Mýtus č. 1: Socialistická škola = kvalitní učitelé, vzdělaní a ukáznění žáci

pondělí 15. listopadu 2010 ·

Ukázka z knihy Mýty o socialistických časech Adama Drdy, Stanislava Škody a Josefa Mlejnka, kterou vydal Člověk v tísni v rámci projektu Příběhy bezpráví v roce 2010.


Kniha Mýty o socialistických časech je dostupná zdarma pro všechny učitele, kteří se zapojí do 6. ročníku projektu Příběhy bezpráví – Měsíc filmu na školách (www.pribehybezpravi.cz). 


Pro širokou veřejnost je publikace k dispozici například ZDE či ZDE za cenu 137 Kč. 

 


Součástí života mnoha starších lidí je zatvrzelá představa, že za „jejich časů“ bylo všechno lepší. Kdežto dnes? Nic nefunguje, mládež je zkažená, plytká, nevzdělaná, děti nemají před ničím úctu atd. Přesně z téhle vlastnosti se rodí i legendy a mýty o předlistopadové době. Dobře je to vidět v internetových diskusích – v jedné z nich se debatovalo o socialistické škole a třeba paní Jitka do ní napsala: „Podívejte se… dnes na naše školství. Učitel aby se bál jít do školy, že bude zastřelen nebo v lepším případě jen zmlácen svými žáky… Tak to je dneska to pravé? Je pravda, že jsme chodili 1. května do průvodu, ale před tímto svátkem se dbalo na to, aby bylo všude uklizeno a čisto. Dnes hrůza. Naše republika je jedno velké smetiště a hnojiště.“ Čili ze zveličených hrůz – učitelé jsou, jak víme, vražděni současnými českými školáky obden a z pohoršení nad nepořádkem ve veřejném prostoru vzniká legenda: Tenkrát bylo všude čisto (nebylo) a děti byly slušnější (ale třeba to bylo jinak, třeba byly ustrašenější…). Další příklad je obdobný. Pan J. T. soudí: „Dnes je to tak, že sprostý, drzý a úplně blbý žák má vždy pravdu a jeho rodiče jsou schopni pro znepříjemnění práce učitelům udělat cokoliv. Vzpomínám rád a s respektem na spoustu učitelů, kteří nás učili lásce k rodnému jazyku, vlasti a hlavně ke vzájemné úctě… Učitel byl vždy autorita a je úplně jedno, jestli se říkalo ,soudruhu‘ nebo teď ,pane‘… Není proto dobré si dělat legraci z těch dob, byly to krásné doby, alespoň pro mne!“ Opět je údajná současná tristní situace postavena do kontrastu s idylickou vzpomínkou. Pan J. T. nepřemýšlí nad tím, že dřív měl rodič mnohem menší šanci ovlivnit, jak se ve škole bude zacházet s jeho dítětem, zato jistojistě ví, že dnes jsou rodiče ochotni komplikovat život učitelům, jak to jen jde. Zřejmě měl štěstí na pedagogy, ale už nechce přemýšlet nad tím, že jiní je neměli. A do kontrastu s dnešní bídou staví údajnou socialistickou krásu. Pan J. H. zase píše: „Když jsem začal chodit do první třídy, tak kromě aktovky, přezutí a penálu jsme… dostali vše zdarma, nejen v první třídě, ale ve všech ročnících… Mohl bych psát o hodně věcech té doby. Pamětníci to vědí a ti mladí už to nechtějí vědět, protože dnešní doba jim vtlouká do hlavy jen to, co se jí hodí.“ Paměť zde zachovává jen to pěkné (všechno „zadarmo“), cokoli špatného naopak až podezřele absentuje. Následující text se nikomu nic vtloukat do hlavy nepokouší. Jen vidí předlistopadové školství kriticky.


Dobrý den, soudružko učitelko

Na „soudružky učitelky“ se dnes často vzpomíná s úctou, ale ještě častěji asi s humorem. Typická „souška“ z vyprávění po dvaceti letech je takové zvláštní stvoření. Na hlavě má půlmetrovou trvalou nebo ruský cop, má chlupaté ruce i nohy, silnější postavu, chodí nemožně oblečená. Správná soudružka, zdá se, často křičela, až hysterčila, dělalo jí problémy pochopit i sebepitomější vtip a její specializací byla zpravidla kombinace „ruský jazyk – český jazyk“ nebo „občanská nauka – tělocvik“. Nebo to naopak byla lehce potrhlá, jinak sympatická a spravedlivá žena, podobně jako v kreslených pohádkách o Machovi a Šebestové.

Ve skutečnosti ale základní nebo střední škola před pětadvaceti či více lety moc humornou institucí nebyla a soudružky učitelky – i soudruzi učitelé, o kterých se tolik nemluví – mohli svým žákům pekelně zkomplikovat život. A vůbec přitom nemuseli vypadat jako karikatura. Na socialistických vzdělávacích zařízeních si komunisté zvlášť zakládali, škola byla první instituce, kde se měl dětem po předškolní přípravce natvrdo vštípit ten správný světonázor (viz učitelský slib, citovaný v první kapitole). Právě ve škole bylo třeba dítě nebo mladého člověka zpracovat, uplácat z něj oddaného, věrného nebo alespoň tichého soudruha. Tam se mu také začínaly tvořit kádrové materiály, které se s ním táhly celý život.


Miluj svou socialistickou vlast

V jednom dobovém zápise o školním roce 1983/1984 na nejmenované základce se dočítáme: „Děti vystupovaly na oslavě VŘSR, 25. února, MDŽ maminkám zpříjemnily krásným programem a dárkem – papírovým kuchařem se zápisníčkem. Také všem učitelům popřály naše děti v březnu krásným programem. Dobrá spolupráce byla se SPOZ (Sbor pro občanské záležitosti), děti vystoupily na besedě s důchodci a na vítání občánků. 1. květen děti oslavily se svými rodiči v prvomájovém průvodu v Hrušovanech nad Jev. Ke dni osvobození opět děti vystoupily v rozhlase a starší děti přednesly básně a písně u památníku v parku. Společně se zúčastnily lampiónového průvodu….“ Je na tom pěkně vidět, jak se politická propaganda přimíchávala do zábavy a dobrých skutků, jak dobře to měl rudý dozor promyšlené.

Ideologické výchově bylo podřízeno téměř vše a od počátku. Režisér a scénárista Jaroslav Pauer na svém internetovém blogu vzpomíná, jak šel 1. září 1987 poprvé do školy, kam se mu nejdřív nechtělo, a pak, napoprvé, zalíbilo. Jenže „prvních několik dnů a týdnů mne z toho dokonale vyvedlo a já se rychle vrátil ke svému původnímu zápornému pohledu na věc. Školu hrou jsem si představoval jinak. Unifikovanost byla všude. I při výtvarné výchově, která normálně umožňuje projevit individualitu a kreativitu, jsme podle jednotné šablony vystřihovali siluetu Aurory z barevného papíru. Jediným vkladem žáka tak byl pouze výběr barvy papíru. Když pak soudružka učitelka odjela do lázní a nahradila ji jistá kovaná soudružka učitelka důchodkyně, museli jsme ráno před vyučováním hromadně skandovat ,Nechceme válku, my chceme mír‘.“

Pan Pauer měl štěstí, komunismus padl krátce poté, co se z něj stal třeťák. V pozdějších ročnících byly totiž všechny předměty z tzv. humanitní větve (dějepis, zeměpis, občanská nauka, literatura, výuka jazyků, nejen ruštiny) komunistickou demagogií přímo nasáklé. Stačí se podívat do jakékoliv staré učebnice. Tak například o únoru 1948, kdy se Komunistická strana Československa (KSČ) dostala pod hrozbou násilí definitivně k moci, načež stovky lidí povraždila a tisíce jich v inscenovaných procesech zbavila svobody, se v učebnici pro střední školy Československé dějiny (1939–1948) z roku 1974 píše: „Proti zoufalému boji buržoazní reakce zastavit revoluci a obnovit třídní panství buržoazie postavila KSČ naopak požadavek dalšího prohloubení revoluce. Začala prosazovat likvidaci soukromého velkoobchodu, znárodnění zahraničního obchodu, pozemkovou reformu nad 50 ha, znárodnění podniků nad 50 zaměstnanců a snažila se získat pro tyto požadavky podporu u co nejširších vrstev. Do rozhodující etapy boje o moc před volbami, které se měly konat v r. 1948, vstupovala KSČ již jako mluvčí zájmů širokých lidových mas, které plně získala pro svou politiku.“

Falšovat dějiny komunisté uměli, ale švindlovat a vymýšlet si třeba v matematice, fyzice či chemii pochopitelně až tak moc nemohli. Zde se tedy soudruzi učitelé a soudružky učitelky omezili pouze na to, že zdůraznili zásluhy nějakého sovětského vědce. Výuka těchto předmětů tak sice byla téměř prosta ideologického hávu, ale o to víc sloužila jako bič na žáky, kterým předměty nešly. Byl na ni zkrátka kladen obrovský důraz. Komunistický režim potřeboval především technicky vzdělané lidi do průmyslu, stavebnictví a zemědělství. Koho bavila literatura, hudba, historie atd., byl vlastně předem tak trochu podezřelý a neužitečný, přinejmenším od chvíle, kdy začal samostatně myslet. Jistěže, jako ve všech oborech, se někteří učitelé snažili vést své žáky ve víceméně svobodném duchu, jistěže byli ředitelé, kteří drželi ochrannou ruku nad schopnými pedagogy. Jenže nás v tomto textu nezajímají nečetné výjimky, nýbrž průměr.


Pionýři, malované děti

Ideologická „nalejvárna“ se nekonala jen při školní výuce. Při školách existovaly od roku 1948 pionýrské organizace, kam se děti hlásily už ve druhé třídě (pro ty mladší tu byl předstupeň Pionýra – Jiskřičky). Při různých slavnostních příležitostech, a že jich bylo, museli pionýři nosit modré košile a rudé šátky, o nichž napsalo několik režimních poetů oslavné básně, proměnili ho ve skutečný fetiš. Pionýr, jak stálo ve stanovách této organizace, musel být „oddaný své socialistické vlasti a Komunistické straně Československa. Pionýr je přítelem Sovětského svazu a obhájcem pokroku a míru na celém světě. Pionýr ctí hrdinství práce a boje.“ Dále pak také „pionýr svým jednáním, učením a prací prospívá socialistické vlasti a je hrdý na svoji pionýrskou organizaci.“

Pionýrský pozdrav byl poněkud dlouhý a z úst desetiletých dětí zněl skoro zlověstně: „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven. Vždy připraven!“ Jak nevzpomenout, že v 50. letech byl hlavním vzorem každého pionýra sovětský chlapec Pavlík Morozov, který udal režimu vlastní rodiče… Spousta dětí pochopitelně do Pionýra vstupovala ze zcela neideologických důvodů – třeba proto, že chtěly být s kamarády nebo že pionýři si chodili hrát do parku, do lesa, do tělocvičny. Děti může totalitní stát zneužívat poměrně snadno, zvlášť když se jim rodiče bojí příliš otevřeně vysvětlovat, že to, co jim nakukaly učitelky nebo jejich vedoucí, jsou naprosté nesmysly.

Do přírody se také chodilo na branná cvičení, což byla, jak pamětníci vědí, další zvrhlost socialistického školství. Soudružka učitelka dětem vysvětlila, že „západní imperialisté se chystají zaútočit na naši milovanou vlast a my musíme být připraveni“. Děti pak v pláštěnkách, rouškách a s igelitovými pytlíky na rukou a nohou běhaly po lese a snažily se tak nacvičit, jak se chránit před jadernými a chemickými zbraněmi. Na branném cvičení též soutěžily v hodu granátem (naštěstí gumovým). Český básník Miloš Doležal vzpomíná, že právě na branném cvičení si někdy kolem roku 1985 vykoledoval spolu s kamarádem dvojku z chování. Hráli si totiž na to, že jsou američtí vojáci, které viděli v jakémsi filmu. S branným cvičením souvisela i další věc: Každý půlrok přišla učitelka se zvláštními plastovými kleštěmi a měřila dětem obličeje od kořene nosu po bradu za účelem výroby či vybrání dobře padnoucích plynových masek. Ty se pravidelně čistily a zkoušely, pohled na školáky s touto gumovou obludností na hlavě byl velmi povzbudivý. Soustavné deptání dětí vykreslováním akutně hrozících válečných hrůz se posilovalo i při návštěvách biografů, kde sledovaly realistické sovětské válečné filmy (v Praze v osmdesátých letech v tomto ohledu proslul naturalistický snímek „Jdi a dívej se“, při němž zejména dívky zvracely a musely být odváděny z kina).

Samozřejmě, i škola se za socialismu vyvíjela – od padesátých let, kdy byly děti živnostníků, statkářů a nekomunistické inteligence paušálně šikanovány, přes léta šedesátá a především sedmdesátá, kdy každý, kdo si chtěl podat přihlášku na nějakou lepší střední školu, na gymnázium či na vysokou, musel mít kromě úspěšných přijímaček i doporučení od Svazu socialistické mládeže nebo od pionýrské organizace, až po léta osmdesátá, kdy tyto věci sice úplně nevymizely, ale byly občas i samotným pedagogickým sborem drženy v jakýchsi snesitelných mantinelech. Ještě na začátku osmdesátých let se ovšem držel kupříkladu celodenní smutek za zemřelého sovětského vůdce Leonida Brežněva (tedy muže, který nařídil okupaci Československa v roce 1968) a postupně pak za další vůdce (Andropova, Černěnka). Ještě v polovině osmdesátých let chodily děti vítat komunistické papaláše z domova i z ciziny a na některých školách nesměly nosit trička s cizojazyčným nápisem, o dlouhých vlasech nemluvě. Ještě na konci osmdesátých let se leckde kladl zásadní důraz na kádrové materiály.

Zajímavé je, že ideologickou masáž mnohé učitelky vůbec nevnímaly jako cosi špatného, že jim snad ani nedocházelo, co dělají, nebo si to prostě odmítly vůbec připustit. V knize rozhovorů Obyčejní lidé…?! kupříkladu učitelka ZŠ vzpomíná: „…tak čtrnáct dní před Prvním májem jsme vyráběli transparenty, různá mávátka, každý žák si vyráběl svoje a řekla bych, že to bylo docela hezké. Bylo to takové připomenutí nějakého slavnostního dne, což dneska už vůbec není…“ Soudružka učitelka pokračuje líčením, co v hodinách výtvarné výchovy s dětmi kreslila a vyráběla: „No, protože to bylo dáno osnovami, tak někdy jsme malovali ohňostroj a někdy Auroru. Co jiného k tomu 7. listopadu (VŘSR – pozn. aut).“ Otázka: Takže jste to nezkoušela nějak obcházet nebo depolitizovat? – „Ani ne. Ani ne, protože zase jsem to využila na nástěnku, tam to prostě bylo vystavené. Ale řekla bych, že děti to docela bavilo. Kreslily nějakou loď, a že tam pak napsaly Aurora….“


Teror školní jídelny

Dalším druhem „teroru“, který dopadal na socialistické děti, byly školní jídelny. Nepoživatelná UHO (univerzální hnědá omáčka) byla na jídelníčku několikrát týdně, maso bylo tuhé a samá šlacha. To, s čím je možné se i dnes občas setkat, bylo dříve naprosto běžné. Když některé dítě nechtělo oběd dojíst, stoupla si učitelka či vychovatelka nad jeho stůl a čekala, až do sebe tu věc na talíři pod vidinou trestu nedobrovolně naláduje. Nedojídání, tj. plýtvání socialistickým hovězím, kuřetem, škubánky či šiškami, se neschvalovalo: „Děti v kapitalistických zemích (…v zemích třetího světa) hladoví a ty se ofrňuješ nad tak dobrým masem?!“ – křičela nejedna soudružka na žáčka.

Celkem běžné byly za socialismu i fyzické tresty za nejrůznější drobná provinění, jako třeba když si žák zapomněl přezůvky, případně se s někým popral – nešlo o nějaké brutální bití, spíš o série drobných ponižování, jako bylo pohlavkování a tahání za vlasy nebo za uši.

Pokračovat by se dalo ještě poměrně dlouho, třeba tím, že hyperaktivní, nebo dokonce postižené dítě nedostalo žádnou odpovídající péči, nýbrž automaticky jako „problémové“ směřovalo do zvláštní školy. Nebo širokou formulací otázky, zda si vůbec předlistopadoví pedagogové uvědomují, kolik bludů a nesmyslů do svých žáků zaseli a jakou dnes mají odpovědnost za jisté problematické národní rysy, převládajícím ateismem počínaje a xenofobií vůči sousedům konče. Anebo jinou otázkou pro psychology, zda údajná předlistopadová větší vychovanost dětí a mládeže nebyla ve skutečnosti ustrašenost nešťastných bytostí, které nikdo neučil chovat se svobodně a sebejistě.


P. S.: Drobné vysvětlení pro ty nejmladší a úplně nedotčené komunistickou ideologií a mytologií. Slovo „Aurora“, které se v téhle kapitole občas objevuje, je jméno ruského křižníku. Před rokem 1989 byste se ve škole už někdy v první nebo druhé třídě dozvěděli, že výstřelem z Aurory začala v roce 1917 Velká říjnová socialistická revoluce.

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
15. listopadu 2010 v 19:16  

Že se studem nepropadnete!
Počkejte si ještě takových 30 let, až všichni, kteří tu dobu zažili, odejdou do důchodu, a pak můžete dětem do hlavy vtloukat takovéhle mýty.
Popisujete excesy, nikoliv skutečný stav!

Anonymní řekl(a)...
15. listopadu 2010 v 20:45  

Hodně nechutné ... Zvlášť jedna poznámka mě zaujala - a to už je opravdu síla: "Komunistický režim potřeboval především technicky vzdělané lidi do průmyslu, stavebnictví a zemědělství." Zpropadenej režim!!! Naštěstí dneska už takové lidi nepotřebujeme ...

Anonymní řekl(a)...
15. listopadu 2010 v 23:36  

Tak já myslím, že vydávání takových volovin jen ukazuje na zvrácenost současného postupně se fašizujícího režimu. Připadá mi hodně úsměvné, když směřují tyto informace na současné děti a zároveň se vysmívají působení minulého režimu na mládež. Sluneční elektrárny a řepková naftová pole, kam se podíváš, rozkradená a rozprodaná republika, prožrané peníze, které byly určeny na důchody, neustále odírání vlastních občanů nehoráznými cenami energií, vody, daně snad už i z dýchání, ale hlavně buďte rádi že jsme tu a buddte rádi že jste ten hrůzný socialismus nezažili. A víte co? Já jsem v tom červeným šátku chodil na stráž k těm pomníčkům padlých za naše osvobození rád a bez nucení. To je hrůza fuj, ted mě je, jako kdybych se snad přiznal k "vraždě"... Jenže, něco vám řeknu. Děti vůbec nejsou tak hloupí, aby vám tohle "žrali". Asi byste se Vážení autoři divili. Ale dětem se už hnusíte tím stálým okecáváním, jak byl socilaismus hrozný. A začínají se ptát, moc se začínají ptát... Ne nejsem příznivcem starých časů, nechci aby se vrátila diktatura proletariátu a vláda jedné strany, ale to, kde se nacházíme nyní, to nemá s vysněnou revolucí a lepšími časy pranic společného. Styďte se!!!!

Anonymní řekl(a)...
16. listopadu 2010 v 12:15  

1. K pousmání - i do fyziky se vešla propaganda. Při motivační otázce k hydrostatické tlakové síle, zda se může ponorka ponořit do libovolné hloubky, metodická příručka nabádala učitele, aby vysvětlili význam ponorek pro armády Varšavské smlouvy.
2. Mladší sestra ve 3. třídě na popud učitelky četla knihu "Procházky s Leninen", podle které Lenin chodil po parku a hrál si s dětmi, protože je měl hrozně rád. Byl to hnus a humus, ale moc se obávám, jestli ona ukázka z knihy není úplně stejný humus, jenom naruby.

Anonymní řekl(a)...
16. listopadu 2010 v 15:16  

No potěš koště.
K čemu je ten blábol, mimochodem vydaný "v projektu", tj. za dotace z peněz nás všech daňových poplatníků, vlastně určen?
Budou to školy "fasovat" či povinně nakupovat a zdarma rozdávat učitelům narozeným cca po roce 1983, kteří nemají vlastní zkušenost (pochybuji, že i ti by si to koupili dobrovolně)?
Nebo to bude ustanoveno povinnou četbou pro žáky?
Fakt si neumím představit, co jiného zachrání vydavatele tohoto "veledíla" před tím, aby většinu nákladu nakonec neodvezl potupně do sběru.

Anonymní řekl(a)...
16. listopadu 2010 v 18:36  

Nevím, z jaké virtuální science fiction reality autoři tohoto paskvilu čerpali.
Na svoji školní docházku se pamatuju velmi dobře, bylo to v 60. letech. Možná může někomu naše tehdejší nadšení Gagarinem a Spartakiádami připadat trochu naivní, ale čím jsme tyto věci dnes nahradili? .. Škoda řeči.
Dále si např. vzpomínám, že učitel třídní chodil jedině v kvádru nebo svetru se sakem, fyzikářka a další nám byly vzorem módy a elegance, jejich halenky byly jako ze žurnálu - mohu ukázat fotky. A za nejdůležitější pokládám to, že nás na ZDŠ velmi dobře naučili mnohé předměty; já např. jsem se znalostmi z Čj vystačila až do poloviny vysoké školy, učitel nás nadchl pro spoustu autorů k četbě, měli jsme skvělý pěvecký sbor, který, aby se neřeklo, sem tam zazpíval i ruskou lidovou, ale ty se nám moc líbily. Určitě nebylo vše super, ale pokud na něco vzpomínám méně ráda, tak rozhodně na nic z toho, co se lze dočíst výše.
Páni autoři, škoda peněz a času na takové nesmysly.

Anonymní řekl(a)...
17. listopadu 2010 v 21:35  

Přesný popis tehdejší situace. Reakce pod článkem také přesně popisují převládající morální a inteligenční úroveň našich učitelů.

Nejsem pedagog řekl(a)...
17. listopadu 2010 v 22:45  

Možná o něčem svědčí toto:

rozhodla jsem se pro učitelské povolání, protože jsme měli skvělé minimálně tři učitele na tehdejší základce. Byli to lidé s velkým L, opravdové lidské vzory, dodnes se s nimi při srazech vídáme a obdivujeme jejich osobnost a vitalitu. Obrovské srdce, odborný rozhled, na každého měli čas a trpělivost. --
Mám tři děti a jsem velmi smutná z toho, že ani jedno z nich nemělo na základní ani střední škole učitele, který by jim zůstal jako vzor do života nebo aspoň jako pěkná vzpomínka. Snad jen jedna paní učitelka z 1. stupně. Škoda.

Anonymní řekl(a)...
19. listopadu 2010 v 14:37  

Možná, že komentáře pod článkem vystihují popisovanou situaci výstižněji než samotný článek. Toto jsou výsledky doby, o níž se píše.

Anonymní řekl(a)...
19. listopadu 2010 v 21:56  

Podle této ukázky je kniha brak, který by měli vydavatelé stáhnout z distribuce. Argument, že tak vyrovnávají laskavé fïlmy, které socialismus chválí je přece blbost. Např. povinná branná cvičení byla asi jen zřídka provázena vážnými slovy učitelek o zlých imperialistech - naši učitelé dávali najevo, že to škola má nařízené a hotovo. Citovaný pionýrský pozdrav byla obřadní formule při pionýrském slibu a žádný pozdrav. Pravdou byl nátlak na dojídání ve šk.jídelnách, ale doprovodné řeči o hladových dětech v kapitalistických zemích? To si snad autoři vycucali z palce, aby to znělo divočeji. Je to prostě ostuda!

Anonymní řekl(a)...
24. listopadu 2010 v 9:36  

Co vpravdě neumíme zahlédnout a vyhodnotit jsou námi zkreslené vzpomínky z dětství. Jako děti jsme nemohly uvidět a zahlédnout celospolečenskou masáž jednostranné pravdy. Zdá se ale, že jednoduchý a nezkreslený výklad světa řada z nás dodnes hledá. Dnešní doba je pro nás i pro naše děti složitá právě ve své nejednoznačnosti a svobodě. Pro mnohé je právě to děsivé. Jistěže v době minulé (ale i v současné) jsme mohli potkat významné osobnosti mezi učiteli, které šlo považovat za vzory. A stejně tak naopak, jen ta moc už ve škole tolik není, naštěstí. Jisté je, že jsme vyrůstali v době, která nás poznamenala. Máme vryté do kůže, že nelze nikomu a ničemu věřit, že nás může kdokoliv podtrhnout, že názory se říkají potajmu a anonymně. Naříkáme na poměry, na morálku, dobu (v tom je si to tak podobné), ale neusilujeme o změnu. Ta nebývá seslána shora, zdola, nechodí od někoho k někomu a netýká se mladých, starých. Ta začíná u každého z nás.
PS: Pionýrský pozdrav si pamatuju, byl na každém shromáždění - k budování a obraně socialistické vlasti buď připraven, ... pořád dokola.

Anonymní řekl(a)...
27. května 2011 v 15:50  

Je pravda, že jsem epileptik a dysgrafik. Od zařazení zo zvláštní školy mne zachránilo jen to, že jsem byl v Dětské nemocnici v Brně a dostal posudek "Nadprůměrně inteligentní". Po změně školy se mne moje třídní učitelka snažila dostat do zváštní školy na základě písemných projevů. Tatáž učitelka si později dodělala vzdělání pro vyšší stupeň, věděla, že nesmím být na slunci, přišla do třídy a prohlásila, že dokud si nesednu na místo u okna, kde bylo vedro pořád a svítilo tam od rána, nebude učit a látku bude v příští hodině zkoušet. Takže mi po čtyřech letech dala najevo, že mne nedokázala ze školy vyštvat ale může mi znepříjemnit život.
Že režim nutil děti chodit do průvodů a okrádal je o volný čas je pravda.
Pionýr jsem nebyl a nikdy mne to nemrzelo. Branná cvičení jsem zažil ale tvrzení autora ne, přeměřování kvůli plynové masce taky ne.
Falšování dějin kvůli objevům bylo oboustranné, na západě nevěděli, že Nobelovu cenu za objev laseru dostal také Rus, Polzunov se svým parním čerpadlem, Francouz, který narýsoval konstrukci ale nesestavil byli před Wattem.
Nesmysl je, že by nečlen byl posuzován SSM při přechodu na VŠ. Na to byli jiní, jmenovaní OV KSČ ale je pravda, že pokud byl někdo členem SSM v místě bydliště, mohlo mu to pomoci.
Jídelny byl případ sám pro sebe ale moje zkušenost byla, že když mne učitelka nechtěla se zbytky pustit k okénku, nechal jsem tácek na stole před okénkem a odešel. Druhý den mne volal ředitel, proč jsem neodevzdal zbytky u okénka a řekl jsem mu proč. Nepustila mne tam a od té doby byl klid.

Anonymní řekl(a)...
28. července 2011 v 0:58  

Já jsem byla v 89 v první třídě. Pár měsíců to probíhalo tak, že jsme se po vyučování shromáždili před koncem vyučování u dveří a zazněl sborový pozdrav "Nashledanou, soudružko učitelko!". Po revoluci to chvíli probíhalo takto: "Nashledanou, sou... teda paní učitelko!" a pak už jenom: "Nashledanou, paní učitelko!" Ale procedura byla stejná. Onen "teror školní jídelny" bohužel v růžovém porevolučním světě fungoval také. :-) V 90. letech přišla válka v Perském zálivu a vrátili jsme se ke zkoušení masek a nacvičování cesty k únikovému východu.

Bohužel autoři této povedené publikace asi příliš málo dávali ve škole za "komunistů" pozor, protože černobílé líčení světa znali již komunisté. Především onu snahu vylíčit svět ve zkratce takto: "tentkrát to byla hrůza a utrpení a dnes je to jen to dobré". Zdá se, že zlý pan "režim" byl přece jen úspěšný ve svém zasévání schémat a stereotypů a ani tito nebozí autoři publikace neunikli jeho teroru. A možná právě toto dílo je projevem jejich "pokání". Buďme tedy za tuto publikaci rádi, neboť je živoucím důkazem toho, jak pan "režim" efektivně fungoval a funguje dodnes. Tato kniha se nemýlí, když mluví o mýtu - sama je jedním velkým mýtem.

Nakonec nezbývá než poděkovat všem diskutujícím za to, že dokázali čelit de-formující síle pana zlého "režimu" a i přes léta utrpení si zachovali svou jedinečnost.

Děkuji. Vaše rozpolcené dítě, které jednou nohou stojí tam a druhou tady a uprostřed jej drásá ta velká změna, která si říká "revoluce". Odebírám se nyní budovat mýtus nový - mýtus paní "demokracie", která vás chrání před terorem maskulinních režimů. Vzhůru ke šťastným zítřkům, kde již dnes je zítra!!!

Unknown řekl(a)...
19. září 2015 v 9:07  

Poslední příspěvek je Z 28.července 2011.
A jak to vidíte dnes.S migrací a jiné, třeba s členstvím v EU a NATO.
Co dnešní propaganda.!!!
A jak tak tady koukám tak taky nějak nevěříte svobodě a demokracii co.
Jinak by jste se nebáli dát své jméno a nepsat to pod anonymem.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger