Jan Sláma: Kam kráčíš, školo?

čtvrtek 7. června 2012 · 1 komentářů

Nedávno jsem si pustil starý český film, ve kterém byla scéna kdy pan inspektor zkoušel žáka z velké násobilky a dalšího nechal na tabuli odmocňovat vícemístné číslo. Byla to scéna ze školičky v malém městě a žáčci uměli i neuměli. Má generace už byla mnohem pokročilejší, nechci říci vzdělanější, ale velkou násobilku jsme už neměli a výpočet druhé odmocniny také ne. Pro dokreslení ještě dodám, že žáci po škole chodili na pastvu, slečna učitelka pohrozila darebákům pohlavky, třebaže je nikdy nedala, mezi žáky byly velké sociální rozdíly a ulice byly téměř bez aut.

Moji generaci zasáhla průmyslová revoluce. V první třídě jsme měli ještě břidlicovou tabulku a pisátko, ale pak už jsme měli pera na násadce a pan školník chodil po třídách a doléval do kalamářů inkoust. Jednoho dne navštívil školu jakýsi podnikavý člověk a sklidil velký úspěch s prodejem dřevěných, jakoby plnicích per. Ta se sice neplnila, jen namáčela, ale pod perkem měla dřevěný jazýček, který pojal určitou zásobu inkoustu a pero psalo s méně častým namáčením. Začala se učit ruština a tělesné tresty se ještě praktikovaly. Do školy se samozřejmě chodilo šest dnů v týdnu a to pěšky. Když bylo odpolední vyučování tak my ze vzdálenějších končin jsme zůstali přes poledne ve škole, nosili jsme si chléb a dostávali jablka vypěstovaná na školní zahradě. Na vyučování si mnoho nepamatuji, ale uměli jsme plynně číst, v tom se pořádaly soutěže, počítat a ještě si pamatuji svou nechuť ke zpěvu. Ten jsem měl nerad a vždy jsem se snažil být vzadu, když jsme při harmoniu museli zpívat.

Druhou polovinu základní školy, osmiletka, jsem už absolvoval ve větším městě, kam jsme se přestěhovali. Dělalo mi dobře, když vědomosti a dovednosti získané na předchozí škole byly učiteli i spolužáky oceňovány, takže patrně ta první, vesnická škola, musela být dobrá. Učitelé této nově školy nám dali takové znalosti v předmětech jazyk český a matematika, že nám v pozdějším studiu ušetřili spoustu práce. Češtinu jsem měl ovšem i na střední škole, ale prakticky celou gramatiku, pravopis, tvarosloví a skladbu jsme si přinesli ze základní školy. Měl jsem postupně dva učitele, Byli přísní, ale naučili nebo donutili nás naučit se tak, že si valnou část pamatuji ještě dnes. Učili jsme se i množství básní a i ty se mi dodnes vybavují. Stejně důkladně byla učena i matematika, takže jsem se ji v prvém roce na střední škole skoro neučil. Zpychl jsem a doplatil na to. Ale zůstaňme u základní školy. Měl jsem rád dějepis a zeměpis a také fyziku. Opět díky dobrým učitelům. Neměl jsem rád chemii a biologii. Oboje učila postarší slečna učitelka, u mne s nevalným výsledkem. V ručních pracích jsem se naučil štupovat ponožky, přišít knoflík, uplést dečku z korálků a háčkovat. Z prací chlapeckých bohužel nic. Z hudební výchovy jsem si odnesl umění namalovat houslový klíč. Jinak pro mne noty zůstaly záhadou. Naše generace konala na konci osmé třídy tak zvané závěrečné zkoušky. V nárocích na přípravu si tato zkouška nezadala s přípravou na maturitu.

Ještě v průběhu základní školy mne maminka zapsala na angličtinu do jazykové školy. Učil jsem se ji nerad, stejně jako ruštinu. Ale zaseté semínko nezaschlo a později jsem pokračoval už o své vůli.

Co se týká školních didaktických pomůcek, ty sestávaly z tabule a křídy, učebnic a nástěnných obrazů. Chodilo se do kina celkem za směšný peníz. Stálo dvě koruny stejně jako holič. Doma jsme měli rádio a to pěkné, protože jsem propadl amatérské radiotechnice a poslouchal morseovku. Televize se začala teprve tu a tam objevovat. Ve městě byla velká a dobře vybavená knihovna a já spolu s mnohými dalšími jsem zcela propadl čtenářské vášni. Týdně jsem přečetl několik knih, a tak se stalo, že povinnou četbu v pozdějších letech jsem měl dávno přečtenou a to bylo mé štěstí, protože co bylo povinné, jsem odmítal.

Tímto dlouhým úvodem jsem chtěl trpělivého čtenáře uvést do doby krátce po válce a ukázat, že škola stála na pedagogickém sboru a že ten byl vesměs na vysoké úrovni. Učitelé byli opravdu vzdělaní a svým vystupováním získávali autoritu. Nepamatuji si, že by se do vyučování nějak zavlékala politika a když, tak jsme to přijímali jako pravdu, stejně jako valná většina národa. Protože rovnostářství ještě nenabylo samozřejmosti, tak děti bohatších rodičů nám proletářům občas dávaly najevo, že ony mají a jsou něco víc než ostatní. Ale to se časem vytratilo.

Byli jsme v denním kontaktu s přírodou už proto, že jsme bydleli v menším městě, ale chodili jsme i pracovat do školní zahrady, kreslit do přírody a na podzim jsme jezdili na bramborové brigády. Třebaže je na to dnes pohled všelijaký, jezdili jsme na ně rádi a dodnes se pamatuji, jak voněla čertem rozhazovaná zem. Pro mnohé to byl první kontakt s prací.

Po základní škole jsem bez problémů nastoupil na průmyslovku. Bylo to tak nějak samozřejmé, protože všichni kluci ze sousedství na ni chodili. Byla to i otázka prestiže. Byla jen jedna výjimka. Později se onen chlapec stal ředitelem tamního gymnázia. Na svoji školu jsme byli hrdi, už proto, že byla ve své specializaci výjimečná. Téměř všichni učitelé byli na slovo vzatí odborníci. Když zavřu oči, vidím před sebou řadu vážných mužů v oblecích,kteří se z nás se shovívavým nadhledem snažili udělat odborníky. Praktická cvičení jsme vykonávali ve školních dílnách a dobře vybavených laboratořích. S časovým odstupem se domnívám, že praktického vyučování mělo být ještě více než jeden den v týdnu. Chybělo více názornosti. Z obrázků v učebnicích jsme neměli dostatečnou představu o strojích a jejich činnosti. V tom nám snad dala nejvíce prázdninová praxe, kterou jsme vykonali v průmyslových závodech. Tento problém nedostatku názornosti a sepětí teorie s praxí jsem později pozoroval i na vysoké škole.

Počítali jsme na logaritmickém pravítku. Kalkulačky ještě nebyly. Zde nám byla velmi platná schopnost pamětního počítání a odhadu řádů, pokud to kdo ovládal. Kromě nástěnných obrazů a modelů či řezů strojů, které byly na chodbách a ve vitrinách, byla opět jen tabule a křída. S nástupem do naší školy byl vydán pokyn psát poznámky hůlkovým písmem. To nám už zůstalo napořád. Vyžadovalo se skicování obrázků od ruky a i tato dovednost mi později v mém vlastním učitelováním byla velmi platná. Chodili jsme do školy s rýsovacím prknem pod paží a pracovali s rýsovacími pery a tuší. Až v posledním ročníku jsme se dostali k rýsovacím stolům. Čtenářská mánie mi vydržela i nadále.

Nechci už pokračovat dál směrem k dalšímu studiu. Ještě ani tehdy se vnější podmínky markantně neměnily. Byla už poměrně běžná televize a docházelo k rychlému rozvoji motorizmu, ale to bylo asi tak vše. Když se zamyslím nad tím, k čemu později při bouřlivém rozvoji některých odvětví techniky došlo a jaký to mělo dopad na lidské chování, jsem na rozpacích, jak následky posuzovat.

Inženýrský věk, jak ho nazval Ivan Klíma, nastal podle mého soudu až v osmdesátých letech. Začaly se užívat kalkulátory a žáci jejich výsledky mnohdy přestávali porovnávat s realitou co do řádů. Nácvik pamětního počítání se vytrácel. Se zkracováním pracovní doby se zkrátila i doba vyučování. Televize zabírala stále více času a zmocňovala se vlivu na myšlení. Skladba dětí ve středních školách se ještě neměnila, odpovídala požadavkům doby. Počítačový věk nastoupil s dnes legračním počítačem IQ 151 i do škol.

Není snadné psát o dojmech z doby po politickém převratu. Jisté je, že rozvoj technologií všeho druhu je tak bouřlivý, že ho není ani možné sledovat, tím méně se mu rozumně přizpůsobit. Do škol vtrhl obchod. Co bylo včera moderní, je dnes již zastaralé. Obrovské peníze jsou vydávány za stále nové a nové počítače a na ně navázané didaktické pomůcky. Pedagogická veřejnost je přesvědčována, že jen tak je možno zaujmout pozornost žáků a naučit je kýženým vědomostem. Setkává se toto dogma s úspěchem? Jak se zdá z různých srovnání, výsledky jsou nevalné a sotva odpovídají vynaloženým nákladům.

Nerozumně a neorganizovaně vznikaly a vznikají nové a nové střední a vysoké školy v rozporu s potřebami společnosti, často jen jako produkt podnikatelských záměrů nebo jako obrana a pud sebezáchovy proti měnícímu se prostředí. Státní orgány za školství odpovědné ponechaly věcem volný průchod. Vzniklo množství gymnázií přijímajících kde koho. Zanikají učiliště a odborné školy v protikladu k potřebám podniků. Ministerstvo ztratilo svoji regulativní roli a zcela se podřídilo okamžitému tlaku trhu.

Nové technologie přes svůj pozitivní smysl v přístupu k informacím přinesly řadu velmi a velmi negativních hledisek. Snadnost získávání informací přináší povrchnost a ztrátu schopnosti budovat si vlastní názor. Přístup k pornografii a její vyhledávání na internetu přináší u obou pohlaví ztrátu úcty jeden k druhému. Velmi zhrubla mluva, a to i u dívek. Ale též se zjednodušila. Dětem chybí slovní zásoba. Půjde-li to tak dále, budou se vyjadřovat jen výhružnými skřeky. Děti přestávají číst. Ke zjednodušení jim nahrávají i někteří pedagogové s ústupem od náročnosti. Například pokusy se zjednodušením písma povedou zároveň k ústupu jemné motoriky a estetického projevu. Stejně tak tendence omezit výuku mateřského jazyka ve studiu tvorby slov a vět hoví jen celkové prohlubující se lenivosti.

Děti se přesouvají z reálného do virtuálního světa. Stále méně času tráví přirozeným pohybem, sportem a hrami. Třebaže jsem se sám styděl zpívat, uvědomuji si potřebu výuky hlavně opravdového zpěvu. Škola dříve žila zpěvem, a když jste šli kolem, vždy byl slyšet zpěv z některého okna. Dnes je možno slyšet spíše klapot kláves počítačů. Lidskou společnost obohatil další kontroverzní vynález a to mobilní telefon. Je s podivem, jak mnozí lidé dokázali existovat před mobilem. Denně můžeme slyšet spoustu naprosto zbytečných rozhovorů. Okamžitá dostupnost kontaktu připravila lidi o plánování činnosti a vede je k povrchnosti a nahodilosti. Nerad paušalizuji, možnost okamžitého kontaktu má i své výhody. Povšimněme si však například, jak mnoho lidí, sotva dosednou třeba v tramvaji na sedadlo, okamžitě vytahují mobil a kamsi nutně volají.

Obdobné problémy jsou s tělesnou výchovou. Třebaže osnovy umožňují navýšit počet hodin, málokterá škola tak činí a omezí se na povinné pensum. Než investovat do zdraví, raději investují do nových počítačových učeben. Úplně na okraji zůstává praktické vyučování a nácvik základních manuálních dovedností. I zde mnohé školy vyhoví sice RVP, ale jen tak, aby si příliš nekomplikovaly život. Je pravda, že prostředí pro některé činnosti je třeba vytvořit a zaplatit, ale investiční prostředky se přednostně stěhují k počítačům než třeba k pracovním stolům se svěráky. Různé akce jako Řemeslo žije, jsou opět spíše virtuálního charakteru, když se řemeslo ukazuje na obrazovce, než aby alespoň k základům se děti dostaly ve školní dílně.

A co učitelé? Jsou manipulováni, protože jsou manipulovatelní. Ministerstvo jako spásonosný nápad vytvořilo soustavu Rámcových vzdělávacích programů. Nebyla to zcela hloupá myšlenka a tam, kde se skutečně na jeho tvorbě podíleli všichni pedagogové a kde neformálně naplnili všechny předpokládané části, mohl přinést určitá pozitiva. Hlavně v tom , že se škola a její pracovníci sjednotili. Kolik ale takových škol bylo? Často se na tvorbě ŠVP podílelo jen několik pracovníků a některé školy ho více či méně opsaly od druhých. V obsahové stránce se ale vcelku nic nezískalo. Vše už bylo dávno objeveno. Jen vzniklo několik nových termínů, to aby věc byla veřejnosti obtížněji pochopitelná.

Školství by mělo podle mého názoru přibrzdit. Mělo by vést své pracovníky ke zdokonalování toho, co se dlouhými léty osvědčilo. Školské orgány, pokud ještě zbyly, by se měly zaměřit na pomoc školám a učitelům, ale ne tím, že jim budou předkládat metodické pokyny k bezduchému opakování. Učitel je přece osobnost a nikdo od něho nemůže požadovat memorování předepsaného názoru. Právě tím, že se dobere vlastního názoru, tím je také schopen ho věrohodně interpretovat a předat žákům. Nenuťte učitele k uniformnímu chápání například dějin.

Časem se mi podařilo shromáždit několik starých učebnic. Ještě z první republiky. Musím konstatovat, že byly dokonalé. Neměly zdaleka takové možnosti grafické, jako mají učebnice dnešní. Byly ale velmi kompaktní. Nebyl v nich žádný balast. Kompaktnost a jednota byly dány jediným autorem. Dnes se na učebnicích obvykle podílí kolektiv autorů a grafika je dokonalejší, ale oproti starým učebnicím jim něco chybí. Jakési kouzlo jednoduchosti.

Za povšimnutí stojí i kalkulace doby použitelné ke vzdělávání. Jestliže moje generace měla k dispozici šest dnů v týdnu, pak dnešní má jen dnů pět. To představuje při sedmnácti letech studia, tedy včetně vysoké školy, nějakých sedm set dní, tedy asi dva roky. Dva ztracené roky, které by při studijním využití nutně přinesly množství vědomostí, dovedností a návyků, které dnešní mladá generace postrádá! Vracet se paušálně ke starému systému by asi dnešní zpohodlnělá společnost nechtěla. Nicméně vyčíslená ztráta by alespoň měla vést k zamyšlení. Den navíc by nemusel být nutně tráven ve škol, ale mohl by být využit k samostudiu, plánované četbě, dostupným pracím, pokusům, psaní referátů atd. Samozřejmě by to přinášelo více práce i pedagogům a školské orgány by to musely organizačně i finančně zabezpečit. Ovšem přijmu i námitku, že v době, kdy žijeme déle, není třeba nikam spěchat. Je to věc názoru.

V závěru chci říci, že jsem se pokusil ukázat školství tak, jak jsem se s ním setkal v roli žáka i učitele. A z toho všeho, co jsem se snažil ukázat, považuji za nejpodstatnější doporučení: nedržme školy a učitele na krátké oprati, snažme se spíše jen lehce usměrňovat běh procesu nabývání vzdělání.

Zároveň se přimlouvám za to, aby se k dětem ve větší míře vrátilo umění, aby více zpívaly, malovaly, modelovaly. Aby se dětem přiblížila manuální práce všeho druhu a tím se jim usnadnila volba povolání. Aby se více pěstovala estetika, tělesná výchova, humanita. Aby ze škol nevycházeli jen polovzdělaní počítačoví odborníci žijící ve světě virtuální reality a aby doba Úsvitu robotů a zániku lidstva prof. Kevina Warwicka nastala co nejpozději.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger