Tomáš Feřtek: Co byste vy učili v hodinách češtiny?

středa 16. března 2011 ·

Moc se o tom nepíše, ale ministerstvo školství minulý týden publikovalo ukázky z nových doporučených osnov pro základní školy. Původně jsem se obával, že budou povinné pro všechny školy a kvůli tomu veškeré, i tak dost váhavé, reformní snahy minulých let půjdou do kopru. Ale ministerstvo se dušuje, že povinné nebudou, tak zatím nebudu střečkovat. Alespoň jsem tedy nahlédl do nitra těch osnov, abych věděl, co vlastně odborníci nejčerstvěji doporučují učit. A upřímně řečeno, moc mě to nepotěšilo. Co bych třeba v hodinách Českého jazyka učil místo toho já? A co vy?


Zdroj: EDUin 14. 3. 2011


„Kde beru tu drzost něco takového navrhovat? V jiných disciplínách bych se držel zpátky, ale češtinu na pražském peďáku jsem kdysi navštěvoval a mám za to, že ze své profesní zkušenosti vím docela přesně, čím by měla škola vybavit někoho, kdo se chce živit psaním. Vyzkoušel jsem v tomhle směru jako autor i editor skoro všechno, od novinářství přes knížky po scénáře. Snad kromě beletrie, ale to je stejně jiná kategorie dovednosti, to vás ve škole tak jako tak nenaučí.

Co bych tedy jako potenciální „zaměstnavatel“ chtěl od absolventa střední školy?Vezmu to podle důležitosti:

– Především bych chtěl, aby byl tvořivý a nenechal se svazovat školními představami, jak vypadá „správný“ fejeton, vyprávění, reportáž nebo něco podobného. Doba čistých žánrů je dávno pryč. Ty existují už jen v hodinách školního slohu, kde jejich vnucováním przní učitelé studentům styl.

– Chtěl bych ale, aby byl schopen jasně strukturovat text a věděl, proč něco píše zrovna sem a něco jiného zase tam. Odborně se tomu říká umět vytvářet myšlenkové mapy. Kdo totiž dovede strukturovaně přemýšlet, dovede obvykle i strukturovaně, tedy přehledně a srozumitelně, psát. Nebo k tomu má alespoň dobrý základ.

– Je dobré, když ovládá pravopis bez chyb, ale není to úplně zásadní. Naprostá většina autorů, včetně těch starší generace, dnes dělá chyby, nejčastěji v interpunkci. Ale pořád lepší tvořivý autor s chybami, než sterilní s dokonalým pravopisem.

– Byl bych rád, aby to byl člověk, který hodně čte a dobře rozumí i složitým textům. Na druhou stranu není příliš důležité, jestli se vyzná v literární historii a úplně jedno je, jestli ovládá literární teorii. Těch pár nutných pojmů – fabule, motiv, kompozice atd. se snadno naučí za provozu.

– Stejně tak je mi jedno, jestli ovládá jazykový rozbor a umí pojmenovat vedlejší věty předmětné a přívlastky neshodné. Ano, znát strukturu věty se někdy hodí právě kvůli interpunkci, něco využijete při zdolávání cizích jazyků, ale obecně mám za to, že ve škole ztratíme spoustu hodin nesmyslným jazykovědným tréninkem a nemáme čas učit se vnímat a psát texty. Já jazykovědnou i literárněvědnou pojmologii ovládal s přehledem, ale nestal jsem se literárním vědcem (asi je nás takových většina), takže jsem z toho nepoužil prakticky nic a postupně to všechno spokojeně zapomněl.

Když s tímhle názorem na věc nahlédnu do nových vzorových osnov (najdete je ZDE), mám pocit, že zhruba do páté třídy to jakžtakž jde, ale na druhém stupni nastoupí všechny ty jazykové a literární rozbory, zařazování děl do historických období, slohový dril a učitelsky kožené představy o literárním světě. Jako by naše základní školy neměly vychovat člověka schopného číst s porozuměním a dobře se písemně i ústně vyjadřovat, ale kultivovaly jakousi pitoreskní zmenšeninu jazykovědce.“


Celý text si můžete přečíst ZDE.

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
16. března 2011 v 7:58  

Svatá pravda o provozní slepotě české školy.

Unknown řekl(a)...
18. března 2011 v 14:06  

Polemika k článku Tomáše Feřteka: Co byste vy učili v hodinách češtiny?

Čeští žáci se učí zbytečné věci (syntaktické rozbory, literární teorii) a nerozumí textu, potažmo jej neumí pro zadaný komunikační účel sestavit. Tolik hlavní myšlenka článku Co byste vy učili v hodinách češtiny? p. Tomáše Feřteka. (Doufám, že jsem tímto naplnil obsah onoho pojmu tak hojně všemi odborníky diskutovaného, až potom chimérického "čtenářská gramotnost").

Toto bych bral jako často sdělovaný, již frekvencí opakování bez návrhu řešení (ev. s řešeními diskutabilními a prakticky nerealizovatelnými) frázovitý postulát.

Nicméně, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, se zde dá polemizovat s argumentem, že umět vyjmenovat druhy číslovek nebo vědět, co je metafora, je zbytečné.
Musím konstatovat, že dovedu sepsat studii, kde vhodnými argumenty dokážu, že to zbytečné není, i studii, kde toto všechno zavrhnu jako zdržující a nepřínosné. Ale cílem by neměl být manipulativní rozbor vyhovující záměrům různých stran střídajících se u ideového kormidla školství.

Problém tkví v otázce, zda by takové studie měly za účasti odborníků vzniknout s tím, že by rámcově stanovily potenciál využitelnosti těchto znalostí do budoucna, anebo zda by to byly diskuse pouze akademické ve stylu: nikdo neví, kdy určité znalosti bude potřebovat (s přihlédnutím k argumentu o nějakém všeobecném rozhledu).

Dle mého názoru tyto diskuse probíhat měly, nicméně již před tvorbou Rámcových vzdělávacích programů (podobně se dnes diskutuje o návrhu tzv. standardů).
Důkazem je pokračující schizofrenie v tom, co tedy učit.

Subjektivní svoboda učitelů v tomto smyslu vedla k rozkolísanosti a nyní je patrná, opět v protikladu k tomu všemu, snaha o vzdělávací unifikaci, společně s dlouholetými návrhy rozvíjet dovednosti, které se někdy, pokud chybí talent a vlohy, rozvíjet prostě nedají, ev. jejich naplňování je celoživotní cestou. (Z tohoto hlediska varuji např. právě před přemrštěnými požadavky z hlediska naplňování různých klíčových kompetencí, což koreluje se skutečností, že učitelé dodnes „plavou“ v tom, jak tyto dovednosti hodnotit: samozřejmě, snaží se totiž hodnotit nehodnotitelné).

Že žáci nedostatečně rozumí textům, ví každý učitel češtiny . Umožněme proto přidání několika hodin komunikace, které budou využity k četbě textů a k diskusím o nich; mám dojem, že toto je nad všechny sofistikované metody, nehledě na to, že se žáci alespoň naučí pořádně číst…

Závěrem si dovolím trochu "podpásovou" poznámku: "prznění stylu žáků “ , o němž hovoří p. Feřtek, pedantickým "naplňováním kadlubů slohových útvarů", jak psal kdysi p. Hausenblas, je možné tam, kde žáci při četbě nekoktají (běžný to jev i v 9. třídě), čtou také jinou literaturu než „esemesky“ a kde jsou schopni se vyjadřovat i jiným zůsobem než "lafuju vás lidišky" na facebooku.

V takovémto prostředí předpokládám velice kreativní učitele, buď vzdělané příslušnou didaktikou z pedagogických fakult na úrovni nebo kreativce, kteří ovládají textařinu a umí pro ni žáky nadchnout, kterým je pak bakalářský titul k ničemu.

Jinde ale gratuluji kantorům, kteří alespoň dokáží přispět k utváření jakéhosi základního, řekněme normovaného stylu žáka , a doporučuji se zaměřit hlavně na tvorbu administrativních textů typu životopisu , na porozumění různých předpisů a vyplňování složenek , řečeno bez ironie, a na rozvíjení dovedností správné interpretace reklamních a manipulativních sdělení.

Jakub Horálek

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger