Tereza Dědinová: Syndrom vyhoření

středa 20. února 2013 ·

Představte si, že jste získali svou vysněnou práci. Je to až neuvěřitelné, ale podařilo se! Ihned po ukončení vysoké školy nastoupíte na místo, o kterém si dokážete představit, že vás bude naplňovat dalších dvacet let. Všechno, co v práci děláte, má jasný smysl. Víte, že pomáháte ostatním k lepšímu a důstojnějšímu životu a co více, výsledky jsou viditelné.

Zdroj: Vzdělání.cz 12. 10. 2012


Co víc si přát? Vaše práce je pro vás zároveň koníčkem, a tak vám nijak nevadí obětovat jí i něco ze svého volného času – vždyť něčím takovým jste se dobrovolně zabývali i během studia…A teď vám za to dokonce platí. Na kolegy si také nemůžete stěžovat, pomáhají vám překonat nelehké začátky a pomalu se stávají více přáteli než pouhými spolupracovníky. Nejeden večer trávíte společně u láhve vína a máte radost, když je můžete vyslechnout a pomoci jim vyřešit problémy, které se čas od času objeví v životě každého z nás.

Myslíte si, že toto je ideální stav? Tak si dejte pozor: Jste ideálními kandidáty na syndrom vyhoření!

Syndrom vyhoření (Burnout) je starý problém, psychologie se jím ale zabývá až od 80. let minulého století. Poprvé ho definoval americký psychoanalytik německého původu Herbert J. Freudenberger v dnes již slavném článku Staff Burnout v časopise Journal of Social Issues. Díky tomu se v letech následujících této nemoci začala věnovat pozornost, jakou si v dnešním rychlém a náročném světě zaslouží. To vedlo jednak k podrobnému popisu vývoje syndromu vyhoření, jednak k jeho následkům a možnostem prevence.


Syndrom vyhoření následuje po fázi nadšení a maximální obětavosti

Pokud pracujete jen tak, aby se neřeklo, a s ničím si neděláte těžkou hlavu, syndromu vyhoření se bát nemusíte. Obtěžovat vás bude spíše rutina a pocit nesmyslnosti činnosti, kterou trávíte třetinu svého dospělého života.

Naopak v přímém ohrožení jsou lidé, kteří do práce dávají celé srdce i duši. Typicky ohroženým druhem jsou takzvané pomáhající profese – zdravotníci (lékaři, zdravotní sestry, fyzioterapeuti apod.), učitelé, sociální pracovníci a lidé, kteří pracují v týmech.

Nikoli náhodou značnou část obětí syndromu vyhoření tvoří zaměstnanci v neziskovém sektoru – tj. typicky lidé s velkými ideály a obětavostí (do neziskovky s představou rychlého a snadného výdělku pracovat nepůjdete).

Ve všech těchto profesích hrozí přílišná citová angažovanost v osudech klientů a s ní související emoční vyčerpání, které jednou zákonitě přijde – nelze se rozdávat donekonečna.

Následuje potom opak dosavadního přístupu – vzrůstající lhostejnost i k těm nejnaléhavějším případům, otupělost a pocit, že si vaší práce nikdo dostatečně neváží. K tomu se postupně přidává sklíčenost, negativní vztah k práci i k sobě samému, nesoustředěnost, zapomínání a apatie. K dalším navenek viditelným příznakům patří očividná ztráta energie, pesimistický postoj ke světu, chladné jednání s lidmi, přecitlivělost, ztráta objektivity a nespolehlivost.

To všechno může vést k výtkám ze strany zaměstnavatele a často i k propuštění, lidem kolem vás se zdá, že jste se najednou bezdůvodně proměnili v úplně jiného člověka.

Přitom to není vaše vina, ale nemoc vyvolaná přílišným osobním nasazením!

Vyhoření si můžeme představit jako ztrátu vůle a motivace. Zničená motivace má za následek vzrůstající neschopnost zmobilizovat vlastní zájem a schopnosti pro danou profesi a kontakty s ní související.


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger