Jana Straková: Jak by měla ČR reagovat na doporučení OECD ke spravedlivosti ve vzdělávání

středa 24. října 2012 · 2 komentářů

Článek Posilování spravedlivosti ve vzdělávání – doporučení OECD si kladl za cíl poskytnout české odborné veřejnosti přehlednou informaci o tom, jak země OECD přemýšlejí o spravedlivosti ve vzdělávání, jaké problémy řeší a jak k jejich řešení přistupují. Tento text hledá odpověď na otázku, jak by mohla či měla na uvedená zjištění reagovat Česká republika a co nám brání v tom se s nespravedlivostí českého vzdělávacího systému začít efektivně vyrovnávat.

Data z mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností, z mezinárodních statistik, z examinací OECD a jiných mezinárodních organizací v České republice nade vší pochybnost ukazují, že Česká republika patří k zemím, kde je spravedlivosti ve vzdělávání věnována malá pozornost a kde je situace z hlediska spravedlivosti v řadě ohledů horší, než je ve vyspělém světě běžné. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda to je pro nás významné zjištění, nebo zda tomuto aspektu fungování vzdělávacího systému a potažmo celé společnosti nadřazujeme aspekty jiné. Pokud to budeme považovat za důležité, měli bychom se v prví řadě lépe poučit o tom, jak situace v České republice z hlediska spravedlivosti skutečně vypadá.

Mezinárodní statistiky a pohledy zahraničních pozorovatelů jsou důležité, ale neposkytují dostatečně detailní informace k tomu, abychom mohli identifikovat příčiny a hledat efektivní řešení. Víme málo o tom, jaké děti navštěvují praktické školy a jak by se těmto dětem dařilo v běžných základních školách, jaké děti nenavštěvují mateřské školy a jak by se jejich školní výsledky zlepšily, kdyby mateřské školy navštěvovaly, jaké děti odcházejí na víceletá gymnázia a jak se stejně disponovaným dětem daří na základních školách, jak probíhá přijímání dětí do výběrových škol a tříd a kolik výběrových škol a tříd vlastně v povinném vzdělávání máme, jaký mají tyto výběrové třídy vzdělávací efekt. Nevíme vůbec nic o tom, jak se daří dětem nějakým způsobem znevýhodněným a zda se jim ve školách dostává odpovídající podpory. Systematicky nezkoumáme, jak velké jsou rozdíly mezi jednotlivými regiony a čím jsou tyto rozdíly způsobeny. Bez toho, abychom získali podrobné informace, budeme odkázáni k tomu, že naše argumentace bude stále založena na našich osobních přesvědčeních, místo aby vycházela z faktických skutečností. O tom, kam tato praxe vede, se přesvědčujeme při každé debatě k tomuto tématu.

Debaty o spravedlivosti ve vzdělávání jasně ukazují, že v České republice vůbec nejsme zvyklí a bohužel ani ochotní věcně argumentovat a domlouvat se spolu na identifikaci problémů a na cestách k jejich řešení. Každé důležité téma okamžitě pohřbíme tím, že se rozdělíme do vyhraněných zájmových skupin a pustíme se do boje. Dříve, než jsme si položili otázku, zda nám připadá současný stav uspokojivý, zda si ho umíme obhájit, než jsme se začali pídit po dalších informacích, které by nám umožnily mu lépe porozumět, už zde máme nepřátelské skupiny: obhájce víceletých gymnázií, odpůrce víceletých gymnázií, asociaci speciálních škol, příznivce inkluzívního vzdělávání, lobby odborných škol a zastánce všeobecného vzdělávání…

Diskuse mezi znepřátelenými skupinami je velmi nevěcná a emotivní a záhy se dostává do osobní roviny. Examinátoři OECD říkali, že málokde nabývají odborné spory tak osobní charakter jako v České republice. U nás zkrátka na domlouvání nevěříme. Stavíme na tom, že nad svými odpůrci musíme zvítězit a našim odpůrcům své vidění světa vnutit silou. A podle toho to také vypadá. Když nějaká strana „zvítězí“, druhá část komunity „se podřídí“ v nejlepším případě zcela formálně. Pak se změní vláda a začínáme bojovat zase od začátku.

Zahraniční zkušenosti ukazují, že při úsilí o zvyšování spravedlivosti nemají naději na úspěch dílčí opatření nebo kosmetické úpravy. Výsledku je možno dosáhnout pouze prostřednictvím komplexního systému vzájemně provázaných kroků. Takový přístup není možný bez zásadní změny v pohledu na úkoly veřejného školství. A ta bude v našem případě mimořádně obtížná. V České republice tradičně přemýšlíme o vzdělávacím systému jako o sítu, které má (velmi spravedlivě) nasměrovat děti do vzdělávacích větví odpovídajícím jejich schopnostem. Odpovídajícím způsobem přemýšlíme o hodnocení výsledků vzdělávání, o motivaci, o nastavení rolí jednotlivých aktérů: Hodnocení chápeme primárně jako prostředek výběru. Zodpovědnost za výsledky žáků velmi často přičítáme rodině a řídíme se heslem „když rodina nefunguje, škola nemůže nic dělat“. Motivaci stavíme velmi často na trestu nebo obavě z neúspěchu. Vzpomeňme si na všechny ty debaty o tom, že je třeba zpřísnit přijímací zkoušky na střední školy, aby se děti bály, že neuspějí, a z toho důvodu lépe pracovaly na základní škole.

Systém, který staví do centra svého konání úspěch každého dítěte, vychází ze zcela odlišných principů. S rodiči se snaží spolupracovat za každou cenu, i v situacích, kdy je to opravdu obtížné. Východiskem pro práci učitele je postoj, že zodpovědnost za úspěch dítěte vždy nese škola, protože ta musí být schopná pracovat s každým dítětem bez ohledu na jeho rodinné zázemí. Hodnocení není používáno jako prostředek k selekci, ale jako informace o pokroku dítěte, která slouží jako zpětná vazba učiteli a je poskytována i dítěti a jeho rodičům spolu s informací, jak se dále zlepšovat. Takový systém hodnocení s sebou nese zásadní změnu ve vztazích mezi učiteli a žáky, protože vyžaduje důvěru a staví všechny aktéry: žáka, rodiče a učitele do role spolupracovníků, nikoli protivníků.

Tyto principy působí v České republice jako science-fiction, ale v řadě systémů jsou v pedagogické komunitě opravdu sdíleny. Jejich naplňování v praxi je samozřejmě obtížné. A to přesto, že k němu mají učitelé ve většině vyspělých zemí podstatně lepší podmínky, než mají učitelé v našich školách.

S problémy nespravedlivosti vzdělávacího systému se potýkají všechny vyspělé země. Pedagogické komunity jsou zpravidla zajedno, že je třeba je řešit, i když si dobře uvědomují, že je to velice těžké. Jak se k tomuto problému postavíme my v České republice, záleží hodně na tom, zda budeme ochotni o něm spolu hovořit a hledat konsensuální řešení s tím, že využijeme zkušeností a vědomostí všech aktérů – ke spolupráci, nikoli k tomu, abychom se vzájemně utloukli.


Jana Straková, Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, PedF UK, jana.strakova@pedf.cuni.cz

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger