Jana Hrubá: DOKUMENTY 21. Demonstrující učitelé

pondělí 10. března 2014 ·

Nespokojenost začátkem roku 1991 rostla. Situace se stala výbušnou z několika důvodů. Jeden systém škol končil, druhý ještě nemohl začít fungovat. Školy se cítily ve vzduchoprázdnu. Žádaly na ministrovi základní organizační informace a předložení koncepce vzdělávání. 20. února se Karmelitská ulice zaplnila demonstrujícími učiteli. Nikdo z ministerstva se však mezi ně neodvážil.

„Na začátku roku 1991 začala pedagogická veřejnost prostřednictvím PU a školských odborů vyjadřovat nespokojenost především s chybějící koncepcí školské reformy, nedostatkem komunikace ze strany MŠMT a se stavem přechodu řízení škol na školské úřady (1). Nespokojenost pedagogů byla vyjádřena 20. února 1991 na demonstraci před budovou MŠMT, na které byl ministra Vopěnka vyzván k rezignaci (2).

P. Vopěnka v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes kritiku odmítl. „Nedovedu si představit, že by mohl dát někdo lepší koncepci, než to, co jsem dal já učitelům ve svém projevu při zahájení roku. Upozornil jsem je: na středních a základních školách si musíte pomoci sami (3).“

Pedagogické iniciativy ani odbory nebyly s reakcí ministra spokojeny a ohlásily další stávku na březen 1991. Této stávce bylo zabráněno díky výsledku jednání s ministrem, který se zavázal veřejně slíbit zlepšení komunikace mezi ministerstvem a pedagogickou obcí (4). Ministr svůj negativní postoj vůči pedagogické veřejnosti nezlepšil.“

Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012. Str. 27–30. Dostupné ZDE.


Učitelé chtěli znát další perspektivy

„Ve středu 26. února 1991 se konala v pražské Karmelitské ulici před budovou ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR demonstrace pedagogů, kteří protestovali proti dosavadnímu způsobu řízení škol tímto ministerstvem. Požadovali, aby výchova a vzdělávání v naší zemi dostaly důstojné podmínky, aby učitel přestal být neustále kárán, aby měl dost informací o operativních a strategických rozhodnutích MŠMT a také prostoru pro tvůrčí činnost.

Nespokojenost v pedagogických kolektivech v posledních týdnech rostla. S kritickými připomínkami se školští pracovníci obraceli přímo na ministerstvo, snažili se prosadit své názory prostřednictvím odborového svazu i profesní Pedagogické unie. Jejich hlasy nenacházely patřičnou odezvu. Věřili ve změnu k lepšímu, ale marně. Situace se stala výbušnou z několika důvodů. Jeden systém škol končí, druhý ještě nemohl začít fungovat. Okresní úřady už dávají od škol ruce pryč, školské úřady ještě nemohly vzniknout. Školy se cítí ve vzduchoprázdnu. Nevědí, jak mají vyjít s rozpočtem, o jehož celkové výši mají často jen mlhavou představu, chybí některá zásadní rozhodnutí o organizaci a obsahu výuky, zmatky jsou kolem konkursů na místa ředitelů školských úřadů a vedoucích školních inspektorů, chybějí vyhlášky doplňující školský zákon, nejasno je v pracovněprávní oblasti u některých kategorií školských pracovníků. Šíří se zvěsti o zvyšování úvazků, o krácení dovolené, nezaměstnanosti učitelů. Výčet by mohl pokračovat.

Do této nejistoty zaznívají ve sdělovacích prostředcích slova pana ministra o morálním zdevastování prakticky celé jedné generace pedagogů, slova, jež tisíce poctivých učitelů berou jako křivdu a nespravedlnost. Nesouhlasí s tím, že se mají kát, ptají se po srozumitelném vytýčení priorit a pravidel, která jednoznačně stanoví strategii změn v našem školství, odstraní administrativní složitosti a netvůrčí dril. Připojují vzhledem k tomuto rozporu do svých požadavků i odstoupení ministra prof. P. Vopěnky.

V pondělním (18. 2.) setkání pedagogů Prahy 8 – organizátorů demonstrace – s vedením ministerstva se bohužel velmi brzy přešlo na praní špinavého prádla obvodu, a to před zraky pana ministra. Přesto přítomným odpovídal na jejich výzvu. Atmosféra však byla příliš bouřlivá. Redakce UN zopakovala tiskovému a informačnímu oddělení MŠMT ČR, že stránky tohoto periodika jsou ministerstvu plně k dispozici pro ucelené a systematické informování pedagogické veřejnosti. Věříme, že využije možnost, aby mohlo vysvětlovat nejasnosti, předcházet fámám a následným nedorozuměním.

Ale zpět k demonstraci. Ať už byli řečníci z Prahy, Brna, Žatce, Jihlavy, Chrudimi, Rychnova nad Kněžnou či dalších měst, je nespravedlivé označovat je za manifestanty, jimž šlo o zajištění sociálních jistot. Na rozdíl od jiných podobných akcí, které se v současné době začínají šířit, šlo především o profesní jistoty, ne o zvýšení mezd, jak mylně psaly některé deníky. Je pravda, že v každé větě nezaznělo slovo děti, ale šlo skutečně především o ně. O zlepšení jejich výuky a výchovy. Škoda, že se na demonstraci neukázal jediný pracovník ministerstva, který by dokázal ke shromáždění promluvit.

Podle četnosti diskusí o školství , jak jsme je zaznamenali v minulém týdnu, však snaha organizátorů demonstrace, tohoto krajního prostředku, byla úspěšná. Vyvolali dialog, probudili zájem veřejnosti o školu, upozornili na své požadavky vedení ministerstva. Věříme, že bude následovat systematické jednání MŠMT a reprezentativních zástupců pedagogické veřejnosti na základě vzájemné úcty a profesní odpovědnosti.

Uvědomme si jedno. Škola si vybojovala možnost vymanit se z područí místních orgánů, které se k ní prostřednictvím národních výborů chovaly macešsky – nepedagogické zásahy do činnosti škol, ponižující kontrola učitele, zašantročení státních prostředků na jiné účely, budovy v havarijním stavu atd. Výhody odvětvového principu řízení nesmí teď být narušeny vnitroresortními zmatky. Čekají na ně ti, kdo by zase chtěli držet vládu „pevné ruky“ a parazitovat na ní. UN“

Zdroj: Věřili jsme…,UN, Učitelské noviny, roč. 94, č. 9, 27. 2. 1991, str. 1

V následujících dnech byly nejen Učitelské noviny, ale i deníky zaplaveny dopisů vyjadřujících se k problémům školství. Většina z nich byla od učitelů.
„…V televizním vystoupení 24. února si pan ministr stěžuje, že ho učitelé nechápou, vytýkají mu bezkoncepčnost a křivdí mu. Souhlasím s jeho názorem, že není na místě vodit učitele za ručičku, že učitel dějepisu, který se dotazuje ministerstva, co a jak má učit, na tu školu asi nepatří. Jestliže ale dal ministr učitelům volnost a nesvazuje je striktními pokyny, nemusí to ještě znamenat, že má koncepci.“… (J. L. Olomouc)

„…Zpráva o demonstraci učitelů z 20. února zazněla mnohým uším asi dost kuriózně. Mohl by vzniknout dojem, jako by učitelé náhle procitli ze své už příslovečné letargie, jako by najednou nabrali nový dech. Je tomu ale opravdu tak? Jestliže někdo dlouhou dobu mlčel, dá se očekávat, že jeho první slova budou moudrá a uvážlivá. Avšak v případě středeční demonstrace i akcí jí předcházejících byla moudrost a uvážlivost přehlušena halasným, zlomyslným pokřikem. Pedagogové si, jak se domnívám, stále ještě dost jasně neuvědomili, že čas velkých statečných činů je – alespoň prozatím – za námi a že tedy oni svou příležitost jaksi propásli. Dělat pseudohrdinská gesta nyní, kdy za ně nehrozí existenční, ani žádný jiný postih, je přinejmenším směšné. Tito ušlápnutí lidé protestují dnes, kdy si mohou konečně volně vydechnout, proti nedemokratickým praktikám ministerstva školství! Žádají odvolání profesora Petra Vopěnky, ministra, jemuž nikdo nemůže upřít ani odbornost, ani charakter. Vadí jim jeho přímost a nekompromisnost… Věřím však, že učitelé najdou společnou řeč se svým ministrem a že pak spolu s ním budou usilovat o přeměnu naší školy v dílnu lidskosti.“ (N. Doksanská, Praha)

„Zatímco ministerstvo školství věnuje spousty času konkursování, na základních školách se dosud neví, kolik může být pro příští rok žáků ve třídě, jaké budou úvazky učitelů, nejsou učebnice pro dějepis a občanskou výchovu. Ministerstvo to však napraví! Postaví učitele před atestaci. Je to v podstatě dobrá myšlenka, ale bojím se, že to opět odskáčou malé ryby a zvláště mladí kolegové, kteří neměli doposud možnost seznámit se s tak zvanými bílými místy našich dějin. Doporučuji ministerstvu zaměřit se na atestaci slovutných kapacit na pedagogických fakultách. Tam je žába na prameni.“ (J. S. Žlutice)

„Pan ministr uvádí, že jako první by měli atestacemi projít učitelé českého jazyka, dějepisu a občanské výchovy. Na první pohled se jedná a naprosto logický výrok: vždyť právě tyto obory byly nejvíce deformovány a dnes jsme zaplaveni spoustou nových informací. Ale uvědomil si někdo, že učitelé těchto předmětů dostávají zároveň nejméně času na to, aby mohli tu záplavu informací zvládnout? Druhou stránkou je dostupnost studijního materiálu. Vyučuji všechny tři výše zmíněné předměty a tudíž musím studovat odborné časopisy historické, literární, lingvistické, filozofické atd., číst literaturu, která nesměla vycházet. Část si kupuji sám, část odebírá škola. Přesto pro mne velká část odborné časopisecké produkce není dostupná.“ (F. B., Vrchlabí)

Zdroj: Názorů ač jsme různých, Lidové noviny 5. 3. 1991


Jak to bylo s koncepcí

Svým usnesením ze dne 23. května 1990 č. 157 o Programu změn ve vzdělávací soustavě uložila vláda ČR ministru školství, mládeže a tělovýchovy (tehdy ještě Milanu Adamovi) realizovat tento program jako opatření na přechodnou dobu, tj. do zahájení školního roku 1992/93, a zpracovat do 31. ledna 1991 prognostickou studii o perspektivním vývoji vzdělávací soustavy, vycházející z prognózy celkového společenského a hospodářského vývoje státu kolem roku 2000 a poznatků z této studie využít při návrhu nové vzdělávací soustavy. Do 30. června 1991 měl ministr předložit první návrh nové vzdělávací soustavy, který měl připravovat ve spolupráci s pedagogickou a rodičovskou veřejností a podrobit jej veřejné oponentuře. Ministr Adam však 27. 6. 1990 ve funkci skončil.

V článku „Dokončit národní obrození“ v Učitelských novinách č. 36 z 26. 10. 1990 byl oznámen postup, jakým hodlá MŠMT (teď už řízené ministrem Vopěnkou) k přípravě návrhu nové vzdělávací soustavy přistupovat: „Ministerstvo jako ústřední orgán státní správy se bude podílet na organizaci a financování práce na nové koncepci školského systému, nebude ji však samo připravovat. Dá podnět k vytvoření skupiny nejlepších českých eventuálně zahraničních expertů, kteří si již sami stanoví vlastní pracovní plán, strukturu práce, harmonogram, formy spolupráce s výzkumnými ústavy, ministerstvem a pedagogickou veřejností. O zformování expertní skupiny a postupu prací bude veřejnost průběžně informována.“

Koordinací činnosti této skupiny byl pověřen děkan pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze prof. PaedDr. Jiří Kotásek a jeho skupina na tento účel získala i finanční prostředky prostřednictvím grantu.

Dne 12. 12. 1990 požádal ministr Vopěnka dopisem premiéra Pitharta, aby vláda termín předložení návrhu odložila. Vláda ČR svým usnesením č. 110 ze dne 11. 4. 1991 souhlasila a stanovila nový termín 31. 12. 1991.

Zdroj: Monitoring MŠMT ze dne 15. 11. 1991

V březnu 1991 se Lidové noviny zeptaly profesora Kotáska:

„…Půjde o další reformu?

Termínu reforma se vyhýbáme: mělo by jít skutečně o strategii rozvoje. My jsme tu studii, na které pracujeme, nazvali Budoucnost vzdělání a školství v obnovené demokratické společnosti a sjednocující se Evropě. Z toho vyplývá, že chceme jednak navázat na tradice, jednak vstoupit do systému evropské vzdělanosti.

Kdo je v této expertní skupině zastoupen?

Převážně lidé, kteří se profesionálně zabývají otázkami vzdělávacích systémů, čili pedagogové, psychologové, hygienici, sociologové a ekonomové. Nepřímo se na věci podílejí i odborníci z jiných oborů…

Učitelé přímo z praxe v této skupině nejsou?

Je tam zastoupena nezávislá mezioborová skupina, v níž jsou i učitelé. Ale bezprostřední praktiky tam nemáme. Záměr byl vytvořit expertní skupinu a pak dát výsledky její práce k široké diskusi. Očekáváme, že učitelé různých školských stupňů, zejména z Pedagogické unie a učitelských odborů přijdou se svými návrhy na perspektivu školského systému i na proměny vnitřního života škol. Jejich stanoviska a doporučení nutno bezpodmínečně vzít v úvahu, poněvadž to budou především oni, kdo rozhodnou o nové kvalitě vzdělávání.“…

Zdroj: Kvačková, Radka: Ne reforma, ale strategie, Lidové noviny 5. 3. 1991

Výsledky práce svého týmu pod názvem uvedeným v rozhovoru pro LN odevzdal prof. Kotásek ministerstvu dne 30. 9. 1991. Podle výše citovaného monitoringu MŠMT to byl soubor 16 expertíz a 9 úvah o celkovém rozsahu 450 stran.

Na návrzích změn vzdělávacího systému však pracovaly i jiné skupiny pedagogů. O těchto návrzích příště.


Další díly seriálu najdete ZDE.




___________________

(1) Stanovisko ČMOS, UN, roč. 94, č. 8, 20. 2. 1991, s.1, Pedagogická unie, UN, roč. 94, č. 9, 27. 2. 1991, s. 1.
(2) Učitelé demonstrují. MF Dnes, 21. 2. 1991, s. 1.
(3) Nehodím flintu do žita. MF Dnes, 21. 2. 1991, s. 1.
(4) Pedagogická unie, UN, roč. 94, č. 11, 13. 3. 1991, s. 2.


0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger