Jana Ostrýtová: Co může znamenat vyjmutí vlastního hodnocení školy ze zákona?

pondělí 22. listopadu 2010 ·

Z otevřeného dopisu, který dne 9. listopadu 2010 adresoval ministr školství Josef Dobeš školám, jsme se dozvěděli, že ze zákona bude vyjmuta povinnost zpracovávat zprávu o vlastním hodnocení školy. Jak přesně má legislativní úprava vypadat, zatím není zcela jasné.


Zkusme se zamyslet nad tím, co by zrušení povinnosti provádět vlastní hodnocení znamenalo.

Před tím mi dovolte krátkou rekapitulaci. 


V roce 2004 byla uzákoněna povinnost provádět vlastní hodnocení školy. Jedním ze závažných důvodů bylo, že se vlastní hodnocení stává druhým pólem hodnocení školy a vyvažuje tak pohled externích hodnotitelů, kterými jsou ČŠI a zřizovatel. Bližší parametry byly stanoveny prováděcím předpisem – vyhláškou č. 15/2005 Sb., kde byla stanovena rámcová struktura, pravidla a termíny vlastního hodnocení školy. Byly stanoveny oblasti, dále povinnost zpracování za 1 až 2 roky a termíny projednání v pedagogické radě.

Proč bylo vůbec vlastní hodnocení do zákona prosazeno? Nutno uvést kontext celé situace. V době, kdy byl rozvolněn kurikulární systém (školy si podle rámcového vzdělávacího programu vytvářely vlastní školní vzdělávací programy) a školství bylo decentralizováno, bylo nutné tuto proměnu dotvořit – nezůstávat na půli cesty. Autonomii, které se školám dostalo, bylo nutné na druhé straně vyvážit převzetím odpovědnosti škol za kvalitu a efektivitu jejich práce.

Pravdou je, že v této době nebylo k dispozici mnoho podpůrných materiálů, evaluačních nástrojů nebo vzdělávacích programů pro školy, aby se s novou skutečností mohly bezproblémově vyrovnat. (Bylo k dispozici několik příkladů praxe uveřejněných např. na Metodickém portálu VÚP, existovalo několik krajských projektů, které školám pomáhaly autoevaluaci zvládnout. Situace se chopily soukromé firmy, které začaly nabízet tzv. „autoevaluaci na klíč“.)

Přes to se školy chopily příležitosti a začaly se orientovat v dané problematice, a i když v prvním období zpracovávaly vlastní hodnocení víceméně formálně, postupem času (čím více autoevaluačních cyklů měly za sebou) se jim stále více jevilo zpracování vlastního hodnocení jako smysluplné a užitečné (což se projevilo i v analýze dotazníkového šetření, kterou jsme zpracovali – ke stažení ZDE).

Situace se v roce 2009 opět změnila a doba zpracování vlastního hodnocení byla prodloužena na 3 roky, a to bez přechodného ustanovení, což způsobilo některým školám obtíže. Přestože měly vlastní hodnocení za minulé období již zpracované, byly nuceny cyklus prodloužit.

Dnes, kdy se školy již částečně „popasovaly“ s prováděním vlastního hodnocení a vyzkoušely si, co to v praxi znamená, osahaly si provádění vlastního hodnocení, zorientovaly se v tématu a některé z nich již zakusily, jaký potenciál jim vlastní hodnocení nabízí, se dozvídáme o přípravách další změny.

Argumentem ministerstva je snaha snížit administrativní zátěž školám, které jim vlastní hodnocení přináší. Na první pohled bohulibý záměr. Jaká rizika však spatřujeme na pohled druhý?

Podívejme se na situaci očima několika aktérů, kteří do této hry vstupují.

 

Stát
 

Stát by měl zajistit zabezpečování kvality vzdělávání. Potřeba zvyšovat kvalitu vzdělávání je deklarována ve všech strategických dokumentech, Bílou knihou počínaje. Hovoří se o dvou pólech hodnocení školy, a to prostřednictvím České školní inspekce a zřizovatelů a prostřednictvím vlastního hodnocení školy. Vyjmutí vlastního hodnocení ze zákona se dá pak chápat jako nedůvěra vůči školám, že nejsou schopné převzít odpovědnost za sebe samé, přemýšlet o svých silných a slabých stránkách a zajistit kvalitu vlastní práce.

Ministerstvo velmi akcentuje měření kvality vzdělávání prostřednictvím plošných testů. V případě, že by toto měl být jediný nástroj, který zjišťuje kvalitu, pak jsou rizika více než jasná: selekce žáků – zbavování se těch slabých, kteří „nám kazí průměr“, zúžení kurikula – vyučování a učení jen jako příprava na testy, snaha zlepšit „svoje“ výsledky za jakoukoli cenu. Obdobných rizik se dá předpokládat celá řada.

I pokud nebudou sestavovány žebříčky škol a testování bude sloužit školám k tomu, aby se o sobě dozvěděly o něco více, aby měly možnost se porovnat s obdobnými školami, lze se i pak dotazovat na schopnost zajistit kvalitu testů. Můžeme se také ptát, jak jsou chráněna data škol? Jak bude zajištěno, aby si kterákoliv třetí strana nemohla na základě zákona o zjišťování informací vyžádat data ode všech škol a žebříček sama sestavit a zveřejnit?

 

Školy

Školy, které pracují podle vlastních školních vzdělávacích programů a které nebudou (protože nebudou muset) provádět vlastní hodnocení školy, budou jen podvědomě tušit, co a proč jim ve škole funguje a nefunguje. Snaha o zlepšování kvality bude realizována na základě dojmů, nikoliv informací, o které se školy mohou opřít.

Vyváženost a vhodná provázanost externí evaluace a autoevaluace, vytváření přiměřeného tlaku na zajištění kvality rozvíjela evaluační kulturu českého školství. Po případné legislativní úpravě mají školy plné právo cítit, že nejsou vnímány jako partner k diskusi o vlastní kvalitě. Daný přístup významně akcentuje činnost České školní inspekce. Proto se ptám: bude zároveň s legislativní úpravou zveřejněna kompletní Metodika ČŠI, podle které budou školy hodnoceny? Na základě čeho ČŠI zjistí, že je škola dobře řízena, protože vedení prokazatelně pracuje se zpětnou vazbou?

Je samozřejmě možné uvést protiargument, že vlastní hodnocení není přece zakázáno a že jej školy mohou provádět i nadále, aniž by jim to nařizoval zákon. Kdo však bude na škole za vlastní hodnocení zodpovědný? Ptám se: je pro ředitele obhajitelné, uvést činnost spojenou s autoevaluací do náplně práce pracovníkům školy? Je pro ředitele školy obhajitelné vynakládat finanční prostředky na řešení vlastního hodnocení, když tato činnost nevyplývá ze zákona?

Ředitelé škol, jejich zástupci, učitelé, kteří byli pověřeni zpracováním vlastního hodnocení školy do této doby, zažijí další zklamání – ztrátu entuziasmu, víry, že dělají něco, co má smysl. Po kolikáté už?

 

Rodiče

Jistě si my všichni, kdož jsme rodiče, klademe otázku „Jak uspějí naše děti v životě?“. Již delší dobu se hovoří o snižující se kvalitě škol, v médiích často zaznívají výsledky různých plošných zkoušek. Co přesně má však škola, která nevykazuje příliš dobré výsledky, dělat, co zlepšit, bude zas jen otázkou dojmů a náhody. Mě jako rodiče nezajímají jenom známky, ale také to, jak se moje dítě ve škole cítí, jak komunikuje se spolužáky, s učiteli, jak je motivováno, jak ho baví se vzdělávat, což mi do určité míry ukazuje, jak se ke vzdělávání bude stavět celý život. Co mě však rozhodně zajímá, je, jaké pojistky má celý systém a jednotlivé školy pro to, aby byla zajištěna kvalita poskytovaného vzdělávání.

 

Daňoví poplatníci obecně

Jako daňový poplatník si mohu klást otázku: jak je nakládáno s finančními prostředky jdoucími do škol? Jak si mohu být jistá, že ředitelé vynakládají finanční prostředky účelně na rozvoj školy, když jen tuší, co jim ve škole funguje a nefunguje? A že by přišel někdo zvenčí a uměl jim toto „naordinovat“? O tom silně pochybuji.

Zkušenosti z jiných sektorů jsou jednoznačné, modely kvality jsou využívány k rozvoji kvality a efektivity práce úspěšně po mnoho let. Ve vyspělých státech je tento požadavek i na školství. Proč by měl být sektor školství nějakou výjimkou, je to ve své podstatě „organismus“ jako každý jiný. Právem se mohu domnívat, že se Česká republika tímto vydává na cestu zpět.

 

Na závěr lze konstatovat, že i slepec užívá svoji hůl, aby mohl bezpečně kráčet po cestě. Co však nyní budou mít k dispozici školy?

Doufejme, že osvícených škol, které by v provádění vlastního hodnocení i v případě avizované legislativní změny pokračovaly, bude dost. Doufejme, že nebudou chtít zůstat na své cestě ke kvalitě slepé.

Jana Ostrýtová, Národní ústav odborného vzdělávání

7 komentářů:

L. Šlajchová řekl(a)...
22. listopadu 2010 v 20:46  

Dobrý den, děkuji za příspěvek, s jehož obsahem se plně ztotožňuji, zároveň i za položenou otázku „Co může znamenat vyjmutí vlastního hodnocení škol ze zákona?“, na kterou bych ráda krátce reagovala. Podle mého názoru negativně ovlivní:
• samotnou kvalitu škol,
• pohled pedagogické a odborné veřejnosti na nesystémové kroky státu, resp. MŠMT, resp. rozhodování ministrů jako jednotlivců (a to s mezinárodním přesahem),
• v neposlední řadě „morálku“ těch ředitelů a učitelů škol, kteří dosud velmi zodpovědně přistupovali k povinnostem vyplývajícím ze zákonem.
Pro školy jako svébytné instituce by takový krok znamenal ztrátu silného nástroje pro prokazování úspěšnosti vlastního pokroku podepřeného právní normou. Hodnocení škol by se omezilo pouze na řekněme „exekutivní formy“ – inspekční činnost ČŠI, testování žáků ze strany MŠMT, státní maturitu, hodnocení ze strany zřizovatele. Právě proto je důležité „doplnit“ externí hodnocení tím interním. Napadá mě příměr s omalovánkami. Teprve až když dítě vybarví obrázek (který už sice zřetelný je), vidíme celistvý výtvor. Něco víc vynikne, něco získá určitý kontext, někde bude možná „přetaženo“, jinde nesprávná barva…, ale právě tím je obrázek jedinečný. Stejně jako každá škola. Takový obraz potřebují vidět rodiče, žáci, veřejnost… a samozřejmě škola sama.
Doufám, že školy budou vlastní hodnocení školy bránit. Nakonec je jejich VLASTNÍ, nebo už ne?

Anonymní řekl(a)...
24. listopadu 2010 v 7:02  

ŠVP je k ničemu, sebehodnocení je k ničemu dvakrát. Pokud je ředitel soudný, vidí, kde je třeba zlepšení.
Pokud už považuje školu za svůj majetek a ve svých učitelích vidí jen služebnictvo, tak to nikdy k ničemu nepovede.
Stačí změnit systém financování školství, krajské normativy spálit, přenechat řízení školství státu a ministerstvu jeho celoplošné řízení. Bylo by po ptákách s nesmysly jako je autoevaluace.

M. Peteříková řekl(a)...
24. listopadu 2010 v 9:40  

My jsme si na autoevaluaci ve škole zvykli a budeme ji dělat určitě i nadále. Vždycky se ředitel, i ten nejosvícenější dozví zpětnou vazbou něco nového. I učitelský sbor vítá řadu nástrojů, které užíváme pro vlastní hodnocení. Ani nejsoudnější ředitel nevidí všechno a nechápu proč by měl školu považovat za svůj majetek a kolegy za služebnictvo, s tím jsem se fakt ještě nesetkala a pokud takoví ředitelé jsou, absence evaluace je určitě nezmění. Jinak v evropských souvislostech (ať chceme nebo ne, jsme v Evropě) je zrušení autoevaluace krok zpátky. Přála bych Vám vidět těch dvacet stránek, kterými se musí hodnotit zaměstanec firmy např. ve VB. Je to prostě nutnost a nejen v komerci. M. Peteříková, ZŠ a OŠ Zbůch

Karel Rýdl řekl(a)...
25. listopadu 2010 v 10:22  

Jde vlastně jen o drobný krok směrem k demokratizaci společnosti, decentralizaci právy a řízení, institucí sebekontrole skuoin a jedinců, nebo naopak k utužení státního poručníkování a kontrole. My jsme jako společnost dosud na cestě k demokracii a stát by měl poskytnout prostor pro naučení se neporučníkovat, vyjde ho to v budoucnu mnohem levněji. Proto nechápu, jak může někdo ze strany Věci veřejné škrtat kroky, které směřují k naučení se demokratickému způsobu života. Buď to nechápe nebo mu ideály Věcí veřejných slouží jen k udržení moci a obalamucení lidí. Každý má právo se rozhodnout,co chce podporovat, ale měl by to ostatním sdělit zcela jasně a účelově nemlžit.

Anonymní řekl(a)...
25. listopadu 2010 v 21:45  

Je třeba rozlišit autoevaluaci jako formální povinnost, jejíž realizace se bude kontrolovat a vymáhat (po formální stránce) a reálný proces. Myslím, že je samozřejmé, že školy stejně zpracovávaly a budou zpracovávat výroční zprávy, které samozřejmě určité hodnocení zahrnují. Důležité je také autoevaluaci obecně vysvětlovat a propagovat a to ve funkční a ne formální podobě. Vyřazení formálního tlaku je tak krok správným směrem.

K. Trachtulcová řekl(a)...
27. prosince 2010 v 14:25  

Také vnímám, že mnoho škol stále válčí s vlastním hodnocením jako s formální povinností. Jedná se však o nedílnou součást jakéhokoliv dobrého vedení školy. V současné době jsem nabývala dojmu, že většina ze zúčastněných již nachází systém i smysl této povinnosti. Nejsem si jista, zda se najde odhodlání škol pokračovat ve zkvalitňování své činnosti nad rámec svých povinností.

Anonymní řekl(a)...
3. ledna 2011 v 18:21  

Když se mluví o tom, že vyřazení formálního tlaku je krok správným směrem, tak obecně mohu souhlasit. ...ALE...stejně tak jako děti napřed musíte nadrilovat vyjmenovaná slova, aby je pak řady slov mohly "zapomenout" a mohly je užívat a odvozovat už logicky - až k tomu dozrají, stejné mi to připadá s vlastním hodnocením. Taky (a třeba pod určitým nátlakem povinnosti) si každý nejprve osahá, co to je, jaký to má smysl, aby to pak dělal i bez té povinnosti. V této chvíli, kdy nezlobte se, čas ještě nenazrál, mi připadá vyřazení formálního tlaku jako krok zpět.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger