská práva, jako by mi četly myšlenky, a vychrlily ze sebe historické důkazy. Adam se pousmál, věděl, proč se ptám, a odpověděl: „V Česku jsou party, každá parta má zákony, a tam patří i arogance k jiné národnosti žijící v Česku. Já s tím nesouhlasím, ale vysvětlovat to mladým, kteří nemluví žádným cizím jazykem, a tudíž nerozumí žádnému cizinci, nemá cenu. Vždyť co děláte s Romy, bydlí v ghettech, nežijí mezi námi a pak jim máme rozumět. Nechte je být, ať žijou jako my, ale kontrolujte je, zdali dodržují zákony..!“

Od diskriminace byl jen skok k myšlence uniforem na školách. Přesvědčili mě, že uniformy dají studentům stejné postavení ve třídě, chápou školu jako prostor, kde lidí různých vyznání a ras mají nárok na stejnou porci vzdělávání za stejných podmínek. Bela se zasmála: „Svetlana, v jednom dni potkávám studenty pěti národností, několika barev pleti, vždyť bych se nestihla učit, kdybych měla řešit diskriminaci nebo rasové vztahy.“ Měla pravdu, většina Čechů uniformu bere jako útok na jejich svobodu, právo si dělat a nosit, co chce. Přemýšlela jsem, kde se učí absolutní respekt k zákonům, mnohé z nich jsou velmi přísné, ale většina mladých je respektuje jako nezbytné opatření proti nezákonným věcem. „Mami,“ usměrnil mě Adam, „zákony se porušují všude na světě, jen tady je to výrazně menší procento než u nás.“ Ne, nejsou Američani lepší, jen se bojí trestu, je to přísné, nekompromisní a nezkorumpované. Nejsou výjimkou jedenáct až třináctiletí mladíci s pouty na rukou odvážení policií na přestupkové, mají záznam a ten si musi odpracovat, třeba ve škole. Za co? No, porušili zákon školy, města, státu apod.

Všichni souhlasili, že High School v USA neznamená nic. Je to jen „ukončené vzdělání“, na to navazuje obrovský výběr bakalářských a vysokých studií. Po High School se můžete stát kadeřnicí, řídit autobus, vlak, když absolovujete daný kurs. Tasha jako jediná chodí na Public High School výběrovou, kde každý semestr musíte mít výborný prospěch, abyste se na škole udrželi. Adam se ušklíbl, že se šprtá, ale její spolužáci k ní vzhlíželi s respektem. Moc dobře věděli, jaké výhody jí to přinese v budoucnu. Studovat universitu znamená pro většinu lidí úvěr z banky, finanční podporu celé rodiny. Pro zajímavost: cena běžného akademického roku $ 21–35 000 a více plus dotace od ministerstva. Museli jsme souhlasit, americké university jsou modernější, výuka vysoce profesionální, prostředí motivační, většina lektorů vyučuje na universitě až po úspěšné kariéře v oboru a je za to ohodnocena, je pravdou vyjádření: platíte, ale stojí to za to....


Rodina, idol, sny, média v životě

Už dlouho mi nikdo neřekl názor, který by rozhodil můj slogan: „V mém věku a otrkanou životem mě nemůže nic a nikdo...“ Ani si to moji mladí přátelé neuvědomili, ale jejich odpověď na otázku, koho mají za idol ve svém životě, zněla od sedmi z osmi „matka“, poslední řekla „starší sestra.“ Poslouchala jsem a nedýchala, když popisovali vztah k rodičům, Adam nevěřil, on se nechtěl vyjadřovat k rodině. Trvalo nám 10 minut, než jsme ho přesvědčili, aby začal mluvit o svých názorech na rodinu. Proč jsme tak emotivní, ale neumíme mluvit o svých emocích, proč se bojíme vlastního názoru? Bylo mi do pláče, když jsem zjistila, jak můj syn nevěří na právní systém Česka. Bezmocně hlesnul: „Jen se podívej, jak ti žádný soud nikdy nepomohl, jak Češi kradou, jak jim vše prochází, stydím se, když čtu politické noviny na internetu, kde máme brát idoly? Nikdy nemůže vyrůst někdo výjimečný v naší zemi, v těch podmínkách.“ Zoufala jsem se bránila, že já takto nežiju. Ušklíbl se: „Proto jsi musela odejít, nemohla jsi tam vydržet..!“ Byla to Adamova nejdelší řeč, spolužáci nevěřili, oponovali mu v mnoha bodech. A tak mě napadá, je česká mládež obrazem naší doby? Vezmeme už konečně na sebe zodpovědnost za kvalitu další generace, nebo je prostě odsoudíme k údělu bezvýrazných a bezpáteřních lidí, kteří se budou pasivně učit, ale stydět se za vlastní zemi...

Americká výchova se může zdát moc technická, ale určitě mnoho odborníků by souhlasilo, s názorem, že rodiče mají vychovat a dovést děti do věku, kdy se starají o sebe samy. Mike to jasně řekl: „Nechci aby můj sen byl rodinnou záležitostí, rodiče nejsou proto aby plnili sny dětí, sny si máme plnit sami sobě.“ Proč? Jak všichni víme, cesta je cíl, ne sen. A navíc – známe sny našich dětí? Jsou totožné s našimi? Nebo máme povinnost je připravit na nelehký úkol jít životem a bojovat o svobodu, bytí, respektovat zákony, nakrmit sebe a děti... co je naší povinností? Udělalo se mi mdlo, jsem vnímavá a poznala jsem se svou chybu.

Chtěla jsem intelektuální názory na média, těšila se na diskuzi, nic z toho. Mluvila jsem s mládeží, která vnímá média pozitivně, reklama a média jsou vynikající prostředky, jak oslovit masy lidí, kde jen může selhat lidský faktor. Lidé, kteří média zneužijí nebo využijí. V USA je reklama součástí businessu, charity, informačních zdrojů. Mladí Američani podporují reklamu, média, business jsou součástí jejich života, ale co nechtějí a co neuvidíte, je vulgarismus, rasismus, škodlivé a návykové výrobky. Souhlasili jsme všichni, líbil se mi názor mého syna, že účinnější trest pro kuřáky by bylo dražší zdravotní pojištění. Možná nejdříve vytvořit společenské normy a pak míru trestu, je to logické a systematické.

Byla jsem pyšná, že mladí obou kontinentů mají stejné názory, oni se mezi sebou domluví. Nedávejme jim bariéry, které jsme léty sami sobě vystavěli. Dívala jsem se na ně, když Adam zapomněl na tragické scénáře naší politické scény, byl jedním z nich. Moderní, nespoutaný v názorech, nadčasový. Trochu jsem je skřípla globalizací, většina z nich vnímá tento proces jako pomoc rozvojovým zemím. Problém vidí v tom, jak kontrolovat velké korporace, aby nezneužívaly levné pracovní síly a regulaci spolupráce s vládami, kde hrozí korupce na nejvyšší úrovni. Je překvapující, jak se shodnou ve světových problémech, kde dospělí nemohou dospět ke společnému cíli. Napadlo mě, není to proto, že do toho nemíchají osobní zájmy a jsou zatím nezkorumpovaní? Je to důkaz, že korupci se mladá generace naučí až během pracovního života. V 16 letech ji ještě nekompromisně odsuzují.

Oh, jejich věčný J. F. Kennedy, jak ráda jsem si povídala o charismatickém presidentovi. I po letech pro další generace je to symbol, jako Martin L. King. Po dlouhých letech čekání president Obama se zařadil po boku politických i lidských idolů. Jen jsem si povzdychla, proč můj syn probral presidenta Masaryka v jedné vyučovací hodině porevolučního dějepisu, kde Beneše zařadili mezi zbabělce a Háchu mezi zločince. Ale proč nezná jejich projevy, manželky, knihy, sny, názory. Jsem naštvaná a smutná, už nemáme socialismus, a přesto nikdo nechce vyučovat naši nejúspěšnější dobu a velikány a v jak těžké době vládli. „Uvědomili jste si, že být president je hlavně práce? Není to poslání, pozice...je to práce pro toho nejschopnějšího člověka, který vede národ směrem jemu prospěšným. Tento člověk pracuje dobře, anebo špatně, a pak by měl být vyhozen ze zaměstnání jako každý zaměstnanec.“ To není z knihy, je to přepsaný názor Tashi, 16 let, Chicago.


Co to jsou peníze?

Zajímavé a zoufalé, pro Čechy peníze znamenají moc a úspěch, pro mladé Američany zdraví. Zdraví je tu základ celého bytí, dosažení úspěchu je snazší s pevným zdravím a hlavně, kdo by se staral o vaše zdraví, je to vaše osobní povinnost. Spousta pojišťoven podmiňuje svoje platby preventivní péčí. Po několika měsících jsem měla představu, že v USA jsou lidi jenom s rakovinou, než mi bylo vysvětleno, že preventivní prohlídky na nádory jsou běžně hrazené každou pojišťovnou od přiměřeného věku. Proč? Najednou mi vše přijde logické – je to levnější, než když vám hradí operaci...taky tomu rozumíte?

Peníze jsou z práce. Práci si seženete, když se úspěšně presentujete-prodáte. Vím, Češi jsou úžasně pracovití, studují, mají světové názory, ale když dojde na situaci to celé prodat někomu, jsme v koutě a jen si stěžujeme na nespravedlnost. Rozesmál mě milý student, 17 let, hráč na klarinet na dobré úrovni studentské kapely. Našel online inzerát, kapela při High School v Curychu vypisovala konkurs na hráče klarinetu, rozhodl se to zkusit a zdokonalit se v němčině, která byla na úrovni „americké –tj. skoro žádné“. Jel a vyhrál, proč? Byl jediný uchazeč...nikdo z evropských států ani nepřijel, nevěděl, neměl odvahu...? Už dávno vím, jak vzniká sebevědomí, ale nepřestanou mě udivovat nové a nové story, které pro českého studenta jsou noční můrou. Co kdyby neuspěl?? No nic, prohlídl by si Curych a jel domů. Kde je problém?

Je pravda, že Američani obdivují evropský přehled o světě, cesty „jen tak za poznáním“ s batohem na zádech. Mladá generace Američanů už bojuje s rodiči o změnu stylu, nechtějí jen vydělávat peníze, chtějí být více spojeni se světem. Přesto jejich svoboda myšlení a tolerance platná v USA nemusí vždy pochopena správným směrem ve světě.


Svoboda v mém životě?

Těšila jsem se na téma svoboda a dala jim podmínku tří slov vyjadřující svobodu. Barbra vyhrkla a za ní ostatní: „Volnost veřejného projevu, tisku, stejné práva pro všechny.“ Na rozdíl od nás, kdy většina si myslí, že svoboda cestovat, názoru, nezávislost na státu, dělat si, co chceme. Nemyslím si, že by to mladí Češi mysleli špatně, jen výuka o základech svobody jaksi zaostává, všichni víme, kdo může vyučovat svobodu, když ji doteď mnozí dospělí nepochopili? Jak může fungovat konstruktivní diskuse mezi studenty a učiteli, když základní práva byla učitelům odebrána, autorita se stala cizím slovem pro mnoho z nich a ti, kterým zbyla, se stali nežádoucí pro mnoho ředitelů škol a samotné ministerstvo. Modelem „konstruktivní“ diskuse se stala naše politická scéna, jsou sprostí politici, proč ne mládež? Řídí opilí politici auto? Proč ne mladí? Když bude americký president řídit opilý, mít nemanželské dítě, rozvede se, pravděpodobně musí odejít z úřadu. Je to nemoderní? Možná puritánské, ale funkční.

Rychle jsem položila otázku: „Jak a kam až bojovat za svobodu?“ Američani jsou jako děti, hraví, nadšení z akce a občas naivní. V porovnání s nimi můj Adam je radikální, nepřu se, kdo má pravdu, ale asi souhlasím se synem. Tak mě napadlo, bylo by krásné, kdyby USA a Evropská unie seděly u stolu jako my a chtěly najít konsensus. Pravda je někde uprostřed. Má civilizovaný svět právo učit demokracii v zemích, kde lidská práva jsou v plenkách? Proč nepočkat na přirozený vývoj místní populace, která již nebude respektovat násilí a teror na úrovni středověku. Křesťanství se také modernizovalo postupem času a vzalo si své oběti. Studenti se shodli, že zpřísnit postoje vůči zemím, kde náboženská idea jde v totálním rozporu s naší civilizací, by pro současnou generaci byla otázka k řešení, ne vojenská síla. Byla jsem pyšná na názor Adama: „Nedá se bojovat za cizí svobodu, když ten někdo vůbec neví, co to znamená, můžeš jenom působit ideologicky, dostat správné informace do míst a k lidem, kteří nic nevědí. Oni sami se musí rozhodnout, zdali stojí za to bojovat a případně položit život.“


Vzdělání, školství

„Co byste změnili na škole, na systému?“ Diskutující se mi sjednotili v dav, který se předháněl v názorech. Strhli i Adama k diskusi, ten mě překvapil názorem: „Stát by místo dětských přídavků měl platit za kvalitní školství, a částku by doplatili rodiče, ta by se jim mohla dát do nákladů k daním!“ Zdálo se mi to docela logické, není to hloupé na šestnáctiletého kluka, který nechce chodit do školy. Mladí Američani nezůstali v stížnostech pozadu, kritizovali především státní dotace, které se zkrátily kvůli válkám v cizině. Uvědomují si úspěšná studia jako krok k úspěšnému životu, proto vzhlížejí s nadějemi k prezidentu Obamovi. Na rozdíl od Adama, který by učitelům nepřidal na mzdách, oni by chtěli zaplatit skutečné profesionály. Překvapilo mě, jak oběma stranám vadí špinavé prostředí a vandalismus. Zeptala jsem se: „Kdo to rozbíjí, určitě někdo z vás?“ Jasná odpověď zněla: „Ano, chtělo by je to přísněji potrestat a nechat zaplatit!“

Co vadí všem na učitelkách? Českému klukovi vadí lhaní, nepřátelský postoj, jakoby věčná nedůvěra mezi studentem a učitelkou a pasivní, nudný styl výuky. „Nemůžu jim věřit, ony jsou nespokojené s platy, tak si to vybíjejí na nás.“ Nesouhlasím se vším, co říká, ale asi tak nějak to bude…? Bela má jasněji: „Chtěla bych, aby učitelé konečně více učili o světě, měli větší rozhled, měli by více cestovat a poznávat a přivézt nové poznatky.“ Barbra dala za příklad učitelku na jejich škole Dr. Onubogu, můj syn zajásal: „ Ano, ona je úžasná, tak jak učitelka má být, chytrá, vtipná, přítel.“ Znám příběh Dr. Onubogu, rodiště Nigérie, diplomatické služby jako tlumočnice, provdaná do Rakouska, tři světové jazyky, rozvod, domov USA. Vynikající pedagog. Tasha pokračovala: „Myslím, že není nutné být pedagogem od narození do smrti, dospělý člověk může v určité etapě svého života mít chuť, elán a hlavně co předat mládeži.“ Cítila jsem něco podobného, přála bych to všem učitelům na světě, aby se z nich stali znova vizionáři a průkopníci nových výukových metod a hlavně nebyli tak zoufale závislí na státní politice.


Pojem Evropská Unie

Mám ráda Evropu, je to můj rodný kontinent, ale také naprosto jedinečný prostor, kde kráčely dějiny. Chtěla jsem vědět, zda americká mládež zná něco více o Evropě. Tasha nadšeně prohlásila: „My vás tak obdivujeme, váš liberální styl života, nespoutaný, tak relaxační..!“ Pomlaskla jsem si spokojeně, ale ona pokračovala: „Jen nevíme, proč si stále stěžujete, myslím, že jste trochu rozmazlení, nechápu, co vás vede k tomu, žít stále v napětí mezi sebou, vždyť jste tak stejní.“ Chtěla jsem oponovat a vyjmenovat seznam výrazně kvalitních lidí, politiků, na které jsem si rychle nemohla vzpomenout, ale Adam mi podsekl židli a dodal: „A co je horší, Evropani si neumějí poradit s problémy, každá maličkost je hned napětí, moc mi vadí, že se neřeší zásadní problémy, jako jsou komunisté v europarlamentu, promlčené korupce v Bruselu, výrazná lehkovážnost k nacionalismu. Kam to směřuje, no zase k válce.“ Mám již dávno názor, že by mohla být na školách zavedena výuka „společenského chování v Evropě“ a tím jsem zamávala Adamovi před očima jako argumentem, ale ten se jen ušklíbl: „Mami, víš, co by z toho udělali u nás? Vyučoval by to nějaký funkcionář z povinnosti, dal by tomu politický obraz, víš, jak by to vládnoucí strana zneužila a vymývala mozky chudákům dětem ve škole…“ Měl pravdu, cítila jsem pohledy nechápavých Američanů na našich rtech, jak a co dál. Nevymysleli jsme to, Evropané jsou pozadu, nemají zákony, které by jasně určovaly společenský vývoj, stále se bojíme vlastních stínů minulosti. Češi komunismu, Němci fašismu, Švýcaři své neutrality, Holanďani své liberálnosti k cizincům, Francouzi historického pouta na muslimské země. Vždy se najde něco v našich myslích, co nás nepustí dál a výš.

Chtěla jsem dát diskusi pozitivní směr a prakticky jsem se zeptala: „Můžete mi vyjmenovat pět lidí nebo věcí z Evropy, tak jak vás rychle napadnou?“ Bela nadšeně vykřikla, aby byla první:“ Hitler, Eiffel, Aushwitz, Barcelona a manželka Sarkozyho..!“ Málem jsem omdlela.., ale nevzdala jsem se a statečně rozvinula debatu: „Chtěli byste studovat v Evropě?“ Byli nadšeni, musím přiznat, že celkově téma školství Američanům přijde naprosto normální a mají to pod kůží. Usoudila jsem, že by bylo jenom prospěšné otevřít studijní programy pro oba kontinenty, zcela prokazatelně se mladí lidé snáze domluví a předávání životních stylů může být jen ku prospěchu dalších generací.


Sexuální výchova: liberálnost, nebo střídmost?

Trochu nervózně jsem začala debatu nad tématem, pro nás běžným, pro Američany velmi delikátním. Už dávno vím, že diskuse manželek u kávy nad manželským sexem se v USA nehodí, vím, že žiji v zemi, kde stále nevěra jednoho z manželů je společensky nepřijatelná, přesto jsem chtěla znát názor mladé generace. Volila jsem citlivě otázku: „V jakém věku je běžná komunikace dětí s rodiči o sexuálních otázkách?“ Holky byly statečné, ale vrtěly se mi na židlích a nevěděly, jak do toho: „Většinou je to na našich mámách, sdělují nám své zkušenosti, ale je to k ničemu, jsou staromódní a vůbec to nemůžeme brát jako rady nebo pomoc, navíc antikoncepci do 21 let musí kupovat, a tím souhlasit, rodiče.“

Jsme v moderní zemi, kde mladí vědí, jak to chodí, ale přístup k sexuálním materiálům mají velmi komplikovaný. Evropské představy o sexuálních snadno dosažitelných obrázcích na TV, ve stáncích, nejlépe prodávaných před školou, se nenaplní. Žiji v zemi, kde se písničky Eminem propípávají a dokumenty ze zdravotnictví, kde je vidět nahé tělo, jsou dokonale zamlženy. Reportér, který by mluvil sprostě v médiích, přijde o práci a reputaci v oboru. Tím se nabízí otázka, jak a kde dostáváte rady? Překvapující odpověď: „Tak si to říkáme mezi sebou, od starších a zkušenějších, v podstatě všechno máme zakázáno.“ Nesouhlasně jsem kroutila hlavou, stála jsem tváří problému, který já řešila se synem mezi 8–10 rokem. Sexuální výchova v USA neexistuje, je tady spousta bariér, které ztěžují komunikaci na toto téma a výukové programy na školách, pokud jsou promítány, skončily u čistoty těla. Jsem zastánce názoru, že naše děti by měly být připraveny na nástrahy života, který může být pro ně nebezpečný a nejinak je to i v USA. Přesto se nedomnívám, že by mladá dívka měla přijít o své panenství brzo – ne kvůli konvencím, ale kvůli ní samotné.

Pochopila jsem, že Amerika je zemí mnoha kultur různých kvalit a uvolnit sexuální chování této masy by mohlo mít nedozírné následky. Snažila jsem se pochopit výhody zvyku, že když muž s vámi začne žít intimně, pravděpodobně už chystá svatbu podle společenských pravidel, ale nezbavilo mě to názoru, že moderní osvěta ožehavých témat je velmi účinná. Mohu doložit příběhem kamaráda ze Švédska, který jako dítě vyrůstal vedle „Red Light District“ ve Stockholmu, prostitutky uctivě zdravil, protože to je legální zaměstnání. Musím přiznat, že morálnějšího muže jsem nepotkala, i přes nástrahy vedlejšího bloku. Vyprávěla jsem svým americkým přátelům svůj příběh, nedýchali a většinou souhlasili. Logicky přišla otázka: „V kolika letech mladí Američani začínají sexuálně žít?“ Dívky jasně daly najevo: „My opravdu máme výchovu, že naše panenství je naše pýcha, ale taky máme strach. zdali ten jediný, co přijde, je ten pravý..!“ Bylo mi dívek až trochu líto, připomnělo mi to naši babičku, ta utíkala z domova na zakázané rande. Obecně jsou americké dívky vedeny ke svatbě a založení rodiny, tak jako chlapci mají pracovat, aby uživili rodinu. Možná jste zmateni, protože americké ženy jsou nejnáročnější manželky, a máte pravdu. Za léta bojů za různá práva ženy nezůstaly pozadu. Americký právní systém je velmi vstřícný k manželkám a především matkám při rozvodu. Model pro nás Evropany nepochopitelný, ale nesmějte se, zvláště severní státy Ameriky jsou velmi puritánské. Marně jsem se dožadovala ukázat prostitutky na ulici v Chicagu, prostituce je ilegální, a tak jako drogy, neuvidíte nic na ulicích. Samozřejmě, když se rozhodnete hledat zakázaná doupata, určitě najdete vše jako v Evropě, ale na veřejnosti nikdy. Na radovánky si zajeďte do Californie, je to nejliberálnější stát.

Poslední věta měl být vzkaz do Evropy: „Jsme štastní za prezidenta Obamu, který to řekne za nás, my věříme, že najde cestu i k vám a vy nás pochopíte. My věříme na Ameriku, přes všechny chyby.“ Adamova odpověď mě překvapila: „Nechci válku v Evropě, chtěl bych slušnost, která je tady v Americe, přenést do naší země.“ Co můžu vzkázat já? Věřme mladým lidem, jsou neopotřebovaní, nezatížení, pomozme jim, oni se už domluví bez nás.

____________

Další článek autorky najdete ZDE.

1 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
24. října 2009 v 12:42  

Dobrý den..
Velice mě tento článek zaujal...doplnil a objasnil mi nějaké věci, mezery v mé hlavě něco čeho si my nevšímáme...Trošku mě to přinutilo přemýšlet nad tím...a porovnávat život v Americe a v Evropě...a hledat + a - ...u obou kontinentů...
Opravdu mě tento článek zaujal...Nashledanou ..Veronika...

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger