Mýtus č. 1: Socialistická škola = kvalitní učitelé, vzdělaní a ukáznění žáci

pondělí 15. listopadu 2010 · 14 komentářů

Ukázka z knihy Mýty o socialistických časech Adama Drdy, Stanislava Škody a Josefa Mlejnka, kterou vydal Člověk v tísni v rámci projektu Příběhy bezpráví v roce 2010.


Kniha Mýty o socialistických časech je dostupná zdarma pro všechny učitele, kteří se zapojí do 6. ročníku projektu Příběhy bezpráví – Měsíc filmu na školách (www.pribehybezpravi.cz). 


Pro širokou veřejnost je publikace k dispozici například ZDE či ZDE za cenu 137 Kč. 

 


Součástí života mnoha starších lidí je zatvrzelá představa, že za „jejich časů“ bylo všechno lepší. Kdežto dnes? Nic nefunguje, mládež je zkažená, plytká, nevzdělaná, děti nemají před ničím úctu atd. Přesně z téhle vlastnosti se rodí i legendy a mýty o předlistopadové době. Dobře je to vidět v internetových diskusích – v jedné z nich se debatovalo o socialistické škole a třeba paní Jitka do ní napsala: „Podívejte se… dnes na naše školství. Učitel aby se bál jít do školy, že bude zastřelen nebo v lepším případě jen zmlácen svými žáky… Tak to je dneska to pravé? Je pravda, že jsme chodili 1. května do průvodu, ale před tímto svátkem se dbalo na to, aby bylo všude uklizeno a čisto. Dnes hrůza. Naše republika je jedno velké smetiště a hnojiště.“ Čili ze zveličených hrůz – učitelé jsou, jak víme, vražděni současnými českými školáky obden a z pohoršení nad nepořádkem ve veřejném prostoru vzniká legenda: Tenkrát bylo všude čisto (nebylo) a děti byly slušnější (ale třeba to bylo jinak, třeba byly ustrašenější…). Další příklad je obdobný. Pan J. T. soudí: „Dnes je to tak, že sprostý, drzý a úplně blbý žák má vždy pravdu a jeho rodiče jsou schopni pro znepříjemnění práce učitelům udělat cokoliv. Vzpomínám rád a s respektem na spoustu učitelů, kteří nás učili lásce k rodnému jazyku, vlasti a hlavně ke vzájemné úctě… Učitel byl vždy autorita a je úplně jedno, jestli se říkalo ,soudruhu‘ nebo teď ,pane‘… Není proto dobré si dělat legraci z těch dob, byly to krásné doby, alespoň pro mne!“ Opět je údajná současná tristní situace postavena do kontrastu s idylickou vzpomínkou. Pan J. T. nepřemýšlí nad tím, že dřív měl rodič mnohem menší šanci ovlivnit, jak se ve škole bude zacházet s jeho dítětem, zato jistojistě ví, že dnes jsou rodiče ochotni komplikovat život učitelům, jak to jen jde. Zřejmě měl štěstí na pedagogy, ale už nechce přemýšlet nad tím, že jiní je neměli. A do kontrastu s dnešní bídou staví údajnou socialistickou krásu. Pan J. H. zase píše: „Když jsem začal chodit do první třídy, tak kromě aktovky, přezutí a penálu jsme… dostali vše zdarma, nejen v první třídě, ale ve všech ročnících… Mohl bych psát o hodně věcech té doby. Pamětníci to vědí a ti mladí už to nechtějí vědět, protože dnešní doba jim vtlouká do hlavy jen to, co se jí hodí.“ Paměť zde zachovává jen to pěkné (všechno „zadarmo“), cokoli špatného naopak až podezřele absentuje. Následující text se nikomu nic vtloukat do hlavy nepokouší. Jen vidí předlistopadové školství kriticky.


Dobrý den, soudružko učitelko

Na „soudružky učitelky“ se dnes často vzpomíná s úctou, ale ještě častěji asi s humorem. Typická „souška“ z vyprávění po dvaceti letech je takové zvláštní stvoření. Na hlavě má půlmetrovou trvalou nebo ruský cop, má chlupaté ruce i nohy, silnější postavu, chodí nemožně oblečená. Správná soudružka, zdá se, často křičela, až hysterčila, dělalo jí problémy pochopit i sebepitomější vtip a její specializací byla zpravidla kombinace „ruský jazyk – český jazyk“ nebo „občanská nauka – tělocvik“. Nebo to naopak byla lehce potrhlá, jinak sympatická a spravedlivá žena, podobně jako v kreslených pohádkách o Machovi a Šebestové.

Ve skutečnosti ale základní nebo střední škola před pětadvaceti či více lety moc humornou institucí nebyla a soudružky učitelky – i soudruzi učitelé, o kterých se tolik nemluví – mohli svým žákům pekelně zkomplikovat život. A vůbec přitom nemuseli vypadat jako karikatura. Na socialistických vzdělávacích zařízeních si komunisté zvlášť zakládali, škola byla první instituce, kde se měl dětem po předškolní přípravce natvrdo vštípit ten správný světonázor (viz učitelský slib, citovaný v první kapitole). Právě ve škole bylo třeba dítě nebo mladého člověka zpracovat, uplácat z něj oddaného, věrného nebo alespoň tichého soudruha. Tam se mu také začínaly tvořit kádrové materiály, které se s ním táhly celý život.


Miluj svou socialistickou vlast

V jednom dobovém zápise o školním roce 1983/1984 na nejmenované základce se dočítáme: „Děti vystupovaly na oslavě VŘSR, 25. února, MDŽ maminkám zpříjemnily krásným programem a dárkem – papírovým kuchařem se zápisníčkem. Také všem učitelům popřály naše děti v březnu krásným programem. Dobrá spolupráce byla se SPOZ (Sbor pro občanské záležitosti), děti vystoupily na besedě s důchodci a na vítání občánků. 1. květen děti oslavily se svými rodiči v prvomájovém průvodu v Hrušovanech nad Jev. Ke dni osvobození opět děti vystoupily v rozhlase a starší děti přednesly básně a písně u památníku v parku. Společně se zúčastnily lampiónového průvodu….“ Je na tom pěkně vidět, jak se politická propaganda přimíchávala do zábavy a dobrých skutků, jak dobře to měl rudý dozor promyšlené.

Ideologické výchově bylo podřízeno téměř vše a od počátku. Režisér a scénárista Jaroslav Pauer na svém internetovém blogu vzpomíná, jak šel 1. září 1987 poprvé do školy, kam se mu nejdřív nechtělo, a pak, napoprvé, zalíbilo. Jenže „prvních několik dnů a týdnů mne z toho dokonale vyvedlo a já se rychle vrátil ke svému původnímu zápornému pohledu na věc. Školu hrou jsem si představoval jinak. Unifikovanost byla všude. I při výtvarné výchově, která normálně umožňuje projevit individualitu a kreativitu, jsme podle jednotné šablony vystřihovali siluetu Aurory z barevného papíru. Jediným vkladem žáka tak byl pouze výběr barvy papíru. Když pak soudružka učitelka odjela do lázní a nahradila ji jistá kovaná soudružka učitelka důchodkyně, museli jsme ráno před vyučováním hromadně skandovat ,Nechceme válku, my chceme mír‘.“

Pan Pauer měl štěstí, komunismus padl krátce poté, co se z něj stal třeťák. V pozdějších ročnících byly totiž všechny předměty z tzv. humanitní větve (dějepis, zeměpis, občanská nauka, literatura, výuka jazyků, nejen ruštiny) komunistickou demagogií přímo nasáklé. Stačí se podívat do jakékoliv staré učebnice. Tak například o únoru 1948, kdy se Komunistická strana Československa (KSČ) dostala pod hrozbou násilí definitivně k moci, načež stovky lidí povraždila a tisíce jich v inscenovaných procesech zbavila svobody, se v učebnici pro střední školy Československé dějiny (1939–1948) z roku 1974 píše: „Proti zoufalému boji buržoazní reakce zastavit revoluci a obnovit třídní panství buržoazie postavila KSČ naopak požadavek dalšího prohloubení revoluce. Začala prosazovat likvidaci soukromého velkoobchodu, znárodnění zahraničního obchodu, pozemkovou reformu nad 50 ha, znárodnění podniků nad 50 zaměstnanců a snažila se získat pro tyto požadavky podporu u co nejširších vrstev. Do rozhodující etapy boje o moc před volbami, které se měly konat v r. 1948, vstupovala KSČ již jako mluvčí zájmů širokých lidových mas, které plně získala pro svou politiku.“

Falšovat dějiny komunisté uměli, ale švindlovat a vymýšlet si třeba v matematice, fyzice či chemii pochopitelně až tak moc nemohli. Zde se tedy soudruzi učitelé a soudružky učitelky omezili pouze na to, že zdůraznili zásluhy nějakého sovětského vědce. Výuka těchto předmětů tak sice byla téměř prosta ideologického hávu, ale o to víc sloužila jako bič na žáky, kterým předměty nešly. Byl na ni zkrátka kladen obrovský důraz. Komunistický režim potřeboval především technicky vzdělané lidi do průmyslu, stavebnictví a zemědělství. Koho bavila literatura, hudba, historie atd., byl vlastně předem tak trochu podezřelý a neužitečný, přinejmenším od chvíle, kdy začal samostatně myslet. Jistěže, jako ve všech oborech, se někteří učitelé snažili vést své žáky ve víceméně svobodném duchu, jistěže byli ředitelé, kteří drželi ochrannou ruku nad schopnými pedagogy. Jenže nás v tomto textu nezajímají nečetné výjimky, nýbrž průměr.


Pionýři, malované děti

Ideologická „nalejvárna“ se nekonala jen při školní výuce. Při školách existovaly od roku 1948 pionýrské organizace, kam se děti hlásily už ve druhé třídě (pro ty mladší tu byl předstupeň Pionýra – Jiskřičky). Při různých slavnostních příležitostech, a že jich bylo, museli pionýři nosit modré košile a rudé šátky, o nichž napsalo několik režimních poetů oslavné básně, proměnili ho ve skutečný fetiš. Pionýr, jak stálo ve stanovách této organizace, musel být „oddaný své socialistické vlasti a Komunistické straně Československa. Pionýr je přítelem Sovětského svazu a obhájcem pokroku a míru na celém světě. Pionýr ctí hrdinství práce a boje.“ Dále pak také „pionýr svým jednáním, učením a prací prospívá socialistické vlasti a je hrdý na svoji pionýrskou organizaci.“

Pionýrský pozdrav byl poněkud dlouhý a z úst desetiletých dětí zněl skoro zlověstně: „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven. Vždy připraven!“ Jak nevzpomenout, že v 50. letech byl hlavním vzorem každého pionýra sovětský chlapec Pavlík Morozov, který udal režimu vlastní rodiče… Spousta dětí pochopitelně do Pionýra vstupovala ze zcela neideologických důvodů – třeba proto, že chtěly být s kamarády nebo že pionýři si chodili hrát do parku, do lesa, do tělocvičny. Děti může totalitní stát zneužívat poměrně snadno, zvlášť když se jim rodiče bojí příliš otevřeně vysvětlovat, že to, co jim nakukaly učitelky nebo jejich vedoucí, jsou naprosté nesmysly.

Do přírody se také chodilo na branná cvičení, což byla, jak pamětníci vědí, další zvrhlost socialistického školství. Soudružka učitelka dětem vysvětlila, že „západní imperialisté se chystají zaútočit na naši milovanou vlast a my musíme být připraveni“. Děti pak v pláštěnkách, rouškách a s igelitovými pytlíky na rukou a nohou běhaly po lese a snažily se tak nacvičit, jak se chránit před jadernými a chemickými zbraněmi. Na branném cvičení též soutěžily v hodu granátem (naštěstí gumovým). Český básník Miloš Doležal vzpomíná, že právě na branném cvičení si někdy kolem roku 1985 vykoledoval spolu s kamarádem dvojku z chování. Hráli si totiž na to, že jsou američtí vojáci, které viděli v jakémsi filmu. S branným cvičením souvisela i další věc: Každý půlrok přišla učitelka se zvláštními plastovými kleštěmi a měřila dětem obličeje od kořene nosu po bradu za účelem výroby či vybrání dobře padnoucích plynových masek. Ty se pravidelně čistily a zkoušely, pohled na školáky s touto gumovou obludností na hlavě byl velmi povzbudivý. Soustavné deptání dětí vykreslováním akutně hrozících válečných hrůz se posilovalo i při návštěvách biografů, kde sledovaly realistické sovětské válečné filmy (v Praze v osmdesátých letech v tomto ohledu proslul naturalistický snímek „Jdi a dívej se“, při němž zejména dívky zvracely a musely být odváděny z kina).

Samozřejmě, i škola se za socialismu vyvíjela – od padesátých let, kdy byly děti živnostníků, statkářů a nekomunistické inteligence paušálně šikanovány, přes léta šedesátá a především sedmdesátá, kdy každý, kdo si chtěl podat přihlášku na nějakou lepší střední školu, na gymnázium či na vysokou, musel mít kromě úspěšných přijímaček i doporučení od Svazu socialistické mládeže nebo od pionýrské organizace, až po léta osmdesátá, kdy tyto věci sice úplně nevymizely, ale byly občas i samotným pedagogickým sborem drženy v jakýchsi snesitelných mantinelech. Ještě na začátku osmdesátých let se ovšem držel kupříkladu celodenní smutek za zemřelého sovětského vůdce Leonida Brežněva (tedy muže, který nařídil okupaci Československa v roce 1968) a postupně pak za další vůdce (Andropova, Černěnka). Ještě v polovině osmdesátých let chodily děti vítat komunistické papaláše z domova i z ciziny a na některých školách nesměly nosit trička s cizojazyčným nápisem, o dlouhých vlasech nemluvě. Ještě na konci osmdesátých let se leckde kladl zásadní důraz na kádrové materiály.

Zajímavé je, že ideologickou masáž mnohé učitelky vůbec nevnímaly jako cosi špatného, že jim snad ani nedocházelo, co dělají, nebo si to prostě odmítly vůbec připustit. V knize rozhovorů Obyčejní lidé…?! kupříkladu učitelka ZŠ vzpomíná: „…tak čtrnáct dní před Prvním májem jsme vyráběli transparenty, různá mávátka, každý žák si vyráběl svoje a řekla bych, že to bylo docela hezké. Bylo to takové připomenutí nějakého slavnostního dne, což dneska už vůbec není…“ Soudružka učitelka pokračuje líčením, co v hodinách výtvarné výchovy s dětmi kreslila a vyráběla: „No, protože to bylo dáno osnovami, tak někdy jsme malovali ohňostroj a někdy Auroru. Co jiného k tomu 7. listopadu (VŘSR – pozn. aut).“ Otázka: Takže jste to nezkoušela nějak obcházet nebo depolitizovat? – „Ani ne. Ani ne, protože zase jsem to využila na nástěnku, tam to prostě bylo vystavené. Ale řekla bych, že děti to docela bavilo. Kreslily nějakou loď, a že tam pak napsaly Aurora….“


Teror školní jídelny

Dalším druhem „teroru“, který dopadal na socialistické děti, byly školní jídelny. Nepoživatelná UHO (univerzální hnědá omáčka) byla na jídelníčku několikrát týdně, maso bylo tuhé a samá šlacha. To, s čím je možné se i dnes občas setkat, bylo dříve naprosto běžné. Když některé dítě nechtělo oběd dojíst, stoupla si učitelka či vychovatelka nad jeho stůl a čekala, až do sebe tu věc na talíři pod vidinou trestu nedobrovolně naláduje. Nedojídání, tj. plýtvání socialistickým hovězím, kuřetem, škubánky či šiškami, se neschvalovalo: „Děti v kapitalistických zemích (…v zemích třetího světa) hladoví a ty se ofrňuješ nad tak dobrým masem?!“ – křičela nejedna soudružka na žáčka.

Celkem běžné byly za socialismu i fyzické tresty za nejrůznější drobná provinění, jako třeba když si žák zapomněl přezůvky, případně se s někým popral – nešlo o nějaké brutální bití, spíš o série drobných ponižování, jako bylo pohlavkování a tahání za vlasy nebo za uši.

Pokračovat by se dalo ještě poměrně dlouho, třeba tím, že hyperaktivní, nebo dokonce postižené dítě nedostalo žádnou odpovídající péči, nýbrž automaticky jako „problémové“ směřovalo do zvláštní školy. Nebo širokou formulací otázky, zda si vůbec předlistopadoví pedagogové uvědomují, kolik bludů a nesmyslů do svých žáků zaseli a jakou dnes mají odpovědnost za jisté problematické národní rysy, převládajícím ateismem počínaje a xenofobií vůči sousedům konče. Anebo jinou otázkou pro psychology, zda údajná předlistopadová větší vychovanost dětí a mládeže nebyla ve skutečnosti ustrašenost nešťastných bytostí, které nikdo neučil chovat se svobodně a sebejistě.


P. S.: Drobné vysvětlení pro ty nejmladší a úplně nedotčené komunistickou ideologií a mytologií. Slovo „Aurora“, které se v téhle kapitole občas objevuje, je jméno ruského křižníku. Před rokem 1989 byste se ve škole už někdy v první nebo druhé třídě dozvěděli, že výstřelem z Aurory začala v roce 1917 Velká říjnová socialistická revoluce.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger