Ondřej Hausenblas: Test pro maturitní test

středa 10. listopadu 2010 ·

Následující text vznikl dříve než můj článek pro Respekt z 8.11. Omlouvám se čtenářům, pokud v něm někde najdou myšlenku nebo formulaci podobnou té z Respektu – ale chci nabídnout hlavně ten úplný rozbor úloh (ne jen ukázky pro týdeník). Zároveň však samotné úlohy zde v úplnosti necituji – předpokládám, že k nim jako vzdělavatelé máte přístup. Já je mám jen na papíře, a opisoval bych je jen v nouzi nejvyšší. Pokud je máte elektronicky, uvítám obě verze testu, zadání k písemkám i návody ze školení k hodnocení… Nemělo by to vše vlastně být volně na webu MŠMT nebo CERMATu?


Výsledky generálky na státní plošnou maturitu jsou tedy na stole, už se o nich říká i plácá kdeco, a o podstatě celého omylu se zase mlčí. Po létech nekoncepčního vývojového tápání už dost učitelů i ředitelů jako by rezignovalo a říkají, hlavně ať to už je, ať víme, nač žáky připravovat. To považuji za hrůzný výsledek toho, že české školství už desítky let nemá rozvojovou strategii.
 

Přestože už tolikrát bylo v „maturitách nanečisto“ tolik chyb, přestože pojetí maturity dosud tolik ignoruje existenci RVP a nyní i nově sepsaných ŠVP středních škol, budeme říkat „Tak už nás doražte“? Ale co ti studenti – a co národní vzdělanost? Opravdu by někdo chtěl trénovat studenty na testy jak na spartakiádu, namísto co by je vzdělával v kultivovaném používání mateřského a spisovného jazyka?

Níže podávám rozbor 18 úloh z celkových 48 v letošním státním didaktickém testu v tzv. generálce na maturitu z češtiny, ve kterých jsem shledal omyly nebo nejasnosti.

Nejen výuce těch učitelů, kdo pro CERMAT úlohy dodávají, ale také výuce všech ostatních učitelů budou plošné testy brzo diktovat, že mají žáky cvičit ve strategiích řešení a že mají v češtině vyučovat hlavně mechanickým úkonům. Jakmile se ozvou podložené námitky proti vyhodnocení toho či onoho testu nebo písemky, kdopak z úředníků couvne a řekne „Máte pravdu, opravdu důležité, ale neměřitelné součásti kultury se do testu ani centrální písemky zařadit nedají, a my je nechceme vyhánět z výuky tím, že v primitivních testech ukážeme učitelům, aby se soustředili hlavně na mechanické učení.“ Myslel jsem si, že vedení CERMATu bude říkat: „Snažili jsme se dávat i úlohy inteligentní, ale učitelé proti nim namítali, tak jsme je zrušili. Takto je to objektivnější...“ Ale skutečnost je ještě krutější, to jsem mohl čekat: prý za chyby v maturitní generálce můžou hodnotitelé ve školách!

CERMAT opakovaně prokázal, že nedokáže zkontrolovat bezvadnost úloh. Kdo sledujete weby s vzdělavatelskou diskusí, znáte ty námitky, co po léta zaznívají, i rozbory vadných úloh. Nejsem tak shovívavý jako J. Kostečka v Učitelských novinách 36/2010, který našel podobně jako já v testech hodně nedostatků. On dává proto, že každý jsme omylný, zaměstnancům CERMATu ještě šanci, aby zlepšili svou péči o správnost v zadáních. Taky jsem omylný, ale vyvozuji z toho víc než jen závěr, že bych už měl začít pečlivě korigovat to, co mi zatím vždy uteklo. Zodpovědné je, že právě pro svou lidskou omylnost nebudu vnucovat celé populaci žádné závazné a osudové plošné testy! A když už bych chtěl pomáhat vzdělanosti zjišťováním toho, co děti umějí nebo neumějí, především bych se pořádně poučil o tom, jaká v tom jsou rizika, jakých lze používat neškodných postupů a jak propojit monitorování výsledků vzdělávání s přímou podporou učitelů – protože to učitelé ve třídě tu kvalitu výsledků vytvářejí, nikoli CERMAT svými dodávkami na stání zakázku.

Kdyby ministerstvo trvalo na tom, že v budově CERMATu nějaký svůj provoz přece jenom mít chce, mohlo by místnosti svěřit jako učebny třeba nějakému modelovému učitelskému ústavu, kde by vyrůstali zodpovědní a samostatní učitelé. Pochybuji ovšem, že koncepce takové přípravy učitelů vzejde právě z MŠMT – tam na tvorbu koncepcí, které by měly také domyšlenou stránku prováděcí!, myslím už dlouho nikoho nemají.

Někdo si možná myslí, že zahájení státních maturit nebude zas tak hrozné. Ale bude! Kdo jste viděli zadání písemek a kdo znáte způsob jejich hodnocení, víte, že to celé stojí na vodě – a na jak zakalené vodě. Kdo jste si prohlédli „didaktický test“ z češtiny, asi jste museli uvažovat o tom, jak si s ním poradí normální student. Výsledky nás asi překvapí tím, že budou „celkem dobré“. Jenomže jakou dobrost budou oznamovat? Obávám se, že to už nikdo nebude umět objasnit. A přitom právě jedině takovým objasněním by se mohlo argumentovat pro celostátní povinné testování. Že bychom se dozvěděli, co v používání češtiny jde studentům dobře a v čem potřebují pomoct. To, co umějí dobře, jsme je možná naučili my, anebo taky ne – nemají to ze své kulturní rodiny? To, co neumějí dobře – nezvládli jsme je tomu naučit? úplně jsme to opomíjeli? jsou snad tupí, líní?

Avšak takové otázky by mělo smysl si zodpovídat, jen kdyby

1. nešlo až o konečné přeměření maturujících absolventů školy: jim totiž už ničím nepomůžeme! Až dojde na to, že podle testů bude nějaký pošetilec nahoře chtít dávat nebo brát školám peníze, bude to s křížkem po funuse české vzdělanosti; a kdyby

2. se žáci – studenti nebrali v jednotném testu jako jednotná masa. Protože ti žáci, co přicházejí po letošních maturantech, budou prostě zase jiní – každá třída je jiná osobně, věkově, sociálně. Když ji máte vést kupředu, nemůžete si o ní a ani o své práci s ní myslet totéž, co o té odmaturované.

Proto má vláda zásadně investovat do toho, aby učitelé uměli podávat zpětnou vazbu, hodnocení už v průběhu žákovy práce a tak, aby tím žákovi pomohli se do příště zase zlepšit. A ne je proškolovat v maturitách. Naopak: kvalitní maturitu ať si každá škola udělá podle svého. Stát se musí postarat, aby za to nesla zodpovědnost. Nikoli nechávat školy prodávat maturitní vysvědčení, a pokoušet se tu spravedlnost dohnat a nahradit státními testy. Proč vlastně nezveřejňovat podobu, průběh a koncepci školních maturit? Tím by se i učitelé i rodiče i politici naučili mnohem víc o tom, jak složité a zodpovědné je dobré vzdělávání. Takto, s centrální státní maturitou, si kdekdo pomyslí, že dobrá škola je ta, která v testech dobře dopadla. A nic nemusíme rozumět tomu, jak dobré nebo mizerné budou ty testy a jejich hodnocení. My rakouští šosáci prostě nechceme myslit, chceme razítko! Nechceme přijmout zodpovědnost, svěříme ji svým politikům a úředníkům – a pak můžeme svobodně nadávat na úpadek školství, a nakonec jít svobodně na žebrotu.

 

Dívám se tedy do těch didaktických testů – základní úrovně. Bylo by dobré je mít při čtení mého rozboru po ruce, protože nemůžu opisovat každou z těch 18, v nichž jsem shledal závadu.

Tak zásadní omyly v pojetí, jaké nacházím v zadání písemek, v testu nevidím. Ale věcné i formální chyby jsou zde dost časté, a opravdu nevím, jak to pak někdo (navíc asi počítačem) spravedlivě zpracuje. Myslím, že vadné úlohy by měly být ze sčítání vyřazeny úplně. Možná, že právě proto je úloh v testu tak nesmyslně mnoho – 32? Podle mého rozboru jich je 18 sporných či chybných, zbude tedy 14. Ale to nepůjde jen vyškrtat! Protože do maturity samozřejmě musejí přijít úlohy jiné – v nich se zase objeví ty staré či nové chyby, jako to CERMAT doposud vždy dělal. A navíc sada musí mít jistou vnitřní strukturu, aby pokrývala to, co se má zjišťovat.

Jestli takový test někdo umí sestavit, to se pozná ne po jednom dobrém výkonu, po jedné generálce, ale po několika bezvadných opakováních, aby to nebyla tak velká náhoda. Právě proto měly státní pokusy na dětech začít opravdu jako pokusy: dobrovolnou maturitou, jejíž výsledek si student nemusí vzít, když mu to nevyjde. Omyly tvůrců zkoušky by se odhalily, nikoho by nepoškodily, leda snad by to někomu, kdo uspěl, pomohlo k dobrému, proč ne, jestli k takové státní pokusné maturitě bude některá vysoká škola chtít přihlížet. Ale ona si to rozmyslí, protože si ty testy taky prohlídne... Mezitím by došlo i politikům, že plošné testování není potřebné a centrální maturita že je jenom kanál na státní peníze.

Některé omyly v testu jdou asi na vrub spíše nepozornosti tvůrců úloh: v úloze 14 a v textu k ní má student zkoumat slovo často v druhém ze souvětí. Jenomže to slovo je hned v následujícím souvětí znovu. Jestli se chceme vyhnout testování toho, co testovat nechceme, totiž žákova přehlédnutí, bylo by dobré, aby se ten opakovaný výskyt nahradil třeba slůvkem mnohdy. Asi si toho nevšimli...

Jiné vady jsou však projevem hlubších chyb tvůrců testu. Hned na začátku testu v úloze 3 narazíme na výchozí text, v němž student má hledat přívlastek postupně rozvíjející. Tvůrce úlohy se tváří, že mu – na nižší úrovni náročnosti – pomůže, když termín přeloží slovy „= několik nesouřadných shodných přívlastků“. (Kdybych coby student na základní úrovni obtížnosti právě neseděl u státní maturity, to bych se tedy zasmál!) Správná odpověď tmavohnědá papírová krabice se navíc komplikuje tím, že ve výchozím textu je i několikanásobný přívlastek židli s protrženým, proplétaným sedátkem. Avšak ten je obsahově podivný – proč není normálně postupně rozvíjející? Asi proto, aby v textu zůstalo jen jedno řešení „cé je správně“?

S řešením úlohy 4 si nevím rady. Co že to po nás vlastně chce dopravní podnik, když napsal „Žádáme cestující, aby se za jízdy přidržovali.“? Je to spíše důležité upozornění, že bychom mohli upadnout, nebo naléhavá žádost, když žádají a mohli bychom upadnout, nebo nezávazně doporučují nebo jen zdvořile vyzývají? Myslím, že to, co máme po přečtení pochopit, je něco úplně jiného, než co test zjišťuje. Máme se držet. A tvůrce tu jen chtěl testovat, co snad někde vyučoval, že různé komunikační funkce mají různé názvy – pokud je ovšem jsme s to vůbec rozlišit. Pro nižší úroveň náročnosti bych určitě volil zřetelnější a smysluplné rozlišení funkcí, bez nároku na odborná pojmenování. Když si přečtu, co o téhle úloze odpověděl hlavní metodik pan Brož na otázku v Lidových novinách, už mi není ani do smíchu. (K čtení ZDE.)

V úloze 7 unikla tvůrcům druhá možnost správného řešení: student má hledat jazykovou chybu, a tvůrce úlohy si myslí, že mu ji nabídl, když napsal v souvětí města, které namísto která. Jenže v jiné nabídce se sám dopustil jazykové chyby tím, že nabídku zformuloval ne dost jasně: „Platí ovšem, že čím méně tradiční prostory vybereme, tím náročnější...“ Je chyba, když náš adresát musí rekonstruovat své pochopení toho souvětí z čím méně vybereme na čím méně tradiční. Čtenář to zvládne i podvědomě, ale takhle neobratně se vyjadřovat je prostě „jazyková chyba“. (Pochybuji, že kdo učil studenty lišit mezi “jazykovou chybou“ a „řečovou chybou“...) Navíc je zadání nepřesné – v nabídce D není „chyba“, nýbrž „chyby“ – dvě (ani si netroufám hádat, která z nich tvůrcům úlohy unikla).

V úloze 9 je věcná chyba, což je stejně zlé jako chyby formální. Student má najít výrok, v němž je obsažena (nikoli jen vyslovena) domněnka. V nabídce A se tvrdí, že královská koruna má aureolu možná proto, že je veřejnosti přístupná jen občas, a v C se tvrdí, že si nevystavování přál sám Karel IV. – Pokud s Karlem student náhodou nemluvil, nebo náhodou nezná příslušné listinné památky, musí i toto považovat za domněnku. Která odpověď je správně?

Pochybovat o výběru nejspíše vhodného slova k doplnění do textu se dá u úloze 6: kdo letos trhá rekordy: burza? dolar?, ropa? Určitě je jedna z možností
nejspíše nejvhodnější – ale nejste-li ekonom, neznáte-li žargon burziánů nebo novinářů, sotva to vyvodíte (a to jsme v lehčí verzi testu!) Pouhá souvislost ropy a dopravy nestačí, protože zhoupnutí v kterékoliv hospodářské oblasti může rozhoupat cenu dovolené stejně dobře. Úloha by byla výborná při průpravě k čtení a k diskusi, ale tvůrce zapomněl, že sestavuje státní test.

Úloha 11 předstírá, že student má aplikovat poučení z Pravidel o velkých písmenech na čtyři úseky textu s vlastními jmény. Jenomže ve skutečnosti jde o to, zda student ví (asi ze zeměpisu?), zda je podunajská nížina či Podunajská pahorkatina názvem zeměpisným, nebo geologickým. Pravidla pravopisu mu zde nepomohou. Kromě toho by student jako nesoulad s pravidly mohl označit také jinou nabídku, v níž si má někdo dát pozor, aby mu hlavu v oblacích nepřeválcoval Velký vůz. Taková hříčka je možná vtipná, ale maturita doufám netestuje míru čtenářovy vtipnosti. Bez širšího kontextu si čtenář může poctivě myslit, že jde o chybu, o velké auto. Psaní malého nebo velkého písmene zde v souladu s pasáží z pravidel není, neboť pasáž mluví o jiných případech. Test tedy zkoumá něco jiného: vytrénovanost studenta na řešení testů! Měl se podívat na další nabídky a pochopit, že „oni se ho asi ptají na něco jiného“. To je ovšem budoucí důsledek plošného testování: učitelé budou trénovat testovačství, nikoli češtinu svých žáků. (Ve vzdělaných zemích o tomto nebezpečí vedou odborníci vážné diskuse a hledají cesty, jak se tomu ubránit. U nás ovšem to nikoho nezajímá...)

Když v úloze 15 má student rozpoznat význam slova hydratuje podle kosmetického kontextu, buďto je zkoušen prostě z toho, zda zná to slovo i bez daného kontextu, anebo zda ho dokáže odhadnout podle slovotvorného základu, anebo je zkoušen, zda se vyzná v kosmetice. Zkoušet jednotlivá slůvka (v češtině by se tak dalo použít zhruba 40.000 slov) je ovšem nesmysl, náhodná znalost a neznalost o ničem nevypovídá, a zadaný kontext naprosto nerozhoduje, zda hydratovat znamená očišťovat, vyhlazovat, zavodňovat, nebo zjemňovat. Testovat význam slůvek je vždy ošidné, i když odhadovat jejich význam a rozpoznávat ho v textu je zásadně důležité pro porozumění čtenému. Jenomže to máme dělat při průpravě ke čtení, nikoli v testu. Jak dalece tomu rozumějí v CERMATu, nám objasnil vedoucí p. Brož.

V úloze 19 je divné přiřazení textu mezi administrativní a publicistický styl, v úlohách 20–21 se má opravit interpunkce, ale všechny verze mají i chybu v psaní tří teček, které jsou tam použity poněkud nesmyslně a navíc by asi měly být následovány mezerou, v úloze 23 je vedle C možné i B, protože student nemusí znát použité literární dílo a nemůže vyloučit možnost, že jde o knihu osobních vzpomínek Honoré de B.

Podobně v úloze 25 se dá snad odmítnout jen nabídka A, protože z tak krátkého úseku se nedá vyloučit, že za poslední možnost lze považovat i B odchod do války (podle titulu díla), i D útěk do zahraničí. Tvůrce úlohy má jasno, a nevidí, že čtenář není ničím nucen to tak jasně vidět.

Také u úloze 26 je potíž: v básni (či písňovém textu) slovo nosí zároveň svůj význam metaforický i doslovný – v tom právě spočívá půvab metafor v poezii! Takže elév v písni Za svou pravdou stát může být zároveň jak hráč šachů, tak začátečník či mladík – vše podle kontextu. Vybrat jediné řešení je chyba: chyba testů s jedinou správnou odpovědí. Jako cvičení, nad nímž se dá diskutovat o významech v poezii, by to bylo prima, jako plošná zkouška je to diletantská chyba.

Některé úlohy jsou zbytečně dlouhé, zejména když jde o izolovaný pravopisný jev: úloha 28 chce, aby student našel chybu ve slově výkend, a proto mu dává 4 dost dlouhá souvětí. To je test na dovednosti korektorské – jenže pak nevíme, co neúspěšný žák neumí: zda hledat chybu, nebo zda nezná samu správnou podobu slova... Takže se to vyhodnotí, ale nevíme, co jsme zjistili! Zbytečně vyhozené peníze a důvěra...

V testu by opravdu neměly být nedokorigované chyby, a to ani věcné. Úloha 31 k sobě má text, který začíná titulkem „Ve filmu Letopisy z Narnie zazní hlas desetileté Míšy z Postřelmova.“ Když už tvůrce úlohy provedl úpravu (to přiznává v odkazu za úryvkem – asi změnil Míši na Míšy, což má být rozpoznáno jako chyba), tak se měl vyhnout jiné chybě, a sice v titulu filmu a díla: nikde jsem nenašel, že by Chronicles of Narnia byly překládány jinak než jako Letopisy Narnie. Kdo ví, zda regionální tisk, odkud je úryvkem patrně převzat, tuhle chybu měl taky. Navíc se s titulem operuje v jedné z nabídek – a navrhuje se tam psaní Letopisy Z Narnie. Žáci obvykle tuhle knížku znají, a budou mateni. Opět – diskredituje to státní, závazný, drahý! test. (Chybička se vždycky vloudí, to je lidské a nelze se hněvat – ale právě proto nemají být tyhle testy vůbec povinné ani plošné ani osudové. Hněvat se máme na ty, kdo si stále troufají je takto státu prodávat a školám i studentům takto škodit.)

Zdá se mi, jako by CERMAT s každým novým pokusem o maturitu proškoloval vždy nové a nové učitele – tvůrce úloh. Jsou tu pořád ty začátečnické omyly, hlavně ten, že to, co může dobře fungovat při výuce, se snaží použít v testu. Tohle je pak těžké ohlídat v korektuře! Obráceně by to šlo: z úloh v testu si učitel klidně odnese pár dobrých nápadů do výuky. Ale pokud učitelstvo přijme, že nikoli ŠVP, nikoli jeho profesní zkušenost, ale test u maturity mu ukazuje, z čeho výuku na pár let poskládat, bude to zhouba národní vzdělanosti.

Myslím, že jste v testu našli i další vady, na které jsem zatím nepřišel. I kdyby vady většina studentů ve svém testu nějak kompenzovala, neznamená to, že vada nevadí. A pochyby o testování i námitky proti jednotnému měření se týkají jak státních maturit, tak každého dalšího plošného testování v našem školství, kde je tolik nedomyšleného a tak málo přemýšlení.

Co s tím dělat? Opravdu je zpupnost a moc ministerstva a jeho kamarádů tak silná, a poměry ve školství tak křehké, že se téhle vysoké hře s osudy žáků nemůžeme ubránit? Výsměch vůči těm, kdo to celé vedou a provedou, je evidentně neúčinný. Já bych naději zkusil hledat v tom, že se učitelé i ředitelé středních škol pokusí navzdory snahám státu zdokonalit svou výuku, naučit se promyšlenému formativnímu hodnocení žákovské práce a pokroků, a zejména že se začnou spojovat v profesních či akčních asociacích, které budou autoritativně, leč inteligentně prosazovat rozum proti pověrám. K tomu ovšem je potřeba značná odolnost, odvaha, a taky troufalost – pochybovat o tom, co i každému z nás samotnému připadá „přece“ nutné a jasné. Například se zbavit stereotypu o tom, že „nějaké jednotné měření kvality přece být musí“..., a radši promyslit, čím prospěšným posloužit školám ke kvalitě výuky.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger