SERIÁL Marie Homerová: Neobvyklé metody ve výuce společenskovědních předmětů 3

pátek 26. srpna 2011 ·

Jedním z úkolů, který mohou plnit společenskovědní předměty ve škole, je příprava na celoživotní vzdělávání. Vzájemná výuka, kromě intenzivního učení, implikuje výchovu k samostatnému studiu a k odpovědnosti za své výsledky. Metoda je postavena na simulaci „učitel–žák“, kdy jeden žák učí druhého. I když je metoda je zaměřena především na zvýšení intenzity samostatného učení, integruje zároveň celou řadu intelektuálních dovedností, především zlepšuje spolupráci.


3. Vzájemná výuka jako způsob učení

Je obecně známo, že ten kdo někoho aktivně vyučuje, sám se učí. Učí se novým postupům v myšlení, učí se přesněji formulovat myšlenky, klást promyšlené otázky, hledá možné strategie „výuky“, čímž se učí sám. Naučí se i novým dovednostem, jako je např. poslouchat a vyhodnocovat odpovědi svého „žáka“. Vzájemná výuka proto pomáhá osvojování nových myšlenkových procesů. Ve školní výuce se tato metoda zakládá na práci ve dvojicích nebo v malých skupinách. Jeden student je učitelem, druhý je žákem, po skončení výuky si role vymění.

Každý z dvojice „vyučuje“ jedno dílčí téma v rámci studovaného tematického okruhu, např. v tématu filosofie se jeden student se věnuje osobnosti Masaryka, druhý student soudobé filosofii konce 19. a počátku 20. století. Každý z dvojice je učitelem, po výměně rolí se stane se žákem. Na výuku se však musí oba, „žák“ i „učitel“, předem důkladně připravit, např. „žák“ si může podle svého zájmu k tématu ve výuce připravit otázky. „Učitel“ plní náročnější úkol. Musí získat nebo si dokonce sám vypracovat, vhodné materiály a pomůcky pro svoji výuku, stanovit si cíle, vypracovat logickou strukturu výuky. V plánované strategii předjímá i případné otázky, které může během své vlastní výuky od svého „žáka“ dostat. Připraví si prezentaci učiva, včetně otázek pro závěrečné „prověřování“. Úkolem učitele humanitního předmětu je kontrolovat průběh přípravy svých žáků na „výuku“ tak, aby byla náležitě zpracována. Metoda „učení prostřednictvím výuky“ je sice vysoce účinná, ale její příprava pro studenty, zvláště začátečníky, náročná. Proto by žákovská vzájemná „výuka“ neměla být příliš dlouhá, přiměřená k obsahu učiva a pokročilosti studentů. Chaotickému prodlužování výuky nebo jejímu příliš rychlému průběhu by měl pomoci rámcový časový limit, který by obsahoval i dílčí časová rozmezí pro jednotlivé její fáze.

Vzájemná výuka může proto tvořit pouze součást školní výuky, je možné ji užít pro rozšíření nebo opakování učiva. Hodí se pro suplované hodiny. Méně náročnou variantou je příprava vzájemné výuky s využitím učebnice. Naše učebnice většinou poskytují jen popisný přehled učiva, ale i tak je možné učebnicové texty použít jako pomocné cvičení pro náročnější alternativy vzájemné výuky. Studenti se ve škole naučí samostatně a koncepčně plánovat, osvojí si vědomosti a intelektuální dovednosti, které během své vlastní výuky upevňují a rozšiřují. Také „žák“ musí výuku spolužáka-učitele aktivně sledovat a odpovídat na jeho otázky, plnit zadané úkoly, případně klást otázky vlastní. Vzájemnou výuku je možné obměňovat nejrůznějšími způsoby, např. „učitel“ vyučuje skupinu žáků, jiný „učitel“ se věnuje prověřování. Ve dvojicích je však nejsnáze organizačně zvladatelná.

Podmínkou vzájemné výuky je, že se jí budou studenti aktivně věnovat, tj. nebudou vzájemně mlčet nebo se bavit o jiných tématech. Ve školní praxi se však tato metoda převážně osvědčila, i když se vyskytly i případy opačné. Proto učitel nemůže „odpočívat“, ale do výuky má aktivně zasahovat radou a pomocí zvláště v případě, kdy se „učitel a jeho žák“ octnou v nesnázích a neví jak pokračovat. Práci všech studentů učitel průběžně sleduje a kontroluje. Po skončení celé „výuky“ mohou studenti ve dvojicích porovnat a generalizovat své získané vědomosti, např. společně definují nakolik se Masarykovo učení inspirovalo soudobou filosofií a nakolik se Masarykovo pojetí lišilo od hlavních dobových filosofických koncepcí.

Úspěch „výuky“ a intenzita učení jsou závislé na motivaci a odpovědné přípravě „žáka a učitele“, na jejich aktivní spolupráci. Proto musí od počátku učitel doporučit vhodné materiály, např. texty, dokumenty, vizuální a ilustrativní pomůcky. Pokud se tato metoda praktikuje ve výuce poprvé, doporučuje se, aby studenti dostali nejdříve konkrétní zpracované didaktické materiály jako model, podle kterého se postupně naučí samostatně připravovat materiály vlastní. Všichni studenti by měli od počátku vědět, co od nich ve vzájemné výuce učitel očekává, případně jak bude jejich práci prověřovat a hodnotit podle stanovených kritérií, např. podle kvality „učitelovy“ přípravy, podle „žákovy“ aktivity během výuky. Méně pokročilé studenty musí učitel podrobně instruovat a seznámit je s materiály tak, aby jim náležitě porozuměli a věděli „co a jak mají učit“. Metoda je vhodná spíše pro středoškoláky a především pro konkrétní didaktický výcvik pro pre-graduální studenty učitelství.

Pomocí pro tento typ výuky pro učitele humanitních předmětů jsou předem zpracované a didakticky upravené materiály, které má učitel humanitního předmětu k dispozici. Vzájemná výuka inspiruje jeho i studenty. Didakticky připravené materiály se mohou pohotově využít i pro suplované hodiny. K intenzivnějšímu učení značně přispívají otázky k obsahu textu, např. k historickému dokumentu, k obrázkům, mapám, grafům nebo statistickým údajům. Otázky mohou být do textu integrovány, ale také vypracovány „učitelem nebo žákem“ při studiu textu. Tím, že otázky student k textu tvoří sám, si učivo zároveň aktivně osvojuje. Obsah vzájemného učení většinou navazuje na školní tematický okruh, ale studenti mohou projevit zájem o i o témata podle vlastního zájmu. Student si připraví např. na „svoji výuku“ rozšiřující téma, které se váže k základnímu učivu nebo téma o kterém se domnívá, že by je měli spolužáci poznat. Žák však svoje navržená témata nejdříve konzultuje s učitelem. Učitel posoudí, zdali jsou témata vhodná pro školní výuku a věk žáků, čímž se zamezí možnému negativním následkům, např. tématům s traumatizujícím nebo indoktrinujícím obsahem.

Neméně důležité je ve vzájemné výuce intenzivní „učení žáka“, který připravený text, obrázky, mapky, s „učitelem“ studuje, odpovídá na otázky, připravuje poznámky pro vlastní slovní interpretaci učiva. Vzájemná výuka podporuje tímto způsobem intelektuální dovednosti potřebné k samostatnému vzdělávání. Osvojené dovednosti, způsoby „jak se učit“, jsou velkou pomocí pro samoučení. „Naučit se učit“ je velkým vkladem do budoucnosti každého jednotlivce. Už ve škole student postupně objevuje takové způsoby učení, které odpovídají jeho osobnostnímu založení. Nachází cestu k vlastnímu individuálnímu stylu učení, naučí se sám efektivně učit. Student si už ve škole „vyzkouší“ a vypracuje vlastní metody pro sebevzdělávání.

Náročnost metody vzájemné výuky se liší podle povahy a obsahu učiva. Je závislá na pokročilosti studentů, na rozsahu jejich intelektuálních dovedností, na jejich osobních vlastnostech, především ochotě se samostatně učit. Motivuje, sice jiným způsobem, i líné studenty tak, aby změnili svoje stanovisko k práci. Ve škole se takoví studenti učí, že je zapotřebí splnit i úkoly, které pro ně představují „psychickou zátěž“. To je výchovný přínos do života každého jedince. I velmi snadné formy tohoto typu výuky studenty aktivizují a nutí je konceptualizovat. Od jednoduchých, ale obtížných začátků se během dalšího studia nároky na vzájemnou výuku zvyšují. V některých případech dosahovali studenti , „učitelé“ i „jejich „žáci“, až překvapivě vysoké úrovně. Na našich školách se tento typ výuky zatím více prosazuje ve výuce cizích jazyků. Ve společenskovědních předmětech se spíše využívá tradičních forem: přednášky a seminářů. Tyto metody, založené na deskriptivní prezentaci, jsou však ve srovnání s metodou „vzájemné výuky“ pro intenzivní a samostatné učení méně náročné. Student svůj příspěvek přečte, ostatní jej vyslechnou, aniž by se učivo aktivně využilo, a to i pro výchovné záměry. Většímu uplatnění metody vzájemného učení brání také fakt, že ji učitelé z vlastní pre-graduální didaktické přípravy příliš neznají. Nemají k dispozici dostatek didakticky zpracovaných materiálů, které by jim ve školní praxi pomohly.

Ve vzájemné výuce se proces intenzivního učení na základě získaných zkušeností žáků zrychluje, zvyšuje se kvalita vzájemné výuky. Metoda integruje výchovu k samostatnosti, výchovu k odpovědnosti za vlastní přípravu a za výsledky „výuky“. Studenti si také uvědomí, že někoho učit je namáhá práce, že se výuka nemusí skládat jen z „povídání učitele a biflování žáka“, což je dnes rozšířený stereotypní názor na výuku společenskovědních předmětů. Metodu vzájemného učení je však možné, především kvůli časovým nárokům, využívat jen příležitostně. Kromě toho opakující a stále stejná výuka po čase žáky nudí, proto je účinnější metody ve školní výuce střídat.

Nejnáročnější verzí tohoto typu výuky je kombinace cizího jazyka a humanitního předmětu. U nás, na rozdíl od jiných evropských zemí, se výuka společenskovědních předmětů v cizím jazyce zanedbává. Z vlastní zkušenosti s výukou historie v angličtině jsem poznala, že významně přispívá ke kvalitě učení a poznání v obou předmětech, jak v aktivním využití jazyka tak i v aplikaci poznání v humanitním předmětu. Výuka je sice pro studenta poměrně náročná, její výstupy jsou však pro studenta trvalým přínosem. Více než ve výuce v rodném jazyce je nutné didaktické materiály pro výuku v cizím jazyce uváženě vybírat podle pokročilosti v obou předmětech, zejména dbát na stupeň pokročilosti v jazyce. Pokud studenti nedosahují odpovídající úrovně vyjadřování v jazyce, ztrácí metoda smysl. Studenti vyšších ročníků gymnázií však vykazovali v tomto typu výuky velký pokrok, který se stal užitečným vkladem pro jejich univerzitní studium i pro jejich budoucí profesní život.


1. díl seriálu Jak využívat přednášky? najdete ZDE.
2. díl seriálu Diskuse ve výuce? najdete ZDE.

4. díl seriálu Jak rozvíjet ve výuce ústní i písemné formy komunikace? si můžete přečíst ZDE.
5. díl seriálu Cílené otázky v rozvoji kritického myšlení najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger