Marek Lauermann: Uzavřená škola je na vše sama

čtvrtek 25. července 2013 ·

„Mezi rodiči a učiteli v českých školách existuje obrovský příkop,“ říká v rozhovoru Jany Lachmann pro časopis Moderní vyučování Marek Lauermann, který tři roky pracoval jako zástupce ředitelky pro komunitní rozvoj v ZŠ Jihomoravské náměstí v Brně. Co by tento příkop mohlo pomoci přemostit a jak se daří komunitním školám v českém prostředí, může jistě zajímat především ředitele.

Zdroj: www.rodicevitani.cz 30. 5. 2013


Co si představit, když se řekne komunitní škola?

Pro mě je to škola, která umožňuje volný tok dovedností, znalostí a prostředků mezi různými hráči v komunitě, a už je to samospráva, rodiče nebo podnikatelé. Ti všichni si mezi sebou mohou být velmi prospěšní, když se znají, pravidelně se setkávají a vědí, co potřebují jeden od druhého. Škola je v tomto schématu takovým pomyslným centrem, kde se všechny tyto skupiny mohou bavit o tom, jak zkvalitnit prostředí, ve kterém žijí. Plní tak prapůvodní roli jako centra vzdělanosti a setkávání lidí…


Kdy se české školy obvykle začínají o myšlenku komunitní školy zajímat?

Často k tomu dospějí tak, že cítí potřebu dělat „věci jinak“ nebo potřebují najít partnera, který by jim pomohl překonat těžké období. Například situaci, kdy jim klesá počet žáků. Znám několik škol, které měly velmi špatnou pověst a z této pozice začaly svou transformaci. Změna ve škole většinou začne tím, že je někdo nespokojený. Buď to jsou rodiče nebo učitelé nebo je to zřizovatel. Základem rozvoje ale vždy je, že někdo stav jasně pojmenuje.

Jaké výhody přináší myšlenka komunitní školy škole samotné?

Koncept komunitní školy má jednak ekonomický potenciál. Škola může například využít svou volnou kapacitu ke vzdělávání dospělých a má ekonomický benefit z toho, že lidé platí za kurzy, které se v ní konají. Jestliže školy spolupracují s nějakým velkým zaměstnavatelem a vzdělávají jeho zaměstnance, tak se vytváří dobré pouto například pro sponzoring. Dobré vztahy se zúročí i v dalších oblastech rozvoje. Škola například může využívat potenciál rodičů jako dobrovolníků. Jde ale také o provázání školního vzdělávacího programu s životem vně školy. Když škola pomáhá vyřešit nějaké sociální problémy v daném místě, tak se jí to zpětně vrací na zkvalitnění prostředí, ve kterém žije…


…Kde by měl ředitel školy začít, pokud chce posílit komunitní dimenzi školy?

Prvním krokem je přesvědčit sbor o tom, co chci dělat a co tím škola získá. Začal bych vyjmenováváním benefitů a vzal bych to přes ekonomické dopady. Další podmínkou je mít na své straně zřizovatele. To je křižovatka, kterou musíte přejít. Pokud je tam tak hustý provoz, že to nejde, tak nemá smysl se o to ani pokoušet. No, a další podmínkou je vize o tom, jaká by škola měla být.

Mít vizi zní trochu odtrženě od reálného světa. Jak by taková vize komunitní školy měla vznikat?

Je především třeba znát prostředí komunity. Měla byste být schopná číst v potřebách daného místa a velice dobře rozumět tomu, co se tam děje. Pokud nejste z daného prostředí, tak byste měla použít nějaké rozšířené techniky například SWOT analýzy k tomu, abyste ho zmapovala. Škola si musí stanovit výchozí bod. Často je problém, že si škola nepřizná, že nějaké problémy existují. Zameteme je pod koberec s vírou, že zmizí. Ale ony nezmizí, naopak rostou. Kdybychom problémy neskrývali, možná bychom našli nějakého partnera v rodičích nebo ve veřejnosti.

A co když není škola schopna problémy rozpoznat?

Tím se dostáváme k druhému bodu – když je škola uzavřená, tak tam nikdo nepřinese pohled z vnějšku. A stále platí to, že pod svícnem je tma. Když dvacet let žijete ve stejném modelu, tak si neuvědomíte, že je nějaký problém. Vy ho prostě nevidíte. Vše stále jede, děti pořád chodí… Školství je velmi pomalu jedoucí stroj, když začnete s nějakou změnou, tak se projeví za osm až deset let. Vy musíte chtít školu otevřít.

Není také dobré začít nějakou konkrétní akci?

Je několik osvědčených technik. Musíte rodičům dát zažít nejdříve něco příjemného. Většina rodičů školu vnímá jako místo, kam dávají děti, nebo s ní mají spojené vlastní, většinou nepříjemné, zážitky z dětství. Potřebují získat pocit, že se ve škole něco smysluplného děje. Ale už v okamžiku příprav musíte vědět, co byste pro ně mohla připravit. Během mapování zjistíte, jestli je třeba mezi rodiči malá skupinka „pozitivní deviace“ – několik málo rodičů, kteří to chtějí dělat jinak a s nimi něco naplánovat. Většinou vycházíte z toho, že už máte někoho v cílové skupině a reflektujete, co vám říká. Nebo vnímáte, co on si myslí o tom, co vy navrhujete.


Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

3 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
25. července 2013 v 22:51  

Tak ten pán "tři roky pracoval jako zástupce ředitelky pro komunitní rozvoj v ZŠ Jihomoravské náměstí v Brně".
Tož to je fakt dlouhá a uspěšná kariéra na to, aby nás mohl oblažovat svými planými nicneříkajícími frázemi...

Erich Kleibl řekl(a)...
14. prosince 2013 v 22:35  

...A jsou lidé, kteří mají celoživotní bohatou praxi a oblažují nás ještě tupějšími frázemi, či přímo lžou.

Anonymní řekl(a)...
19. října 2014 v 23:11  

Erichu,diky za podporu.Ten anonym zni trochu jako smokovsko-becanovske brblani,ktere netreba brat prilis vazne.A tak to ani neberu.:-))

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger