Josef Maňák: Zamyšlení nad návrhem Profesního standardu kvality učitele

čtvrtek 1. dubna 2010 · 1 komentářů

Při současném oživení diskuse ke Standardu profese učitele bude možná dobré si připomenout diskusní příspěvek prof. Maňáka, který vyšel v loňském roce v Pedagogické orientaci. Vnáší do diskuse některé další roviny pohledu na Standard.


Zdroj: Maňák, J.: Zamyšlení nad návrhem Profesního standardu kvality učitele. Pedagogická orientace 2009, roč. 19, č. 3, str. 118–120. ISSN 1211-4669


Výzva k veřejné diskusi ke Standardu kvality profese učitele, některé názory učitelů na standardizaci výchovně-vzdělávací práce i reakce na výzvu uveřejněné v novinách mě vyprovokovaly zapojit se též do této potřebné diskuse. Činím tak z pozice šedesátileté práce ve školských službách (v různých podmínkách a funkcích)se zkušeností na všech stupních škol.

Vítám tuto iniciativu významných teoretických pracovníků i tvořivých učitelů, protože místo permanentních hádek a vzájemného osočování, které jsou už typické pro naši politickou scénu, nastoluje aktuální problémy týkající se ve svých důsledcích veškeré populace, totiž budoucnosti vzdělávání, kterou do značné míry mohou ovlivnit také učitelé. Jde o velmi závažné otázky a je na místě se k nim zodpovědně vyjádřit a zároveň upozornit na rizika s tímto počinem spojená.

Je zřejmé, že podnět vytvořit standard učitelské profese vychází mimo jiné též ze zdrojů Evropské unie (usnesení Evropské rady ze dne 15. listopadu 2007, závěry Evropské rady ze dne 12. května 2009 aj.) a je součástí perspektivně zaměřené tendence na zkvalitnění vzdělávání. Určitým úskalím ovšem je, že důležité problémy, které ve sjednocující se Evropě volají po řešení, a to i v oblasti školství, jsou v rukou početných ambiciózních úředníků, kteří již několikrát prokázali svou nekompetentní horlivost, čímž místo pomoci spíš navodili různé potíže a komplikace (např. tvarůžková aféra aj.).

Velkým problémem je měřitelnost kvality. Pro její posuzování by bylo nutno vypracovat vhodné škály učitelského chování a profesních aktivit, ale jejich uplatnění by v současných podmínkách bylo značně subjektivní. Každý, kdo učil na škole, dobře ví, jak obtížné je klasifikovat i měřitelné výkony žáků. Ani standardizované testy nejsou všelékem, ale mohly by přece jen přispět k objektivnějšímu hodnocení. Profesní standardy by však mohly u některých učitelů vést k sebeuspokojení, tj. k přesvědčení o své dokonalosti, kdy může ctižádostivý učitel získat úspěchy u žáků podbízivým chováním, nebo malými nároky na žáky, protože v současné praxi učitele nikdo odborně nevede a neusměrňuje (chybí inspekce, ředitel je často více ekonom nebo údržbář).

Pojetí standardu je převzato z technické oblasti, kde jde o jednotnou úpravu, normu. Ve vzdělávání lze standardizaci uplatnit jen u měřitelných výkonů, uplatňuje se u manažerských profesí (např. v požadavcích na vystupování a oblečení bankovních úředníků apod.), ovšem jako výchovně-vzdělávací vzor je standard málo vhodný, protože v edukaci jde především o rozvoj jedinečné osobnosti, nikoliv o výrobu stejných jedinců. Se standardem se také například nepočítá při vzdělávání lékařů, soudců a podobných profesí, poněvadž představa požadované kvality profesních výkonů je už zakódována v jejich přípravě, případně stvrzována přísahou.

Oblasti navrhovaného standardu (výuka jako proces vyučování a učení, širší kontext výuky, profesní rozvoj učitele) zcela nepokrývají rozsah a náplň učitelské profese, chybí oblast afektivní, etická, sociální aj. I když se počítá s dotvořováním standardu, už v této podobě má sloužit také záměrům státní vzdělávací politiky. Avšak vzdělávací politika státu by měla hlavně zajišťovat celkovou orientaci společnosti – pracovní a materiální podmínky pro práci učitele, svěřovat jí ideové a profesní usměrňování učitele nese riziko zneužití, jak to pocítila (někdy až brutálně) starší generace v komunistické éře. O vysokou úroveň profesní stránky učitele by se mělo pečovat podporou jeho sebevzdělávání, nabídkou dostupné literatury a časopisů, pořádáním pracovních seminářů a v neposlední řadě zvyšováním jeho materiálního zabezpečení. Bohužel z minulé éry přetrvává podceňování těchto faktorů. Dřívější ovlivňování povrchním ideologickým školením dnes někdy nahrazuje povrchní manažerský výcvik (např. při zavádění rámcových vzdělávacích programů).

Zdá se, že nejvíce dnes mnohým učitelům chybí profesní étos, zaujetí pro výchovně-vzdělávací práci, hlubší zájem o děti a mládež. Začíná to už (ne)výběrem skutečných zájemců ke studiu učitelství, podílí se na tom i výuka na fakultách, ale při jinak zaměřených studentech z nich tvořivé učitele nepřipraví žádná vysoká škola. Podstata problému je ve vnitřním postoji studenta, má-li chuť zvládat profesní nároky, vidí-li v učitelské profesi své uplatnění, vítá-li příležitosti k neustálému zdokonalování a vzdělávání. Zatím je situace jiná: mnozí učitelé i studenti málo čtou odbornou literaturu, neodebírají pedagogické časopisy, nepíší do nich. Na tuto stránku učitelské profese by se měl standard přednostně orientovat: ne stanovit minimální výkonnost, nýbrž podněcovat k odvaze přijímat výzvy budoucnosti. Mnozí učitelé tak skutečně činí, vysoko překračují standardní průměr, ale ne vždy se setkávají s pochopením a podporou.

Iniciativu navrhovatelů standardu je nutno plně podpořit, ale bylo by žádoucí zaměření standardu rozšířit o sféru duchovní, o podněty k neustálému sebevzdělávání po všech stránkách. To se sice obtížně měří, ale výsledky jsou vidět v chování a úspěších svěřených žáků. Místo pouhého zdokonalování manažerských dovedností by bylo záhodno orientovat učitelovo úsilí do budoucna, kam vlastně i veškerá edukace směřuje. O závažnosti těchto perspektiv není možno pochybovat, stačí si uvědomit, jakou pomoc od edukace společnost očekává: do popředí vystupuje nová problematika – globalizace, exploze informací, vyčerpání zdrojů, kontrast bohatství a bídy, růst individualismu a hedonismu atd. Naplňování tohoto edukačního poslání může (musí) být také součástí Profesního standardu kvality učitele.

prof. PhDr. Josef Maňák, CSc., Centrum pedagogického výzkumu PdF MU Brno


Literatura

Usnesení Evropské rady ze dne 15. listopadu 2007 o vzdělávání a odborné přípravě jakožto hlavní hnací síle Lisabonské strategie (on-line). (cit. 4. 9. 2009).

Závěry Evropské rady ze dne 12. května 2009 o strategickém rámci evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a odborné přípravy („ET 2020“) (on-line). (cit. 4. 9. 2009).


Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger