Jiří Matěj Brůna: Vyšší odborné školy – nový začátek?

čtvrtek 30. ledna 2014 ·

Jako člověk, který v různých školách strávil nezanedbatelnou část svého dosavadního života, se o problematiku školství a vzdělávání snažím zajímat i v obecnější rovině a mám takový dojem, že o školství se začíná mluvit a psát i v nespecializovaných médiích přeci jen o trochu více v porovnání s předchozími roky. Možná je to skutečně jen dojem, ale kolik jen bylo v poslední době věnováno článkům o tom, jak roste počet studentů každoročně nastupujících na vysoké školy, anebo jak mají někteří absolventi škol problém najít uplatnění na trhu práce…

Vyšší odborné školy ale v centru zájmu rozhodně nejsou. Vlastně to skoro vypadá, jako by ani neexistovaly. Přitom jich ale v České republice najdeme cca 180, od roku 1995 vyprodukovaly desetitisíce svých absolventů a tisíce dalších studentů na nich aktuálně studují. Abych byl spravedlivý a objektivní, na ministerstvu školství se nad jejich dalším vývojem a pozicí v rámci naší vzdělávací soustavy patrně již nějakou dobu uvažuje, o čemž svědčí například mnohostránkový dokument nazvaný „Vyšší odborné školy na rozcestí

Jako student, který voškou prošel a může tento typ studia porovnávat i v kontextu jiných typů škol, například univerzitních či neuniverzitních vysokých škol, bych byl rád, kdyby se je podařilo z onoho rozcestí, či křižovatky poslat správným směrem, neboť i přes kritický názor části odborné i laické veřejnosti na jejich fungování jsem přesvědčen o smyslu tohoto typu studia. Ostatně, v mnoha jiných zemích profesní terciární vzdělávání si své místo a respekt získalo. Jen namátkou: německé fachhochschulen, colleges v anglicky mluvících zemích nebo například jejich nizozemská obdoba, která se údajně stala hlavní inspirací pro vybudování sítě vyšších odborných škol v ČR v první polovině devadesátých let.


Rozporuplné dojmy

Ve svém článku bych se ale rád zaměřil na praktičtější aspekty studia na vyšší odborné škole, tedy v čem vidím nedostatky např. průběhu studia a jak případně změnit jeho organizaci tak, aby měly vošky větší šanci být respektovanými institucemi, neboť je zřejmé, že za téměř 20 let, po kterých jsou součástí naší vzdělávací soustavy, si jen velmi obtížně získávají respekt a své místo na slunci. Slyšel jsem i názor jednoho vysokého představitele ministerstva školství, který je nazval „popelkami“, jiný ministerský úředník je označil za „slepou uličku“. Dalo by se vymyslet mnoho dalších hesel či přívlastků, prostřednictvím kterých by bylo možné „VOŠky“ trefně a výstižně charakterizovat – kočkopes?, hybrid?, nedomyšlený produkt?, rozdrobený útvar?

Vlastně mé rozporuplné dojmy nad současnou podobou vyšších odborných škol takřka přesně korespondovaly s mými rozporuplnými dojmy v průběhu studia. Již od počátku mého tříletého působení na vošce jsem získal dojem značné nesourodosti naší třídy (nebo chcete-li studijní skupiny, ale na vošce se jedná spíše o třídu v tom středoškolském pojetí). Vedle několika studentů, kteří vošku upřednostnili i před studiem klasické vysoké školy například kvůli jejímu deklarovanému praktičtějšímu zaměření, zde byla poměrně početná skupina studentů, kteří by měli asi na většině vysokých škol značné problémy přežít úvodní semestry. Jinými slovy, sešli se zde na jedné straně studenti, kteří na středních školách (v drtivé většině obchodních akademiích) patřili k nejlepším a na druhé straně absolventi gymnázií, pro které bylo studium vyšší odborné školy vítanou a v některých případech možná i jedinou šancí nezůstat jen gymnazistou, což je pro trh práce pozice velmi nevýhodná. Složení naší studijní skupiny a způsob výuky měly na mě v některých fázích studia až demotivační vliv. Nutno poznamenat, že se vracím do období 7–10 let zpátky, kdy většina vyšších odborných škol si mohla mezi studenty vybírat (i když ani tehdy nebyl převis, až na výjimky, nikterak výrazný). Netřeba dodávat, že demografická křivka bude v dalších letech hrát v neprospěch vyšších odborných škol, neboť problémy naplnit kapacitu budou mít (vlastně je mají už i dnes) některé vysoké školy.

Vyšší odborné školy se, jak známo, v určitých aspektech podobají školám vysokým – studenti mají indexy, semestr je rozdělený na výuku a zkouškové období, hodnocení je dáno stejnou stupnicí jako na vysokých školách… Styl výuky bych ale hodnotil jako převážně středoškolský. V rámci jednotlivých předmětů prakticky neexistuje jejich rozdělení na přednáškovou a seminární část, eventuálně cvičení. Patrně také z důvodu, že vyučující vyšších odborných škol se rekrutují z řad učitelů střední školy, převládá ze strany vyučujících přístup, který nepodporuje samostatnost studentů, která se od nich vyžaduje na vysoké škole. Proto studenti, kteří po čtyřech letech strávených na střední škole absolvují další tři roky na škole vyšší odborné, si pak i kvůli tomu obtížně zvykají na standardní vysokoškolský režim, pokud se tedy rozhodnou pro pokračování své studijní dráhy na vysoké škole. Středoškolský přístup spočívá zejména v průběžném testování menšího penza látky během semestru, v absenci seminárních prací nebo jiných samostatných či týmových projektů nebo v tom, že se studenti povětšinou neučí z klasických skript, ale k úspěšnému zakončení předmětů zpravidla postačí vlastní zápisky z hodin daného předmětu. Samozřejmě se lze na vyšší odborné škole setkat i s vyučujícími, kteří mají snahu pojmout výuku více vysokoškolsky, nicméně alespoň na vošce, již jsem měl možnost poznat, převládal spíše výše popsaný model.


Co bylo pozitivní

Na druhé straně bych ale zmínil některé prvky studia vyšší odborné školy, které považuji za pozitivní. Jedním z nich je bezesporu vysoký podíl praxe a je třeba dodat, že vyšší odborná škola, s kterou mám osobní zkušenost, si za dobu své existence vytvořila zajímavý okruh firem, která poskytují praktikantská místa pro studenty školy. V portfoliu najdeme i tak renomované značky, jako je například Mercedes, Bosch, Siemens a řada dalších. Praxe byla organizována od druhého ročníku vždy v souvislých dvouměsíčních blocích. Student tak absolvoval celkem 8 měsíců praxe ve firmách v rámci studia, což je jistě dobrý benefit studia. Dlužno rovněž dodat, že firmy, jež spolupracují se zmíněnou vyšší odbornou školou kontinuálně, pohlížejí na jejich absolventy stejně jako například na absolventy veřejných vysokých škol. Řada studentů dokonce v některé z firem po dokončení studia získala trvalý pracovní poměr. Za výhodu jsem považoval i skladbu předmětů, která měla sice na jednu stranu užší zacílení, na druhé straně však působil daný studijní program uceleně. Na vošce, kde jsem působil, probíhala výuka některých odborných předmětů ve zvoleném cizím jazyce (angličtina, němčina), což lze považovat za další benefit studia a nutno objektivně dodat, že v určitých předmětech mi znalosti získané na vyšší odborné škole utvořily dostatečný základ pro další studium, nejprve v bakalářském, později na magisterském stupni. Na základě své osobní zkušenosti a s přihlédnutím právě třeba k těmto pozitivním prvkům si myslím, že by bylo velkou škodou vyšší odborné školy zcela zavrhnout nebo je nechat obrazně řečeno vyhladovět.


Co s voškami? Restart!

Nabízí se tedy jednoduchá otázka: co s nimi? Napadá mě jediné slovo – restart! Profesní a praktičtější zaměření studia by mělo být rozhodně zachováno, nicméně vyšší odborné školy by se měly posunout více směrem k terciárnímu vzdělávání, kam zatím patřily spíše jen teoreticky a právně. Úvahy doporučující vrátit vyšší odborné školy na úroveň sekundárního stupně naší vzdělávací soustavy považuji za naprosto scestné a nedokáži si příliš představit, čím by potom mohly být pro potenciální zájemce, o které již teď VOŠ velmi těžko bojují, atraktivní. Pokud by na této úrovni zůstaly tříleté (jako je tomu ve většině případů v současné podobě), což je ale nepravděpodobné, v konkurenci bakalářských programů by absolutně až na výjimky nebyly vošky konkurenceschopné. V případě kratší doby studia by zákonitě muselo dojít k omezení doby praktické části studia, která je hlavním benefitem tohoto typu studia.

Jakými kroky by se měly podle mě vyšší odborné školy vydat? Především by měly usilovat o užší spolupráci s vysokými školami. Tak, aby absolventi VOŠ byli příznivěji vnímáni na trhu práce i firmami, které s nimi nemají praktickou zkušenost v rámci spolupráce s VOŠ, a aby se zároveň vytvořily příznivější podmínky pro lepší prostupnost a návaznost absolventů VOŠ, kteří by chtěli dále pokračovat ve studiu (tato skupina také není zanedbatelná). Přestože je někdy tento model kritizován, za optimální řešení považuji možnost přestupu do druhého či třetího ročníku bakalářského programu po absolutoriu vyšší odborné školy. Ze svého okolí vím o případech, kdy dotyční tři roky studovali stejný obor na vyšší odborné škole a následně další tři roky na veřejné vysoké škole, přičemž i podle jejich slov vnímali rozdíly spíše v organizaci studia než v penzu vědomostí. Samozřejmě je na místě otázka, jestli je i z hlediska celkového systému efektivní, aby si někteří mladí lidé takto prodlužovali svá studia, přičemž v takovém případě se o žádné zpoplatněné překročení standardní doby studia nejedná a pro systém je takové studium zbytečná finanční zátěž. Jako nejtěžší úkol v této souvislosti vidím přesvědčit i veřejné vysoké školy nebo alespoň jejich část, aby zkrácené bakalářské programy pro absolventy vyšších odborných škol nabízely. Pokud jde o soukromé vysoké školy, v tomto směru lze pozorovat značný posun, kdy například před deseti lety se jednalo o ojedinělé příklady škol, které tuto možnost nabízely, a dnes je takových škol o poznání více. Jednoznačnou cestou k získání většího respektu vyšších odborných škol, nejen ze strany škol vysokých, musí být zvyšování jejich kvality a provedení opatření týkající se organizace a náplně studia směrem ke klasickému vysokoškolskému studiu.

Tento článek si neklade za cíl dopodrobna tuto problematiku rozpracovávat, tudíž uvedu jen několik bodů, které si myslím, že by mohly pomoci. Jednotlivé studijní programy vyšších odborných škol by mohly být spoluakreditovány s vysokými školami. Studijní programy VOŠ by měly svého garanta z řad akademických pracovníků a na výuce by se podílelo i více zaměstnanců dané vysoké školy (např. z řad doktorandů). Organizace studia by se více blížila organizaci studia na vysoké škole, doprovázené i zavedením standardního kreditového systému ECTS na všech VOŠ. Větší důraz by měl být kladen na úroveň závěrečných prací, kdy v současné době jsou na většině škol požadavky na závěrečnou práci na VOŠ o poznání nižší, než je tomu u prací bakalářských. Způsob výuky na VOŠ by se měl taktéž přiblížit vysokoškolské výuce – práce se skripty, důslednější rozdělení výuky na přednášky/semináře/cvičení, zapojení seminárních prací či jiných dlouhodobějších úkolů/projektů/týmových prací, větší důraz na samostudium a vůbec na samostatnost studenta, čemuž by měl odpovídat i přístup a metody výuky pedagogů.

Přestože se mě budoucí směřování vyšších odborných škol s jistotou již osobně nedotkne, budu se zájmem sledovat, jakým směrem se VOŠky z onoho pomyslného rozcestí vydají, protože i na základě své osobní zkušenosti jednoho z nemalého množství jejich studentů a absolventů si myslím, že svůj smysl mají a že stojí za to pokusit se o jejich restartování.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger