Ngo Ngoc Anh: Život mezi dvěma světy – životní příběh jedné zdánlivě obyčejné vietnamské dívky

středa 26. června 2013 · 1 komentářů

Narodila jsem se před sedmnácti lety do jedné zdánlivě obyčejné vietnamské rodiny jako druhorozená dcera. Měla jsem být chlapec (ti mají v rodině lepší postavení), ale osud nám dopřál další holčičku. Maminka mě pojmenovala po sobě – Ngoc Anh znamená v překladu perla. Všechno to vypadalo jako dokonalá idyla. Asi ve třech letech jsem se dostala na výchovu do české rodiny.

Tehdy jsem nechápala, proč mě maminka opouští a dává mě k někomu relativně cizímu. Důvod byl prostý – rodina potřebovala vydělávat a ve dvou se to přece lépe táhne. Tehdy jsem tomu nepřikládala význam, malému dítěti je to vesměs jedno. Ale určitý vztah a kontakt s rodinou byl omezen na minimum, což zpětně vnímám jako jednu z věcí, které si v sobě ponesu až do konce svého bytí. Nebyla to maminka, které jsem vyprávěla své zážitky z každodenního života. Nebyla to maminka, která mi foukala bebí, když mi bylo ouvej. Její roli převzala česká teta. Byla jsem tam až do dokončení čtvrté třídy na základní škole.

Už jako malá jsem byla docela šikovná, naučila jsem se téměř hned číst i počítat, jen to psaní mi dělalo problémy. Písanka byl můj největší nepřítel a až v pozdějším věku jsme přišli na to, proč tomu tak bylo – diagnostikovali mi lehkou dysgrafii. Díky ní jsem měla mezery i v geometrii, se kterou jsem se dodnes nepopasovala na výbornou, ale snažím se.

Nikdy jsem nebyla zrovna vzorňák, důtka třídního učitele byl můj nejlepší kamarád. Jsem nepořádná a nerada mám ve věcech až přílišný řád a pořádek. Jsem lemra líná, takže se těžko dokopávám k tomu něco se sebou dělat. Navíc jsem zapomnětlivá, a co si nenapíšu, to nevím. Tyhle problémy mě provází po celou dobu mých studií a asi taky díky nim mi to nejde tak, jak by si asi všichni představovali.

Co se kamarádů týče, nikdy jsem nebyla tím typem, se kterým by se bavili všichni. Držela jsem si odstup a těch pár přátel, které jsem měla v dětství, mám dodnes. Vyrůstali jsme společně, ať už na základce nebo na gymplu a je radost pozorovat, jak se v čase měníme. Co nám život dal a vzal, jak postupujeme dál v našich životech…

Na jedné základní škole jsem strávila čtyři roky. Byla blízko bytu mé české rodiny, ale daleko od bytu našeho. Když se maminka rozhodla vzít mou výchovu do vlastních rukou, zařídili mi přestup na jinou školu. Bylo to tam docela fajn, ale celou dobu jsem si zvykala na neustálou kontrolu ze strany rodičů, na kterou jsem nebyla zvyklá. Všechno se změnilo a já jsem ty změny špatně snášela. Naštěstí to byla pátá třída a já jsem si tehdy podala přihlášku na osmileté gymnázium, protože jsem chtěla odejít. Dostala jsem se, byla jsem třicátá. Naši to sice věděli, ale žádná odezva. Asi s tím počítali.

Přechod na gymnázium mě donutil společně s dalšími okolnostmi k tomu, abych předčasně dospěla. Už to nebyla ta malá rozmazlená holka, ale velká a rozumná slečna, která si šla za svým cílem. Bohužel se mi nepodařilo oproštění od nepříjemných a traumatizujících zážitků z dětství, takže to bylo krušné. Vlastně to pořád krušné je. Lituju toho, že jsem „dospěla“ tak rychle, že jsem to nedokázala postupně a méně bolestně. Bylo by to tak určitě lepší.

Táhla jsem za sebou břemeno své nevalné pověsti, které jsem hlavně v prvních třech letech dávala za pravdu. Měla jsem problém s vyučujícími, docházkou do školy a hlavně sama se sebou. Jednou dokonce táta musel jít do školy na kobereček, podruhé si ho zavolali. Pokaždé to byl velký průšvih, který se mi nikdy nepodařilo uhasit. Rány zahojil až čas, ale jizvy pořád zůstávají.

Jedním z prvních problémů, který vyvstal, bylo rapidní zhoršení ve známkách. Každé čtvrtletí jsem se pravidelně hroutila, protože jsem na TAK špatné známky nebyla zvyklá a nepodařilo se mi je opravit, spíše ještě zhoršit (na to mám opravdu talent). Psychické problémy nade mnou vítězily, chyběla mi citová stabilita a trpělivost, která opravdu přináší růže. Bojovala jsem spíše sama v sobě než se školou, hodně jsem všechno dusila a když přišel výbuch, nikdo to nechápal. Mysleli si (a myslí si to dodnes), že jsem divná.

Ten, kdo někdy nahlédl pod pokličku vietnamskému způsobu výchovy a měl možnost to prožít i zevnitř asi ví, o čem mluvím. Psychické týrání střídalo fyzické, rodiče (zejména matka) byli nepředvídatelní a nikdy jsem nevěděla, na čem jsem. Každý den jsem poslouchala řeči o tom, jaká jsem nevděčná dcera, která si ničeho neváží. Krůček po krůčku byly likvidovány i poslední zbytky mého již tak chabého sebevědomí. Nemohla jsem si dovolit nic říct, odmlouvat rodičům se přece nesmí – za žádnou cenu! Bála jsem se všeho, od nožů (které na mě vždycky brala moje máma), ovladačů (ty po mně ráda házela), obouváku (tím jsem dostávala v případě týrání fyzického) až po nůžky, které mě pokaždé připravily o vlasy. Všechno se to dělo proto, abych si pamatovala, kam už příště zajít opravdu nesmím. Je to opravdu náročné a jen opravdu silná osobnost to může vydržet a neopakovat stejné chyby. Hlavně se to nikdo nesměl dozvědět! Hned by začaly kolovat řeči a byl by z toho malér!

Neustálým dušením a skrýváním se ale situace řešit nedá. Je opravdu těžké se s tím vyrovnat a popasovat. A nejtěžší je to ze sebe dostat. Vysvětlí se tím mnoho věcí, ale můžete spoustě lidí ublížit. Někteří vás pochopí, někteří vám nebudou chtít věřit. Je to střet dvou přístupů – a silnější vyhrává…

Ngo Ngoc Anh, studentka Gymnázia Cheb

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger