Elena Lisá a kol.: Hry k rozvoji sociálních kompetencí žáků 1. stupně ZŠ

čtvrtek 30. září 2010 · 0 komentářů

Novinka z nakladatelství Portál jistě zaujme učitele 1. stupně, kteří mají ve třídě problematické žáky.

Publikace obsahuje 32 her pro žáky ZŠ na pět různých komunikačních témat, která lze vybírat podle potřeb třídy či jiné skupiny dětí. Všechny zařazené aktivity autoři ověřili v praxi. Kniha chce napomoci při práci se žáky, kteří mají problémy s komunikací s okolím, nerespektují společenská nebo skupinová pravidla, nedokážou se bránit ponižování apod. Ve hře si děti osvojují základy dialogu a zdvořilosti v komunikaci, učí se naslouchat, odolávat případné manipulaci nebo zvládat impulzivitu druhých i svou vlastní. Prostřednictvím her lépe pochopí různé sociální role a pravidla či normy, jejichž dodržování je pro dobrou mezilidskou komunikaci nezbytné.

Autorky pracují ve Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě, který se zabývá především specifiky mentálního vývoje zdravých i postižených dětí a sociálním vývojem dětí a mládeže.

Knihu si můžete prolistovat ZDE. Knihu si múžete objednat také ZDE.

Ukázky:
Abeceda kouzelných slovíček
Sociální kompetence

Recenze mgr. Aleny Říhové ZDE.

Milan Pol, Lenka Hloušková, Petr Novotný, Martin Sedláček: Profesní dráha ředitelů základních škol. Od fáze profesní jistoty k novým výzvám

středa 29. září 2010 · 0 komentářů

Text představuje některé z výsledků kvalitativně orientovaného výzkumného šetření zaměřeného na poznání profesní a životní dráhy ředitelů základních škol. Pozornost je věnována především představení a interpretaci pokročilých fází v kariéře ředitelů navazujících.


Zdroj: Fenomén času ve výchově a vzdělávání, Studia paedagogica, ročník 15, číslo 1, rok 2010, Masarykova univerzita

Obsah tohoto čísla najdete ZDE.


Text navazuje na předchozí studii objasňující nástup do funkce ředitele a úvodní adaptační fázi. Identifikované fáze ředitelské kariéry jsou interpretovány v souvislosti s vývojem přístupu ředitele k výkonu jeho funkce. Text přináší empiricky podložené argumenty vysvětlující přímý vztah mezi profesní dráhou ředitele a řízením a vedením školy.

…Čas reflexe a rekapitulace chodu školy mnohým odkryl, co se z jejich představ nepodařilo realizovat. Neopomenutelnou roli však hrají i další převážně osobní faktory. Intenzita a zejména dlouhodobost působení ve školství se například u některých ředitelů ozývá v podobě pochopitelné únavy.

„Podle mého názoru je přelomová padesátka. Člověk zvažuje, zda má cenu zůstávat. Už není nejmladší. Je tou školou i vyčerpanej. Důležitá je ta otázka, zda má člověk té škole ještě co dát. U mě to tak bylo. Člověk bilancuje a přemýšlí, co dál. Je tam ta setrvačnost. Co si budeme povídat, taky i určité zabezpečení. Obecně už nemá strach z těch běžných problémů. Musí v sobě najít ty odpovědi.“ (výrok ředitele v průběhu skupinového rozhovoru)

Symbolicky lze říci, že ředitelé, kteří se dostali až do této fáze, se ocitli na pomyslném vrcholu kopce. I přes dílčí nezdary úspěšně zdolali řadu překážek. Zároveň však vidí i další vrcholy, které symbolizují nové, ale i oprášené počáteční cíle a vize. I proto fázi zkušeného ředitelé doplňujeme přízviskem nové výzvy. I zkušený ředitel, nyní možná trochu paradoxně, tedy opět stojí před rozhodováním, zda a o jaké výzvy či cíle obohatí svou další profesní dráhu…


Závěr

… „Výzkum přispěl k teoretickému a empirickému poznání práce ředitelů škol v kontextu vývoje jejich profesní dráhy. Přinesl soubor dosud neexistujících poznatků o významných okolnostech a podmínkách práce, o profesní dráze klíčových aktérů chodu českých škol – ředitelů škol. Nově rozkryl fáze vývoje profesní dráhy ředitele školy a přispěl k poznání charakteru výkonu funkce ředitele v základních školách.

Výzkum ukázal, že navzdory rozdílným individuálním stylům a při vší různosti osobnostního nastavení ředitele lze říci, že přístup ředitele k výkonu jeho funkce se v čase mění v souvislosti s fázemi ředitelské dráhy. Nelze však říci, že se zásadně mění jeho styl řízení. Styl řízení se profiluje a je postupně modifikován tak, jak ředitel nachází jakýsi modus vivendi. Obvykle ředitelé začínají tak, že většinu řídících činností strhávají na sebe, postupně se však naučí, co a s kým lze sdílet; od prosazování změn tlakem se ředitelé posunou k realističtějšímu způsobu řízení změn; postupně nachází souhru s těmi klíčovými aktéry, kteří jsou rozhodující pro jejich uspokojivé fungování v roli ředitele. Ředitelé postupně procházejí obvykle dvěma fázemi jakéhosi sebepotvrzení, snad i sebepřijetí v roli ředitele a poté se mohou otevřít novým výzvám a obohatit o ně své cíle.“


Časopis Studia paedagogica lze zakoupit v internetovém Obchodním centru MU či v Knihkupectví Hana Smilková, Filozofická fakulta MU, Veveří 26, 602 00 Brno, tel.: 541 121 468, e-mail: knihysmilkova@atlas.cz

Předplatné si můžete objednat e-mailem ZDE.

Adresa redakce časopisu: studiapaedagogica@phil.muni.cz

Lenka Martinková: Známky u nás nepotřebujeme

pondělí 27. září 2010 · 1 komentářů

Když člověk slyší u termínu základní škola přívlastek soukromá, už jaksi automaticky čeká moderní budovu, interaktivní tabule, počítače, zvýšenou dotaci hodin angličtiny… A školné. Až na to, že zdejší děti platí 800 korun měsíčně, je Adélka docela jiná. Venkovské stavení, na dvoře hlídá pes, v zahradě bečí ovce a na zápraží se vyhřívají dvě koťata. Den naší návštěvy byl zalitý sluncem a paní učitelka přinesla dětem mísu třešní – nemohlo se nám tu nelíbit.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 7. 9. 2010


Mašovická malotřídka Adélka dává každému ze svých třiceti žáků tolik času, kolik potřebuje

…V Adélce je ledasco tak trochu jinak. Tak třeba počet dětí. Na všech devět stupňů jich sem chodí dohromady nejvýše třicet – obyčejných, velmi nadaných i lehce problémových, které škola integruje. Každý den ráno zaparkuje před školou malý transit, kterým si ředitel Halík sváží část dětí do školy sám. Další díl posbírají ostatní pedagogové, kterých je tu celkem šest: čtyři učitelé, jeden asistent a jedna vychovatelka. Zbytek svépomocí dovezou rodiče.

…„Každé dítě má svůj studijní průkaz, podle kterého pracuje. Na začátku školního roku si společně s učiteli stanoví cíl, počet bodů, který by chtělo a mělo dosáhnout, a této osnovy se drží. Takže – když se jim třeba občas nechce něco dělat, stejně pořád vědí, že průkazka je tlačí,“ popisuje ředitel. Body za diktáty, znalost slovních druhů, společnou i samostatnou práci v hodině a k tomu individuálně nastavený strop umožňují každé dítě hodnotit zvlášť, podle jeho schopností a možností, a vyhnout se tak nežádoucímu srovnávání.

Pro rychlejší má učitel vždy připraveny další úkoly, ti pomalejší se drží svého tempa a nejsou nijak stresováni. I proto třeba každé dítě píše v pracovním sešitě zrovna na jiné stránce. A když se během roku ukáže, že školák je šikovnější, než předpokládal, nebo mu naopak nějaká látka působí větší potíže, není problém, aby učitel potřebnou „laťku“ ve studijním průkazu snížil nebo naopak zvýšil.
„My ty děti známe, víme, jaké jsou, víme, co je chceme naučit, co si na to musíme připravit. Známky nepotřebujeme. Nepotřebovali bychom ani průkazky, ale pro děti jsou dobré, dávají jim jistý řád a jasnou informaci,“ vysvětluje ředitel.“

Celý článek si můžete přečíst ZDE.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 4. Ke kořenům našeho chování

pátek 24. září 2010 · 1 komentářů

Čtvrtý díl seriálu Jaroslava Kalouse se věnuje otázce, proč se chováme právě tak, jak se chováme. „Naše lovecko-sběračská morálka není příliš dokonalým vybavením pro třetí tisíciletí“, píše autor.


Podle výroku jednoho starého opičáka z Planety opic představuje lidstvo zvláštní směs geniality a naprostého idiotství. Nechceme-li zůstat intelektuálně příliš pozadu za citovanou opicí, měli bychom se snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je. (Jan Keller, Nedomyšlená společnost)

Lidé jsou savci a primáti a jako takoví sdílejí mnohé ze základních principů chování s ostatními savci a primáty. Naše etika je v prvé řadě založena na zkušenosti. Pravidla chování, která se v průběhu fylogeneze i kulturního vývoje osvědčila, jsou v nás ukotvena velmi hluboko. Děti na celém světě se rodí již vybaveny všemi vlastnostmi, které umožnily jejich předkům přežít.

Milion let strávil člověk a jeho předchůdci v malých, jasně ohraničených a vymezených skupinách lovců a sběračů, čítajících obvykle několik desítek jedinců. Tento způsob života nás utvářel. Všechny naše vrozené programy chování se vyvinuly jako adaptace na prostředí během dlouhé doby, která tvoří 98 % naší historie.

Zvykli jsme si pečovat o děti, udržovat oheň, rvát se se zvířaty, přežít zimu, ale nezvykli jsme si pečovat o přírodu. Lovec a sběrač starší doby kamenné neměl s přírodou žádné slitování. Lovil a sbíral, mýtil a vypaloval, kdykoliv se mu to zdálo vhodné. Škody, které tím napáchal, se držely v jistých mezích, protože lidí nebylo mnoho, a proto nebyl ani důvod se omezovat. Lidstvo se vyvíjelo z malé skupiny na relativně ohromné planetě a teď je nás šest miliard na maličké planetě.

Za krátký časový úsek civilizačního vývoje posledních deseti tisíc let jsme se po biologické stránce moc nezměnili. Prodělali jsme sice enormní kulturní vývoj; naše emoce, pudy a způsob myšlení však zůstaly při starém. V těchto ohledech se nelišíme od našeho předka, lovce sobů z doby ledové, jsme však s naší mentalitou doby kamenné „přesazeni“ do moderní společnosti.

Člověk je naprogramován, aby spolupracoval s vlastními příbuznými a do jisté míry i s nepříbuznými jedinci, ovšem jen ve skupinách určité velikosti. A také k tomu, aby hleděl do nepříliš vzdálené budoucnosti. Proč by se naši předkové zajímali o to, co se stane za padesát let? Museli řešit mnohem důležitější, aktuálnější úkoly. Jsme zajatci archaického myšlení, které operuje jen s bezprostředními příčinami a následky. Náš rozum je sice schopen vyvodit, že ničení životního prostředí povede nakonec k naší záhubě, bezprostředně se nás to již týkat nebude, proto nám to nevadí. Na učení systémem pokus – omyl nám dnes už nezbývá čas.

Vedeni rukou přírodního výběru, snažíme se dál šířit vlastní geny a geny svého kmene. Lidská neschopnost vidět dál než za horizont několika příštích let se vymstí, stejně jako skutečnost, že nejsme programováni ke spolupráci mimo určité úzké struktury. Naše lovecko-sběračská morálka není příliš dokonalým vybavením pro třetí tisíciletí. Globální problémy vyžadují rozsáhlejší spolupráci. Člověk ne že nechce, ale není toho v současném stupni vývoje schopen.

 

Lidé nikdy nedovedli myslet víc než zhruba rok či dva dopředu – ale teprve teď se jim to stává osudným. Nejpozoruhodnější mezi všemi zmíněnými i jinými nebezpečími je to, že lidé to všechno masově odmítají vzít na vědomí, že jim je všechno jedno… Lidstvo se považuje za šest miliard individuí, z nichž každé tragikomicky myslí na pár let svého individuálního prodloužení života neskonale víc než na osud lidstva. (Milan Machovec, 2002)


Doporučená literatura

Eibl-Eibesfeldt, I.: Člověk – bytost v sázce. Přírodopis lidské pošetilosti. Praha, Academia 2005.
Poněšický, J.: Člověk a jeho postavení ve světě. Filosofické otázky – psychologické odpovědi. Praha, Triton 2006.
Wukettis, F. M.: Přírodní katastrofa jménem člověk. Vývoj bez pokroku. Praha, Granit 2006.


Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.

5. díl: Je nás moc najdete ZDE.

6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Jana Straková: Postoje českých učitelů k hlavním prioritám vzdělávací politiky

čtvrtek 23. září 2010 · 1 komentářů

Naplňování cílů vzdělávací politiky může být úspěšné jen tehdy, pokud se učitelé s těmito cíli ztotožní a budou k nim sami aktivně směřovat. Příspěvek pojednává o postojích učitelů základních a středních škol k hlavním strategickým cílům uvedeným v Národním programu rozvoje vzdělávání: zvyšování spravedlivosti vzdělávání a přizpůsobování vzdělávání potřebám moderní společnosti.

Článek si můžete stáhnout ZDE.

Tomáš Langer: Opravdu si myslíte, že vzdělávat se v dospělosti není potřeba?

středa 22. září 2010 · 0 komentářů

Na úvod jsem zvolil tak trochu provokativní otázku. Řeknete si, že to dá přeci rozum: v dnešní době plné ekonomických zvratů a všudypřítomných změn snad ve všech oblastech lidského života je neustálé vzdělávání nezbytné. A přece: věděli jste, že téměř 80 % obyvatel naší země si myslí, že se dále vzdělávat nepotřebuje? Domnívají se, že to není potřeba a že si vystačí se znalostmi, které získali studiem ve škole. Smutné? Překvapivé? Šokující? Možná, bohužel se však jedná o realitu…

Existuje mnoho cest, jak se snažit tento trend zvrátit. Svou roli v nechuti k dalšímu vzdělávání mnohdy sehrávají finance a volný čas, nejčastěji však ochota a vůle. Ale také dostatek dostupných informací a především motivace ke změně postoje. Zejména na poslední dvě cesty se zaměřuje také celosvětová akce na podporu rozvoje dospělých občanů, která nese název Týdny vzdělávání dospělých.

Týdny vzdělávání dospělých (TVD) skutečně nejsou českou specialitou, ale již tradičně jsou organizovány v mnoha zemích světa, mezi jinými v Rakousku, Německu, Norsku, Švýcarsku, Rusku, Japonsku, na Islandu, Madagaskaru, v Jihoafrické republice, v Arábii či Austrálii.

Také v České republice mají silnou tradici – vždyť letos se koná již 16. ročník. Organizátorem akce je Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR (AIVD ČR), která je pořádá ve spolupráci s řadou partnerů na celostátní i regionální úrovni. Tradičním partnerem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, k němuž se v loňském roce přidalo také Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Také nad letošním ročníkem převzala záštitu dnes již bývalá ministryně školství, PhDr. Miroslava Kopicová.

Hlavním cílem této významné celorepublikové akce je motivovat potenciální účastníky celoživotního vzdělávání, vzdělavatele a zaměstnance k účasti na vzdělávání dospělých. Každoročně je v rámci TVD pořádáno několik set akcí na podporu vzdělávání dospělých – patří mezi ně kupříkladu otevřené přednášky, semináře a kurzy, konference, ukázkové hodiny, happeningy ve městech či dny otevřených dveří vzdělávacích institucí. Jsou vydávány informační letáky na podporu vzdělávání v dospělosti, akce je propagována ve spolupráci s předními médii.

Mottem letošního ročníku Týdnů vzdělávání dospělých, které proběhnou v krajích ČR v období od září do listopadu, je heslo Vzděláváním ke zvyšování produktivity.

„Zvláště v období, kdy vrcholí hospodářská recese, je neustálé prohlubování a rozšiřování znalostí a dovedností jedním z faktorů přispívajících k růstu produktivity firem zotavujících se po období úbytku zakázek a masovém propouštění zaměstnanců. Jedině neustálou adaptací na měnící se podmínky jsme schopni udržet tempo s dobou, v níž žijeme – tedy s dobou všudypřítomných změn a nejisté budoucnosti“ tvrdí PhDr. Zdeněk Palán, Ph.D., prezident AIVD ČR.

Nezbývá než popřát letošnímu ročníku Týdnů vzdělávání dospělých, které byly slavnostně zahájeny v květnu 2010 v Senátu ČR, mnoho úspěchů a především co nejvíce těch, které svými akcemi osloví a motivuje k dalšímu vzdělávání – nejen pro zvýšení produktivity…

Podrobné informace o TVD a aktuálně konaných aktivitách naleznete na webu www.aivd.cz/tvd.


Ohlédnutí za loňskými Týdny vzdělávání dospělých

V rámci celostátních Týdnů vzdělávání dospělých se jen v roce 2009 v ČR uskutečnil rekordní počet akcí – konalo se několik set seminářů, workshopů, ukázkových kurzů, dnů otevřených dveří a mnoha jiných aktivit s jediným cílem: motivovat dospělé k účasti na dalším vzdělávání. Pojďme se tedy podívat na to, jakým způsobem pojaly svou účast na Týdnech vzdělávání dospělých (TVD) některé z krajů ČR.

Ve Středočeském kraji se uskutečnilo diskusní setkání k tématu Vzdělávání dospělých – cesta k rozvoji lidských zdrojů. Akce proběhla formou kulatého stolu pod záštitou náměstka hejtmana Středočeského kraje. Účastníci z řad úřadů práce, středních škol, kraje a vzdělávacích institucí velmi živě diskutovali k příspěvku prezidenta AIVD ČR na téma vzdělávání dospělých v období ekonomické recese a příspěvku zástupce MŠMT o aktuálním stavu dalšího vzdělávání a vizích do budoucna.

V Královéhradeckém kraji se uskutečnilo celkem 102 přednášek, odborných seminářů a workshopů a kurzy zorganizovalo 45 vzdělávacích institucí. „Semináře byly poutavé a dozvěděli jsme se mnoho zajímavých a důležitých informací. Účast na všech aktivitách byla pro všechny zdarma,“ konstatovala jedna z účastnic aktivit TVD. 


Týden vzdělávání dospělých byl zakončen IV. regionální konferencí s názvem: Zvyšování kompetencí – větší šance na trhu práce. Konference se uskutečnila v aule Univerzity Hradec Králové za účasti významných osobností ze světa celoživotního vzdělávání. Během konference proběhl na stejném místě také veletrh poskytovatelů vzdělávacích služeb, do něhož se zapojilo přes 60 vzdělávacích organizací.

Týdny vzdělávání v Libereckém kraji organizovala již třetím rokem pro Liberecký kraj Rada pro rozvoj lidských zdrojů ve spolupráci s řadou dalších institucí. V období konání TVD se uskutečnilo téměř sto akcí zaměřených zejména na oblast dalšího vzdělávání.

Zájemci o vzdělávání se mohli účastnit seminářů, ukázkových lekcí, exkurzí, konferencí, mohli si vyzkoušet vzdělávání uměním, jazykové vzdělávání, zájmové vzdělávání, navštívit mnohá zařízení v rámci otevřených dveří, exkurzí apod. Aktivity nabízelo více než 40 organizací působících po celém Libereckém kraji. Mezi nejnavštěvovanější akce tradičně patřil veletrh vzdělávání Educa, na němž se představila řada středních škol, firem a organizací s nabídkou vzdělávání i zaměstnání. Tradičně byly týdny vzdělávání ukončeny konferencí pořádanou Krajským úřadem na téma Kompetence – komparativní výhoda na trhu práce, která byla spojena s vyhlášením výsledků soutěže O nejlepší program vzdělávání dospělých.

V karlovarském hotelu Thermal se uskutečnila prezentace vzdělávacích institucí působících v Karlovarském kraji, a to jako doprovodná akce tradiční výstavy Škola 2010. Již více než sedmiletá tradice této výstavy byla zárukou bohaté účasti zájemců o studium, a to nejen na středních školách, ale i v oblasti dalšího vzdělávání. V součinnosti s Krajským úřadem Karlovarského kraje, připravily vzdělávací instituce prezentace svých aktivit a představily je během tří dnů konání výstavy. Zajímavá témata a široký záběr své činnosti předvedli přítomným zájemcům zástupci mnoha vzdělávacích společností nejen z tohoto kraje.

V Plzeňském kraji jsou TVD organizovány již tradičně – v letošním roce se jednalo o tři větší akce:
Dvoudenní seminář pro instituce vzdělávání dospělých na témata Správná archivace dokumentů vzdělávací instituce dle aktuálního stavu legislativy a Marketing ve vzdělávání dospělých.
Konference Quo vadis, vzdělávání v Plzeňském kraji? byla uspořádána ve spolupráci s Plzeňským krajem a zúčastnilo se jí téměř 70 zástupců škol a vzdělávacích institucí. Většina příspěvků se vztahovala k tématu kompetencí pro pracovní trh a uplatnění získané kvalifikace na trhu práce v krizovém období.
Workshop Best Practices in Human Resources – tradiční setkání s personalisty podniků nad aktuálními problémy trhu práce v regionu.

Cílem aktivit, které proběhly v rámci TVD v Moravskoslezském kraji, bylo seznámení veřejnosti s možnostmi celoživotního učení a nabídka konkrétních vzdělávacích programů a příležitostí. Cílem workshopu Vzdělávání dospělých v podmínkách ekonomické krize se stalo sdílení a výměna zkušeností z oblasti vzdělávání, projektů lidských zdrojů a dalších souvisejících témat. Účastníci workshopu hovořili zejména o představě zaměstnavatelů o spolupráci se vzdělávacími institucemi v oblasti celoživotního vzdělávání, o možnostech spolupráce úřadů práce se soukromými vzdělávacími institucemi, o roli neziskových organizací v procesu vzdělávání dospělých a o možnostech realizace vzdělávacích aktivit a projektů financovaných ESF v podmínkách ekonomické krize. Účastníci (a jistě nejen oni) by si přáli, aby bylo vzdělávání považováno i ve vrcholných orgánech státu nejen za léty ověřenou prevenci, ale i lék na vzniklé problémy.

Mgr. Tomáš Langer, výkonný ředitel Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR

Jiří Varhaník: Řidiči se zkouškami postarali o premiéru v Horšovském Týně

úterý 21. září 2010 · 0 komentářů

Sedmadvacet řidičů nákladních automobilů splnilo na Střední odborné škole a Středním odborném učilišti v Horšovském Týně podmínky k tomu, aby získali tzv. profesní průkaz ke svému řidičskému oprávnění. Stali se tak zároveň celorepublikově prvními absolventy pilotních ověřování nových vzdělávacích programů pro dospělé, které jsou vytvářeny v rámci projektu ministerstva školství na proměnu škol v centra celoživotního učení.


Celkem 325 středních a vyšších odborných škol, z toho 25 na Plzeňsku, se loni v srpnu v celé ČR zapojilo do projektu UNIV 2 KRAJE. Jeho cílem je proměnit odborné školy v co největší míře v centra celoživotního učení, tedy v otevřené instituce, které vedle počátečního vzdělávání budou nabízet a realizovat i nejrůznější formy dalšího vzdělávání pro široké spektrum zájemců. To má školám pomoci využít své materiální i personální kapacity i při očekávaném poklesu počtu dětí a řešit zároveň konkrétní potřeby trhu práce v místě.

Projekt ministerstva školství řeší Národní ústav odborného vzdělávání Praha. Z prostředků EU a státního rozpočtu do něj míří 300 milionů Kč. Každá zapojená škola vytvoří během tří let tři vzdělávací programy celoživotního učení, pedagogičtí pracovníci ve školních týmech UNIV 2 KRAJE se už proškolili v projektování, lektorování dospělých, marketingu atd.

Do konce června 2010 byly na zapojených školách zpracovány 1. verze vzdělávacích programů. Ty jsou právě v této fázi revidovány a korigovány. Do konce roku je zhodnotí sociální partneři škol v kraji (firmy, úřady práce apod.) a budou dopracovány konečné verze programů pro pilotní ověření v praxi.

Některé ze škol však stihly zahájit první pilotáže vytvořených a revidovaných programů 1. vlny již do konce minulého školního roku. Tou vůbec první je v rámci celé České republiky SOŠ a SOU v Horšovském Týně, která v 1. vlně vytvořila vzdělávací program nazvaný „Vstupní školení ke zdokonalení odborné způsobilosti řidičů ve skupině C a C+E“.


Profesní průkaz nastolí zájem o kvalifikované řidiče

Ke třítýdennímu kurzu v rámci pilotního ověřování nového vzdělávacího programu nastoupilo 21. června na škole v Horšovském Týně 29 uchazečů o profesní průkaz. Pět se jich rekrutovalo z řad bývalých žáků školy, vedle početní převahy mužů šla do kurzu jediná žena. Až do finálního složení zkoušek dotáhlo kurz v rozsahu 140 hodin výuky 15. července 27 z nich.

Většina účastníků se vzdělávala pro své zaměstnavatele. Jak vysvětluje ředitel školy v Horšovském Týnu ing. Václav Švarc, je tzv. profesní průkaz od loňského roku nezbytným doplněním řidičského oprávnění „C“ pro řidiče – profesionály. Právě zavedení profesního průkazu ale může v tomto oboru velmi ovlivnit situaci na trhu práce.


„Školy sice chrlí velké množství tzv. „céčkařů“, ale ti nemají ve větším počtu zájem absolvovat kurzy na získání profesního průkazu, které nejsou zadarmo. Ani podniky příliš nebudou chtít investovat prostředky do nováčků, u nichž nevědí, co od nich mohou očekávat,“ uvažuje V. Švarc.

Tato situace podle ředitele Švarce vytvoří na trhu práce do dvou až tří let hlad po kvalifikovaných řidičích s oprávněním „C,E“ a s profesním průkazem. „O řidiče bude opět velký zájem, podobně jako tomu bylo před nástupem ekonomické krize. Proto považujeme postavení našeho vzdělávacího programu pro dospělé za velmi perspektivní,“ říká Švarc.

O možnosti účastnit se kurzu v rámci pilotního ověřování 1. vlny UNIV 2 KRAJE informovala škola veřejnost inzeráty či prostřednictvím Úřadu práce, zájem řidičů o získání profesního průkazu byl značný. V kurzech hodlá škola pokračovat i na podzim.

Vedle běžných autoškol tak bude sama škola nabízet možnost získat profesní průkaz a naplní základní princip projektu a záměru ministerstva školství. V kraji mají tuto akreditaci ještě školy v Boru, Plzni a Sušici. Podle ředitele Švarce se i SOŠ a SOU v Horšovském Týnu dotýká pokles počtu žáků a aktivita škol k rozšiřování jejich nabídky je zcela nezbytná.

Vzdělávání dospělých však škola Horšovský Týn přesto vnímá v této fázi jen jako doplnění své tradiční výuky. „Není totiž zatím možné na podobné kurzy dospělých stavět stálý úvazek učitele, k něčemu takovému by byla nutná pravidelnost a velká stabilita zájmu ze strany dospělé klientely. V současné chvíli by to bylo organizačně neproveditelné,“ argumentuje Švarc.

První vlna projektu UNIV 2 KRAJE poběží do konce března 2011. Na Plzeňsku je v ní na školách celkem tvořeno 25 programů (jejich seznam je uveden v závěru tiskové zprávy). Další programy vzdělávání dospělých budou školy návazně vytvářet ve 2. a 3. vlně projektu v dalších dvou letech.


Programy dalšího vzdělávání 1. vlny U2K – Plzeňský kraj

Integrovaná střední škola živnostenská, Plzeň – Šička interiérového vybavení
Střední odborné učiliště elektrotechnické Plzeň – Elektrické instalace
Střední odborná škola stavební Plzeň – Tesař, rekvalifikační a vzdělávací kurz
Střední průmyslová škola dopravní Plzeň – Autolakýrník – základní kurz
Střední průmyslová škola strojnická Plzeň – Automatizace strojírenské výroby
Soukromá střední uměleckoprůmyslová škola Zámeček, s. r. o. – Reklamní a tisková produkce, polygrafické minimum
Střední škola informatiky a finančních služeb Plzeň – Základy práce na PC a efektivní využívání PC
Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola elektrotechnická Plzeň – Odborný jazyk AJ/NJ
Krajské centrum vzdělávání a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Plzeň – Jazykový kurz AJ pro nelékařské zdravotnické pracovníky
Sportovní a podnikatelská střední škola, s.r.o. – Německý jazyk pro ozbrojené složky
Střední odborná škola Plasy – ICT v podnikové administrativě
Střední škola Horní Bříza – Zedník, obkladač
Střední škola Oselce – Kurz pro výkon kuchařských dovedností v české kuchyni – pro minoritní skupiny
Integrovaná střední škola Stod – Základy práce s počítačem
Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Horšovský Týn – Vstupní školení ke zdokonalení odborné způsobilosti řidičů ve skupině C a C+E
Střední odborné učiliště Domažlice – Obsluha CNC strojů
Soukromá střední odborná škola a Gymnázium Bean, s. r. o. – Podnikatelské minimum
Střední průmyslová škola Klatovy – Podnikání v obchodní činnosti
Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Sušice – Služby cestovního ruchu na Šumavě
Střední zdravotnická škola v Klatovech – Pedikúra
Střední škola zemědělská a potravinářská Klatovy – Číšnické práce
Střední průmyslová škola Tachov – Strojní obrábění dřeva a materiálů zhotovených na bázi dřeva
Střední škola Bor – Řízení motorových vozidel v rozsahu řidičského oprávnění skupin T, B, C
Gymnázium Stříbro – Profesionální komunikace a její úskalí.


UNIV 2 KRAJE na internetu

Bližší informace o projektu UNIV 2 KRAJE poskytnou:
PhDr. Jana Bydžovská, hlavní manažerka projektu UNIV 2 KRAJE, NÚOV Praha, tel.: 274 022 312
Ing. Jarmila Halouzková, manažer pro PR a propagační kampaň k projektu UNIV 2 KRAJE, NÚOV Praha, tel.: 274 022 307
Mgr. Pavla Ježková, krajská metodička projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 739 593 629

Národní ústav odborného vzdělávání
Weilova 1271/6
102 00 Praha 10
Tel.: 274 022 111
www.nuov.cz/univ

Iva Nováková: Víš, co čteš? Luštění s nácvikem pozorného čtení

pondělí 20. září 2010 · 0 komentářů

Novinka z nakladatelství Portál přispívající k rozvoji čtenářské gramotnosti u nejmenších školáků.


Začínající čtenáři často příliš nevnímají, co čtou. Tento ilustrovaný pracovní sešit s jednoduchými, krátkými cvičnými texty jim pomůže číst s větším soustředěním a pozorností. K pozornému naslouchání čtenému textu děti motivuje možnost vyluštit tajenku a správně dokreslit či vybarvit obrázky.

Pracovní sešit je rozdělen do dvou částí. První obsahuje čtrnáct krátkých příběhů a na ně navazující luštěnky a dokreslovačky. Druhá část se skládá z různých na sobě nezávislých úkolů. Děti čtou jednotlivé věty a podle nich luští tajenky nebo dokreslují obrázky. Návod k řešení je vysvětlen u každého úkolu zvlášť.

Knihu si můžete prolistovat ZDE.

Ukázky:
O dvou nespokojených myškách
O malé princezničce

Opice na Titaniku – 3. Naše místo v přírodě

pátek 17. září 2010 · 0 komentářů

Třetí díl seriálu Jaroslava Kalouse. Šestnáct krátkých sloupků k zamyšlení s další doporučenou literaturou vychází v Učitelských listech každý týden v pátek.


Pro mne existuje jen jediný způsob, jak žít. Nabrat výšku, vystoupit tak vysoko, až se přes povrchní chaos jednotlivostí, byť sebebolestivějších, otevře pohled na významnou pravidelnost určitého velkého údělu lidstva. Vystoupit a prohlédnout – o to jsem se vždy sám pokoušel. (Pierre Teilhard de Chardin, Chuť žít)

Člověk je součástí živočišné říše víc, než si běžně uvědomujeme. Světová historie, politika či osobní vztahy nám budou dávat větší smysl, když podržíme v mysli tento nevyhnutelný fakt. Naše nejzákladnější podvědomé motivační síly pocházejí ze světa zvířat, jehož součástí jsme nepřestali být.


Třetí šimpanz

Srovnání molekul DNA ukázalo, že lidé a šimpanzi jsou si z genetického hlediska daleko příbuznější, než třeba šimpanzi s gorilami. Gorily se liší jak od lidí, tak od šimpanzů 2,3 % své DNA, orangutáni od goril a lidí dokonce 3,6 %. Ačkoli se to podle vzhledu nezdá, nejbližšími příbuznými šimpanzů tedy nejsou gorily ani orangutáni, ale lidé (DNA se liší pouze v 1,6 %).

Člověk je tak druhem velkého lidoopa; společný předek šimpanzů a člověka žil ve východoafrickém pralese ještě před 6–7 miliony let. Lidé a šimpanzi jsou si geneticky skoro stejně blízcí jako navzájem dva druhy šimpanzů – šimpanz obecný a šimpanz trpasličí neboli bonobo. Toto zjištění vedlo Jareda Diamonda k tomu, aby člověka nazval „třetím šimpanzem“.

Naše kostra je vzpřímená verze kostry šimpanze, náš mozek je zvětšenou verzí jeho mozku, naše mluvidla jsou zdokonalená šimpanzí. Spojitost mezi šimpanzi a lidmi však nekončí jen genetikou. Projevuje se také v rovině chování, o čemž svědčí systematická pozorování šimpanzů v jejich přirozeném prostředí. Lidé jsou hovořící racionální primáti, praktikují řadu verbálních aktivit, které šimpanzi provádějí beze slov. Šimpanzi za lidmi zaostávají co do racionality, jejich sociální inteligence je ale s lidskou docela dobře srovnatelná. Možná, že ani lidská motivace není od motivace šimpanzů tolik vzdálená.


Všežravá opice

Před šesti miliony let existovalo na Zemi mnoho druhů lidoopů. V důsledku nejrůznějších klimatických změn obrovská většina těchto druhů vymřela anebo se v nejlepším případě ve vývoji zastavila na stupni širokonosých opic, jako jsou šimpanz nebo orangutan. Klimatické změny způsobily, že Východní Afrika, odkud pocházíme, se tehdy prudce změnila ve stepní krajinu. Proto skoro všechny vegetariánské druhy lidoopů vyhynuly. Nakonec zůstal jen Homo sapiens, což byli všežraví dravci. Přežili díky tomu, že jedli maso všeho druhu.

Mezi dravcem a obětí obvykle existuje v přírodě dynamická rovnováha. Je-li dravců příliš mnoho, počet obětí se snižuje, což zase vyvolává zánik dravců atd. Ale člověk – vzhledem ke své všežravosti, univerzálnímu zaměření, své útočnosti a inteligenci – je mimořádně nebezpečným dravcem, protože snadno mění jak oběti, tak území. Když vybije jedny oběti, hned se soustředí na jiné. Nezáleží na tom, zda jde o lovnou zvěř či jiné lidi.

Zvířata loví, dokud jsou hladová. Zebry se klidně pasou vedle lvů, kteří se již nasytili. Bezdůvodné vraždění a šíření utrpení, které není spojeno s požíráním, je výlučnou specialitou člověka. Existuje teorie, že jsme to byli my, kdo vyhladil vyspělejší druhy hominidů, jako byli neandertálci. Všežravost způsobila, že „Homo rapiens“ – člověk násilnický v poměrně krátkém čase 200 až 250 tisíc let zkolonizoval celou Zemi. Byli jsme oproti jiným primátům „zvýhodněni“, ale bohužel jen na čas a směrem do propasti. Zaplatili jsme za to oslabením či ztrátou takřka všech sebezáchovných instinktů, jež mají jiní živočichové.

 

To, že je člověk nejvznešenější z tvorů, lze soudit z faktu, že žádný jiný tvor toto tvrzení nepopírá. (G. C. Lichtenberg)


Doporučená literatura

Diamond, J.: Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu. Praha, Paseka 2004.
Gray, J.: Slamění psi. O lidech a jiných zvířatech. Praha, Dokořán 2004.
Lorenz, K.: Takzvané zlo. Praha, Academia 2003.


Seriál Opice na Titaniku
 

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.

4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.

7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Fenomén času ve výchově a vzdělávání

čtvrtek 16. září 2010 · 0 komentářů

Právě vyšlo nové číslo časopisu Studia paedagogica 1/2010 se zajímavým obsahem. Je věnováno roli času v životě člověka i ve výchově a vzdělávání.

 

Studia paedagogica, ročník 15 / číslo 1 / rok 2010, Masarykova univerzita


Obsah

Editorial (Milada Rabušicová)

Stati

Jiří Mareš: Člověk a subjektivní čas
Isabella Pavelková, Veronika Purková, Veronika Menšíková: Časová perspektiva jako významný regulativ v lidském životě a žákovské motivaci
Markéta Filagová: (Na)časovanie sa v materskej škole
Petr Najvar, Světlana Hanušová: Fenomén času v učení se cizím jazykům
Milan Pol, Lenka Hloušková, Petr Novotný, Martin Sedláček: Profesní dráha ředitelů základních škol: od fáze profesní jistoty k novým výzvám
Irena Smetáčková: Běžný den v životě žen a mužů – představy dívek a chlapců o vlastní budoucnosti
Milada Rabušicová, Lenka Kamanová, Kateřina Pevná: Čas a věk hraje roli: tři generace se učí v kurzech
Roman Švaříček: Čas, vzpomínky a řečnické figury v rozhovoru

Studentské práce

Lenka Kamanová: Mezigenerační učení mezi matkou a dcerou
Lucie Henzlová: Duševní nemoc jako činitel ovlivňující rodinné soužití a životní cyklus rodiny (Biografie střetu s duševní nemocí)

Recenze

Zuzana Makovská: Čas psaní: vývoj dětské literární tvorby v dialogu s kulturou dospělých

Zprávy

Milan Pol, Marie Řehořková: Za docentem Janem Supem
Výzva pro autory Studia paedagogica 2011/1


Časopis lze zakoupit v internetovém Obchodním centru MU a v Knihkupectví Hana Smilková, Filozofická fakulta MU, Veveří 26, 602 00 Brno, tel.: 541 121 468, e-mail: knihysmilkova@atlas.cz

Předplatné si můžete objednat na e-mailu či ZDE.

Adresa redakce časopisu: studiapaedagogica@phil.muni.cz

Američtí učitelé pomohou školám s výukou angličtiny

středa 15. září 2010 · 0 komentářů

Díky Fulbrightově programu pro vzdělávací výměny mezi Českou republikou a USA bude českým středním školám v příštím školním roce pomáhat s výukou angličtiny deset amerických stipendistů – tři američtí učitelé, kteří přijedou v rámci učitelských výměn, a sedm asistentů při výuce.

Američtí učitelé převezmou práci svých českých kolegů v Táboře, Vsetíně a Olomouci, čeští učitelé naopak budou rok učit americké žáky v Aspenu v Coloradu, Everettu ve státu Washington a Napoleonu v Ohiu. Asistenti ve výuce angličtiny míří do Frýdku-Místku, Havlíčkova Brodu, Ostrova, Hradce Králové, Oder, Opavy a Ostravy.

„Zvláště o asistenty při výuce byl z české strany velký zájem, o zapojení do programu požádalo téměř sto středních škol. Přednost dostaly většinou školy z neuniverzitních měst s tím, že Američané budu působit převážně na jiných typech institucí než gymnáziích. Abychom přítomnost rodilých mluvčích v regionech co nejlépe využili, v řadě míst budou působit na dvou školách, celkem tedy sedm asistentů bude vyučovat na deseti školách,“ objasňuje detaily programu ředitelka Fulbrightovy komise Hana Ripková.

Fulbrightův program je ojedinělým stipendijním programem umožňujícím pobyty amerických studentů, vědců a učitelů v České republice. Ve školním roce 2010–2011 bude v České republice působit celkem 25 amerických stipendistů. Program je financován společně českou a americkou vládou.

Komise J. Williama Fulbrighta byla založena v roce 1991 na základě mezivládní dohody mezi Českou republikou a Spojenými státy za účelem podpory vzdělávacích, vědeckých a kulturních výměn mezi USA a naší republikou. Komise spravuje česko-americký program vládních stipendií a poskytuje informační a poradenské služby pro zájemce o studium v USA.

Bližší informace o Fulbrightově komisi naleznete na www.fulbright.cz.

Kontakt:
Hana Ripková, ředitelka Fulbrightovy komise
tel.: 222 718 452
e-mail: ripkova@fulbright.cz

Jana Hrubá: Co zůstává po ministrech školství?

úterý 14. září 2010 · 1 komentářů

Bohužel pamatuji všechny ministry školství v polistopadové době. Bohužel proto, že mohu srovnávat, co proklamovali na svých prvních tiskových konferencích a co po sobě zanechali. Naplňuje mě to velkou skepsí.


Od prosince 1989 se vystřídalo na MŠMT dvanáct osobností nejrůznějších profesí: lékař, matematik, kněz, ekonom, básník, filosof, učitel, právnička, odbornice na vzdělávání dospělých, učitelka, politolog, psycholog. Polovina byli straníci – členové stran vládních i koaličních, polovina nestraníci. Někteří působili velmi krátce (ministři Adam, Gruša, Sokol, Kuchtová), jiní – členové vládnoucích stran – se udrželi po celé nebo téměř celé volební období (Buzková, Zeman, Pilip).

Někteří se v resortu rychle orientovali, jiní se teprve rozhlíželi (Kuchtová), samozřejmě za vydatné pomoci poradců. Někteří se soustřeďovali na filosofii vzdělávání (Sokol), jiní na určitý segment (Kopicová na vysoké školství a ESF), na dílčí projekt (Piťha na vzdělávací program Obecná škola), další na vlastní politickou kariéru (Buzková), mnozí stačili reagovat pouze na nezbytnou operativu. Někteří diskutovali se spolupracovníky i pedagogickými asociacemi, zapojovali odborníky i praktiky do pracovních skupin (Liška), jiní vládli kabinetně a nekomunikovali ani s podřízenými (Buzková).


Personálie (podle vzoru „bakchanálie“)

Co se ale opakovalo téměř vždy, byly personální změny na špičkových postech ministerstva. Náměstků se vystřídalo bezpočet – někteří byli z akademické sféry, jiní z regionální politiky, ze školských odborů, tu a tam i z praxe. Někdy bylo obsazení funkce ovlivněno koaličním ujednáním, ale obvykle si ministr přiváděl „svoje“ lidi. Většinou trvalo určitou dobu, než se s problematikou řízení resortu obeznámili.

Někteří ministři začali výměnou nábytku ve své kanceláři. Jiní proklamovali „zeštíhlení“ úřadu, rušili stávající skupiny a odbory, přeskupovali je, ale také zakládali nové podle svých momentálních priorit, nebo podle toho, zda chtěli zřídit post pro své kamarády. Dělali to většinou za kulisami fasády ministerstva. Fakt ale je, že za tu dobu přibylo mnoho desítek úředníků a odešli někteří dobří odborníci – buď sami, když poznali „duch Karmelitské“, nebo „byli odejiti“ velmi nevybíravým způsobem.

Nejstabilnější pozici si udržují někteří „nesmrtelní“ úředníci, kteří byli pro vedení obvyklé agendy ministerstva zřejmě nezbytní. Třeba i proto udržují po celých 20 let složitý mechanismus chodu úřadu a vnitřního připomínkování dokumentů všemi odbory, ve kterém se vyzná málokdo z nově příchozích. Chod ministerstva byl a je tím těžkopádný a charakter výstupů se téměř nemění. Pouze přibývá novel zákonů a novel těchto novel, vyhlášek, vládních nařízení, doporučení a metodických návodů, ve kterých se zřejmě už vyzná málokdo, možná, že už ani jejich tvůrci.

Poměrně stálé zůstávalo obsazení šéfů resortních ústavů a České školní inspekce. Ti většinou (až na CERMAT) přežívali i několik ministrů, ale bylo velmi rozdílné, jak je jednotliví ministři dovedli úkolovat a využívat služeb a výstupů jimi řízených institucí (výzkumy, studie, inspekční zprávy) pro svá rozhodnutí.

Trochu tajuplnými byly vždy sbory poradců, které na většinu ministrů měly nezanedbatelný vliv. Někteří odborníci tímto sborem jen procházeli, jiní se vraceli. Na ministerském webu byste však tato jména hledali marně. Přitom jistě složení takové skupiny není bez významu a je určitým signálem.

Otázkou tedy je, jak udržet v resortu, jako je školství, alespoň nějakou kontinuitu. Jsou dlouhodobé záležitosti (např. systém financování školství, kurikulární reforma, kariérní řád, podpora učitelů, státní maturita), které si ministři léta přehazují jako horký brambor, každý nějak zasáhne a původní záměry a podmínky se mezitím změní.


Koncepce a „antikoncepce“

Očekávali bychom, že ministr vždy přichází s nějakou koncepcí, s představou, jaké jsou hlavní problémy resortu a jak by je chtěl řešit. Vzhledem ke krátké průměrné době působení ministrů (1,6 roku, u některých to bylo jen několik měsíců) a k dlouhodobému charakteru transformace vzdělávání bychom předpokládali, že se nový ministr nejdříve seznámí se stavem resortu a ve svých činech a mediálních výrocích bude do té doby postupovat velmi uvážlivě. Koncepci však předložil jen málokdo z ministrů. Naopak, po některých zůstala jen opatření, „vystřelená od boku“, bez úvahy o dopadech – například po ministru Adamovi víceletá gymnázia, která vyprodukovala dnešní „zbytkové“ základní školy. Po jiných zůstaly okřídlené výroky – po ministru Vopěnkovi výrok z roku 1990, že by se měla propustit nejméně třetina učitelů (pro jejich konformitu s minulým režimem).

Současný ministr Dobeš zatím působí dojmem, že chce rychle a netradičně reagovat především na medializovaná témata. Jenže ty nedomyšlené souvislosti a dopady způsobily, že už některé výroky odvolal. Při svém nedávném vystoupení před školským výborem sněmovny uznal, že „vždycky něco vystřelí“ a přislíbil, že v říjnu předloží čtyřletou vizi a legislativní plán. Tož uvidíme…

Bohužel nám zřejmě chybí osobnost s nadhledem a odborným i mezinárodním renomé formátu profesora Kotáska. Takže dodnes se autoři článků a studií zaklínají Bílou knihou z roku 2000, která byla projektována na období pěti, v některých částech maximálně deseti let (a o které tehdejší předseda školského výboru Bartoš prohlašoval, že je „mrtvě narozeným dítětem“). Je nejvyšší čas začít pracovat na jejím pokračování, situace ve školství se od té doby velice změnila. Expertní tým ministra Lišky loni připravil analýzu Bílé knihy a soubor doporučení pro návazný dokument, které by neměly upadnout v zapomenutí. To ovšem předpokládá, že se odborná komunita, politici i zainteresovaná veřejnost shodnou alespoň rámcově na představě, jak má vypadat vzdělávání, které předjímá budoucnost (nikoli které se vrací do minulosti). Budoucnost, kterou lze předvídat tak obtížně.


Znovu k otázce v titulku

Dopustím-li se hrubého zobecnění, něco prokazatelného zbylo jen po ministrech, kteří byli členy vládní strany a úřadovali po dobu nejméně 3–4 let (tj. volebního období). Jistě to není náhoda. Po ministru Pilipovi zůstal koncepční dokument Kvalita a odpovědnost, jehož hlavní myšlenky jsou dodnes platné. Také ale (od jeho náměstkovských časů 1992–1994) zavádění normativního způsobu financování (peníze na žáka), který se jaksi zvrhl v boj o žáka a nese dnes velmi trpké ovoce – zvláště ve středních, ale i na vysokých školách. Dlužno dodat, že jméno ministra Pilipa je spojeno i s prvním pokusem o „optimalizaci“ sítě škol. Po ministru Zemanovi zůstala Bílá kniha. Po ministryni Buzkové školský zákon a rámcové vzdělávací programy. Tito ministři samozřejmě netvořili dokumenty sami, jejich příprava byla dlouhodobá, ale byli schopni je politicky prosadit.

To ovšem ještě neznamená, že dokumenty byly bez chyby, správně uvedené v život a přijaté pedagogickou i ostatní veřejností. Vytvořily ale nějaký rámec poplatný době. Vytváření podmínek je věcí politiků, naplňování je věcí managementu a pedagogů. A hlavně: všechno se musí dále vyvíjet a aktualizovat, protože se dále vyvíjí život lidí, svět i technologie.

Situace se bohužel v tomto směru příliš nehýbe z místa. V úvodníku Učitelských listů „Školství v kotli volebního guláše“ jsem v květnu 1996 napsala:

„Doufám, že nebude muset dojít ve školství ke kolapsu, aby se začaly dělat potřebné změny uvážlivě, systémově a na základě konsensu. Aby vznikla celou společností přijatá a realizovaná školská politika. Zřízení Národní rady pro vzdělání, složené z renomovaných a respektovaných odborníků, jejichž názor má ve veřejnosti kredit, je zcela jistě nezbytné. Veřejná diskuse o tom, jaké školství vlastně chceme a jaké je potřeba pro budoucnost, je nutná. Pokud argumenty pro změnu nepřijmou rodiče, zaměstnavatelé a většina učitelů, nic se doopravdy nepohne.

Jen mám obavy, aby pak ještě byl někdo, kdo bude chtít a umět tyto změny uskutečňovat – aby bylo dost kvalitních osobností na místech učitelů a ředitelů. Personální situace se nevyvíjí dobře, iniciativa řady jedinců byla přiškrcena a bagatelizování platových poměrů učitelů se nemusí vyplatit. Nejde přece o to, že učitelé chtějí lepší platy. Jde o to, nakolik si učitelů a vzdělání vůbec společnost a jí pověřená vláda cení. A také, jak je schopna zabezpečit jejich kvalitu.“

Je to docela smutné, že po 14 letech bych mohla napsat skoro totéž. Národní radu pro vzdělávání dodnes nemáme, ani státní program vzdělávání (národní kurikulum), neodehrála se zásadní diskuse o tom, co je to kvalitní vzdělávání. Současný ministr sice hodně mluví o podpoře učitelů, což je dobré, ale jistě si je vědom toho, že upadající kvalita je ovlivněna také tím, že systém dlouhodobě, po celá desetiletí žene do škol stále méně kvalitní lidi a řadu kvalitních pudí ven.

Bylo by neúplné nezmínit, že větší vliv než všichni ministři dohromady měly na školství a úroveň vzdělávání některé nadresortní politické zásahy, především správní reforma, která ustanovila vyšší územní správní celky (kraje) a školám následně přinesla chtěnou či nechtěnou autonomii a s ní i nebývalou odpovědnost. Ministerstvu bylo odebráno v důsledku zrušení školských úřadů přímé řízení školství, takže by mělo dnes především zpracovávat koncepce a vytvářet podmínky jejich realizace.


Co by snad pomohlo udržovat kontinuitu?

Možná by pomohl státní tajemník – špičkový úředník s odborným i manažerským renomé, který by setrvával na ministerstvu delší dobu a pomáhal tak překlenovat krátká ministerská období. Především by ale měl být koordinátorem a garantem strategického řízení resortu. Jak napsala Jana Straková, vedoucí analytického týmu, v komentáři k 7. dílu seriálu o analýze Bílé knihy na webu Učitelských listů:

„Strategické řízení ve školství by mělo být založené na tom, že všechna realizovaná opatření se vztahují k jasně vymezeným cílům a cíle jsou ve významné míře sdíleny těmi, kteří je mají realizovat. Formulace cílů by měla vycházet z empirických zjištění o aktuálním stavu a potřebách společnosti. Pro plnění cílů musejí být zároveň vytvořeny podmínky, které jejich realizaci umožňují. Jednotlivá opatření by měla být vzájemně koordinována a dosahování cílů průběžně sledováno a vyhodnocováno.“


Použité zdroje

Analýza naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) v oblasti předškolního, základního a středního vzdělávání (2009), dostupné ZDE.

Hrubá, J.: Seriál Analýza Bílé knihy 7. Přechod od centralizovaného řízení k odpovědnému spolurozhodování, dostupné ZDE.

Hrubá J.: Školství v kotli volebního guláše, Učitelské listy 1995/96, č. 9, str. 1






PŘÍLOHA: Ministři školství po roce 1989

1990–1992 Česká republika (součást ČSFR)

Milan Adam – lékař-revmatolog (5.12. 1989 – 27.6. 1990)
Petr Vopěnka – matematik a filosof (29.6. 1990 – 2.7. 1992)

1993–2009 Česká republika

Petr Piťha – kněz, bohemista a lingvista (3.7. 1992 – 27.4. 1994)
Ivan Pilip – ekonom (KDS, ODS), (2. 5. 1994 – 2. 6. 1997)
Jiří Gruša – básník a překladatel (3. 6. 1997 – 2. 1. 1998)
Jan Sokol – filosof a učitel VŠ (3. 1. 1998 – 17. 7. 1998)
Eduard Zeman (ČSSD) – učitel (22. 7. 1998 – 12. 7. 2002)
Petra Buzková (ČSSD) – právnička (15. 7. 2002 – 4. 9. 2006)
Miroslava Kopicová – odbornice na vzdělávání dospělých (4. 9. 2006 – 8. 1. 2007)
Dana Kuchtová (SZ) – učitelka a překladatelka (9. 1. 2007 – 3. 10. 2007)
Ondřej Liška (SZ) – politolog a religionista (4. 12. 2007 – 8. 5. 2009)
Miroslav Kopicová (8.5. 2009 – 13.7. 2010)
Josef Dobeš (VV) – psycholog (od 13.7. 2010…)

(Zdroje: www.msmt.cz, Wikipedie)


Asociace škol, které nechtějí jen přežívat

pondělí 13. září 2010 · 0 komentářů

Prvního září zahájila svou činnost nová Asociace aktivních škol. Učitelské listy položily členům přípravného výboru – Mgr. Václavu Klausovi ml. a PaedDr. Ivě Cichoňové – několik otázek.


Odpovědi Václava Klause

1. Co vás vedlo k založení nové asociace?

Zhruba dva základní momenty. Zaprvé mne vždy naprosto irituje, když ministerstvo školství zavádí nějaký nový nesmysl, který zkomplikuje ředitelům život a nic dobrého společnosti nepřináší. Jedinci protestují, pár článků se zveřejní a pak se dočtu, že nějaká Asociace XY (o které jsem jinak nikdy neslyšel, která mne nikterak nezastupuje a která nezastupuje drtivou většinu školské veřejností) se na tom s ministrem a ještě s odbory dohodla, že s tím souhlasí. Mám zkrátka pocit, že stávající asociace jsou buď ryze oborové či regionální a velmi, velmi rigidní organizace, které nejsou schopny samostatné existence – pouze jako parazit na státním či krajském orgánu (a penězovodu). Připouštím, že sem nelze zahrnout všechny stávající asociace.

Zadruhé často na různých vzdělávacích konferencích mluvím s řediteli. Mám pocit, že české školství drží aktivní a nezahořklí ředitelé a vidím, jak jen samotný fakt, že se vidí mezi sebou a vidí, že je trápí stejné problémy – je posiluje, než se vrátí do svého malého města třeba někam do pohraničí. Myslím, že má smysl se sdružovat.

Třetí důvod je ten, že PORGu se daří a mohu si dovolit využít část úvazku jedné administrativní pracovnice, aby vedla sekretariát Asociace, webovou stránku, administrativu, přihlášky a tak, protože to jinak žádný zaměstnaný ředitel nemůže stíhat.

2. Čím se chcete odlišovat od stávajících asociací pedagogů?

Je to asociace škol, tedy spíš ředitelů. Je to asociace aktivních škol. Tj. škol, které jsou aktivní samy od sebe, z principu. Škol, které vědí, že jakékoli zlepšení přijde výlučně od nich samotných.


Odpovědi Ivy Cichoňové

3. Jaké školy se mohou ucházet o členství v asociaci? Kolik zatím máte členů?

AASKOL – Asociace aktivních škol sdružuje základní a střední školy bez ohledu na zřizovatele (státní, privátní, církevní …). 


Členství v asociaci je vnímáno jako značka kvality, přijetí není automatické. Noví členové jsou přijímáni na základě doporučení některého ze stávajících členů AASKOL. Další podmínkou je doba, po kterou je ředitel školy ve funkci (minimálně 2 roky). Již samotný název napovídá, že členem asociace se může stát škola, která se nebojí zkoumat, zkoušet a vyvíjet nové postupy, aplikovat nové moderní poznatky o vyučování a učení do běžné pedagogické praxe. Mohou to být i školy, které např. nabízejí zajímavé mimoškolní aktivity, školy, které jsou úspěšné v některé oblasti vzdělávání. Nezáleží na velikosti školy, rádi uvítáme i malé venkovské školy.
 

Asociace zahájila svoji činnost 1. 9. 2010. V současné době máme 18 členů a přibývají. Na www.aktivniskoly.cz si všechny můžete prohlédnout.


4. V čem hlavně bude spočívat činnost asociace? Budou se jí účastnit jen ředitelé nebo i učitelé členských škol? 

První setkání se uskuteční 1. 10. 2010 v Brně.
 

Cílem je vytvořit prostor pro setkávání aktivních ředitelů škol napříč republikou. Nevylučujeme ale, že do budoucna vznikne potřeba zapojit různými formami také pedagogické sbory.

Činnost asociace lze v této počáteční fázi rozdělit do tří oblastí:
 

Inspirace – diskutovat o možnostech inovací v oblasti vzdělávání, vymezit témata, která nás zajímají, nabídnout, čím mohu inspirovat a kde případně inspiraci hledat. Plánujeme dvě konference v roce na různá témata, na které chceme zvát odborníky, kteří se danými tématy zabývají.
 

Sdílení – sdílení zkušeností, výukových aktivit, studentských a jiných soutěží, včetně postupů v manažerských činnostech. Nespatřujeme smysl v utajování, „hraní si na svém písečku“. I ve školství jde vývoj rychleji dopředu a to, co jsme jeden den pracně vymýšleli, druhý den nemusí platit. Cílem je zlepšování škol, vzájemné učení, poradit si s problémy, vytvořit aktivní prostor pro setkávání.
 

Rezistence náporu školní byrokracie a legislativy – často slýcháme, že učitele byrokracie otravuje, ubírá jim čas. Asociace je apolitickým sdružením, přesto bychom rádi zmapovali konkrétní byrokratické překážky a diskusi přenesli na místa možné změny.

5. Budete něco nabízet i ostatním školám?


Na plánované konference budeme zvát také zástupce jiných škol a další představitele pedagogické a nepedagogické veřejnosti. O našich aktivitách plánujeme rovněž informovat prostřednictvím médií a na internetových stránkách asociace www.aktivniskoly.cz . Naše stránky nebudou zaheslované, členství je otevřené.


Kdybych si měla odpovědět na otázku, „Proč vítám vznik nové asociace?“, řekla bych: Naše škola je otevřená všem, kteří mají zájem o programy, které realizujeme. V nové asociaci se těším na kolegy, kteří se neobávají změn, s kterými si budu moci ujasňovat, co lze dělat lépe nebo jinak, reflektovat změny, hledat a nalézat novou inspiraci.

Opice na Titaniku – 2. Naše místo v časoprostoru

pátek 10. září 2010 · 2 komentářů

Druhý díl seriálu Jaroslava Kalouse. Šestnáct krátkých sloupků k zamyšlení s další doporučenou literaturou bude v Učitelských listech vycházet každý týden v pátek od září do Vánoc.


Tři záhady

Podle vědeckých výzkumů vesmír vznikl v jedné triliontině sekundy před 13,7 miliardami let. Proč a co bylo předtím? Čas a prostor jsou vzájemně propojeny, ale čtyřrozměrnému prostoru moc nerozumím.

Před 3,5 miliardami let vznikl na Zemi život. Nějaké fyzikální jevy způsobily, že hmota ožila. Jsou různé teorie jak, ale jisté to není.

V živé hmotě vzniklo nehmotné vědomí se všemi svými hloubkami a šířemi (díky kterému teď mohu třeba přemýšlet o vývoji vesmíru).


Vesmírné prostory

Vzdálenost k hranici pozorovatelného vesmíru se odhaduje na 78 miliard světelných let, počet galaxií na 120 miliard. Pozorovatelný vesmír ale tvoří jen část jeho celkové velikosti a není známo, jak velkou. Je možné, že v současném vesmíru existují stovky miliard galaxií. V každé galaxii jsou stovky až tisíce miliard hvězd.

Naše galaxie, zvaná Mléčná dráha,v níž se nachází Slunce spolu se sluneční soustavou, má tvar plochého disku o průměru přibližně 90 tisíc světelných let a obsahuje asi 300 miliard hvězd.

Slunce se nachází v rameni Orion asi 26 tisíc světelných let od středu Mléčné dráhy a spolu s okolními hvězdami obíhá střed galaxie přibližně jednou za 220 miliónů let. Za dobu své existence oběhlo Slunce střed galaxie 20–21x.

Slunce je hvězda nejbližší k Zemi, světlo doputuje ze Slunce k Zemi za 8 minut a 19 vteřin. Z druhé nejbližší hvězdy – Alpha Centauri – dosáhne světlo zemského povrchu za 4,35 roku.

Stopy lidské činnosti trvající tisíce let nejsou patrné už ze vzdálenosti 300 km od Země (tj. jedné tisíciny světelné vteřiny).


Rok Země

Všechno konečné má svůj začátek a konec – i naše planeta Země. Ta má za sebou již 4,6 miliardy let života a asi 6 miliard let do vyhasnutí Slunce před sebou. Představme si, že život Země převedeme na jeden kalendářní rok. Na tomto pomyslném kalendáři bychom dnes měli datum 7. června.

Na začátku roku na Zemi žádný život nebyl; první jednobuněčné organismy se objevily v únoru. Cesta ke složitějším (mnohobuněčným) formám života zabrala období do poloviny května. Pak už však šel vývoj velmi rychle, vznik nových živočišných druhů připomínal explozi, každý den se něco dělo.

Pralidé, schopní rozdělávat oheň, nejsou na Zemi ani celou hodinu. Homo sapiens deset minut. Od prvního klínového písma uplynulo čtvrt minuty, od vynálezu knihtisku dvě vteřiny. Existence počítačů v ročním rozvrhu Země zabírá jen zlomek vteřiny odpovídající mrknutí oka.

 

Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. (Immanuel Kant)


Doporučená literatura

Barrow, J.D.: Teorie všeho. Hledání nejhlubšího vysvětlení. Praha, Mladá fronta 2003.
Hawkins, S.W.: Stručná historie času. Od velkého třesku k černým dírám. Praha, Mladá fronta 1991.
Ward, P.D., Brownlee, D.: Život a smrt planety Země. Praha, Dokořán 2004.


Seriál Opice na Titaniku 



1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Ola Hoff Kaldestad: Společná vize školy – pomoc pro rozvoj školy, nebo prach v zásuvce psacího stolu?

čtvrtek 9. září 2010 · 0 komentářů

Ukázky z knihy O. H. Kaldestada, M. Pola a M. Sedláčka eds. „Vybrané otázky školského managementu. Norská perspektiva“. Vydala Masarykova univerzita Brno v roce 2009.


Informaci o publikaci si můžete přečíst ZDE.

Přinášíme několik ukázek z jedné z deseti kapitol sborníku norských zkušeností.


Spolupráce na pedagogickém úkolu

…Základem pro úspěšnou spolupráci je důvěra ke spolupracovníkům. „Důvěra je nosný trám ve všech vztazích,“ říká Spurkeland (2005, s. 23). Důvěru není možno vynucovat nebo očekávat automaticky. Důvěru je třeba si získat důvěryhodností.

Důvěra souvisí se zkušenostmi v delším časovém období. Pokud chceme budovat důvěru v rámci organizace, musí mít lidé čas k tomu, aby se vzájemně poznali, obeznámili se s lidskými i odbornými názory druhých, rozvinuli komunikaci pokud možno se shodnými konotacemi, a nikoliv v mikropolitice za účelem získání pozic. V našem kontextu to znamená vzájemně se obeznámit se svými pedagogickými postoji. Jde o to poznat, pro co jako pedagogové hoříme, jaké máme vize a aspirace, s jakými zkušenostmi pracujeme. To ovšem neznamená, že musíme být „jednotni“ v tom, co je v pedagogice nejdůležitější a nejcennější, ať už teoreticky nebo prakticky. Platí, že často myslíme stejně, aniž jsme ochotni si to přiznat. Čím hůře se známe, tím je větší nebezpečí, že si navzájem podsouváme názory, které nemáme. Něco z toho souvisí s předsudky a s tím, že si představujeme, jaký ten druhý vlastně je a jaké to má následky. Něco souvisí s jazykem komunikace. Většina termínů v pedagogice je nejednoznačná, takže teoretikové i praktikové je definují odlišně. Proto je třeba rozvíjet společný referenční rámec pro pedagogický rozhovor a pro odkazy v pedagogické teorii a praxi. Pak si budeme lépe rozumět. Taková aktivita odstraňuje podezíravost a ulehčuje společné hledání východisek, aniž bychom se museli obávat, že někde existuje „jiná agenda“. Držíme se závěrů Smitha a Lucase, kteří píší: „Pokud jste v roli vedoucího, učiňte cokoliv, abyste podpořili práci na osobní vizi a osobním mistrovství zúčastněných, a to ještě před zahájením procesu utváření vize společné“ (2000, s. 291).

Učitel může být v pokušení odstoupit od procesů, v nichž má celá škola dojít ke společné vizi. Je snazší chopit se role moderátora, který poskytne shrnutí probíhajícího rozhovoru. Smith a Lucas (2000) nám připomínají, že učitel má svou vlastní vizi, neboť škola je důležitou laboratoří, v níž můžeme sledovat proces rozvoje (proměn) vizí. „Když objasňujete svou vizi školy, mluvte autenticky, o významu tohoto procesu pro vás a také o zdrojích vašeho odhodlání realizovat ji.“ (Smith, Lucas, 2000, s. 291).


Co je to společná vize?

…Vize je ve školském kontextu občas vnímána jako metafora – podobně jako maják, lodní kompas, hvězda ukazující cestu k betlémskému chlévu (který je konkrétním cílem cesty). Společným jmenovatelem těchto obrazů je myšlenka, že společná vize je něco, co dává směr činnosti organizace, co přináší disciplínu na společné cestě ve směru vize.

Na systémové úrovni můžeme uvažovat o relevantních paragrafech ve školských zákonech a v kurikulu. Když se vrátíme k alegorii o hvězdě a chlévu, můžeme vlastně říct, že smyslem školy je vize, zatímco učební plán je operací nebo konkretizací vedoucí ke chlévu (rozuměj: k cíli). Problematické je, že vize a cíl nemají shodné působení pro praxi, pokud jsou dodány organizaci zvnějšku, na rozdíl od situace, kdy jsou výsledkem pedagogického přesvědčení přímo učitelů samotných a jejich vedení. Pojem identity je možno rozvíjet a pozvednout od úrovně individuální až k organizační, stěží však k systémové úrovni. Každopádně je situace složitá, pokud premisy k těmto závěrům nebyly formulovány přímo školskými pracovníky (v užším či širším významu).

Platí princip, že vize nebude „naše“, pokud nebude reflektovat naše hodnoty, historické zkušenosti a etická přesvědčení. Hennestad a Revang (2006) používají termín „vtělení“, aby zachytili propojení přesvědčení a vize. „Vize je nám příliš vzdálená a nerozeznáváme cestu k ní, takže znovu opakuji: neuvěříme, dokud ji nespatříme, a nespatříme ji, dokud v ni neuvěříme“ (tamtéž, s. 56). Vize se bez víry nemůže stát osobní záležitostí. A víra je zase závislá na modelech, v nichž se pohybují naše reflexe a závěry…


Smysl společné vize

…Pokud je vize školy sdílena, práce bývá pociťována jako smysluplnější. Pointu, kterou mám na mysli, ilustruje známý příběh. Muž procházející kolem kamenolomu se ptá dělníků s nástroji v rukou, co dělají, jaká je jejich práce. Jeden muž odpovídá: Lámu a opracovávám kámen. Ten druhý: Účastním se stavby katedrály.

Nadhled dává dennímu snažení jiný smysl. Kéž by společná vize fungovala takto. Společná vize napomáhá růstu soudržnosti v učitelském sboru. Pocit zodpovědnosti za dokončení společného zadání vede k tomu, že se člověk snaží o tu pověstnou trošku více a kvalita roste.

V mnohých školách jsou problémy s tím, že mají příliš mnoho paralelních prioritních oblastí. To může způsobit roztříštění pozornosti do menších skupin a také to, že se nedořešené otázky přetahují z minulosti do budoucnosti. Jediná společná vize může zaostřit pozornost na priority nebo soustředit se na priority se silným společným aspektem. I práce na rozvoji učebních plánů v místních poměrech se tak mohou dostat do celostní perspektivy s nadřazenou vizí, o niž usilujeme.

Pokud člověk pracuje se záměrem realizovat vizi školy, může počítat s větším akčním prostorem a podporou než v případě, že by chtěl realizovat své vlastní priority. Tvořivost s perspektivou cesty k vizi se hodnotí vysoko, dokonce i v případě, že by se neměla zdařit. V době, kdy je hodnocení škol a školství prakticky na denním pořádku a vnější hodnocení je více než kdy dříve v pokušení používat vlastní cíle jako kritéria hodnocení, je společná vize přirozeným východiskem ke stanovení evaluačních kritérií…


Zaujala vás kniha? Chtěli byste si ji přečíst? 


Publikace je zdarma a může být zájemcům zaslána na dobírku. Stačí si o ni napsat na adresu Milan Pol, Ústav pedagogických věd FF MU, A. Nováka 1, 602 00 Brno či na e-mail: pol@phil.muni.cz.

Zuzana Benešová: David

středa 8. září 2010 · 0 komentářů

Žáci se zdravotním postižením to nemají v českých školách jednoduché. I když se na jedné straně školy snaží o jejich začlenění do běžného vyučování, na straně druhé jim v úspěšné integraci zabraňují architektonické bariéry školy, jako jsou třeba obyčejné schody. Často pak dochází k tomu, že učitelé musí handicapovaného žáka mezi patry školy přenášet. Tato situace bývá nedůstojná a pro učitele fyzicky náročná.

Třináctiletý David zažil tuto situaci na vlastní kůži. Ve dvou letech lékaři zjistili, že trpí svalovou atrofií, nyní se pohybuje na vozíku. V září půjde do třetího ročníku osmiletého gymnázia. I když doposud nebyla škola bezbariérová, tamější paní ředitelka vyšla Davidovým potřebám maximálně vstříc. „Začali jsme s vytrháním prahů, aby se dalo s vozíčkem dobře dostat do třídy i zpět. Celé škole jsem upravila rozvrh tak, aby se Davidova třída nestěhovala z učebny do učebny,“ říká Jaroslava Turková, ředitelka Gymnázia Jana Amose Komenského v Dubí. To sice situaci částečně řešilo, ale David trávil celý den v jediné třídě a o přestávkách nemohl být se svými spolužáky v jiných prostorách školy.

Od nového školního roku se naštěstí situace změní. Škola požádala o grant Oranžové schody Nadace ČEZ a získala tak peníze na zakoupení schodišťové plošiny.

„Je to pro mě velká úleva, i když se všichni mí kamarádi ze školy snažili mi pomáhat, díky plošině se budu moct pohybovat se po škole samostatně. A to je skvělý pocit,“ raduje se David, student Gymnázia Jana Amose Komenského v Dubí.

Slovy Davidovy maminky: „První co bylo, když se David o plošině dověděl, byl hlasitý výkřik „HURÁ". Ještě nikdy se nám nestalo něco takového. David pořád všem vypráví, jak bude sám jezdit po škole a nikoho nebude potřebovat. Jedním slovem super".

_________


Existuje předpis, který stanovuje podmínky staveb pro jejich využívání handicapovanými, ale platí u nových staveb (většina škol v ČR postaveny před čtyřiceti lety a více).  


Nadace ČEZ se rozhodla podporovat školy, které s tímto problémem aktivně bojují, a vyhlásila projekt Oranžové schody. Projekt vznikl tento rok a pomáhá základním a středním školám odstranit architektonické bariéry (cílem grantu je pomoci odstranit architektonické bariéry prostřednictvím nákupu plošin, výtahů, schodišťových sedaček, schodolezů, zvukových a světelných naváděcích systémů apod.).

Nadace grant udělila zatím osmi školám (celkem se jedná o částku cca 4,5 milionu Kč). V současné době jsou na těchto školách instalovány bezbariérové prvky (plošina, schodolez, výtah…) a v tomto školním roce se uskuteční i slavnostní otevření.


Podrobnosti o projektu si můžete přečíst ZDE.

Jiří Varhaník: Víno vstoupilo do celoživotního učení

úterý 7. září 2010 · 0 komentářů

Návrh vzdělávacího programu celoživotního učení „Sommelier“ dokončila gastronomicky zaměřená Vyšší odborná škola, střední odborná škola a střední odborné učiliště Bzenec na Hodonínsku (dále jen škola Bzenec). Dospělí klienti zde už brzy budou moci získat tuto dílčí kvalifikaci pro široké využití na trhu práce.

I specifické obory spjaté s hodnocením či výrobou vína tak mají pomoci řešit očekávané problémy středních a vyšších odborných škol s nižším počtem žáků v počátečním vzdělávání. Tento pokles bude dán v nadcházejících letech klesající demografickou křivkou. Škola Bzenec se tak zařadila mezi 325 škol ve třinácti krajích ČR, které se zapojily do projektu ministerstva školství UNIV 2 KRAJE.

V rámci tohoto projektu budou v každé ze zapojených škol tvořeny vzdělávací programy celoživotního učení dospělých, které školám umožní i v budoucnu co nejlépe využít materiální kapacity i odborné pedagogy. Stavba vzdělávacích programů, vytvořených „na míru“ danému kraji, může navíc pomoci řešit i nezaměstnanost. Ta např. ke konci března letošního roku dosáhla na Hodonínsku až 16,3 procenta.

Celý projekt, který odstartoval v srpnu 2009, je hrazen z evropské a státní dotace. V Jihomoravském kraji se do něj zapojilo třiatřicet škol. Každá vytvoří během tří let tři programy. Kantoři ve školních projektových týmech se už začali školit v projektování a pustili se do stavby programů pro první vlnu projektu. Absolvovali už také semináře lektorování dospělých či marketingu.


Sommelieři se uplatní ve firmách i u dovozců

Projekt ministerstva školství UNIV 2 KRAJE řeší v rámci celé ČR Národní ústav odborného vzdělávání (NÚOV) Praha. Členové managementu projektu v doprovodu jihomoravské krajské metodičky projektu Mgr. Lenky Řehákové jednali v červnu na škole Bzenec s vedením a odbornými pedagogy o konkrétní podobě uvažovaného vzdělávacího programu pro 1. vlnu projektu UNIV 2 KRAJE – programu Sommelier.

Výsledkem je návrh stohodinového vzdělávacího programu pro získání dílčí kvalifikace Sommelier, který se z 80 procent zaměří právě na tento obor a na získání zejména praktických dovedností v něm. To bude navíc cca ve 20 procentech doplněno teoretickou výukou souvisejících vinohradnických a vinařských znalostí.

Tímto rozložením naváže program pro dospělé na filozofii provázanosti oborů, kterou široce zaměřená škola Bzenec uplatňuje i ve svém počátečním či nástavbovém studiu – vyučuje se tu mj. hotelnictví, analýza potravin, ekologie, společné stravování nebo podnikání. Škola vychovává také cukráře, zahradníky, aranžéry květin a zahrad, vinaře, kuchaře nebo číšníky. „Číšník ale u nás musí i do vinohradu, stejně jako např. chemik… Navíc musí být takováto gastronomická škola napůl jazyková,“ klade ředitel školy Ing. Emil Ševčík jednoznačný důraz na široké znalosti absolventů a provázanost oborů.

Vedoucí týmu autorů vzdělávacího projektu UNIV 2 KRAJE Sommeliér Ing. Jaroslav Váňa potvrzuje, že tato filozofie „provázanosti“ se z velké části přenese i do právě navrženého programu Sommelier, určeného dospělým. „Je špatné, když sommelier nedokáže zákazníkovi odpovědět na základní otázky ohledně historie nebo výroby vína,“ vysvětluje J. Váňa důvody, proč budou sommelierské znalosti a praktické dovednosti v programu doplněny i výukou základních teoretických znalostí vinařských a vinohradnických. Sommelier by podle něho měl být schopen hostovi u stolu odpovědět na základní praktické otázky, jako např. zda se vinná réva roubuje. „Měl by také znát milníky oboru vinařství, jako je jeho tisíce let stará historie, anebo třeba široké napadení révokazem koncem 19. století,“ dodává J. Váňa.

Absolventi programu Sommelier se tedy budou orientovat v odrůdách vín i ve vinařských pojmech a legislativě. Budou znát technologii zpracování hroznů a výroby vína, zvládnou senzorické hodnocení vín a jejich degustaci s rozpoznáním vad a nemocí vín, budou také schopni navrhnout řešení pro jejich eliminaci. Orientovat se mají i v problematice speciálních vín – sektů, dezertních vín apod. Budou umět sestavit vinný lístek, ale také jednat se zákazníkem.

Program Sommelier přitom podle J. Váni nabízí značné praktické uplatnění absolventů této dílčí kvalifikace. „Spotřeba vína stoupá a více než polovina se ho v současné době do ČR musí dovážet,“ vysvětluje Váňa. Zatímco na území ČR je v současné době kolem dvaceti tisíc hektarů vinic, má jich např. Španělsko přes milion. Sommelieři (znalci vína) se tedy uplatní nejen přímo ve vinařských firmách nebo vinotékách, ale dveře se jim otevírají také u dovozců a prodejců zahraničních vín.

„Mohou zde hodnotit vína a hledat jejich vady či nedostatky. Mohou radit – toto kupujme, to je něco, anebo naopak – toto nevozit! Stejně tak mohou posoudit, v jakém stavu se k nám víno dostalo a jak s ním dále nakládat,“ je přesvědčen odborný pedagog bzenecké gastronomické školy Jaroslav Váňa. Etiketa na víně dnes totiž podle něho nemusí být zcela vypovídající, ale s dobře připraveným sommelierem může i velký market nabízet kvalitní víno za velmi přijatelné ceny.


Učit se bude ve specializovaném středisku, ul. Hanáka 53

Pro výuku sommelierů v rámci projektu UNIV 2 KRAJE má škola Bzenec i velmi dobré zázemí. V centru Bzence totiž využívá specializované středisko v rekonstruovaném objektu Staré školy. Od roku 1885 zde v areálu za kostelem působila rolnická zimní škola. Po rekonstrukci z roku 2004 je dnes v objektu pod nezbytným dohledem sochy sv. Urbana, patrona všech vinařů, mj. vybudována moderní učebna sommeliérů s patřičným vybavením pro specializovanou výuku. Objekt Staré školy ale skýtá i možnost praktické výuky ve vlastním vinném sklepě. Nedaleko odtud se vedle budovy laboratoří a domova mládeže rozkládají také dvě vlastní školní vinice na celkové ploše 2,5 hektaru.

První vlna projektu UNIV 2 KRAJE poběží do konce března 2011. Do konce června byla na zapojených školách (jejich seznam je v závěru) zpracována a na Národní ústav odborného vzdělávání odevzdána 1. verze vzdělávacích programů, které byly v červenci a srpnu revidovány a korigovány. V listopadu až prosinci 2010 je zhodnotí sociální partneři v kraji (firmy, úřady práce apod.) a budou dopracovány konečné verze programů pro pilotní ověření v praxi.

Podle hlavní manažerky UNIV 2 KRAJE PhDr. Jany Bydžovské, se soukromí vzdělavatelé dospělých v současné době zaměřují hlavně na tzv. „měkké dovednosti“ v managementu a byznysu. Školám tedy vzniká prostor nabízet odborné vzdělávání dospělým právě v odborných oborech a řemeslech a sáhnout si pro evropské peníze. Také ředitelé úřadů práce deklarují zájem o širší zapojení odborných škol do vzdělávání dospělých. V Bzenci může být výsledkem výuka dospělých sommelierů, kteří se dobře uplatní na trhu práce zdaleka nejen na Hodonínsku.


Vyšší odborná škola, střední odborná škola a střední odborné učiliště Bzenec vznikla 1. 7. 2004 ve Bzenci sloučením Střední odborné školy, Středního odborného učiliště a Odborného učiliště s Vyšší odbornou školou a Střední průmyslovou školou.

Nová, velká a moderní škola zachovává všechny původní obory sloučených škol, tj. potravinářství, vinařství, zahradnictví, gastronomie, obchod a služby. Disponuje moderně vybavenými pracovišti jak pro teoretickou výuku (laboratoře, počítačové a jazykové učebny, tělocvičny, posilovny, knihovny), tak pro praktickou výuku (kuchyně, cukrárna, penzion, restaurace, prodejna, skleníky). Žáci mají možnost pracovat při společenských a gastronomických akcích, rautech, degustacích a zahradnických výstavách v rámci republiky i v zahraničí.
 

Pro ubytování studentů je k dispozici 420 míst v pohodlně vybavených třílůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením. Využít lze posilovnu, tělocvičnu, studovny, klubovny, internet, knihovnu, bufet, kuchyňky. Volný čas je možno trávit v různých zájmových kroužcích (keramickém, výtvarném, pěveckém atd.).


Programy dalšího vzdělávání 1. vlny UNIV 2 KRAJE – Jihomoravský kraj

Návrh obsahového zaměření

Blanensko a Boskovicko: VOŠ ekonomická a zdravotnická a SŠ Boskovice – Údržba veřejné zeleně, SOŠ a SOU André Citroena Boskovice – Informační technologie, Střední průmyslová škola, Jedovnice – Programování a obsluha CNC strojů – CAD, CAM systémy, SOŠ a SOU – Masarykova škola práce Letovice – Umění komunikovat.

Brno: ISŠ – Centrum odborné přípravy Brno – Obrábění kovů na universálních strojích, SPŠ chemická Brno – Systém managementu kvality podle ISO 9001:2008 a jeho integrace do enviromentální praxe, bezpečnosti a kvality potravin, OA a VOŠ obchodní Brno – Obchodní angličtina, SŠ polytechnická Brno – Montér suchých staveb – práce se sádrokartonem, SOŠ a SOU obchodní Brno – Prodavač, ISŠ polygrafická Brno – Kreativní práce na PC, SŠ informatiky a spojů Brno – Poštovní minimum, ISŠ automobilní Brno – Mechanická a elektrická diagnostika motocyklů, SOŠ a SOU strojírenské a elektrotechnické Brno – Zámečník, SŠ potravinářská a služeb Brno – Pekař, Střední zdravotnická škola a VOŠ zdravotnická Brno – Kuchař specialista pro přípravu léčebné výživy, SOŠ a SOU stavební Brno – Mechanik plynových zařízení.

Brno – venkov: SOU a SOŠ SČMSD Lomnice u Tišnova – Asistent kadeřníka, SOŠ zahradnická a SOU Rajhrad – Základy aranžování a vazby květin, Integrovaná střední škola Sokolnice – Specifické znalosti ICT.

Znojemsko: SOŠ obchodní a SOU řemesel Moravský Krumlov – Základy podnikání od A do Z, SOU a SOŠ SČMSD Znojmo – Osobnost obchodníka, SOŠ a SOU Znojmo – Výroba jemného pečiva, SOŠ technická a SOU Znojmo – Zedník.

Břeclavsko: Obchodní akademie Břeclav – Obchodní angličtina, SOŠ průmyslová E. Beneše a SOU, Břeclav – Pracovník přípravy výroby a měření ve strojírenství, SOU Mikulov – Pracovník v sociálních službách.

Hodonínsko: SOŠE a SOU Veselí nad Moravou – Základy strojního opracování dřeva, VOŠ, SOŠ a SOU, Bzenec – Sommelier, SŠ lesnická a rybářská Bzenec – Kurz pro obsluhu hydraulického jeřábu, OA a JŠ s právem státní jazykové zkoušky Hodonín – Obchodní korespondence v praxi, Střední odborná škola Strážnice – Další vzdělávání v oblasti konstrukčních systémů CAD/CAM, SOŠ obchodu, služeb a provozu hotelů a SOU Strážnice – Angličtina v cestovním ruchu.

Vyškovsko: SOŠ a SOU Vyškov – Základy programování a obsluhy CNC strojů.

 

Bližší informace o projektu UNIV 2 KRAJE poskytnou:
PhDr. Jana Bydžovská, hlavní manažerka projektu UNIV 2 KRAJE, NÚOV Praha, tel.: 274 022 312
Ing. Jarmila Halouzková, manažerka pro PR a propagační kampaň k projektu UNIV 2 KRAJE, NÚOV Praha, tel.: 274 022 307
Mgr. Lenka Řeháková, krajský metodik projektu UNIV 2 KRAJE pro Jihomoravský kraj, tel.: 725 887 989
Ing. Emil Ševčík – ředitel VOŠ, SOŠ a SOU Bzenec, tel.: 518 384 527


Národní ústav odborného vzdělávání
Weilova 1271/6
102 00 Praha 10
tel.: 274 022 111
www.nuov.cz/univ

Markéta Dvořáčková: Žáci mají reálnější představu o životních nákladech

pondělí 6. září 2010 · 0 komentářů

Úroveň finančních znalostí žáků, kteří prošli kurzem finančního vzdělávání Rozumíme penězům, se zlepšila a v projektu získali realističtější představy o životě. Vyplynulo to z průzkumu mezi žáky základních škol, který uspořádala GE Money Bank a občanské sdružení AISIS.

Děti správně odhadují, že největší část výdajů rozpočtu čtyřčlenné rodiny plyne na bydlení (v průměru uváděly 8 415 Kč), jídlo (6 135 Kč) a oblečení (3 046 Kč), což odpovídá reálným výdajům. Žáci v projektu, na rozdíl od těch, kdo projektem ještě neprošli, by milion vyhraný v loterii dali raději svým rodičům, než jej drželi v bance. Projekt je totiž vede k chápání reálných poměrů příjmů a výdajů v rodinném rozpočtu a k uvědomování si životních nákladů rodiny. Na druhou stranu průzkum ukázal, že děti mají poměrně vysoké očekávání svého prvního nástupního platu (25 545 Kč) a že pětina z nich chápe bankomat jako automatickou výdejnu peněz.

Cílem projektu Rozumíme penězům je zvýšit úroveň finančního vzdělání školáků především na druhém stupni základních škol, seznámit je s principy hospodaření s penězi a na reálných životních situacích (řešení bydlení, řešení dopravy a nákladů na ni, nákup dovolené apod.) je naučit odpovědně řídit rozpočet rodiny. Důležitým bodem finančního vzdělávání je také zprostředkování základů zodpovědného rozhodování. „Chtěli jsme prověřit znalosti hospodaření s penězi u žáků základních škol, kteří se do projektu zapojili, a těch, které projekt teprve čeká – proto jsme v závěru loňského školního roku provedli mezi 1146 žáky test,“ říká Martin Ježek, ředitel projektu Rozumíme penězům z občanského sdružení AISIS. „8 z 10 žáků, kteří prošli projektem Rozumíme penězům, odpovědělo na většinu otázek teoretické části správně. Především ale žáci zapojení do projektu prokázali lepší orientaci v tom, co je dobré v daných finančních situacích udělat a lepší odhad reálných životních nákladů rodiny,“ dodává Markéta Dvořáčková, tisková mluvčí GE Money Bank.


Nebudeme milionáři

Praktická část ukázala, jak žáci dokážou znalosti v oblasti financí přenést do reálného života. Absolventi projektu mají reálnou představu o životních nákladech, ale také o tom, kolik budou v dospělosti vydělávat. Pouze 4 % dětí, které absolvovaly kurz finančního vzdělávání, si myslí, že budou milionáři.

Případnou milionovou výhru v loterii by žáci zapojení do projektu věnovali rodičům, neboť silněji vnímají potřebu vyrovnaných příjmů a nákladů v rozpočtu rodiny. Dobré znamení je, že jen malá část by je utratila za rychlé auto či luxusní oblečení, což je jednoznačně prvek racionálního přemýšlení o financích.

Zajímavé jsou také představy dětí o budoucím zaměstnání. Nejpopulárnější zaměstnání u dětí bez rozdílu pohlaví je kuchař/ka, číšník/servírka, kterými by v budoucnu chtěl být každý šestý dotazovaný. U dívek je vysněným prvním zaměstnáním kadeřnice/kosmetička s očekávaným platem 16 tisíc Kč, následuje lékařka s měsíční finanční odměnou 27 100 Kč a kuchařka/číšnice s platem 21 100 Kč. Chlapci touží být programátory a brát 26 600 Kč nebo veterináři za 30 300 Kč měsíčně či lékaři s platem 33 tisíc Kč. Očekávané částky se od reality u dívek nejvíce liší v případě kuchařka/číšnice, kde se reálná mzda pohybuje okolo 16 tisíc Kč a u chlapců v případě veterináře, kde lze očekávat měsíční plat ve výši zhruba 22 tisíc Kč (zdroj: merces.cz). Průměrný očekávaný nástupní plat do prvního zaměstnání je 25 545 Kč.


Půjčím si peníze, ale smlouvu číst nebudu

Z průzkumu dále vyplynulo, že žáci druhých stupňů základních škol se dobře orientují v tom, jak peníze investovat nebo k čemu se využívají jednotlivé bankovní produkty. Podle 92 % žáků je vhodné si půjčit na nákup bytu spíš než na dovolenou. Naprostá většina dětí si také uvědomuje, že v případě ztráty karty musí být prvním krokem její blokace u banky, pak až pořízení nové. Uvědomění si tohoto postupu je zvlášť důležité, jelikož podle průzkumu již každý pátý žák druhého stupně hospodaří samostatně se svými financemi. 79 % dotazovaných dětí totiž používá platební kartu a do dospělosti si tak přinesou reálné zkušenosti s řízením rozpočtu na účtu.

Vedle pozitivních stránek průzkum odhalil také slabiny a nedostatky ve finanční výchově žáků. Například bankomat je žáky často vnímán jako „automatická výdejna peněz“ bez ohledu na to, zda mají v bance peníze nebo ne. Pětina žáků by totiž v případě nedostatku peněz na účtu řešila tento problém výběrem z bankomatu. Průzkum dále odhalil, že žáci nemají zcela jasno, k čemu slouží běžný účet, protože dva z pěti dotázaných by jej využili ke spoření a investování. Nedostatky se také objevily v případě, když by si žáci šli pro úvěr, téměř 25 % z nich by si předem nespočítalo, zdali budou mít na splátky a více než 10 % by si ani nepřečetlo smlouvu.

Podrobnosti o výzkumu si můžete stáhnout ZDE.


O projektu Rozumíme penězům

Projekt Rozumíme penězům v současné době probíhá na základních školách ve Středočeském, Plzeňském, Libereckém, Pardubickém kraji a na Vysočině. Od roku 2006, kdy byla spuštěna pilotní fáze, jím do současné doby prošlo již přes dva tisíce žáků a téměř tisíc učitelů. „Plánujeme, že v rozmezí dvou let, do roku 2011, v rámci projektu Rozumíme penězům proškolíme ve spolupráci s GE Money Bank 1500 učitelů finančního vzdělávání a předpokládáme, že počet žáků, které projdou kurzem finančního vzdělávání, bude ke konci kalendářního roku 2011 až 5 tisíc,“ říká Martin Ježek, finanční ředitel AISIS.


Učebnice Rozumíme penězům

Základ celého projektu tvoří kniha Rozumíme penězům, která představuje unikátní pomůcku a jedinečný metodický materiál projektu Rozumíme penězům. Učebnice je rozdělena do deseti samostatných metodických lekcí, přičemž pořadí lekcí není závazně dané, ale pouze doporučené a tvoří tedy samostatné celky. Kniha vznikla díky finanční a odborné podpoře GE Money Bank, která projekt Rozumíme penězům v roce 2006 iniciovala a od té doby jej finančně podporuje. Projekt je také podporován z Evropského sociálního fondu a Státního rozpočtu ČR.


Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 1. Potřeba tázání

pátek 3. září 2010 · 2 komentářů

Docent Jaroslav Kalous, PhD., je mezinárodní vzdělávací expert, dlouholetý člen redakční rady časopisu Učitelské listy. Působí na Karlově Univerzitě, fakultě pedagogické a fakultě sociálních věd, jeho obory jsou vzdělávací politika a management vzdělávání. Je přesvědčen, že pedagog má svým studentům a studentkám zprostředkovávat i pochopení širších souvislostí života a světa. Od září do prosince tohoto roku budeme v Učitelských listech publikovat jeho krátké sloupky k zamyšlení a budeme rádi, když vzbudí váš zájem a vyprovokují diskusi.


Obsah seriálu

Kde jsme? Jak a proč jsme se sem dostali? Co bude dát? Narodili jsme se do doby, kterou jsme si nevybrali. Co dělat? O tom je seriál mých zamyšlení rozdělený do tří bloků:
 

Odkud přicházíme: Naše místo v časoprostoru, Naše místo v přírodě, Ke kořenům našeho chování, Je nás moc, Gaia
 

Kdo jsme: Co nás řídí, Kolik informací zvládneme, Homogamie, Opice na Titaniku, Slepá ulička vývoje
 

Jak žít: Štěstí, Učení, Bližní, Čas, Smysl

Šestnáct krátkých sloupků k zamyšlení s další doporučenou literaturou bude v Učitelských listech vycházet každý týden v pátek od začátku školního roku do Vánoc.


  Potřeba tázání

„Je to genetická vada, že úmyslně ubližujeme sami sobě? Co s tím dělat?“
„Bude konec světa? A kdy asi? A co bude potom?“
„Proč takové masy lidí věří v Boha ještě v dnešní moderní době?“
„Jaké to bude, až budu mrtvá? Nedovedu si to představit.“
„Jak je to vlastně, že se děvče zamiluje do chlapce a naopak?“
„Co by mohlo udržet společnost pohromadě?“
„Proč jsme na světě, když je život tak krátký?“

Takové a podobné otázky si kladou mladí lidé, když opouštějí bezstarostnou říši dětství a připravují se na vstup do světa dospělých. Když jsem byl v jejich věku, četl jsem s velkým zaujetím Vojnu a mír L. N. Tolstého. Střídavě jsem se ztotožňoval s tím či oním románovým hrdinou, třeba s tázajícím se Pierrem Bezuchovem: „Co je špatné? Co je dobré? Co má člověk milovat a co nenávidět? Pro co má žít a co jsem já? Co je to život, co je to smrt? Jaká síla řídí svět?“ – ptal jsem se v duchu. A neznal odpověď ani na jednu z těchto otázek kromě jediné a nelogické, která naprosto nebyla odpovědí na tyto otázky. Říkala – „Umřeš – a všechno skončí. Umřeš a všechno se dozvíš – nebo se přestaneš ptát.“ Jenže i umřít bylo strašné.“

A co John Lennon, když zpíval:
„Jak se mám dostat dál, když nevím,
kam vlastně jdu?
Jak se mám dostat dál, když nevím
kudy?
Jak se mám dát do něčeho,
čemu nevěřím?“

 

Dalo by se dlouho pokračovat. Dokud má člověk zájem se ptát, zkoumat, zkoušet – uchovává si své psychické mládí. Otázky však někdy bývají nepříjemné a bolestivé. Lidé mají přirozený pud vyhýbat se bolesti, a tak se také často raději vyhýbají nepříjemným otázkám, tázání vůbec („Čím míň víš, tím líp spíš.“). Ten, kdo se začne definitivně smiřovat, skončí s tázáním a pochybnostmi a všechny otázky považuje za snadno zodpověditelné anebo hloupé a zbytečné, je teprve skutečně starý.

 

Velikost člověka lze měřit hloubkou jeho otázek. (Otokar Březina)


Doporučené zdroje
 

Keller, J., Novotný, P.: Úvod do filosofie, sociologie a psychologie. Nové pohledy společenských věd. S ilustracemi Vladimíra Renčína. Liberec, Dialog 2008.

TED: Ideas worth spreading. www.ted.com
Wikipedie, Otevřená encyklopedie. http://cs.wikipedia.org




Seriál Opice na Titaniku

2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.

4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger