Bohumíra Lazarová: Procesy stárnutí a jejich možné důsledky pro učitelství

středa 30. listopadu 2011 · 0 komentářů

Obecně se předpokládá, že úroveň pedagogické práce by měla mít při stoupající zkušenostní bázi tendenci růstu (Pelikán 1991). S přibývajícím věkem sice stoupá profesní zkušenost, avšak samotný proces stárnutí s sebou přináší nejen fyzické, ale mnohdy i psychické změny, které se různými způsoby promítají do výkonu povolání.


Zdroj: Bohumíra Lazarová a kol.: Pozdní sběr. O práci zkušených učitelů. Brno: Paido, 2011, str. 73–81. ISBN 978-80-7315-206-2

Anotaci knihy si můžete přečíst ZDE.


…Objektivně jsou ztráty zaznamenány ve všech kognitivních funkcích kromě krátkodobé paměti (Ilmarinen 2008). Nejmenší úbytky však byly zaznamenány u pracovníků v duševně náročných profesích, tedy i u učitelů. Učitelství je povolání, v němž je kladen důraz na další vzdělávání a profesionální rozvoj, je tedy možné předpokládat, že vzdělávající se a inovativní učitel neustále procvičuje (nejen) paměť a tím zpomaluje oslabování některých kognitivních procesů. Každodenním opakováním naučeného se vytváří nezničitelné paměťové stopy a z dlouhodobé paměti se tak ztrácí jen nepatrné množství. Proces učení je sice proměnlivý, ale platí, že člověk je schopen učit se až do vysokého věku.


…Sebehodnocení a sebepojetí je utvářeno skrze pocit vlastní úspěšnosti mj. prostřednictvím odezvy od okolí, je tedy patrné, že starší pracovník při konfrontaci s mládím při plnění jistých (možná pro něj méně vhodných) úkolů může zažívat opakující se pocit neúspěchu. Opakovaný neúspěch způsobí snižování sebedůvěry, zvyšuje se obava a opatrnost. Čím více však obavám a stereotypům člověk podléhá a nepokouší se o změny, tím více se jeho sebehodnocení může snižovat. Konfrontace s mladými spolupracovníky je mnohdy pro starší učitele bolestivá (zvláště pak u českých učitelů, neboť pregraduální příprava dnešních mladých učitelů je v mnohém nesrovnatelná s přípravou těch, kteří studovali před rokem 1989, a to zejména, pokud jde o jazyky, informační technologie apod.) a důsledkem pak může být jak snížené sebevědomí a psychické problémy starších učitelů, tak i mezigenerační problém na pracovišti.


…Vzhledem ke zvyšující se citlivosti je podstatným faktorem ovlivňujícím úspěšnou adaptaci na stáří sociální opora (Tišanská, Kožený 2004). Pro učitele je právě sociální opora jednou z důležitých strategií zvládání stresu (Řehulková, Řehulka 2004), se zvyšujícím se věkem však může být nalezení adekvátní sociální opory na pracovišti komplikované – jednak z důvodu obvykle se zvyšující introverze starších lidí, ale také z důvodu zužující se sociální sítě „vrstevníků“ na pracovišti, se kterými může starší učitel bezpečně sdílet i problémy přicházející s věkem.

Učitelé v pozdní fázi kariéry se nacházejí v silovém poli: na straně jedné jsou schopni a mnohdy i připraveni předávat zkušenosti a „pečovat“ o mladé, na straně druhé sami – vzhledem ke svým „handicapům“ – potřebují sociální oporu ze strany kolegů. Mnohdy si o ni nedokážou adekvátně říct a je možné, že ji dokonce odmítají.


…Na kvalitu profesního života má vliv celkový postoj starších lidí k řešení problémů, sebehodnocení, důvěra ve vlastní kompetence a očekávání ve vztahu k další životní cestě. Dlouhotrvající rozpor mezi vlastním úsilím a subjektivně neuspokojivými výsledky může vést k vyhasnutí a lhostejnosti k vlastní práci. U mužů-učitelů se ve starším věku zvyšuje riziko ztráty angažovanosti i touha po klidu. Jsou častěji otrávení z rodičů i nadřízených, zklamaní nad tím, že vynaložili mnoho úsilí a nevidí pozitivní důsledky (srov. Průcha 1997). Ženy-učitelky si více stěžují na hrubé a nemotivované žáky, ambice zvládnout jejich chování se snižují a tím klesá také sebevědomí a zájem učitelek dokázat, že jsou dobré. S věkem učitele stoupá tendence nepřijímat odpovědnost za případné nezdary žáků a naopak přisuzovat si odpovědnost za jejich úspěchy (Mareš, Skalská, Kantorková 1994).

I když je u řady starších učitelů dokladován zvyšující se konzervatismus, rigidita v myšlení, skepse k reformám a dogmatismus (např. Huberman a kol. 1989), výzkumy potvrzují, že starší učitele nelze považovat za horší učitele.


…V učitelství pracuje většina žen (v základním školství je to stabilně více jak 80 %), které se musí vyrovnávat se změnami v roli ženy, manželky, matky, případně přijmout roli prarodiče apod. Ženy, odpoutané od rodinného života, se ve středním a starším věku naopak mnohdy stávají samostatnějšími, nezávislejšími a dominantnějšími a zaměřují se více na sebeprosazení (srov. také Říčan 1990). Relativní osamostatnění může ženám přinést více možností profesionálně se angažovat a věnovat pozornost vlastnímu profesionálnímu rozvoji.


Celý text kapitoly si můžete stáhnout ZDE.

Závěr publikace naleznete ZDE.

Knihu si můžete objednat ZDE.

Petr Kamberský, Josef Greš: Studenti hloupnou, doktoři se nedomluví a nevzdělanost světu vládne

úterý 29. listopadu 2011 · 0 komentářů

Inspirativní debata z orientace Lidových novin na téma poklesu vzdělanosti. Samo téma není nijak nové, ale tři diskutující profesoři – Komárek, Zrzavý, Možný a novinář Petr Kamberský – ho nahlížejí z nečekaných historických, biologických, sociologických, ale i zcela praktických perspektiv. Má pravdu kritik moderní podoby vzdělanosti Liessmann, nebo je to přece jen složitější a sám pojem vzdělanosti se v každém století proměňuje?


EDUin 21. 11. 2011, zdroj: Lidové noviny – Orientace 19. 11. 2011


Vzdělanou Evropu před časem okouzlil rakouský profesor filozofie Konrad Paul Liessmann, který shromáždil námitky proti posedlosti vzděláním pro všechny. Za lament nazvaný Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění získal v Rakousku titul vědec roku, v Česku pak cenu Nadace VIZE 97. Na stav studentstva, škol a přijímání Liessmannových tezí se ptáme tří vlivných profesorů – biologa, sociologa a filozofa.

LN: Nezaorali jsme v nadšení ze studentské revoluce něco zásadního? Nedostaly školy velikou nezávislost dřív, než se stačily proměnit? A nemají studenti dnes neúměrný vliv na chod univerzit?

Ivo Možný: Nešťastným dědictvím revoluční euforie je fatální nerovnováha pravomoci a odpovědnosti univerzitních a fakultních senátů. Studenti a nehabilitovaní asistenti v nich rozhodují o věcech, kterým nerozumějí anebo kde jsou v konfliktu zájmů.

Studenti rozumějí chodu univerzity jako špačci ornitologii. Vidí z ní než malý úsek svého vlastního studijního programu, znají jen od pohledu a poslechu těch několik učitelů, které si zapsali ve svém studijním programu, v jednom z desítek. Myslí si, že jejich učitelé jsou tu proto, aby je učili. Tečka. To, že univerzitu posouvá vpřed právě badatelská činnost učitelů, moc nevědí – a vlastně po právu je to nezajímá. Jsou jako Bumbrlíčci, spolkli by fakultu, aby sami vyrostli – co z ní po nich zůstane, až oni dostudují, to je pochopitelně zajímat nemůže.

Ve své neinformovanosti jsou snadno zmanipulovatelní – demonstrovala to názorně úloha senátu v plzeňské aféře. Přidá-li se k nim několik asistentů, mají v senátech většinu. Asistenti jsou často v konfliktu zájmů: jejich zájem udržet si místo je nutně v konfliktu bytostným zájmem univerzity vybírat si za stálé učitele jen ty nejlepší z nich. Takové senáty volí děkana, schvalují stomilionové i miliardové rozpočty. Tak to se nepovedlo.

Jan Zrzavý: Bohužel, je to tak. Každý systém založený na samosprávě těch, kdo jsou uvnitř, nutně degeneruje k výhradní obhajobě zájmů těch, kdo jsou uvnitř. Takovýto cechovní systém je pak pochopitelně nereformovatelný zevnitř a čeká na katastrofu, nejlépe ekonomickou či demografickou nebo obojí. Vždycky když slyšíme nějakého ministra či náměstka, jak říká „změny ano, jistě, ale nelze je vnucovat, musí se na nich shodnout reprezentace vysokých škol“, můžeme si být jisti, že se nic podstatného nestane.

Stanislav Komárek: Jenže polistopadová euforie nemohla proběhnout o mnoho jinak, než jak probíhala. Jistě by bylo možno vysoké školy zcela zásadně přestrukturovat či lépe řečeno znovu poskládat podle vzoru: Nový prezident vybere dle svého nejlepšího uvážení rektora, ten děkany fakult, ti šéfy ústavů a tak dále. V této chvíli by býval byl i vhodný moment k fúzi univerzit a Akademie věd. Netuším, zda by výsledky byly lepší či horší než pomalý přerod, kdy lidé minulosti musejí takzvaně vymřít. Vliv studentů jako neúměrný nevidím, destruktivní impulzy přicházejí spíše z Bruselu než od nich.

LN: Skeptici, a není jich málo, si stěžují, že obecná úroveň vzdělanosti u nás neustále klesá. Jak je to ale možné, když studuje stále větší procento lidí? Jsme hloupější než naši předci?

Stanislav Komárek: Gaussova křivka rozložení inteligence v populaci se pochopitelně nezměnila, co se změnilo, jsou dva faktory – na vysokou školu nastupuje už mnohem více než nadpoloviční většina celého populačního ročníku a objem tohoto ročníku naopak porevolučním propadem porodnosti značně klesl. Rovněž očekávání, že diplom bude automatickou poukázkou na „lepší“ místa ve společnosti, se budoucně ukážou jako zavádějící. Potíž je rovněž v tom, že kdo nesplňuje dobový ideál „vyššího středního úředníka“, není honorován a je chápán jako méněcenný. Vzhledem k tomu, že staré představy o tom, že každý člověk je stvořen k obrazu božímu, velmi zeslábly, zakládá se dnes lidská důstojnost na představě stejnosti. Každý prý může být jaderným fyzikem, a kdo není, pak proto, že byl nějak zanedbán či diskriminován – a diskriminaci lze, jak známo, žalovat (discriminatio původně znamená „rozlišování“, třeba i těch, kdo mají nadání k určité věci).

Petr Kamberský: Na oborech, které nabírají desetinásobek studentů než před dvaceti lety, nutně musela poklesnout úroveň průměru. Nicméně ta otázka je celá zavádějící: srovnáváme konzumní víno s výběrem z nejlepších vinic. Zvládli jsem přechod od elitního školství, kdy studuje nanejvýše 15 procent populace, přes masové (maximálně každý druhý) až po univerzální, kdy jdou „na vejšku“ klidně dvě třetinu ročníku, za necelých patnáct let. V nepostižených zemích tohle trvalo půlstoletí. Pokud studuje v třetím stupni nadpoloviční většina populace, nutně se mění i typus studenta. Jen se tomu musíme přizpůsobit: elitě dát elitní a mase masové vzdělání.

Jan Zrzavý: Představa poklesu vzdělanosti je nutně spojená s představou, že dřív bývalo lépe. Rád bych slyšel, kdy že panoval ten zlatý věk, kdy byla obecná vzdělanost celé (celé!) populace vyšší než dnes. Za Karla IV., za tatíčka Masaryka, v padesátých letech? Blud o poklesu vzdělanosti vychází z několika předsudků – zabývá se kvalitou viditelných elit, navíc libovolně definovaných (například „univerzitní profesoři“ nebo „univerzitní absolventi“), nehodnotí trendy na dostatečné, dejme tomu staleté škále a srovnává úroveň vzdělanosti podle čistě subjektivních kritérií (například latina, čtení románů, počítání přes desítku, krasopis, kotrmelec, Mendělejevova tabulka svisle i vodorovně). Jediné, co zmizelo, je jakýsi vzdělanostní korpus pevně korelovaný s dosaženým gradem: před sto lety, když doktor potkal doktora, mohl s ním instantně pohovořit o Pliniovi Starším, což dnes opravdu nelze, přičemž předpokládám, že procento populace schopné konverzovat o Pliniovi Starším se příliš nezměnilo.

Petr Kamberský: Příklad efektní, ale podle všeho mylný. O Pliniovi je schopen z dnešních absolventů dnes debatovat jen historik či klasický filolog, což značí nanejvýše pár desítek v populačním ročníku. Dříve bylo takových řádově víc. Nicméně o vzdělání to mnoho nevypovídá, protože absolventi znají tisíce jiných věcí, které staří doktoři znát ani nemohli.

Jan Zrzavý: No pochopitelně, vždyť já říkám totéž. Prostě znalosti starého absolventa klasického gymnázia a klasické univerzity tvoří dodnes etalon, podle kterého určujeme, kdo je vzdělanec a kdo ne (právě Plinius), ačkoliv svět se změnil. Dnešní vzdělanci jsou tak různí, že se nedají poznat, proto není divu, že se jeví nevzdělaně.

Petr Kamberský: Skvělá věta. Souhlas.

Ivo Možný: Tož o něco hloupější jsme. Je to dáno geneticky. Kam až naše záznamy sahají (po ročník narození 1911) platí, že čím vzdělanější Češka, tím má méně dětí. Z vysokoškolaček zůstává třetina bezdětných. A negativní selekce probíhá i jinak. Takže souhrnný intelektuální potenciál české populace klesá. Ten dojem, který máme třeba z parlamentu, je podložený.

LN: Že je méně vysokoškoláků, znamená, že jsme hloupější? Jak moc souvisí vzdělání s inteligencí?

Jan Zrzavý: S tímhle bych jako biolog zásadně nesouhlasil – jestliže „hloupost“ je jistě částečně biologická vlastnost, a tudíž je důležité, jak koreluje s plodností, tak „nevzdělanost“ je docela jiná pohádka: je to mimo jiné neochota odkládat požitky na jindy (až vyštuduješ, budeš pánem, ale teď mlč). Že lidé, kteří nejsou ochotni dlouhodobě procházet vzdělávacím mlýnem, nejsou zároveň ani ochotni přemýšlet o dělání dětí tady a teď, je pravda, ale tím jenom tutéž vlastnost popisujeme dvěma způsoby. Zda je hloupý ten vzdělaný, nebo ten nevzdělaný, je mnohem složitější problém…

Ivo Možný: Potíž je v tom, že už tu máme tři slova, jejichž obsah se překrývá jen částečně: vzdělanost, inteligenci a hloupost. Zatímco na vymezení těch prvních dvou bychom se snad shodli (vzdělanost: míra aktivního osvojení si vědomostního kapitálu naší civilizace, inteligence: schopnost si tento kapitál osvojit), to třetí se z dobrých důvodů v odborných debatách nepoužívá. Které jednání je hloupé, je dosti věcí názoru. Já si například myslím, na rozdíl od kolegy Zrzavého, že neochota odkládat požitky na jindy není nevzdělanost, ale hloupost. Ovšem – kdo ví? Možná že ti, kdo „nejsou ochotni přemýšlet o dělání dětí tady a teď, a tedy je mají, jestli vám správně rozumím, jsou chytřejší nežli my vzdělaní a inteligentní, kteří přemýšlejí a děti nedělají. Aspoň vývoj penzijního systému na to ukazuje. A možná není ani chytré odkládat požitky na jindy…

Jan Zrzavý: To se dá spočítat, na to máme metodiku: dlouhodobé strategie jsou výhodné ve stabilní ekologické (tedy i ekonomické) situaci. Já jenom říkám, že úvahy o vztahu mezi vzděláním a inteligencí bývají příliš zjednodušené, než abychom mohli prostě z negativní korelace mezi vzděláním a plodností vyvozovat cokoliv rozumného o změnách průměrné inteligence. Navíc vzdělávání žen je novinkou z biologického hlediska doslova včerejší (pár generací), že z toho žádné genetické výsledky nemůžeme vyvozovat. Z faktu, že vzdělané ženy mají málo dětí, jenom plyne, že život je jinde, že o to slavné vzdělávání vlastně zase tolik nejde.


Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: Pedagogika a pedagogové v čase krize

pondělí 28. listopadu 2011 · 0 komentářů

V posledních týdnech se konala celá řada zajímavých setkání a konferencí. Témata byla různá, ale jejich poselství se skládají v mozaiku jako v kaleidoskopu. Když je porovnáme s konkrétními kroky současného ministra školství, pohybuje se zcela opačným směrem. Vypadá to, že si předsevzal přispět ke zhroucení vzdělávacího systému, a tím se zapsat do dějin…


Na konferenci Asociace waldorfských škol mluvila prof. Vladimíra Spilková o střetávání různých paradigmat vzdělávání – pojetí tradičního a pojetí vzdělávání, které se snaží rozvíjet celou osobnost žáka či studenta. Profesor Zdeněk Helus zdůraznil, že osobnostně rozvíjející vzdělávání (edukace obratu) může být oporou člověka, aby dokázal čelit tlaku probíhající krize a napravovat, co sám způsobil.

To zasazuje pedagogiku do mnohem širších souvislostí, než jsme si dosud připouštěli. Je tu určitá podobnost s medicínou, která se také rozdrobila na specializace. Většina lékařů řeší konkrétní zdravotní problém pacienta, ale člověkem jako celistvou osobností se nezabývají.

Na konferenci Metodického portálu RVP zaznělo mnoho informací o překotném vývoji informačních technologií a jejich neuvěřitelných možnostech. Ing. Bořivoj Brdička poukázal na to, jak se liší myšlení „síťové generace“ od myšlení nás ostatních, narozených před existencí SÍTĚ. Je tu rychle se prohlubující příkop. Zastírání této skutečnosti může přiblížit šestý scénář vývoje školství podle OECD – zhroucení vzdělávacího systému. Jeho příznaky objevující se již v současnosti jsou skutečně varující.

Na konferenci Budoucnost vzdělávání – středoevropská debata v Goethe-Institutu se v panelu „Jak vypadá škola budoucnosti?“ mluvilo o tom, že informační technologie mění vzdělávání už nyní a školy a učitelé se musí s rychlými změnami vyrovnat. Nelze dohlédnout, k čemu povedou inovace za 30–40 let. Gerhard de Haan, profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně („profesor pro výzkum budoucnosti a vzdělávání“), se ve svém výzkumu zabývá futurologií, znalostní společností, zkoumáním inovací a trvale udržitelným rozvojem. Řekl, že „informace budou transferována médii. K tomu nepotřebujeme učitele. Škola nebude zprostředkovávat znalosti – jen ty základní. Bude mít na starosti osobní a sociální kompetence. Bude mít jinou funkci: zajišťovat sociální soudržnost.“ A na jiném místě debaty sarkasticky dodal: „Je zjevné, že formální vzdělávání se propadá do bezvýznamnosti. Politika už to dávno ví: proto dává v průměru jen pět tisíc euro na žáka. Politika nevěří významu formálního vzdělávání!“

V panelu „Jak připravit učitele na školu budoucnosti?“ se všichni panelisté shodli, že profese učitele prochází krizí. Úloha učitele se mění a nelze replikovat způsob, kterým byli dosud na univerzitě učeni. I učitelé by měli mít požadované kompetence, jejich nová role by měla být jasně definována a pro učitele by měly být vytvořeny podpůrné systémy. Walter Thomann, emeritní expert na vzdělávání učitelů z Univerzity ve Wuppertalu, řekl: „Existují dobří učitelé navzdory tomu, jak byli vzděláváni. Člověk se umí učit od přírody – lidé jsou odsouzeni k učení. O budoucnosti nevíme nic. Musíme se tedy stále učit všichni, staří i mladí. Budoucím učitelům musíme dát do ruky nástroje. Nestačí jedna cesta. Musíme otevřít dveře i lidem se zkušenostmi z jiných oborů.“

Více o projektu ZDE.

Studium na nejlepších zahraničních univerzitách je dosažitelné

pátek 25. listopadu 2011 · 0 komentářů

Dostat se na jednu z nejlepších světových univerzit je velký úspěch, ale ne vždy si studenti mohou financování takového vzdělání dovolit. Mají však několik možností, kde stipendia získat. Jednou z nich je Nadační fond Martiny a Tomáše Krskových, který podporuje studenty technických oborů, přírodních věd, ekonomie, historie a politologie. Fond letos udělil stipendium šesti uchazečům, kteří od října 2011 studují v Cambridge, Oxfordu nebo na Columbia University.


Stále více českých studentů má zájem o studium na zahraniční vysoké škole. Například na amerických univerzitách studovalo v roce 2009/2010 přes 800 Čechů (zdroj: Fulbright Commission). Projít náročným přijímacím řízením není jediná překážka. Roční školné a náklady spojené s pobytem na školách jako je například Harvard nebo Cambridge se mohou vyšplhat až do výše 1 milion korun. Nadaní studenti však mohou zažádat o stipendium u zahraničních organizací, ale i u českých mecenášů.

Podmínky pro udělení stipendií se liší. Například Nadační fond Martiny a Tomáše Krskových nabízí stipendium uchazečům, kteří jsou již přijati na jednu z deseti vybraných prestižních univerzit (př.: Oxford, Cambridge, Harvard, MIT). Vzdělání je pro rozvoj České republiky extrémně důležité, proto jsme se rozhodli podpořit mladé lidi při studiu na těch nejlepších univerzitách,“ vysvětluje Tomáš Krsek, spoluzakladatel fondu.

Stipendia manželů Krskových pokryjí náklady na roční magisterský program až deseti studentům ročně. Organizace vznikla teprve letos v březnu a doposud podpořila šest nadaných studentů. Jedním z nich je Jan Černý, student Oxfordu, obor Finanční ekonomie. „Chtěl bych povzbudit všechny studenty, kteří uvažují o studiu v zahraničí, aby se nebáli a hlásili se na ty nejlepší univerzity. Žádné cíle nejsou přehnané, pokud jim člověk věří a jde pevně za jejich splněním,“ říká Jan.

Další možnosti financování vzdělání nabízí Nadace Zdeňka Bakaly, která vznikla v roce 2007. „Do našeho programu SCHOLARSHIP se nám každoročně hlásí stovky studentů, kteří směřují nebo jsou již přijati na prestižní zahraniční univerzity, dosud jsme podpořili 33 studentů. Naše výběrová komise hodnotí, jaké mají akademické předpoklady, zda umějí formulovat v češtině i v angličtině, jestli znají hodnotu kvalitního vzdělání atp. Pokud ve svém úsilí nepoleví, jsme připraveni finančně je podporovat po celou dobu jejich studia v zahraničí."

Pokud se rozhodnete studovat, nebo třeba provádět výzkum v USA, pomůže vám Fulbrightova komise. „Každoročně udělujeme stipendium asi 20 českým studentům nebo absolventům vysokých škol. Výběr oborů a univerzit necháváme na nich, podmínkou však je, aby měli ukončené bakalářské vzdělání. Při rozhodování o udělení podpory posuzujeme nejen kvalitu uchazeče a jeho přihlášky, ale i to, jak uchazeč pobyt v zahraničí využije, jaké má vize a plány do budoucna,“ říká Jakub Tesař, studijní poradce Fulbrightovy komise.


Rozhovor s Janem Černým, studentem Oxfordské univerzity


Proč jste se rozhodl pro studium v UK?

University of Oxford nabízí jedny z nejnáročnějších a nejzajímavějších magisterských programů na světě. Hledal jsem výzvu a Oxford mi ji poskytl. Obor Master in Financial Economics mě zaujal, protože spojuje dobré teoretické základy s jejich praktickou aplikací v kontextu finančních trhů, o které se velmi zajímám.

Co vás na Oxfordu nejvíce zaujalo?

Úroveň studentů a profesorů předčila mé očekávání. Zaujala mě taky historická atmosféra školy, která je opravdu všudypřítomná. Například na zkoušky je třeba dostavit se v bílém motýlku a ceremoniálním plášti.

Co vás nejvíce překvapilo?

Překvapila mě především obrovská rozličnost studentů, kteří pochází ze všech koutů světa. V našem oboru s osmdesáti studenty je zastoupeno přes dvacet národností s velkou většinou studentů z Číny a Indie. To podle mě svědčí o určitém globálním trendu.

Můžete porovnat studium v ČR a v zahraničí?

Bohužel jsem na české vysoké škole nikdy nestudoval, ale z vyprávění kamarádů soudím, že je tu jistě jeden velký rozdíl. Nároky a tempo jsou tu obrovské. Studenti jsou velmi motivovaní a vědí, že bez tvrdé práce není šance studium dokončit. Proto přednášky každý den od osmi do pěti a studium v knihovně od šesti do půlnoci jsou běžnou praxí během celého roku.

Zbývá čas i na koníčky?

Bohužel v posledním čase na koníčky moc času nezbývá. Ale pokud čas je, jsem zapáleným horolezcem a nově se věnuji i golfu. Samozřejmě společenský život v Oxfordu kde žije 20 000 studentů je poměrně bujný. A tak se všichni snaží najít si chvíli na to posedět s přáteli a odpočinout si od knížek.

Vrátíte se po studiích do ČR?

Do Čech se určitě dříve či později vrátím. Je možné, že nejdříve nasbírám pár zkušeností v různých zemích Evropy, ale brzy se plánuji vrátit domů.

Jana Lýsková: Den školy

čtvrtek 24. listopadu 2011 · 0 komentářů

V článku o projektovém týdnu na ZŠ Štěpánov, který byl přípravou oslavy 100. výročí otevření měšťanské školy v obci, můžete najít mnoho nápadů pro podobnou příležitost na vaší škole.


Již celý týden před akcí probíhal v jednotlivých třídách projektový týden, při němž se žáci na výročí připravovali. Součástí Dne školy byla také výstava školních, obecních a spolkových kronik a právě tuto výstavu kronik žáci 1. i 2. stupně od 17. 10. do 21. 10. navštěvovali. Při prohlídce se jim věnoval především pan Lýsek, kronikář obce, ale i další tvůrci výstavy. Po návratu do tříd žáci o svých zážitcích diskutovali, líbily se jim především obrazové přílohy kronik, na kterých nacházeli fotografie svých rodičů. Na výstavě si mohli prohlédnout také fotografie školy z různých časových období.

Učitelé 1.–5. tříd v projektovém týdnu připravili pro své žáky celou řadu zajímavých akcí. Žáci 1. tříd se seznámili se školou a jejím okolí, zazpívali si písničky Cestička do školy a Když jsem chodil do školy a na závěr nakreslili obrázek školy. Děti z druhých tříd kreslily plánek školy, diskutovaly o tom, co mají ve škole rády a kdo z jejich rodiny naši školu navštěvoval. Třeťáci sledovali na DVD film o Štěpánově, seznámili se s pověstí o vzniku Štěpánova. Žáci 4. A a 4. B psali o škole v roce 2111 a poslali pozdrav žákům, kteří se budou v naší škole učit o 100 let později. V 5. A třídě vyrobily děti papírový model školy, psaly básně o škole a kreslily školu snů. V 5. B třídě vzpomínali žáci na svůj pěkný zážitek ze školy a kreslili školu.

Žáci 2. stupně ZŠ se informacím o naší škole věnovali v různých vyučovacích předmětech. V zeměpise zjišťovali, kolik existuje v naší zemi Štěpánovů a jaké se v nich nacházejí školy. V matematice srovnávaly děti počty žáků, kteří navštěvovali naši školu v jednotlivých obdobích a užití Pythagorovy věty procvičovaly na vybavení třídy, v tělesné výchově sledovaly na webových stránkách školy historii sportovních úspěchů našich žáků. V českém jazyce procvičovali žáci 7. tříd pravopis na textu s názvem 100 let měšťanské školy a žáci 9.A třídy vytvářeli projekty pod názvem Co se mi líbí na naší škole. Velmi pěkné práce ukázaly, že žákům se líbí nejen výlety, akademie, projektové dny, ale i výuka matematiky, informatiky, výtvarné výchovy a naše jídelna a obědy v ní. V hodinách výchovy k občanství sepisovali žáci 6. tříd, která místa (zákoutí) naší školy mají rádi nebo se jim líbí. Žákům 9. třídy se líbila tvorba projektu na téma Co poslouchá současná mladá generace a děti ostatních ročníků si v Hv hrály na kulturní referenty, kteří připravují hudební doprovod na naši akci Den školy.

Hlavní oslavy 100. výročí vzniku Měšťanské školy ve Štěpánově proběhly v sobotu 22. 10. 2011 v celém areálu naší školy. Po slavnostním zahájení a přivítání hostů následovalo pěvecké vystoupení žákovského sboru ZŠ Štěpánov a Jívovského pěveckého sboru. Jejich vynikající výkon byl odměněn zaslouženým potleskem zaplněné jídelny.

Poté si mohli návštěvníci vybrat další aktivity. Většina šla navštívit obě školní budovy, aby si prohlédli místa, která se od jejich školní docházky hodně změnila. Především je zaujalo prezentační promítání fotografií a filmů z činnosti školy a z žákovských prací na PC. Na školním dvoře předváděl svoje biketriálové umění bývalý žák naší školy Jakub Valenta. Po návštěvě výstavy kronik a tapisérií paní Věry Mičkové si mohli návštěvníci zakoupit nové školní kalendáře, sborníky žákovských prací, DVD ze školní akademie, knihu o historii pohlednic, ručně vyrobené šperky a keramiku vytvořenou žáky naší školy. Celá akce Den školy probíhala od 10.00 do 16.00 hodin. Během tohoto času hrál všem k poslechu hudební soubor ze ZUŠ Olomouc–Žerotín a kuchařky ze školní jídelny připravily bohatou nabídku občerstvení.

Celý den se vydařil a obdivná slova několika stovek spokojených návštěvníků svědčí o dokonalé oslavě 100. výročí vzniku části naší školy.

Bohumíra Lazarová a kol.: Závěr z Pozdního sběru

středa 23. listopadu 2011 · 0 komentářů

Většina lidí v ohrožené věkové skupině 50+ vyrostla, studovala i prožila začátky své práce v období socialismu a pro některé z nich mohly být změny na začátku 90. let 20. století obtížně přijatelné a náročné, zejména pokud jde o změny v pracovních postojích. Dříve nabyté zkušenosti a dovednosti přestaly stačit, vyvstala potřeba učit se novým poznatkům a moderním, náročnějším technologiím.


Zdroj: Bohumíra Lazarová a kol.: Pozdní sběr. O práci zkušených učitelů. Brno: Paido, 2011, str. 149–152. ISBN 978-80-7315-206-2

Anotaci knihy si můžete přečíst ZDE.


Fenomén stárnoucí společnosti a s tím spojená perspektiva úbytku pracovní síly ve prospěch počtu penzionovaných je hrozbou pro zdravotní a sociální systémy. Podle prognostických údajů bude situace podstatně obtížnější teprve v horizontu třiceti až čtyřiceti let tohoto století, nicméně přípravy na určitá opatření je třeba realizovat již dnes. Nejde jen o opatření ekonomického charakteru, tedy zejména uskutečnění důchodové reformy, ale také o opatření, která budou mít pozitivní dopad na práceschopnost a výkonnost starších pracovníků, jejich pracovní spokojenost a motivaci, a která v maximální míře eliminují hrozící rizika mezigeneračních konfliktů.

Již dnes to nemají starší pracovníci v mnohých institucích zcela jednoduché. Někteří zaměstnavatelé se dosud nenaučili, jak efektivně pracovat s touto skupinou, a neexistují systémy práce se staršími zaměstnanci. Pro mnohé ze zaměstnavatelů je zájem odborníků o specifika práce starších lidi spíše překvapující, neboť nevnímají jejich odlišnou životní situaci, specifické potřeby či změny v hodnotách.

Zájem o starší generace pracujících poutá stále více pozornosti ve většině evropských států. V České republice (a analogicky i v dalších postsocialistických zemích) je situace těchto lidí na trhu práce ještě poněkud komplikovanější, protože diky historickým procesům došlo k rychlým proměnám v institucích a jejich řízení, a tedy i ve školách všech stupňů.

Většina lidí v ohrožené věkové skupině 50+ vyrostla, studovala i prožila začátky své práce v období socialismu a pro některé z nich mohly být změny na začátku 90. let 20. století obtížně přijatelné a náročné, zejména pokud jde o změny v pracovních postojích. Dříve nabyté zkušenosti a dovednosti přestaly stačit, vyvstala potřeba učit se novým poznatkům a moderním, náročnějším technologiím. Ve firemní sféře (ale není to výjimkou ani ve školství) nastal brzy trend důvěry a nadějí v mladé pracovní síly a pro starší pracovníky tak nemusí být vždy snadná konfrontace s jejich v porevoluční době nabytými vědomostmi a dovednostmi. Riziko mezigeneračního nedorozumění a napětí pak zvyšují situace, kdy mladí kolegové v inovačních snahách necitlivě popírají po léta vytvářené zkušenosti a hodnoty.

Obraz starších pracovníků často podléhá celé řadě stereotypů. Za největší přednosti lidi 50+ na trhu práce jsou považovány jejich loajalita, zkušenosti a s nimi související nadhled a odpovědnost, na straně druhé jsou jim přisuzovány handicapy jako špatné učení se novým věcem, horší adaptabilita na změny či nižší pracovní tempo. Věk je faktorem, který jistým způsobem určuje pozici na trhu práce; pro jisté profese jsou starší lidé nepostradatelní a naopak některé obory jsou pro ně méně vhodné.

Učitelství je nesnadnou a zátěžovou profesí, ve které není možné dosáhnout vysokého ocenění ani vysokých pozic v kariérním řadu, přesto mu mnoho učitelů zůstává věrných po celý život až do relativně pozdního věku. Podobně jako v jiných profesích, ve kterých se postupně zavádějí strategie řízení s ohledem na věk pracovníků, tak i ve školství se stává výzvou realizovat některá opatření týkající se motivace a udržení výkonnosti starších učitelů. Také výsledky našeho výzkumu evokují celou řadu návrhů na opatření jak na úrovni celospolečenské (resp. školsko-politické), tak i institucionální, která by starší učitelé vnímali nejen jako podporu, ale i jako ocenění jejich celoživotní práce.

Nejčastěji zmiňovaná témata a návrhy na možná opatření na úrovni školsko-politické souvisejí se zátěžovostí učitelství při celoživotním (především morálním) nedocenění vynaložené práce. Již v minulosti zaznívaly návrhy např. na uzákonění výsluh učitelům, dřívější odchody do důchodu, možnost delšího studijního volna po určité době práce apod. Za povšimnutí bezesporu stojí úvahy o legislativní podpoře, která by umožnila „rozvolnění“ úvazků starším učitelům, snížení počtu hodin přímé práce s žáky, částečnou změnu v roli a náplni práce např. směrem k administrativním úkolům, poradenství, koncepčním činnostem, projektové práci, přípravě výukových a metodických materiálů, mentoringu apod. Samozřejmě vždy s respektem k podmínkám školy a k individuálním potřebám a volbě učitele.

Na důležitosti pak získává také změna kariérního řádu. Současný kariérní řád a platové výměry staví začínající a mladé učitele a učitele před důchodem na téměř stejnou úroveň. Na straně jedné jde o snahu ohodnotit dobrou práci stejným dílem bez ohledu na věk, na straně druhé starší učitel neměl a nemá příliš mnoho možností vystoupat v kariéře o mnoho výš než jeho začínající kolega. Čím je tedy zhodnocena a oceněna celoživotní zkušenost? Úkoly, o které se učitelé ve školách dělí, obvykle nijak nesouvisejí s věkem, zkušeností či kariérním růstem (např. jakou kvalifikaci musí mít učitel, který vede praxe studentů učitelství?).

V souvislosti se změnami hodnot ve společnosti a s měnícím se chováním žáků (a jejich rodičů) volají starší učitelé zejména po zvýšení autority učitele na veřejnosti a někteří poukazují také na úlohu médií, která by, podle některých učitelů, mohla formulovat pozitivní obraz o učitelích a tím pomoci utvářet postoje žáků i rodičů ke škole. Je zřejmé, že osobní autoritu si buduje každý učitel sám; učitelé, volající po pomoci státu, však mají na mysli spíše „veřejnou“ autoritu učitele a především očekávají ochranu ze strany státu (legislativy), jsou-li při výkonu profese přímo ohrožováni.

Strategie řízení s respektem k věku pracovníků na úrovni instituce pak směřují do oblastí, jako jsou udržení kvality a produktivity, snížení absencí, motivace pracovníků všech věkových skupin, péče o pracovní klima a využívá se takových opatření, jako je např. úprava pracovních podmínek a pracovního prostředí ve vztahu k věku, změny v pracovním úvazku, flexibilní pracovní doba, změna doby na odpočinek ve vztahu k potřebám jednotlivce apod. I když jsou podobná opatření vztahována především k firemní praxi, přesto mohou být některá z nich aplikovatelná i ve školách.

Na prvním místě se opakovaně prokazuje důležitost péče o školní demografii. Motivovat mladé učitele a zároveň zachovat užitečnou zkušenost a kontinuitu je vizitkou dobré školy. Starší učitelé potřebují sociální oporu, kterou jim mnohdy lépe poskytnou jejich věkově blízcí kolegové. Osamělý starší učitel v týmu mladých to nemusí mít vždy jednoduché (a patrně i naopak). Za pozornost stojí také vztah mladé vedení školy – starší učitelé; některé výzkumy dokladují vyšší rizikovost takové konstelace. Přitom starší učitelé, podle výzkumů, mají snahu udržet většinou dobré vztahy s řediteli škol a očekávají podporu především z jejich strany.

Inovace ve školách se dnes cení a v některých školách proto dochází k častým a rychlým změnám, na které citlivěji reagují právě starší učitelé. Nezřídka je se staršími učiteli spojováno riziko rezistence a neochoty či neschopnosti přizpůsobit se změnám. Někdy je však užitečné konzultovat změny právě se staršími učiteli – je totiž možné, že se s podobnými návrhy či změnami již v minulosti setkali a mohou dobře upozornit na skrytá rizika. V jiném případě může jít o změnu, která z pohledu těch starších nemilosrdně „ničí“ to, co starší generace pracně kdysi budovala – a není zřetelné, zda směřuje k lepšímu. Obrazně řečeno: ukradneme-li staršímu učiteli „dítě“, o které celý svůj pracovní život nějak pečoval (ať již je to nějaká funkce, role či přesvědčení), rozbíjíme mnohdy křehkou identitu, kterou učitel ve vyšším věku jen obtížně nahrazuje. Na budování nové již není mnoho času ani sil. Poznatky z vývojové psychologie dokladují, že hledání nové identity bývá bolestivé a je doprovázeno negativismem, zvýšenou kritičností a také zvýšenou citlivostí.

Starší učitelé vždy nestačí v některých oblastech konkurovat „dravému“ mládí a v našich výzkumech na to ředitelé nejednou upozorňovali. Mladší učitelé mají více energie i odvahy začínat nové věci, rychle se orientují a rozhodují a jasně si dokážou říct o (materiální) podporu. Ti starší mají již obvykle méně ambicí, potřebují delší čas na rozhodnutí a mnohdy raději zůstanou v pozadí, pokud vidí, že je někdo již předběhl. Nejsou-li ke spolupráci jasně přizváni, může pro ně být nesnadné nabízet své síly. Škoda je pak na obou stranách.

V souvislosti s rozvolňujícími se pravidly a normami pak starší učitelé očekávají od vedení školy především podporu při jasném definování hranic a volají po jednotném pedagogickém působení, které musí být výsledkem všeobecné shody.

Výzkumná data naznačují, že zdaleka ne všichni starší učitelé předávají své zkušenosti mladým kolegům a mají dokonce pocit, že by mohli být takto více využíváni. Realizace aktivit zaměřených na předávání zkušeností jak v rámci školy, tak i v síti škol, zůstává stále výzvou pro mnohé školy, ale také dobrou příležitostí právě pro starší učitele. Pozornost však bezesporu zaslouží i vzdělávání starších učitelů, posílení jejich dovednosti nabyté zkušenosti předávat. S tím souvisí i respekt k měnícím se vzdělávacím potřebám učitelů.

Vyjádření ohledu k potřebám starších učitelů pak může spočívat také v drobnějších úpravách jejich pracovních povinností, které jsou více fyzicky zatěžující či nevhodné pro jejich věk (jde např. o úpravu rozvrhu – méně odpoledního vyučování, přidělování třídnictví, školní výlety a exkurze, dozory na chodbách, ubytování na akcích dalšího vzdělávání apod.). Všechna taková opatření musí být dobře diskutována a respektující vůli učitele, aby naopak nebyla vnímána jako diskriminující či dokonce ponižující.

Posledním z vybraných témat, které můžeme považovat za opatření směřující k podpoře stárnoucích pracovníků a zároveň může dobře posloužit škole, je (částečné) zaměstnávání učitelů – důchodců. Výzkumná data dokladují zájem celé řady učitelů pokračovat v práci a neztratit kontakt se školou, i když je, nutno přiznat, někdy hlavním motivem finanční odměna. Učitel-důchodce vypomáhající škole na částečný úvazek může nabídnout nezávislý pohled na dění ve škole – má zkušenosti, přitom je volný, pracuje dobrovolně a ne pod tlakem, může kdykoliv odejít a není již zatížený vztahovou spletí ve škole.

Poznat slabé a silné stránky mladých i starších učitelů, plně jich využívat ku prospěchu školy a postarat se o to, aby se zamýšlené změny ve škole nestaly zdrojem kompetitivní nálady mezi generacemi, to jistě není snadný úkol pro vedení škol. Vedení lidí přizpůsobené věku a vytváření vhodných pracovních podmínek pro starší učitele nemusí být jednoduché, je však základním předpokladem pro podporu kvality jejich práce. Převážná část odpovědnosti za kvalitu práce však padá na bedra pracovníků samotných. Je jen na nich, aby se starali o své další vzdělávání, o svůj zdravotní stav i životní styl.

Poznávat specifika práce a potřeb pracovníků všech věkových skupin, se zvláštním ohledem ke skupině starších pracovníků, je novodobou výzvou pro vedoucí pracovníky různých institucí a tedy i školských zařízení. Jeden z dotazovaných ředitelů se vyjádřil o starších učitelích takto: Nemají to těžší, mají to pouze jiné.


Knihu si můžete objednat ZDE nebo ZDE.

Bořivoj Brdička: Vize ve vzdělávání aneb Jakým výzvám čelí škola pro 21. století?

úterý 22. listopadu 2011 · 0 komentářů

Prezentace ze závěrečné konference Metodického portálu 9. 11. 2011 „Metodický portál – příležitost pro učitele“.


Celou prezentaci najdete ZDE.


Vyjímáme z ní:

Motto: „Nejdůležitější není to, co umíš, ale co jsi schopen se naučit.“ (Don Tapscott)


Školství budoucnosti podle OECD

Scénář 1: Tradiční byrokratický systém – imunní vůči změnám, preferovány osvědčené postupy.

Scénář 2: Školy vzdělávacími centra – významná role ve společnosti, experimenty, inovace.

Scénář 3: Školy sociálními centra – neformální formy výuky, sdílení, propojenost.

Scénář 4: Rozšířený model trhu – nespokojenost, rozšíření soukromých služeb, rozdíly.

Scénář 5: Vzdělávací sítě – školy nahrazeny zájmovou sítí, výuka ovlivněna kulturou.

Scénář 6: Zhroucení vzdělávacího systému – nespokojenost, chybná politika, učitelé odcházejí.


Charakteristické rysy politiky vyvolávající scénář 6: Zhroucení vzdělávacího systému

– Značná nespokojenost veřejnosti a médií se školstvím, zhoršující se výukové výsledky, krize v náboru kvalitních učitelů.

– Dlouhodobé problémy spojené s kvalitou učitelů převáží nad možnými jinými opatřeními jdoucími správným směrem.

– Politické iniciativy a opatření snažící se o nápravu přicházejí pozdě nebo jsou příliš pomalé.

– Krize zvyšuje konflikty ve vzdělávací politice a nevede ke konsenzu při realizaci krizových opatření.“

(OECD Schooling for Tomorrow – The Starterpack: Futures Thinking in Action)


Základní rysy možného vývoje podle FutureLab:

1. Věř si! Ve společnosti převládne přesvědčení, že za svůj život je zodpovědný každý sám. Role a vliv státu se zmenšuje, individualizace je na vzestupu.

2. Snaž se někam patřit! Společenský vývoj způsobuje rozpory mezi různými skupinami obyvatelstva. Lidé, již si chtějí zachovat svou identitu, hledají ochranu u státu, hnutí, firmy apod.

3. Hledej spojení! Vývoj vede k chápání společných zájmů jako nadřazených nad zájmy osobními. Všichni cítí, jak jsou závislí na druhých. Riziko, jemuž čelí jeden jedinec či skupina, se týká všech.“


Nové paradigma vzdělávání

„V nepředstavitelně komplexní budoucnosti nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě.“ (Marc Prensky, Digital natives, Digital Imigrants, On The Horizon 2001)


Deset doporučení pro školu 21. století:

1. Táhněte, netlačte! (Postman)
2. Budujte na základě souvislostí! (Bloom)
3. Přestaňte používat označení „soft skills“!
4. Akceptujte odlišnosti! (Gardner)
5. Přestaňte kázat ze stupínku! (Mitra)
6. Buďte antropology, ne archeology!
7. Budujte vzdělávací komunitu! (Vygotsky)
8. Buďte tvořiví! (Piaget)
9. Změňte hodnocení výsledků! (Siemens)
10. Formujte budoucnost ! (Turkey, Papert)“

„Otevřená dostupnost je víc než jen nový model publikování výukových materiálů, je jedinou možnou etickou volbou pro ty učitele a akademické pracovníky, kteří věří, že jejich úkolem je podchytit zájem většího okruhu lidí, než jen těch několika, kteří se nacházejí v jejich fyzickém dosahu.“ (Gideon Burton – Scholar or Public Intellectual, Academic Evolution Blog 2009)“


Článek o konferenci najdete ZDE.

Politický systém ČR vychází knižně již potřetí a v nové podobě

pondělí 21. listopadu 2011 · 0 komentářů

Kniha Politický systém České republiky je první a zatím jedinou monografií k tomuto tématu v češtině už od roku 2003. Autoři Karel Vodička a Ladislav Cabada zareagovali na trvalý zájem čtenářů a vyprodání titulu i jeho dotisku. Pro rok 2011 připravili k dalšímu vydání text ve zcela nové, aktualizované a rozšířené podobě. Odborníci, studenti i veřejnost tak mají k dispozici reprezentativní příručku zachycující stav československého, resp. českého politického systému od r. 1918 až do konce r. 2010.

Kniha Politický systém České republiky bude slavnostně prezentována 22. 11. 2011 v 16.30 hod. na půdě Metropolitní univerzity Praha, Prokopova 16/100, Praha 3. Autoři zahájí setkání s odbornou i studentskou veřejností přednáškou Konsolidace demokracie v ČR. Na ni naváže křest knihy za účasti hostů, rektora MUP prof. M. Klímy a šéfa katedry politologie dr. J. Bureše.

Kniha obsahuje analýzu všech základních oblastí významných pro fungování politického života i řadu důležitých faktografických údajů, které se vztahují k českému politickému životu. Autoři podávají přehled moderní politologické teorie transformace, probírají hlavní principy současné demokracie v České republice, ústavní instituce na centrální i komunální úrovni, systém politických stran a vnitrostranické rozhodovací procesy. Pozornost věnují také historickému vývoji a vztahu mezi občany a politiky.

„Diskusi o politickém systému považujeme za naléhavě potřebnou, neboť je nezbytným předpokladem sebereflexe každé moderní společnosti. Kniha analyzuje, jaká jsou v České republice politická , pravidla hry', a ukazuje postupy, kterými jsou řešeny politické konflikty a je nalézán konsenzus", uvádějí autoři knihy.

Nově kniha zohledňuje výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v květnu 2010 a výsledky senátních a komunálních voleb v říjnu 2010. Závěr publikace je věnovaný šancím i rizikům transformace a výhledům do budoucna. Optimisticky vyznívá konstatování, že „míra konsolidace českého politického systému se postupně zvyšuje. Zvyšování kvality demokracie sice podléhá výkyvům, avšak viděno v historické perspektivě let 1990–2010 probíhá kontinuálně. Politický systém ČR prošel vývojem a vytvořil institucionální struktury, které činí alternativu zvrácení procesu konsolidace prakticky vyloučenou."

Publikace je určena studentům sociálních věd, ekonomie, práv, historie i pedagogiky stejně jako budoucím manažerům, ekonomům a právníkům. Obsahuje řadu praktických i teoretických informací aplikovaných na realitu ČR. Je také kronikou vývoje politického systému 1992–2010. Může tak sloužit jako přehledná příručka pro historiky, novináře, politiky, činitele veřejné správy, učitele i zainteresované laiky.

JUDr. Karel Vodička je vědeckým pracovníkem Technické univerzity v Drážďanech. Výzkumně se zabývá zejména transformací politických systémů středovýchodní Evropy se zaměřením na ČR a Slovensko. Je autorem řady knih a odborných publikací i článků s politologickou tematikou vydaných v ČR i v zahraničí.

Doc. PhDr. Ladislav Cabada, Ph.D., je akademickým pracovníkem Metropolitní univerzity Praha (MUP), přednáší na Západočeské univerzitě v Plzni. Je rovněž redaktorem mezinárodního politologického časopisu Politics in Central Europe. Výzkumně se zabývá komparativní analýzou politiky ve středovýchodní Evropě a regionalismem ve střední a jihovýchodní Evropě. Publikoval řadu knih a odborných článků v ČR i zahraničí.


Více o knize včetně ukázek ZDE. Pozvánka na křest knihy ZDE. Knihu si múžete objednat také ZDE.

21. 11. 2011 Jak vypadá škola budoucnosti? Středoevropská debata o zásadních změnách ve výchově a vzdělávání

pátek 18. listopadu 2011 · 0 komentářů

Vzdělání a vzdělávání – oboje je v současné době vystaveno zásadním změnám. Všechny středo- a východoevropské společnosti čelí podobným výzvám: Jak má vypadat škola budoucnosti? Jak na ni připravit budoucí učitele? Jak integrovat menšiny do vzdělávacího systému? A také: Co přijde po škole?

Mezinárodní konference, která navazuje na stejnojmenný portál „Zukunft Bildung“ (Budoucnost vzdělávání), se 21. listopadu pokusí tyto otázky zodpovědět. V diskuzích s odborníky na vzdělávání, s teoretiky i pedagogy budou rozpracována možná řešení. Celodenní konference se zúčastní zástupci z Estonska, Litvy, Maďarska, Německa a České republiky. Více informací ZDE.

Portál „Budoucnost vzdělávání“ je rozčleněn do čtyř rubrik, které pojmenovávají největší výzvy vzdělávacího systému: organizaci vzdělávání, vzdělání pro všechny, cesty k povolání a utopie ve vzdělávání. Tyto základní otázky jsou i leitmotivem mezinárodní konference, která proběhne 21. listopadu od 9 hodin v pražském Goethe-Institutu.

„Internetová platforma www.goethe.de/budoucnost-vzdelavani představuje konkrétní, občas i odlišné přístupy zúčastněných zemí k problémům ve vzdělávání. Do debaty se zapojují i renomovaná partnerská média jednotlivých zemí, do které díky svému zájmu o budocnost vzdělávání přispívají cennými impulsy“, vysvětluje Dr. Heike Uhlig, zástupkyně ředitele Goethe-Institutu a iniciátorka projektu.

Za Českou republiku se mezinárodní konference zúčastní Klára Laurenčíková (Česká odborná společnost pro inkluzívní vzdělávání), Petr Matějů (Vysoká škola finanční a správní, ISEA), Jana Straková (Ústav výzkumu a rozvoje školství Pedagogické fakulty UK, ISEA) a Ondřej Šteffl (Společnost SCIO).

Místo konání: Goethe-Institut, Praha 1, Masarykovo nábřeží 32, 2. patro. Vstup zdarma, rezervace není nutná. Simultánní překlad zajištěn.

Program najdete ZDE.

Pro více informací sledujte průběžně internetové stránky www.goethe.de/praha

Nová výstava Národní technické knihovny se vydává pod povrch měst

· 0 komentářů

Výstava Střeva měst má za úkol rehabilitovat fenomén kanalizace a vrátit mu ztracený a opomíjený podíl na vzniku moderního velkoměsta. Cílem je ukázat podceňovanou roli triumfu inženýrství 19. století při utváření prostorové skladby měst v 19. a 20. století. Výstava prezentuje kanalizaci nejen v urbanistických, ale i v kulturně-historických souvislostech, doložených knihami z historického fondu NTK. Současně se zahájením výstavy 22. 11. 2011proběhne každoroční Den otevřených dveří.

Těžištěm výstavy je prezentace nejvzácnější knihy o kanalizaci z historického fondu NTK Die Canalisation von Berlin od tvůrce urbanistické struktury německé metropole Jamese Hobrechta. Svá díla vystavují také další autoři, spjatí s tématem: Viktorie Rybáková (alias Diamant Popelka), Daniel Hrdý, Miroslav Urban, Jindřich Špicner, Viktor Karlík a Michal Cihlář. Podivuhodný podzemní systém nabízí nejen architektonické skvosty (např. klenební systémy), ale také literární, filmové a jiné spojitosti. Součástí výstavy je katalog, který přináší text o kanalizaci a dobové kanalizační literatuře z historického fondu Národní technické knihovny a rozšířenou verzi výtvarné složky výstavy.

Současně se zahájením výstavy Střeva měst proběhne každoroční Den otevřených dveří pořádaný v rámci projektu eBooks on Demand (EOD). Zváni jsou jak odborníci z oblasti kultury se zájmem o problematiku digitalizace historických tisků na objednávku, tak i všichni, kteří se chtějí seznámit s novými formami zpřístupňování digitálního obsahu. Zájemci budou mít možnost navštívit digitalizační pracoviště NTK s praktickou ukázkou toho, jak vznikají z knih historických knihy digitální, tedy e-knihy, a to v časech: 17.00, 17.15 a 17.30.

Výstava bude slavnostně zahájena v úterý 22. listopadu 2011 v 18.00 hod. v parteru NTK (Technická 6, Praha 6) a potrvá do 31. prosince 2011. Vstup zdarma. Kanalizace stále tvoří součást zaniklého a funkčního industriálního světa, proto na vernisáži výstavy dokreslí univerzum nehudebních zvuků česká legenda noise music Napalmed.

Na dotazy Vám rádi odpoví Adin Ljuca, vedoucí Referátu historického fondu, tel.: (+420) 232 002 407, e-mail: adin.ljuca@techlib.cz a Kateřina Kamrádková, oddělení rozvoje elektronických služeb, tel.: (+420) 232 002 439, e-mail: katerina.kamradkova@techlib.cz.

K. CH. – studentský dokumentární portrét

čtvrtek 17. listopadu 2011 · 0 komentářů

Dnes večer v 18 hodin proběhne premiérová projekce dokumentárního filmu K. CH., na jehož výrobě se podílelo občanské sdružení Političtí vězni.cz ve spolupráci se studenty Vyšší odborné školy publicistiky v Praze a několika vysokých škol v ČR.

Nízkonákladový dokument mapuje životní příběh paní Karly Charvátové (rozené Grollové), který v sobě odráží krutost nedemokratických režimů 20. století, mezi něž několik desetiletí patřilo i Československo. Mladá žena, která doufala, že po skončení 2. světové války bude žít plný a šťastný život v obnovené ČSR, byla v roce 1948 zatčena a uvězněna. Etablující se „lidově-demokratický“ režim ji z ideových důvodů uvrhl již po několika měsících své existence do vězeňské cely. Studentce pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy tehdy bylo 23 let. Po propuštění byla nucena trvale čelit nepříznivé sociální situaci, když spolu se sestrou a nemocnou matkou shromáždily měsíční příjem, který sotva stačil na pokrytí zcela základních životních potřeb.

Příběh má však ještě další rozměr. V plzeňské vyšetřovací vazbě StB paní Charvátová otěhotněla po znásilnění dozorcem. Dceru, která se jí v roce 1949 narodila, se rozhodla dát k adopci a znovu se s ní setkala až po padesáti letech. Jelikož dcera paní Charvátové v dokumentu rovněž vystupuje, film nabízí pohledy obou žen na tyto citlivé záležitosti. Oba pohledy překvapivě nemají konfrontační charakter, nýbrž vedou diváky k zamyšlení, jakým extrémním situacím mohou být lidé ve svém životě vystaveni. Příběh totiž není nutně vázán na období „totality“, může se objevit kdekoliv, kde lidé přistoupí (či jsou nuceni přistoupit) na vládu bezpráví.

Hlavní protagonistka cituje ve filmu mj. soudce vojenského soudu, který pojmenoval její „bezcennost“ v očích komunistického režimu: „Vy jste jednou pro nás nepřítel, čili když se s vámi něco stane, na tom nám nezáleží. Ten muž je vinen proto, že se snížil k tomu, že si něco zadal s politickým vězněm.“ Dlužno dodat, že onen muž byl pachatel, dozorce SNB, který díky tomuto odůvodnění odešel od soudu s podmínečným trestem a do věznice za znásilnění mladé studentky nikdy nenastoupil.

„Naším záměrem je podnítit širší debatu na některá dosud méně frekventovaná témata spojená s nedávnou historií – kupříkladu na problematiku žen – politických vězeňkyň, která je aktuální i v kontextu nedemokratických států současnosti,“ upozorňuje předseda dobrovolnického sdružení Političtí vězni.cz Tomáš Bouška. Členové o. s. Političtí vězni.cz plánují výrobu DVD a metodického manuálu pro vyučující, kteří by dokument chtěli využít při výuce soudobých dějin. Mladí tvůrci mají za to, že životní příběh paní Karly Charvátové otevírá otázky, o nichž by čeští i zahraniční studenti měli zájem diskutovat.

Dobrovolnická iniciativa Političtí vězni.cz je nevládní a neziskový projekt, jehož účelem je zachytit a uchovat životní příběhy očitých svědků a aktérů historických událostí, především bývalých politických vězňů a vězeňkyň, pracovníků PTP či jejich blízkých. Jedním ze zásadních cílů orální historie, hlavní pracovní metody občanského sdružení, je nabídnout čtenáři co nejbohatší pohled na mnohavrstevné historické procesy, které nelze snadno uzavřít do škatulky jediné pravdy. Vzpomínky politických vězňů přinášejí důležitou perspektivu pro pochopení československé socialistické diktatury a měly by zapadnout do mozaiky příběhů lidí nejrůznějších osudů, povolání či víry.

Nabídka Fulbrightovy nadace pro pedagogy VŠ

· 0 komentářů

Vážení přátelé, rádi bychom Vám nabídli možnost přihlásit se k účasti na několika šestitýdenních institutech amerických studií. Veškeré výdaje spojené s účastí hradí americká strana, která si také vyhrazuje právo konečného výběru žadatelů z jednotlivých zemí, neboť počet účastnických míst na institutu je omezen.

Podrobnější informace najdete na webových stránkách (ZDE a ZDE), které budou průběžně aktualizovány.

 

Institut obvykle obsahuje zhruba měsíční program přednášek, seminářů, diskusí apod. na zmíněné univerzitě, doplněný o exkurze k danému tématu a o společenské události. Institut neposkytuje prostor pro samostatnou výzkumnou činnost, k samostatnému studiu je vyhrazeno zpravidla několik dnů z celé doby trvání institutu. Účastníci mají volný přístup do univerzitních knihoven, počítačových laboratoří atd. Bude zajištěno ubytování i stravování. Vedle úhrady celého pobytu včetně cesty hradí americká strana náklady na zdravotní pojištění a poskytuje příspěvek na kulturní aktivity a nákup knih i jiných studijních materiálů.

Vhodnými uchazeči jsou vysokoškolští pedagogové, vedoucí kateder, specialisté připravující studijní osnovy, autoři vysokoškolských (resp. středoškolských) učebnic zaměřující se na americká studia, mezinárodní vztahy a příbuzné obory, kteří jsou dostatečně motivovaní a erudovaní a jejichž cílem je zabudovat nové poznatky o daném tématu do své další pedagogické i odborné práce. Hlásit se mohou také profesionálové pracující v oboru. Nutným předpokladem při podání žádosti o účast v tomto institutu je výborná znalost angličtiny. Přednost budou mít ti uchazeči, kteří uvedou jasnou představu o tom, jak získané poznatky uplatní, a neměli zatím možnost v USA dlouhodobě pobývat či studovat. Absolventi některého z Fulbrightových programů se na tyto instituty hlásit nemohou.

Prosíme Vás, abyste uvedenou informaci spolu s přílohou poskytli neprodleně také svým kolegům. Vyplněnou přihlášku (včetně CV) zašlete e-mailem. Prosíme, věnujte pozornost zejména zdůvodnění své žádosti (bod T. přihlášky).

Žádáme případné zájemce, aby zaslali své přihlášky do 1. prosince 2011 na e-mail semancova@fulbright.cz). Pokud potřebujete podrobnější informace, obraťte se na nás telefonicky na čísle 222 718 452 nebo e-mailem (semancova@fulbright.cz).

S pozdravem

RNDr. Hana Ripková, ředitelka Fulbrightovy komise
Ing. Andrea Semancová, referentka programu

Zdeněk Helus: Spirituální dimenze osobnosti – výzva pro současnou pedagogiku

středa 16. listopadu 2011 · 1 komentářů

Příspěvek z konference Asociace waldorfských škol 3. 11. 2011 na téma „Jaký model vzdělávání a školního hodnocení budeme do budoucna preferovat?“

Informaci o konferenci si můžete přečíst ZDE.


„Pedagogika si dosud počíná, jako by se – krize nekrize – nic tak moc nedělo, pročež dělejme, co a jak jsme zvyklí, samozřejmě efektivněji. Mnohé ale nasvědčuje, že něco převratného se děje, něco, co je třeba vzít s veškerým pedagogickým umem a veškerou pedagogickou kuráží do úvahy.

Předložil jsem několik námětů, jak se této věci ujmout. Nepochybně přicházejí do úvahy i jiné vize. Něco dělat by ale mělo být na programu dne. A pedagogika by se měla vzchopit k sebevědomí své nezastupitelné povolanosti podílet se na díle obratu.“

Příspěvek si můžete stáhnout ZDE.

Vladimíra Spilková: Výzvy, které přináší osobnostně rozvíjející pojetí vzdělávání pro školu, učitele a vzdělávací politiku

úterý 15. listopadu 2011 · 0 komentářů

Prezentace z konference Asociace waldorfských škol 3. 11. 2011 na téma „Jaký model vzdělávání a školního hodnocení budeme do budoucna preferovat?“.

Informaci o konferenci si můžete přečíst ZDE.


„Situace je vážná, nikoliv však zoufalá, je třeba bojovat, bojkotovat, ignorovat, rozhodně se nevzdávat a doufat, že smršť nebezpečných nápadů pomine – životnost ministrů školství je v průměru necelé 2 roky. Držme se naděje (a dělejme pro ni maximum), že za křižovatkou, na níž stojíme, budeme pokračovat v cestě za prosazování osobnostně rozvojového modelu vzdělávání.“

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Jana Hrubá: Pedagogika si počíná, jako by se nic nedělo

pondělí 14. listopadu 2011 · 0 komentářů

Výrokem použitým v titulku zakončil své vystoupení na konferenci Asociace waldorfských škol prof. Zdeněk Helus. Pak pokračoval: „Něco se ale děje! Musíme se vzchopit k podílu na díle obratu.“


Asociace waldorfských škol uspořádala 3. 11. 2011 v Praze konferenci „Jaký model vzdělávání a školního hodnocení budeme do budoucna preferovat?“ Nad touto otázkou se rozvinula bohatá diskuse jak ve vystoupeních panelistů, tak v četných reakcích účastníků. Pohledy nebyly vždy optimistické, ale naděje z nich nezmizela.

Prof. PhDr. Vladimíra Spilková, CSc. v příspěvku „Výzvy, které přináší osobnostně rozvíjející pojetí vzdělávání pro školu, učitele a vzdělávací politiku“ hovořila o tom, že posledních dvacet let je obdobím střetávání dvou protikladných paradigmat. V české praxi je to střet tradičního pojetí vzdělávání s pojetím vzdělávání zaměřeného na celostní rozvoj dítěte. Vůdčím principem transformace je idea humanizace, vytváření dobrých podmínek pro rozvoj potencialit, které jsou v každém dítěti.

Nové paradigma ale není v českém prostředí jednoznačně přijato. Diskutuje se např. o míře antropologické orientace, o návratu k idealizaci dítěte, o přeceňování jeho potřeb, o tom, zda důraz na mimokognitivní rozvoj není příliš velký, individualizace vzdělávání je z nepochopení vykládána jako podpora individualismu.

Největším ohrožením dosavadní transformace je aktuální vzdělávací politika, snaha nasměrovat vývoj zpět k tradičnímu pojetí vzdělávání a k výkonové škole. Dochází ke zpochybňování osobnostně rozvojového pojetí vzdělávání. Školství je označováno za nemocné a jako „léky“ jsou nabízeny: revize kurikula – návrat k jednotným osnovám prostřednictvím vzorového školního vzdělávacího programu, důraz na obsah učiva; testování žáků 5. a 9. ročníku – žebříčky škol, úvahy o financování škol podle výsledků testů. Je třeba ohrožení čelit, spojit síly k obraně osobnostně rozvojového pojetí vzdělávání a výdobytků transformace, kterých bylo dosaženo.

Prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc. ve svém vystoupení „Spirituální dimenze osobnosti – výzva pro současnou pedagogiku“ označil vzdělávání za fenomén společensky determinovaný. Vývoj společnosti přímo nebo nepřímo ovlivňuje obsah vzdělávání. Ale jaká je to společnost? Donedávna společnost vědění, nyní je to společnost krize. Otázkou je, jaké vzdělání a jaké hodnocení je ve společnosti krize žádoucí.

Výdobytky naší civilizace, s kterými jsme počítali jako s jistotami, mohou být zničeny zhoubnými důsledky našeho vlastního jednání. Příčiny krize vykládají ekonomové. Ale ona trvá mnohem déle než posledních několik let. Podle Jasperse je hlubší příčinou vleklá krize člověka, jeho způsobu života. Člověk je zároveň iniciátorem i obětí. Tato krize může mít katastrofické dopady, nebude-li zavčas konáno.

Východisko existuje: zabývat se člověkem. Roste význam pedagogiky jako edukace obratu v protikladu k ekonomizaci vzdělávání, kdy vzdělávací proces slouží ekonomice a konkurenceschopnosti. Jde o orientaci na osobnostně rozvíjející vzdělávání vedoucí komplexněji ke kvalitě lidského života. Edukace obratu s důrazem na úspěšnost nevystačí. Musí si klást závažnější otázky po kvalitách osobnosti, díky kterým dokáže člověk tlaku krizových jevů doby odolávat. Pak se může stát člověku oporou na jeho životní cestě.

Prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc. si zvolil téma „Pedagogika zdviženého prstu na rozcestí“. Hovořil o pojetí vzdělávání a vědění. Vzdělání, které se prosadilo ve 20. století, je vědění + hodnotová orientace člověka (dobové pojetí mravnosti – čest, spravedlnost, soudržnost, vzájemný respekt...). Takto vnímané vzdělávání naplňuje člověka vcelku. Bohužel reformy vyplýtvaly svoji energii a svůj potenciál jenom na změnu obsahu. Vývoj se urychluje a dnes v nezměněných institucích chceme od učitelů místo zprostředkování minulosti přípravu mladé generace na budoucnost. Pedagogové jsou v pozicích „slepých chirurgů“. Jenom doufají, že neudělají řez špatně. Kdo z nás ví, jak bude vypadat svět za 15–20 let? Pro srovnání: před 15–20 lety nebyl internet, mobily, dnešní informační technologie. Svět se nevyvíjí lineárně. Možnost předvídat budoucnost padla. Vzdělávání musí mít těžiště v kultivaci osobnosti.

Prof. PhDr. Tomáš Zdražil ve svém příspěvku „Zdravé a nezdravé vlivy školních činností a prožitků na vývoj žáků“ upozornil na hledisko zdraví dětí. Ačkoli se hygienické a ekonomické podmínky zlepšují, zdravotní stav dětí se zhoršuje. Stresem, vyčerpáním, nervozitou, neklidem, nesoustředěností trpěli dříve dospělí, například manažeři. Dnes stále častěji i děti. Vztahy zatěžují psychiku dětí, které trpí alergiemi, cukrovkou, psychosomatickými obtížemi a psychosociálními problémy (agresemi, fobiemi, depresemi, poruchami učení, psychickými problémy).

V době školní docházky probíhá důležité období vývoje dítěte – jeho dozrávání. Všechno, co dítě ve škole zažívá, pozitivní i negativní emoce se vpisují do jeho tělesnosti, do jeho fyziologických procesů. Hněv, vztek, strach, nenávist mají vliv na kardiovaskulární systém, na složení hormonů, krve. V dospělosti mohou přinést riziko infarktů či cukrovky. Tlak na výkony (často i od rodičů) má velké psychické a zdravotní následky.

Srovnávací výzkum, který sledoval při kognitivních procesech projevy použitých metod v dechu, tlaku a srdeční frekvenci žáků, potvrdil, že waldorfští žáci jsou v mnohém ohledu zdravější. Metody Waldorfské školy se osvědčily jako pokus vychovávat děti ke zdravému životu.

Mgr. Jana Kratochvílová, Ph.D. nazvala svůj příspěvek „Aktivní spoluúčast žáka při hodnocení – zdroj inspirace rozvoje osobnosti žáka a pokládání základů zodpovědnosti za kvalitu svého života“. Doplnila předcházející řečníky popisem svých konkrétních zkušeností s osobnostně rozvíjejícím hodnocením ve škole, které si nově ověřila po 15 letech. Zdůraznila význam sebehodnocení žáků, jehož základem je partnerský vztah mezi učitelem a žáky.

Prof. PhDr. Hana Lukášová CSc. v příspěvku „Pojetí edukace z hlediska kvality života dětí a školní hodnocení“ mj. informovala o výzkumu kvality života dětí a dospívajících, který koordinoval prof. Mareš. Přislíbila za všechny panelisty, že příspěvky z konference budou šířeji rozpracovány v publikaci včetně argumentace.

AWŠ připraví v rámci svého projektu ještě dvě další konference na závažná témata současného vzdělávání.

Vůdčí osobnosti zítřka: Jan Rieger (ČR)

pátek 11. listopadu 2011 · 0 komentářů

Jan Rieger, který je absolventem ČVUT a zúčastnil se studentského stipendijního programu GE Foundation Scholar Leaders v roce 2007, je úspěšným příkladem toho, jak zúročit zkušenosti z mezinárodních studentských programů a pobytů. Se svou firmou, která vyvíjí inovativní hardware pro magnetickou rezonanci a další lékařská zařízení, nyní působí po celém světě.


Zdroj: Future Leaders: Jan Rieger (CZ)


„Jan Rieger je ztělesněním stipendisty programu GE Foundation Scholar-Leader. Skutečně představuje vůdčí osobnost v tom nejlepším slova smyslu a jeho podnikatelské schopnosti stály u zrodu firmy, která se opírá o myšlenku poskytovat prvotřídní zdravotnické služby a podněcovat mezinárodní spolupráci v této oblasti.“ (Valeria Szabo, Institut mezinárodního vzdělávání)

 

Jan Rieger o sobě

V roce 2007 jsem v České republice zvítězil ve výběrovém řízení a získal stipendium v rámci programu GE Foundation Scholar-Leader. Tento program zcela zásadně ovlivnil můj profesní život. Jak stipendium samotné, tak kariérní semináře pořádané GE mě postrčily vpřed a rozšířily mi obzory. Po celou dobu trvání programu jsem měl navíc neustále pocit, že se mám na koho spolehnout a že se mi dostává maximální možné podpory. Díky tomu jsem se mohl svobodněji rozhodovat a také více zariskovat.

Už jen samotný proces získání stipendia byl pro mě skvělou životní zkušenosti. Bylo to vůbec poprvé, co jsem absolvoval tak komplexní přijímací řízení a uspěl. V té době jsem si zatím ještě nedokázal dost dobře představit, jak by mi to mohlo v mém budoucím životě a kariéře pomoci, ale v současné době už si plně uvědomuji, jak velký vliv to na mou budoucnost mělo. Díky tomuto programu se nám otevřely dveře do Evropy a seznámili jsme se i s dalšími stipendisty, se kterými i nadále zůstáváme v kontaktu.

Co se týče mých nedávných kariérních úspěchů, před rokem jsem spolu se svými dvěma kolegy založil společnost s názvem MRI.TOOLS GmbH, která se zabývá inovacemi hardwaru pro magnetickou rezonanci a další medicínské zobrazovací metody. Sídlíme v Berlíně, ale působíme i na mezinárodním poli, takže když se nám v květnu podařilo získat grant, začali jsme spolupracovat s Mezinárodním centrem klinického výzkumu při Nemocnici sv. Anny v Brně. Jsem velmi rád, že můžeme pracovat s magnetickou rezonancí od GE a v kombinaci s naším zařízením tak získávat velice kvalitní snímky ve vysokém rozlišení. Kombinace těchto technologií by umožnila zvýšit citlivost této diagnostické metody, především v případě neurologických onemocnění. Spolupráci s brněnským centrem navíc oceňuji i z toho důvodu, že chci podpořit rozvoj technologicky silného regionu v srdci Evropy, kterým má Brno s Vídní a Bratislavou takřka za rohem rozhodně potenciál se stát.

Když se teď zpětně zamýšlím nad dobu, kdy jsem byl stipendistou programu GE Foundation Scholar-Leader, musím říci, že mě k mé dnešní kariéře nasměrovaly nejen kariérní semináře, ale také dobrovolnická veřejně prospěšná práce, která je součástí programu. Pracoval jsem dva týdny v Londýně jako ošetřovatel v centru pro postižené, což mi pomohlo utřídit si hodnoty a uvědomit si, že bych jednou chtěl pomáhat lidem tak říkajíc na plný úvazek.

Když jsem v roce 2005 odmaturoval, byl jsem přijat na České vysoké učení technické v Praze. V roce 2008 jsem získal bakalářský titul v oboru biomedicínské inženýrství. V posledním ročníku bakalářského studia jsem strávil jeden semestr na Erasmu na Technické universitě v Ilmenau v Durynsku, kde jsem studoval v němčině. Akademická atmosféra v Německu mě zcela nadchla, takže hned, jak jsem získal stipendium od Německé akademické výměnné služby (DAAD), přesunul jsem se do Aachenu, kde jsem začal v roce 2008 studovat na místní universitě magisterský obor biomedicínské inženýrství.

Tento obor, kde se setkávali studenti z celého světa, se věnoval všem klíčovým trendům v oblasti medicínských technologií. Mě osobně nejvíce zaujala magnetická rezonance a další podobné medicínské zobrazovací techniky. Svou diplomovou práci jsem psal v Berlíně, kde jsem se připojil ke skupině profesora Thoralfa Niendorfa v Ultrahigh Field MR Facility. Toto zařízení je součástí Centra Maxe Delbruecka pro molekulární medicínu, které se řadí mezi dvacet nejlepších výzkumných center na světě. Moje diplomová práce se zabývala vývojem a využitím RF cívky, což je zařízení podobné anténě, které je základní součástí magnetické rezonance. V mém konkrétním případě se toto zařízení využívalo pro snímkování hrtanu v magnetickém poli o síle 7 Tesla, což je pole téměř 150 000 krát silnější, než je magnetické pole země. Přístrojů, které dokážou vytvořit tak silné magnetické pole, je sice na světě jen zhruba 30, ale tato technologie představuje nastupující trend a má obrovský potenciál zpřesnit diagnostické metody především v případě takových nemocí, jako jsou roztroušená skleróza nebo rakovina.

Kateřina Trnková: Málotřídky a české strategické dokumenty ve školství

čtvrtek 10. listopadu 2011 · 0 komentářů

Klíčovým strategickým dokumentem pro střednědobý a dlouhodobý horizont rozvoje českého školství se stal Národní program rozvoje vzdělávání (Bílá kniha), schválený vládou České republiky v roce 2001. Vzhledem k tomu, že se jedná o strategický dokument, explicitních zmínek o málotřídkách v něm najdeme poskrovnu. Přesto Bílá kniha definuje některé klíčové principy vzdělávací politiky, které lze vnímat jako podstatné pro existenci a fungování těchto škol.


Zdroj: Kateřina Trnková, Dana Knotová, Lucie Chaloupková: Málotřídní školy v České republice, Paido Brno 2010. Kapitola 2.1 Vzdělávací politika vůči málotřídním školám na národní úrovni, str. 38–42.


Prvním z nich je princip spravedlivého přístupu ke vzdělávacím příležitostem, který znamená zajištění svobodné volby vzdělávací cesty i instituce bez ohledu na ekonomickou a sociokulturní úroveň jedince. Spravedlivost, i když to v Bílé knize není přímo řečeno, by se tedy měla také týkat regionální dostupnosti škol. V Bílé knize však takové spojení nenajdeme. Tento princip obecně není s tímto kontextem příliš často spojován ani v zahraničí, ale dokladem toho, že toto spojení má svůj význam, je Solstadova publikace Equity at Risk (1997), kde jsou regionální aspekty realizace vzdělávacích reforem vnímány jako jedna z velkých překážek (1) jeho naplnění.

Druhým principem je decentralizace řízení vzdělávací soustavy a participace sociálních partnerů na rozhodování, což pro málotřídní školy nese příslib větší autonomie a možnost spolupracovat, rozhodovat a jednat s nejbližšími partnery.

Jako určující limit pro realizaci těchto principů a návrhů dokumentu jako celku je vnímán demografický vývoj v zemi. Vzhledem ke stagnaci a předpokládanému poklesu porodnosti lze očekávat i změny ve struktuře sítě škol. Bílá kniha přímo říká, že „neodvratitelný pokles počtu žáků na 1. stupni ZŠ bude – vzhledem k „husté“ síti škol (především málotřídních) – rychlejší než pokles počtu škol a učitelů […] Je nepochybné, že tlumení dopadů dalšího „řídnutí“ sítě ZŠ na život v malých obcích a jeho souvislost například s dopravní dostupností budou vyžadovat velmi citlivý přístup, úzce propojený s vývojem sídelní i administrativní struktury České republiky“ (Národní, 2001, s. 27). Tato jediná explicitní zmínka o málotřídkách v Bílé knize dává najevo, že určujícími faktory pro podporu málotřídek ze strany státní vzdělávací politiky jsou vedle faktorů demografických, faktory ekonomické a faktory částečně svázané s rozvojem obcí a sídelní strukturou.


Celý text kapitoly si můžete stáhnout ZDE.


Knihu Málotřídní školy v České republice vydalo nakladatelství Paido, kde si ji můžete objednat. Na webu nakladatelství také najdete seznam prodejen, které jeho produkci prodávají.

Anotaci ke knize najdete ZDE.

Ukázku z kapitoly Demografické a geografické charakteristiky venkovských sídel a jejich vliv na existenci a fungování málotřídní školy si můžete stáhnout ZDE.

__________________

(1) U nás téma regionální dostupnosti základních škol není zmiňováno zřejmě proto, že jejich hustota a vzájemná vzdálenost není příliš velká. Je to dáno poměrně značnou hustotou osídlení. Odlehlé oblasti tak, jak o nich lze mluvit např. v Norsku, v podstatě nenajdeme.

České vysoké školy nedokáží uspokojit poptávku po absolventech IT

středa 9. listopadu 2011 · 0 komentářů

Vysoké školy přijímají stále více studentů IT oborů, i přesto bude v následujících letech poptávka firem po absolventech IT převyšovat jejich nabídku. V horizontu tří let se situace ještě zhorší kvůli slabým populačním ročníkům vstupujícím na vysoké školy. Absolventi jednotlivých vysokých škol mají navíc velmi rozdílné znalosti, což přináší firmám vysoké náklady spojené s jejich doškolováním.

Tyto informace přinesl aktuální výzkum Katedry informačních technologií Fakulty informatiky a statistiky VŠE a společnosti ČSSI, který vznikl v rámci projektu Sociální síť informatiků v regionech ČR.

V České republice pracuje v současnosti asi 220 000 IT odborníků. Od roku 2006 došlo k jejich nárůstu o 19 %. Mezi lety 2006 a 2010 přišlo do této oblasti asi 30 000 nových pracovních sil s vysokoškolským vzděláním. Za tuto dobu však vysoké školy dodaly na pracovní trh pouze 16 000 absolventů IT oborů. Z toho vyplývá, že celkem 47 % vysokoškoláků přišlo z jiných oborů a muselo být výrazně doškoleno.

Jak ukazují výsledky výzkumu, vysoká poptávka po IT odbornících trvala i v době krize a v nejbližších třech letech se tato situace nezmění. Tento trend bude navíc posílen i tím, že během následujících čtyř let poklesne kvůli slabším populačním ročníkům počet studentů nastupujících na VŠ o 27 %. To způsobí znatelný propad počtu budoucích absolventů.

Výzkum potvrdil, že firmy hledají absolventy se širokým spektrem znalostí v oblasti IT, ale zároveň kladou velký důraz na schopnosti komunikace, týmové práce, prezentace a orientaci v ekonomice a podnikání. „Absolventi ICT oborů, kteří jsou všeobecně připraveni a mají chuť se dál vzdělávat, mají u nás otevřené dveře. Stále častěji k nám přicházejí i absolventi bakalářského studia, kteří po nástupu procházejí sérií školení, kde rozvíjí své znalosti a dovednosti určené pro danou pozici,“ říká k náboru absolventů Sylvie Šnajberková, personální ředitelka WBI Systems a.s.

Požadavky firem na úroveň znalostí absolventů, oproti výsledkům z roku 2006, znatelně poklesly. V současnosti těmto sníženým požadavkům vyhovuje již většina absolventů IT oborů bakalářského studia, přestože se nabídka vysokých škol v této oblasti téměř nezměnila. I tak 16 % z nich musí absolvovat 70 a více dnů školení, aby dosáhli minimálních znalostí požadovaných praxí. „Současné nižší požadavky firem na nové zaměstnance v oblasti IT jsou dle mého názoru způsobeny vystřízlivěním trhu pracovních sil, kdy si firmy uvědomily, že jejich dřívější požadavky prostě nešlo reálně naplnit,“ říká vedoucí katedry IT na VŠE a prezident ČSSI prof. Ing. Jiří Voříšek, CSc.

Česká republika je zemí, kde jsou ve velkém rozsahu produkovány IT služby s vysokou přidanou hodnotou. Aby se tuto situaci podařilo udržet, musí vysoké školy dlouhodobě vzdělávat dostatečný počet IT odborníků, kteří budou mít znalosti odpovídající požadavkům trhu. To vyžaduje změnu přístupu vysokých škol k výuce a v současnosti i změnu přístupu státu k podpoře vzdělávání v perspektivních oborech zvyšujících konkurenceschopnost ČR“, doplňuje prof. Voříšek.

„Dostatek kvalifikovaných specialistů je jednou z nezbytných podmínek budoucí konkurenceschopnosti a prosperity ČR. Bohužel aktuální vývoj neposkytuje mnoho důvodů k optimismu. K tomu, aby se nepříznivý trend zvrátil, může pomoci mj. tento výzkum, který podpořila i ICT Unie,“ uvedl Ing. Svatoslav Novák, prezident ICT Unie, sdružení firem z oboru informačních technologií a elektronických komunikací.

Výzkum Katedry informačních technologií na VŠE je součástí projektu Sociální síť informatiků v regionech ČR, jehož výsledky budou implementovány do vznikajícího webového portálu Síť IT. Jedná se o profesní sociální síť, jejíž uživateli budou studenti, absolventi, univerzity, firmy, ICT odborníci či vědci. „Portál bude v plném provozu od ledna 2012 a měl by přispět k usnadnění komunikace mezi jednotlivými skupinami, pomoci navázat a rozvíjet jejich spolupráci, zprostředkovat pracovní či vědecké příležitosti a nabídnout velké množství informací, materiálů a odkazů,“ říká za tvůrce portálu prof. RNDr. Peter Vojtáš, DrSc. z MFF UK.

__________________

Projekt Sociální síť informatiků v regionech ČR vznikl v rámci Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost pod záštitou MŠMT. Je financován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR. Na projektu se podílí několik partnerů: MFF UK, VŠE, FEL CVUT, Ústav informatiky Akademie věd a další. Cílem projektu je zlepšit úroveň oboru ICT v ČR a jeho vnitřní fungování (sdílení informací, znalostí, trendů, komunikaci uvnitř odborné komunity). V rámci projektu zároveň vzniká řada aktivit – např.: průzkum VŠE, webový portál Síť IT, konají se různé konference či semináře (např.: Hovory s Informatiky).

Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) je největší ekonomickou univerzitou v České republice. V současnosti se zde vzdělává více než 17 tisíc studentů na šesti fakultách. Těmi jsou Fakulta financí a účetnictví, Fakulta mezinárodních vztahů, Fakulta podnikohospodářská, Fakulta informatiky a statistiky, Národohospodářská fakulta a Fakulta managementu v Jindřichově Hradci. Absolventi VŠE zastávají významné funkce v soukromém i veřejném sektoru. Nejvíce jich směřuje do různých odvětví průmyslu a služeb, obchodu, marketingu, bankovnictví, veřejné správy, účetnictví, auditu, cestovního ruchu a do oblasti informačních technologií. Čestný titul doktor honoris causa VŠE převzala řada významných českých i zahraničních ekonomů, např. nositelé Nobelovy ceny prof. Robert A. Mundell, prof. Milton Friedman či prof. Gary S. Becker. Více informací na www.vse.cz a www.eduniversal.com.

Česká společnost pro systémovou integraci (ČSSI) je nezávislým sdružením dodavatelů i uživatelů informačních systémů a technologií, vysokých škol a státních institucí. Jejím posláním je vytvořit prostor pro vytváření a rozvíjení profesionálních i obchodních kontaktů a prostor pro výměnu informací, zkušeností a znalostí v informatice. Společnost byla založena v roce 1994 a v současné době již představuje jedno z nejlépe fungujících profesních sdružení v ČR a plní svůj hlavní cíl, tj. zprostředkovávat rychlý přenos nejnovějších informací a zkušeností mezi dodavateli ICT, uživateli ICT a vysokými školami. V jejích řadách působí nejvýznamnější světoví dodavatelé informačních technologií a služeb, resp. jejich zastoupení v ČR, přední telekomunikační a energetické společnosti, obchodní řetězce, průmyslové podniky a další. ČSSI je otevřena z pohledu členství jak celým organizacím, tak jednotlivcům, profesionálům v informatice. Sdružuje dnes více jak 150 organizací a cca 140 individuálních členů.

Jakub Mlynář: Centrum vizuální historie Malach zve na Den otevřených dveří

úterý 8. listopadu 2011 · 0 komentářů

V CVH Malach na Malostranském náměstí 25 je pro studenty Univerzity Karlovy a další zájemce zpřístupněn jedinečný archiv rozhovorů s pamětníky historie 20. století: najdete zde audiovizuální záznamy rozhovorů se Židy a Romy přeživšími holocaust, ale také příběhy politických vězňů nebo zachránců a osvoboditelů.


Centrum vizuální historie Malach je již bezmála dva roky otevřeno pedagogům i studentům každý pracovní den kromě pondělí (podrobnosti najdete na našem webu). Pro zájemce z řad vyučujících i jejich žáků, kteří během týdne nemohou CVH Malach navštívit, jsme letos opět připravili Den otevřených dveří, který se uskuteční v sobotu 12. listopadu 2011 od 10:00 do 17:00. Vítáni jsou všichni, kdo by se s unikátní databází svědectví pamětníků chtěli seznámit. Z organizačních důvodů prosíme zájemce o návštěvu, aby svou plánovanou účast předem oznámili e-mailem na malach@knih.mff.cuni.cz nebo telefonicky na 221 914 391. Děkujeme za pochopení a těšíme se na vás!


Co je CVH Malach?

V CVH Malach na Malostranském náměstí 25 je pro studenty Univerzity Karlovy a další zájemce zpřístupněn jedinečný archiv rozhovorů s pamětníky historie 20. století: najdete zde audiovizuální záznamy rozhovorů se Židy a Romy přeživšími holocaust, ale také příběhy politických vězňů nebo zachránců a osvoboditelů, v průměrné délce dvě hodiny. Archiv vizuální historie USC Shoah Foundation Institute, který je v CVH Malach bezplatně k dispozici on-line, je sbírkou 52 000 individuálních osudů a pohnutých příběhů, které dokumentují a ilustrují zásadní události soudobých dějin. Kromě 1 100 rozhovorů v češtině a slovenštině zde lze najít interview v dalších 30 jazycích. Archiv tak mapuje dějiny uplynulého století v globálním kontextu a z nejrůznějších hledisek.

Dějepis je pouze jedním z řady předmětů, jejichž výuka může být tímto typem archivního materiálu obohacena. Rozhovory z archivu se mohou stát součástí hodin české i světové literatury, základů společenských věd, ale i výuky cizích jazyků (angličtina, němčina, španělština, francouzština aj.) a dalších předmětů. Samostatná práce s digitálním archivem vysoké technické úrovně rovněž značnou měrou rozvíjí počítačovou a mediální gramotnost studentů. Archiv vizuální historie v CVH Malach je často využívaným zdrojem při práci vysokoškolských studentů mnoha oborů, takže seznámení s ním může být pro studenty vyšších ročníků středních škol a gymnázií také významným vkladem pro jejich vysokoškolská studia v budoucnosti.

CVH Malach při MFF UK bylo oficiálně otevřeno na konci ledna 2010. S Archivem vizuální historie zde nejčastěji pracují vysokoškolští a středoškolští studenti, pedagogové, badatelé, publicisté a filmaři, ale také příbuzní pamětníků. Kromě individuálních badatelů jsou vítány skupinové návštěvy studentů v rámci různých exkurzí, pořádáme také semináře pro středoškolské pedagogy (např. ve spolupráci s Památníkem Terezín) či promítání dokumentárních filmů. Od poloviny letošního roku také CVH Malach vydává vlastní elektronický magazín, který vychází čtvrtletně na webu.

Kontakt a další informace:
Mgr. Jakub Mlynář – koordinátor CVH Malach, mlynar@knih.mff.cuni.cz, tel.: 221 914 391

Ivan Smolka: O našich studentech nám státní maturita neřekla nic

pondělí 7. listopadu 2011 · 0 komentářů

Příspěvek ze zářijového kulatého stolu SKAV a EDUin „Co nám řekla státní maturita o studentech?“.


1) O našich studentech nám státní maturita neřekla nic. Protože v době, kdy jsme výsledky dostali, už nebyli našimi studenty. A nemůžeme tedy s nimi už nijak pracovat, abychom jim pomohli ke zlepšení.

To považuji za první velký problém státní maturity. Že není zpětnou vazbou pro studenty, a je jen velmi omezenou zpětnou vazbou pro učitele a školy. Že studentovi samotnému – který je přeci tím, o koho v procesu vzdělávání jde – vůbec neposlouží.

A že poslouží následným studentům, aby se jejich učitelé zlepšovali? Jen velmi málo. Každý student je přeci jiný, vychází z jiných podmínek, má jiné předpoklady a potřeby, řadu faktorů nemůže učitel ani škola nijak ovlivnit. Učení je individuální záležitost, se studenty něco vytváříme, je to proces, na kterém pracuje vždy konkrétní učitel s konkrétním studentem, tady nestačí jen něco mechanicky aplikovat z minulých zkušeností.

(Jen malý příklad užitečné zpětné vazby od nejmenované soukromé testovací společnosti – ve 2. ročníku jsme provedli test čtenářské gramotnosti, ve výsledcích jsme obdrželi odpověď každého studenta na každou otázku – s tím může pracovat učitel i student sám.)

Komu tedy výsledky státní maturity slouží? – MŠMT a krajským úřadům. Aby mohly sestavovat žebříčky škol a mít jednoduchý nástroj k řízení, aby mohly z jediné informace (bez posuzování souvislostí) vyvozovat dalekosáhlé důsledky.

2) Dostali jsme informaci o výsledcích našich bývalých studentů, která je však jen jedním druhem zpětné vazby. O tom, jak jsme pracovali v určitém úzkém výseku naší činnosti (bez zohlednění výchozích podmínek). Ale o kvalitě naší školy nám to mnoho neřeklo.

Cílů vzdělávání je mnohem více a úkoly střední školy jsou daleko širší (a i důležitější) než naučit studenty splnit požadavky jednoho typu testu či zkoušení.

Pokud však bude výsledkům státní maturity přisuzována taková důležitost jako dnes, pokud nebude neustále zdůrazňováno, že je to jen prověření omezeného výseku znalostí studentů, a ne měřítko kvality školy, povede to k tomu, že se výuka zaměří na splnění testů, nikoliv na splnění cílů vzdělání.

3) Klíčovou otázkou dneška se stává motivace ke vzdělávání. Klasická česká metoda cukru a biče, odměn a trestů už moc nefunguje. Zvyšují se kázeňské problémy, a to i na gymnaziích. Budoucnost má jen individuální přístup a vzbuzení zájmu o poznávání. Motivace koncovým strašákem státní maturity a pojetí maturity jako represivního nástroje je špatně.

4) Upřednostňování zpětné vazby typu státní maturity povede k dalšímu preferování encyklopedických znalostí před vytvářením kritického a kreativního myšlení. Co to znamená pro úroveň vzdělanosti a budoucí konkurenceschopnost ČR, je dost jasné.

Je to v podstatě obrácení směru. Po revoluci tu nesměle začala reforma školství, vedoucí k vytváření schopností a dovedností, ne jen znalostí. A než se mohly její výsledky začít projevovat, než mohli učitelé pochopit, co je potřeba pro vzdělávání v 21. století, vše se mění a nabrali jsme směr zpět ke stylu století devatenáctého, k výcviku místo rozvoje studenta.


Co říci závěrem?

Státní maturita v současné podobě si klade spoustu cílů, které nemůže plnit, a na jejichž plnění existují daleko efektivnější nástroje:

a) Pro studenty, pro učitele i pro školy jsou daleko užitečnější a potřebnější průběžné testy a jiné druhy zpětných vazeb v průběhu docházky do školy. Pak se s tím dá efektivně pracovat, taková zpětná vazba má pro proces vzdělávání opravdu smysl. Pokud by na toto byly věnovány finanční prostředky, které teď spolkne státní maturita, vedlo by to ke skutečnému zvýšení úrovně vzdělávání.

b) Data o vývoji a potřebách vzdělávacího systému pro MŠMT a kraje je daleko efektivnější, levnější a přesnější získávat různými typy výběrových šetření. Na to není státní maturita potřeba.

c) Pokud chce stát zaručit dosažení minimálních potřebných znalostí absolventa střední školy, mohlo probíhat zhruba stejně jako u současných státních jazykových zkoušek. Student by měl možnost složit státní zkoušku z požadovaných předmětů kdykoliv v průběhu studia, mohl by ji dělat i opakovaně, a její složení by bylo podmínkou připuštění k maturitě, která by zůstala v režii konkrétní školy. Složení státní zkoušky z určitého předmětu by mohlo být i vstupenkou na vysoké školy.

Asociace aktivních škol k současným problémům

pátek 4. listopadu 2011 · 1 komentářů

„Tlak na ředitele škol se v posledních letech zvyšuje. Košatější administrativa, méně volnosti pro rozhodování, bigotnější předpisy, rychle etablovaná „nová krajská vrchnost“. Přesto je stále mnoho ředitelů, kteří nerezignovali, nejdou jen cestou nejmenšího odporu, nejsou přeopatrní a pasivní. Z čistě principiálních příčin se snaží povznést svou školu, stát se ve své obci jedním z majáků kultury a aktivity, jsou aktivní a hrdí na svou školu. Není to lehké a přínosy neodpovídají vynaloženému úsilí (alespoň v pozemském horizontu). Nejen proto je dobré se sdružit,“ píše se v preambuli na webu této asociace.


Členové Asociace aktivních škol se na své konferenci v Brně velkou většinou usnesli na následujících bodech:

1. AASKOL odmítá znepřehlednění financování škol pomocí tzv. plateb na třídu nebo jiných metod. AASKOL požaduje jasné transparentní financování – 1 žák stejného věku pobírá napříč republikou naprosto stejný normativ bez ohledu na typ školy. AASKOL žádá zrušení veškerých anomálií (příspěvky na 1. ročníky, kvalifikovaní a začínající pedagogové) a jejich zakomponování do jednotného normativu. (83% pro)

2. AASKOL upozorňuje na klesající úroveň a motivaci absolventů pedagogických fakult. AASKOL požaduje zavedení celého roku školní praxe studentů Ped fakult v prvním ročníku studia. (Asistenti učitelů na ZŠ, vedení volnočasových aktivit, suplování, život školy). (91% pro)

3. AASKOL požaduje výrazné omezení správního řízení ve školách. Např. přijímání žáků je vnitřní věcí školy. V opačném případě je to jen prostor pro vměšování krajů do procesu a prostor pro korupci. (91% pro)

4. AASKOL požaduje výraznou změnu poměru nárokových a nenárokových složek platu. Zvýšení nenárokové části. (83% pro)

5. AASKOL podporuje zavedení minimálních standardů pro 5. a 9. třídy (čeština, matematika, cizí jazyk). Výhledově žáci, kteří ani tento standard nezvládnou, nesmí být přijati na žádné víceleté gymnázium (5. třída) nebo střední školu s maturitou (9. třída). (93% pro)

Praha, 2. 11. 2011

Výbor Asociace: Václav Klaus v. r., Vít Průša v. r.


Kontakt:
Asociace aktivních škol, Pod Krčským lesem 25, 142 00 Praha 4, tel.: 777 923 715, www.aktivniskoly.cz

Silvie Pýchová: Jaké jsou názory na směřování našeho školství?

· 0 komentářů

Zápis z Kulatého stolu SKAV a EDUin 20. 10. 2011 na téma: Kam směřuje naše školství?


Cílem kulatého stolu je hledat odpovědi na otázky:
– Jak bude řešena koncepce našeho školství bez existence Národního programu vzdělávání?
– Hrozí, že se naše školy opět vrátí od kompetenčního ke znalostnímu učení?
– Nevracíme se od rozvoje osobnosti opět k výcviku poslušných?
– Jak budou souviset školní vzdělávací programy s doporučenými osnovami?
– Jak MŠMT zajistí kvalitní informace o školství bez Ústavu pro informace ve vzdělávání?

Pozvaní panelisté:
Mgr. Václav Klaus, ředitel PORG, poradce ministra školství
Ing. Ivan Smolka, ředitel Waldorfského lycea, člen SKAV
Doc. Jaroslav Kalous, Ph.D., Univerzita Karlova
Ing. Miloš Rathouský, ředitel sekce, Svaz průmyslu a dopravy ČR
Moderátor: Tomáš Feřtek, EDUin, o.p.s.

Na začátku T. Feřtek informoval o tom, že SKAV připravil pro potřeby tohoto kulatého stolu materiál a zrekapituloval tento materiál. První část materiálu shrnuje současný stav: chybí odborná debata, neexistuje Národní program vzdělávání, překotná zavádění opatření, zavedení státní maturity vedoucí ke snižování úrovně škol, rušení odborných ústavů atd.

Další část materiálu nastiňuje možné důsledky: vznik stínového kurikula, polarizace žákovské populace a selektivity systému, zesílení výchovných problémů na školách atd. Tyto důsledky se mohou projevit až po letech. To vše může vést ve svém důsledku ke snížení konkurenceschopnosti ČR.

SKAV navrhuje vrátit se ke koncepční podobě reformy, nikoliv ji odstavit na vedlejší kolej, dále doporučuje vypracovat Národní program vzdělávání, revidovat Rámcové vzdělávací programy, zjišťovat data o našem vzdělávacím systému prostřednictvím výběrových šetření místo plošného testování, posoudit potřebnost a rizika testování v 5. a 9. třídách a věnovat soustředěnou pozornost žákům, kteří nevykazují dobré výsledky.

Podrobněji viz úvodní prezentace ZDE.

T. Feřtek na závěr úvodního vstupu položil 3 otázky:
1. Nakolik tento výčet odpovídá skutečné situaci našeho školství?
2. Opravdu hrozí zmíněné důsledky?
3. Jaká by měla být okamžitá opatření k nápravě?

J. Kalous zahájil tím, že sdělil, že na otázku, kam směřuje české školství, na kulatém stole odpovědět nemůžeme, ale můžeme si o tom vyměnit názory. Přesto se pokusil na položené otázky odpovědět. Podle J. Kalouse výčet odpovídá realitě, ale není tam nic o vysokoškolském studiu. Prohlásil, že jsme světový unikát, kde vysokoškolští představitelé jsou nespokojeni s tím, že mají příliš mnoho vzdělanosti.

Dále přirovnal situaci ve vzdělávání k obrazu, kdy „loď směřuje na mělčinu“, nicméně nevěří tomu, že na onu „mělčinu“ dojede, je třeba varovat, ale ke zmíněným důsledkům nedojde. Dnes již např. není možné vychovávat děti ke slepé poslušnosti.

Jaká by měla být konkrétní opatření k nápravě? Té lodi chybí „kompas“ a „kormidlo“. Je totiž potřeba vědět, kam chceme „jet“. Musíme si položit tyto 3 základní otázky:
– Kde teď jsme?
– Kam chceme směřovat?
– Jak se tam dostaneme?
Na tyto otázky nedokázal doposud žádný ministr školství odpovědět, to by mělo být uvedeno v konkrétním dokumentu.

Nejprve je potřeba provést evaluaci, pak opatření, pak implementaci, posléze musí opět nastat evaluace atd. Je to cyklus, takto se realizuje vzdělávací politika.

Světová banka má „kuchařku“, co by země měly nejdříve vědět, zpracovávají-li strategii vzdělávání:
– Srovnání s jinými zeměmi.
– Jaká je dlouhodobá vize a střednědobé cíle celé země?
– Jak nové vzdělávací technologie ovlivňují výuku?
– Jak jsou propojeny jednotlivé stupně vzdělávání?
– Mají všichni stejný přístup ke vzdělání?
– Máme dostatečnou institucionální kapacitu na realizaci strategie?

Dále J. Kalous upozornil na rozhovor s ministrem J. Dobešem ve Slánských listech (viz web MŠMT z 23. 11. 2010), kde ministr zmiňuje, že prezident V. Klaus by na jeho práci nejvíce ocenil, pokud by se „zbavil všech pijavic, které jsou napojeny na MŠMT“. J. Kalous ale upozornil na to, že za ministra I. Pilipa byla v roce 1994 vytvořena koncepce, kdy se hovoří zcela v jiném významu o „těchto pijavicích“, a to o podpůrných systémech, které mají významnou a v decentralizovaném systému nenahraditelnou roli (výzkum, DVPP atd.).

Proč MŠMT zpracování koncepce nezadá? J. Kalous si na to položil řečnickou otázku: Co by to znamenalo, kdyby taková koncepce existovala? Je to příliš zavazující, ministr by byl pouhým realizátorem takové koncepce, ministr by pak musel být pouhý „civil servant“, jenomže každý z dosavadních ministrů chtěl být Komenský…

J. Kalous upozornil na to, že koncepční oddělení MŠMT bylo první, které bylo na MŠMT za současného ministra zrušeno. Rovněž kriticky zhodnotil, jakým způsobem bylo naloženo s ÚIV. Pokud ale chceme něco realizovat, potřebujeme následující podmínky pro realizaci: kompetence, organizace, finance. Nyní je výjimečná doba v tom, že jsou k dispozici obrovské prostředky z EU. Nejslabším článkem je tedy organizace.

Dále J. Kalous konstatoval, že dobře napsaný je začátek školského zákona, je tam definován systém, nicméně nikdo nezpracovává Národní program vzdělávání. Proč se nezpracovává? Zpracovat ho má MŠMT, ale rozhoduje o něm Poslanecká sněmovna a Senát.

Bez ohledu na to, co se děje na MŠMT, se naše výsledky vzdělávaní zhoršují. Není to nicméně v důsledku současné politiky, protože ta neměla čas to ovlivnit. Za 6 let se vyměnilo 6 ministrů. J. Dobeš za sebou zanechal pozitivní stopu, lidé se začali zajímal o školství. Negativní dopad jeho působení je, že destruoval úřad ministerstva.

Podrobněji viz prezentace ZDE.

Následovala diskuze panelistů, jako první se o slovo přihlásil V. Klaus. Ten na začátku upozornil, že MŠMT je velmi slabé, jediný, kdo by mohl s naším školstvím něco udělat, je jen ministr školství se silným mandátem, nicméně hejtmani jsou velmi silní.

V. Klaus přiznal, že si jako cíl svého působení na MŠMT stanovil to, aby zrušil několik záležitosti, které byly podle něj špatné, jako školská rada a povinná autoevaluace apod. Položil si otázku, co je v současnosti veřejný zájem v oblasti vzdělávání? Veřejný zájem se tvoří při volbách. Je jasné, že si lidé přejí, aby byly školy byly zadarmo, ale nic víc. Podle Asociace aktivních škol, jehož výboru je V. Klaus členem, jsou představy o tom, co chybí dnešnímu školství, trochu jiné, než jsou zde prezentovány. Největšími problémy jsou kvalita absolventů pedagogických fakult, to, že ředitelé mají čím dál méně času na řízení školy, klesá nenároková část mzdy apod. Klíčové je dostat peníze do škol co nejtransparentněji, tudíž rušení všech těch organizací je v pořádku. Zároveň V. Klaus uvedl, že není příznivcem RVP, protože kromě pár příkladů aktivních škol většina škol ŠVP opsala a učí stejně. Víme jediné, a to, že v první třídě se dítě musí naučit číst, to se kontroluje, ale už se neví, co by žák měl vědět v 5. třídě.

Uznal, že problém naší země jsou učňovské obory – Asociace aktivních škol proto podporuje testování, protože v českém školství se téměř nic neměří. Nicméně je zásadně proti tomu, aby se školám platilo podle výsledků plošných testů, na každé dítě by podle něj mělo být stejně peněz.

T. Feřtek: Pokud jde o Národní program vzdělávání, je to dokument, který není potřeba?
V. Klaus: Není to potřeba, protože stát neví, kam by školství mělo směřovat. Já bych neměl ambice, že nějaká skupina odborníků bude vědět, kam by se to mělo ubírat. Snaha všechno ve školství determinovat je špatná. Ministr školství je politická funkce, o tom hlasujeme ve volbách.
T. Feřtek: Omezí se ad hoc nápady, je to relevantní?
V. Klaus: Je to příliš složité, brzy budou volby. Může být i komunistický ministr. Pravidla musí být jednoduchá, aby jim rozuměl i volič.
T. Feřtek: Co myslíte pravidly? Standardy?
V. Klaus: Standardy, jasně vymezené, jsou lepší než dlouhá souvětí v rámcových programech, i když s tím, co tam je napsáno, můžeme souhlasit, ale otázka je, jak to dostat do škol.

M. Rathouský promluvil o tom, že není časté, aby na SKAV vystupovali zástupci zaměstnavatelů. Zaměstnavatelé jsou odběratelé výstupů vzdělávání. Není špatné, aby MŠMT naslouchalo průmyslníkům, kteří odebírají výstupy, to je v pořádku. Špatné je, že MŠMT nenaslouchá odborným asociacím a odborníkům. Neznáme kroky, které by „najetí na mělčinu“ zabránily. Za zaměstnavatele spatřujeme v krocích MŠMT, že MŠMT nevnímá dynamiku změn. Minimální reakční doba systému je 5–7 let. Pokud je životnost ministra školství 1 rok, tak nemůže dělat změny, které by ten systém narušovaly. Na MŠMT probíhá permanentní revoluce, probíhá tam určitý marketing změn místo toho, aby tam probíhalo řízení systematické změny.

Takovýto zájem o školství dlouho nebyl, např. i sněm nevětších průmyslníků nedávno hovořil o tématu věda, výzkum a vzdělávání. Doporučil by orientovat se na změnu, ne na marketing neustálých změn. Stejně tak, jak se naslouchá určitým skupinám, dopřával by sluchu odborným asociacím. Není dobré, aby ministr dělal brainstorming skrze média, nápady je potřeba korigovat v rámci užší odborné skupiny. Na MŠMT jsou aktuálně odborné iniciativy utlumeny.

Přednesl doporučení, aby MŠMT poslouchalo „samo sebe“ a své přímo řízené organizace, které mají svůj účel. Doposud žádný ministr od začátku svého působení nebojoval se svým rezortem tak jako současný ministr.

I. Smolka přiznal, že také nebyl na začátku příznivcem Národního programu vzdělávání, protože se obával, že tam budou jen dlouhé věty. Ale ministr Dobeš ukázal svým působením, jaký význam tento dokument má. Musíme si zdůrazňovat cíle, musíme neustále poukazovat na všechny cíle, které vzdělávání má, nezjednodušovat vzdělávání na testování a výcvik k momentálním cílům. Na závěr vyjádřil obavu ze snahy ministra o jednotnost a centralizaci.


Diskuze

M. Ševčík, ZŠ Londýnská: České školství bychom měli co nejvíce izolovat od ministerstva, protože je to jen správní orgán. Změny ve školství není možné vysledovat během jednoho volebního období. Proto bychom měli mít Národní program vzdělávání, protože bychom měli mít mantinely, ve kterých se budeme pohybovat. Zásadní problém českého školství je roztříštěnost aktivit. Vždycky vyvineme úsilí a pak pilotní ověřování skončí. Vynakládáme neskutečné finanční prostředky na něco, co v krátké době skončí. Nemáme bohužel silnou profesní komoru. Nejpodstatnější problém našeho školství je, že odmítáme kompetenční přístup v případě ředitelů škol, jelikož existuje přímá úměrnost mezi kvalitou ředitele a kvalitou školy.

V. Klaus: Je jisté, že má být jasná strategie, ale je to politická věc, cíl má být ve volebním programu a o tom se hlasuje. Školy mají být jednotné od Aše po Ostravu, pokud ne, můžeme zrušit ministerstvo. Ministerstvo by si mělo udržet nad školami určitý mandát.

J. Kalous: My jsme si dali do zákona, že o tom, co se bude dělat ve škole, budou rozhodovat zákonodárci, o základním dokumentu musí rozhodovat poslanci. Jestliže MŠMT ignoruje školský zákon, pak můžeme na školách dělat cokoliv.

B. Brdička, Univerzita Karlova: Tady se hovoří o tom, že Národní program musí mít nějaké cíle. Nemělo by být základem koncepce, že musíme připravit děti na svět, který se bude měnit ještě prudčeji než nyní?

V. Klaus vyjádřil skeptický názor na ochranitelskou funkci zákona, i když zákon se musí dodržovat. Dále vyjádřil názor, že na působení současného ministra hodnotí kladně orientaci na základní předměty a jejich kontrolu, protože to nejlepší, co můžeme dětem do současné nejisté doby dát, je čtení, cizí jazyk, matematiku a aby uměly myslet.

V. Spilková, Asociace profese učitelství a UK: Co nám nejvíce chybí, je právě koncepce vzdělávání. Byli bychom raritou, kdybychom říkali, že nevíme, kam směřujeme. Je to vyvrcholení celých dvaceti let. Není možné, aby to, co se děje, záviselo na jednom ministru, aby to záviselo na tom, co umí. Musí to být konsenzuálně přijatá představa napříč politickým spektrem. RVP přinesly možnost školám, aby od centralizovaných osnov mohly začít učit jiným způsobem. Pokud by to teď školám skončilo, tak by to znamenalo ztrátu těch neaktivnějších škol.

V. Klaus: RVP je i tak centralizovaný, např. jsou tam uvedeny počty hodin pro gymnázia. Sice jsou tam uvedeny kompetence, ale do spousty škol to nedorazilo.

I. Smolka: RVP je typický příklad zanedbání cílů, jsou to dvě nesouvisející části. Jedna je o cílech a druhá o výstupech, ale každá je pojatá jinak. Neumíme najít cesty k výstupům podle cílů.

V. Spilková: V čem byl hlavní smysl RVP, byl právě onen proces. Jsou potřeba podpůrné mechanismy, začalo to teprve v roce 2007, je to živý dokument, který se může měnit, který se bude dotvářet.

J. Kitzberger, PedF a vzdělávací systém Duhovka: Kam školství směřuje? Největší problém je, že se neustále zvětšují rozdíly mezi jednotlivými dětmi i školami. Školství potřebuje vizi, za kterou jdeme. Byla vytvořena Bílá kniha, kdy se odborná veřejnost shodla a politická struktura se snažila to realizovat. Tato vize školství nějak poznamenala. Mělo by být zhodnoceno, kam jsme došli, a od toho vyhodnocení bychom měli vycházet při vytváření něčeho dalšího, co se nemusí jmenovat Národní program vzdělávání.

J. Kalous: Ve Švédsku sledovali, jak se kurikulární reforma dostala do poslední školy, trvalo to 40 let. Již zrušený Koncepční odbor MŠMT se věnoval tomu, že se analyzovala Bílá kniha. Pak byly na MŠMT dvě skupiny k tvorbě nové Bílé knihy, teď se ale v tomto směru neděje nic.

T. Feřtek: Co by se mělo dělat se slabší polovinou žáků? Platí tato diagnóza? Lze se poučit z minulosti?

J. Kalous: Tato diagnóza platí i podle výsledků PISA. V Belgii např. také řeší tento zásadní problém. To má totiž důsledky pro celou zemi, pro konkurenceschopnost populace.

V. Klaus: Chybí, co by se mělo učit na druhém stupni a co s víceletými gymnázii, co má umět žák 9. třídy. Nevíme, co v tomto směru chceme.

M. Rathouský: Co se týče rozdílů mezi žáky, tak to je velký problém. Proto je potřeba se na to soustředit, protože to má důsledky pro celou zemi. Cenná věc je o tom mluvit a soustředit se na praktické kroky, které lze učinit.

I. Smolka: Výsledky testů PISA není potřeba přeceňovat, protože řadu věcí neumíme vůbec zhodnotit. Ale testování určitě nezavádět, protože vede k represivnímu vzdělávání a nikoliv k podpoře.

M. Rathouský: Společnost McKinsey, která provedla srovnávací studii mezi úspěšnými vzdělávacími systémy, upozorňuje, že je přímá úměrnost mezi kvalitou řízení a tím, jak jsou nastaveny vzdělávací programy. Když se nám nepovede dosáhnout cíle, musíme najít problém, co jsme zanedbali, a pak to zkusit znovu. Co jsme zanedbali: nepracovali jsme s pedagogy.

T. Feřtek: Standard profese učitele – považujete to za užitečné?

V. Klaus: Z hlediska státu – ne. Každá škola se musí věnovat tomu, jaké musí mít učitele, ale lze pochybovat o tom, že to dokáže stát. Otázka je, jak se to dostane do škol. Standard musí být co nejjednodušší, musí to být realistické. V Singapuru se např. víc věnují výběru ředitelů, ale u nás nikdo nebude chtít časem dělat ředitele. Hlavní problémy našeho školství jsou klesající úroveň absolventů pedagogických fakult a čím dál méně aktivních lidí, kteří mají zájem se stát ředitelem školy.

I. Smolka: Vidím standardy učitele jako užitečné, podpořily by cíle vzdělávání, ale otázka je, jak dopadnou.

J. Kalous: Učitelé jsou klíčový faktor úspěšnosti vzdělávacího systému.

T. Feřtek: Je trend zhoršující? Navrhněte jedno konkrétní opatření.

I. Smolka: Trend jednoznačně zhoršující je. Je potřeba vrátit se ke koncepčnímu řízení škol.

V. Klaus: Zhoršující je trend jak v čem, vybavení škol se spíše zlepšuje, úroveň žáků a učitelů se spíše zhoršuje. Řešením je v tomto složitém systému soustředit se na konkrétní kroky: snížit povinný počet hodin dle RVP, zvýšit nenárokovou část mzdy pro učitele, zavést povinně rok praxe, placení podle počtu žáků a podobná opatření.

J. Kalous: Posílení demokracie a právního státu. Není možné beztrestně porušovat zákon.

M. Rathouský: Ministr by měl poslouchat názor odborné veřejnosti.

Zvukový záznam z kulatého stolu ZDE.


Příští kulatý stůl proběhne dne 24. 11. 2011 v ZŠ Vodičkova, Praha 1.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger