Opice na Titaniku – 3. Naše místo v přírodě

pátek 17. září 2010 · 0 komentářů

Třetí díl seriálu Jaroslava Kalouse. Šestnáct krátkých sloupků k zamyšlení s další doporučenou literaturou vychází v Učitelských listech každý týden v pátek.


Pro mne existuje jen jediný způsob, jak žít. Nabrat výšku, vystoupit tak vysoko, až se přes povrchní chaos jednotlivostí, byť sebebolestivějších, otevře pohled na významnou pravidelnost určitého velkého údělu lidstva. Vystoupit a prohlédnout – o to jsem se vždy sám pokoušel. (Pierre Teilhard de Chardin, Chuť žít)

Člověk je součástí živočišné říše víc, než si běžně uvědomujeme. Světová historie, politika či osobní vztahy nám budou dávat větší smysl, když podržíme v mysli tento nevyhnutelný fakt. Naše nejzákladnější podvědomé motivační síly pocházejí ze světa zvířat, jehož součástí jsme nepřestali být.


Třetí šimpanz

Srovnání molekul DNA ukázalo, že lidé a šimpanzi jsou si z genetického hlediska daleko příbuznější, než třeba šimpanzi s gorilami. Gorily se liší jak od lidí, tak od šimpanzů 2,3 % své DNA, orangutáni od goril a lidí dokonce 3,6 %. Ačkoli se to podle vzhledu nezdá, nejbližšími příbuznými šimpanzů tedy nejsou gorily ani orangutáni, ale lidé (DNA se liší pouze v 1,6 %).

Člověk je tak druhem velkého lidoopa; společný předek šimpanzů a člověka žil ve východoafrickém pralese ještě před 6–7 miliony let. Lidé a šimpanzi jsou si geneticky skoro stejně blízcí jako navzájem dva druhy šimpanzů – šimpanz obecný a šimpanz trpasličí neboli bonobo. Toto zjištění vedlo Jareda Diamonda k tomu, aby člověka nazval „třetím šimpanzem“.

Naše kostra je vzpřímená verze kostry šimpanze, náš mozek je zvětšenou verzí jeho mozku, naše mluvidla jsou zdokonalená šimpanzí. Spojitost mezi šimpanzi a lidmi však nekončí jen genetikou. Projevuje se také v rovině chování, o čemž svědčí systematická pozorování šimpanzů v jejich přirozeném prostředí. Lidé jsou hovořící racionální primáti, praktikují řadu verbálních aktivit, které šimpanzi provádějí beze slov. Šimpanzi za lidmi zaostávají co do racionality, jejich sociální inteligence je ale s lidskou docela dobře srovnatelná. Možná, že ani lidská motivace není od motivace šimpanzů tolik vzdálená.


Všežravá opice

Před šesti miliony let existovalo na Zemi mnoho druhů lidoopů. V důsledku nejrůznějších klimatických změn obrovská většina těchto druhů vymřela anebo se v nejlepším případě ve vývoji zastavila na stupni širokonosých opic, jako jsou šimpanz nebo orangutan. Klimatické změny způsobily, že Východní Afrika, odkud pocházíme, se tehdy prudce změnila ve stepní krajinu. Proto skoro všechny vegetariánské druhy lidoopů vyhynuly. Nakonec zůstal jen Homo sapiens, což byli všežraví dravci. Přežili díky tomu, že jedli maso všeho druhu.

Mezi dravcem a obětí obvykle existuje v přírodě dynamická rovnováha. Je-li dravců příliš mnoho, počet obětí se snižuje, což zase vyvolává zánik dravců atd. Ale člověk – vzhledem ke své všežravosti, univerzálnímu zaměření, své útočnosti a inteligenci – je mimořádně nebezpečným dravcem, protože snadno mění jak oběti, tak území. Když vybije jedny oběti, hned se soustředí na jiné. Nezáleží na tom, zda jde o lovnou zvěř či jiné lidi.

Zvířata loví, dokud jsou hladová. Zebry se klidně pasou vedle lvů, kteří se již nasytili. Bezdůvodné vraždění a šíření utrpení, které není spojeno s požíráním, je výlučnou specialitou člověka. Existuje teorie, že jsme to byli my, kdo vyhladil vyspělejší druhy hominidů, jako byli neandertálci. Všežravost způsobila, že „Homo rapiens“ – člověk násilnický v poměrně krátkém čase 200 až 250 tisíc let zkolonizoval celou Zemi. Byli jsme oproti jiným primátům „zvýhodněni“, ale bohužel jen na čas a směrem do propasti. Zaplatili jsme za to oslabením či ztrátou takřka všech sebezáchovných instinktů, jež mají jiní živočichové.

 

To, že je člověk nejvznešenější z tvorů, lze soudit z faktu, že žádný jiný tvor toto tvrzení nepopírá. (G. C. Lichtenberg)


Doporučená literatura

Diamond, J.: Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu. Praha, Paseka 2004.
Gray, J.: Slamění psi. O lidech a jiných zvířatech. Praha, Dokořán 2004.
Lorenz, K.: Takzvané zlo. Praha, Academia 2003.


Seriál Opice na Titaniku
 

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.

4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.

7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger