Jana Hrubá: Jak zjistíte postoj žáků k vašemu předmětu?

čtvrtek 12. ledna 2012 · 3 komentářů

První díl seriálu o evaluačních nástrojích, které může učitel využít pro získání zpětné vazby o své práci.



Výsledky našich dětí v mezinárodním výzkumu PISA 2009 před časem rozvířily hladinu veřejného mínění. Sestupný trend ale trvá už od roku 1995. Vždycky se vzedme hladina, objeví se spousta lamentací, chvíli se hledají viníci, a pak kruhy na hladině zmizí a všechno jede dál postaru až k dalšímu kolu výzkumu.


Kde je příčina?

Nejdůležitější je ale zeptat se, proč tomu tak je, co je příčinou. Svádět to střídavě na kurikulární reformu a rozrůzněnost školních vzdělávacích programů, na klesající úroveň žáků, na současnou konzumní společnost nebo na nekvalitní učitele je velkým zjednodušením. Možná bychom se měli jako učitelé i jako rodiče více zabývat tím, co se stane v průběhu školní docházky s vrozenou chutí malých dětí učit se nové věci, s jejich vytrvalým zkoumáním světa, který je obklopuje. Na jejich neustálé PROČ v tom čase ani nestačíme odpovídat. Jak to, že u mnohých z nich tato motivace mizí už v průběhu prvního ročníku?


Co neděláme dobře?

Když jsem o tom přemýšlela, vrátila jsem se ke knihám Johna Holta „Proč děti neprospívají“ a „Jak se děti učí“, jejichž překlady vyšly u nás začátkem 90. let. Autor věnoval hodně času pozorování dětí při učení. V jeho knihách můžeme najít mnoho zajímavého, co by nám mohlo pomoci i v dnešní situaci.

John Holt píše v předmluvě ke své knize: „Proč děti neprospívají? Neprospívají proto, že se bojí, nudí a že jsou zmatené. Bojí se ze všeho nejvíce toho, že neuspějí, že zklamou nebo nepotěší tu spoustu starostlivých dospělých kolem sebe, jejichž nekonečné naděje a očekávání visí nad jejich hlavami jako mrak. Nudí se proto, že to, co jim ukládáme a o čem říkáme, že mají ve škole dělat, je pro ně nepodstatné, nezajímavé, a protože to klade velmi omezené a úzké požadavky na široké spektrum jejich inteligence, schopností a talentů. Jsou zmatené proto, že většina z vodopádu slov, který na ně ve škole dopadá, má jen malý nebo vůbec žádný smysl. Často je ve zřejmém rozporu s jinými věcmi, které jim byly řečeny, a jen velmi zřídka má nějaký vztah k tomu, co skutečně znají, k hrubému modelu skutečnosti, který si nosí ve svých hlavách.“ Jako by si přečetl výsledky výzkumu PISA…

Testy PISA 2009 totiž doprovázel také dotazník pro žáky, v němž se zjišťovalo, jaký vztah mají ke své škole. „Je alarmující, že více než polovina českých patnáctiletých žáků se ve škole často nudí a třetina do školy nechce chodit. Nejlepší vztah ke škole mají žáci čtyřletých gymnázií, přesto se ve škole nudí téměř polovina z nich. Za pozornost stojí i situace na víceletých gymnáziích, do kterých podle vlastního vyjádření nechce chodit čtvrtina patnáctiletých žáků.“ Dodejme na základě grafu v publikaci, že ve škole se nudí 60 % žáků základních škol a 40 % by tam nejraději nechodilo. (Hlavní zjištění výzkumu PISA 2009. ÚIV 2010, str. 38)

Věnujeme tomuto výstupu dostatečnou pozornost? Na propadu českých výsledků se nejvíce podílejí chlapci. Souvisí jejich počet nějak s počty nudících se žáků? (Zatím nevíme, sekundární výzkum neproběhl.) Zajímá nás to jako učitele? Víme, jak se takové věci dají zjistit?


Jak se dovědět něco bližšího o dětech a jejich učení ve škole?

Možností dovědět se o vztahu dětí k učení a škole, o jejich vnímání prostředí třídy a školy a o dalších okolnostech vzdělávání je celá řada. Na základě konkrétních zjištění v konkrétní škole u konkrétních žáků konkrétních učitelů je možné zamyslet se nad tím, co by se pro ně dalo udělat. Společně – učitelé s rodiči a určitě i s žáky – se můžeme zamyslet, jak zlepšit postoj jednotlivých dětí k učení, jejich dovednost učit se a v důsledku i jejich vzdělávací výsledky. Rodiče by v tom měli školu podpořit. Cílem je přece lepší příprava všech žáků pro osobní i profesní život.

Zajímavé možnosti (říká se jim evaluační nástroje) nabízí školám projekt Cesta ke kvalitě. Dnes se například můžeme podívat, jak se dají zjistit postoje žáků ke škole a k jednotlivým předmětům.

Postoje žáků ke škole může odhalit dotazník se záhadným názvem sémantický diferenciál. Mapuje postoje jednotlivého žáka ke vzdělávání, ke škole a k vybraným vyučovacím předmětům, které bývají považovány za jádro všeobecného vzdělávání – konkrétně k českému a cizímu jazyku, matematice a informatice…

…Pro každého žáka je – v závislosti na jeho schopnostech, zájmech, rodinném zázemí a trendu třídy – postoj k předmětům jiný. Ve všech případech autoři knihy Jaký jsem učitel V. Hrabal a I. Pavelková (Portál 2010) konstatují, že největší vliv na oblibu předmětu, chápání jeho obtížnosti a významnosti (smyslu) má učitel. Je to jeho způsob výuky, motivace žáků a způsob hodnocení, které jsou pro vztah k předmětu významné. Kniha nabízí učitelům dotazníky, kterými mohou zjistit postoje žáků ke svým předmětům i ověřit si, zda se shoduje nebo liší pohled žáků a jejich vlastní odhad. Svou roli ale sehrává podle autorů také frustrace potřeb. Pokud se žák ve škole necítí dobře a postrádá motivaci, objevuje se nuda nebo strach a obranným mechanismem může být i agrese. Samozřejmě to souvisí nejen se způsobem výuky, ale významně i s žákovou osobností.


Co se s tím dá dělat?

Pokud bude učitel znát postoj svých žáků ke vzdělávání a jejich vztah ke svému předmětu, může s tím pracovat – volbou konkrétního učiva zajímavého pro žáky, spojováním s jejich zkušenostmi, výběrem efektivnějších forem výuky, využíváním materiálů pro žáky atraktivních. Tak jako automechanik musí umět zjistit, proč nejde motor, závadu odstranit a motor nahodit, měl by také učitel být profesionál. Na základě pozorování, dotazování, zjišťování by měl umět diagnostikovat příčiny obtíží a navrhnout a realizovat řešení. Také škola jako společenství učících se by měla zařadit postoje žáků k učení mezi své priority. Rodiče to jistě uvítají, protože důsledky vidí u svých dětí, a nemůže jim to tedy být lhostejné…

… Na závěr nechme ještě promluvit Johna Holta: „Protože nemůžeme vědět, jaké znalosti budou potřebné v budoucnu, je nesmyslné pokoušet se je vyučovat s předstihem. Místo toho bychom se měli snažit vychovat lidi, kteří se budou do té míry rádi učit a budou se učit natolik dobře, že budou schopni se naučit cokoliv, co se bude třeba naučit.“ (1964)


Celý text článku si můžete přečíst ZDE (psáno pro web RVP – 1. díl seriálu Kudy vede cesta ke kvalitě).


Seriál Kudy vede cesta ke kvalitě
2. díl Víte, jakou motivaci mají vaši žáci?
3. díl Jaký je váš vztah s žáky, jak je vedete při učení?
4. díl Jak se vaši žáci cítí ve své třídě?

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger