Jak zabavit zvídavé děti o prázdninách

pondělí 30. června 2014 · 0 komentářů

S nadcházejícími dvěma měsíci volna, na které se děti a studenti škol zaslouženě těší, přichází i starost rodičů o to, jak své ratolesti smysluplně zabavit. Ještě zdánlivě těžší situaci mají rodiče dětí, které neholdují pobytům v přírodě a spolužáci je házejí do kategorie šprtů. Pokud je dítě zvídavé, rádo objevuje a bádá, má možnost využít různorodé nabídky organizací po celé České republice.

O tom, že věda a zábava mohou jít ruku v ruce, se snaží žáky a studenty přesvědčit řada muzejních expozic, technicky zaměřených táborů či soutěží. Rodiče se mohou inspirovat stručným výběrem aktivit určených budoucím Edisonům.


Dotyková technická muzea

Stálicí mezi místy, kde se mladý člověk může poprvé seznámit s fungováním věcí kolem nás, jsou technická muzea. U některých expozic sice stále můžete číst ono známé: „prosím, nedotýkejte se,“ přesto existují naštěstí i výstavy, kde se po návštěvnících očekává opak.

Příkladem může být expozice s názvem Top secret v rámci výstavního sálu Národního technického muzea v Praze. Zde si mladí badatelé a výzkumníci mohou vyzkoušet špionáž se vším, co k tomu patří: šifrování, dekódování, předstírání cizí identity i odhalování přetvářky a lží. Seznamují se tak hravou formou s užívanými kriminalistickými technikami.

V moravské metropoli Brně je připravena Technická herna s řadou funkčních modelů, kde si návštěvník může na vlastní kůži otestovat fyzikální zákony a jejich technické aplikace. Díky interaktivní manipulaci návštěvníka s modely se lépe seznámí se samotnou podstatou a užasne nad výslednou reakcí. Jsou zde zastoupeny modely z mechaniky pevných těles, plynů a kapalin, akustiky, optiky, elektřiny a magnetizmu. Exponáty jsou pravidelně obměňovány a doplňovány o stručné seznámení s daným jevem a vysvětlení fyzikálního principu.


Moderní vzdělávací centra

Pokud mají rodiče s dětmi ve svém harmonogramu jen několik volných dní, a přesto byste se chtěli zábavnou formou dozvědět o světě kolem nás, pak je ideálním řešením navštívit jedno z populárně vzdělávacích center, jejichž cílem je nacházet a rozvíjet zájem o přírodní vědy a techniku. Vše s jediným, společným cílem: pobavit a zároveň poučit.

Po celou dobu prázdnin je v libereckém IQ parku se svým moderním centrem iQLANDIA prodloužená otvírací doba do 19 h. Organizátoři své návštěvníky lákají na prvního a jediného českého humanoidního robota. Robot Thespian se podobá člověku. Umí mluvit, dokáže i gestikulovat a používat mimiku. Účastníci mohou podniknout cestu od buňky lidského těla až po průlet vesmírem, pohodlně usazeni na křeslech ve 3D planetáriu. A pokud by děti chtěly přiložit ruku k dílu, mohou se zúčastnit science show a práce v laboratoři.

S obdobnou nabídkou potěšení z objevování přináší i plzeňské Techmania Science centre. Techmanie prošla v uplynulých měsících výrazným rozšířením a není problém zde strávit třeba i celý víkend a je stále co objevovat. Rozsáhlá expoziční hala s novými i tradičními modely, vědecká show, demonstrace jednotlivých vědeckých pokusů a rovněž 3D planetárium. Nejmodernější laboratoře v Plzeňském kraji poslouží k biologickým, fyzikálním a chemickým pokusům.


Vím proč, aneb prokoukni fyziku

Pokud letní rozmarné počasí nebude zrovna přát výletům za objevováním tajů vědy, mohou děti v pokusnou laboratoř proměnit svůj domov. Takto si osvojí znalosti z praktické fyziky opravdu zblízka.

Inspiraci k pokusům, které zvládnou děti i doma a díky kterým se blíže seznámí se zákony fyziky zábavnou formou, mohou nalézt na serveru projektu s názvem „Vím proč“. Webová stránka je plná zábavných videí s fyzikálními pokusy. Slouží tak ke vzdělávání žáků v této oblasti a motivuje je k vlastním pokusům, se kterými se mohou prostřednictvím videí pochlubit a třeba se i zúčastnit prázdninové soutěže o vrtulník na dálkové ovládání a další ceny.

Pro zařazení do soutěže stačí natočit a poslat video v kategorii Elektromagnetické vlnění nebo Tuhé těsto do posledního dne prázdnin, tedy do 31. 8. 2014. První video vyhrává a zároveň se zařazuje do druhého ročníku řádné soutěže, která začne na podzim.


Tábory s vědou

Vyhledávanou aktivitou pro děti na více dní se stávají letní vzdělávací tábory. Ty v sobě kloubí intenzivní prožitky z her, nových kamarádů a hravé formy nabývání praktických znalostí.

Letní vědecký tábor pořádá Přírodovědná fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Běžné volnočasové aktivity, které k letním táborům neodmyslitelně patří, jsou doplněny o odborný program. Ten zajišťují univerzitní odborníci v široké škále přírodněvědních oborů. V rámci celotáborové hry děti poznají svět z pohledu kriminalisty, cestovatele, objevitele vesmíru atd. Děti mohou nahlédnout do specializovaných pracovišť, laboratoří i učeben Přírodovědné fakulty a seznámit se tak s odborníky, prostředím a budoucím studijním oborem.

Mensa ČR již popáté zve na pobytový zábavně-vzdělávací camp rozvoje rozumových schopností s volitelným programem pro děti různého věku. Společnost Mensa dlouhodobě podporuje a sdružuje mladé inteligentní lidi a snaží se o harmonický rozvoj široké škály různých typů inteligence od verbální přes strategickou, až po sociální.

Příměstské tábory v devíti městech po celé České republice pod společným názvem Vědecké léto nabízí možnost provádět pokusy a navštěvovat exkurze v muzeích, zoo, společně s dalšími technickými a přírodními zajímavostmi. Ty mladé zvědavce zasvěcují krůček po krůčku do magie vzniku a vývoje lidského života na Zemi. Děti se mohou dozvědět o přírodních živlech, poznat, jak funguje lidské tělo a sestrojí i model vesmírné rakety.


Planetária a hvězdárny

A koho by noční obloha a vzdálené planety z vizualizace 3D planetárií zaujaly natolik, že by se rád dověděl víc, může navštívit hvězdárny a planetária, kterých je v unikátní celorepublikové síti více než šest desítek. Vždy je vhodné přihlédnout k věku dítěte. Některým dětem může vadit tma nebo příliš odborné výrazy vzhledem k dosavadním znalostem. Naštěstí se v řadě z nich připravují programy přizpůsobené dětem již od tří let. Takto se poutavou formou mohou seznámit s tajuplným vesmírem a podpořit svou fantazii.


Tip pro rodinný rozpočet na závěr

Webová stránka Šťáva.cz přináší podrobný přehled tipů na výlety podle jednotlivých krajů po celé České republice. Dále s k těmto informacím o krásách naší země přidává celou řadu slev a bonusů z oblasti kultury, sportu, cestování a zábavy. Návštěva westernového městečka se slevou nebo akce 1 plus 1 zdarma do skanzenu, na bobovou dráhu a mnohé další. Takto svůj volný čas můžete strávit nejen aktivně, ale i výhodně.

Po dobu letních prázdnin je pro vás připravena soutěž. Na více jak třiceti hradech a zámcích můžete v průběhu prohlídky soutěžit o tablet či pobyt ve Špindlerově Mlýně pro celou rodinu. Můžete to brát jako jednu z motivací pro poznávání koutů a historických pamětihodností naší vlasti. Oblíbené slevy naleznou i technicky založené děti – zvýhodněné vstupné lze získat například do Dolu Michal v Ostravě, Muzea alchymistů a mágů staré Prahy nebo Muzea techniky v jaderném krytu Sokolov.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za květen 2014

sobota 28. června 2014 · 0 komentářů

Co přibylo v Pedagogické knihovně J. A. Komenského v měsíci květnu? Jaké články si můžete teď o prázdninách v klidu přečíst?


Novinky za květen 2014

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

22. 10. konference o koktavosti „S vámi pro vás – mluvíme jedním hlasem“

pátek 27. června 2014 · 0 komentářů

u příležitosti Mezinárodního dne porozumění koktavosti v ČR.

Letos přivítáme jako hlavního hosta psychoterapeuta Michaela Sugarmana z USA. Ten je jedním ze zakladatelů Mezinárodního dne porozumění koktavosti a čelním představitelem Mezinárodní asociace pro koktavost (ISA). Bude mluvit o nejnovějších přístupech a posunech v terapii osob s poruchou plynulosti řeči, o copingových strategiích zvládání úzkosti a stresu, úspěších dosažených v oblasti legislativy. Seznámíte se i s dalšími zajímavými fakty, které si přenesete do Vaší praxe.

V rámci workshopů se budeme věnovat překonávání bloků v komunikaci, propojení práce těla a řeči v rámci expresivních terapií (tanečně-pohybové terapie, arteterapie, dramaterapie).

Pořadatelé: Občanské sdružení LOGO ve spolupráci s Českou asociací pro koktavost, Asociací klinických logopedů ČR, Magistrátem města Brna a Městskou částí Brno – střed

Místo a čas konání: Školící centrum JMK, Cejl 73, Brno, 8.30–16.15 hod.

Program ke stažení ZDE.

Pomoc v krizi z vysvědčení

· 0 komentářů

Konec školního roku je často náročný pro děti i jejich rodiče. Nezisková organizace Lata, která dlouhodobě pracuje s ohroženou mládeží, proto připomíná, že zvládnout stres spojeným s vysvědčením pomáhají i speciální programy.

„Očekávání školních výsledků může být zátěží pro děti z fungujících rodin, natožpak pro ty, kterým kvalitní vztahové zázemí chybí, mají sklony k rizikovému chování nebo řeší všelijaké psychické obtíže a problémy spojené s dospíváním,“ říká ředitelka Laty Markéta Ježková.

Rozdávání vysvědčení a s ním spojený stres tak mnohdy vede k různým krizovým situacím nebo zhoršení psychiky dětí. Ne vždy je v silách rodiny takovou situaci vyřešit a pak je čas požádat o odbornou pomoc.

„Lata nabízí mladým lidem program ‘Ve dvou se to lépe táhne‘, ve kterém se mladému člověku dostává podpory od mírně staršího dobrovolníka, jenž obdobnými situacemi procházel v nedávné minulosti. Nabídne tak nejen svou zkušenost, ale i potřebný odstup od problému a jeho možná řešení. Zároveň dobrovolník klienta v průběhu školního roku přirozeně motivuje k zájmu o studium, což je nejúčinnější prevencí před ‘strašákem vysvědčení’,” uzavírá Ježková.


O občanském sdružení Lata

Občanské sdružení Lata – Programy pro ohroženou mládež pomáhá od roku 1994 sociálně ohroženým dětem a mladým lidem ve věku 13–26 let. Hlavní projekt „Ve dvou se to lépe táhne“ je založen na vrstevnické podpoře od vyškolených dobrovolníků, od nichž se klienti učí, jak se vypořádat s obtížnými životními situacemi a kvalitně trávit volný čas. Pomoc dobrovolníků je doplněna o odbornou péči sociálních pracovníků a další doplňkové služby. V roce 2012 rozšířilo sdružení své služby o program podpůrné individuální práce s rodinou. Jeho cílem je provázení rodičů v náročných momentech výchovy dětí, nalezení prostoru pro komunikaci mezi členy rodiny a posílení zdravých vazeb mezi nimi. Za svou práci získala Lata v roce 2013 mezinárodní Cenu Nadace ERSTE za přínos sociální integraci.

Více informací naleznete na www.lata.cz.

Petr Růžička: Syndrom vyhoření a psychohygiena

čtvrtek 26. června 2014 · 0 komentářů

Videozáznam z webináře, který byl určen všem, kdo pracují s lidmi, setkávají se s emočně vypjatými situacemi, jsou často vystaveni lidskému utrpení nebo jsou ve své práci závislí na efektivní mezilidské komunikaci.

Setkání s koučem, psychoterapeutem a lektorem Mgr. Petrem Růžičkou, který seznámil účastníky s problematikou syndromu vyhoření a představil jim cesty, jak rozpoznat jeho projevy. Současně nabídl základní informace a dovednosti k prevenci syndromu vyhoření – psychohygieně.

Stručný obsah:
– Co je to práce? Práce jako součást životní cesty.
– Stres – workoholismus – syndrom vyhoření – únavový syndrom (souvislosti a přesahy).
– Co je to syndrom vyhoření (dále jen SV). Vznik a projevy SV. Ohrožené populační skupiny. Prevence a léčba SV.
– Co je to psychohygiena.
– Životní vize a mise.
– Ukázka manažerské meditace jako prevence SV.

Video můžete zhlédnout ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Václav Cílek: Digitální demence. Zranitelné děti, chudí i nejistí

středa 25. června 2014 · 0 komentářů

Před dvěma lety popsal špičkový mozkový specialista prof. Manfred Spitzer, ředitel univerzitní psychiatrické kliniky v německém Ulmu, výrazem „digitální demence“ takový psychický proces, ve kterém přílišné užívání digitálních médií vede k rozkladu kognitivních, tedy poznávacích a hodnotících funkcí mozku v rozsahu, který se dá přirovnat k podobným projevům duševně nemocných pacientů, nebo lidí, kteří prodělali úraz mozku.

Dobře podložená kniha uznávaného odborníka je sepsána tak důrazným a varovným způsobem, že způsobila neočekávaně silné, někdy až hulvátské reakce čtenářů. Ozvali se nejenom výrobci počítačů a odborníci na elektronické formy vzdělávání, ale také mnoho lidí, kteří jsou na elektronické komunikaci více či méně závislí. Kniha právě vyšla i v českém překladu a v této chvíli není jasné, zda bude v záplavě jiných titulů zapomenuta či ignorována, anebo naopak vyústí v podobně nesmiřitelný střet zastánců a odpůrců sociálních sítí. Osobně si myslím, že by měla být v každé školní knihovně, aby vyrovnávala tlak digitálního optimismu živeného reklamou.

Ještě než sami zaujmete stanovisko k celkem nesporným faktům, je nutné být si vědom toho, že se nejedná o to, zda je internet „dobrý nebo špatný“, ale o míru jeho používání, respektive o mez, za kterou jeho pozitivní stránky začínají ustupovat a přichází pomalý rozvrat podobný duševní poruše. Tato mez je nejenom individuální, ale především závisí na věku. Malé děti, jejichž mozek se začíná rozvíjet a učit jsou – a to zřejmě celoživotně – mnohem zranitelnější než dospělí lidé.

Spitzer hned na začátku knihy cituje amerického internetového specialistu Nicholase Carra, který napsal, že Síť mu kousek po kousku vzala schopnost koncentrace, protože si jeho mozek navykl přijímat informace jako proud jednoduchých, průběžně přicházejících vět. Carr přestal mít schopnost poradit si s delšími, složitějšími texty, protože mysl si nedokázala zapamatovat větší objem informace o rozsahu dejme tomu několika odstavců. Carr se obracel na své přátele počítačové specialisty a ti mu potvrzovali podobnou zkušenost…

Celý článek si můžete přečíst ZDE.

Knihu si můžete objednat ZDE.

Martin Ulbrich: Středoškoláci z USA se změní v prvoky v zábavné hře k výuce biologie

úterý 24. června 2014 · 0 komentářů

Výzkumníci ve Spojených státech představili další počítačovou hru pro školní výuku. Ve hře Cellvival budou žáci středních škol jako jednobuněčný organismus bojovat o přežití v různých podmínkách.

Během výuky se převtělí do sladkovodního nálevníka s názvem Tetrahymena thermophila, s nímž budou hledat potravu, unikat přirozeným nepřátelům, rozmnožovat se a přizpůsobovat prostředí.


I když žáci umřou, naučí se, jak to funguje

Aby postoupili na další úroveň, musí však správně zvolit znaky, s nimiž mohou v daných podmínkách přežít. Žáci se tak zábavnou formou naučí, jak nejnižší organismy reagují v určitém prostředí a jak funguje jejich evoluce.

Každá další úroveň ve hře představuje nové prostředí a tedy i nové způsoby, jak se správně adaptovat a přečkat do dalšího stadia.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 35. NEMES se orientuje na transformaci přímo ve školách

pondělí 23. června 2014 · 0 komentářů

Ze sympatizantů Stanislava Červenky vzniká klub PAU jako kolektivní člen skupiny NEMES, která tehdy obrací svou pozornost k vnitřní reformě.

Stanislav Červenka, o kterém jsme psali minule, přednášel v Praze o své výuce bez známkování a mezi účastníky byla Miluše Havlínová, předsedkyně NEMES. Takhle nějak vznikají sítě.

Standa vzpomíná: „Milušku Havlínovou jsem poznal na jakési konferenci. Myslím, že to bylo v Praze. Tehdy jsem tam poprvé veřejně vyprávěl o tom, jak to dělám u nás ve škole. Pozvali mne tam jako vítěze pedagogické tvořivosti, na detaily si ovšem už nevzpomínám. Miluška za mnou tehdy po mém vystoupení zašla, projevila o moji práci zájem a nabídla mi členství v NEMES. S tím, že bych mohl kolem sebe shromáždit podobně "postižené" kolegy z praxe. No a ty jsem opravdu na základě článečku z UN pozval s její pomocí do Muzea J. A. Komenského. Sešlo se nás tehdy asi dvacet nebo třicet a pak už víš.“

Standa o tom tehdy napsal do měsíčníku Učitelský list, který klubu PAU nabídl publikační prostor a spolupráci.

„V sobotu dne 22. února 1992 se v Muzeu J. A. Komenského na Valdštejnském náměstí v Praze sešel na svém prvním a současně ustavujícím setkání klub „Přátel angažovaného učení“, zájmové sdružení, pracující v rámci skupiny NEMES.

Za zmínku stojí i způsob vzniku této skupiny. Zformovala se v podstatě jako zcela spontánní reakce na několikařádkovou výzvu, otištěnou počátkem školního roku v Učitelských novinách. Tato neformální iniciativa dnes sdružuje téměř dvě stovky zájemců o hledání nových a netradičních přístupů ve výchovně vzdělávací činnosti, o vnitřní školskou reformu a o angažované učení zejména. Pozoruhodnou skutečností je i to, že mezi členy PAU nenajdeme jen učitele, ale i řídící školské pracovníky, teoretiky pedagogického výzkumu, odborné asistenty a profesory vysokých škol, novináře, zástupce rodičovské veřejnosti a dokonce i studenty – budoucí učitele. Každým dnem se nám hlásí další a další zájemci o naši činnost…“

Zdroj: Červenka, Stanislav: Klub Přátel angažovaného učení. Učitelský list č. 4/1992, str. 2


Odmítnutí nálepek

Na své členské schůzi 20. 6. 1992 hodnotili členové NEMES činnost své organizace. Vyjadřovali se k dění kolem projektu transformace „Svoboda ve vzdělávání a česká škola“ a také se zamýšleli nad budoucností, nad otázkami, na které by se měla skupina NEMES zaměřit.

V době zveřejnění projektu NEMES byla jeho koncepce pro některé lidi příliš liberální, „pravicová“. V době před volbami byly pro někoho snahy NEMES náhle naopak příliš „levicové“. Členové NEMES odmítli toto „nálepkování“ a pokusili se přesněji charakterizovat svoji názorovou pozici „v řadě dílčích bipolárních dimenzí jako proces prosazování vždy té dimenze, o niž organizace usiluje, proti té, kterou popírá:
– Svoboda a odpovědnost jednotlivce versus státní paternalismus,
– dodržování pravidel a dohod versus anarchie,
– demokratický vs. manipulující přístup k občanovi,
– sociální rovnováha vs. socialistická rovnost,
– liberální (uvolňující závislost občana na státu) vs. etatistický (utužující závislost občana na státu),
– rozhodování na místní občansko-samosprávní úrovni vs. centralizace moci výkonnou složkou státu,
– škola – autonomní celek vs. škola – článek subordinace,
– učitel – svobodný tvůrce vs. učitel – vykonavatel předpisů,
– výuka orientovaná na jednotlivého žáka vs. orientovaná na normu,
– škola otevřená svému okolí a světu vs. uzavřená tradiční škola,
– škola jako místo k žití vs. škola jako místo přípravy na život,
– podpora potřeb a schopností každého jednotlivce (a tím zhodnocování lidského potenciálu ve společenský prospěch) vs. redukce vzdělávacích potřeb na potřeby společnosti (a tím omezování a zanedbávání potřeb a schopností jednotlivce, takže nemůže dojít k čerpání lidského potenciálu ve společný prospěch v plné míře),
– možnost volby relevantního vzdělání pro každého vs. špičkové vzdělání pro vyvolené, etc.
– vzdělávání orientované na postoje – dovednosti – znalosti vs. vzdělávání založené na znalostech.

Podobně se NEMES polarizovala od jiných i v doporučovaných přístupech k metodologii transformace:
– „Postupná a průběžná transformace vs. jednorázové reformy,
– vzdělávací politika je věcí veřejnosti vs. rozhodování o vzdělávání si přisvojuje jen určitá izolovaná skupina lidí a její orgány, např. učitelé, úředníci, řídící pracovníci, odborníci,
– konsensus o zásadách vzdělávací politiky vlády probíhá veřejnou diskusí a je závazný i pro MŠMT vs. vzdělávací systém a vzdělávání jsou bez koncepce ponechány na MŠMT, kde převažuje tendence mít nad nimi především kontrolu,
– participace všech příslušných subjektů na praktickém provádění vzdělávací politiky (na úrovni celonárodní i místní) vs. kabinetní politika státní exekutivy,
– vnitřní transformace vzdělávání podporovaná odpovídajícími zákonnými normami vs. vnitřní transformace blokovaná některými nevhodnými (zastaralými) právními normami, zejména pak omezujícími vyhláškami, směrnicemi a pokyny,
– změny v každé konkrétní škole iniciují učitelé, žáci a rodiče této školy vs. čekají na změny na základě nějakých celoplošných směrnic MŠMT, atp.“

Zdroj: Zpráva – členské shromáždění NEMES 20. 6. 1992, kopie dokumentu, archiv autorky


Jaká je naše škola a jakou chceme?

V druhé části zmíněné členské schůze pracovali členové formou dílny na téma „Naše škola na konci roku 1991/92“. V náhodně sestavených pěti skupinách diskutovali nad otázkami:
1. Posuďte a napište, v čem je naše současná škola nevyhovující a špatná, v čem není podle vašich představ (výčet negativ).
2. Posuďte a napište, v čem je naše škola naopak hodnotná a dobrá, v čem je podle vašich představ (výčet pozitiv).
3. Vyřešte a napište, jak byste si představovali změnit jednotlivá vámi uvedená negativa v pozitiva.
4. Připojte současná pozitiva, která chcete do budoucna zachovat a rozviňte o další doporučení.

Výsledky dílny byly podrobně zaznamenány a zpracovány. V komentáři se píše:

„Z rozsahu výstupů jednotlivých úkolů je zřejmé, že všechny skupiny při prozkoumávání školy a školství shledaly řadu negativních jevů. Jejich popisu (1. úkol) a následnému hledání řešení, jak je změnit v pozitivní jevy (3. úkol) věnovaly proto největší část svých elaborátů. Nebylo v povaze úkolu zabývat se poměrným výskytem negativních jevů. Šlo spíše o zmapování těch, které ještě existují a neubývají. Na druhé straně se dostalo místa i výčtu pozitivních jevů, které účastníci dílny citlivě zaznamenali. Na tyto ostrůvky pozitivní proměny zaměřujeme a chceme zaměřovat pozornost.

Jak je patrno z porovnání výstupů jednotlivých skupin, skupiny se buď shodují nebo doplňují v konkrétních charakteristikách dnešní školy i v navrhovaných řešeních. Shledané charakteristiky se navzájem nevylučují, ve svém souhrnu tvoří smysluplný celek, ačkoliv skupiny pracovaly odděleně. Nepřítomnost rozporů a polemických bodů může být způsobena jak shodou přítomných členů v koncepci školy, o niž se mohli opřít, tak vlastnostmi zadání v uskutečněné dílně, kdy pozornost byla zaměřena na charakteristiku a nápravu. Tentokrát nebylo uloženo popsat příčiny současných negativních jevů. Pokud o nich skupiny diskutovaly, neměly za úkol je zobrazit v odevzdaných výstupech. Zpracovatelka nevylučuje, že pozornějším promýšlením výstupů z dílny, uvedených až do podoby tohoto textu, budou nějaké rozpory objeveny. Bude dobré na ně upozornit.“

(Práci dílny vedla a výsledky zaznamenala Miluše Havlínová. Později je podrobněji zpracovala ve studii pro časopis Pedagogika.)

Zdroj: Záznam z dílny Naše škola na konci roku 1991/92, kopie, archiv autorky.


NEMES se obrací k vnitřní reformě

Na tomto členském shromáždění se členové shodli na dvou základních okruzích pro svou budoucí činnost: na podpoře transformace přímo na školách (v tom sehrál významnou úlohu klub PAU) a na potřebě intenzivní publikační činnosti. Z diskuse vzešla celá řada nápadů a podnětů k činnosti

„Do prvního okruhu patří vzdělávání vlastní členské základny, pořádání seminářů a dílen (i víkendových), zvát na ně zástupce státní správy a inspekce, výměna a zveřejňování dobrých zkušeností, jejich praktické ukázky, umožňovat práci učitele na rozvoji vlastní osobnosti, rozvoji tvořivého myšlení, poskytovat informační servis, podporovat PAU, vytvářet pracovní skupiny podle regionů, využít též víc nepedagogických členů NEMES, organizovat výjezdy. Vyhledávat další kontakty, snažit se o vytvoření více skupin jako je PAU, iniciovat školy NEMES, sloužit jako jejich konzultační centrum, vytvářet síť komunikace mezi ohnisky transformace, orientovat se více na rodiče, podporovat různá reformní hnutí, navazovat kontakty s odbornou veřejností, s institucemi i se zahraničními reformními proudy. Pro vnitřní transformaci by bylo žádoucí vypracovat modelový projekt, dílčí alternativní postupy, říci co teď s nadanými dětmi, publikovat návody, metody, rady.

Druhý okruh zahrnuje šíření myšlenek NEMES v rovině vědecké, pedagogické i v širší veřejnosti. Využívat masmédia, snažit se o pravidelné rubriky, šířit všechny kladné zkušenosti z domova i ciziny, podněcovat členy k publikační činnosti, propagaci výsledků, v čem a jak se myšlenky NEMES uplatnily.“

Zdroj: Zpráva – členské shromáždění NEMES 20. 6. 1992, kopie dokumentu, archiv autorky


Prázdninová přestávka

Vážení a milí čtenáři! Děkuji Vám, kteří jste po celý školní rok sledovali naši „mozaiku učitelského hnutí“. Nebylo Vás asi mnoho, ale o to víc si vážím Vašeho zájmu o dění minulé. Stále si totiž myslím, že je dobré se dívat nejen dopředu, ale také „ke kořenům“ idejí a také na to, jaké chyby se při jejich realizaci udělaly. Pak by se nestávalo tak často, že se znovu „objevují Ameriky“, že chyby se opakují a že špatná realizace přinese výsledek úplně jiný, než jsme zamýšleli. Historia magistra vitae! Tedy – měla by být...

Přeji Vám krásné prázdniny, hodně osvěžení a nových zážitků a po prázdninách se k našemu seriálu znovu vrátíme.


Jana Hrubá


Další díly seriálu najdete ZDE.

Isabella Pavelková, Vladimír Hrabal: Jaký jsem učitel

sobota 21. června 2014 · 0 komentářů

Publikace seznamuje učitele s možnostmi jeho sebereflexe na základě použití autodiagnostické metody, která mu pomůže odpovědět na tři základní otázky: Jak žáci vnímají můj předmět? – Který typ žáků je v mém předmětu úspěšný? – Jak dobře své žáky znám?

Autodiagnostická metoda dává učitelům možnost poznat specifiku vlastního pedagogického působení, vlastní učitelskou individualitu a její zdroje a odhalovat neadekvátní přístupy k žákům i cesty k nápravě. Kniha se opírá o široce založené a hluboké vědecké poznání, není však pojata jako dílo akademické. V prvé řadě ji autoři adresují všem, kteří mají onu ušlechtilou ctižádost být dobrými, reflektujícími učiteli a pracují s vědomím, že to, co dělají, lze dělat lépe. S užitkem ji může číst každý – student, který se na učitelství teprve připravuje, i zralý, zkušený učitel, jenž nechce propadnout rutině – ví, že učitelství je tvořivé a lze ho neustále zdokonalovat. Vždyť tím, jak roste učitel, rostou i jeho žáci.

Doc. PhDr. Isabella Pavelková, CSc., do r. 1993 působila v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV. Nyní přednáší na Pedagogické fakultě UK v Praze pedagogickou a školní psychologii.

Doc. PhDr. Vladimír Hrabal, CSc., do r. 1988 působil v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV. Od r. 1989 pracuje na Lékařské fakultě v jihoněmeckém Ulmu, současně působí jako praktikující psychoterapeut. Je autorem řady knih a odborných studií.

Více informací ZDE. Knihu si můžete objednat také ZDE.

Co se děje v procesu učení?

pátek 20. června 2014 · 0 komentářů

T. Heick, zakladatel platformy TeachThought, se zamýšlí nad tím, co se děje v procesu učení, a tvrdí, že učení nemá co dělat s obsahem.

Zdroj: Scio 12. 3. 2014


Proces učení probíhá v mysli žáků a pedagogové se snaží jej zachytit, „zviditelnit“ prostřednictvím hodnocení, pozorování a dalších postupů. Učitelé by si však měli uvědomit, že pro učení jsou důležité následující faktory, které, jak říká autor, „přetrvají i poté, co je obsah zapomenut“:

1. Jak se žáci cítí – jak reagují na vaše promluvy: jsou nadšení, otrávení nebo nejistí, cítí se ohroženi? Jak přijímají zpětnou vazbu a můžete vy sami zlepšit komunikaci se žáky tak, aby se cítili dobře?

2. Co si uvědomí sami o sobě – pod vaším vedením poznávají a hodnotí sebe sama: predikce – jak mi to půjde, co se dozvím, reflexe – co se stalo, co jsem zjistil/a a jak, jak jsem reagoval/a, metakognice – jak jsem se poučil/a, z čeho jsem se poučil/a, co se mi nejvíc dařilo?

3. Sítě, komunity, návyky a nástroje, které jim pomůžete objevit a používat – představíte jim možnosti a souvislosti, které nadále mohou rozvíjet, uvedete je do systému, který je povede dál.

4. Strategie učení – pomůžete jim vytvořit model sebou-řízeného (self-directed) učení: zamýšlet se nad smyslem kladení otázek, hledat smysl, přemýšlet o využití stávajících postupů, uvažovat o své úloze v komunitě.

5. Návyk čtení – není snadné jej nastartovat, ale pak nejde zastavit.

Původní text ZDE.

Marie Homerová: Nový projekt Rady Evropy pro výuku historie na evropských školách

čtvrtek 19. června 2014 · 1 komentářů

V rámci dlouhodobějšího programu Shared Historie Without Dividing Lines („Sdílené historie“ v Evropě bez rozdělujících hranic) připravilo History Department Rady Evropy nové náměty pro výuku předmětu v 21. století. Koncepci, která by měla vést k rozšíření vědomostí o dějinném vývoji jiných evropských států, z nich vyplývající porozumění pro jejich současné problémy, jejichž příčina se skrývá ve spleti minulých historických dějů.

Rada Evropy (RE) připisuje způsobu výuky historie mimořádný výchovný význam, považuje ji za důležitou pro budoucí koexistenci různých národů a etnicko-náboženských skupin. Teze a doporučení pro výuku jsou definovány v četných publikacích, které vypracovalo History Department, kupř. dějepis je považován za významný předmět ve výchově demokratického občanství, pro poznání vlastní národní identity, hraje podstatnou roli při rozvíjení morálních principů a demokratických hodnot, je nástrojem k prevenci konfliktů. Pro výuku v evropských zemích RE doporučuje zdůraznit negativní důsledky politického zneužívání dějin k manipulaci lidí, jako je např. jednostranné využívání minulých událostí k politickým machinacím. Nebezpečím pro svobodnou společnost je popírání a zamlčování prokázaných historických fakt, falzifikace údajů, propagandistické překrucování historie. Naopak by se měla pozornost věnovat národnímu a evropskému kulturnímu dědictví, uvádět kladné příklady spolupráce mezi národy a různorodými skupinami obyvatel v jednotlivých zemích.

I v novodobých dějinách se vynořují „stará nepřátelství“, zjednodušená interpretace historických událostí s důrazem na „naši národní křivdu“. Znovu se objevuje politická rétorika s pojmy jako jsou „naše národní zájmy“, „naše svaté právo“. Proto by se měl historický vývoj každé země objasňovat v širším historickém kontextu Evropy, případně světa. Vždy existovaly a budou existovat „národní zájmy“, vyplývají z ekonomických potřeb každé země, ale nemusí se řešit jen prostřednictvím konfliktu a nepřátelstvím vůči jiným zemím. Každé časové období se liší od předchozích, je determinováno mnoha dobovými faktory, nelze na ně nazírat jako na naši současnost posunutou do minulosti. Současná technologie a společnost, naše životy jsou naprosto odlišné od minulých, nelze k nim přistupovat jen tradičním způsobem, ale je nutno hledat jiná řešení. Přesto však existují v průběhu času opakující se analogické situace, o kterých by se měla mládež ve škole dovědět.

Nový přístup k výuce má objasnit i konkrétní příčiny rozepří a konfliktů, které v minulosti, stejně i dnes, vedou ke zneužití historických událostí k manipulaci veřejného mínění, fenomén datující se už od dob starověkých civilizací. „Staronové“ české politické téma, odsun sudetských Němců, je účelově a s ohlasem využíváno některými našimi politiky. Početní Češi, kteří byli ve školní výuce dějin a médii jednostranně informováni, jsou dodnes přesvědčeni, že všichni Němci byli fanatickými nacisty, ale historická realita byla jiná. Zjednodušený pohled na dějiny je proto snadno politicky zneužitelný. Odstrašujícím příkladem politické manipulace se zneužitím historie jsou v nedávné historii válečné události na Balkáně v 90. letech. Podobně se zneužívá téma Evropské unie. Málokterý český občan si uvědomuje, že zabránila v poválečném vývoji hrozícím válečným konfliktům na evropském kontinentě, čímž se zajistil většině Evropanům poprvé v dějinách život v míru na několik desetiletí.

Z podnětu History Department Rady Evropy byl vypracován a nedávno dokončen soubor modelových dokumentů pro výuku předmětu. Jedná se o pedagogické materiály různého typu, ukázky využitelné pro výuku dějin v evropských souvislostech. Výsledkem několikaleté práce didaktiků z různých zemí je manuál pro učitele o 900 stranách, který RE poskytuje zdarma jednotlivcům i profesním asociacím. Cílem učebnice je seznámit učitele s dějinnými událostmi , „nahlédnout i do jiných evropských dějin“, iniciovat je, aby se seznámili s dějinami i z perspektivy jiných národů. Metodicko-didaktická učebnice obsahuje vedle učiva i řadu konkrétních výukových a studijních strategií, aktivizujících cvičení, návrhy na projekty a další alternativní formy vzdělávání využitelných v praxi. Publikace je určena učitelům ze všech typů škol, vhodná i pro vzdělávání pre-graduálních studentů učitelství. Manuál vychází ve formě e-learning, je volně dostupný na webových stránkách RE ve francouzštině a v angličtině. Jejími iniciátory a přispěvateli byli především členové britské skupiny Historiana, která sdružuje přední odborníky, historiky a zároveň didaktiky předmětu, autory několika vynikajících učebnic pro různé typy škol ve Spojeném království. Přispěli odborníci i z jiných evropských zemí. Interaktivní publikaci lze najít na http://shared-histories.coe.int. History Department RE poskytuje na svých webových stránkách i řadu dalších konkrétních materiálů, zdroj inspiraci pro učitele, včetně návrhů na spolupráci mezi učiteli a školami v evropských regionech.

Britští autoři se ve svých textech v publikaci, tematicky zpracovaných „teaching units“ , věnovali Průmyslové revoluci. Tématu, který je v naší výuce zaměřen na znalosti o technologickém a hospodářském vývoji v 19. století. Autoři však ukazují, jak mnohostranně lze industriální revoluce využít k výchově demokratického občana. Vedle aspektů politických a ekonomických se využívají konkrétní případy, ilustraci sociální nerovnosti, zejména zneužívání dětské a ženské práce, nemilosrdnému vykořisťování chudých v dobách raného kapitalismu, dopadu fyzicky namáhavé práce na zdraví a úmrtnost obyvatel. Jevy, která existují v Evropě a ve světě, i když v jiných formách, i v naší současnosti. V textech nechybí ani vizuální umění doby a fotografie, které dokumentují běžný život vyšších a nižších vrstev. Za pomoci příběhů jsou definována pozitiva i negativa industriálního vývoje a soudobé společnosti.

Každá z „teaching units“ sleduje vedle cílů naučných i cíle výchovné, kupř. empatii pro ty, jejichž život není z nějakého důvodu šťastný. Soucit úspěšných s chudými byl v době průmyslové revoluce minimální, většinou se bohatí domnívali, že si svoji chudobu každý zavinil sám. Názor, jenž sdílí mnoho lidí i dnes. Výchovným záměrem je objasnit na příkladech z dějin negativní důsledky „mentality doby“, nemorálního vykořisťování a lidské chamtivosti. Ukázat na propastné rozdíly mezi bohatými a chudými, které se mohou kdykoliv ve vývoji opakovat a vedou k sociálním bouřím a občanským válkám. Jiným analogickým příkladem může být bolševická revoluce. Autoři chtějí upozornit na nebezpečí takových jevů, které se objevují i v naší současnosti. Nezapomínají však uvést i příklady lidské humanity, na práci tehdy vznikajících charitativních organizací a obětavost individuálních osobností.

Podobně mnohostranný přístup zaujímá autorka z Portugalska, která se zaměřila na dopad industriální revoluce na portugalské kolonie v Africe. I na tomto kontinentě industrializace významně změnila místní poměry. Autorka interdisciplinárně propojuje historický vývoj se zeměpisným poznáním, kupř. jak zeměpisné podmínky a klima ovlivnily průběh průmyslové revoluce v afrických koloniích. Na rozdíl od stereotypu, tj. kolonialismu jako jevu výhradně negativního, jak je nejvíce interpretován v současných publikacích, však integruje i pozitivní fenomény. Je realitou, že portugalští kolonizátoři devastovali africké přírodní zdroje a nemilosrdně vykořisťovali místní obyvatele. Portugalci zacházeli s domorodci dokonce mnohem hůře než jiné koloniální státy. Historie má být ale pokud možno mnohostranná, má vést k pochopení typických rysů, tj. kladů a záporů, v kontextu doby.

V dějinách vždy existovali jedinci, ale i skupiny, kteří projevovali svou aktivní sociální empatii, pomáhali domorodcům, např. lékaři, učitelé, charitativní organizace, misionáři a jiní dobrodinci. Ti se snažili Afričanům pomáhat i za cenu svých vlastních životů. Nemalým přínosem industrializace bylo vybudování technické infrastruktury a dopravních spojů. Portugalci poprvé v dějinách kolonií zakládali plantáže na pěstování kávy a kakaa pro vývoz do Evropy. Postavily se mnohé veřejné stavby, zavedla se státní správa, domorodí obyvatelé začali poprvé chodit do školy, došlo i k relativnímu zlepšení kvality jejich života. Technické inovace usnadnily dotud svízelný život, stabilizovaly ekonomiku země, pomáhaly k překonání chaosu a katastrofických hladomorů. Autorka ilustruje i tvrdý osobní život kolonizátorů, kteří bývali ve své domovině často zoufale chudí. Přicházeli proto do Afriky, aby si vybudovali novou existenci, a byli proto „tvrdí“. Mnozí kolonizátoři a investoři se museli neustále potýkat s ekonomickými problémy, žít v nepříjemném tropickém klimatu, bojovali s nápory malárie a dalších smrtících nemocí, které postihovaly i členy jejich rodiny. I v době post-koloniální se dnes v nezávislých zemích, v bývalých koloniích, stále využívá dopravní nebo správní infrastruktura z dob industriální revoluce. Tematický celek se snaží být vyvážený, objektivně posuzuje kolonizátorské bezpráví a krutost, ale i příklady obětavé humanity. V metodicko-didaktické učebnici je však i více témat a možností, jak využít historických událostí k výchově občanů ve svobodné demokratické společnosti.

Učebnici lze podle mého názoru v naší školní výuce využít jako inspirujícího zdroje pro tvorbu vlastních pedagogických materiálů využitelných pro školní výuku. Některé učební texty lze jako ukázku nového přístupu k výuce dějin přeložit do češtiny. Texty se mohou využít pro výuku předmětu v cizím jazyce, anglický a francouzský text je možné jazykově upravit, zjednodušit a adaptovat pro výuku předmětu. Pro učitele je publikace zajímavá vyváženým pojetím výuky předmětu, přístupem založeném na integraci výchovných prvků do aktivního učení. Českým učitelům by mohla učebnice pomoci překonat tradiční stereotypy, tj. prezentaci chronologických faktů a informací málo podstatných pro život jedince i společnosti, kupř. výčet jmen vojevůdců, manželek králů bez jakýchkoliv souvislostí má jen omezený nebo nulový výchovný význam. Manuál obsahuje „mnohovrstevnaté dějiny“, praktickou ilustrací jak využívat učiva pro výchovné působení, tj. učit studenty rozeznávat „dobro a zlo“, kriticky rozkrývat minulost, analyzovat také chyby a omyly a nespravedlnost i v dějinách vlastního národa.

History Department uvažuje o dalších projektech, které by se se zaměřily na boj proti korupci. Podle kolegů ze zemí střední a východní Evropy, kteří toto téma navrhli, by takové materiály byly v současné době velmi užitečné. Učitelé z těchto zemí vyjadřovali své obavy, že v jejich zemích obyvatelstvo pod náporem neustálých korupčních skandálů podléhá skepsi, rezignuje na veřejný život, ztrácí víru ve spravedlivý právní stát a v principy demokracie, začátek ohrožení demokracie a svobodné společnosti.

Podle History Department RE výuka historie nemá skončit ve škole, ale má iniciovat k dalšímu celoživotnímu vzdělávání. Znalost historie, omylů i kladných příkladů, tvoří racionální základ pro vzdělání budoucích občanů. Department doporučuje aktivní spolupráci mezi historiky a učiteli školního předmětu podporující nový přístup k výuce předmětu. Dalšími nástroji ke zvýšení kvality výuky jsou inter-kulturní spolupráce mezi evropskými školami a mezi učiteli. Ve vzdělávání učitelů pro výuku v 21. století se dnes navíc může velmi efektivně využívat nové technologie.

PhDr. Marie Homerová, CIEE UK

Petr Růžička: Stres a jak mu předcházet

středa 18. června 2014 · 1 komentářů

Videozáznam z webináře, který připravil a vedl Mgr. Petr Růžička, senior kouč, lektor a terapeut.

Stres je jeden ze tří klíčových psychosociálních faktorů snižujících výkonnost lidských zdrojů. V EU je, po bolestech páteře, druhým nejčastějším problémem souvisejícím s prací. Postihuje 28% všech pracovníků v EU. Je zodpovědný za více než 1/4 absencí v práci trvajících déle než 14 dnů z důvodů zdravotních problémů souvisejících s prací.

Cílem setkání bylo seznámit účastníky webináře s problematikou zvládání stresu a metodami práce se stresem, naučit je rozpoznat stres a jeho příčiny. Součástí setkání byla také desetiminutová relaxační chvilka pro manažery.

Video můžete zhlédnout ZDE.

Prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Zájem českých rodin zdarma hostit zahraniční studenty stoupá

úterý 17. června 2014 · 0 komentářů

Letos v srpnu přijede díky hostitelskému programu organizace AFS Mezikulturní programy do českých rodin 73 studentů z 27 zemí světa. Česká pobočka AFS, která program zajišťuje, tak slaví rekord. Zatím ještě nikdy nezavítalo do České republiky tolik dětí.

Tento rok tak například poprvé přijedou studenti a studentky z Maďarska nebo z Bosny a Hercegoviny. „Svědčí to o tom, že Češi jsou otevření a pohostinní lidé, kteří jsou ochotni cizinci na půl roku nebo na celý školní rok nabídnout domov,“ komentuje nárůst Monika Janovská z AFS. Počet dětí, které mohou Česko navštívit, totiž závisí právě na počtu rodin, které budou ochotny studenty ubytovat.

Hostitelský program zprostředkovává zahraničním středoškolákům v ČR tříměsíční, půlroční nebo roční pobyty už 24 let. Protože organizace AFS působí ve více než 60 zemích světa, přijíždějí k nám studenti z Německa, Portugalska, Itálie, ale i Brazílie, Japonska nebo z Thajska. Chlapci a děvčata tak poznají naše zvyky a naučí se, aspoň částečně, česky. A chodí tady také do školy. „Česká republika je země s dlouhou historií a kulturou. Protože se zajímám o architekturu, chtěl jsem tuto zemi jednou navštívit. V Česku totiž můžete spatřit velkou šíři architektonických stylů. Mohl jsem taky poznat spoustu odlišností v našich kulturách. Jsem moc šťastný, že jsem tu mohl žít,“ svěřuje se brazilský student Rangel, který na školní rok 2013/2014 zavítal do Rousínova u Brna.

Česká rodina, která se rozhodne do programu zapojit, se o studenta po celou dobu stará. Student si zaplatí letenku a další nezbytnosti, pobyt ani stravu ale nehradí – to mu poskytne právě „jeho“ česká rodina. Její členové se s cizincem postupně sžívají, učí se spolu komunikovat. České děti často získají nového sourozence. Vznikají vazby na celý život.

Cílem programů je nabídnout lidem zkušenost s odlišným prostředím a naučit je otevřenému přístupu k jiným kulturám. „Děti zjistily, že svět je mnohem rozmanitější, než jak jej doposud znaly. Sice jsme přišli na jednu stranu o trochu soukromí a o čas, který se Yok snažíme věnovat. Na druhou stranu nám ale tento čas mnohonásobně vynahrazuje. Máme najednou o člena rodiny víc,“ říká Helena Kačenová z Chrastavy, kde letos bydlí sedmnáctiletá dívka z Thajska.

Stejně jako jezdí zahraniční studenti do České republiky, navštěvují díky AFS čeští chlapci a děvčata cizí země. Na školní rok 2014/2015 vysílá AFS 52 studentů do 19 zemí. Poprvé pojedou studenti do Číny, Maďarska a Filipín.

Letos oslaví mezinárodní organizace AFS stoleté výročí. Zúročuje se tak dlouhá tradice šíření mezikulturního porozumění a komunikace. Organizace pokračuje ve vyhledávání rodin, které se rády obohatí o neobvyklou zkušenost – hoštění člověka z odlišného prostředí, kterému nabídnou na několik měsíců domov.

Kontakt:
AFS Mezikulturní programy, o. p. s., Jana Masaryka 44, Praha 2
www.afs.cz, tel.: 222 317 138

Jana Hrubá: DOKUMENTY 34. Standa Červenka neznámkuje

pondělí 16. června 2014 · 0 komentářů

Mezitím, co se skupina NEMES snažila pomoci formulovat program transformace vzdělávání, dělo se leccos také ve školách. Někteří učitelé začali ohledávat možnosti svého prostoru svobody. Jedním z prvních byl Stanislav Červenka, učitel SOU v Železné Rudě.


Standův „experiment“

Standa mi o tom nedávno napsal: „Inspiroval mne článek o učiteli Šatalovovi, který něco podobného zkoušel někde v SSSR. Ovšem co to bylo za článek a v které části Sovětského svazu tenhle pedagog působil, to už opravdu nevím. Wikipedie nabízí pouze kosmonauta stejného jména (1).

Nejprve jsem se snažil ve třídách SOU společného stravování, kde jsem tehdy působil, ve svých předmětech (chemie, základy automatizace, angličtina) význam známek potlačit, následně odstranit tradiční způsoby získávání podkladů pro klasifikaci (písemky, zkoušení u tabule ap.) a když už jsem si byl jistý, že známky ani žáci ani já nepotřebujeme k tomu, abychom zvládli to, co máme, požádal jen o souhlas s neznámkováním Ministerstvo školství.

Přijela jakási panenka z MŠ, která měla z úkol mi tuhle pošetilost rozmluvit. Abych ji přesvědčil, zavolal jsem na Domov mládeže, kdy byly děti ubytovány a kde jsme shodou okolností měli v klubovně provizorní třídu (protože ve škole probíhala rekonstrukce). Tam jsme oné panence v 18 hodin (!!!) předvedli, jak u nás vypadá výuka bez zkoušení, písemek a vlastně i bez známkování. Děti na to byly absolutně nepřipravené, vlastně si už večer užívaly volna. Byla nadšena, souhlasila se vším, ale ve finále to bylo stejně houby platné. Z ministerstva přišel dopis, který konstatoval vše pozitivní, ovšem povolení, po němž jsem toužil, jsem stejně nedostal. Napsali něco ve smyslu, že mi doporučují kombinovat slovní hodnocení s tradičními známkami, ale to jsem vlastně už stejně dělal.

V té době jsem ale dokončil pedagogické čtení „Rozvíjející vyučování s převahou pozitivního hodnocení" (tak se to myslím, jmenovalo), kde jsem naše snažení konkrétně popsal, postoupil s ním do celostátního finále a tam zvítězil. Následně jsme byli my, kteří jsme uspěli na ministerstvu, kde nám předávali diplomy a náměstek ministra dr. Vrána (nepletu-li se ve jménu) měl projev a sliboval co největší podporu v našem snažení. Dokonce i finanční. Tak jsem se přihlásil a popsal stručně moji neúspěšnou snahu s tím, že vlastně nic nepotřebuji, peníze už vůbec ne, jen jeden papír a v něm souhlas se slovním hodnocením v mých předmětech na SOU Železná Ruda. Slíbil, že pomůže a slib splnil. Možná i proto, že prakticky končil ve funkci a na jeho místo měl přijít někdo jiný. Takže jsem docela brzy dostal z MŠ potřebné povolení a zbytek už více méně znáš.“


Lavina dopisů

Standa svůj způsob práce popsal v Učitelských novinách č. 9 z 27. 2. 1991 a ještě v UN č. 32 ze 4. 9. 1991 (články najdete na konci textu). A zavalila ho lavina dopisů. Řada kolegů se zabývala stejnými myšlenkami, že klasifikace brání skutečnému učení, a chtěla se dovědět víc. Standa psal dopisy a rozesílal kazety s nahrávkou svého vyučování. Píše o tom: „Vznikla jako studijní nahrávka, když se za mnou do Železné Rudy vypravila PhDr. Božena Jiřincová z Pedagogické fakulty Plzeň se svými studenty a s kameramanem. Já učil, oni to nahrávali a já to zadarmo nabídl zájemcům, kteří mi tehdy psali. Myslím, že to fungovalo tak, že mi vždycky někdo poslal prázdnou kazetu, já to nahrál a poslal zpátky.“

Tlustou složku dopisů z té doby mi později Standa svěřil do mého archivu. Je zajímavé, jak kolegové – učitelé reagovali na jeho pokus. Někteří jen žádali o text pedagogického čtení nebo o nahrávku, jiní se svěřovali i se svými učitelskými či soukromými problémy a posílali známky na odpověď. A Standa psal a psal si s některými i opakovaně. Celkem napsalo 92 lidí 135 dopisů. Byli to učitelé z celé republiky, z různých typů škol, dokonce i jedinci z univerzit.


Alespoň pár ukázek

„Otázkami klasifikace a hodnocení žákova výkonu se již delší dobu zabývám. Snažil jsem se vždy o co nejpřesnější posouzení žáka vzhledem k jeho schopnostem. Považuji hodnocení známkou za zkreslený a neobjektivní přístup k dítěti.“ (František Hanzal, Praha 8)

„Problém známkování mně vrtá hlavou již delší dobu a jsem potěšen, že se vám to podařilo vyřešit.“ (Karel Rožánek, Bezdružice)

„Protože také učím na SOU (matematiku a chemii), ráda bych využila vašich zkušeností. Uvedené předměty hodnotí většina našich žáků jako náročné a i když se snažím hodiny obměňovat, žáky motivovat aktualizací učiva, zapojit je více v hodinách, mám stále dojem, že vyučovací výsledky neodpovídají vloženému úsilí.“ (Marie Koloušková, Brno)

„ Působím jako učitelka ZŠ, učím 4. rokem angličtinu a občanskou nauku. Získávám zkušenosti, hledám nápady a mám spoustu vlastních plánů, některé se mi však nedaří uskutečňovat, snad z nedostatku praxe, životních zkušeností a trpělivosti… Děkuji vám za to, že jste mi dodal chuť do mého dalšího pedagogického experimentování.“ (Jana Kodadová, ZŠ Praha 4)

„Jsem učitelem fyziky na ZŠ. V současné době se pokouším o něco podobného, alespoň v části „klasické“ vyučovací hodiny. Rád bych se proto seznámil s vašimi zkušenostmi.“ (František Klapal, Vamberk)

„Po pětiletém studiu na pedagogické fakultě, po absolvovaných zkouškách, např. Didaktika, Teorie školní a mimoškolní výchovy aj., po praxi na základní a střední škole v mé hlavě nebyl ani chaos. Neměl z čeho vzniknout. Moje vědomosti z oblasti z těchto předmětů (polský jazyk a hudební výchova, pozn. aut.) byly, pokud jde o jejich praktické využití, zcela zbytečné, takřka nulové a moje hlava byla dokonale prázdná – metodicky, didakticky, výchovně.

Jsem mladá, proto vzpomínky ze základní a střední školy jsou ještě poměrně živé. Pamatuji, jak jsem se bála zkoušení, písemných prověrek, špatných známek, jak jsem se vyloženě nudila na některých hodinách. A co teď dělám já, „promovaná učitelka“ s diplomem, který přece k něčemu zavazuje?! Ano, mám výčitky svědomí. Také přece zkouším, dělám prověrky, dávám špatné známky, které mi kazí náladu…

Často pozoruji, že i zajímavé věci děti nudí, a také vidím, že se trápí, nemohou sedět, neposlouchají. Já totiž nemám z čeho čerpat nějaké originální nápady, i kdybych se postavila na hlavu. Známkuji mezi jiným také proto, abych udržela kázeň a udělala si autoritu…

Moc vás prosím, pomozte mi! Budu vám z celého srdce vděčna a mí žáci určitě taky.“ (Beata Roszaková, Český Těšín)

„Jsem stará kantorka (mám 4 roky do důchodu), za 35 let své učitelské praxe jsem se setkala s různými reformami (zdařilými i méně zdařilými). Ráda zkouším nové věci, protože myslím, že nejhorší je, když učitel upadne do stereotypu. Také raději učím a naučím, než pouze známkuji. Hodnotit ano, ale ne pouze „boj o známku“, což se stalo v posledních letech zvykem u rodičů, žáků i učitelů.“ (Ludmila Vopičková, Praha 6)

„Jsme malá venkovská škola v okrese Opava, s 1.–4. postupným ročníkem. Je nás pět pedagogických pracovníků. Všichni se ale zajímáme o nové způsoby práce, které by mohly naši výchovně-vzdělávací činnost zkvalitnit. Navzájem si předáváme zkušenosti, debatujeme o problémech a zkoušíme nové metody.“ (Miroslava Čížková, Vřesina)

„S radostí a nadšením jsem přečetla svým studentům v seminářích váš dopis žáku Hlavovi uveřejněný v Učitelských novinách. Konečně něco jiného, než věčné sebelitování, fňukání, vymlouvání a žebrání!“ (A. Peutelschmiedová, UP Olomouc)

„Jinak vysoce hodnotím, že konečně páni na ministerstvu také jednou vyslyšeli někoho zdola… Také bych byla ráda, kdyby se moji žáci při chemii usmívali.“ (Alena Valdmanová, SOU Nový Bor)

„Napsali jsme na obě uvedené adresy a dostali dokonce odpověď. Z Učitelských novin odepsali, že vám pedagogické čtení vrátili s tím, abyste ho publikoval v nějakém odborném časopisu. V ÚÚVPP se zase ohrazují současnou finanční situací ústavu a výraznou redukcí ediční činnosti.“ (Hana a Petr Horákovi, Opočno)

„Kazetu jsem viděla. Byla jsem ráda, že z těch ukázek bylo cítit něco, o co sama usiluji už od počátku – vřelý a důstojný vztah váš k žákům a zároveň vysoká náročnost k nim (ale i k sobě – působíte neobyčejně energicky!). V těch hodinách se pořád něco dělo, děti se nestihly nudit. A také se ani trochu nebojí neúspěchu – a to je něco, co např. já při vyučování jazyka nutně využívám a musím navozovat: jakmile se dítě bojí, že udělá chybu, nenaučí se mluvit.

Mně nesmírně ztěžuje práci na ZŠ to, že děti se často nechovají a necítí přirozeně, natož aby se jim ve škole líbilo. To už se spíš dočkám vět typu: Ano, angličtina mne baví nebo Je to můj oblíbený předmět. Ale oba jednohlasně: „Ve škole se nám nelíbí. Nechodíme sem rádi“ A je to.“ (Jana Kodadová, Praha 3)

„Váš způsob výuky chemie obsahuje celé množství námětů, které se dají využít i v základním školství. Dovolila jsem si seznámit s vaším materiálem i své kolegy a mohu vám říci, že vaše metody a formy výuky jsou inspirací i pro učitele s jinou aprobací.“ (Zdena Vildová, Praha 4)

„Těším se na využití a aplikaci této metody a začínám promýšlet situace. Budu se snažit využít co nejvíc z vašich poznatků a zkušeností a věřím, že se mi podaří dosáhnout vyšší úrovně vědomostí a dovedností žáků, než klasickým způsobem výuky.“ (František Klapal, Vamberk)

„Některé vaše nápady jsem si „vypůjčila“ a tak vám vděčím, že se mi několik hodin povedlo, já jsem měla velkou satisfakci a cítila jsem v sobě neskutečné množství energie, kterou mi děti svým nadšením dodaly.“ (Beata Roszaková, Český Těšín)

„Nejtěžší je přesvědčit kolegy, s rodiči žáků (učím 1. a 2. ročník ZŠ) je v tomto ohledu spolupráce lepší. Děti samy vůbec známky nepostrádají.“ (Helena Sadyková, Chropyně)

„Nejhorší je, že není na nic čas. Dnes například škola páchne po čištění kanálů, zítra v sobotu bude znečištěna zednickými pracemi, elektrický rozvaděč je v havarijním stavu a žák 9. třídy Bielan zase sprostě nadává paní učitelce. V úterý jsem se cítila jako v pátek.“ (Marie Hečková, ZvŠ Třinec)

„Obracím se na vás jako jedna z řadových učitelek, která by měla zájem něco obdobného podniknout a pomoci vám v tom, co jste již začal. Budu velmi ráda, jestliže budu moci být užitečná.“ (Jitka Altmanová, Praha 4)

„Protože jsem zastáncem stejné myšlenky, zajímaly by mě vaše zkušenosti a nápady. Pracuji s postiženými dětmi, kde je známkování vzhledem k rozdílné hloubce jejich handicapu zvláště diskutabilní.“ (Daniela Špinková, Praha 8)

„Mým dávným snem je škola anglického typu, založená na výchově skutečných osobností – aktivních, zdravě sebevědomých, ctižádostivých a schopných samostatné tvořivé práce. Ve své pedagogické praxi se již léta snažím používat tzv. netradiční formy práce a minimalizovat význam školní známky jako kritéria úspěchu a schopností žáka.

V současné době vedu čtvrtým rokem pedagogický kolektiv v ZŠ Obříství. Snažím se své představy o moderní škole aplikovat právě zde a vybudovat školu, do které by děti i dospělí chodili rádi a která by se stala centrem vzdělání, osvěty kultury v obci.“ (Jitka Kašová, Obříství)

„Entuziasmus a „souběžný“ altruismus čiší ze slov, řešení problému i závěru: Jsem ochoten pro to cokoli udělat, bez ohledu na čas a náklady!

Nádherné! Ne pro ty finanční okolnosti – pro postoj k věci, entuziasmus!!!“ (Jiří Chvojka, Chvaletice)

„Velmi mne zaujal váš článek Beze známek. Jsem studentkou 5. ročníku ped. fakulty MU v Brně. S něčím podobným jsem se zatím během praxe nesetkala. Myslím, že vaše poznatky může využít i fakulta při přípravě budoucích pedagogů.“ (Pavlína Turečková, Tvrdonice)

„Jako starý kantor s třicetiletou praxí cítím již velmi dlouho, že dosavadní systém hodnocení žáků je velmi stresující faktor jak pro žáky tak pro rodiče, zcela postrádá kladnou motivaci. Mnohokráte jsem se zamýšlela nad tím, jak změnit známkování.“ (Jarmila Jakubcová, Praha 9)

„Jsem osobně přesvědčena, že systém naší výuky a přístupy k žákům jsou dosti nepružné a zastaralé a že je třeba se stále učit.“ (Libuše Rousová, Rožnov pod Radhoštěm)

„Jsem přímo nadšena. Konečně někdo, kdo přesně formuluje to, co se celých 31 let snažím prosazovat: brát každé dítě jako rovnocenného partnera, připravit hodinu tak, aby se děti do školy těšily.“ (Ilona Foltýnová, ZŠ Krnov)

„Já učím M a Ch na základní škole. Také mám svou práci a hlavně děti ráda. Klasifikovat zatím musím. Děti dokonce často známky vyžadují. Chtějí být ohodnoceny tímto způsobem i kvůli svým rodičům, kteří je mnohdy odměňují podle známek v žákovské knížce.“ (Jana Mušáková, Chomutov)

„K zásadám přístupu ke studentům, které uvádíte, jsem vesměs došla také a snažím se je dodržovat, vy jste však podstatně dále svým propracovaným systémem. A ověřenými výsledky, které přináší. Je to pro mne povzbuzení, neboť mí nejbližší kolegové a přátelé, s nimiž na toto téma hovořívám, bývají skeptičtí a tvrdí, že naši žáci nejsou schopni takový způsob akceptovat. I pro ně je prý pohodlnější starý zaběhnutý systém výklad – zkoušení – známka, protože strach ze špatné známky žáky donutí něco dělat… Vím, že potrvá hodně dlouho, než se změní sami učitelé ve vztahu k dětem a smyslu školy a než také děti samy i celá veřejnost tyto změny zaznamená a přijme.“ (Věra Dvořáková, Příbram)

„Líbí se mi váš akcent na to, abychom žáky dokázali vychovávat a vzdělávat přirozeným způsobem, čili bez nátlaku, bez hrozby špatné známky, bez stresu, ale jen a jen na základě pozitivní motivace. Cíl je to krásný, cesta k jeho dosažení však přetěžká…

Bude záležet především na učitelích, na jejich dobré vůli, aby začali – každý sám za sebe a ze sebe – proměňovat způsob svého myšlení i celého svého životního stylu… Jen tak mohou vytvořit podmínky pro dotvoření osobností svobodných, odpovědných a láskyplných, které jsou připraveny poznatky nejen přijímat, ale i kriticky třídit, hodnotit a v praxi tvořivě užívat.“ (Jiří Bárta, Ostrava)

Dnes už víme, že přenesení izolovaných nápadů do výuky nestačí, že učitel musí komplexněji přemýšlet o dětech, o své roli, o cílích, které sleduje v rámci společného cíle. Ale cesta je stejná: učit se jeden od druhého, chtít zlepšovat svou práci. Tihle učitelé po ní tenkrát vyšli. A Standa je sdružil v PAU.


A co bylo dál?

Standa tehdy v prvním článku prorocky napsal: „Domnívám se, že škola dělá v současné době i nadále přesně pravý opak toho, co by dělat měla – ubíjí aktivitu, samostatnost a tvořivost žáků, postihuje každé – ba i pozitivní – „vybočení z řady“, tlumí přirozenou zvídavost a spontaneitu dětí, trestuhodně nevyužívá také zcela přirozenou touhu po poznání atd. Jistě nikoli vždy a nikoli všude, ale na mnoha místech a velice často. Listopad nelistopad, situace ve školství je mírně řečeno katastrofální. A byla i dříve a domnívám se, že žel, ještě nějaký čas bude. Nejsem si jist, zda tento čas bude krátký.“

A další osud Standova experimentu? „Můj, jak píšeš, experiment trval do roku 1994, kdy jsem z SOU odešel a nastoupil jako ředitel do ZŠ Manětín. Tam jsem zhruba po roce v „neznámkování" pokračoval, ale jako experiment bych to neoznačoval, v té době nás už bylo rozhodně více. O nějaké vyhodnocení jsem nikdy vyššími místy požádán nebyl, ale to mně bylo více méně jedno, pro ně jsem to tak jako tak nedělal. Žáci, případně studenti, byli více než spokojeni, já rovněž a o to v podstatě šlo. Alespoň mně ano,“ napsal mi Standa na můj dotaz.

Zdá se vám situace o tolik jiná dnes, po více než dvaceti letech? Připravují fakulty lépe učitele? Podporuje ministerstvo a celá společnost jejich snahu o zlepšování školy? Posunuli jsme se opravdu dále? Co se stalo s tím zájmem, elánem a nadšením, který ze Standova příběhu a z dopisů čiší? Byla tato deviza využita?


Tento díl byl zpracován za pomoci Pedagogické knihovny J. A. Komenského v Praze, která vyhledala zmíněné texty. Původní články Stanislava Červenky, na které učitelé reagovali, následují.


Články Stanislava Červenky v Učitelských novinách


Zaujalo vás v UN

„I já jsem si s chutí přečetl článek o problémech žáka Hlavy (Trápení, UN č. 1/1991). Byť nikoli se vším absolutně souhlasím, idea příspěvku je mi velice blízká. Rovněž se domnívám, že škola dělá v současné době i nadále přesně pravý opak toho, co by dělat měla – ubíjí aktivitu, samostatnost a tvořivost žáků, postihuje každé – ba i pozitivní – „vybočení z řady“, tlumí přirozenou zvídavost a spontaneitu dětí, trestuhodně nevyužívá také zcela přirozenou touhu po poznání atd.

Jistě nikoli vždy a nikoli všude, ale na mnoha místech a velice často. Listopad nelistopad, situace ve školství je mírně řečeno katastrofální. A byla i dříve a domnívám se, že žel, ještě nějaký čas bude. Nejsem si jist, zda tento čas bude krátký.

Dovolím si však uvést to, co by jistě žáka Hlavu potěšilo. Myslím, že to stejně může potěšit i jiné. Už asi třetí rok se pokouším se svými žáky pracovat jinak, než je v naší federativní vlasti zvykem. Vezmu-li to stručně, v našich hodinách se nezkouší ani ústně ani písemně, převážně existuje pozitivní hodnocení, žáci pracují samostatně ve skupinách, náplní práce je zejména řešení problémů a já mám funkci jakéhosi koordinátora. Vždy se snažíme, aby problematiku pochopili skutečně všichni žáci, domácí úkoly jsou pouze dobrovolné, děti mají dokonce téměř zakázáno se cokoli doma učit, protože vše zvládáme ve škole. Ostatně, proč ne, vždyť čas, který ušetříme nezkoušením, nám poslouží k k důkladnému pochopení látky.

V hodinách je tedy neustálá pracovní stav, neexistuje možnost, aby žák nebyl zapojen či se snad nudil. Prakticky neexistuje žádný kázeňský problém (není k tomu důvod, protože žáci mohou při práci volně mezi sebou hovořit) a – což osobně považuji za obrovské pozitivum – děti se usmívají. A to na středním odborném učilišti pro kuchaře a číšníky v předmětech chemie (!) a základy automatizace (!!!). V hodině využíváme i různé formy didaktických her, počítačové programy, doplňovačky s tajenkou (některé vymýšleli sami žáci), testy a programové učení. Někdy se učíme „ve spánku“, jindy děti běhají bez hlášení k tabuli a šeptají mi do ucha výsledky, samy se při práci vzájemně kontrolují a „malí učitelští pomocníci“ z jejich řad se pohybují po třídě a pomáhají slabším. Asi na našem způsobu práce něco bude, protože videokazeta, jež ji zachycuje, slouží Pedagogické fakultě v Plzni jako instruktážní film.

Jsem stále víc a více spokojen a věřím, že by byl spokojen i žák Hlava. Moji žáci, jak mohu z jejich ohlasu soudit, spokojeni jsou. K této činnosti jsem nepotřeboval listopadovou revoluci, ale přece jen mi v něčem pomohla. Už před listopadem jsem ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žádal o možnost povolit mi v předmětech chemie a základy automatizace neznámkovat. Neboť mým cílem bylo a bude, aby se moji žáci učili nikoli pro známky nebo dokonce z obavy před špatnou známkou, ale vždy jen ze zájmu o danou problematiku. Musím přiznat, že před listopadem 1989 a vlastně i po něm jsem se na ministerstvo obracel marně. Teprve teď, přesně koncem prosince 1990, mi skutečně náměstek ministra poslal dlouho očekávané povolení žáky na našem odborném učilišti v mých předmětech neklasifikovat.

Pokud vás to, co jsem stručně popsal, zaujalo, příště mohu detailněji, nebo i půjčit pedagogické čtení, s nímž jsem v loňském roce vyhrál první místo v ústředním kole a kde svou metodiku popisuji. Navíc zájemce srdečně zvu k nám na školu, aby se na naši práci mohli podívat přímo v terénu. Žáka Hlavu zvu rovněž, a to neméně srdečně.“

Stanislav Červenka, Železná Ruda

Zdroj: Zaujalo vás v UN. Učitelské noviny č. 9 z 27. 2. 1991


Beze známek

„V současné době ve své práci nejen nezkouším, ale skutečně legálně neklasifikuji. Před časem jsem o tom zveřejnil článek v UN a vzápětí jsem obdržel dopisy řady pedagogů, kteří se chtěli seznámit s naším způsobem práce, tedy se způsobem práce mé a mých žáků. Vzhledem k tomu, že se jednalo o učitele skutečně z celé republiky, nebylo dost dobře prakticky možné, aby se k nám rozjeli kupříkladu z Opočna či Brna podívat. Proto jsem nabídl možnost vyrobit jakýsi metodický návod, rozmnožit jej a rozeslat. Protože náš způsob práce nejen funguje, ale je, dle mého názoru, efektivní a efektní, funguje v jakýchkoli podmínkách, na jakémkoli typu školy a vystačí se stávajícími učebnicemi a pomůckami, považuji ho za jednu z cest, jakými by se mohla ubírat školská reforma ve vlastní práci učitele. Proto nabízím návrh získat řadové učitele všech typů škol pro aplikaci (nikoli kopírování) našeho způsobu práce. Jsem ochoten pro to cokoli udělat, bez ohledu na čas a náklady.“

Stanislav Červenka

Zdroj: Beze známek. Učitelské noviny č. 32 ze 4. 9. 1991


Další díly seriálu najdete ZDE.



_____________

(1) Šatalov, V. F.: Učit všechny – naučit každého. Socialistická škola 3, roč. 29 (1988–89)

Marta Anna Petrášová, Zdeněk Štěpánek, Ilona Prausová: Mentorink – forma podpory nové generace

sobota 14. června 2014 · 0 komentářů

Mentorink je metoda, která funguje na principu rozvíjení méně zkušených jedinců, např. nových kolegů, osobami zkušenými (mentory).

Autoři pojímají mentorink jako cestu k dialogu generací, jako návrat k respektování autorit, znalostí a zkušeností při zachování respektu vůči hledání nových, neobjevených cest. Na mentorink pohlížejí jako na způsob podpory příslušníků budoucí generace nejen z hlediska jejich kariéry. Vnímají mentora jako člověka, který otevírá nové možnosti a pohledy, spoluvytváří novou formu života, podporuje odbornost a rozvoj skutečné jedinečnosti.

Autoři se snaží odpovědět, kdy je vhodné mentorink použít. Definují role a zodpovědnosti při procesu mentorování. Radí s výběrem vhodného mentora i juniora (menteeho). Zabývají se etikou této profese. Popisují různé typy mentorinku i jednotlivé fáze mentorovacího procesu.

Uvažují také o tom, jaké nároky tato práce klade na osobnost mentora, jak se stát skutečně dobrým mentorem a jak být dobře připraveným juniorem. Čtenáři mají dále možnost seznámit se se zkušenostmi českých mentorů z různých odvětví podnikání i z různých věkových skupin.

K autorům publikace patří mentoři a koučové Marta Anna Petrášová a Zdeněk Štěpánek a také Ilona Prausová, která organizuje program mentorinku pro studenty ČVUT.

Více podrobností najdete ZDE.

Petra Pšeničková: Jak rozvíjet předmatematické představy v přípravné třídě

pátek 13. června 2014 · 1 komentářů

Předmatematické představy jsou jednou z oblastí, které žák potřebuje dobře ovládat před nástupem do 1. třídy, aby se mohl úspěšně naučit počítat.

Nejedná se o mechanické počítání na prstech, ale o rozvíjení představy o množství, porovnávání, práce s pojmy a vztahy, třídění dle určitých kritérií a tvoření skupin, uspořádání a řazení prvků.

Mgr. Petra Pšeničková na tomto setkání představila postupy a ukázky jednoduchých pomůcek k rozvoji předmatematickým představ žáků v přípravných třídách a posledních stupních předškolního vzdělávání.

Video s ukázkami můžete shlédnout ZDE.

Posluchače odkazovala na články, které jsou publikované na www.rvp.cz – Jak rozvíjet předmatematické představy v přípravné třídě – 1.
, 2. a 3. díl.

Teoretický základ webináře vychází z publikací:
Bednářová, J., Šmardová, V.: Školní zralost. Brno: Computer Press, 2010. ISBN 978-80-251-2569-4
Bednářová, J., Šmardová, V.: Diagnostika dítěte předškolního věku. Brno: Computer Press, 2008. ISBN 978-80-251-1829-0
Kaslová, M.: Předmatematické činnosti v předškolním vzdělávání. Praha: Raabe, 2010. ISBN 978-80-86307-96-1

NÁRODNÍ GALERIE: pražská muzejní noc 2014

čtvrtek 12. června 2014 · 0 komentářů

V sobotu 14. 6. 2014.

Program pražské muzejní noci 2014 najdete ZDE.

Rady pro nové absolventy: jak se co nejlépe zorientovat na trhu práce

· 0 komentářů

Probíhají maturity a státnice. Střední a vysoké školy v nejbližší době vyšlou do světa na zkušenou kolem 40 tisíc absolventů. Jak se mají na pracovním trhu zorientovat a kde hledat práci? Tady je několik tipů.


První krok: rozhodit sítě

„Moderní doba nabízí celou řadu možností a kanálů, kde hledat práci. Absolvent by jich měl využít co nejvíce: inzerovat na pracovních portálech, vyhledávat nabídky firem na webu, poptat se v rodině, u známých, kamarádů na Facebooku, může i napřímo kontaktovat společnosti, o které má zájem. Důležité je pravidelně sledovat nabídky personálních agentur. „Je dobré při hledání práce nastavit režim tak, jako byste již práci měli. Dopoledne můžete kontrolovat nové inzeráty, po obědě chodit na pohovory a odpoledne rozesílat nové reakce,“ říká Tomáš Surka z personálně-poradenské společnosti McRoy Czech.

Absolvent by měl reagovat na inzeráty, u kterých odpovídá zadaným požadavkům. Pokud na něj nesedí vše, měl by v průvodním dopise vysvětlit, čím chce nedostatky vynahradit. Když například firma požaduje dvouletou praxi , je dobré zdůraznit, že se o daný obor zajímá a má v něm přehled. Životopis, který neodpovídá požadavkům spolu s předpřipraveným nebo chybějícím průvodním dopisem, působí neprofesionálně a mohl by u některých personalistů „zavřít dveře“ pro jiné nábory. Je také důležité nastudovat si, co vše udělat pro zařazení do výběrového řízení – někde stačí životopis, jinde chtějí motivační dopis a někde požadují i další dokumenty. Pokud to uchazeč ignoruje a pošle pouze životopis, dává najevo, že není pečlivý.


Druhý krok: telefonát

Pokud má uchazeč pocit, že odpovídá požadavkům, poslal životopis a nedostal od firmy žádnou odpověď, bude dobré, když do společnosti zavolá a ověří si, že všechny dokumenty dostali. „Dejte však personalistům čas (jeden týden), na některé pozice se hlásí velké množství lidí a může trvat, než se dostanou zrovna k vám,“ říká Tomáš Surka z personálně-poradenské společnosti McRoy Czech. Uchazeč by si měl pečlivě zaznamenávat, kam a na jaké pozice reagoval. Pokud zavolá personalista s pozváním na pohovor a uchazeč si na firmu nebude pamatovat, může to znamenat konec výběrového řízení. Pečlivě kontrolujte e-mail a telefon, na zmeškané hovory reagujte. Pokud personalista volá nevhod, můžete ho požádat, aby zavolal v jiný čas. Už i způsob, jakým se komunikuje po telefonu, je součástí výběrového řízení. „Nenechte se odradit, buďte profesionální a pozitivní. Choďte včas a ve vhodném oblečení,“ dodává Tomáš Surka z personálně-poradenské společnosti McRoy Czech.


Největší chyby absolventů

Nejenom absolventi jsou často nepřipravení – mají málo informací o firmě, což je v době internetu neomluvitelná chyba. Z uchazeče musí být cítit zájem zrovna o práci právě v této firmě, kde je na pohovoru. Chybuje se i v nepřiměřených platových a dalších očekáváních (je nutné zaměstnavatele nejdříve přesvědčit, že si vyšší mzdu/benefity/volnou pracovní dobu zaslouží). „Další chyby mohou být ve špatných nebo naopak žádných otázkách na pohovoru. Buďte připraveni, že se na konci pohovoru můžete ptát – neptejte se na benefity nebo na flexibilní pracovní dobu, ale na věci spojené s dobrým vykonáváním pracovní pozice,“ doporučuje Tomáš Surka z personálně-poradenské společnosti McRoy Czech.

Na většině pozic je požadována alespoň nějaká praxe. Na vysoké škole by studenti rozhodně měli minimálně v posledním ročníku získávat odbornou praxi, například formou stáže. Pokud student stáž v oboru nemůže sehnat, je dobré nabídnout své služby firmám bez nároku na odměnu nebo za odměnu minimální – je to investice do budoucnosti. Na středních školách bývá času méně, přesto je dobré najít si chvilku na brigády i v jiném oboru – jakákoliv práce totiž budoucímu zaměstnavateli napoví, že je absolvent schopen fungovat v „pracovním režimu“, který je od studentského života odlišný…“


Celý text s radami, jak se chovat první dny v práci a v kterých oborech nejsnáze uspějete, najdete ZDE.

Marie Homerová: „Sdílené historie“ pro Evropu bez rozdělujících hranic. Shared Histories for a Europe Without Dividing Lines

středa 11. června 2014 · 0 komentářů

8.–10. dubna letošního roku se konala na vídeňské univerzitě konference, kde byly prezentovány výsledky předchozího tříletého výzkumu, srovnávací studie, zaměřeného na analýzu odborné přípravy budoucích učitelů společensko-vědních předmětů ze 27 zemí Evropy. České výsledky nepotěšily.

Výzkum řídil tým odborníků z univerzity ve Vídni pod vedením profesora Aloise Eckera. Velkou pozornost mu věnovaly zúčastněné evropské instituce (celkem 40), evropské univerzity a pedagogické instituce, History Department Rady Evropy a Euroclio (evropská asociace učitelů dějepisu).

Výzkum se zaměřil na pre-graduální přípravu studentů na výchovu k občanství. Na všech fakultách se v jednotlivých zemích zkoumal akademický i pedagogický obsah vzdělávání v přípravě budoucích učitelů. Podrobný sběr empirie se zakládal na studiu a analýze pedagogických dokumentů, zejména studijních programů VŠ a obsahu výuky na všech typech škol v zúčastněné zemi. Podrobná závěrečná zpráva o detailní komparativní studii „Assessment, tutorial structures and iniatial teacher education: Political/Civic Education, Cultural Studies and History in Europe“ bude dopracována a publikována na webových stránkách vídeňské univerzity che.itt-history.eu v květnu příštího roku. Zpráva bude obsahovat i podrobné výsledky zjištěné v České republice.


U nás se ve výuce mnoho nezměnilo

Získaná empirická data na našich pedagogických institucích reflektují pozitiva i negativa, o kterých se ale už několik let v našich pedagogických kruzích diskutuje. Zatím se však změnilo na školách, včetně přípravy učitelů na fakultách, jen málo. Ve školní výuce převažuje podle získaných údajů tradiční koncepce: „učitel mluví a žák poslouchá“. Kladně byla vyhodnocena mezinárodními účastníky a odborníky realizace některých školních a mimoškolních projektů, také činnost Asociace učitelů dějepisu. Některé české projekty jsou v rámci celoevropského kontextu pozoruhodné, kupř. každoroční Letní škola historie na FFUK .

Zatím však nové podněty, které efektivitu výuky ve školách a přípravu učitelů zkvalitňují, iniciují spíše jednotliví učitelé, jak na školách tak na humanitních katedrách. Tříletý empirický výzkum nedostatky ve výuce společenskovědních předmětů jasně potvrdil. Je zřejmé, že se stav přípravy, zvláště pedagogické, našich pre-graduálních studentů se bude muset do příštích let zkvalitnit. Podle posledních statistických údajů se očekává, že v následujícím desetiletích odejde v Evropě více než 50% učitelů do důchodu, podobný proces nastane jistě i tady. Proto je nutné se zamýšlet, jak odborně připravit generaci mladých učitelů, aby mohla efektivně působit na školách, kde sociologické složení žáků bude naprosto odlišné od tradičního evropského modelu.

Jaké změny nastaly ve výuce předmětu dějepisu od doby pilotního projektu, který proběhl před 6 lety a jehož se ČR mezi několika zeměmi také zúčastnila? Zatímco se ještě před několika lety vyučovala v evropských státech převážně národní historie, poslední výstupy ukázaly, že přibylo dějin evropských. Výuka globální historie zůstala ve stejném rozsahu, tj. jen malém, stejně jako v minulosti. Poněkud se, ve srovnáním s předchozím stavem, rozšířily ve výuce moderní a soudobé dějiny. Ty jsou však žalostně málo zastoupeny zejména ve středoevropských a východoevropských zemích, kromě Rakouska a Německa. Obě tyto země věnují velkou pozornost příčinám a vývoji nacistického režimu a poválečným desetiletím, průběhu denacifikace. Zatímco se dříve vyučovaly většinově politické dějiny, přehled „bitev a vítězství“, v posledních letech přibylo dějin kulturních, regionálních a lokálních, kupodivu i náboženských. V západních zemích věnují náboženské tematice zvýšenou pozornost, protože školy navštěvují čím dál více početnější skupiny žáků jiných než z tradičních křesťanských denominací. Podle prvního i posledního zjištění, málokde se na univerzitách učí zásadám týmové práce a explicitně gender studies nebo řešení konfliktů, zvláště ve střední a východní Evropě. V žádném evropském studijním programu se nenašla výchova k míru jako samostatný studijní kurz.


Studenti si stěžují na rigidní způsob výuky

Výstupy zjištěné na univerzitách vzdělávající budoucí učitele humanitních předmětů v ČR ukazují na trvající negativa v pedagogické přípravě, i když díky iniciativě některých univerzitních kateder se situace o málo zlepšila. Zdá se, že nejvíce inovačních kroků v pedagogickém a praktickém vzdělávání našich učitelů učinily katedry historie, jen ale některé humanitní katedry. Více pozornosti věnují aktivní pedagogické přípravě studentů spíše pedagogické fakulty. Naopak některé katedry, zvláště na fakultách filosofických, se příliš didaktikou a praktickou výukou nezabývají, o metodice a didaktice se tu spíše přednáší než aktivně praktikuje. Někteří univerzitní učitelé nemají odborné pedagogické vzdělání, přestože se tato kvalifikace nyní striktně vyžaduje od všech učitelů.

Neobstojí výrok, který jsem četla v tisku, že jsou studenti učitelství s výukou na univerzitě spokojeni. Součástí výzkumu byly rozhovory s pre-graduálními studenty humanitních předmětů. Ti si naopak ve většině stěžovali na konzervativní a rigidní způsob univerzitní výuky. Dalším nedostatkem je zjištěná nekompatibilita mezi studijními programy a obsahem RVP, tj. studenti se učí, co v budoucím zaměstnání patřičně nevyužijí anebo spíše zapomenou. Jinými slovy řečeno, někteří univerzitní učitelé vyučují „to, co dobře znají“, úzkou specializaci podle svého vědeckého zaměření. Univerzity samozřejmě disponují akademickou svobodou a vytvářejí si vlastní studijní programy. Je proto možné zařadit do akademického programu i specifické téma. Pre-graduální studenti jsou ale z velké většiny budoucí učitelé humanitních předmětů, mohou kupř. neobvyklé téma zpracovat způsoby, kterými by učili na různých stupních škol, tj. osvojili si během své aktivní pedagogické přípravy na fakultě výukové strategie a rozmanitá didaktická pojetí.


O demokracii se jen „přednáší“

Na rozdíl od jiných zemí, zvláště západoevropských, některé naše univerzitní katedry „žijí ve svém vlastním světě“, aniž by udržovaly pracovní kontakt s kolegy z „nižších stupňů škol“, zvláště těch, ke kterým posílají své studenty na pedagogickou praxi. Česká metodicko-didaktická příprava a praxe, navzdory letité kritice, se jen málo na některých fakultách v realitě zlepšila, přestože o kvalitu mnozí vysokoškolští pedagogové usilují. Humanitní předměty svým obsahem poskytují nejvíce příležitostí k výchově k aktivnímu občanství, explicitní kurzy na toto téma však na fakultách většinou chybí. V ZSV a filosofii se sice o demokracii a jejích principech ve studijních programech v heslech píše, také se o nich přednáší. O demokracii se „přednáší“, aniž se její výuka aktivně praktikuje. Vysokoškolští studenti a žáci ve školách převážně prezentovanou faktografii memorují.

Škola však není vědeckou institucí a učitelé nejsou vědečtí pracovníci, jejich hlavním úkolem je obsah učiva žákům a studentům zprostředkovat tak, aby je tito mohli využít i ve svém osobním životě a ve prospěch svobodné společnosti. Podobně se ve školním dějepise nedostatky v metodicko-didaktické přípravě učitelů zakrývají tvrzením, že historie má být „objektivní a nezávislá“, ale učitel má především své studenty kultivovat, seznámit je s důsledky chybných dějinných rozhodovacích procesů, poukázat na analogie mezi historickými událostmi a současnými společenskými procesy, naučit je způsobům kritické analýzy. Škola a výuka humanitních předmětů je vhodným prostředím, kde se mohou žáci demokratickému a jednání a chování naučit.


Neznalost se dá zneužít

Vedle pasivní pedagogické přípravy je, na základě srovnání se situací v jiných zemích, nedostatečná i výuka soudobých dějin, jak na univerzitách, ještě hůře v běžné školní praxi. Ve srovnání s předešlými lety přibyla témata ve výuce našich národních dějin po roce 1945, ale evropské nebo globální zaměření je minimální a výjimečné, a to i v přípravě učitelů. Proto mohou být i naši občané snadno manipulovatelní, kupř. ve svém explicitně negativním vztahu k evropským institucím. Z tohoto důvodu mohou někteří politici účelově přirovnávat Evropskou unii k RVHP, aniž by znali historii vzniku a nosné principy této instituce. Výstražný příklad, jak zneužít neznalosti k vlastním politickým záměrům, a názorná ilustrace vlivu na veřejné mínění. Jak známo, málo informovanou populaci je možné zmást poměrně snadno. Každá instituce, samozřejmě i Evropská unie, se dopouští chyb. Mnozí čeští politici, natož běžní občané, ale málo vědí, přesněji: nic ve škole neslyšeli o příčinách založení a historickém vývoji EU. Proto jich velká většina pod vlivem politické demagogie EU obviňuje z uzurpace vlády nad evropskými národy.

Život v jakémkoliv historickém období nebyl nikdy bezvýhradně bezproblémový, jistě nebude ani v právě začínajícím století. Z tohoto důvodu by školní výuka humanitních předmětů měla studenty vést k logickému myšlení, aby se naučili na základě svých, ve škole získaných intelektuálních dovedností, predikovat následky svých osobních, ale i politických nebo ekonomických, rozhodnutí. Výchovně koncipovaná výuka společenskovědních předmětů, založená pochopitelně na akademickém vzdělání, se stává nenahraditelnou pomocí pro každodenní život jednotlivce i svobodné společnosti.

PhDr. Marie Homerová, CIEE UK


Výzkumné sdělení Karla Černého „Učitelé dějepisu: výuka nejnovějších dějin, historické vědomí a legitimizace školní výuky dějepisu“ najdete ZDE.

Olga Janičatová: Vizualizér v hodinách českého jazyka a literatury?

úterý 10. června 2014 · 0 komentářů

Vizualizér je praktická pomůcka pro učitele a skvělá hračka pro žáky. Nabízí velmi pestré využití v různých částech hodiny a může se stát součástí již zavedených či nově objevovaných výukových metod.

Zpočátku jsem si myslela, že se tato pomůcku do mých hodin nehodí, ale teď se stává pravidelnou součástí mých jazykových nebo literárních hodin.

Chci se s vámi podělit o několik příjemných a užitečných zkušeností a nabídnout tak zároveň inspiraci do vašich vyučovacích hodin.

V úvodu hodiny používám metodu žákovské reflexe, jejíž součástí je kontrola domácího úkolu.
Vizualizér nám nabízí rychlý a snadný náhled do podoby splněného úkolu, kdy žáci předloží přímo pod vizualizér svoji domácí práci. Ta se v tomto okamžiku stává věcí veřejnou a ostatní žáci spolupracují na jejím vyhodnocení. Žák před třídou komentuje a vysvětluje vypracování úkolu a ostatní mohou cíleně reagovat na správnost jeho věcné stránky. Jako přidanou hodnotu v tomto případě získáváme možnost společně vyhodnotit i grafickou úroveň vypracovaného textu (přehlednost, návaznost, čitelnost apod.), která se tak stává významnou součástí celkového hodnocení.

Vizualizér lze samozřejmě využít ve všech výukových předmětech, kde nám nabízí takřka detailní pohled na text, předmět či obrázek.

S velkým ohlasem se proto setkalo využití této pomůcky v literatuře, kdy žáci dostali na základě úryvku z knihy vypracovat ve skupinách komiks na formát A4 a pak ho měli prezentovat.

Nejenže je samotné bavilo svou práci pod vizualizér správně nastavit a s komiksem pohybovat, ale zároveň si třída užívala zvětšeného formátu komiksu na promítacím plátně. Prezentace získaly nový „šmrnc“, stejně jako jejich procedura společného vyhodnocování. Zároveň odpadlo poněkud zdlouhavé „kolování“ materiálu po třídě, který se občas, co si budeme povídat, vrací i poškozen.

Z toho důvodu pod zvětšovací „oko“ vizualizéru již dávám materiály ze svého archivu, kdy zejména v hodinách literatury dokládám, např. při výkladu jednotlivých uměleckých směrů různé fotografie, pohlednice, obrázky, texty a grafy z časopisů.

V závěru hodiny probíhá žákovská reflexe i sebereflexe, kterou si žáci zapíší do svých sešitů a poté opět ukáží pod vizualizérem podobu jejího zpracování, kterou ústně komentují.

Vizualizér samozřejmě není pomůckou do každé vyučovací hodiny, ale může se stát její součástí podle našich výukových potřeb. Je potěšující, že žáci nepřijímají vizualizér jako nepříjemný nástroj kontroly, ale jako příležitost se ve výuce zviditelnit a předvést se v tom nejlepším slova smyslu.

Olga Janičatová, středoškolská učitelka
SOŠ a SOU Horky nad Jizerou

Jana Hrubá: DOKUMENTY 33. Vyčistit Augiášův chlív se nepodařilo

pondělí 9. června 2014 · 0 komentářů

„Nemohl jsem dělat reformu bez nových lidí“, říká bývalý ministr školství Petr Vopěnka. V citovaném rozhovoru s ním na přelomu září a října 1992 bilancuje pro Respekt Petr Holub.


„Vaši kritici prohlašují, že jste jako ministr pro školství nic neudělal. Jak vy sám vidíte svůj pokus o změny ve škole?

Podle mě se dá úroveň ve školách vylepšit pouze jedinou cestou: nově obsadit místa shora dolů a teprve pak se věnovat tomu, jak má škola vypadat. Samozřejmě jsem nemohl zrušit každou školu a vyměnit každého učitele. Zřídili jsme na okresech školské úřady, které podléhají pouze ministerstvu, nově jsme obsadili místa jejich ředitelů, staré šéfy školských odborů ONV jsme propustili, vyměnili jsme všechny inspektory. Myslel jsem, že to bude trvat půl roku, ale nakonec to zabralo dva. Nebylo to totiž vůbec jednoduché – když někoho vyhodíte, odvolá se až k prezidentovi a já pak musím vysvětlovat, proč propouštím právě jeho. Teď máme dobré okresní šéfy na osmdesáti procentech míst. Jenom někde si místní mafie stihly obsadit konkurs vlastními lidmi. Někde jsem rozhodnutí takového konkursu změnil, jinde jsme to chtěli vyměnit v druhém kole.

Dalším krokem byla výměna ředitelů škol. Tam jsme začali a na řadě škol se nám to podařilo. Pak jsme chtěli nahradit některé učitele, myslím totiž, že tak čtvrtina z dnešního stavu do školy nepatří. Začátkem letošního školního roku jsem chtěl omezit vyučování ve všech školách na 24 hodin týdně a tím by se otevřela možnost zrušit asi 80 000 učitelských míst. Zbylí učitelé by mohli být lépe placeni. Proti tomuto záměru se ovšem postavily učitelské odbory a stal se jednou z příčin mého odvolání z funkce.

Bude nový ministr pokračovat v nastoupeném kursu?

Nový pan ministr bude mít strach jít cestou, která byla pro mě tak trnitá. Přeju mu úspěchy, ale měl by vědět, že není možné spolupracovat s odbory. Tato organizace chce vládnout ve školství a mít všude svoje lidi. Je možné jim ustoupit a pak má člověk klid. Odnesou to ovšem děti.

Byl jste úspěšným ministrem?

Musím přiznat, že jsem ve své funkci selhal. Pokud chce ministr úspěšně řídit svůj resort, musí si osvojit způsob komunikace, který odpovídá drtivé většině jeho „podřízených“. Právě to se mi nepodařilo.

Ve svém prvním projevu k učitelům jsem řekl: „Zůstane nesmazatelnou hanbou minulého režimu, že se mstil dětem za jednání jejich rodičů a za nástroj tohoto hrubého terorismu určeného k vydírání rodičů užíval školu.“

Tento můj výrok byl v tisku dezinterpretován a pedagogové si začali stěžovat, že z nich dělám kolaboranty. Z mého vysvětlování nic nepochopili – to potvrdila hodinová stávka letos na jaře. Někteří učitelé během ní naříkali před dětmi, jací jsou chudáci a jak málo jim stát zvýšil platy. Byl jsem naplněn odporem, když jsem se dověděl, že to byly zase děti, které byly zneužity tímto mrzkým způsobem k prosazení mzdových požadavků. Učitelé, kteří se k této stávce nechali svou neblahou odborovou organizací svést, nepatří do škol.

Musí mít ještě dnes rodiče strach, když posílají dítě do školy?

Strach by mít nemuseli, ale musí být ochotni za své dítě bojovat. Z toho však má většina rodičů obavy. Dítě je totiž strašné rukojmí každého sporu.

Loni na podzim bylo předloženo pět návrhů školské reformy. Pro jakou z těch koncepcí byste dnes hlasoval?

Pro žádnou. Viděl jsem je všechny a každá byla nereálná. Nemáme žádnou pořádnou pedagogickou vědu, stále se jenom omílají fráze.

Jaký je váš názor na budoucnost našeho školství?

Začínám pochybovat, zda má cenu pokračovat v takovém „obrozeneckém“ úsilí o povznesení celého národa. Napadá mě k tomu jedna kacířská myšlenka: Nejdřív vychovat elitu, a jejím působením se pak zvedne úroveň automaticky. Bernard Bolzano neučil děti, ale vychoval během dvou let na univerzitě několik málo lidí, kteří pak úspěšně učili celý život.“

Zdroj: Holub, Petr: Vyčistit Augiášův chlív. Respekt 28. 9.–4. 10. 1992, str. 8. Nekráceno.


Takto tedy zpětně hodnotil své ministerské období prof. Vopěnka. A co na to vláda a poslanci? Měli vůbec nějakou školskou politiku?

Píše o tom tehdy Jaroslav Kalous:

„Dva měsíce před volbami, 3. 4. 1992, se na pozvání výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu zaplňuje až po okraj historická sněmovna ČNR pedagogy z celé republiky. Diskutuje se o návrhu programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy, kterou dva dny předtím ministerstvo školství odevzdalo k projednání vládě ČR. Poslední znění návrhu zná z přítomných jen málokdo, vášnivost diskuse to však neovlivní. Tento obraz, ač má nádech až absurdity, je nicméně věrným obrazem scény, na níž se dnes odehrává česká školská politika…

Co se odehrálo v oblasti školské politiky za poslední čtyři roky?

V roce 1988 zveřejnila společně ministerstva školství ČR a SR „Analýzu československé výchovně vzdělávací soustavy“. Mezi pedagogickými odborníky vyvolala rozruch a kritiku, žádná lepší a novější analýza stavu našeho školství od té doby zpracována nebyla.

Vláda ČR se bude koncepcí naší vzdělávací soustavy zabývat za sledované období potřetí. První usnesení vlády ČR č. 66/1989 bylo jako neodpovídající nové společensko-politické situaci zrušeno. Druhé usnesení č. 157/1990 o „Programu změn ve vzdělávací soustavě“, ukládající realizovat opatření ve školství do zahájení školního roku 1992/93, se nikdy plnit nezačalo (nejsou na něj peníze), ale ani zrušeno nebylo, aniž by to komukoli vadilo.

Ve funkci ministra školství se vystřídaly od té doby čtyři osoby, ve významné funkci náměstka ministra pro základní a střední školy pět osob.

Jaký význam pro naše školství bude mít usnesení, které v nejbližších dnech k ministerskému návrhu přijme česká vláda? Proč by se příští vláda měla cítit vázána usnesením této vlády, když tato vláda usnesení minulé vlády také nebrala na vědomí? Totéž platí s federální vládou např. ve vztahu k Fondu pro provoz a rozvoj středních odborných učilišť – ani fond nezřídila, jak jí před dvěma lety uložil školský zákon, ani se nesnaží zákon novelizovat. Školství se zkrátka ocitlo na samém okraji zájmu společnosti a dokud to se nezmění, nemůžeme očekávat ani nějaké velké změny ve školství samém.

V zemích s rozvinutou politickou kulturou je školská politika neopomenutelnou součástí „velké politiky“. Každá moderní politická strana musí mít všezahrnující program, tedy i co nejkonkrétnější program pro oblast školství. na základě výsledků voleb pak proběhnou koaliční jednání, sestaví se programové prohlášení vlády a vybere se takové vedení ministerstva školství, které skýtá záruky, že dohodnutý vzdělanostní program vlády, schválený parlamentem, bude co nejlépe realizovat. U nás tomu zatím tak není – je však třeba šířit povědomí, že každá slušná politická strana by takový program mít měla. ČNR by také měla od ministerstva školství žádat kompletní analýzu stavu naší vzdělanostní politiky. Její každoroční předkládání a veřejné projednávání by se mělo stát novým pravidlem…“

Zdroj: Kalous, Jaroslav: O české školské politice. Noviny 14. 4. 1992, str. 9.


A jak to ve vládě tehdy dopadlo?

„V bohatém programu středečního zasedání české vlády jako by zanikl (alespoň pro veřejnost) jeden bod. Týkal se „maličkosti“: jen budoucnosti vzdělání. V komuniké se praví, že vláda posoudila program rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR, vzala jej na vědomí a uložila ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy předložit po přijetí návrh nového školského zákona, který by vycházel ze záměrů v programu obsažených. Není to dlouho, co jsme informovali o hojně navštíveném veřejném semináři, který k návrhu uspořádal výbor pro vědu, vzdělání a kulturu ČNR. Vyznění bylo až na nepatrné výjimky jednoznačné: Program ministra Vopěnky ve skutečnosti žádným programem není. Je to vykročení do prázdna, bez východisek a skutečných cílů, a je-li vůbec možné mluvit o směru, tedy je to vykročení spíše směrem k další centralizaci než k proklamované liberalizaci vzdělání. Škoda, že výbor ČNR, který se chystal probrat věc s ministrem Vopěnkou v úterý, vládu v tomto smyslu neinformoval. Kdyby se nad předloženým dokumentem musela víc zamyslet, možná by si nakonec čestně přiznala, že školskou politiku prostě nemá: nakonec byla spousta jiných starostí…“

Zdroj: Kvačková, Radka: Byly jiné starosti. Lidové noviny 17. 4. 1992.

Proč si toto všecko po více než dvaceti letech připomínáme: Myslíte, že to je dnes lepší? Má současná vláda školskou politiku, nebo má pořád spoustu jiných starostí? Je připravovaná Strategie 2020 (požadovaná ovšem Evropskou unií) výsledkem konsensu společnosti na základě veřejné diskuse? Je stav českého školství, na který si mnozí stěžují, skutečně jen výsledkem špatné práce učitelů, nebo také špatné práce zodpovědných úředníků a politiků a soustavného podceňování vzdělávání?


Další díly seriálu najdete ZDE.

Karel Vašíček: Velikáni francouzské vědy

sobota 7. června 2014 · 0 komentářů

Kniha o významných osobnostech francouzské vědy vyšla s podporou francouzského velvyslanectví (Šaldův program). Tato finanční podpora se zasloužila o velmi pěkné provedení a příznivou cenu knihy.

Ëric Sartori: Velikáni francouzské vědy, vydavatelství Agentura Krigl, 316 str., váz, 2005

Kniha je vázaná, provedení lamino a má cca 316 str. Autor knihy se narodil v roce 1957 v Saint-Mandé, vystudoval Vysokou školu fyziky a chemie, pracuje v farmaceutickém výzkumu a je popularizátorem vědy a historie vědy.

Dějiny francouzské vědy demonstruje na osudech a díle slavných francouzských vědců od 16. do 20. století. Zahrnuje osudy lékaře Ambroise Paré, matematika Francoise Vieta, hrnčíře Bernarda Palissy, matematika, filosofa, fyzika a biologa a spisovatele Reného Descarta, filosofa, náboženského myslitele, fyzika a matematika Blaise Pascala, právníka a amatérského matematika Pierra Fermata, elektrotechnika Jeana-Antoine Nolleta, matematika, statistika a biologa a orgranizátora vědy George-Louise Leclerca, hraběte Buffona, chemika Antoina-Laurenta Lavoisiera, matematika, fyzika, astronoma a politika Pierra-Simona de Laplace, paleontologa a biologa a politika, matematika Georga Cuviera, chemika, propagátora brambor a kukuřice a farmauceta Antoine-Augustina Parmentiera, geometra a fyzika Augustina-Louise Cauchyho, astronoma, organizátora vědy, fyzika Francoise-Dominiqua Arago, vynálezce elektřiny André-Maria Ampéra, chemika a politika Louise-Josepha Gay-Lussaca, farmauceta, chemika, biologa Clauda Bernarda, chemika, biologa, biochermika Louise Pasteura, posledního všestranného matematika, geometra a fyzika Henri Poincarého, laureáta Nobelovy ceny, lékaře Alexise Carrela a fyziků a chemiků Pierra Curie a jeho manželky Marie Curieové.

Většina vědců byla přírodovědci a pracovala v několika oborech. Někteří z nich jsou u nás v podstatě neznámí a zdá se, že nejsou nejznámější ani ve Francii. Chybí mi ale uvedení např. Gasparda Monge, matematika, zakladatele deskriptivní geometrie a politického činitele.

Překladatelé doplňují text knihy poznámkami, které vysvětlují francouzskou realitu, jež nemusí být českým čtenářům zcela známá. V knize zcela chybí např. portréty vědců a je tam jen několik obrázků, které objasňují např. objevy Cauchyho atd.

V knize najdou podněty a náměty pro výuku učitele vědeckých oborů. Pro nás je zajímavé, jak autor knihy vyzdvihuje podporu vědy ze strany francouzského státu za císaře Napoleona Bonaparta. Kniha je podle mého vhodná i pro studenty středních škol.


Knihu si můžete objednat ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger