Jana Hrubá: Jak zjistíte postoj žáků k vašemu předmětu?

čtvrtek 12. ledna 2012 ·

První díl seriálu o evaluačních nástrojích, které může učitel využít pro získání zpětné vazby o své práci.



Výsledky našich dětí v mezinárodním výzkumu PISA 2009 před časem rozvířily hladinu veřejného mínění. Sestupný trend ale trvá už od roku 1995. Vždycky se vzedme hladina, objeví se spousta lamentací, chvíli se hledají viníci, a pak kruhy na hladině zmizí a všechno jede dál postaru až k dalšímu kolu výzkumu.


Kde je příčina?

Nejdůležitější je ale zeptat se, proč tomu tak je, co je příčinou. Svádět to střídavě na kurikulární reformu a rozrůzněnost školních vzdělávacích programů, na klesající úroveň žáků, na současnou konzumní společnost nebo na nekvalitní učitele je velkým zjednodušením. Možná bychom se měli jako učitelé i jako rodiče více zabývat tím, co se stane v průběhu školní docházky s vrozenou chutí malých dětí učit se nové věci, s jejich vytrvalým zkoumáním světa, který je obklopuje. Na jejich neustálé PROČ v tom čase ani nestačíme odpovídat. Jak to, že u mnohých z nich tato motivace mizí už v průběhu prvního ročníku?


Co neděláme dobře?

Když jsem o tom přemýšlela, vrátila jsem se ke knihám Johna Holta „Proč děti neprospívají“ a „Jak se děti učí“, jejichž překlady vyšly u nás začátkem 90. let. Autor věnoval hodně času pozorování dětí při učení. V jeho knihách můžeme najít mnoho zajímavého, co by nám mohlo pomoci i v dnešní situaci.

John Holt píše v předmluvě ke své knize: „Proč děti neprospívají? Neprospívají proto, že se bojí, nudí a že jsou zmatené. Bojí se ze všeho nejvíce toho, že neuspějí, že zklamou nebo nepotěší tu spoustu starostlivých dospělých kolem sebe, jejichž nekonečné naděje a očekávání visí nad jejich hlavami jako mrak. Nudí se proto, že to, co jim ukládáme a o čem říkáme, že mají ve škole dělat, je pro ně nepodstatné, nezajímavé, a protože to klade velmi omezené a úzké požadavky na široké spektrum jejich inteligence, schopností a talentů. Jsou zmatené proto, že většina z vodopádu slov, který na ně ve škole dopadá, má jen malý nebo vůbec žádný smysl. Často je ve zřejmém rozporu s jinými věcmi, které jim byly řečeny, a jen velmi zřídka má nějaký vztah k tomu, co skutečně znají, k hrubému modelu skutečnosti, který si nosí ve svých hlavách.“ Jako by si přečetl výsledky výzkumu PISA…

Testy PISA 2009 totiž doprovázel také dotazník pro žáky, v němž se zjišťovalo, jaký vztah mají ke své škole. „Je alarmující, že více než polovina českých patnáctiletých žáků se ve škole často nudí a třetina do školy nechce chodit. Nejlepší vztah ke škole mají žáci čtyřletých gymnázií, přesto se ve škole nudí téměř polovina z nich. Za pozornost stojí i situace na víceletých gymnáziích, do kterých podle vlastního vyjádření nechce chodit čtvrtina patnáctiletých žáků.“ Dodejme na základě grafu v publikaci, že ve škole se nudí 60 % žáků základních škol a 40 % by tam nejraději nechodilo. (Hlavní zjištění výzkumu PISA 2009. ÚIV 2010, str. 38)

Věnujeme tomuto výstupu dostatečnou pozornost? Na propadu českých výsledků se nejvíce podílejí chlapci. Souvisí jejich počet nějak s počty nudících se žáků? (Zatím nevíme, sekundární výzkum neproběhl.) Zajímá nás to jako učitele? Víme, jak se takové věci dají zjistit?


Jak se dovědět něco bližšího o dětech a jejich učení ve škole?

Možností dovědět se o vztahu dětí k učení a škole, o jejich vnímání prostředí třídy a školy a o dalších okolnostech vzdělávání je celá řada. Na základě konkrétních zjištění v konkrétní škole u konkrétních žáků konkrétních učitelů je možné zamyslet se nad tím, co by se pro ně dalo udělat. Společně – učitelé s rodiči a určitě i s žáky – se můžeme zamyslet, jak zlepšit postoj jednotlivých dětí k učení, jejich dovednost učit se a v důsledku i jejich vzdělávací výsledky. Rodiče by v tom měli školu podpořit. Cílem je přece lepší příprava všech žáků pro osobní i profesní život.

Zajímavé možnosti (říká se jim evaluační nástroje) nabízí školám projekt Cesta ke kvalitě. Dnes se například můžeme podívat, jak se dají zjistit postoje žáků ke škole a k jednotlivým předmětům.

Postoje žáků ke škole může odhalit dotazník se záhadným názvem sémantický diferenciál. Mapuje postoje jednotlivého žáka ke vzdělávání, ke škole a k vybraným vyučovacím předmětům, které bývají považovány za jádro všeobecného vzdělávání – konkrétně k českému a cizímu jazyku, matematice a informatice…

…Pro každého žáka je – v závislosti na jeho schopnostech, zájmech, rodinném zázemí a trendu třídy – postoj k předmětům jiný. Ve všech případech autoři knihy Jaký jsem učitel V. Hrabal a I. Pavelková (Portál 2010) konstatují, že největší vliv na oblibu předmětu, chápání jeho obtížnosti a významnosti (smyslu) má učitel. Je to jeho způsob výuky, motivace žáků a způsob hodnocení, které jsou pro vztah k předmětu významné. Kniha nabízí učitelům dotazníky, kterými mohou zjistit postoje žáků ke svým předmětům i ověřit si, zda se shoduje nebo liší pohled žáků a jejich vlastní odhad. Svou roli ale sehrává podle autorů také frustrace potřeb. Pokud se žák ve škole necítí dobře a postrádá motivaci, objevuje se nuda nebo strach a obranným mechanismem může být i agrese. Samozřejmě to souvisí nejen se způsobem výuky, ale významně i s žákovou osobností.


Co se s tím dá dělat?

Pokud bude učitel znát postoj svých žáků ke vzdělávání a jejich vztah ke svému předmětu, může s tím pracovat – volbou konkrétního učiva zajímavého pro žáky, spojováním s jejich zkušenostmi, výběrem efektivnějších forem výuky, využíváním materiálů pro žáky atraktivních. Tak jako automechanik musí umět zjistit, proč nejde motor, závadu odstranit a motor nahodit, měl by také učitel být profesionál. Na základě pozorování, dotazování, zjišťování by měl umět diagnostikovat příčiny obtíží a navrhnout a realizovat řešení. Také škola jako společenství učících se by měla zařadit postoje žáků k učení mezi své priority. Rodiče to jistě uvítají, protože důsledky vidí u svých dětí, a nemůže jim to tedy být lhostejné…

… Na závěr nechme ještě promluvit Johna Holta: „Protože nemůžeme vědět, jaké znalosti budou potřebné v budoucnu, je nesmyslné pokoušet se je vyučovat s předstihem. Místo toho bychom se měli snažit vychovat lidi, kteří se budou do té míry rádi učit a budou se učit natolik dobře, že budou schopni se naučit cokoliv, co se bude třeba naučit.“ (1964)


Celý text článku si můžete přečíst ZDE (psáno pro web RVP – 1. díl seriálu Kudy vede cesta ke kvalitě).


Seriál Kudy vede cesta ke kvalitě
2. díl Víte, jakou motivaci mají vaši žáci?
3. díl Jaký je váš vztah s žáky, jak je vedete při učení?
4. díl Jak se vaši žáci cítí ve své třídě?

3 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
12. ledna 2012 v 8:00  

...ve škole se nudí 60 % žáků základních škol a 40 % by tam nejraději nechodilo. (Hlavní zjištění výzkumu PISA 2009. ÚIV 2010, str. 38)

Za tohoto stavu je dobré je znalostně otestovat, pane ministře.

Pokud vám nedochází, čeho se dopuštíte, pak připomínám, že dávno existují tzv. práva dítěte, to proto, že existovaly vždycky, ale dospělí si toho moc nevšímali. Tak teď je to zapsáno v zákoně, se kterým ale koliduje ono plošné testování, u nehož škodí snad nejvíce jeho hlavní charakteristiky, že je plošné a že je pouze znalostní.

Zatím jsem neslyšel, že by práva politiků stála výš, než práva dětí. Kromě imunity, ali i tu mají děti větší než vy, neboť jsou imunní vůči politice. Můžete s tím něco udělat?

Anonymní řekl(a)...
14. ledna 2012 v 13:20  

To je všechno moc hezké, ale mě osobně připadá, že učitel je v dnešní době spíš sekretářka honěná od jednoho stolu k druhému. Tánhle musí povinně absolvovat školení ke státní maturitě (mimo pracovní dobu a zdarma), támhle musí urychleně dokončit ŠVP samozřejmě bezplatně, támhle zase vyplnit hromady papírů do katalogu atd. Do toho přijdou nějaká nařízená, chápej povinně volitelná školení v rámci projektu a pak dorazí kolem páté domů a ještě musí doopravit písemky na další den. Moc času na vymýšlení strategií a zaobíráním se zdokonalení výuky opravdu není. A laická veřejnost, co třeba stojí 8 hodin u pásu, pak si dá pár piv a v klidu pospí na gauči ještě bude tvrdit, že učitelé mají moc volna a nic nedělají. Svoje děti, ale chtějí mít v nejlepší škole. Pokud budou učitelé opravdu učit, a mít k tomu dostatečné podmínky bude situace naprosto jiná. K situaci taky patří důstojné ohodnocení, protože ikdyž budu učit naprosto výborně víc peněz prostě nedostanu. Proto zase má spousta učitelů odpoledne další zaměstnání, aby si taky mohli ten život trochu užít. A to je zase uzavřený kruh, nevěnuju volný čas něčemu co mi nepřinese užitek,ať už finanční, nebo jiný...

Anonymní řekl(a)...
21. září 2012 v 8:15  

Setkal jsem se s americkou učitelkou, která tvrdila, že nudící se dítě je problém učitele. Ne dítěte.
Což pohled z této strny.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger