Jitka Gobyová: Integrace dětí s mentálním postižením – týká se naší školy už dnes, nebo až zítra?

pondělí 18. ledna 2010 · 3 komentářů

Prosincový kulatý stůl SKAV a SVP PedF UK se zabýval integrací dětí se speciálními potřebami – tématem, které vyvolalo značný zájem. Panelisté i diskutující se snažili najít odpověď na základní otázky spojené s tímto tématem – jak se nám daří integrovat děti se speciálními potřebami a co je klíčem k jejich úspěšné integraci. V předvánočním čase přilákalo toto téma poměrně vysoký počet účastníků, více než jindy byli zastoupeni zejména učitelé ze škol, řada z nich byla ze škol speciálních.

Integrace dětí, je relativně novou povinností školy a celého vzdělávacího systému, současně jedním ze základních principů učení se ve stále různorodější společnosti, je celoevropským trendem.

Kulatý stůl byl tentokrát pojat z hlediska organizace zcela nově. Pozvaní panelisté, krátce popsali svůj vztah k řešené problematice a poté se vyjadřovali k ke čtyřem blokům základního tématu a odpovídali na otázky z pléna.
Integrace ano či ne? Je trend integrace zpochybnitelný? Existují dostatečné důvody a zda je známe?
Jak se integrace dnes školy dotýká a zda se chystají podstatné změny?
Jaký je stav integrace v ČR – jde dobrým nebo špatným směrem? Které části systému jsou funkční a co je třeba posílit? Jaké podpůrné organizace existují, co musí a co mohou? Jakou podporu od nich vyžadovat?
Za jakých podmínek integrovat a kdy raději ne? Nutné postačující podmínky. Kde je hranice poruchy, která už vyžaduje speciální zařízení a kdy už není možné dítě úspěšně integrovat?

Pozvání na tento kulatý stůl přijali a diskuse, kterou moderoval Mgr. Milan Kotík (Aisis, o. s. – členská organizace SKAV), se zúčastnili:

PhDr. Jana Zapletalová, psycholožka, ředitelka Institutu pedagogicko-psychologického poradenství. Podílela na se zpracování podkladů pro „štrasburskou kauzu“, je partnerkou MŠMT při řešení otázek vzdělávání cizinců, odpovědná osoba za projekt ESF ve spolupráci s MŠMT „Rozvoj školních poradenských pracovišť – vzdělávání, informace, poradenství“.

Mgr. Klára Laurenčíková, náměstkyně ministryně pro sociální programy ve školství, vede skupinu speciálních programů ve školství, kam spadá i agenda speciálního školství. Vystudovala speciální pedagogiku na pedagogické fakultě, má pracovní zkušenosti s prací s dětmi s kombinovaným postižením. Ve své funkci na MŠMT usiluje o popsání současného stavu inkluze, o identifikaci bariér, které inkluzi brání, jejich odhalení a překonání.

PhDr. Zdeněk Košťál, pracovník ČŠI, je autorem dvou metodických materiálů, které se týkají inkluze. Prvním je metodika zjišťování toho, jak jsou žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí zařazováni do proudu vzdělávání (součást prioritní osy nerovnost příležitostí ke vzdělání) a druhým je metodika, na jejímž základě je od 1. listopadu 2009 ve spolupráci s NNO realizováno šetření na 267 školách (bývalých speciálních zvláštních školách a základních praktických školách), jak jsou zařazovány děti s velkým mentálním poškozením.

Mgr. Pavla Baxová, ředitelka o. s. Rytmus Praha, které se zabývá podporou inkluze dětí do běžných škol od roku 1994. Zdůraznila, že inkluze musí být kvalitní, že nemůže jít o pouhé umístění dítěte s mentálním postižením do běžné třídy ZŠ.

Mgr. Lenka Ficová, učitelka – speciální pedagog, vede dvě speciální třídy pro děti s těžkou kombinovanou vadou na běžné ZŠ v Moravském Krumlově. Ve škole probíhá skupinová integrace s inkluzivními prvky žáků s těžkým kombinovaným postižením, skupinové i individuální vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením i skupinová integrace žáků se středně těžkým mentálním postižením, individuální integrace žáků se smyslovými vadami. Péče o žáky s poruchami učení je v této škole samozřejmostí.

Mgr. Ivana Kočová, bývalá ředitelka ZŠ Chotýšany a současná ředitelka ZŠ a MŠ v Louňovicích pod Blaníkem, má desetileté zkušenosti s prací s integrací dětí mentálně postižených, autistických, dětí se smyslovými poruchami. Je současně lektorkou programu „Začít spolu“, který považuje souvztažný s integrací.

Mgr. Miroslava Zvěřinová, ředitelka ZŠ Moravské Budějovice, ředitelka bývalé zvláštní školy, dnes základní školy, která realizuje vzdělávací programy zvláštní, pomocné a demobilizační. Je zastánkyní toho, aby děti měly programy tzv. „šité na míru“, aby se měly tak dobře, jako na dosavadních speciálních školách.


Integrace ano či ne? Je trend integrace zpochybnitelný?

Podle Mgr. Zapletalové je integrace nezpochybnitelná, má však mnoho modelů. Co však často lze zpochybnit, je stanovená diagnóza lehké mozkové retardace. Mozková retardace má několik stupňů, od lehkého postižení po těžké kombinované vady. Integrovány mohou být děti, které trpí lehkou mozkovou retardací.

U pětiletého dítěte je složité diagnostikovat rozsah mentálního postižení. Speciální školství pak zachytává děti, které by zvládly hlavní vzdělávací proud. Ty jsou na základě chybné diagnózy diskvalifikovány z většiny životních příležitostí a vytváří tak skupinu pseudoretardovaných. Důležité je, jak se diagnóza provádí. Je třeba využít klinických metod, musí se vycházet ze znalosti anamnestických dat. Dítě může být vzhledem k okolnostem zařazeno chybně, ne vždy je to však vina odborníků. Stává se také, že rodina dostatečně nespolupracuje, někdy dochází ze strany rodiny k tlakům, aby dítě bylo zařazeno do praktické školy. Zdá se, že v některých případech dochází ke koalici mezi poradenskými zařízeními a praktickými školami.

Mgr. Ivana Kočová se domnívá, že inkluzivní vzdělávání učí děti i dospělé toleranci a přijetí individuálních rozdílů. Děti s různou mírou nadání a schopností jsou součástí přirozeného světa, a proto patří v co největší míře do běžné školy. Je třeba, aby děti s mentálním postižením měly takové příležitosti ke vzdělání, jaké by měly automaticky, kdyby jejich postižení neexistovalo.

Mgr. Zvěřinová upozornila, že zařazování dětí do běžných ZŠ není jednoduché, je třeba jim zajistit, aby byly na těchto školách úspěšné. Proto musí spolupracovat specialisté z různých oborů – školní psychologové, speciální pedagogové, asistenti pedagoga.

Mgr. Baxová odmítá slovo trend jako módní výraz, který je pomíjivý. Inkluze je fakt, v září 2009 ČR totiž ratifikovala Úmluvu o právech lidí se zdravotním postižením.

Mgr. Ptáček konstatoval, že od 90. let speciální školy čelí zpochybňování jejich existence. Upozornil, že právě ve speciálních školách, o nichž se v těchto souvislostech příliš nehovoří, dochází ke skutečné integraci. Podle Mgr. Kotíka se běžné školy mohou od speciálních učit a přebírat od nich řadu ověřených postupů.


Jak se integrace dnes školy dotýká a zda se chystají podstatné změny?

Mgr. Laurenčíková považuje integraci za zákonnou součást služeb, které škola poskytuje. MŠMT jednoznačně podporuje inkluzi, avšak nikoliv okamžitě a za každou cenu. Inkluze není trendem, ale znamená naplňování práva na vzdělání jako základního principu vzdělávací strategie.

V běžných školách existuje ještě řada bariér, které jsou ve speciálních školách vyřešeny. V běžných školách existuje nedostatek nástrojů pro vytváření podmínek pro zařazování dětí s mentálním handicapem. Někteří ředitelé nehledají, jak tyto děti zařadit do tříd svých škol. Je třeba podporovat ty postupy a metody, které fungují a snažit se nalézat řešení situací, pro něž ještě vhodné postupy nalezeny nebyly, které v systému vzdělávání nefungují.

Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni realizovala šetření „Analýza individuálního přístupu pedagogů k žákům se speciálním vzdělávacími potřebami“. Výsledky naznačují, že v systému není dostatek podpůrných nástrojů, které by citlivě zohledňovaly potřeby každého dítěte:
– V běžných školách je nedostatek speciálních pedagogů.
– Učitelé nejsou běžně připravováni na práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami.
– Studenti pedagogických fakult nejsou připravováni na práci s rozmanitostí, s klimatem ve třídě.
– Není vždy využíván správně pracovník na pozici asistent pedagoga.
– Diagnózy dětí zpracované poradenskými zařízeními jsou často vágní a nekonkrétní.
– Není dostatek učebních pomůcek.
– Není prostor pro vytváření menších skupin dětí ve výuce.

MŠMT nemá přímé nástroje, jak ovlivňovat pedagogické fakulty, které jsou autonomní. Nepřímým nástrojem by se mohly stát standardy pedagogické profese – profesiogramy inkluzivního pedagoga. Pedagogické fakulty dosud nemají vypracované profily absolventů a MŠMT s nimi v současné době jedná o možné podobě profilu absolventů.

U stávajících pedagogů je nutno jít cestou dalšího vzdělávání. V současné době ale podmínky nejsou nastaveny tak, aby ředitel mohl své pracovníky vyslat na akce dalšího vzdělávání, aniž by tím způsobil komplikace při zajišťování chodu školy. Jako možné řešení se nabízí techniky mentoringu a tutoringu, s nimiž jsou v zahraničí dobré zkušenosti.

Úspěch dětí souvisí s reálným klimatem ve škole, s přípravou pedagogů, vztahy mezi žáky navzájem i mezi žáky a učiteli. Často pedagogové v souvislosti s rostoucím násilím mezi dětmi volají po represivních opatřeních, cestou jsou ale preventivní opatření. Důležitá je atmosféra ve společnosti, bohužel naše společnost ještě není nastavena na proces inkluze. Je třeba proto organizovat osvětové aktivity, a to jak směrem k odborné, tak i běžné veřejnosti. Existuje řada „příkladů dobré praxe“.

MŠMT přijalo „Národní akční plán inkluzivního vzdělávání“, který bude v lednu 2010 předložen vládě. V něm je deklarována inkluze je základní princip uplatňovaný ve vzdělávání. V § 16 je zakotvena zřetelná podpora inkluze – je zde stanovena definice žáka s potřebou podpůrných opatření, včetně provázanosti s normativy (je právem dítěte, aby mu bylo poskytnuto vzdělání a tedy i podpůrné prostředky).

Existuje snaha postihnout příčiny bariér, které brání kvalitní inkluzi. Jednou z nich je nedostatečná spolupráce mezi resorty, která by směřovala k společným řešením, neexistují multidisciplinární sítě. Je třeba vzájemná komunikace všech sítí – státní správy, samosprávy, na mezirezortní úrovni mezi MŠMT, MPSV, MZ, NNO, odborové asociace.

Záměrem MŠMT je vypracovat standard inkluzivního učitele. Podmínkou fungování inkluzivního vzdělávání je v neposlední řadě také finanční podpora. Cílem je, aby rodičům, kteří se obracejí na MŠMT se žádostí o pomoc při řešení problémů s mentálně postiženým dítětem, byla nabídnuta podpora a ochrana, aby bylo vytvořeno prostředí pro jeho rozvoj.

Panelistka také upozornila na možnost získání finančních prostředků z ESF přímo školami na základě tzv. „šablon“ zjednodušeným postupem, bez nutnosti vytvářet náročné projekty. Jedná se o finanční prostředky na výuku jazyků, přírodovědných předmětů, školního psychologa, speciálního pedagoga, asistenta pedagoga).

Mgr. Paterová, ředitelka ZŠ v Horšovském Týnu, kde je sdruženo několik zařízení, vyjádřila názor, že integrace je za určitých podmínek možná, ale pouze do 3. maximálně 5. ročníku ZŠ. Jakmile začne být součástí výuky cizí jazyk, děti učivo nezvládají. Pro běžné ZŠ je často motivací pro přijímání žáků získání normativu, nevidí, co budou žáci dělat po ukončení ZŠ, zda budou schopni absolvovat další vzdělávací stupeň. Upozornila také na častou migraci těchto dětí, která jim, v souvislosti s odlišnými ŠVP jednotlivých ZŠ, ztěžuje zvládání školní látky.

Mgr. Baxová nesouhlasí s názorem, že je integrace možná pouze do 3. ročníku ZŠ. Integrace neohrožuje, ale naopak obohacuje všechny zainteresované strany.

Mgr. Ficová se domnívá, že je nutné vytvořit ze strany ředitelů ZŠ zájem o individualizované vzdělávání. Ředitelé musí mít pro inkluzi finanční prostředky, musí vysvětlovat rodičům úlohu běžné školy ve vzdělávání dětí s mentálním postižením.

Podle Mgr. Kočové ZŠ může integrovat, pokud může integrovanému žáku vytvořit podmínky, aby mohl uspět. Dosud ale nemají pedagogové k dispozici podpůrné prostředky. Kromě toho je třeba vést diskusi s rodiči o cílech integrace.


Jaký je stav integrace v ČR – jde dobrým nebo špatným směrem?

PhDr. Košťál hovořil o svých zkušenostech. Školy umějí zařazovat děti, nebyla zjištěna žádná diskriminace dětí v přístupu ke vzdělání. Zjištěné problémy shrnul takto:
– ZŠ neumějí pracovat s integrovaným vzděláváním.
– Existuje legislativní vykořeněnost ZŠ praktických a speciálních škol – nemají oporu v zákoně (neexistují ve Školském zákoně 561/2004 Sb., existují pouze ve vyhlášce). Proto se neustále opakují pochybnosti o oprávněnosti jejich existence.
– Když chce ZŠ integrovat žáky s lehkým mentálním postižením, musí mít vypracované dva ŠVP.
– Chybí těsná propojenost pedagogicko-psychologických poraden a speciálních poradenských center se školami. Některé PPP nedávají žádná přesná doporučení, na jejichž základě by mohly školy zpracovat individuální vzdělávací program dítěte. V materiálech chybí, jak se s dítětem má dále pracovat, doporučení týkající se individuálních vzdělávacích plánů jsou nedostatečná.
– Většina škol neumí pracovat s asistenty pedagogů, ti často nemají specifické náplně práce, bývají vyčleněni z pedagogických komunit, nejsou vřazováni do pedagogických sborů (některé školy je neumějí využívat, často fungují jako dozor). Existuje rozdílný přístup jednotlivých krajů. Asistent pedagoga nemá být osobním asistentem dítěte, ale má pomáhat pedagogovi. Některé školy nemají zpracovány náplně těchto pozic.

Mgr. Lenka Ficová se domnívá, že nejsou špatná legislativní východiska, ale připravenost terénu (neumíme použít legislativu jako nástroj, nejsme připraveni vytvořit inkluzívní klima, není precedentní opora a také nejsme schopni kritického přístupu.

Podle Mgr. Miroslavy Zvěřinové jsou vzdělávací programy ZŠ přehnaně ambiciózní a akademické. Proto také děti, které mají malé problémy, raději volí školu s praktičtějším zaměřením.

Mgr. Ivana Kočová konstatovala nepřipravenost pedagogů běžných škol na integraci. Máme asistenty pedagogů, ale tito nejsou zahrnuti do normativního financování pedagogů. Často splývá osobní asistent s asistentem pedagoga a je finančně velmi nízko hodnocen. Navrhla uskutečnit změnu studia na pedagogických fakultách tak, aby budoucí učitelé procházeli roční praxí jako asistenti pedagogů. Tak bychom získali část prostředků na asistenty a současně bychom lépe uváděli učitele do praxe.

Mgr. Ptáček vidí problém také v proměně sociálního klimatu ZŠ, zejména na druhém stupni v důsledku vzniku velkého počtu víceletých gymnázií a odchodu dětí s dobrým prospěchem na tyto školy. Upozornil také na nezájem zákonných zástupců dětí o jejich další vzdělávání.

Mgr. Kotík upozornil, že české školství je selektivní, slabé v individuálním přístupu. Bude to trvat dlouho, než bude inkluzivní princip obecně přijat.


Za jakých podmínek integrovat a kdy raději ne?

Mgr. Zvěřinová považuje za největší problém inkluze, že si mentálně handicapované děti nerozumějí s vrstevníky, neporozumí hře a nemohou si proto hrát s ostatními. Její zkušenosti ukazují, že žáci ze speciálních škol jsou lépe připravené pro další existenci než děti z běžných ZŠ. Na speciálních školách mají pedagogové větší prostor se jednotlivým žákům individuálně věnovat.

Mgr. Baxová na základě výsledků mezinárodního výzkumu konstatovala, že dobrým učitelem v inkluzivní třídě není automaticky pedagog, který vystudoval obor speciální pedagogika, ale ten, který je schopen pracovat v týmu, který je flexibilní, který se dále vzdělává. Je třeba postižení dítěte akceptovat a přizpůsobit a tvořit podmínky tak, aby vzdělávací nároky odpovídaly jeho možnostem.

Formulovala pět základních podmínek inkluze, které u nás dosud nejsou naplňovány:
– Nepoužívá se efektivních vyučovacích technik, které umožňují lepší začlenění dětí (zpravidla přetrvává užití frontálních technik).
– Neexistuje žádná podpora učitelů, vzdělávání mentálně postiženého žáka se musí stát starostí celé školy.
– Není přizpůsoben obsah učiva potřebám žáků (často žáci s mentálním postižením vůbec nemají upraven obsah toho, co se učí).
– Pedagogové nemají možnost využití supervize nebo vůbec příležitost o svých problémech s někým hovořit.
– Není dostatečné další vzdělávání pedagogických pracovníků běžných škol (kurzů se většinou zúčastňují učitelé ze speciálních škol).

Hlavní rozhodnutí, zda dítě s postižením integrovat, je podle Mgr. Baxové vždy na rodičích dítěte. Servisní organizace musí podat kvalitní a objektivizované informace o stavu dítěte a pomáhají s vytvořením podmínek pro jeho úspěšnou integraci. Existuje řada rezerv, které mohou zkvalitnit proces inkluze – personálních, materiálních i organizačních.


Příští kulatý stůl se uskuteční 21. 1. 2010.


Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger