Ola Hoff Kaldestad: Společná vize školy – pomoc pro rozvoj školy, nebo prach v zásuvce psacího stolu?

čtvrtek 9. září 2010 · 0 komentářů

Ukázky z knihy O. H. Kaldestada, M. Pola a M. Sedláčka eds. „Vybrané otázky školského managementu. Norská perspektiva“. Vydala Masarykova univerzita Brno v roce 2009.


Informaci o publikaci si můžete přečíst ZDE.

Přinášíme několik ukázek z jedné z deseti kapitol sborníku norských zkušeností.


Spolupráce na pedagogickém úkolu

…Základem pro úspěšnou spolupráci je důvěra ke spolupracovníkům. „Důvěra je nosný trám ve všech vztazích,“ říká Spurkeland (2005, s. 23). Důvěru není možno vynucovat nebo očekávat automaticky. Důvěru je třeba si získat důvěryhodností.

Důvěra souvisí se zkušenostmi v delším časovém období. Pokud chceme budovat důvěru v rámci organizace, musí mít lidé čas k tomu, aby se vzájemně poznali, obeznámili se s lidskými i odbornými názory druhých, rozvinuli komunikaci pokud možno se shodnými konotacemi, a nikoliv v mikropolitice za účelem získání pozic. V našem kontextu to znamená vzájemně se obeznámit se svými pedagogickými postoji. Jde o to poznat, pro co jako pedagogové hoříme, jaké máme vize a aspirace, s jakými zkušenostmi pracujeme. To ovšem neznamená, že musíme být „jednotni“ v tom, co je v pedagogice nejdůležitější a nejcennější, ať už teoreticky nebo prakticky. Platí, že často myslíme stejně, aniž jsme ochotni si to přiznat. Čím hůře se známe, tím je větší nebezpečí, že si navzájem podsouváme názory, které nemáme. Něco z toho souvisí s předsudky a s tím, že si představujeme, jaký ten druhý vlastně je a jaké to má následky. Něco souvisí s jazykem komunikace. Většina termínů v pedagogice je nejednoznačná, takže teoretikové i praktikové je definují odlišně. Proto je třeba rozvíjet společný referenční rámec pro pedagogický rozhovor a pro odkazy v pedagogické teorii a praxi. Pak si budeme lépe rozumět. Taková aktivita odstraňuje podezíravost a ulehčuje společné hledání východisek, aniž bychom se museli obávat, že někde existuje „jiná agenda“. Držíme se závěrů Smitha a Lucase, kteří píší: „Pokud jste v roli vedoucího, učiňte cokoliv, abyste podpořili práci na osobní vizi a osobním mistrovství zúčastněných, a to ještě před zahájením procesu utváření vize společné“ (2000, s. 291).

Učitel může být v pokušení odstoupit od procesů, v nichž má celá škola dojít ke společné vizi. Je snazší chopit se role moderátora, který poskytne shrnutí probíhajícího rozhovoru. Smith a Lucas (2000) nám připomínají, že učitel má svou vlastní vizi, neboť škola je důležitou laboratoří, v níž můžeme sledovat proces rozvoje (proměn) vizí. „Když objasňujete svou vizi školy, mluvte autenticky, o významu tohoto procesu pro vás a také o zdrojích vašeho odhodlání realizovat ji.“ (Smith, Lucas, 2000, s. 291).


Co je to společná vize?

…Vize je ve školském kontextu občas vnímána jako metafora – podobně jako maják, lodní kompas, hvězda ukazující cestu k betlémskému chlévu (který je konkrétním cílem cesty). Společným jmenovatelem těchto obrazů je myšlenka, že společná vize je něco, co dává směr činnosti organizace, co přináší disciplínu na společné cestě ve směru vize.

Na systémové úrovni můžeme uvažovat o relevantních paragrafech ve školských zákonech a v kurikulu. Když se vrátíme k alegorii o hvězdě a chlévu, můžeme vlastně říct, že smyslem školy je vize, zatímco učební plán je operací nebo konkretizací vedoucí ke chlévu (rozuměj: k cíli). Problematické je, že vize a cíl nemají shodné působení pro praxi, pokud jsou dodány organizaci zvnějšku, na rozdíl od situace, kdy jsou výsledkem pedagogického přesvědčení přímo učitelů samotných a jejich vedení. Pojem identity je možno rozvíjet a pozvednout od úrovně individuální až k organizační, stěží však k systémové úrovni. Každopádně je situace složitá, pokud premisy k těmto závěrům nebyly formulovány přímo školskými pracovníky (v užším či širším významu).

Platí princip, že vize nebude „naše“, pokud nebude reflektovat naše hodnoty, historické zkušenosti a etická přesvědčení. Hennestad a Revang (2006) používají termín „vtělení“, aby zachytili propojení přesvědčení a vize. „Vize je nám příliš vzdálená a nerozeznáváme cestu k ní, takže znovu opakuji: neuvěříme, dokud ji nespatříme, a nespatříme ji, dokud v ni neuvěříme“ (tamtéž, s. 56). Vize se bez víry nemůže stát osobní záležitostí. A víra je zase závislá na modelech, v nichž se pohybují naše reflexe a závěry…


Smysl společné vize

…Pokud je vize školy sdílena, práce bývá pociťována jako smysluplnější. Pointu, kterou mám na mysli, ilustruje známý příběh. Muž procházející kolem kamenolomu se ptá dělníků s nástroji v rukou, co dělají, jaká je jejich práce. Jeden muž odpovídá: Lámu a opracovávám kámen. Ten druhý: Účastním se stavby katedrály.

Nadhled dává dennímu snažení jiný smysl. Kéž by společná vize fungovala takto. Společná vize napomáhá růstu soudržnosti v učitelském sboru. Pocit zodpovědnosti za dokončení společného zadání vede k tomu, že se člověk snaží o tu pověstnou trošku více a kvalita roste.

V mnohých školách jsou problémy s tím, že mají příliš mnoho paralelních prioritních oblastí. To může způsobit roztříštění pozornosti do menších skupin a také to, že se nedořešené otázky přetahují z minulosti do budoucnosti. Jediná společná vize může zaostřit pozornost na priority nebo soustředit se na priority se silným společným aspektem. I práce na rozvoji učebních plánů v místních poměrech se tak mohou dostat do celostní perspektivy s nadřazenou vizí, o niž usilujeme.

Pokud člověk pracuje se záměrem realizovat vizi školy, může počítat s větším akčním prostorem a podporou než v případě, že by chtěl realizovat své vlastní priority. Tvořivost s perspektivou cesty k vizi se hodnotí vysoko, dokonce i v případě, že by se neměla zdařit. V době, kdy je hodnocení škol a školství prakticky na denním pořádku a vnější hodnocení je více než kdy dříve v pokušení používat vlastní cíle jako kritéria hodnocení, je společná vize přirozeným východiskem ke stanovení evaluačních kritérií…


Zaujala vás kniha? Chtěli byste si ji přečíst? 


Publikace je zdarma a může být zájemcům zaslána na dobírku. Stačí si o ni napsat na adresu Milan Pol, Ústav pedagogických věd FF MU, A. Nováka 1, 602 00 Brno či na e-mail: pol@phil.muni.cz.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger