Karel Rýdl: Otevřený dopis ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy

úterý 7. prosince 2010 ·

Mgr. Josef Dobeš, současný ministr školství, mládeže a tělovýchovy, víří stále silněji emoce veřejnosti svými častými nápady na „reformy“ vzdělávacího systému. O co se tyto nápady zdají být odvážnější, o to jsou méně koncepční.

Ta část odborné veřejnosti, která se dosud bránila demokratickým a liberálním proměnám školství, musí vítat i poslední návrhy vyšlé z ministrovy dílny, totiž návrhy novely zákona č. 561/2004 Sb., které jsou nyní ve vnitřním připomínkovém řízení. Návrh novely má zjednodušit administrativu, odstranit zbytečnou byrokracii a nabídnout ředitelům a školským radám ve skutečnosti užší rozhodovací kompetence. Části návrhů by bylo možné i zatleskat, dva z nich mohou ale podpořit jen ti, kteří zřejmě touží po opětovném centralizovaném poručníkování školám, nebo ti, kteří nechtějí nebo neumí školy rozvíjet, ale jen udržovat v chodu. Tomu ovšem bude bránit i pro budoucnost nešťastné šetření v celém rezortu. Náladu ve školách moc nevylepší ani slíbená náplast v podobě 100 milionů Kč na pomůcky, která přestane vypadat impozantně, zjistíme-li, že se vlastně jedná zhruba o dotaci jedné stokoruny na žáka a studenta.

Mezi největší překvapení návrhu novely patří ale návrh na odstranění povinnosti vlastního hodnocení školy včetně vypracování hodnotící zprávy a návrh na nepovinné školské rady. Chápu, že ministrovi pečlivě vybraní poradci konají svoji práci a přinášejí různé návrhy, ovšem prací ministra by mělo být tyto návrhy vyhodnocovat vzhledem k budoucnosti a perspektivnosti rezortu. Proč ale s vaničkou vylévat hned i dítě? Lze např. jednat o změně vyhlášky č. 15/2005, aby vlastní hodnocení nebylo tak rigidně svázáno představami ministerstva. Lze upravit funkci školských rad, ale činit je nepovinnými, protože se to tak jeví jednomu reprezentantovi soukromého školství, se mi zdá výrazně nevyvážené a podporu věci veřejných v oblasti školství značně utlumující.

V celém rozvinutém světě je už několik desetiletí jasné, že chránit demokratické a autonomní prvky ve společnosti, která se to teprve učí, znamená posilovat iniciativu a profesní odpovědnost aktérů vzdělávacích procesů. Musím konstatovat, že i zde se poradci přesně netrefili ve snaze omezit byrokracii a zřejmě nevědomky (nechci věřit, že úmyslně) navrhli zasadit bolestně se vyvíjející demokratizaci a autonomizaci školství těžký protiúder, navíc výrazně omezující aktivní podporu věcí veřejných v oblasti školství.

Jak jinak si vysvětlit snahu ponechat instituci vlastního hodnocení školy (ve smyslu uskutečňování potřeby jejich aktérů reflektovat vlastní práci), což je všude v rozvinutém světě v oblasti školství vnímáno jako základní předpoklad autonomie škol a nutný článek demokracie, jen jako nepovinnou, tedy spíše zájmovou atrakci lidí zodpovědných za školy?

Řada ředitelů a učitelů toto vedle školských rad asi nejdemokratičtější opatření posledního desetiletí pochopila a začala je rozvíjet na i základě systematického profesního vzdělávání jako jistou protiváhu vůči vnějšímu hodnocení a kontrole škol ze strany České školní inspekce (ČŠI). Vedení ČŠI v nedávné minulosti několikrát jasně deklarovalo potřebnost vlastního hodnocení škol jako nutného pramene jinak nezjistitelných informací o školách. Kdo jiný, než samotní aktéři jsou schopni hodnotit vlastní silné a slabé stránky, příležitosti a rizika? Snad ti, kteří se do školy podívají jednou za 4–5 let na pár hodin prohlédnout si hlavně povinnou dokumentaci?

Chápu stížnosti ředitelů a učitelů na institut vlastního hodnocení (naposledy v časopise Školství č. 36/2010, s. 3), ale většinou se jedná o to, že nepochopili smysl vlastního hodnocení školy a ponechali si zpracování zprávy až na samý konec časového limitu a jen v rukou ředitele. Nechápu, proč nebyla odborná veřejnost požádána, aby zpracovala analýzu o funkčnosti vlastního hodnocení školy v zahraničí, na jejímž základě by se ukázalo, zda je tento krok v českém školství krokem kupředu nebo výrazně zpět. Pro tak závažné rozhodnutí, jako je demontáž funkce vlastního hodnocení, neexistují žádné seriózní analýzy, šetření nebo masové protesty škol. Proč si ministr nevyžádal pro svůj jistě dlouhodobě zvažovaný krok stanoviska skupiny odborníků a zejména praktiků ve školách, kteří úspěšně rozvíjejí a řeší možnosti autoevaluace v rámci projektů finančně podporovaných MŠMT?

Opět se ukazuje jako závažná chyba dosavadní neexistence Národního vzdělávacího programu který by obsahoval i národní evaluační systém. V něm by jako nezbytná protiváha oprávněným externím prvkům muselo být zakotveno povinné vlastní hodnocení školy, bez kterého nelze dále rozvíjet demokratické hodnoty řízení školství.

Tady je ovšem namístě vyjádřit obavu, že bude-li se pan ministr snažit i nadále vyhovět podobným stížnostem z praxe plynoucím většinou z nepochopení, časem „nechtěně“ nabourá i další prvky a znaky demokratického školství. Nechci ani pomyslet na pocity úředníků na MŠMT, kteří před několika lety ve spolupráci s odborníky formulovali podobu vlastního hodnocení a dalších prvků rodícího se uceleného evaluačního systému školství, a titíž úředníci musí nyní zahájit demontáž těchto prvků, bez nichž nelze efektivní evaluační systém demokratického školství vytvořit. Jistě by se daly najít mnohé jiné a skutečně zbytečné byrokratické překážky, které lze odstranit a nikomu nebudou chybět, např. v oblasti správního řízení nebo každoročního obsahově stejného statistického výkaznictví pro různé instituce. Snad každému je v dnešním stavu dlouhodobě hluboce podfinancovaného školství jasné, že není-li něco povinné, přestává to postupně existovat.

Rád bych Vám, pane ministře, doporučil zahájit už konečně seriózní debaty s představiteli různých pedagogických asociací a spolků a s odborníky o koncepčním zaměření vzdělávacího systému (a místa školství v něm), postaveném na znalostech mezinárodních zkušeností a sledujícím světové trendy vyplývající z poznatků moderní pedagogiky, psychologie a sociologie. Pak se totiž ukáže, kde nebude asi problém ušetřit ve prospěch podpory prvků, které umožňují rozvoj školství, a nikoliv jeho pozvolné umírání.

Bez jasně formulovaného evaluačního systému se jeví návrhy na rušení výstupního hodnocení, zavádění testového posuzování maturantů i žáků základní školy ze strany státu a na zamýšlené testování dokonce i dětí předškolních (což ve mně vyvolává obzvlášť smutnou představu) jako ojedinělé výkřiky s cílem „něco dělat“. Teprve v rámci existující koncepce evaluačního systému by se ukázalo, co je nutné zrušit, co udržet, rozvíjet nebo i nově zavádět. Takto jsou Vaše nebo Vámi schválené návrhy novely zákona víceméně pouhými populisticky motivovanými kroky, které, budou-li prosazeny, výrazně zbrzdí nejen další demokratický rozvoj našeho školství, ale i rozvíjející se kulturu sebehodnocení škol a pedagogů. Kam se podporou dvou dílčích návrhu této novely otáčí kormidlo našeho školství (připomeneme-li paralely se zákony z roku 1869 a jeho novelou z roku 1883, respektive rokem 2004 a 2010), je více než zřetelné. Zdá se, že dosud proklamovaný vzor skandinávského školství začalo současné vedení ministerstva silně utlumovat. Jaké školství nám bude nadále vzorem, není ale zcela jasné. Jaký význam pro vedení ministerstva mají interpretace našich výsledků v pravidelných mezinárodních šetřeních IEA a OECD nebo dokumentech OECD Education at a Glance, je také velmi zamlžené.

prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc.
Pardubice, 23. listopadu 2010
karel.rydl@upce.cz

K dopisu je možné se připojit na uvedené adrese.


7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
7. prosince 2010 v 9:27  

Stručně řečeno, zpětná vyzba je projevem jakéhokoliv inteligentního organismu, inteligence se bez zpětné vazby prostě nikde ve Vesmíru nerozvíjí.

Nejde jen o demokracii, ale o to, rozvíjet dovednosti skupinové introspekce. Jen tak může člověk nalézt hodnoty, ke kterým by jinak musel dojít až vlastní žitou zkušeností. A jak určitě všichni víte, zkušenost je krutý učitel.

Ano, je to čím dál větší chaos, asi tuhle zkušenost potřebujeme. Ale cyklus této zkušenosti, že zpětnou vazbu nepotřebujeme, je
asi tak dvougenerační. Chcete jít do toho ?!

(obyčejný člověk)

Anonymní řekl(a)...
8. prosince 2010 v 19:41  

Díky za veřejný a erudovaný pohled. S přibývajícími informacemi a "nápady" bylo načase:-).
Daniel Janata

Anonymní řekl(a)...
9. prosince 2010 v 9:04  

hezké, jen si je třeba přestat zastírat, že synonymem autoevaluace je v případě škol také "lhát si do vlastní kapsy".
Zpětná vazba určitě, ale ne takto!

Anonymní řekl(a)...
9. prosince 2010 v 19:31  

Největší problém pana profesora Rýdla je že nikdy v městské základce (kde je 800 dětí + inkluze všech a všeho....neučil :(

Anonymní řekl(a)...
9. prosince 2010 v 19:46  

ještě doplněk:
- v ČR se nerozvíjí didaktiky předmětů (profesoři a docenti nejsou téměř jmenováni vůbec, didaktici netvoří ANI JEDNO PROMILE ze jmenovaných docentů a profesorů
- pdg fakulty rozvíjejí neučitelská studia – Bc. formy studia neučitelů
- klesla náročnost všech stupňů škol
- není řešen problém společenského zadání pro oblast školství
- obrovský problém je tvorba nekvalitních učebních úloh (platí pro učitele, didaktiky, autory učebnic !!!)
- nevolám po jednotné škole – ale v záplavě ŠVP (70% jich podle ČŠI nevyhovuje) se ztrácí podstata: základní učivo + základní dovednosti (a určení stupně jejich zvládání)
- od ledna platový komunismus: všem stejně, 20 tisíc – a je hotovo….že ???

Anonymní řekl(a)...
9. prosince 2010 v 22:18  

Pan prof. Rýdl skrytě kritizuje návrhy ředitele jedné soukromé školy (PORG - Klaus). Např. nepovinné školské rady nebo zrušení vlastního hodnocení školy, je však třeba upozornit na to, že podpořil asociaci "Aktivních škol", která toto má v programu: http://www.aktivniskoly.cz/clenove.html a zde je program: http://www.aktivniskoly.cz/antibyrokracie.html - to mi přijde podivné...

Anonymní řekl(a)...
7. února 2011 v 11:04  

RNDr. Karel Vašíček:

Já osobně nesdílím nějaké pseudosnahy o údajné snižování byrokracie. Často nějaké snižování byrokracie je jen nějakým plácnutím do vody. V televizi vidíme instalatéry, jak si stěžují, že jim v "podnikání" vadí "Papírování". Instalatéři nedají dohromady ani dańové přiznání, účtenku či fakturu od nich nevidíte. nevím, jak to konkéetně vypadá s autonomii či centralizací škol. někdy mám pocit, že se to přehnalo. Doufám, že pokud budou alespoň v Pardubickém kraji přijímací zkoušky na střední školy, tak že opravdu budou.
Vítám snahy či pokusy o státní maturity či celostátní zkoušky na ZŠ. Ale řekl bych, že se to v praxi rozmělní, přetvoří atd.
Chtělo by to opravdu pár let pracovat, aby se něco změnilo, aby se po studentech něco chtělo, aby viděli, že je nějaká nepřekročitelná hranice, pod kterou nelze jít.
naši předkové bernard Bolzano, ale i vědci či myslítelé z jiných krajů či luhů, jako Johannes Kepler, se přesvědčili, že samostatný názor byl a zřejmě i te´d je solí v očích. kde zůstali ti, kdo je ukázňovali.
jedna koncepce stíhá druhou, jedna reforma neguje druhou, a třetí druhou (to už v praxi či spíše z podstaty logiky nejde), a vždy se najde dost lidí, kteří podpořá každou novou reformu.

nevím, jaká je praxe teď, ale vedle vlastního hodnocení by byla zapotřebí také zveřejnování statistických závěrů či výsledků státní maturity za jednotlivé školy, a potom i v případě základních škol, jinak se nezmění ani chování zřizovatele či vedení školy a žáků či studentů a rodičovské veřejnosti, ohledně toho, zda nějakou školu zavřít nebo dát děti na jinou školu

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger