Zdeněk Helus: Být reflektujícím učitelem – cesta k účinnému vyučování

pondělí 6. prosince 2010 · 0 komentářů

Ve své předmluvě píše prof. Zdeněk Helus o knize V. Hrabala a I. Pavelkové „Jaký jsem učitel“: „V naší domácí literatuře patří bezesporu k tomu nejpodnětnějšímu, co zde bylo napsáno a co může do vybavenosti učitelů vnést impulzy zásadní důležitosti.“


Vladimír Hrabal, Isabella Pavelková: Jaký jsem učitel. Portál, Praha 2010

 

Kniha, kterou mám tu čest uvést, je součástí úsilí širšího týmu pedagogů a psychologů objasnit, čím je a mělo by být učitelství v naší době. Je to doba, kdy význam vzdělání stoupá: jak pro společenský rozvoj, z něhož čerpáme naději do budoucna, tak pro každého z nás jako jednotlivce – jako osobnost hledající své uplatnění, naplnění životního smyslu, orientaci v okolnostech, v nichž se nacházíme, i v sobě samotných. A ač je takové vzdělání dnes celoživotní záležitostí, jeho základy jsou budovány v dětství a mládí, ve škole. Co se ve škole pokazí či nepodaří, velmi často mívá vlekoucí se negativní důsledky – může předznamenávat životní patálie, nenaplněné touhy, deviace, vymknutí se řádu, který nás spojuje. A naopak, co se ve škole podaří, předznamenává dobrý start do života a šanci, že se mnohé podaří.

Klíčovým činitelem je zde bezesporu učitel. Roste-li význam vzdělání, musíme se ptát, zdali škola a v prvé řadě učitelé svými kvalitami, svou vybaveností a svým odhodláním na dnešní úkoly stačí; jsou-li silným nebo slabým článkem v tvorbě šancí nastupující generace poradit si se životem, s úkoly, s očekáváními a nadějemi, které jsou do nich vkládány. Proto také jak země Evropské unie, tak nejvyspělejší státy světa sdružené ve společné organizaci OECD věnují škole a učiteli stále větší pozornost. Realizují srovnávací výzkumy, porovnávají kvalitu a úspěšnost škol a učitelů ve svých členských zemích. Přinášejí podněty pro přejímání pozitivních zkušeností, jak sladit krok v tom nejlepším smyslu slova.

Knihu V. Hrabala a I. Pavelkové je třeba vidět v tomto kontextu – v tomto proudu snažení o dobrou školu a kvalitního učitele. V naší domácí literatuře patří bezesporu k tomu nejpodnětnějšímu, co zde bylo napsáno a co může do vybavenosti učitelů vnést impulzy zásadní důležitosti. Osobně jsem přesvědčen, že čestně obstojí i v širším rámci nejlepší zahraniční literatury. Její autoři jsou nejenom dobře informováni, co se děje ve světě, ale také – což je daleko důležitější – správně postihli, co bylo dosud opomíjeno, ač jde o témata pro učitele a vzdělávací úspěšnost jejich žáků podstatná. Zkrátka – jde o dílo objevné a průkopnické.

Řekl jsem, že předložená kniha patří bezesporu k tomu nejpodnětnějšímu, co u nás bylo napsáno. Má-li být takový výrok prost nebezpečí, že bude pochopen jako fráze, musím toto „nej-“ konkretizovat: Východiskem knihy autoři učinili skutečnost, že jak žáci, tak učitelé si vytvářejí představy o oblibě, obtížnosti a důležitosti (významu) daného předmětu – a navrhují učitelům postup, jak zjistit, zda se tyto představy shodují či neshodují, případně do jaké míry jsou si blízké. Spolu s učiteli se ptají:

– Jak je tomu u mých jednotlivých žáků a jak je tomu v mé třídě jako celku? Jsou mínění mých žáků v uvedených třech oblastech podobná jako u žáků jiných škol, jsme „v průměru“, nebo se od něho lišíme?

– A co já jako učitel: Jsem se svými žáky v hodnocení uvedených kritérií ve shodě? V kterém směru se liším od jiných učitelů, a v čem se s nimi naopak shoduji?

Na příkladech pak ukazují, jakým způsobem se učitel může na tyto a další zásadní otázky dobrat odpovědí.

Zdárně proniknout k jádru těchto otázek, ověřit si, jak to v daných oblastech skutečně je, s sebou nese samozřejmě důsledky. Zjistím-li například, že žáci považují můj předmět za velice obtížný, nebo dokonce za daleko obtížnější, než je tomu na jiných školách, musím to vnímat jako důležité upozornění: Neměl bych pojmout svůj předmět jinak, zvolit jinou vyučovací strategii, která žákům napomůže vnímat ho jako předmět, jemuž se lze naučit lépe, než jak tomu bylo dosud?

A podobně mohu uvažovat dále. Uvědomím-li si, že obliba či vědomí důležitosti mého předmětu je u žáků nízká, dokonce nižší, než je tomu jinde, nemohu vůči takovému zjištění zůstat netečný.

Podobná zjištění jsou v knize doplňována řadou dalších, neméně významných zjištění. Týkají se pojetí motivovanosti – tedy mínění o zdrojích žákova snažení nebo představ o dobrém žákovi a komponentách, které skutečnost, že jde o dobrého žáka, spoluvytváří. Znalost toho, jak velký je soulad či nesoulad mého mínění s míněním mých žáků a se situací na jiných školách, může být stejně jako v předchozích případech odrazovým můstkem pro inovace ve strategiích práce s žáky a učivem.

Velký význam knihy, jedno z jejích „nej-“, vidím pak v tom, že ke všem těmto tématům autoři předkládají konkrétní metody zjišťování, referenční normy a také náměty, jak si dále počínat.

Odpověď na základní otázku této knihy – Jaký jsem vlastně učitel? – je tedy konkretizována v diagnostickém postupu, který si může každý pedagog snadno osvojit, a v údajích/normách, jež slouží k ujasnění si pozice (učitele i jeho žáků a třídy) v širším kontextu populace. Z takových konkretizací a porovnání lze pochopitelně vytěžit podněty pro součinnost s žáky, pro výukové inovace, pro předcházení těžkostem a nedorozuměním, pro optimalizaci postupů.

Na význam předloženého díla a zhodnocení jeho „nej-“ lze ovšem pohlédnout ještě z jiného úhlu. Podle F. A. J. Korthagena, jednoho z vůdčích představitelů současné teorie a praxe učitelství, má být učitel reflektujícím odborníkem, který s oporou v odborném poznání tvořivě promýšlí a domýšlí souvislosti ovlivňující účinnost jeho výuky. A v neposlední řadě se zamýšlí i nad sebou samým; nad tím, co v jeho prožívání, jednání, postojích apod. ovlivňuje žákovo učení. Uvědomuje si, že mnohé dosud jeho pozornosti unikalo, a snaží se získávat údaje, aby pronikl i k tomu a obohatil tak svou výuku. Poznatky, jež nabízí V. Hrabal spolu s I. Pavelkovou, jdou stejným směrem, a to velice důvtipně a zajímavě. K tomu, co se autorům podařilo, lze vzhlédnout s obdivem. A ti, kteří knihu přečtou a nechají se jí inspirovat, zajisté připojí k obdivu také vděčnost.

Pro úplnost zbývá jen dodat: Kniha se opírá o široce založené a hluboké vědecké poznání. Není ale knihou akademicky učeneckou. Je v prvé řadě adresována všem učitelům, kteří mají tu povznášející a ušlechtilou ctižádost být dobrými, reflektujícími učiteli, uvědomujícími si, že to, co dělají, lze dělat lépe. Může ji s užitkem číst každý – student, který se na učitelství teprve připravuje, i zralý, zkušený pedagog, který nechce propadnout rutině, protože ví, jak tvořivé je učitelství a jak ho lze neustále zdokonalovat. Jak jím lze stále růst, protože jím rostou jeho žáci.

Zdeněk Helus, Praha 20. 4. 2010


Knihu si můžete objednat ZDE nebo ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger