Zbavte se závislosti na cukru!

sobota 30. listopadu 2013 · 0 komentářů

Závislostí na cukru se zabývá nová kniha Martiny Fontana Sladká droga. Cukr se totiž stal novodobou návykovou látkou. Německá výživová poradkyně v knize popisuje, jak k tomu došlo, a radí, jak návyk překonat. Nakladatelství Portál vydává Sladkou drogu symbolicky 14. listopadu, na Světový den diabetu.

Každý Čech spotřebuje průměrně 40 kilogramů rafinovaného cukru ročně. Z toho pouze 15 % použije ve své vlastní domácnosti na vaření, ke slazení. Zbytek nám dodává potravinářský průmysl v nealkoholických nápojích, sladkostech, ale také skrytě v minerálkách, hotových pokrmech, jogurtech a v mnoha dalších produktech. Potravinářskému průmyslu se zatím daří zabránit tomu, aby se cukr stal oficiálně uznávanou látkou, na niž si lze vypěstovat závislost.

Autorka popisuje, proč jsme závislí na cukru. Sladké dobře chutná a zdá se nám, že cukr pozitivně ovlivňuje naši náladu. To, co děláme rádi, v nás vyvolává příjemný pocit a v mozku se ukládá jako zvyk. Když opakovaně jíme sladké, mozek začne vylučovat látku dopamin, zodpovědnou za pocit štěstí. Dobrá nálada tedy není vyvolána látkami obsaženými v čokoládě, ale „drogami“, které v těle sami vytváříme. Čtenáři mohou v knize pomocí testu zjistit, zda jejich konzumace sladkostí už je závislostí.

Sladká droga vysvětluje také rozdíly v příjmu energie. Sacharidy jsou našimi základními živinami. Vyskytují se v rostlinné potravě, v ovoci a zelenině, obilí, mléčných produktech. Naše tělo z glukózy, která je v nich obsažena, dokáže snadno získat energii. Průmyslově vyráběné cukry jsou ale jen prázdné kalorie, bez vitaminů a minerálních látek. Dodávají tělu pouze rychlou energii, jejich zpracování však tělo velmi zatěžuje.

Důležitá kapitola knihy se věnuje zdravotním důsledkům nadměrné konzumace cukru, jako je nadváha, obezita a zvláště cukrovka 2. typu. Jí onemocní téměř výhradně lidé s nadváhou, kteří se dlouho špatně stravují. Ti tvoří 95 % všech diabetiků. Pokud však změní stravování, mají dobrou šanci, že se jejich slinivka a buňky vzpamatují a budou moci fungovat bez inzulinu.

Autorka varuje před některými reklamními taháky potravinářského průmyslu, které však se zdravou výživou nemají nic společného, např. slogany „bez přidaného cukru“ nebo „light“. Současně radí, jak jim nepodlehnout: nahlížet kriticky na reklamní spoty, číst si složení produktů nebo využívat internetové stránky jako www.bezpecnostpotravin.cz či www.zdravapotravina.cz.

A k tomu Fontana v knize uvádí množství dalších tipů a triků, jak se závislosti na cukru zbavit. Radí, jak začít vařit ze zdravých a čerstvých surovin tak, aby nás to bavilo a jídla dobře chutnala. Varuje před různými dietami, které dlouhodobě nefungují. Místo toho doporučuje začít s duševním „přeprogramováním“: uvědomit si, kdy jíme, aniž bychom měli hlad, jaké myšlenky nás při tom provázejí, co bychom rádi změnili a jakých cílů tím dosáhneme.

Špatné programy nejlépe poznáme, když si je sepíšeme a nahradíme je zdravou alternativou. Častým pročítáním tohoto seznamu budeme posilovat svoji motivaci změnu uskutečnit a vytrvat. Návyk se ze změny stane za třicet až šedesát dní. Vydržet nám pomůže také dechové a odvykací cvičení, boj s abstinenčními příznaky, pohyb a relaxace.

Kniha obsahuje mnoho konkrétních příkladů, které objasňují nebezpečí, jež nám při nadměrné konzumaci cukru hrozí. Autorka je do knihy vybrala úmyslně: „Přála bych si, abyste nalezli svůj vlastní zdravý stravovací styl tak jako já. Svoji změnu jsem realizovala již před více než deseti lety. Od té doby jsem „čistá“, stravuji se bez cukru a cítím se zdravější než kdykoli předtím. Vyřešil se i můj problém s váhou, od té doby jsem již nikdy nepřibrala. Nový způsob chování mi natolik přešel do krve, všechno to již funguje automaticky. A v klidu.“


Ukázka

Marina, 58 let
Mnoho let jsem se nemohla dívat na televizi, aniž bych u toho nemlsala. Jakmile jsem zapnula televizi, ozvala se ve mně podivná automatická chuť na čokoládu. Samozřejmě jsem s ní vždy chvíli bojovala, protože jsem se chtěla chovat rozumně. Bylo to ale, jako kdybych proti této touze neměla vůbec žádnou šanci. Velmi rychle jsem rezignovala a přinesla si něco na mlsání. Chovala jsem se, jako bych byla na dálkové ovládání, a příliš mnoho jsem jedla. Nakonec jsem samozřejmě měla černé svědomí a zlobila jsem se sama na sebe. Náhodou jsem přišla na to, že se mohu chuti na sladké bránit tak, že s ní „budu hovořit“. Zní to možná zvláště, mně to ale velmi pomohlo.

Odvykací cvičení: Pokud máte v určitých situacích opakovaně pocit, že musíte mlsat, snažte se s vaší chutí/touhou hovořit: „Dobrý den, tak už jsi tu zase. Prima, že už ti nemusím podléhat! Můžeš odejít.“

O autorce: Martina Fontana (1967) žije v Berlíně. Pracovala v marketingu, dnes působí jako výživová specialistka.

Více o knize včetně ukázek najdete ZDE. Titul Sladká droga vychází současně jako e-kniha.

Poruchy řeči v předškolním věku a jejich náprava

pátek 29. listopadu 2013 · 0 komentářů

Tematická rešerše z Pedagogické bibliografické databáze Pedagogické knihovny J. A. Komenského v Praze. Najdete v ní 17 zajímavých článků na velmi aktuální téma. Bohužel dětí s poruchami řeči je čím dál víc. Přicházejí s nimi dokonce i do 1. třídy.

Několik příkladů z rešerše:

Mluvit není jen vyslovovat [To speak is not just to pronounce] / Jitka Tučková; [Autor interview] Marie Těthalová – čeština
In: Informatorium : časopis pro výchovu dětí od 3–8 let v mateřských školách a školních družinách – ISSN 1210-7506 – Roč. 20, č. 8 (2013), s. 8–11.

Rozhovor s klinickou logopedkou Jitkou Tučkovou. Logopedická prevence v mateřských školách. Logopedie je chybně vnímána jako úprava vadné výslovnosti, avšak jde o poruchy řeči obecně. Vývoj řeči je podporován pohybovým a rozumovým rozvojem dítěte, zde je působení mateřské školy významné. Dítěti nelze poskytovat přemíru podnětů, je nutné vybírat dobré zdroje (např. dobré dětské časopisy). Jednoduchost slov a pestrost obrázků bývají nejúspěšnější. Jitka Tučková je i autorkou knížek říkanek pro upevnění hlásek.

K rozvoji řeči potřebují děti kvalitní podněty [Children need quality stimuli for the development of speech] / Dana Kutálková, [Autor interview] Marie Těthalová – čeština – Obsahuje bibliografické odkazy
In: Informatorium : Časopis pro výchovu dětí od 3–8 let v mateřských školách a školních družinách – ISSN 1210-7506 [CZ] – Roč. 14, č. 6 (2007), s. 6–7.

Vývoj dětské řeči – jednotlivé etapy a jejich znaky. Podmínky pro rozvoj obsahově bohaté řeči. Negativní působení dlouhodobého vysedávání dětí u televize či počítače. Nejčastější vady řeči u předškolních dětí. Možnosti odhalení vad a jejich nápravy v mateřské škole. Výuka cizích jazyků v předškolním věku. Vliv řečové poruchy na život v dospělosti. Prevence a náprava hlasové únavy učitelky MŠ.

Když dítě špatně mluví [Wrong speech of pre-school children] / Věra Kopicová – čeština
In: Informatorium 3–8 – [CZ] – Roč. 11, č.1 (2004), s.12–13.

Logopedická depistáž v mateřské škole – poskytování informací rodičům a vychovatelům dítěte o stavu jeho řeči a výslovnosti – zaujetí správného výchovného postoje, prevence chyb (ze zanedbání či naopak nepřiměřených nároků). Způsoby hodnocení artikulace, věkové hranice pro zahájení logopedické péče. Průběh komplexní logopedické péče – příprava, vlastní nácvik artikulace.

Celou rešerši najdete ZDE.

Jak se v blízké budoucnosti promění práce vysokoškolského učitele

čtvrtek 28. listopadu 2013 · 1 komentářů

Kanadská společnost Contact North přináší ve svém online newsletteru výhled na to, jak se v blízké budoucnosti promění práce učitele na vysokých školách a co bude jejím obsahem.

Zdroj: SCIO, ČŠ 2. 10. 2013


Kanadská společnost Contact North působí v provincii Ontario a je zaměřena na podporu dálkového vzdělávání a odborné přípravy, poskytuje poradenství, spolupracuje s řadou vysokých škol a místních komunit (o studii Contact North k otevřeným výukovým zdrojům OER více zde). Ve svém online newsletteru z minulého týdne přináší výhled na to, jak se v blízké budoucnosti promění práce vysokoškolského učitele a co bude jejím obsahem:

1. sledování nového výzkumu a informací – specializované vyhledávání článků a informací a automatické doplňování nejnovějších poznatků, včetně průběžné modifikace výběru podle reakcí uživatele, umožní neustálý kontakt s nejnovějším výzkumem – pro učitele i studenty,

2. průběžné vytváření kurzů – studenti pracují se skripty, ale také s dokumenty shromážděnými v bance volně dostupných zdrojů, které vyučující průběžně doplňuje,

3. spolupráce v masovém měřítku – možnosti propojení po celém světě prostřednictvím videokonferencí, sdílení digitálních obsahů, možnost sledování práce studentů v reálném čase, shromažďování a zpracování poznatků z terénu získaných od jednotlivců zapojených do projektu,

4. hodnocení kompetencí – každý student začíná kurz podle svých potřeb a studuje podle svého tempa. Hodnocení probíhá v okamžiku, kdy zvládne danou kompetenci. Zpracované zadání je částečně vyhodnoceno elektronicky. Studenti, kteří získali kompetence mimo výuku, dodají ukázky vlastní práce, zpracují zadání a mohou získat kredit,

5. tvorba nových zdrojů – s pomocí nejnovějších technologií učitelé vytvářejí nejen psaný materiál, ale i videa, simulace a nahrávky k danému kurzu nebo jeho části, s využitím reálných situací nebo spolupráce s podnikateli v oboru,

6. setkání kdykoli a kdekoli – velká část přípravy programu a podkladů je vytvořena automaticky v digitálním modulu přípravy schůze, diskuse může probíhat na půdě školy nebo videokonferencí,

7. přímé vyučování a učení – tradiční vyučování tváří v tvář nebude úplně nahrazeno online vzděláváním, učitelé však místo přednášek věnují čas přímé výuky učení aplikace dovedností nebo procvičování reálných situací (k problematice online výuky podrobně ZDE).


Původní zdroj

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského – říjen 2013

středa 27. listopadu 2013 · 0 komentářů

Pedagogická knihovna J. A. Komenského pro vás připravila přehled novinek za měsíc říjen.

Novinky najdete ZDE.

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Tematická rešerše:
Komeniologická literatura za rok 2012
Poruchy řeči v předškolním věku a jejich náprava

Jana Vrbová: „Co mi ve škole vadí víc: podvádění, či klamání?“ Postoje žáků k nečestnému chování ve škole v kontextu školního podvádění

úterý 26. listopadu 2013 · 0 komentářů

Na jaře 2010 byl kvartánům osmiletých gymnázií a žákům devátých tříd základních škol v jižních Čechách zadán dotazník týkající se nečestného chování ve škole. Analýza odpovědí potvrdila, že žáci víc tolerují chování, které je možné označit jako školní podvádění a jež je ztotožněno především s opisováním. Z volných odpovědí žáků vyplynuly i dvě nové skutečnosti. Žákům nejvíc ve škole vadí chování učitelů, které vnímají jako neférové vůči sobě (nadržování učitelů některým žákům, neohlášené písemky apod.). Potvrdila se také velká tolerance žáků k podvádění, které se uskutečňuje prostřednictvím internetu.

Zdroj: Studia paedagogica 2–3/2013, str. 93–108


I malé dítě ví, že podvádět se nemá, že podvádění je špatné. Stejně jednotně souhlasíme s tím, že se nemá podvádět ve škole. Nejčastějším argumentem bývá, že to, co se člověk ve škole naučí, dále používá i v životě. Škola nás učí nejenom vědomostem a dovednostem, ale je také mikrokosmem, ve kterém si utváříme návyky, jak jednat s ostatními, jak zvládat určité situace, jak se naučit, co je žádoucí a co ještě přijatelné.

Současné studie také ukazují, že žáci, kteří se přiznávají k podvádění v průběhu školní docházky, v pozdějším věku připouštějí vyšší míru neetického chování jako lhaní, krádeže, podvádění v partnerských vztazích apod. (Wowra, 2007). Jiné výzkumy dokládají spojitost mezi podváděním ve škole a podváděním v budoucím profesním životě a prokazují vysokou pravděpodobnost, že když žák podvádí ve škole, podvádí i v práci…

…Nejvíc žáků ale uvádí, že jim ve škole vadí nadržování určitým žákům (dívkám, lepším žákům, konkrétním žákům…) ze strany učitelů, případně „zasednutí si“ na některé žáky. Tato skutečnost překvapuje o to více, že toto chování nebylo v dotazníku obsaženo a neodpovídá školnímu podvádění:
– Vadí mi nadržování některých učitelů; pro ostatní, co na to přijdou, to může být nefér.
– Mně vadí, že učitelé na naší škole dávají více možností těm, kteří mají lepší známky, než těm druhým.
– Vadí mi, když dá učitel nespravedlivě známky nebo si zasedne na některého z žáků.
– Vadí mi protekce a upřednostňování některých žáků.
– Vadí mi nadržování ostatním žákům. To je neprofesionální.
– Vadí mi, když je učitel neférový, někomu nadržuje nebo naopak.
– Vadí mi nadržování holkám.
– Vadí mi nadržování, zasednutí si na určitého žáka.

„Přestupky, nekázeň, abnormální chování, nevhodné používání přizpůsobovacích mechanismů je formováno nejen reálnými negativními zážitky z prostředí, reálnými okolnostmi, ale také nepřiměřenými interpretacemi, subjektivními výklady a vysvětlováním faktů. Mnohé nežádoucí projevy chování, nekázeň, přestupky atp. ukazují na chybné zpracování zkušeností, zážitků a konfliktů, stresů, frustrací a na chybnou životní perspektivu“ (Kohoutek, 2002, s. 277).

Ať už ale má žákovo vnímání učitelova chování jako nespravedlivého reálný základ anebo je zkreslením skutečnosti, může s podváděním souviset. Žáci mají, podobně jako my ostatní, tendenci omlouvat vlastní nečestné chování. Pokud je žák přesvědčen, ať už oprávněně či nikoli, že se učitel chová nespravedlivě, protože někomu nadržuje nebo si naopak na někoho „zasedl“, může se domnívat, že sám má také morální právo se chovat nečestně nebo aspoň omlouvat své vlastní nečestné chování chováním jiných (neutralizace), v tomto případě chováním učitele.

Smith et al. (2002) v souvislosti se školním podváděním univerzitních studentů pracovali s následujícími „důvody“ studentů, které jim sloužily k neutralizaci školního podvádění:
– Probíraná látka je příliš těžká, i když se student snaží, nemůže ji pochopit.
– Učitel se tváří, jako by byl jeho předmět jediný, na který se studenti musí připravovat, a má velké nároky.
– Předmět je povinný, ale přednášky se zdají být neužitečné.
– Učiteli je jedno, zda se studenti učí.
– Zdá se, že všichni ve třídě podvádějí.
– Podvádění studenta nikomu neublížilo.
– Vedle sedící student se nesnaží zakrýt odpovědi a druhý student je prostě vidí.
– Student je o pomoc s podvodem požádán přítelem a nemůže odmítnout.
– Učitel odejde v průběhu zkoušení z místnosti, takže se dá podvádět.

Obdobné chování, jako uvádějí tito autoři, se objevuje i ve výpovědích našich žáků, když popisují chování učitelů, které jim ve škole vadí. Podle žáků by učitelé, mimo jiného, neměli:
– Zkoušet objemné látky najednou, např. v přírodopise celé nerosty.
– Dávat písemku, aniž by ji předem ohlásili.
– Dávat zákeřné a přepadové písemky.
– Dávat více než jednu písemku během jednoho dne.
– Navyšovat vyučovací hodiny navíc.
– Jednomu žákovi prominout opisování a druhého za to potrestat.
– Zadávat úkoly. Stejně se na ně každý buď vykašle, nebo je napíše o přestávce.

Žákům dále vadí:
– Když toho učitelé po žácích chtějí moc a ti se nestačí připravit.
– Když učitel látku skoro nevysvětlí a druhou hodinu na to píšou písemku.
– Nedostatečně vysvětlená látka z matiky a fyziky, učení fyziky nazpaměť.
– V testech, které jsou rozděleny do skupin A a B, jsou často nestejně těžké otázky.
– Přísné známkování.
– Když učitel dělá, že nic nevidí, když někdo opisuje, nebo našeptává, nebo dává horší známku.
– Vyhrožování učitelů žákům.

V zahraničních průzkumech je chování učitele, které vnímají žáci jako neférové, jedním z nejčastějších důvodů, jímž žáci omlouvají své vlastní nevhodné chování… Neutralizace pak působí jako mechanismus, který formou racionalizace pomáhá žákům zvládat rozpor mezi tím, jak by se měli chovat, a tím, jak se opravdu chovají. Podle Barnetta a Dalttona (1981) je však neutralizace důsledkem, nikoli příčinou podvádění…

…V našem šetření se ukázalo, že žáci vnímají školní podvádění jako akceptovatelné chování, které jim vadí spíše u druhých žáků než u nich samých a jež mají navíc často sklon omlouvat tím, že „to dělají všichni“. Jak uvádí Vacek (2011), žáci vědí, že není správné napovídat – tuto znalost ale separují od svého konkrétního jednání. Opisování a napovídání se pak stává školní normou a žák, který by odmítl tuto formu pomoci spolužákovi, je třídou naopak odsouzen. I když jsou si žáci vědomi rozporu mezi školními normami a normami chování, kterými se ve třídě řídí jejich spolužáci, raději investují do dobrých vztahů se svými vrstevníky (dávají jim opisovat, napovídají jim), a to i za cenu porušení školních norem (Eisenberg, 2004).

Pokud je navíc chování motivováno prosociálně, kam můžeme zařadit například pomoc příteli, pak 90 % žáků přiznává, že alespoň občas „dá opsat spolužákovi, když to potřebuje“, což na druhou stranu nikdy neudělají pouhá 3 % žáků (Vrbová & Stuchlíková, 2012). Také zahraniční studie přitom ukazují, že pokud jsou důvody pro podvádění formulovány jako prosociální (nezklamat rodiče; ukončit školu, abych začal vydělávat a finančně pomohl rodině), podvádění se žákům jeví jako snáze přijatelné/omluvitelné…

Přesvědčení žáků o tom, že některé typy podvádění jsou přijatelnější než jiné, může být závislé také na způsobu, jakým na ně škola reaguje…


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 8. Podaří se ovlivnit „rychlonovelu“ školského zákona?

pondělí 25. listopadu 2013 · 0 komentářů

Příprava novely školského zákona probíhala neobyčejně rychle. „Systém vzdělávání se obvykle mění pomalu a těžce. Z tohoto pohledu dnes vyvolává spíše údiv, co všechno se v českém školství odehrálo v prvním půlroku vzepětí po listopadu 1989,“ píše Jaroslav Kalous.

Zatím jsme se v našem seriálu zabývali jen vznikem učitelského hnutí zdola. Cílem prvních asociací bylo navázat kontakt s ministerstvem školství a získat vliv na jeho rozhodování, koncepci transformace vzdělávání a měnící se legislativu. Jak se ukázalo, na přípravu koncepce nebyl zatím čas.


Politické kulisy

„Po listopadu 1989 se školství vyznačovalo především úsilím o zrušení prvků komunistického vzdělávání. Federální vláda národního porozumění se školstvím nezabývala. Problematika změny školského systému byla řešena samostatně v rámci české vlády. Postkomunistické školství mělo řadu charakteristik, které se po změně režimu staly předmětem kritiky. Hlavním problémem českého školství byla podle premiéra Petra Pitharta jednotná škola… Dále kritizoval celkovou devalvaci vzdělání v socialistické společnosti, jeho podfinancování, feminizaci a technickou zaostalost (1).

Základním problémem postkomunistického školství byla jeho podřízenost státu. Bylo tedy nutné zahájit kroky vedoucí k jeho demonopolizaci a decentralizaci. Změna školského systému v legislativní oblasti měla být také doplněna personální výměnou řídících pracovníků (2).“


„Novelizátor“ Adam komunikoval jen naoko


„Prvním polistopadovým ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR byl Milan Adam z Československé strany socialistické (ČSS). Za doby jeho působení na MŠMT byl novelizován školský zákon z roku 1984. M. Adam si byl vědom dočasného charakteru předkládané novely. Jako jednu z hlavních podmínek liberalizace školství chápal nejen kvalitativní, ale také kvantitativní rozvoj škol (3), ke kterému v první polovině 90. let opravdu došlo. Z tohoto důvodu počet škol výrazně narostl a byl řešen druhé polovině 90. let, kdy ministerstvo přistoupilo k jejich redukci.

V prvním pololetí roku 1990 ministerstvo vypracovalo návrh novely zákona z roku 1984. Ten byl podroben kritice ze strany pedagogické veřejnosti, např. OF středoškolských pedagogů, Pedagogickým svazem ČR nebo školskými odborovými svazy. Spor mezi MŠMT a učitelským iniciativami vyvolala skutečnost, že v poradním orgánu ministra byl předložen a projednáván návrh, který se však lišil od verze, jež ministerstvo nakonec předložilo poslancům ke schválení. S tvrzením o rozdílnosti doporučeného a zveřejněného návrhu vystoupil také člen Školské komise Koordinačního centra (KC) OF J. Kitzberger. „Po dvou měsících práce vznikla varianta přijatelná zřejmě pro všechny strany, náhle byla však během týdne ministerstvem bez jakéhokoli jednání přetvořena na verzi, která byla zveřejněna (4
).“

V březnu 1990 Mladá fronta Dnes vydala článek Školství před stávkou?, ve kterém byly uveřejněny hlavní výtky KC OF vůči návrhu novely zákona, a to chybějící čas k veřejné diskusi, příprava bez účasti odborníků a lidí z praxe a také nedokončená personální rekonstrukce MŠMT.“

Zdroj: Krejčová, Soňa: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno: Masarykova univerzita, 2012. Str. 27. Dostupné ZDE.

Informační bulletin Koordinační rady OF základního školství s datem 16. 3. 1990 zval společně s přípravným výborem Pedagogického svazu na valnou hromadu pražských učitelů do divadla J. Wolkera, aby se poradili „o dalším postupu a činnosti pedagogické veřejnosti“. Bulletin uvádí: „Nejsme spokojeni s postupem MŠMT při přípravě změn ve školství. Všechny změny by měly být koncipovány před zraky pedagogické veřejnosti, a to tak, aby byla zejména umožněna kontrola, kdo a jak tyto změny připravuje. Příkladem je příprava návrhu novely školského zákona. Návrh byl připravován přinejmenším neprofesionálně a vše probíhá tak, aby se pedagogická veřejnost prakticky nemohla vyjádřit. Veřejná diskuse, vypsaná v Učitelských novinách tento týden, bude zřejmě již pouhou formalitou, neboť návrh zákona již dostali poslanci FS.“

Zdroj: Strojopis, materiály Pedagogického svazu ČR, archiv autorky

„Pedagogická veřejnost považovala schválení novely za zásadní krok. Jejímu projednávání, které proběhlo v květnu 1990, předcházela demonstrace nejen pedagogů, ale také studentů před budovou Federálního shromáždění, kteří svoji přítomností chtěli podpořit přijetí novely. Do debaty o dalším vývoji školství se prostřednictvím dopisů zapojila významná část veřejnosti. K dosažení svých požadavků organizovala nátlakové akce i ve formě stávek (5).“

Zdroj: Krejčová 2012, str. 28


„Rychlokvašky“ – demokratické zákony prošly nedemokraticky

„První porevoluční změny měly především nápravný charakter (6) a měly obrovský spád. V revolučním vzepětí, během pěti měsíců, bez podpory výzkumu a analýz, jen na základě tlaku zájmových skupin, byly uzákoněny hluboké zásadní změny českého vzdělávacího systému. Během dnů a týdnů se tehdy odehrávalo to, co nyní trvá dlouhá léta. Byly nastartovány procesy, které českou vzdělávací politiku dodnes významně ovlivňují…

Do školských zákonů pronikly výrazné koncepční změny (autonomie vysokých škol, otevření prostoru pluralitnímu školství), měnil se obsah vzdělávání (občanská výchova, dějepis, konec povinné ruštiny), na vedoucích místech se vyměnili lidé (od ministerstva až po ředitele škol). Některá z rychle zaváděných opatření byla však v rozporu s trendy vývoje v rozvinutých zemích (7):
– zkrácení povinné školní docházky z 10 na 9 let
– zrušení integrované školy a zavedení selektivního principu v 11 letech
– kurikulární reforma zaváděná tradiční centralistickou metodou
– změna systému financování učňovského školství (z podniků na stát)
– zrušení 90 % kapacit institucí zajišťujících další vzdělávání učitelů
– rozsáhlé autonomie přiznané vysokým školám bez zajištění mechanismu jejich adekvátních odpovědí na potřeby společnosti…

V květnu 1990 byly schváleny zákony, které se staly nástrojem největší reformy v českém školství za poslední čtvrtstoletí: nový vysokoškolský zákon a zásadní novela školského zákona. Jak k jejich schválení došlo?

Stalo se to ještě před prvními svobodnými demokratickými volbami v červnu 1990. Zákony schvalovalo Federální shromáždění složené dohromady z poslanců zvolených ve volbách roku 1986 a z nových poslanců Občanského fóra, kteří byli za nejzkompromitovanější komunistické představitele do Federálního shromáždění kooptováni, to znamená přibráni nikoliv v řádných volbách, ale jen rozhodnutím ostatních zákonodárců. Sama vláda později v roce 1990 konstatovala, že kooptování nebylo nejčistším řešením, řečeno diplomaticky, a že diskreditovalo Československo v zahraničí, že de iure šlo o neplatnou volbu (8)(9).

Od 17. listopadu 1989 do 4. května 1990, kdy byl nový vysokoškolský zákon č. 172/1990 Sb. schválen, uplynulo pět a půl měsíce. Za tuto dobu byl zcela nový zákon vytvořen, prodiskutován a schválen na nesčetných zasedáních. Analogicky to platí o zákonu 171/1990 Sb., novele školského zákona.

Jenom výše popsané nedemokratické opatření umožnilo rychlé rozhodnutí. Počínaje prvními demokratickými volbami v červnu 1990 bylo už všechno složitější – dohoda obtížná, ne-li nemožná. Oba schválené zákony byly chápány jako provizoria, nástroje na nejnutnější krátkou dobu s tím, že do dvou let budou přijaty zákony nové. Provizorium se v prvním případě protáhlo na sedm let (10), v druhém na čtrnáct let (11)…

Šestnáct let poté je patrné, že transformace naší společnosti ještě nedospěla do té fáze, abychom byli schopni se o směřování vzdělávací soustavy rozumně dohodnout. Vzájemná nevraživost a netolerance je jednou z hlavních překážek efektivnějšího rozvoje našeho vzdělávacího systému.“

Zdroj: Kalous, Jaroslav: Vzdělávání. Úvod do diskuse. Česko hledá budoucnost. Dostupné ZDE, str. 4 a 17


Co se změnilo novelou školského zákona?

„Federální shromáždění novelu školského zákona č. 171/1990 přijalo. V obecné rovině byla zásadní změnou hodnotová orientace školství, která spočívala ve vzdělávání ve smyslu demokracie, humanity a vědeckého poznání. Další důležitou změnou bylo odstranění státního monopolu ve školství. Došlo k posílení samostatnosti škol zavedením možnosti jejich přechodu na právnické osoby zodpovědné za svá rozhodnutí (12).

V rámci liberalizace školství novela umožnila vznik soukromých a církevních středních škol (13), na kterých bylo možné vybírat poplatky (14).

V oblasti středního školství zákon zachoval tři směry středoškolského vzdělání – úplné střední vzdělání na gymnáziích, úplné střední odborné vzdělání na středních odborných školách nebo na středních odborných učilištích po absolvování nástavbového studia a střední odborné vzdělání v učebních oborech na středních odborných učilištích. Mimo tyto základní směry zákon umožňoval studium na konzervatořích, které udělením absolutoria poskytlo studentovi vyšší odborné vzdělání. Na začátku devadesátých let došlo v důsledku socioekonomických změn k poklesu zájmu o nematuritní obory na učňovských školách.

Důležitou změnou bylo obnovení dvojkolejnosti vzdělávacího systému zavedením víceletých gymnázií. První čtyři roky mohla být víceletá gymnázia zřízena i při základních školách. Hlavním cílem studia na gymnáziu po složení maturity bylo studium na vysoké škole. Na středních odborných školách se studenti připravovali pro výkon odborných činností, ale mohli se vzdělávat také v oborech s maturitou s možností pokračování na vysoké škole. Na středních odborných učilištích se učni ve dvou a tříletých oborech připravovali pro výkon dělnických povolání. Zákon dále zavedl speciální střední školy, odborná učiliště a pomocné školy, které byly určené pro osoby vyžadující zvláštní péči (15). Hlavním rysem novely bylo rozšíření možnosti ukončení studia maturitní zkouškou i na jiném typu školy než na gymnáziu.

Porevoluční vývoj v oblasti školství byl charakteristický kroky, které postavily školství na demokratických zásadách, odstranily ideologický rozměr komunistického školství a uvolnily míru jeho řízení státem. Přijatá novela neobsahovala dlouhodobou koncepci vzdělávání, avšak s ohledem na rychlost jejího přijetí to ani nebylo možné.

Důležitým posunem byla aktivizace pedagogické veřejnosti, která zformovala řadu iniciativ, jež se zapojily do debaty o koncepci vzdělávání. Tento trend v následujícím období oslabil částečně z důvodu neochoty ministerstva komunikovat s dalšími partnery.“

Zdroj: Krejčová 2012, str. 29–30

Když se kácí les, létají třísky. Některé třísky máme ve školském systému zadřené dodnes – přes dvacet let. Je s podivem, že je nedokážeme odstranit, i když mají negativní účinky.



Další díly seriálu najdete ZDE.



___________________

(1) Zpráva o stavu České republiky, přednesená v ČNR Petrem Pithartem 1990. Lidové noviny, 10. 3. 1990, s. 9.
(2) Kotásek, Jiří, Greger, David a Procházková, Ivana. Požadavky na školní vzdělávání v České republice. Národní zpráva pro OECD 2004. Dostupné zde: http://userweb.pedf.cuni.cz/uvrv/adminaj/download/b4.pdf
(3) Zápis 23. schůze ČNR, 6. 3. 1990. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/023schuz/s023015.htm
(4) Názor KC OF. Učitelské noviny, roč. 93, č. 13, 29. 3. 1990, s. 1.
(5) Officina humanitatis, Lidové noviny, 18. 4. 1990, s. 1.
(6) Birzea, C.: Educational Policies of the Countries in Transition. Strasbourg: Council of Europe Press 1994.
(7) Tři fáze revoluce: 1. Zrušit staré. 2. Přemýšlet, co bylo zrušeno. 3. Vybudovat nové, často velmi podobné starému.
(8) Autorem myšlenky kooptace v roce 1989 byl reformní komunista Zdeněk Jičínský, který to považoval za akt spravedlivé odplaty za odstranění reformních komunistů z parlamentu kooptací v roce 1969 po sovětské okupaci v srpnu 1968.
(9) Přechod od totalitního systému k demokratickému nikdy není snadný. Viz Dvořáková, V., Kunc, J. O přechodech k demokracii. Praha: SLON 1994.
(10) Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.
(11) Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
(12) Střední školy získaly právní subjektivitu k 1. 1. 1991.
(13) Soukromých středních škol, soukromých učilišť, církevních středních škol, církevních střediska praktického vyučování a církevních učilišť.
(14) Ústavní zákon č. 161/1990.
(15) Zákon č. 171/1990


Anna Kucharská a kol.: Školní speciální pedagog

sobota 23. listopadu 2013 · 0 komentářů

Publikace představuje novou subprofesi speciální pedagogiky. Jejím těžištěm je poskytování poradenských služeb přímo ve školách – žákům se speciálními vzdělávacími potřebami, žákům s rizikem jejich vzniku i žákům s přechodnými obtížemi.

Témata publikace postupují od historického exkurzu, přes současné kotvení profese ve školské praxi a seznamují čtenáře s odbornými aktivitami i jejich východisky. Pozornost je věnována spolupráci s rodiči a učiteli, s pracovníky školního poradenského pracoviště i subjekty vně školy. Publikace se opírá o praktické zkušenosti ze školních poradenských pracovišť, které jsou prezentovány jako příklady pro jednotlivé tematické okruhy.

PhDr. PaedDr. Anna Kucharská, Ph.D., se mimo jiné věnuje pedagogicko-psychologickému poradenství, je metodikem pro vzdělávání školních psychologů a školních speciálních pedagogů.

Mgr. Jana Mrázková je speciální pedagožka s dlouhou profesní zkušeností školního speciálního pedagoga, metodik školních poradenských pracovišť.

PaedDr. Renata Wolfová pracuje jako speciální pedagog v pedagogicko-psychologické poradně.

PhDr. Václava Tomická, Ph.D. se zabývá například speciálně pedagogickým poradenstvím, poskytuje metodickou podporu školním speciálním pedagogům.

Více informací a ukázky najdete ZDE. Objednat si knihu můžete též ZDE.

Vyhrajte nový školní web od wwwproškoly.cz

pátek 22. listopadu 2013 · 0 komentářů

Portál wwwproškoly.cz společně s katalogem SeznamŠkol.eu pořádají soutěž o profesionální webové stránky a spoustu dalších cen!

Soutěžit mohou základní školy v ČR a na Slovensku. Soutěž odstartovala 11. listopadu a bude trvat pouze do konce roku. Úkolem soutěžících je, aby studenti dané školy vytvořili návrh ideálního rozložení webových stránek, tzv. wireframe. Můžete tedy tak své studenty kreativně zaměstnat a ještě k tomu vyhrát nový, profesionální školní web.

Pokud nejste základní škola, nezoufejte. wwwproškoly.cz si pro vás připravili vánoční akci s názvem Čím dřív, tím levněji. Od 24. listopadu budete moct objednávat webové stránky s 30% slevou. Ovšem zde je potřeba si trochu pospíšit! Sleva není stálá a od 24. listopadu bude každým dnem klesat!

Pro více informací o soutěži a vánoční akci přejděte na stránky wwwproškoly.cz.

Dobro a zlo ve výchově

čtvrtek 21. listopadu 2013 · 0 komentářů

Monotematicky zaměřené dvojčíslo časopisu Studia paedagogica 2–3/2013 nese název Dobro a zlo ve výchově a je věnováno morálním otázkám výchovy a vzdělávání.

Obsahuje celkem osm statí, jednu studentskou práci a dvě recenze na aktuální pedagogické publikace. Text Martina Strouhala je věnován otázce, komu mají cíle výchovy sloužit, zda-li jedinci nebo společnosti. Článek nás nejen přivádí k zamyšlení nad neřešitelnými rozpory a nejednoznačností pedagogiky, ale pokouší se najít východisko skrze výchovu k autenticitě.

V druhém článku Radim Brázda s pomocí optiky naturalistické etiky (která nepátrá po absolutních hodnotách či kategorickém imperativu), biologie, empirického zkoumání a neurologie nabízí přirozené vysvětlení původu morálního myšlení skrze objasnění úlohy pocitů a emocí.
Třetí text je s nadsázkou nazván Konec pedagogiky. Roman Švaříček v textu poukazuje na způsoby, kterými se tři současné diskurzy domáhají části moci, která donedávna patřila toliko pedagogickým vědám.

Následující dva texty se věnují projevům morálně nesprávného chování žáků ve škole. Článek Larse Fonsecy ze Švédska je obdivuhodný abstraktním zdvihem, který autor činí při přechodu od empirických zjištění k jejich vysvětlení, přičemž využívá teorie sociologické, psychologické a filozofické. Článek Jany Vrbové je zaměřen na postoje českých žáků k nečestnému chování.

Šestý text v pořadí je teoretickou studií, ve které se Monika Punová zamýšlí nad příznivým vývojem jedince navzdory nepříznivému osudu. Autorka si klade otázku z trochu jiného úhlu pohledu, než bývá zvykem: jak může škola pozitivně působit na jedince s rizikovými faktory a vychovat ze zástupců ohrožených skupin zdravé jedince.

Sedmý článek Evy Machů je empirickou studií přání a trápení nadaných dětí. Autorka se zabývá tím, jak vidí sebe a svět „ti nejlepší“ žáci v 5. třídě základní školy. V posledním textu hlavního těla časopisu se přesouváme na Island v době po dramatickém dopadu ekonomické krize. Článek z pera islandské autorky Steinunn Helgy Lárusdóttir je svědectvím nikoliv o ekonomické krizi, ale zvláště o krizi společenských hodnot a norem.

Jak může ředitel motivovat učitele

středa 20. listopadu 2013 · 0 komentářů

Skupina ředitelů kanadských škol v uplynulém školním roce spolupracovala na výzkumném projektu, jehož cílem bylo zjistit, jak mohou ředitelé motivovat své učitele k většímu intelektuálnímu zaujetí pro výuku.

Zdroj: Scio


V průběhu projektu se ukázalo, že postupy ředitelů jsou specifické na každé škole, pro všechny ředitele však platí, že by sami měli působit jako vzor v zaujetí pro práci a vést učitele k využívání strategií, které mají sami zažité. Ředitelé identifikovali pět hlavních podmínek pro úspěšné rozvíjení atmosféry zaujetí pro výuku ve škole:

1. budování dobrých pracovních vztahů s učiteli,

2. vytváření příležitostí pro spolupráci a profesionální dialog,

3. poskytnutí dostatečného množství času každému učiteli pro jeho práci,

4. zajištění zdrojů pro výuku i profesionální rozvoj (knihy, návštěva konference apod.),

5. podpora ovzduší příznivého pro růst a inovace (např. podpora učitele, který navrhne nový program).

Samotný průběh výzkumného projektu ve školách zlepšil zaujetí učitelů a přispěl k tomu, že si ředitelé lépe ujasnili svou roli a další kroky.

Tým v průběhu projektu definoval charakteristiky efektivního přístupu vedoucího ke zvyšování zaujetí pro výuku:
1. personalizace – postupy je třeba přizpůsobit učitelům jednotlivých škol,
2. charakteristiky vycházející z výzkumů,
3. dlouhodobé zaměření,
4. charakteristiky relevantní pro jednotlivé učitele i pro konkrétní období,
5. včasné jednání – reakce na situace, které nejsou naplánovány.


Původní zdroj

Expert OECD: Čeští studenti umějí zopakovat to, co se naučili. Ale znalosti neumějí použít

úterý 19. listopadu 2013 · 0 komentářů

Andreas Schleicher patří k předním německým odborníkům na vzdělávání. V rozhovoru pro IHNED.cz rozebírá své názory na to, jak mají být vysoké platy učitelů či jakou roli má škola v životě dnešní rodiny. „Ukazuje se, že třeba už ani u jídla se rodiče s dětmi nebaví o tom, co se dělo ve škole. Rodiče mají postoj – OK, zabývá se tím škola, tak už se v tom nepotřebuju angažovat," říká.

Co by měla dobrá škola naučit studenta, aby obstál v dnešním světě?

AS: Těžká otázka. Rozhodující je umět myslet sám za sebe a umět pracovat s ostatními. Samozřejmě musí naučit studenty chápat psaný text, matematiku, přírodní vědy. Ale kromě toho existuje i nutnost obstát ve světě, který se každým dnem mění. Školy musí člověka připravit na trh práce, který ještě neexistuje. Na technologie, které ještě neznáme, na řešení problémů, o nichž nyní nevíme. A připravenost a schopnost se učit, vychovávat lidi, kteří mají motivaci denně si rozšiřovat obzor a sdílet své znalosti s ostatními. To jsou podle mě rozhodující vlastnosti pro úspěch v současném světě.

Když mluvíte o čtenářské kompetenci, o schopnosti porozumět textu, pak právě v této oblasti jsou čeští studenti podle studie PISA pod průměrem OECD. Co může udělat stát, aby se to změnilo?

AS: Podle studie PISA umějí čeští studenti zopakovat, co se naučili. Hodně se učí a jsou s to tento materiál reprodukovat. Ale nedaří se jim vyvozovat závěry z toho, co vědí, přenášet to, co vědí, do nových souvislostí, používat to. To je vidět jak u schopnosti rozumět textu, tak u přírodních věd, matematiky, všude. Matematika není svět vzorců a rovnic, ale jazyk schopný popsat svět, stejně jako historie není sbírka dat a faktů, ale jazyk, jímž mohu interpretovat, a dokonce i předpovídat události. To lze ale změnit jen ve třídách. Stát může učitelům a žákům vytvořit prostor pro kreativní práci. Je třeba stanovit cíl, aby bylo rodičům jasné, o co ve škole jde, a dát učitelům nástroje, aby mohli kreativně učit. Ani nejlepší ministr školství nevyřeší všechny problémy. Ale pokud využije potenciál, který v učitelích je, může dokázat neskutečné věci. Podaří-li se získat pro nejtěžší třídy nejlepší učitele, pro nejproblematičtější školy nejlepší ředitele, s tím lze mobilizovat ohromný potenciál a v tom spočívá rozhodující role státu. Nelze přenechat vzdělávací systém tržnímu pojetí, to nefungovalo nikdy nikde.

Dostanou-li školy tuto kreativní volnost, profesionální autonomii, za co potom odpovídají?

AS: Společnost si musí jasně stanovit, co od svých škol očekává. A na to mají různé země různé odpovědi. Některé země tvrdí, že škola je vzdělávací instituce. Jiné považují školu za jádro společnosti, které má i spoustu sociálních úloh. Dnes je jasné, že školy musejí převzít víc odpovědnosti než jen tu za zprostředkování vzdělání. Velkou úlohu mají třeba právě, co se týče dětí ze sociálně znevýhodněných skupin. Ale to je třeba jasně definovat a poskytnout jim k takovému působení podmínky.

Ve finském školství dostávají nejproblematičtější školy ti nejlepší ředitelé. Jak lze člověka motivovat, aby se dobrovolně ujal problematické školy s nezvladatelnými žáky?

AS: To záleží na tom, jak je koncipováno učitelské povolání. V jiných povoláních je to znak profesionality, chopit se těch největších výzev. Ještě obdivuhodněji než Finsko vychází v této souvislosti podle PISA Šanghaj. Tam závisí kariérní postup vždycky na schopnosti řešit problémy. Když například v Šanghaji zástupce ředitele tamní elitní školy chce být ředitelem, pak musí nejprve na zkoušku vést a změnit některou z nejobtížnějších škol. To je změna v chápání toho, co je to vlastně kariéra. Že nespočívá v tom, aby byl člověk ve vyšším věku lépe placený nebo aby měl vlastní školu, ale v tom, vyjít vstříc novým výzvám.

Stejné je to s učiteli. Rozhodující pro kariéru je vytvoření takových struktur, které umožní problémy řešit, a ne je odsunovat. Nástroje jako platy fungují relativně málo. Dobrého učitele nelze motivovat tisícovkou, aby šel na obtížnou školu. Když ale změníte kariérní strukturu a zabezpečíte, aby takové školy měly nějaké zdroje, aby v tom se svými problémy nezůstaly samy, a souborem nástrojů zajistíte, že se mohou změnit, začne to být zajímavé i pro motivované lidi. Na základě studií PISA v mnoha zemích vidíme, že mezi tamními školami je jen velmi malá variabilita. Tedy že všechny školy mohou a umějí být dobré. A tady má Česká republika co dohánět. Tady existují dobré školy, ale je tu taky hodně slabých škol. Rozhodující ale je mobilizovat zdroje, které jsou ve školství už teď. Ve školství je mnoho kompetentních učitelů. Je třeba tyto učitele mobilizovat a motivovat je k tomu, aby oni ve školském systému něco změnili.

Říkáte, že jen zvýšit platy nestačí. Ale v Česku jsou platy učitelů podprůměrné a učitelská reputace také není nejlepší.

AS: Ano, zdejší učitelé jsou relativně špatně placeni, na druhé straně učí relativně malé třídy. Takže vztah učitel – žák je relativně dobře nastavený. Když se dnes podíváte do zemí, které mají dobré výsledky PISA, vidíte, že je to obráceně. Když budete mít na výběr – buď dát své dítě dobrému učiteli, nebo do malé třídy, pak ho dáte k dobrému učiteli. A to vzdělávací systémy nedělají. Mají tendenci zmenšovat třídy. To mají rádi učitelé i rodiče. Ale pro zlepšení výkonu je daleko efektivnější zkvalitnit učitele, získat pro učitelské povolání ty nejlepší a investovat do těchto lidí a ti pak mohou učit i velké třídy.


Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 7. Pedagogická unie jako první reprezentace iniciativ

pondělí 18. listopadu 2013 · 0 komentářů

Když jsem připravovala tento díl našeho seriálu, uvědomila jsem si, že se ve způsobu komunikace ministerstva školství s učitelskými iniciativami zase tak moc nezměnilo. Dnes už víme, že záleží na osobě a ochotě konkrétního ministra, konkrétních úředníků. Je to jako jízda na lochnesce – někdy jsme dole, někdy nahoře. Systému spolupráce jsme se bohužel nedobrali ani po tolika letech.

V minulém dílu jsme zachytili dvě souběžně probíhající tendence – drobení a sdružování. Již na jaře 1990 se objevila myšlenka vzniku Pedagogické unie jako volného sdružení jednotlivých iniciativ, asociací a svazů.

„…Představitelé 12 pedagogických iniciativ se dne 28. 5. 1990 dohodli společně ustavit přípravný výbor Pedagogické unie…“ Začalo zpracovávání stanov a příprava registrace.

„PU by měla mít významné zastoupení ve všech poradních skupinách při MŠMT ČR, v kolegiu ministra, při přípravách zákonů, vyhlášek a všech zásadních materiálů, které budou vznikat v souvislosti s reformou našeho výchovně-vzdělávacího systému. Je samozřejmě nutné vytvořit v Unii (resp. ve všech sdruženích, která jsou jejími členy) takový systém aby pedagogové ze škol mohli co nejúčelněji prostřednictvím svých iniciativ zmíněnou reformu ovlivňovat a vyjadřovat své názory jak směrem ke státní správě, tak i směrem k obecním zastupitelstvím. Nepočítáme s masovým členstvím, protože není zárukou žádné kvality, ba spíše naopak. Počítáme s nejschopnějšími pedagogy, kteří budou ochotni věnovat úsilí nad rámec svých pracovních povinností…“

Zdroj: Kitzberger, Jindřich: Zpráva o stavu Unie. Učitelské noviny, roč. 93, č. 30/1990, 14. 9. 1990, str. 1


Pedagogická unie je na světě


„…Tyto stanovy nemohou a ani nechtějí předepisovat vývoj situace v budoucnosti; nemohou předvídat cestu, kterou se učitelská organizace u nás bude dále ubírat, ani potřeby, které jí během této cesty vzniknou. Po uplynulých desetiletích nucené a zbytečné organizovanosti jsou dnes všichni ve střehu a přísně posuzují účelnost a významnost zřizování nových struktur. Pro PU to znamená, že každé z členských sdružení přirozeně hájí svoji maximální samostatnost a suverenitu, zvažuje výhody, které mu členství v PU přinese a především však má své zcela přesné představy, jak by měla unie vypadat. Představy o výhodách někdy nebývají zcela vyvážené představami o odpovědnosti a určitém omezení volnosti…

Dnes je důležité především to, že učitelé a další pedagogové různých zájmů a z různých typů škola zařízení se rozhodují spojit své síly, koordinovat svoji činnost a vzájemně se o ní informovat. Spojení v Pedagogickou unii také otevírá cestu k obdobným organizacím v zahraničí.“ …

Součástí článku byl Návrh stanov pedagogické unie. Můžete si ho stáhnout ZDE.

Zdroj: Kitzberger, Jindřich: Pedagogická unie registrována. Učitelské noviny, roč. 93, č. 34/1990, 12. 10. 1990, str. 2

Pedagogická unie (PU) byla zaregistrována 2. října 1990, sídlo zůstalo na pražské pedagogické fakultě UK.

Učitelské noviny uspořádaly mezi členy PU anketu: „Pedagogickou unii považujeme za platformu pro střetávání, tříbení a sjednocování názorů rozličných pedagogických iniciativ, které své právo mluvit do školství, výchovy a vzdělávání začaly většinou od loňského listopadu, nebo postupně, různou měrou uplatňovat. Proto, abychom tyto iniciativy širší pedagogické veřejnosti představili nebo znovu připomněli, požádali jsme jejich zástupce o odpovědi na tři anketní otázky: Koho sdružujete? Jaký je váš program? Co se za ten rok (od 17. listopadu) ve vašem oboru změnilo?

Odpovědělo 20 zástupců iniciativ:
AGAPE – Asociace pro rehabilitaci, socializaci a seberealizaci postižených – Jana Vášová
Asociace náhradní výchovy – dr. Jiří Pilař
Asociace pedagogů základních škol – Jindřich Kitzberger
Asociace pracovníků pedagogicko-psychologických poraden – dr. Václav Mertin
Asociace vychovatelů školních družin a školních klubů – Alena Šindelářová
Asociace výtvarných pedagogů – Dagmar Vondráčková, Markéta Pastorová
Domovy mládeže – dr. Klementina Kubičíková
Koordinační rada pracovníků domů dětí a mládeže – Petr Pajkrt
Kruh přátel bratrských škol – dr. Petr Heřman
Kruh přátel svobodných waldorfských škol – Jana Mildeová
Moravský svaz předškolní výchovy – Helena Palátová
NEMES – Nezávislá mezioborová skupina pro reformu vzdělávací politiky, školy a výchovy – PhDr. Hana Hudcová
Odborné fórum učňovského školství Čech a Moravy – Miroslav Štrobich, ing. Zajíček
Pedagogický odbor Historického klubu – PhDr. Eliška Kunstová
Pedagogický svaz – Miloš Knetl
Sdružení učitelů francouzštiny – PhDr. Milada Krbcová
Skupina katolického církevního školství – Adolf Špaček
Společnost středoškolských pedagogů – ing. Václav Zíka, dr. Vladimíra Ratayová
Svaz učitelů a školských pracovníků postižených z politických důvodů – Jaroslav Nosál
Základní umělecké školy ČR – Miroslav Sekáč

Zdroj: Co se za rok změnilo? Anketa UN s iniciativami hlásícími se k Pedagogické unii. Učitelské noviny, roč. 93, č. 39/1990, 9. 11. 1990, str. 5–7


A po roce existence…

Za další rok tehdejší předseda Pedagogické unie RNDr. Jiří Kocourek bilancoval. Článek přinášíme v plném znění.

"V době, kdy byla založena Pedagogická unie jako následník Občanského fóra, tj. asi před rokem, doznívala ještě revoluční doba a mnozí z těch, kdo stáli u zrodu této organizace, byli v oblasti pohybu „ve vyšších sférách“ školství téměř začátečníky.Když jsme po listopadu 1989 začínali organizovat vznik občanských fór jednotlivých typů škol, neměli jsme prakticky žádné zkušenosti s tím, jak vést dialog a bohužel často i boj za dosažení svých cílů, o nichž jsme byli přesvědčeni, že jsou správné. Jediné, co nám pomáhalo, bylo nadšení a možná i právě naše nezatíženost z dob minulých.

Zpočátku šlo všechno hladce a byli jsme mnohdy sami překvapeni, jak snadno otevírá dveře i těch nejvyšších míst příslušnost k Občanskému fóru. Důvod byl zřejmý. Většina úředníků přetrvala z minulé doby a měla nyní strach o svá místa. Navíc měli stále v povědomí existenci nějaké „vládnoucí strany“, jíž bylo třeba se podřídit.

Po schválení novely školského zákona byla činnost občanských fór na školách zakázána. Upřímně řečeno, tato změna nám byla spíše příjemná, neboť OF se do té doby přeměnilo v politickou sílu a naším zájmem byly vždy zejména otázky profesní, odborné, pedagogické. Nicméně někdejší občanská fóra byla již natolik dobře organizována a shromáždili se v nich právě ti nejlepší odborníci a nadšenci, že nám bylo líto nechat naši původní myšlenku zaniknout. Vznikla tedy idea profesní organizace, jejímž prvořadým cílem by bylo zprostředkovat široké pedagogické veřejnosti možnost vlivu na všechny zásadní otázky školské politiky na všech úrovních. Tak vznikla Pedagogická unie.

Po poměrně obsáhlé diskusi o jejím formálním uspořádání byla nakonec zvolena varianta volného sdružení již existujících a pevně organizovaných asociací pedagogů jednotlivých typů škol nebo obdobného profesního zaměření. Jediný orgán – rada PU, do níž každé členské sdružení delegovalo dva své zástupce, se tedy stala pouze orgánem koordinačním bez přímých kompetencí vůči jednotlivým asociacím.

Tento princip volnosti a nezávaznosti, na první pohled velmi demokratický, se pak po dlouhé příští období stal radě osudným. Rada a tím i unie jako celek byla ve svém rozhodování velmi nepružná a nečinila konkrétní osoby odpovědnými za konkrétní činnost. Schůze rady byly velmi dlouhé a nekonstruktivní, jen málokdy se nám podařilo projevit se jako akceschopná organizace, atraktivní svým významem pro své členy. Jednotlivá členská sdružení dosáhla sice dílčích úspěchů v omezených sférách zájmu, neustále však všichni cítili nechuť ministerstva jako celku spolupracovat s nimi jako s reprezentanty té části pedagogů, která má o spolupráci zájem. Zde ovšem leží značná část viny na pracovnících ministerstva, pro něž se tak práce stávala pohodlnější a kteří se tím vyhnuli eventuální kritice. Chybou PU však bylo, že svou vůli, o jejímž obecném prospěchu byla přesvědčena, často nedokázala proti uzamčeným dveřím na ministerstvu prosadit.

Velké naděje jsme vkládali do členství našich zástupců v komoře kolegia ministra pro základní a střední školy. Bohužel ani tato forma spolupráce se příslušným náměstkům (pánům Kozlovi a Krásenskému) zřejmě nezdála být vhodná, a tak se jednání kolegia odkládala, a když se uskutečnila, šlo většinou o monolog ze strany ministerstva bez jakékoli možnosti členů kolegia do problematiky zasáhnout. Nedostávali jsme (a nedostáváme dosud) téměř žádné materiály a jsme tedy poradním orgánem, který v podstatě neví, co se na ministerstvu děje.

Čeho jsme tedy za ten rok dosáhli? Vždyť i dnes, v době zásadních transformací vzdělávací soustavy, jsme ministerstvem odháněni, naše nabídky bezplatné spolupráce jsou odmítány, některé materiály dotýkající se bezprostředně našich zájmů jsou před námi dokonce utajovány. Nebylo tedy počáteční nadšení jen naivní představou o demokracii ve školství, o možnosti pedagogů zasahovat konečně do samotných principů té školské politiky, kterou potom na svých školách realizují? Představou, která je v reálné praxi odsouzena k nezdaru?

Nevím, možná ano, ale musím konstatovat, že přes obrovské úsilí a mnoho hodin, které mě všechna ta práce (skládající se z 90 % z boje a jen z 10 % tvořivosti) již stála, mám alespoň já osobně ještě kus toho počátečního elánu stále v sobě. V poslední době jsme v radě PU provedli některé organizační změny, které by měly přinést tu kýženou akceschopnost, operativnost a doufejme i příslušnou sílu. Budeme dál usilovat v zásadě o totéž, ale, jak doufáme, lepšími prostředky. Chceme navázat přímý kontakt se špičkami ministerstva, s výborem pro vzdělání a vědu ČNR, s odbory i s partnerskými organizacemi v zahraničí. Chceme dosáhnout písemné dohody o spolupráci Pedagogické unie s ministerstvem, v níž by se obě strany k této spolupráci zavázaly. Už se nemíníme nechat odbývat sliby a stát víceméně stále v pozadí. Jací jsme tedy po roce existence Pedagogické unie? Jsme unavenější, mnohdy skeptičtější, často s odhodláním všeho nechat a zůstat pouze u normálního učení, které teď jistě trpí spoustou práce, kterou děláme navíc mimo školu. Jsme ale také zkušenější. Mnohé jsme prošli, mnohému jsme se naučili. Doufejme, že svůj slib, který jsme pedagogům ve stanovách našich asociací i unie samé dali, dokážeme splnit. A co je rovněž důležité – jsme stále otevřeni – novým členům uvnitř našich sdružení i novým asociacím, jejichž sféra zájmu je v oblasti školství. Přijďte mezi nás a pomozte nám s tím nelehkým úkolem, který před námi stojí."

Zdroj: Kocourek, Jiří: Pedagogická unie po jednom roce. Učitelský list – měsíčník Pedagogického svazu ČR 3/91, prosinec 1991, str. 2


Tento díl vznikl ve spolupráci s Pedagogickou knihovnou J. A. Komenského v Praze.



Další díly seriálu najdete ZDE.

Iva Baldová: Diverzita a diferenciace v základním vzdělávání – recenze

sobota 16. listopadu 2013 · 0 komentářů

„Nezbývá než autorům monografie popřát, aby byly výsledky jejich práce a výzkumu obecně ve veřejné diskusi skutečně vzaty na vědomí a abychom žili v zemi, kde pero odborníka může být mocnější než politické páky a partikulární zájmy,“ píše v závěru autorka recenze.


Hana Kasíková, Jana Straková, eds.: Diverzita a diferenciace v základním vzdělávání. Praha: Karolinum 2011. ISBN 978-80-246-1911-8.

Zdroj: Pedagogika 1/2013, str. 87–89

Publikace Diverzita a diferenciace v základním vzdělávání je typickým zástupcem žánru kolektivní monografie a je pro ni tedy příznačný multiperspektivní pohled na jedno téma. Spojuje nástroje různých pedagogických disciplín od teoretičtějších přes výsledky dílčích výzkumů až po návrhy doporučení pro praxi. Zároveň je tu výrazně zastoupeno i hledisko pedagogické psychologie, sociologie vzdělávání, historiografických nástrojů či mediální analýzy.

Všechny jmenované přístupy se zde sešly nad otázkou, která je zhuštěně vystižena názvem prvního z příspěvků: „V základním vzdělávání spolu, nebo odděleně?“ První část čtenáře zevrubně orientuje v kontextu celé problematiky. Nejprve obecně pedagogickou charakteristikou aktuálních témat kolem diverzity, diferenciace a rovných příležitostí (Hana Kasíková), poté v historické retrospektivě od Příhody až po současnost (Růžena Váňová), z ptačí perspektivy sociologických výzkumů vzdělanostních nerovností (Jana Straková) a nakonec obsahovou analýzou produkce českých médií k problematice rovných příležitostí (Petr Valenta).

Druhá část je zveřejněním výsledků pěti nových empirických výzkumů. Michaela Vítečková nechává zaznít hlas důležitého zákulisního aktéra ve školním vzdělávání: hlas rodičů žáků. Navrhuje zajímavé typologie rodičovských postojů a strategií ve vztahu k možnosti přechodu dítěte na víceleté gymnázium. Příspěvek Lenky Krejčové skrze zkušenosti praktika psychologického poradenství reflektuje dopady dvoukolejného systému na psychický vývoj dětí ve starším školním věku, zejména na jejich sebepojetí a vnímanou akademickou účinnost.

Následuje představení rozsáhlejšího výzkumu katedry pedagogiky FF UK (Martin Chvál, Hana Kasíková, Josef Valenta). Skupina pozorovatelů navštěvovala vyučovací hodiny na základních školách a víceletých gymnáziích s cílem zjistit, nakolik je zde rozvíjena kompetence k učení. Za tímto účelem vznikl i původní pozorovací arch, který rozvoj kompetence podrobněji sleduje podle výskytu různých typů podporujících a tlumících situací. Výzkum jako celek neprokázal statisticky významné rozdíly v kvalitě výuky na základních školách a gymnáziích. Kromě kvantitativního vyhodnocení zápisů z archů autoři provedli také skupinový rozhovor s pozorovateli a jeho analýzu. Čtenář monografie se tedy může seznámit i s detailnějším rozborem výuky na obou typech škol, včetně barvitých charakteristik žánru typického žákovského a učitelského chování (např. „syndrom motivovaného gymnazisty“ a „syndrom hédonického žáka základní školy“, s. 159–160). Markéta Dvořáková a Ivana Tvrzová předchozí téma dokreslují pomocí anketního dotazníku pro studenty učitelství, který mapoval jejich názory a zkušenosti s docházkou na gymnázium nebo na 2. stupeň ZŠ. Konečně Eva Janebová a Tomáš Habart pomocí kvalitativní metodologie vytěžují materiál rozhovorů vzniklých v rámci neziskového projektu společnosti Člověk v tísni. Získaná data zachycují problematiku inkluze žáků se speciálními vzdělávacími potřebami očima učitelů, psychologů a dalších odborníků např. z řídicích orgánů školství.

Třetí část, kterou samy editorky v úvodu označily za stěžejní, se zabývá možnostmi škol při práci s diverzitou. Hana Kasíková představuje komplexní model aplikace principů diferenciace a inkluze pro základní školu. Doporučuje pro tyto účely jednak celou řadu individualizačních strategií, které se již osvědčily v zahraničí, jednak arzenál metod kooperativního vyučování, které ukazuje jako přínosné pro všechny děti, včetně mimořádně nadaných. Josef Valenta pak má za cíl logicky objasnit, že otázky diverzity jsou velmi dobrým důvodem, proč ve školách začít dávat větší prostor behaviorálně orientovaným metodám reprezentovaným technikami dramatické a osobnostně-sociální výchovy. Největší předností této části a zároveň i její nevýhodou z hlediska oslovení cílové skupiny je neochota autorů k poskytování návodů ve stylu „instantních kuchařek“ pro učitele. Přístup je pochopitelný, autoři vzhledem k délce příspěvků nechtějí být povrchní a zavádějící. Hrozí ovšem, že si zde obsažená cenná doporučení pro praxi přečtou pouze teoretikové, případně nemnozí praktici ochotní udělat si čas na obecnější principy bez sady aktivit do hodin.

Závěrečná část knihy vnáší do hry potenciál srovnávací pedagogiky. Nejprve se zaměřuje na Slovensko (Mária Matulčíková) a Polsko (Jana Straková), příklady nám analogických, avšak mírně „polepšených“ systémů. Na Slovensku v nedávné době sáhli ke kontroverznímu kroku snížení počtu víceletých gymnázií, autorka však i přesto konstatuje mnoho problémů velmi podobných české situaci. Radikálnější přístup zvolili v Polsku, kde jako jednu z reforem zavedli tříletou nižší sekundární školu povinnou pro všechny. Podle zlepšení výsledků PISA se zdá, že polské reformy nesou ovoce. Karel Rýdl popisuje Finsko coby hvězdný vzor inkluzivního školství. Zajímavé na příspěvku je, že není pouhým opěvováním výsledků finského vzdělávacího systému v mezinárodních srovnáních, jaká už řadu let občas čteme v novinách. Příspěvek systematicky popisuje postupnou proměnu, kterou Finsko k těmto výsledkům došlo, a analyzuje jednotlivé etapy vývoje. V posledním příspěvku David Greger shrnuje situaci v Anglii a ukazuje ji jako velmi rozporuplnou. Na jedné straně je tu dlouhá řada antidiskriminačních opatření, která zde v posledních dekádách proběhla, na druhé straně jsou tato opatření podkopávána základní orientací celého systému na srovnávání a soutěžení škol. Autoři zahraničních přehledů se ve svých příspěvcích vyjadřují také ke změnám ve vzdělávání různých specifických skupin dětí v příslušných zemích.

Přestože se monografie věnuje tématu diverzity a diferenciace ve velké šíři, je zde často patrná snaha ovlivnit zcela konkrétní praktické problémy; především dvoukolejnost českého vzdělávání na nižší sekundární úrovni. Většina autorů knihy se nikterak netají svým příklonem ke snižování míry vnější diferenciace, naopak se zde nevyskytuje žádný protichůdný příspěvek. Autoři jsou tedy v podstatě názorově jednotným týmem, který postupně předestírá podklady pro celkovou argumentaci ve prospěch společného vzdělávání. Je nutno ocenit, že tak činí velmi přesvědčivě, s použitím mnoha konkrétních příkladů z původního výzkumu i jiných pramenů. Pokud je mi známo, neexistují v tuto chvíli v ČR srovnatelně bohaté a výzkumem podložené prameny, které by podpořily názor opačné strany, tedy zastánců víceletých gymnázií. Zároveň ani v probíhající zjednodušené veřejné debatě tato strana mnoho podložených argumentů nedává, jak podrobně dokládá Růžena Váňová ve svém přehledu dění od sametové revoluce (s. 36–54) či Petr Valenta v analýze mediální produkce za vybraný rok (s. 76–96). Nabízí se otázka, kam tyto argumenty „zmizely“. Opravdu je zastánci víceletých gymnázií nemají? Nebo se jen jedná o skupiny obyvatelstva, kterým chybí vědecký hlas? Jak je však potom možné, že dvoukolejné řešení už mnoho let vyhrává, systém víceletých gymnázií stále trvá a vznikají i další časně selektující školy? Nezbývá tedy než autorům monografie popřát, aby byly výsledky jejich práce a výzkumu obecně ve veřejné diskusi skutečně vzaty na vědomí a abychom žili v zemi, kde pero odborníka může být mocnější než politické páky a partikulární zájmy.


Knihu si můžete objednat ZDE.

Pět principů komunikace v digitálním prostředí

pátek 15. listopadu 2013 · 0 komentářů

Děti a mladí lidé si dnes nedovedou svůj život představit bez sociálních sítí. Možnosti jejich využívání se rozšiřují, stejně tak však narůstá nebezpečí, které život na sociálních sítích může přinést. Rodiče i učitelé musejí o těchto nebezpečích vědět a děti a mladé lidi na ně připravit a vychovat z nich odpovědné uživatele sociálních sítí.

Zdroj: Scio


Při komunikaci v digitálním prostředí je třeba, aby si děti a mladí lidé byli vědomi následujících pěti principů:

1. komunikace online je odlišná od komunikace tváří v tvář – náš mozek je primárně nastaven na komunikaci tváří v tvář, očekáváme, že informace se nebude šířit – v elektronické konverzaci se informace může rozšířit i mimo okruh těch, kterým je určena,

2. digitální komunikace může způsobit, že se méně kontrolujeme a říkáme věci, které bychom jinak neřekli – při osobním styku můžeme sledovat reakci druhých – vždy musíme zvážit, jakou reakci můžeme vyvolat,

3. vyměňování si zpráv o pocitech může tyto pocity zveličit a posílit – píšeme-li o negativních emocích a vyměňujeme si zprávy o nich, negativní emoce to posílí – psaní ve vzteku nebo frustraci náš stav nezlepší, spíše pomůže hovor tváří v tvář,

4. buďme si vědomi toho, v jakém prostředí komunikujeme online – prostředí vlastního pokoje nás může svádět k falešnému pocitu soukromí, stejně jako zařízení s malou obrazovkou – stále mějme na paměti, že informace online mohou být vždy sdíleny,

5. kdokoli může být obětí zneužití sociálních sítí – i žáci, kteří jsou populární, mohou být vystaveni kyberšikaně – každá komunikace online se nám může vymknout z rukou (o přítomnosti na síti viz ZDE).


Původní zdroj

Jana Dlouhá, Jiří Dlouhý: Nové číslo Envigogiky 3/2013

čtvrtek 14. listopadu 2013 · 0 komentářů

Vážení naši příznivci a čtenáři, dovolujeme si Vás upozornit na vydání nového českého čísla Envigogiky (2013/VIII/3) – jak máme ve zvyku, představujeme jej v souvislostech širších, dosvědčujících směr našeho společného usilování.

Chceme tak soustavně připomínat, že také péče o přírodu a krajinu se všemi jejími obyvateli i neživými „prvky“ je do jisté míry i praktickou péčí o duchovní rozměr našeho bytí. Což by se mělo dít v jednotě, tedy podpoře jak myšlení samého, v rozumném hospodaření s časem k tomu vyhrazeným, tak i v praktické péči o jeho průvodní jevy či nezbytné okolnosti. Tedy o přírodu, která je stále krví našich myšlenek. Bez tohoto praktického zřetele by se z putování krajinou snadno stala pouhá kratochvíle, vhodná k odpočinku, ne ale k rozvíjení mladého ducha, které se děje nejúčinněji právě v přičinlivé starosti a péči o věci či bytosti hmatatelné, krásné a živé.

O této otevřenosti vůči přírodě a teprve posléze i lidskému společenství s jeho duchovními statky a kulturou svědčí jako vždy spíše naše nerecenzované články. Vidíme tak například, jak se při otevření ekocentra Dotek v novém světle ukazuje role těch, kteří ho vzkřísili (Hany a Jiřího Kulichových), a vzali na sebe úlohu připomínat naši minulost s ohledem též i na její poselství pro generace budoucí, včetně utváření udržitelné podoby jejich života. O křesťanském pohledu na ekologickou problematiku hovoří Jiří Nečas – ukazuje, jak je autenticky lidský a přitom odpovědný vztah k přírodě kulturně založen. V podobné souvislosti se do polemiky s článkem Zdeňky Petákové z předminulého čísla Envigogiky pouští také Peter Sabo a Ľudmila Sabová – vymezují se vůči zatvrzelému „popírači kultury“ profesoru Šmajsovi, a stejně jako Jiří Nečas vidí cestu v navázání na její nejlepší tradice. Text publikujeme včetně recenzí, které přinášejí nové pohledy na tento problém a odkazy do literatury. Lehce se dotkneme i uměleckého uchopení přírody: jak funguje „umění v krajině“ popisuje v recenzi nově vydané knížky o land artu Hana Kolářová. A Jiří Olšovský se pokouší sdělit, jak lze do vztahu k přírodě vstoupit i dnes, ve věku ovládaném technikou.

Do jiného soudku patří texty, které se zabývají rolí vědy a politiky při zařizování kvalitního, dlouhodobě udržitelného života. Vtipně a přitom s erudicí psaný text Františka Kožíška a Petra Pumanna se věnuje úskalím, která může potkat vědec, pokud chce svědomitě sdělit své výsledky veřejnosti. Autoři popisují, jak se postupně podstata jejich sdělení „ztratila v překladu“ do stručných mediálních zpráv a především jejich titulků – uvažují, jak by se dalo zkreslením tohoto druhu vyhnout, aniž by se věda uzavřela sama do sebe. I v tomto čísle se věnujeme možnostem hodnocení EV, tentokrát ve velmi komplexním a zasvěceném pohledu na environmentální gramotnost z dílny Petra Daniše, který nám podal zprávu (nejen) o připravovaném výzkumu PISA v roce 2015. Osvětu veřejnosti v ochraně přírody a význam zapojení různých společenských skupin mají na mysli Peter Repka a Milada Švecová, když představují způsob, jak efektivně analyzovat management chráněných území. Jana Laciná a Vlastimil Kostkan se pokoušejí zprostředkovat široké veřejnosti nejnovější poznatky z přírodovědných i společensko-vědních oborů souvisejících se životním prostředím, a podávají nám o tom zprávu. Mozaiku doplňuje pohled do blízké minulosti a očekávané budoucnosti: stav životního prostředí České republiky od roku 1990 dodnes rekapituluje Martin Říha; a Václav Mezřický se zamýšlí nad současnými parlamentními volbami především s ohledem na neschopnost současné politiky odpovídat na zásadní výzvy doby.

Úplně nakonec pro vás máme smutnou zprávu – zemřel náš kolega a přítel Martin Braniš, člen redakční rady Envigogiky. Úvahou o jeho možném (nevysloveném) „poselství“ se s touto osobností loučíme, a tímto dáváme (doufáme, že nikoli poslední) sbohem i vám, našim čtenářům…

Na závěr bychom chtěli připomenout, že do konce roku vyjde ještě jedno celé české a jedno anglické číslo Envigogiky, což znamená, že příležitost poslat nám Vaše texty pro publikování ještě v tomto roce trvá, ale již jen velmi krátkou chvíli!

Miroslav Hřebecký: Zahrady hrou chtějí budovat vztah dětí k místu, kde žijí

středa 13. listopadu 2013 · 0 komentářů

Zahrada hrou je program podporující proměny školních zahrad v inspirativní prostředí rozvíjející dovednosti, tvořivost a fantazii dětí. Je zároveň metodickou pomůckou, která školy i žáky učí, jak postupovat při realizaci náročného projektu.

Projekt Nadace Proměny Zahrada hrou zvítězil ve dvou kategoriích soutěže EDUína – dostal Cenu odborné poroty i Cenu veřejnosti. Na otázky odpovídá Jitka Přerovská (JP), ředitelka nadace, a Jolana Říhová (JŘ), manažerka projektu.

…Co jste chtěli vaším projektem změnit?

JP: Chceme obnovit vztah lidí k místu a myslíme si, že je důležité působit právě na děti, aby měly do budoucna zájem o to, starat se o prostor kolem sebe. V podstatě se snažíme vychovávat aktivní občany. Trápilo nás také, jakým způsobem se obvykle navrhují dětská hřiště – šablonovitě, bez ohledu na kontext místa a především bez ohledu na to, co děti skutečně potřebují. Změnit jsme chtěli i tradiční způsob výuky – proč děti učíme například matematiku učebnicově, když mohou stejně tak počítat praktické úlohy na zahradě tak, že je to bude bavit?

V čem spočívá inovace, kterou přinášíte do světa vzdělávání?

JŘ: Programem Zahrada hrou se snažíme nejen poukázat na potenciál školních zahrad, ale především rozšířit povědomí o tom, jak je důležité, v jakém prostředí děti vyrůstají. Dnešní děti ohrožuje syndrom odcizení přírodě. Z dětství se vytrácí volná hra, hra „na něco“, děti už jen konzumují zábavu, kterou jim my dospělí předkládáme. Školní zahrady nabízí prostor pro chybějící kontakt s přírodou, volnou hru a pohyb, kreativní výuku, zkušenostní učení, interakci s vrstevníky, možnost spolurozhodování, trénink diskuse a odpovědnosti, utváření vztahu k místu a současně vytváří příležitost pro komunitní život a setkávání.

Domníváme se, že by školní zahrady měly být mnohem více provázány se školním vzdělávacím programem školy. Jejich využití by se nemělo omezovat pouze na environmentální výchovu. Příkladem může být logopedická zahrada ZŠ a MŠ Don Bosco v Praze, kterou jsme letos dokončili.

Od programů jiných neziskových organizací zaměřených na školní zahrady nás odlišuje komplexnost, s jakou přistupujeme k tématu a nabídka pomoci pro školy. Organizujeme konference, semináře, exkurze, poskytujeme pomoc s realizací v průběhu celého projektu, zapojujeme odborníky (architekty, umělce, studenty). K dispozici je specializovaný portál www.promenyproskoly.cz, který obsahuje inspiraci, názory odborníků a metodiku pro realizaci proměny zahrady. Vytváříme také inspirativní videa z průběhu projektů.

Kdo je typickým uživatelem vašeho projektu?

JP: Náš program poskytuje pomoc a podporu učitelům, rodičům, místním komunitám, zástupcům měst i širší veřejnosti. Konečným uživatelem jsou pak děti. Věříme, že program může mít celospolečenský dopad.

Co považujete za přínos projektu? Co z vašich původních představ se podařilo uskutečnit?


JP: Daří se nám přinášet chybějící pomoc učitelům a inspirovat je k proměně školní zahrady, výuky i komunikace. Když vidíme, že se díky projektům proměn školních zahrad postupně začínají propojovat rodiče s učiteli, aktivizuje se místní komunita a lidé dělají něco pro sebe navzájem, vidíme, že naše iniciativa má smysl.

JŘ: Dokazujeme, že i když nejsou finance a i když chybí politická vůle, lidé mohou vlastním úsilím něco změnit. Pokud si děti v rámci projektu proměny školní zahrady tenhle přístup osvojí, je to ten největší přínos pro jejich život i pro celou společnost.

Co se zatím nepodařilo naplnit?

JP: Rádi bychom myšlenky programu více rozšířili mezi veřejnost. Naším cílem je vytvořit celospolečenské téma, které se dostane do povědomí širšímu okruhu lidí. Doposud jsme věnovali nejvíce energie především pomoci s realizací projektů proměn školních zahrad (pomoc s vedením projektů a zapojováním komunity). Nyní bychom se chtěli více zaměřit na propagaci a osvětu. Inspirovat další lidi k následování naší cesty…


Přečíst si celý text rozhovoru a zhlédnout videa můžete ZDE.

Elixír do škol

úterý 12. listopadu 2013 · 0 komentářů

Principem projektu Nadace Depositum Bonum je propojit to nejlepší z tradičního školství s tím nejlepším z moderních výukových metod i poznatků z vědy a přinést to do základních škol a víceletých gymnázií.

Projekt přivede čerstvé absolventy a studenty technických a přírodovědných oborů na univerzitách do škol jako asistenty zkušených učitelů nebo vedoucí kroužků. Projekt zároveň podpoří kvalitní a motivované učitele, jejichž práce zůstává nedoceněna. V pilotním kole se zaměříme na výuku fyziky, kdy využíváme a dále rozšiřujeme expertízu odborné vzdělávací iniciativy Heuréka. V dalších letech plánujeme rozšířit působnost i do dalších předmětů (chemie, biologie, matematika).


O tandemech

Studenti magisterského a doktorského studia přírodovědných a technických oborů budou v tandemu spolupracovat se zkušenými učiteli na 2. stupni základních škol a nižším stupni víceletých gymnázií jako asistenti při experimentech, výuce a při laboratorních cvičeních, či jako vedoucí kroužků. Nadace bude hradit mzdy asistentů i přesčasy zapojených pedagogů a také spotřebu materiálu při experimentech. Během celého školního roku pak nadace poskytne účastníkům projektu podporu zaměřenou na rozvoj osobnostních dovedností.


Regionální centra

V rámci pilotu začnou s novým školním rokem ve více než deseti městech České republiky fungovat centra na podporu sdílení dobré praxe a dalšího rozvoje učitelů. Centra budou vedena zkušenými učiteli, kteří se společně se svými kolegy chtějí dále profesně rozvíjet. Setkání se budou konat jednou měsíčně a jsou v pilotu otevřená všem učitelům fyziky.

Projekt vzniká ve spolupráci s odbornou vzdělávací iniciativou Heuréka při Katedře didaktiky fyziky Matematicko fyzikální fakulty UK, s Terra-klub o. p. s. a za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Na vzniku projektu se podílí rovněž řada dalších expertů na školství a na oblast didaktiky fyziky.

Na průběžném vyhodnocování pilotu projektu se bude podílet celorepubliková expertní komise složená z předních odborníků na výuku fyziky.


________________

Nadace Depositum Bonum

Vracíme nevyzvednuté peníze z anonymních vkladních knížek zpět české společnosti. Česká spořitelna si je dobře vědoma původu finančních prostředků z anonymních vkladních knížek a ví, že tyto peníze jsou výsledkem poctivého střádání lidí, kteří je ukládali nezřídka po několik desítek let. Banka se proto rozhodla vrátit všechny zbylé prostředky zpět české společnosti prostřednictvím nové nadace.

Nadace byla tedy zřízena za účelem podpory české společnosti v oblasti vědy, výzkumu, vývoje a vzdělání. Nadace podporuje obory přírodovědné a technické, které přinášejí dlouhodobý prospěch celé společnosti a posilují její konkurenceschopnost v globálním prostředí.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 6. Pedagogické iniciativy jako „angažované sardinky“

pondělí 11. listopadu 2013 · 0 komentářů

Bořivoj Brdička před časem napsal o komunitě lidí sdružených kolem mezinárodní skupiny expertů zabývajících se transformací školství v duchu 21. století. Dali si název Angažovaná sardinka (The Committed Sardine). Proč? A proč to dávám do souvislosti s pedagogickými iniciativami 90. let?

Tato komunita má hlavní centrum v kanadské Britské Kolumbii omývané Pacifikem. Právě tato skutečnost je nejspíše důvodem, proč si pro své sdružení zvolili pro nás tak neobvyklý název. Jedná se o analogii ze života v moři. Taková velryba, chce-li změnit směr pohybu, trvá jí to i několik minut. Možná proto se v Britské Kolumbii vžilo přirovnání školství k velrybě. Hejno sardinek se však chová docela jinak. Většinou všechny plavou stejným směrem. Stane-li se, že několik jedinců změní směr, dostanou se do konfliktu s ostatními. Stačí ale, aby změnu směru uskutečnilo takových 10–15% sardinek, a přidá se k nim celé hejno. Ke změně směru pohybu přitom dochází neobyčejně rychle, a to i přesto, že celkové množství sardinek v hejnu je tak velké, že hmotností překonávají velrybu.

Angažované sardinky jsou tedy jedinci snažící se o změnu směru vývoje školství. Každá zásadní transformace začíná u jednotlivců snažících se proti proudu měnit směr.

Zdroj: Bořivoj Brdička: 15 zásad angažovaných sardinek, Učitelský spomocník 6. 9. 2010

Jenže mezi učiteli byla a je komunikace složitější než mezi sardinkami.

Už jsme konstatovali, že hned na přelomu roků 1989 a 1990 se v oblasti školství vyrojila celá řada sdružení, spolků a asociací. V podstatě probíhaly dva protichůdné procesy – drobení a sjednocování. Učitelé se sdružovali podle stupňů a typů škol a školských zařízení, podle aprobačních předmětů a dalších aktivit. Každá skupina měla nějaké společné zájmy, které chtěla prosadit v jednání s ministerstvem školství nebo do nové legislativy a dále rozvíjet.

Drobení

Tento proces si můžeme ukázat na příkladu Pedagogického svazu ČR, který měl podle stanov členství individuální i kolektivní. V průběhu roku 1990 se staly členy PgS učitelské iniciativy, které pracovaly jako odborné sekce: sekce fyziků (Martin Novotný), literární výchovy (Josef Soukal), sekce předškolní výchovy (doc. Eva Opravilová), počítačová (RNDr. Petr Suk) a ekologická sekce (RNDr. PaedDr. Jiří Nahodil), Sdružení učitelů češtiny (PhDr. Helena Knesselová) a Obec učitelů Svitavska (Petr Pohl).

Mezi nejaktivnější členy patřily od samého začátku učitelky mateřských škol. Jejich „sekce již měla zformováno zásadní stanovisko k normativním materiálům pro předškolní výchovu, členky sekce se podílejí na přípravě legislativních předpisů, při jejichž tvorbě uplatňují oprávněné požadavky praxe.“… „Naznačuje se i možnost, že z této sekce lze vytvořit samostatnou profesní skupinu zaměřenou na dítě předškolního věku jako organizace založené na iniciativě a zájmech jednotlivých pracovních kolektivů či jednotlivců,“ píší Učitelské noviny č. 44 ze 14. 12. 1990 v článku nazvaném Pedagogický svaz.

Sekce předškolní výchovy se po dohodě s výborem PgS skutečně osamostatnila, odešlo 234 členek a vytvořily Asociaci předškolní výchovy, zaregistrovanou 8. 2. 1991.


Vzniklo přes třicet učitelských organizací

Někdy v roce 1993–94 jsem si (už jako novinářka) udělala kartotéku tehdy existujících asociací a sdružení. Pro představu o různorodosti seskupení uvádím jejich přehled:

AGAPE – Asociace pro rehabilitaci, socializaci a seberealizaci postižených
Asociace institucí vzdělávání dospělých
Asociace náhradní výchovy
Asociace pedagogů základních škol
Asociace pedagogů základních uměleckých škol ČR
Asociace poradenských pracovníků ve školství
Asociace pracovníků pedagogicko-psychologických poraden
Asociace předškolní výchovy
Asociace učitelů tělesné výchovy základních, středních a vysokých škol ČR
Asociace vychovatelů školních družin a školních klubů Čech a Moravy
Asociace vychovatelů domovů mládeže Čech, Moravy a Slezska
Asociace výtvarných pedagogů
Asociace zvláštních výchovných zařízení
Česká geografická společnost
Koordinační rada pracovníků domů dětí a mládeže
Koordinační rada pro alternativní školství
Kruh přátel bratrských škol
Kruh přátel svobodných waldorfských škol
Matematická pedagogická sekce Jednoty českých matematiků a fyziků
Moravský svaz předškolní výchovy
NEMES – Nezávislá mezioborová skupina pro reformu vzdělávací politiky, školy a výchovy
Odborné fórum učňovského školství Čech a Moravy
OMEP – česká odnož Světové organizace pro předškolní výchovu
Pedagogický odbor Historického klubu
Pedagogický svaz ČR
Sdružení učitelů francouzštiny
Sdružení pracovníků domů dětí a mládeže v ČR
Skupina katolického církevního školství
Somatopedická společnost
Společnost křesťanských mateřských škol
Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem
Společnost pro předškolní výchovu
Společnost pro talent a nadání
Společnost středoškolských pedagogů
Svaz učitelů a školských pracovníků postižených z politických důvodů
Unie pedagogických pracovníků soukromých škol v ČR
Unie pracovníků výchovy mimo vyučování

V následujících letech vznikla řada dalších organizací učitelů a hlavně ředitelů škol. Budeme se snažit jejich existenci pochytit. Již v tomto seznamu jsou v názvech patrné zárodky sdružování (koordinační rady, unie).


Profesní organizace nezabrala

Myšlenka Pedagogického svazu ČR jako všeobjímající organizace, která sjednotí pod svými křídly všechny aktivní učitele nebo jejich skupiny jako sekce se ukázala z dnešního pohledu jako naivní a nereálná. Aby získal inspiraci a zkušenosti, výbor navázal kontakt s Lékařskou komorou a spojil se i s přípravným výborem „Únie pedagogov Slovenska“. Zjistili jsme, že profesní komory obvykle mívají povinné členství dané zákonem, pravidelné příspěvky a aspoň minimální placený aparát. Po dlouhých letech povinného členství v různých organizacích za totality byli ale čeští pedagogové na takové myšlenky citliví a k iniciátorům podezíraví. Zajímavé je, že ani další pokusy o ustavení profesní organizace v příštích letech nebyly (pravděpodobně ze stejných důvodů) úspěšné.

RNDr. PaedDr. Jiří Nahodil, zástupce Pedagogického svazu ČR v Pedagogické unii, odpověděl na otázku, proč to tehdy nevyšlo, proč se myšlenka organizace typu pedagogické komory neuchytila dodnes: „V každém případě je „učitelská obec“ mnohem méně kompaktní než lékaři aj., dokonce si myslím, že přehrady jsou až kastovního typu.“

Ve výboru PgS pracovali ve svém volném čase řadoví učitelé bez jakýchkoli zkušeností a hlavně bez prostředků na takovou činnost. Museli jsme za pochodu objevovat elementární zásady fungování organizace. Vzpomínám si, že jsme zasedali celé hodiny a řešili právní subjektivitu, stanovy, vedení členské evidence a příspěvkové agendy (členský příspěvek byl 5 Kčs měsíčně!), prostorů pro schůze a svazová shromáždění (obvykle pomohly školy), vedení zápisů ze schůzí výboru a členských shromáždění, vedení účetnictví, propagaci svazu, tok informací a zpětnou vazbu od členů a hlavně, jak získat prostředky na poštovné, papír, kopírování, cestovné atd. A to nemluvím o vyjadřování k návrhům ministerských dokumentů, které mělo obvykle šibeniční lhůtu. Registrovaných členů bylo ve vrcholném období organizace až k tisícovce, ale lidí ochotných k mravenčí práci bylo málo. Vzhledem k nedostatku peněz na cestovné a k obtížím při uvolňování mimopražských členů výboru ze škol to zůstávalo hlavně na Pražácích. Zkušenosti jiných organizací byly zřejmě podobné.

Nakonec se nejnosnější formou činnosti Pedagogického svazu ČR staly informace. Nejprve to byl na stroji psaný a kopírovaný Zpravodaj pro členy PgS a přes tři roky jsme vydávali měsíčník Učitelský list – opravdu jeden list formátu A3. V těchto amatérsky vznikajících tiskovinách je zachycena atmosféra doby, palčivé problémy ve školství, názory učitelů na ně a snaha organizací ovlivňovat kroky ministerstva školství a vznikající legislativu.

Zdroj: zápisy z výboru PgS a osobní záznamy, archiv autorky. Stanovy Pedagogického svazu ČR si můžete stáhnout ZDE.


Potvrzuje se potřeba spojování

Potřeba iniciativy spojovat se ale ukázala velmi brzy. Ministerstvo školství nebylo ochotno (a ani nemohlo) jednat se všemi sdruženími, nebylo jasné, kdo za koho mluví, objevily se protichůdné názory na řešení problémů, parciální i osobní zájmy.

„Dosavadní zkušenosti plně potvrzují všestrannou výhodnost vzájemné koordinace činnosti a těsné spolupráce mezi sdruženími… tato výhodnost vystupuje do popředí zvláště ve dvou případech – při jednání s orgány státní správy (včetně MŠMT ČR) a při navazování kontaktů s partnerskými organizacemi v zahraničí.“

Zdroj: Jindřich Kitzberger: Zpráva o stavu Unie. UN roč. 40, č. 30 ze 14. 9. 1990, str. 1

Polovina uvedených seskupení tehdy vstoupila do Pedagogické unie (o tom příště). Procesy drobení a spojování pedagogických iniciativ však probíhají dodnes. Připomeňme si Stálou konferenci asociací ve vzdělávání (SKAV – 17 asociací) nebo Unii školských asociací ČR (CZESHA – 16 asociací).

Sdružování pedagogů na rozdíl od klasických asociací dnes však také nabývá nových forem – jde o seskupování lidí a škol kolem vzdělávacích projektů nebo programů či zajímavých vzdělávacích aktivit. Stačí podívat se na internet, kolik různě zaměřených skupin lidí se angažuje v oblasti vzdělávání. Je to přímo výbuch aktivit. Mají velikou výhodu – informační technologie. Komunikace na sítích jim umožňuje snadný kontakt a spolupráci. Mohou používat videozáznamy a videokonference.

Jaký je asi synergický efekt těchto starých i nových „angažovaných sardinek“. Kolik jich asi je? Proklamovaných 10–15 %? Připojí se k nim ostatní kolegové, podaří se jim otočit hejno žádoucím směrem?

Příměr o sardinkách připomněl Jaroslav Kalous v úvodu do diskuse o budoucnosti vzdělávání. Píše: „Na základě pohledu zpět nelze ani v dohledné budoucnosti předpokládat rozumnou změnu našeho vzdělávacího systému řízenou z centra. Je to jako čekání na zázrak… Proměna vzdělávacího systému pod vedením osvíceného vedení shora nenastane. Je tedy nutné vsadit na změnu zdola, na „angažované sardinky“.“

Zdroj: Jaroslav Kalous: Česko hledá budoucnost. Vzdělávání – úvod do diskuse


Další díly seriálu najdete ZDE.

Deborrah M. Plummer: Skupinové hry pro rozvíjení sebeúcty dětí ve věku 5–11 let

sobota 9. listopadu 2013 · 0 komentářů

Tato praktická příručka plná her je zaměřena na rozvoj sebeúcty dětí předškolního a mladšího školního věku. Hry pomáhají rozvíjet jejich sebepoznání, sebedůvěru, sebevyjádření, sebepřijetí, sebejistotu aj.

Čtenář zde nalezne hry vyžadující fyzickou činnost i nečinnost, verbální i nonverbální vyjádření. Kniha je proto vhodná i jako zásobník her pro děti s tělesným postižením a s poruchou v komunikaci. U každé hry jsou pomocí ikon zobrazeny základní údaje o její délce, velikosti skupiny, věku dětí, zaměření (poslech, spolupráce, rozhodování, empatie, kreativita). Následuje popis hry, její varianty, a otázky vhodné pro reflexi.

Deborah M. Plummer je vysokoškolská pedagožka (De Montfort University, Leicester) a terapeutka, autorka řady publikací pro práci s dětmi i s dospělými (Anger Management Games for Children, Social Skills for Children aj.). V Portále vyšla její kniha Učíme děti zvládat úzkost, obavy a stres.

Další informace najdete ZDE. Knihu si můžete objednat také ZDE.

10 strategií pro rozvíjení náročnosti výuky

pátek 8. listopadu 2013 · 0 komentářů

Náročnost učení je základní součástí každé vzdělávací zkušenosti. O náročnosti však panuje několik mýtů, které nejsou pravdivé.

Zdroj: SCIO, ČŠ 2. 10. 2013

Výraz „rigor/rigour“ známe v češtině ze spojení rigorózní zkouška, která se překládá jako přísná zkouška (závěrečná zkouška doktorského studia). Pro označení přístupu k učení a vyučování navrhujeme překlad „náročnost“ oproti dosud uváděným přísnost, preciznost, důslednost.

Náročnost učení je základní součástí každé vzdělávací zkušenosti. O náročnosti však panuje několik mýtů, které nejsou pravdivé:
a) mnoho domácích úkolů je známkou náročného učení,
b) náročnost znamená, že se musí víc pracovat,
c) náročnou výuku nezvládne každý žák,
d) když žák dostane podporu, výuka je méně náročná, e) zdroje neznamenají náročnost.

Náročné úkoly rozvíjejí žákovy kognitivní dovednosti a nutí jej pracovat na hranici jeho zóny nejbližšího vývoje. Autor článku nabízí učitelům 10 strategií pro rozvíjení náročnosti výuky využitelných napříč předměty:

1. vyžadujte po žácích přenos poznatků a jejich aplikaci v nových situacích,

2. požadujte, aby žáci dokázali zpracovat syntézu několika různých zdrojů – ať už v literatuře, nebo vědeckých teoriích,

3. zadávejte úlohy s několika kroky a narůstající kognitivní náročností – např. od definice konfliktu po analýzu jeho příčin a následků, shromáždění a syntézy zdrojů,

4. seznamujte žáky s různými úhly pohledu na daný problém – kromě jiného žáci pochopí relativitu každé „pravdy“,

5. používejte různá média – místo dvou literárních textů např. video, rozhovor, tweet apod., přimějete žáky více přemýšlet,

6. vymaňte se z předmětového omezení – použijte vědu pro nastartování politické diskuse, hledejte filosofii v komiksech apod. – tak docílíte nových situací pro aplikaci poznatků,

7. vyžadujte projektové myšlení – vytvořte rubriky pro hodnocení, poskytněte příklady a vyžadujte projevy kreativity,

8. požadujte déletrvající pozorování nebo analýzu – při projektovém vyučování nebo s využitím simulací požadujte, aby žáci sledovali opakující se vzorce, analyzovali příčinu a důsledek, našli postupy pro řešení problému,

9. studujte jemné odstíny a míru jevů,

10. požadujte po žácích, aby zaujali určitý postoj a uměli jej obhájit – to vede ke kladení stimulujících otázek.

Původní zdroj

15.–16. 11. 2013 Opava Cantat

čtvrtek 7. listopadu 2013 · 0 komentářů

Pátý ročník celostátní přehlídky středoškolských pěveckých sborů Opava Cantat 2013 se uskuteční ve dnech 15.–16. 11. 2013 v prostorách kostela sv. Václava, Sněmovního sálu minoritského kláštera v Opavě a Kulturního domu Na Rybníčku.

Letošní ročník přehlídky přivítá 17 středoškolských pěveckých sborů z celé České republiky, které zvítězily v postupových přehlídkách v jednotlivých krajích. V Opavě se představí sbory obou kategorií – soutěžní s povinnou skladbou a nesoutěžní s volným programem. V rámci přehlídky se navíc vybrané sbory zúčastní výchovných koncertů v opavských školách a představí se ve společném ateliéru pod vedením sbormistrů Petry Rašíkové a Libora Sládka. Na závěrečném koncertě se setkají všechny přítomné sbory a přehlídku zakončí společným pěveckým vystoupením – výběrem z díla Carmina Burana.

Celostátní přehlídka středoškolských pěveckých sborů má koncepčně provázaný systém postupových přehlídek, které se na jaře pořádají v jednotlivých krajích České republiky, a vrcholu v podobě celostátní přehlídky Opava Cantat. Počet sborů přihlášených do 5. ročníku celostátní přehlídky středoškolských pěveckých sborů je oproti minulým ročníkům stále vyšší, což dokládá stále rostoucí zájem o sborový zpěv.

Z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury, pod záštitou primátora Statutárního města Opava pořádají NIPOS-ARTAMA a Mendelovo gymnázium v Opavě. Přehlídka probíhá za finančního přispění Statutárního města Opava a Moravskoslezského kraje a pod záštitou Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu České republiky.


Program

pátek 15. 11.
14.00 přehlídková a soutěžní (obsazení dívčí a mužské) vystoupení v prostorách Sněmovního sálu minoritského kláštera v Opavě
20.00 zahajovací koncert v kostele sv. Václava v Opavě, vystoupí všechny sbory

sobota 16. 11.
10.15 soutěžní (smíšené) vystoupení v prostorách Sněmovního sálu minoritského kláštera v Opavě
19.30 závěrečný koncert oceněných sborů, společné ateliérové skladby v Kulturním domě Na Rybníčku

vstup zdarma

Čtenáři a čtení v České republice 2013

středa 6. listopadu 2013 · 0 komentářů

Národní knihovna ČR a Ústav pro českou literaturu AV ČR uskutečnily v roce 2013 reprezentativní statistický průzkum mezi obyvateli ČR staršími 15 let.

Celkově šlo již o třetí šetření – předchozí proběhla v letech 2007 a 2010. Praktickou částí průzkumu byla pověřena agentura ppm factum, s. r. o. Sběr dat proběhl mezi 5. až 25. květnem 2013 na vzorku 1 584 respondentů. Letošní průzkum byl detailněji zaměřen na knižní trh. Vyplynulo z něj, že 84 % obyvatel ČR přečte za rok aspoň jednu knihu (v r. 2007 – 83 %, v r. 2010 – 79 %), že 48 % nakoupí za rok aspoň jednu knihu (v r. 2007 – 71 %, v r. 2010 – 46 %) a že 32 % navštíví za rok aspoň jednou veřejnou knihovnu (v r. 2007 – 40 %, v r. 2010 – 38 %). Každý obyvatel ČR starší 15 let v průměru za rok přečte 13,2 knih; jejich čtení denně věnuje 33 minut; za rok nakoupí průměrně 2,3 knihy a vydá za ně 691 Kč; v našich domácích knihovnách se v průměru nachází 250 knih. Opět se ukázalo, že ženy čtou výrazně více než muži (rozdíl 11 %), stejně jako že ve vztahu ke čtení nehraje v ČR podstatnou roli velikost sídla.

Nejoblíbenějším autorem českých čtenářů je Michal Viewegh, nejoblíbenější knihou je Babička. Pokud jde o digitální prostředí, nejčastěji čteme na osobním počítači nebo notebooku (na druhém místě je tzv. chytrý telefon), přičemž tři čtvrtiny Čechů si nedokážou představit, že by četli pouze v digitálním prostředí.

Ve vztahu ke knižnímu trhu přinesl výzkum tato zjištění: více než polovina obyvatel ČR starších 15 let tvrdí, že je pro ně nepřehledný, jeho nejznámější institucí je prodejní síť Levné knihy; knihy vybíráme nejvíce podle žánru a kupujeme si je kvůli zábavě, potěšení a relaxaci; ti, kdo knihy nekupují, uvádějí jako hlavní důvod, že jsou příliš drahé; hlavním zdrojem informací o knihách jsou naši blízcí a známí.

Průzkum ukázal, že ČR nadále patří v Evropě k zemím s nejsilnější čtenářskou kulturou (společně se skandinávskými a pobaltskými státy).

Výsledky letošního průzkumu a jejich interpretace budou publikovány (na webu, v časopisech a v podobě knižní monografie). Další reprezentativní šetření by mělo proběhnout v r. 2018.

Podrobnější prezentace výsledků ZDE nebo ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger