Eva Dobšíková: Děvčata jsou dnes ve škole úspěšnější než chlapci

středa 28. prosince 2011 · 7 komentářů

Průměrně inteligentní, ale hodná dívenka má lepší předpoklady školní úspěšnosti než poněkud inteligentnější, ale vzpurný chlapec. Dobrým žákem v současné době je dívka, která má vhodnější chování. Není ovšem přípustné, aby dnešní pedagogika znevýhodňovala chlapce, protože nejsou tak snadno vychovatelní jako dívky. Chlapce znevýhodňujeme, protože je prostě nechceme mít takové, jací jsou.


Volně zpracováno a poněkud zkráceno podle rozhovoru s renomovaným curyšským pediatrem a výzkumníkem Remo Largem. Článek byl přetištěn v „fpa – newsletter 2/08.


Rok od roku se otvírají nůžky mezi vzdělávacími výsledky hochů a dívek. Ve švýcarském kantonu Curych byla tato kvóta ještě v roce 1988 více méně vyrovnaná. Od té doby se tamtéž zvýšil počet maturujících děvčat v poměru k chlapcům na 60:40 v neprospěch chlapců. Od základní školy až po střední stupeň bývá dvakrát tolik hochů ve třídách s horším prospěchem včetně speciálních (dříve zvláštních) škol. Rozdíly tohoto druhu se projevují už v mateřských školkách.

Signalizují nerovnost šancí mezi hochy a děvčaty. Dívky jsou systematicky upředňostňovány, chlapci diskriminováni. To prof. Largo považuje společensky za velmi nebezpečné. Pravděpodobně tahle diskriminace není záměrná. Lze ji pozorovat i v jiných evropských zemích. Prošli jsme desetiletími ženské emancipace. Dříve byly ženy společensky diskriminovány tím, že se jim vštěpovalo, že vzdělání není pro jejich rodinné poslání manželek a matek tak důležité jako pro muže. Mělo to velmi dlouhou tradici.


Dnes zní otázka: Jak se vlastně daří chlapcům?

Na rozdíl od dívek chybí chlapcům lobby. Profesor Largo říká, že švýcarští pedagogičtí odborníci nepovažují tuto skutečnost za alarmující. Poukazují na to, že hoši absolvují svou cestu k vyššímu a vysokoškolskému odbornému vzdělání často prostřednictvím odborných technických škol.

Skutečně vede cesta u mladých mužů stále častěji přes učební obor, pak průmyslovku (odborně zaměřenou střední školu) na technicky zaměřenou vysokou školu. Plíživě jsou vytlačováni ze všeobecně zaměřených středních škol. Tento trend lze pozorovat také v Německu, Anglii a jinde Ve Švýcarsku je nejsilnější.

Děvčata nejsou ve škole lepší proto, že by byla chytřejší. Hoši mají jiné zájmy a jinou motivaci než dívky. Proto potřebují jiné podmínky k učení. Za daných podmínek nemohou uplatnit své silné stránky. Zřetelně získali v dívkách ve třídě silnější konkurenci.


Neměli by se víc snažit a méně se třebas věnovat hrám na computeru?

Largo říká, že to je klišé a že ostatně ti, kdo si hodně hrají na počítači, většinou nebývají špatní žáci. Dnešní soutěživý školní systém, kde se neustále hodnotí, známkuje, zkouší a učí podle jednotných učebních plánů a cílů, je vhodnější pro dívky. Proč? Zaprvé se rychleji vyvíjejí. V průměru bývají ve dvanácti letech o 1,5 roku v předstihu před chlapci. Kromě toho mají děvčata lepší výřečnost, což vzhledem k učebním plánům pro ně také bývá výhodné.

Velmi důležitý je vztah k práci. Děvčata jsou pilnější, spolehlivější a přizpůsobivější. Snadněji se s nimi komunikuje. Říká se, že se snadněji vychovávají. Výchova chlapců je náročnější. Pokud jde o pořádek, píli, přesnost, jsou chlapci horší.

Před 40 lety se škola zaměřovala mnohem víc na pořádek, píli, přesnost. Přesto byl podíl chlapců na gymnáziích vyšší. Bylo to možné jen proto, že se jednostranně dávala hochům přednost?

K důležitým důvodům patří, že dívky dnes chtějí své schopnosti rozvíjet právě tak jako chlapci. Jejich sebevědomí závisí na školní úspěšnosti právě tak jako u chlapců.

Průměrně inteligentní, ale hodná dívenka má lepší předpoklady školní úspěšnosti než poněkud inteligentnější, ale vzpurný chlapec. Dobrým žákem v současné době je dívka, která má vhodnější chování. Není ovšem přípustné, aby dnešní pedagogika znevýhodňovala chlapce, protože nejsou tak snadno vychovatelní jako dívky. Chlapce znevýhodňujeme, protože je prostě nechceme mít takové, jací jsou.

Sociální kompetence chlapců by se dala jistě zlepšit, ale musíme počítat s tím, že se nedají stejně snadno socializovat jako děvčata. Ženská sociální kompetence je všeobecně poněkud vyšší. Spočívá to v tom, že ženy vychovávají děti a s malým dítětem se nonverbálně uskutečňuje velká část komunikace. Proto, obecně vzato, mají ženy větší empatii vůči svým dětem a lépe „vidí“ do lidí než muži a také lépe reagují.

Nejhorší šance mají chlapci, jejichž silné stránky nepodléhají známkování a slabé stránky ovlivňují školní kariéru. Například chlapci s výbornou manuální zručností a současně dyslexií. Také matematicko-přírodovědné, motorické a múzické schopnosti bývají podceňovány. Školským úřadům je to známo, ale korekce, kterou snad zavedly, ve skutečném školním provozu není poznat.


Neměl by být u chlapců posunut začátek školní docházky, když se vyvíjejí později než dívky?

Podle prof. Larga je důležitější více zohlednit zvláštnosti chlapců. Například tedy méně biflovat slovíčka a gramatiku a místo toho je třebas vést k tomu, aby objevovali, jak vzniká elektrický proud a jak je ho možno používat. Navštívit zároveň vodní elektrárnu nebo pozorovat elektrikáře při práci.

Nemálo chlapců, ale i dívek je ve 13 až 15 letech zralých pro ukončení školní docházky. Držíme-li je déle v lavicích povinné základní školy, je to, co následuje, ztracený čas a dítě léta , která by mohlo dobře využít k zdokonalování v praktických dovednostech, které by je zajímaly, pouze odsedí. Kdyby se ti žáci, pro které je poslední rok či dva povinného základního vzdělávání nevhodný a školní docházka zbytečná, vzdělávali prakticky, byli by velmi motivováni pro osvojení praktických dovedností.

Na prvním stupni sotva ještě vyučují muži. Je feminizace výuky jednou z příčin znevýhodňování chlapců? Largo míní, že obě pohlaví, ženy i muži, mají jako pedagogové výchovně víc těžkostí s chlapci. Problém nespočívá v pohlaví učitelů, ale ve vzdělávací politice.

Dnešní vzdělávací politika plíživě vytlačuje chlapce ze středních škol netechnického zaměření Statistika však ukazuje, že v bohatých čtvrtích je rozdíl mezi chlapci a děvčaty na gymnáziích jen poloviční. To se dá vysvětlit tím, že zámožní rodiče podporují své syny, aby měli dobrý školní prospěch, mimoškolními doučovacími hodinami od kvalitních učitelů. Také najímají psychologické služby, aby děti obstály u zkoušek… Jenže společnost nepotřebuje lidi, jejichž vzdělání spočívá jen na stupidním učení zpaměti.

Nesmírně důležitou otázkou je, jakou v současnosti potřebujeme základní školu? Právě o této otázce se dosud pořádně nediskutovalo. „Domnívám se,“ říká prof. Largo, „že jsme velmi dlouho měli dobrou základní školu. Byla však zaměřena na potřeby industriální společnosti. Dnes žijeme ve společnosti služeb a informatiky. Ta potřebuje lidi s jinými kompetencemi.“ Jednotné učební plány se neřídí podle potřeb dětí. Vytváří je byrokraté a technokraté, kteří je sami nemusí ve škole prosazovat. Tyto plány mají zajišťovat vysoký standard vzdělání. Vyvolávají však jen veliký tlak na děti, rodiče i učitele. Standard vzdělání nezajišťují cíle podle plánů, nýbrž učitelstvo způsobem, jakým vyučuje.

Známky nesmějí být smyslem vzdělávání. Děti, které mají trvale špatné známky, se dostávají do enormního stresu. Odpírají chodit do školy, jejich sebevědomí se ničí. Přitom je přece motivace a sebevědomí zrovna tak důležité jako osvojování dovedností a vědomostí. Jedno bez druhého jde těžko a neradostně.

Děti se slabými schopnostmi se musí osvobodit od učebních plánů. Nejde to jinak. Rozhodující je, zda se děti samy od sebe chtějí učit. Nebo si myslíme, že bez konkrétního cíle, jaký mají podat výkon, by nic nedělaly? Dále Largo říká: „Za všechna léta, kdy jsem pracoval jako specialista pro vývoj, nesetkal jsem se s dítětem, které by se nechtělo učit. Když však začneme pedagogicky špatně a dítě přetížíme, může reagovat zablokováním učení. Můžeme do dítěte, jak se říká, nalít látku trychtýřem, ale skutečně naučit je nemůžeme nic, k čemu samo není připraveno. Zrovna tak je to s námi dospělými. Většina z nás by byla na přednášce z fyziky přetížena. Každý však má svou individuální oblast chápavosti, v jejímž rámci jej můžeme zaujmout.“

Dítěti je určeno jeho vývojovou zralostí, čemu je připraveno se učit. Pedagogika musí být přiměřená jednotlivým dětem.

Ve školách je mnoho způsobilých učitelů a učitelek. Mohli by ve školách vytvořit klima, ve kterém by se dítě samo a rádo učilo. Jen kdybychom takové učitele nechali svobodně konat. Špatné je, že dnes mají úřady řídící vzdělávání a úřady spravující školy příliš mnoho moci.

Učitelstvo je základ. Mělo by mít mnohem víc kreativního prostoru, místo aby bylo jen přinucováno plnit učební plány. Na učitele se nesmí pohlížet pouze jako na vykonavatele rozkazů řídících úřadů. Učitelům se už konečně musí přiznat odpovědnost (kterou ostatně mají) a nezbytná důvěra.

Většina učitelů je způsobilá sestavit vlastní učební plán a nebude se cítit přetížena. Samozřejmě k tomu musí mít učební a metodické pomůcky, aby mohli dobře pracovat. Základem je, že se musí orientovat podle dítěte, nikoliv podle učebních plánů, jež sestavují odborníci, kteří sami nevyučují.

Dodávám k tomu, že tyto poznatky zkušeného odborníka, podobně jako poznatky tvůrčích učitelů i u nás, ukazují, že soudobá situace společnosti vyžaduje individuální výuku a pojetí učitele jako svobodného, tvůrčího pracovníka, který má svrchované pravomoci i zodpovědnost za každého jedince, jehož rozvoj je mu svěřen.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger