Jana Poláchová Vašťatková a kol.: Autoevaluace v praxi českých škol

čtvrtek 30. srpna 2012 · 0 komentářů

Jak doopravdy vypadá autoevaluace v práci českých škol? Přispívá k jejich rozvoji? Není to jen plnění formální povinnosti dané školským zákonem? Lze za autoevaluaci považovat „pouhé“ použití „výzkumné“ metody, oznámení „čehosi zjištěného“ na pedagogické radě, vytvoření zprávy…? Předkládaná publikace by vám měla pomoci při hledání odpovědí na výše naznačené otázky, neboť po krátkém, ale potřebném teoretickém vstupu do problematiky obsahuje příběhy škol, v nichž již autoevaluace po delší či kratší dobu pomáhá řídit a rozvíjet kvalitu práce.


Zdroj: Poláchová Vašťatková J. a kol.: Autoevaluace v praxi českých škol. Praha: NÚV, 2012, str. 7–8. ISBN 978-80-86856-91-9.


Kniha je shrnujícím výstupem jedné z dílčích aktivit projektu AUTOEVALUACE – Vytváření systému a podpora škol v oblasti vlastního hodnocení aneb Cesta ke kvalitě (2009–2012). Je určena všem pedagogickým pracovníkům škol, ředitelům i dalším členům vedení a zájemcům z řad odborné i laické pedagogické veřejnosti.

Vedoucí autorského kolektivu a editorka se v úvodu obrací ke čtenářům: „Tato publikace směřuje především k vám, milí čtenáři, kteří jste začínajícími učiteli a tím i „začátečníky v autoevaluaci“, neboť zatím máte s fungováním škol veskrze jen žákovské/studentské zkušenosti. V průběhu pregraduálního učitelského studia jste ale jistě diskutovali důležitost využívání zpětné vazby při učení i při řízení práce školy (např. v didaktice, psychologii či školském managementu). Vždyť bez znalosti toho, jak na tom škola je, co se v ní daří více a co méně, nemá cenu plánovat její budoucnost. Z tohoto pohledu je autoevaluace pro české školy (jako relativně autonomní organizace) nezastupitelným počinem. Jako začínající učitelé nastupujete do škol, z nichž každá je svým způsobem zcela jedinečná. Nemohli jste se tedy během studia úplně přesně připravit na aktivity, kterých se tam budete účastnit. Nicméně se od vás očekává, že se v krátkém čase dokážete v chodu školy nejen orientovat, ale i zapojit. To znamená i „naskočit“ do již ve škole „rozjetých“ autoevaluačních procesů. A to v různých rolích, např. jako pasivní účastníci – respondenti v prováděných šetřeních, jako vykonavatelé úkolů zadaných evaluačním týmem (třeba distributoři různých dotazníků), jako konzumenti výsledných poznatků, ale dokonce i jako aktivní činitelé – členové evaluační skupiny.

K prospěšnosti a provádění autoevaluace se v českém prostředí vztahuje řada dostupných odborných publikací, ale také různých „prakticistních“ návodů, doporučení, slibně vylíčených představ… Jen skutečný obrázek toho, jak je autoevaluace ve školní praxi realizována, zatím chybí. Možná i vy si v této souvislosti kladete některé z následujících otázek: Jak doopravdy vypadá autoevaluace v práci českých škol? Přispívá k jejich rozvoji? Není to jen plnění formální povinnosti dané školským zákonem? Lze za autoevaluaci považovat „pouhé“ použití „výzkumné“ metody, oznámení „čehosi zjištěného“ na pedagogické radě, vytvoření zprávy…? Předkládaná publikace by vám měla pomoci při hledání odpovědí na výše naznačené otázky, neboť po krátkém, ale potřebném teoretickém vstupu do problematiky obsahuje příběhy škol, v nichž již autoevaluace po delší či kratší dobu pomáhá řídit a rozvíjet kvalitu práce. Umožní tak nahlédnout na realizaci autoevaluačních procesů v konkrétních školách. Abyste bez problémů porozuměli významu a průběhu autoevaluačních procesů, a tedy i tomu, o čem příklady z praxe škol pojednávají, seznámíte se v publikaci nejprve se základními teoretickými poznatky o autoevaluaci. K nim patří i skutečnost, že mimo jiné lze na autoevaluační dění nahlížet jako na realizaci žádoucích změn. Z tohoto pohledu byste měli být schopni začlenit se při vstupu do školní praxe do té z fází změny, která právě ve škole probíhá.

Hlavní struktura publikace je rozčleněná do 10 kapitol a dvou příloh. První kapitola zasazuje autoevaluaci do kontextu dalších evaluačních procesů probíhajících ve školství. Druhá kapitola objasňuje základní teoretické poznatky o autoevaluaci škol pro „začátečníky“. Objasňuje význam práce se zpětnou vazbou při řízení relativně autonomní školy, vysvětluje realizaci autoevaluačních procesů jako nedílnou součást péče o kvalitu školy, popisuje fáze a technologii autoevaluace.

Třetí a čtvrtá kapitola nahlížejí na autoevaluaci školy jako na řízení změny, pojednávají o třech základních fázích změny (iniciace, implementace, inkorporace). Nejprve jsou uvedeny teoretické vstupy, které jsou následně v rámci čtvrté kapitoly dokresleny vhodnými ukázkami z aktuální školní praxe, úryvky z příběhů českých škol vytvořených v průběhu projektu Cesta ke kvalitě. Ukázky dokreslují text knihy v tom, jak rozmanitě mohou v českých školách probíhat jednotlivé fáze autoevaluace jako řízené změny. V závěru této části publikace je zdůrazněn význam autoevaluace pro rozvoj kvality práce školy.

Obsahem i rozsahem vydatná část textu pak zahrnuje soubor příkladů z praxe škol vytvořené mými kolegy, autory příběhů (v projektu též nazývanými jako garanti příkladů): Milenou Dolejskou, Miloslavem Nekvapilem, Michaelou Prášilovou, Zorou Syslovou a Danielou Vrabcovou. Byly vybrány takové příběhy, které dokreslí pestrost autoevaluačních procesů v těch druzích i typech škol, kterým pedagogická (a výzkumnická) i laická veřejnost zpravidla tolik pozornosti nevěnuje. Konkrétně se jedná o příběh málotřídní školy, o příběh sloučeného subjektu mateřské a základní školy (záměrně tedy není v knize zahrnuta „čistá základní škola“, které již byla věnována řada takto zaměřených výzkumů), základní umělecké školy, o příběh sloučeného subjektu gymnázia a střední pedagogické
školy a konečně o příběh obchodní akademie a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky.

Jsou představeny příběhy z běžné praxe škol v různých městech, krajích, ve kterých je děj popisován nepřikrášleně, nejedná se o „ódy na radost“. Každý příběh vznikal více než 18 měsíců a zahrnuje jak pozitiva autoevaluace, tak i „pokusy“, které se nejprve nedařily a teprve až s postupem času, po obtížném hledání, vedly k dalšímu rozvoji školy. V příkladech se také projevuje, jak důležitá je autoevaluace právě tím, že poskytuje široké spektrum příležitostí k učení jednotlivců i ke společnému učení lidí ve školách (učení se při řešení problémů, učení se od ostatních, učení se i z vlastních chyb, ale i učení se chyby si přiznat a odstraňovat…). Důležitou součástí každého příběhu jsou jeho přílohy, původní dokumenty škol, dokreslující podstatné záležitosti, do kterých autoři z pochopitelných důvodů nijak nezasahovali a jsou tak ponechány v původní, autentické podobě (a i bez jazykových korektur). Na tomto místě bych ráda poděkovala všem popisovaným školám za důvěru, jejich ochotu a otevřenost a také za to, že daly své dokumenty k dispozici ostatním kolegům. I když představené příběhy zaznamenávají jen dílčí výsek z české školské reality, mohou být zdrojem cenných poznatků pro všechny zájemce o problematiku.

Závěrečná kapitola publikace zvažuje možnou budoucí podobu autoevaluace v českém prostředí. Následuje shrnutí v knize použitých zdrojů informací a jmenné seznamy všech škol popisovaných v průběhu aktivity „Vytvoření kategorizované elektronické databáze příkladů řízení kvality“, autorů příběhů a všech recenzentů, kteří svým dílem významně přispěli ke vzniku příběhů.

Nyní záleží jen na vás, na čtenáři samotném, jak pozorně budete knihu číst a zda z ní načerpáte inspiraci, převezmete nebo adaptujete návod, či se jen ujistíte, že i v jiných školách se odehrávají vám již známé děje.“

Jana Poláchová Vašťatková


Postupně se s jednotlivými inspirativními příklady seznámíme.

Celý text publikace najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger