Univerzita Karlova má nový studentský společenský prostor

úterý 30. září 2014 · 0 komentářů

S novým semestrem otevírá Fakulta sociálních věd UK na Smetanově nábřeží také nový studentský společenský prostor nazvaný „Na Hollaru". Jeho vznik iniciovali studenti, kteří v uplynulých dvou letech věnovali energii přestavbě starých garáží.

„Žurnalistika, marketing a PR i mediální studia, které se na tzv. Hollaru vyučují, jsou kreativní obory. Každý rok přitáhnou desítky mladých lidí, jež spojuje zájem o aktuální společenské dění a komunikaci. Jenže naše škola dosud nenabízela mnoho možností, jak se realizovat nebo kde trávit čas mimo přednášky. Proto jsme iniciovali vznik studentského „klubu" v pavlačovém vnitrobloku, abychom místo trochu oživili zevnitř a přilákali i lidi zvenčí," říká Kateřina Písačková, absolventka žurnalistiky a iniciátorka hnutí Oživme Hollar.

Univerzita Karlova na projekt vyčlenila ze svého rozpočtu zhruba 500.000 Kč. V částce byla zahrnuta především přestavba dvou nepoužívaných garáží o výměře 40 m2, které dosud sloužily jako sklad. V otevřené architektonické soutěži zvítězil návrh přestavby od studia Labor13, který zachovává prvky původní garáže, jako je industriální osvětlení nebo vnější vedení elektřiny a plynu. Studenti si pak vlastními silami postavili nábytek z palet a dovybavili interiér.

Po přestavbě trvající bezmála rok a půl „Na Hollaru" zahájí svůj provoz 1. října za přítomnosti děkana a vedení fakulty. Na programu slavnostního otevření jsou koncerty, křest „tištěného suvenýru" nebo DJ set redaktorů Radia Wave s projekcemi na stěnu budovy.

Studenti v prostoru školy plánují živý program i nadále – v říjnu se FSV UK zapíše na mapu světelného festivalu Signal Fest a v listopadu se připojí k Festivalu svobody, který oslavuje 25. výročí sametové revoluce.


„Poprvé na Hollaru" 1. října

Program:
18.00 zahájení, vernisáž výstavy, křest tištěného suvenýru
20.00 Kalle
21.00 Kyklos Galaktikos
22.00 Miroslav CH
22.00 Filmy o gladiátorech DJs Aleš Stuchlý & Jiří Špičák (Radio Wave)
00.00 konec

Kontakt:
www.nahollaru.cz
ozivmehollar@gmail.com

Jana Nováčková: DOKUMENTY 39. Pojmy transformace

pondělí 29. září 2014 · 0 komentářů

V 35. dílu našeho seriálu jsme se zmínili o tom, že důležitou formou činnosti Nezávislé mezioborové skupiny pro transformaci vzdělávání (NEMES) – kromě podpory vnitřní reformy přímo ve školách – se stala publikační činnost.

Připomeňme si formulaci záměru:

„Druhý okruh zahrnuje šíření myšlenek NEMES v rovině vědecké, pedagogické i v širší veřejnosti. Využívat masmédia, snažit se o pravidelné rubriky, šířit všechny kladné zkušenosti z domova i ciziny, podněcovat členy k publikační činnosti, propagaci výsledků, v čem a jak se myšlenky NEMES uplatnily.“

Zdroj: Zpráva – členské shromáždění NEMES 20. 6. 1992, kopie dokumentu, archiv autorky

Dnes, kdy máme informací spíše nadbytek a můžeme je získávat z nejrůznějších zdrojů, nám to možná připadá zbytečné. Tehdy byla situace zcela jiná. Bylo potřeba srozumitelně vysvětlovat nové pojmy v pedagogice nejen samotným učitelům, ale i rodičům a ostatní veřejnosti. Úkolu se ujaly odborné časopisy, ale trvalo léta, než se podařilo s pedagogickými tématy proniknout do deníků – a to ještě spíše s těmi kontroverzními.

Psycholožka Jana Nováčková v letech 1991–1992 napsala pro časopis Rodina a škola seriál Pojmy transformace. Později byl vydán s několika dalšími články jako podklad pro dílnu NEMES s určením „podněty k diskusím a pokusům“.

Uvádíme jeden příklad.


Vnitřní a vnější diferenciace

„Nedávno se mne dva angličtí psychologové ptali – příslovečně zdvořile, s mnoha omluvami, zdali je pravda, že v Československu děti, které nestačí osnovám, jsou vyřazovány ze tříd od svých kamarádů a vrstevníků a zařazovány mezi děti mladší. Musela jsem s pravdou ven, že bohužel je jejich informace správná. Pak se zajímali, zda to těm dětem pomůže. Musela jsem přiznat, že málokterým. Tu další logickou otázku, proč to tedy děláme, již nepoložili. Byli to zdvořilí a dobře vychovaní Angličané...

Ptám se tedy za ně, proč to děláme, komu to pomůže, že část dětí, které se nenarodily se schopnostmi postačujícími na zvládnutí poměrně náročných osnov, je předem odsouzena být ve škole neúspěšná (nemít dlouhá léta úspěch, nedosáhnout uznání, po kterém touží každý člověk, to je velice krutý úděl!)? Vždyť je to neefektivní i neekonomické, že nezanedbatelná část dětí dostává při současném způsobu výuky vzdělání velmi roztříštěné, s dírami ve znalostech, s vypěstovanou nedůvěrou ve vlastní síly, s pramalou schopností své zlomkovité poznatky přiměřeně používat. Avšak ani děti s lepšími rozumovými předpoklady, nežli žádá škola, nejsou při osnovách zaměřených na průměr (byť nedobře odhadnutý) v žádné zvláštní výhodě: jsou nuceny k pomalejšímu tempu, ve škole se často nudí, nejsou podněcovány napnout své síly, snažit se přijít věcem na kloub. (Škola dává hotový systém informací a pro ty nadané je to jen otázka bezpracného zapamatování).

Snad teď očekáváte, že bude řeč o tom, jak rozdělit co nejpromyšleněji do různých tříd děti podle jejich schopností a zájmů, aby jedni mohli jít podle osnov rychleji, jiní zase pomaleji... jenže ti bychom vlastně školu degradovali jen na jakousi instituci, od které se nečeká nic jiného, než „nalít“ do dětí vědomosti. Škola je ale (a to dokonce i za současného velmi neutěšeného stavu) mnohem víc: je to místo, kde dítě prožívá nezanedbatelnou část života, kde se učí mezilidským vztahům, morálce, místo, které ovlivňuje jeho vývoj (ať již kladně nebo záporně), kde se spoluvytváří jeho osobnost. Na toto všechno nepůsobí jen učitelé, ale také spolužáci, vrstevníci dítěte.

Rozdělení dětí podle jakýchkoliv kritérií, ať už je to prospěch, všeobecné nebo nějaké speciální nadání, přednosti či nedostatky dítěte – to je vnější diferenciace. A ta především nutně rozbíjí přirozenou vrstevnickou skupinu, která je pro zdravý psychický vývoj dětí nenahraditelná právě svou mnohotvárností, tím, že jsou v ní děti s různým nadáním, schopnostmi, zájmy, temperamenty, z různého prostředí, s různými názory atd. Jedině v takto různorodé skupině může zdárně probíhat morální, sociální i citový vývoj dítěte. Může, ale nemusí, to závisí od mnoha dalších okolností. V každém případě však tento vývoj nebude probíhat již přirozeně a optimálně, jestliže dojde vnější diferenciací k vytváření nepřirozených skupin, jakými různé studijní a nestudijní, matematické, sportovní a různé třídy na základní škole jsou.

Jak tedy skloubit ty dva na první pohled tak odlišné požadavky, tedy aby škola chtěla po dítěti jen tolik, na kolik ono stačí, aby brala v úvahu rozdíly v nadání, schopnostech, dovednostech, pracovním tempu, temperamentu, rozsahu pozornosti, typu paměti, učebnímu stylu apod., a aby přitom nevytrhovala děti z původní přirozeně rozmanité skupiny spolužáků ve třídě?

Odpověď je jen jedna: vnitřní diferenciace. Ta se ovšem nedá dělat metodou frontálního vyučování při nadvládě podrobných závazných osnov, které předpisují, co, kdy a jak učit ve všech koutech republiky. Minulý měsíc byla v této rubrice řeč o tom, co je to skupinové vyučování. To je jedna z nejlepších cest pro provádění vnitřní diferenciace v praxi.

Mnoho učitelů mi dá za pravdu, že kdyby mohli probrat nějakou látku třeba o půl roku později, než předepisují osnovy, stálo by to je i děti mnohem méně námahy i času, prostě proto, že děti k tomu již dozrály. Cestou tedy jsou rámcové osnovy, které stanoví, co mají děti na konci roku vědět. Jak a kdy to bude učitel učit, je třeba nechat na něm. Ještě lepší, kdyby se tyto rámcové osnovy nevztahovaly na postupný ročník, ale na věk dítěte (např. v sedmi letech by měla většina dětí číst na takové a takové úrovni). Tyto cíle by měly mít podobu tzv. „minimálních standardů“, tj. požadavků, které by byly schopny zvládnout všechny děti v rámci celého rozsahu normální (tedy ne defektní) inteligence. To by pak otvíralo možnosti jít s každým dítětem tak daleko, na co by stačilo, rozvíjet rychleji to, k čemu by byly předpoklady, aniž by kterékoliv dítě bylo vyřazováno do nějakých specializovaných tříd. Zdá se vám to složité, neuskutečnitelné? A přece se tímto systémem učí milióny dětí v Anglii, Švédsku, Dánsku, Norsku, Nizozemí a jinde. Jsou to země s vysokou úrovní života, země s vyspělou demokratickou společností. Kdyby tento systém výuky na základní škole nefungoval a nenesl žádné ovoce, neobstál by a byl by nahrazen jiným.

Zastavte se na chvilku u následující věty: „Učit dítě vzhledem k jeho možnostem a nikoliv vzhledem k osnovám.“ Tato věta vyjadřuje totiž úplně jiný přístup ke vzdělání. S chutí děláme to, co se nám daří. Dařit se nám může jen to, na co stačíme. Systém, který nutí dítě počítat rovnice, které nemá šanci zvládnout, místo toho, aby mu byl poskytnut čas doučit se násobilku, který jiné dítě nutí počítat stejné rovnice, ačkoliv by zvládlo integrály, takový systém je, mírně řečeno, nefunkční.

Vnitřní diferenciace umožňuje dítěti být tím, čím může být. Dvě ze základních podmínek k tomu jsou: odstranit závazné osnovy, dát namísto nich osnovy rámcové, odbourat frontální vyučování v jeho dnešní podobě a především pomocí skupinového vyučování umožnit každému dítěti, aby svým tempem došlo ve vzdělání tam, kam mu jeho předpoklady umožní, aby se mu dostalo vzdělání uceleného, které by mu také v životě k něčemu bylo. A aby přitom nebylo zbavováno práva vyvíjet se v přirozeném prostředí vrstevníků, ve skupině, která není ochuzena ani o ty bystřejší, kteří táhnou skupinu výš, ani o ty, kteří mají různé problémy a jejichž nepřítomnost ochuzuje o příležitost naučit se pomoci slabším, trpělivosti, domluvě na nestejné úrovni.

Možná vás napadne – ale jak potom děti známkovat? Ale jsou známky skutečně tak nezbytné? O tom si budete moci přečíst v této rubrice za měsíc.“

Zdroj: Nováčková, Jana: Pojmy transformace. Rodina a škola č. 12/1991

Obsah tisku:
Světlo do našich hlav, měsíčník Rodina a škola, č. 10, 1991
Seriál „Pojmy transformace“, Rodina a škola:
Skupinová vyučování, č. 11, 1991
Vnitřní a vnější diferenciace, č. 12, 1991
Klasifikace ve škole, č. 1, 1992
Hodnocení, č. 2, 1992
Stejné šance (původně Rovné šance), č. 3, 1992
Svoboda ve vzdělávání, č. 4, 1992
Autonomie školy, č. 5, 1992
Škola jako vzdělávací středisko obce, č. 6, 1992.
Úspěšné a neúspěšné školy na Novém Zélandě, předáno k otištění do deníku Prostor, říjen 1992.

(Digitalizovala Kateřina Brožová)

Články si můžete přečíst ZDE.


Z posledního článku uvádíme ještě jednu ukázku, jak problémy neznají hranice času ani zemí.


Úspěšné a neúspěšné školy na Novém Zélandě: v čem je jádro pudla?

„V časopise The Australian and New Zealand Journal of Sociology vyšel v r. 1983 zajímavý článek autorů P. Ramsaye, D. Sneddona, J. Grenfellové a I. Forda pod názvem „Úspěšné a neúspěšné školy: studie z Jižního Aucklandu." Ačkoliv je to výzkum přes 10 let starý a pochází od protinožců, je až neuvěřitelně inspirativní. (Dodáváme: a po 30 letech zůstává!)

Tým výzkumníků sledoval po 24 týdnů čtyři a čtyři školy, které si byly v mnoha podstatných ukazatelích podobné (např. žáci pocházeli z přibližně stejně ekonomicky situovaných rodin, sociální složení žactva bylo podobné atd.). Přesto byly hodnoceny podle výsledků testů Rady pro výzkum ve vzdělávání, podle výskytu vandalismu, záškoláctví, antisociálního chování i podle celkových kázeňských problémů na opačných pólech úspěšnosti.

Jestliže žáci nejsou tou prapříčinou všech nesnází a zla, co tvoří tedy ty podstatné rozdíly mezi školami? Autoři je nacházejí v následujících oblastech.


Jasně stanovená filozofie školy a její cíle

U nás, v zemi s detailními centrálně předepsanými osnovami, se spoustou předpisů a vyhlášek, kde školy, ani jejich ředitelé, natož řadoví učitelé, nebyli svobodni, je to věc možná těžko pochopitelná. Ale je řada zemí, kde si školy přizpůsobují rámcové osnovy k obrazu svému a kde si vypracovávají projekty, vyjadřující jejich základní cíle a zásadní postoje. Sdělují tak světu, kdo jsou, o co a jakým způsobem usilují.

Neúspěšné školy z citovaného článku sice takové projekty měly, ale byly to pro ně papíry, které se vytáhly a oprášily, když přišla inspekce. V úspěšných školách měl projekt podobu jakéhosi manuálu, který byl neustále používán všemi členy sboru, jak při přípravě vlastní práce ve třídách, tak při diskusích ve sborovně a při poradách. Přitom to nebylo žádné neměnné dogma, ale základ pro iniciativu a vylepšování.

Rozdíly v obsahu těchto projektů mezi úspěšnými a neúspěšnými školami se týkaly zejména postojů učitelů k výkonu a k disciplíně žáků. V úspěšných školách se učitelé cítili zodpovědni za úspěšnost každého dítěte. Při výukových selháních nehledali vinu na straně dítěte. Když někdo ze sboru přišel s tím, že nějaké dítě má v něčem potíže, reakce kolegů většinou začínaly slovy: „A zkusil jste už...?", s konkrétní radou, poskytnutím literatury, metodických návodů atd. V neúspěšných školách reakce na podobně ventilovaný problém začínala obvykle: „No jo, vždyť to dítě pochází z..." a následovala charakteristika z okruhu mimo školu, která racionalizovala neúspěch dítěte a příčinu situovala mimo kompetenci učitelů.

Praxe násilného potlačování konfliktů a hrozba tresty byly běžné v neúspěšných školách. Úspěšné školy měly ve svém programu následující „instrukci" pro učitele: vyhýbat se pokud možno přímým konfliktům a konfrontacím s dětmi, učit děti „alternativním" formám chování k jejich dosavadnímu antisociálnímu jednání. Starší učitelé či ti, kteří o tuto problematiku měli zájem, měli časové úlevy ve výuce, aby měli možnost pracovat se sociálně narušenými dětmi.

V úspěšných školách byla výuka připravována tak, aby děti stále bavila. „Nikdy nepřemýšlím nad disciplínou ve třídě, ale spíš nad průběhem hodiny. Pokud ta bude vydařená, pak se bude dařit i vše ostatní," vystihuje jedna z učitelek klíč k úspěchu.

V neúspěšných školách nebyla brána zajímavost výuky pro děti jako podstatná hodnota, učitelé měli potíže s kázní, vznikalo i víc konfliktů mezi dětmi navzájem. Místo, aby se pracovalo na tom, jak děti zaujmout, vypracovávaly se disciplinární řády a systémy trestů.

Se zajímavostí výuky souvisejí i odlišné pedagogické styly práce. Na neúspěšných školách děti trávily hodně času mechanickým učením, učením zpaměti, opisováním z tabule nebo z knih, spousta hodin se odbývala „frontálním" způsobem, tj. výkladem látky celé třídě najednou. V úspěšných školách byl důraz na tvořivou práci dětí, často se chodilo na exkurze mimo školu, ale také různí lidé přicházeli na pozvání do hodin...“

Celý text si můžete přečíst ZDE.



Další díly seriálu najdete ZDE.

15. 10. 2014 Škola v muzeu

neděle 28. září 2014 · 0 komentářů

Setkání v Moravském zemském muzeu, na němž učitelům představíme nový ročník Školy v muzeu (říjen 2014–únor 2015), včetně dvou ukázkových hodin v expozicích našeho muzea, které předvedou studenti z předešlého ročníku.

Projekt Škola v muzeu je připraven ve spolupráci s Masarykovou univerzitou a nabízí žákům a studentům konkrétních věkových skupin základních a středních škol vyučovací hodinu, která je připravená podle RVP. Výukové moduly jsou zpracovány a prezentovány studenty Masarykovy univerzity v rámci kreditované praxe za dohledu odborných garantů Moravského zemského muzea.

Projekt nabízí interaktivní vyučovací hodinu v reálném prostřední muzejní expozice, součástí jsou i pracovní listy a závěrečné shrnutí, jímž učitel ve škole ověří znalosti, které si žáci odnesli z hodiny. Záměrem je, aby se již učitelé k tématu v hodině nemuseli vracet.

Místo a čas konání: v 16.00 hodin v Dietrichsteinském paláci, Zelný trh 8, Brno

Více ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za srpen 2014

sobota 27. září 2014 · 0 komentářů

Ještě se můžete podívat, co zajímavého přibylo do Pedagogické knihovny J. A. Komenského o prázdninách.


Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za srpen 2014

Knihy (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní společenskovědní obory

Sukova knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Tematická rešerše: komeniologická literatura za rok 2013 s dodatky ze starší získané literatury

Ondřej Šteffl: O biflování aneb Jak se děti učí

pátek 26. září 2014 · 0 komentářů

Osobní zkušenost, dojem či pocit jsou dobrá východiska, pro obecně platné závěry či argumenty, je to ale málo. 12 vědecky zdůvodněných a prakticky použitelných principů velmi stručně shrnuje publikace Jak se děti učí.


Trocha teorie nikoho nezabije

Renomovaná nadnárodní instituce International Bureau Of Education je integrální, ale autonomní součástí UNESCO a mj. vydává řadu publikací, které se věnují školní praxi. Vydala také publikaci Jak se děti učí.


Kdo by si to měl přečíst

Především ti, kdo chtějí problematice učení rozumět. Publikace sice směřuje ke školní výuce dětí, ale uváděné principy nepochybně platí obecně, při výchově a vzdělávaní dětí doma, ve skautu, kdekoliv, i při vzdělávání dospělých, ať už se něco učí sami v zaměstnání nebo v nějakém kurzu.


Učitelé

Mnozí učitelé studovali dávno a mnohé z vědeckých poznatků, ze kterých se zde vychází, v té době ještě neexistovaly, starší zase těžko pronikaly přes železnou oponu. Další učitelé studovali nedávno, ale jak si postupně ověřuji, zdaleka ne všechno, co je zde shrnuto, se na pedagogických fakultách učí. A když učí, někteří to zapomněli ( ;-) ), prostě proto, že když z toho skládali zkoušky, ještě nevěděli, zda a jak to mohou ve škole potřebovat. Tato publikace se naopak vyznačuje velmi těsným propojením s praxí, každý princip doplňují i zcela konkrétní doporučení pro práci učitele ve třídě.

Materiál, i když není nejnovější, je pořád dobrým přehledem, co při učení dětí znamená lege artis. Pojmem lege artis se v medicíně označuje postup, který odpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. A v medicíně je postup lege artis důsledně vyžadován – asi bychom se divili, kdyby lékař začal angínu léčit přikládáním pijavic nebo vám narkózu dávali éterem. V pedagogice nic takového jako lege artis nemáme, a ani v úplné podobě mít nemůžeme. Konkrétní postupy ve škole při výuce a učení stojí z velké části na osobní zkušenosti, preferencích, tradici, ale současně také na osobnosti učitele či kultuře školy. Skutečnost, že pedagogika jako věda nesnese srovnání s přírodními vědami či medicínou, má ovšem i svou další příčinu spočívající v tom, že cíle vzdělávání nejsou objektivní, ale normativní – liší se kulturu od kultury a stále více i člověk od člověka. To vše ale neznamená, že o učení nevíme nic, a že nejsou k dispozici vědecké poznatky. Právě ty prakticky použitelné velmi stručně shrnuje publikace Jak se děti učí.


Pro příklad alespoň přehled principů.

1. Aktivně!

2. Sociální participace

3. Smysluplná činnost

4. Nové informace v souvislosti s předchozími znalostmi

5. Kognitivní strategie

6. Seberegulace a sebereflexe

7. Restrukturalizace předchozích znalostí

8. Raději porozumění než memorování

9. Pomáhat žákům, aby se učili přenášet

10. Dát dost času

11. Vývojové a individuální rozdíly

12. Motivujte žáky


Stručný výtah z knihy najdete ZDE.

Martin Ulbrich: Jak se pozná technicky zdatný učitel? Podívejte se na 8 znaků

čtvrtek 25. září 2014 · 0 komentářů

S pokrokem v informačních technologiích se neustále zvyšují nároky na dovednosti pedagogů. Torontský server Daily Genius zveřejnil ve své infografice přehled znaků, podle nichž bezpečně poznáte technicky zdatného učitele. Přinášíme výběr osmi hlavních ukazatelů.

Zdroj: StudentMag.cz 12. 9. 2014


Nejčastější vlastnosti, které by měl mít technicky dovedný učitel, souvisejí s tvorbou blogu, aktivitou na sociálních sítích nebo budováním vlastní online komunity. Na pedagogických fakultách a středních školách v ČR o nich zatím uslyšíte jen stěží.

1. Studenti sledují učitelův blog

Studenti vědí, že jejich vyučující sdílí na blogu pomůcky k domácím úkolům, šikovné výukové aplikace, vlastní články a další zajímavý obsah. Pravidelně blog komentují, nebo jej alespoň sledují, aby byli v obraze.

2. Osobní rozvoj realizuje převážně online

Učitel si velmi dobře uvědomuje, že domovská škola ani regionální školství mu nenabídnou zrovna převratný profesní rozvoj. Proto často využívá sociální sítě a online platformy, které mu pomohou získat další dovednosti. Nově získané skilly samozřejmě průběžně přidává na svůj profil na LinkedInu.

3. Vytváří si na internetu vlastní vzdělávací podporu

Buduje vztahy a rozvíjí online komunikaci se svými kolegy, poradci a kapacitami v oboru. Ti mu tak mohou prakticky obratem zprostředkovat novou vědomost nebo pomoci vyřešit nějaký praktický problém. Mít užitečné kontakty hned po ruce se vyplácí i učitelům.

4. Svůj život sdílí online i s kolegy, které nikdy osobně neviděl

Když vyfotí selfie z výletu, nesdílí ho jen s rodinou a přáteli, ale mnohdy také s kolegy, jež nikdy nepotkal tváří v tvář. Prostě si jen užívá sdílení vlastních dobrodružství a zážitků s celou komunitou.

5. Pravidelně diskutuje a brouzdá na Twitteru

Jakmile se technický typ učitele dostane ve volném čase k počítači nebo smartphonu, sleduje #edchat a další populární hashtagy související se školstvím a vzděláváním. To mu umožňuje učit se i na cestách.

6. O letních prázdninách zamíří na odborné konference

Zároveň s posledním zvoněním už začíná uvažovat, na jaké vzdělávací konference by mohl zavítat během léta. Kolegové z jeho online komunity už jsou na cestě. Sbohem, malebné pláže Karibiku!

7. V hlavě nosí školský technologický slovník

Naprosto přesně zná významy přehršle zkratkovitých výrazů. Uvidí-li někde sdělení BYOD, přinese si na akci vlastní zařízení, PLN v něm namísto polské měny evokuje osobní vzdělávací síť. V mžiku vám také vyjmenuje pět kroků pro implementaci vzdělávacího prostředí 1:1. Skoro to vypadá, jako by měl dvě mateřštiny.

8. Neustále musí zkoušet nové aplikace a nástroje

V první řadě pak sleduje téměř nepřetržitě vývoj nových technologií. Záhy po vydání nové výukové aplikace už ji má ve svém tabletu a pohrává si s jejími funkcemi. Všechny aktuální e-booky ze svého oboru má dávno stažené a pročítá si je o přestávkách nebo pauze na oběd.

Otázkou zůstává, nakolik využijete vlastnosti technicky zdatného učitele v českém vzdělávacím systému. Na řadě škol v ČR je totiž stále vrcholem počítačových dovedností pedagogů spuštění powerpointové prezentace.

Martina Šrámková: Nechtějte pro dítě úlevy, ale dobrého kantora

středa 24. září 2014 · 0 komentářů

Školami obchází strašidlo s předponou dys- v názvu. Dyslektici a dysgrafici tu přitom byli vždycky, dřív však dostávali šmahem pětky. Je to dnes jiné?

Zdroj: Deník.cz 22. 9. 2010

Zpravidla na to přijdete až v průběhu první třídy, nebo ještě později. Dítě, jinak bystré a vnímavé, se ne a ne naučit číst nebo psát. Po nějakou dobu přičítáte neúspěch pouze jeho nepozornosti. Pokud mu však vše ostatní ve škole jde v mezích normy a zaostává pouze v jedné jediné dovednosti, zřejmě se jedná o některou z poruch učení.


Dyslexie a dysgrafie

Pod těmito názvy se skrývají strašáci současných rodičů – specifické poruchy učení.
Nejprve je třeba říci, že ne každý problém se čtením nebo se psaním jde na vrub těchto poruch. Třeba se dítě ve škole ještě neaklimatizovalo, možná je na něj postup učitele příliš rychlý, třeba potřebuje jen čas, aby si na pravidelnou školní práci zvyklo. Především levákům trvá získání správných psacích návyků déle než ostatním dětem.

„Rodič by se měl v první řadě zajímat o to, jestli si s dítětem dostatečně povídá, jestli mu předčítá, jestli podněcuje dítě k samostatnému čtení knížek. Až ve druhé řadě je důležité, jak to dítěti jde. Pokud mu to příliš nejde, měl by se s učitelem radit, co dělat pro to, aby mu to šlo lépe. Zejména co pro to udělá škola a co mají udělat rodiče. O diagnózy by se rodič příliš zajímat neměl, protože diagnóza ještě někoho číst a psát nenaučila,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Přesto – pokud se problémy prohlubují, neměla by rodina s návštěvou dětské poradny příliš otálet. Rodiče i kantor tak budou lépe vědět, kde dítě „tlačí bota“ a jak mu pomoci, aby se i tak mohlo vyškrábat na horu, které říkáme vzdělání.


Čtení je problém

Zřejmě nejčastější poruchou je dyslexie, tedy řečeno se slovníkem cizích slov „chorobná porucha schopnosti číst“. Bystré dítě ji může dokonce po určitý čas v první třídě úspěšně tajit. Krátké věty ze slabikáře se přece při hodině čtou opakovaně a není až takový problém si je zapamatovat. Teprve když se texty stávají delšími a složitějšími, začne si žák to, co nepochytil, domýšlet.

Pro dyslektické děti je v současnosti k dispozici už celá řada pomůcek, takzvaným čtecím okénkem počínaje a písmenky vyvedenými v plastické podobě konče. Jedním z předpokladů úspěšného překonání problému je totiž co největší názornost výuky.


Spolupráce s pedagogem

Především však takové dítě potřebuje spolupráci dobrého a poučeného pedagoga, v případě těžší formy poruchy nejlépe ve speciální třídě. Zařazení do takové třídy neznamená, že dítě bude až do konce školní docházky stigmatizováno chozením do třídy pro „hloupé děti“.

Během prvního stupně svůj problém pravděpodobně vyřeší a vrátí se do třídy „normální“. Někde se dokonce děti vyčleňují pouze na část hodin. A dyslektiků studujících vysokou školu je už dnes také dost.

Pokud však okolí před poruchou zavře oči a vnímá ji jen jako dětskou neschopnost, anebo naopak se rodiče spolehnou na papír z poradny, na jehož základě má jejich potomek pouze právo na nejrůznější úlevy (například nebýt klasifikován), prokážou mu medvědí službu. Mimochodem: Běžná podoba výuky čtení dyslektickým dětem vyhovovat nemůže.


Běžná metoda učení dělá problémy i ostatním dětem

Ona totiž příliš nevyhovuje ani těm ostatním. Jak se vlastně děti v klasické škole učí číst? Učitel zadá stránku, kterou si mají žáci v čítance najít a vyvolá dejme tomu Tomáše. Ostatní žáci mají jediný úkol: poslouchat, co právě čte a sledovat v knížce očima řádky, aby mohli okamžitě navázat, jakmile je učitel vyvolá. Co z toho plyne?

Část čtenářsky dobře vybavených dětí často očima „ujede“ a čte si dopředu – takže nemohou vědět, kde Tomáš skončil. Děti, kterým čtení příliš nejde, mu zase nestačí – výsledek je stejný.

Naštěstí si to uvědomuje už dost rozumnějších kantorů. Proto, jakmile jejich žáci zvládnou základní čtenářskou dovednost, rozeznají všechna písmenka a umějí z nich složit slova, je dál vedou ke čtení jaksi mimochodem – třeba když je nechají vyhledat v encyklopedii zajímavé informace o dinosaurech. A právě tato metoda se osvědčuje i pro dyslektiky.

Na některých školách pro ně učitelé připravují takzvané čtenářské kluby. Je jedno, zda si dítě vybere pohádky Boženy Němcové anebo akční obrázkový komiks, hlavně že o přečteném udělá zajímavý zápis do svého čtenářského deníku. A především – dokáže svůj zážitek s touto knihou zprostředkovat i ostatním dětem. Nevystavují se tak totiž stresu koktání před celou třídou, kvůli kterému si mnohé dítě cestu ke čtení přinejmenším zkomplikuje.


Diktáty napoví

Druhou nejrozšířenější poruchou je dysgrafie, tedy snížená schopnost naučit se psát. Dysgrafik má problém rozeznat tvary písmen, píše často zrcadlově, nerozlišuje tvrdé a měkké, případně krátké a dlouhé slabiky a v žádném případě nestačí tempu ostatních například při diktátu.

Právě z dysgrafiků se zřejmě v minulosti rekrutovalo velké množství propadlíků a vůbec „pomalejších“ žáků. I tady přijde vhod dobrozdání z poradny – učitel může například místo diktátů zadávat takovému žáku pouze doplňování písmenek. Další cestou k nápravě je nechávat takového žáka vypracovávat písemné úkoly na počítači. Samozřejmě i tyto děti potřebují především poučeného kantora, který je obeznámen s nejrůznějšími moderními pomůckami pro takové případy. Ale hlavně – učiteli, který má na starosti dysgrafiky zvlášť, by mělo v první řadě záležet na tom, co dítě píše, a teprve potom na tom jak.

Takže se opět nabízí stejné řešení: běžná škola, ale se speciální třídou (a speciálním pedagogem) pro děti s poruchami učení.


Úlevy nepomohou

Co však dyslektikům a dysgrafikům podle názoru Václava Mertina rozhodně nepomůže, jsou „úlevy“. „Dnes už by mělo být trestné hovořit o „úlevách“ pro tyto děti,“ zlobí se psycholog. Podle jeho slov potřebují jen upravit běžné postupy tak, aby reagovaly na jejich nedostatky.

„Když mluvím na žáka s vadou sluchu tak, aby mi viděl na pusu, není to žádná úleva. A stejně tak když přečtu dyslektikovi zadání matematického úkolu, nejde o úlevu, protože zkouším matematiku a on by se kvůli špatnému čtení vůbec nedostal k jeho řešení. Příkladů je mnoho, rozhodně však nesmí jít o úlevy. Nebo snad budeme těmto dětem ulevovat i v životě?“ uzavírá Mertin.

Někdy se totiž snaha nepřitěžovat takovému dítěti zvrhne a dítě nebo rodiče začnou diagnostikovanou poruchu používat jako štít. Pokud ale dítěti umetete cestu papírem z poradny, příliš mu nepomůžete.

Jestliže budete omlouvat i to, že si nikdy neudělá úkol, nenosí pomůcky a zásadně se na vyučování nepřipravuje, nepočítejte s tím, že by svůj handicap dokázalo někdy překonat. Tím spíš, že učitelé před razítkem psychologa většinou rezignují a po žákovi, jehož rodiče se s papírem z poradny dovedou patřičně ohánět, raději nic nechtějí.


Co můžete udělat doma

S dítětem s poruchami „dys“ je třeba pracovat i doma. Úkoly však musejí odpovídat tomu, co dítě dokáže, s pochvalou nešetřete. Na druhou stranu je nutná i důslednost – dítě musí vědět, že během následujících dvaceti minut nebo půl hodiny ho čeká soustředěná a pokud možno nepřerušovaná práce.

Další rada spočívá v hledání jiných cest – místo rukou psaného slohového úkolu je možné ho například namluvit na kazetu nebo napsat na psacím stroji či na počítači. Místo tištěných knih je možné hledat informace na multimediálních discích. A pokud se dysgrafie nevyřeší ještě na prvním stupni základní školy, měli by rodiče promluvit s vyučujícími o možnosti používat na poznámky místo sešitu diktafon.


Jak pomoci

Každý den trénovat to, co dítěti jde nejhůře.

S dyslektikem denně číst nahlas třikrát pět minut, místo čítanky je vhodné zvolit knížku podle přání dítěte, důležité je převyprávění přečteného textu.

S dysgrafikem každý den uvolňovat ruku (kreslení, malování, navlékání korálků a tak dále), cvičit správné držení tužky, psát doplňovací cvičení a nezapomínat přitom na zdůvodnění opraveného podle konkrétního pravidla.

Používat (a po škole to požadovat) speciální pomůcky, například sešity a učebnice určené přímo pro děti se specifickými poruchami, čtecí okénka a podobně.

Dohodnout se s učitelem například na možnosti ofotografovat si zápisky z hodiny od spolužáka,

Geocachingová soutěžní hra Sametky připomene mladým Sametovou revoluci

úterý 23. září 2014 · 0 komentářů

Dvacet pět svobodných let, jež letos v listopadu uplynou od takzvané Sametové revoluce, připomene dnešní mladé generaci geocachingová soutěžní hra Sametky, uspořádaná Českou radou dětí a mládeže (ČRDM). Zahájena byla v pátek 12. září spuštěním projektového webu www.sametky.cz, kde zájemci najdou o hře všechny potřebné informace.

Zúčastnit se jí mohou jak organizované dětské kolektivy – a to včetně školních tříd – tak i neorganizované děti a mladí lidé. Soutěž potrvá zhruba dva měsíce (do 30. listopadu) a hráči do ní mohou vstupovat i v jejím průběhu.

„Geocaching je dnes velmi populární. Proto jsme se jeho obliby rozhodli využít k tomu, abychom mladým lidem přiblížili naši nedávnou historii, o níž toho třeba ani příliš mnoho nevědí. A to způsobem, který je zaujme a – jak věříme – bude je i bavit,“ vysvětlil místopředseda ČRDM Ondřej Šejtka. Název soutěžní hry je vlastně zkratkou: jde o SAMETové vzpomínKY / SAMETové kešKY – v krabičkách (keškách) ukryté texty skutečných příběhů vztahujících se k událostem z Listopadu 1989, respektive z éry nesvobody, která jim předcházela.

Princip hry není složitý: je třeba vybrat si ze seznamu zveřejněného na internetu libovolné místo a to pak najít i ve skutečnosti, tedy „v terénu“. Kešky jsou poschovávány ve městech i v přírodě, a to zejména na místech nebo poblíž míst, které s tematikou soutěže nějak souvisejí. Hráči mohou při hledání využívat dnes tolik oblíbené „chytré“ mobilní telefony a spolehnout se na souřadnice GPS a navigace, mohou se ale také nechat vést slovním popisem daného místa, který mají rovněž k dispozici. „Ti, kteří chytré telefony a navigaci GPS používat neumějí, nebo je prostě nemají, tedy nejsou ze hry předem vyčleněni. Mysleli jsme na ně: k cíli se dostanou stejně, jen trochu jinak,“ podotýká Ondřej Šejtka.

Sametek, ukrytých ve všech krajích naší republiky, je nyní 150, během září se má jejich počet zvýšit až na dvě stovky. V každé z nich naleznou objevitelé kromě příběhu samotného a záznamového notýsku i speciální šestimístný kód. Zaregistrovaní hráči, zapojení do soutěže, se díky nim mohou stát výherci některé ze zajímavých cen. Sbíráním kódů ze Sametek a jejich následným zadáváním na internetových stránkách projektu se soutěžící budou posouvat výš v celostátním žebříčku. Oceněno bude 150 nejlepších z nich.

Jsou pro ně připraveny mj. tablety, digitální fotoaparáty, deskové hry, tematicky zaměřené knižní a časopisecké tituly (komiksové publikace „Ještě jsme ve válce“, kniha „Komunismu navzdory“, předplatné revue „Paměť a dějiny“) a mnohé další (flashdisky, minibaterky, vouchery pro šifrovací hru po Praze Play Across, přívěšky, plyšové pohádkové postavičky…).

K projektu je kromě již zmíněného webu www.sametky.cz zřízena i stránka na facebooku: www.facebook.com/sametky.cz.

Mediálním partnerem Sametek je Česká televize. Partnery Sametek jsou: Post Bellum, Paměť národa, Ústav pro studium totalitních režimů, Člověk v tísni, vydavatelství MINDOK a Play Across Prague. Příběhy do Sametek čerpali organizátoři především z projektu Paměť národa a ze spolupráce s organizací Post Bellum.

Miluše Havlínová: DOKUMENTY 38. Jak vypadá naše dnešní škola: jako dříve nebo se mění? Výsledky práce dílny NEMES

pondělí 22. září 2014 · 0 komentářů

Jak už jsme se zmiňovali v 35. dílu DOKUMENTŮ, v červnu 1992 proběhla na členském shromáždění NEMES dílna, která hodnotila změny ve školách na konci školního roku 1991/92. Výsledky byly později zpracovány pro časopis Pedagogika č. 2/1993, takže si obraz tehdejšího stavu můžeme připomenout i dnes.

Autorka v úvodu píše:

„Když jsme tvořili projekt proměny a nápravy školství „Svoboda ve vzdělání a česká škola“ (1990–1991), vycházeli jsme z analýzy tehdejších poměrů zanechaných zde jednotným školstvím socialistického státu.

Od té doby do dne, kdy se konala naše dílna o současném stavu naší školy, uplynuly téměř tři roky: potřeba transformace školství byla všeobecně uznána, z iniciativy několika různých subjektů vznikla nesmírně cenná pluralita v řešeních transformačního procesu, bylo k tomu předloženo celkem sedm návrhů, o nichž se vedla jednání i veřejné diskuse. Těmito kroky podněcovaná a od MŠMT očekávaná koncepce školské politiky se však po všechny ty časy neobjevila v podobě žádného zásadního dokumentu, alespoň ne na té výši, na jaké je pociťována jeho potřeba.

Přes nedostatečně koncepční činnost MŠMT a omezující legislativní normy, na konci roku 1991/92 bylo školství přece jen v pohybu. Nejenže vznikají nestátní školy s alternativními programy, ale řada učitelů státních škol sama vyvíjí vlastní úsilí o změnu nevyhovujícího stavu školních poměrů a vzdělávání. Vnitřní transformace vzdělávání a školy bezpochyby začala. Tyto pozitivní trendy zaznamenáváme, působíce zároveň v jejich směru…“

Výsledky práce skupin byly zpracovány do deseti problémových oblastí:

1. Učitel: státní úředník nebo za své dílo odpovědný partner žáka?
2. Cíle vzdělávání: znalosti nebo rozvoj žáka?
3. Pojetí a obsah vzdělávání: zaostalé nebo znovu funkční?
4. Formy a metody výuky: sám od katedry nebo mezi žáky a s nimi?
5. Hodnocení žáka: známkovat znalosti nebo slovně hodnotit rozvoj žáka?
6. Motivace: strach ze školy nebo zájem o vzdělávání?
7. Klima školy: diktatura nebo demokracie?
8. Vztahy školy a okolí: škola ghettem nebo otevřená škola?
9. Organizace a struktura školství: brzda nebo usnadnění?
10. MŠMT a školská politika: řídící centrum nebo podpora pro školy?…“

Pro příklad si můžeme uvést oblast první.


Učitel: státní úředník nebo za své dílo odpovědný partner žáka?


Zápory

– Učitelé si stále neuvědomují, že změna k lepšímu musí vyjít také od nich.

– Řada učitelů se vyznačuje nedostatky, které se v nich upevnily praxí socialistické školy: pedagogická lenost, nízká tvořivost, profesní nesamostatnost, nízká motivovanost, neprofesionalita po stránce pedagogické a psychologické, absence sebereflexe a sebepoznání.

Klady

– U části učitelů se projevuje intuitivní touha po změně současného stavu, který také považují za nevyhovující, jenom nevědí, jak to udělat.

– Po listopadu vznikla v učitelstvu určitá rezerva odhodlání a chuti stav vzdělávání změnit, ale v současné době je co se obávat, aby se u mnohých nevyčerpal a nezměnil v lhostejnost.

– Existují však současně již učitelé, kteří iniciativně hledají nové formy a metody vzdělávání, jimiž by účinně poznali a rozvíjeli žáka směrem k tomu, aby mu poskytli upotřebitelné vzdělání.

– Existují rovněž takoví učitelé, kteří učí dobře i ve frontálním (formálním) uspořádání výuky, protože mají dobré vztahy s žáky a dobře je znají: tito učitelé zdokonalují a využívají rezervy frontální výuky.

Náprava

– Změnit filosofii učitelského povolání v souladu se změnou filosofie školy.

– Začít od studentů učitelství a mladých učitelů.

– Starší učitele nevynechávat, vyzývat je k účasti, ty progresivní mezi nimi vyhledávat a vzájemně propojovat.

– Vyvíjet činnost misijní, osvětovou a odborně vzdělávací.

– Výcvik učitelů zaměřit na učitelské dovednosti formou kurzů, dílen a studijních pobytů ve školách jak na domácí půdě, tak i v edukačně rozvinutých zemích (stimulace pro pedagogickou práci a pro studium světových jazyků, což je důležité pro četbu odborné literatury, časopisů).

– Koncipovat a vytvořit systém služeb na podporu sebevzdělávání učitele.

– Učitele motivovat k práci na sobě ve smyslu sebezdokonalování, seberozvíjení a vzájemného sbližování se.

– Další vzdělání učitelů založit na principu pozitivního a vstřícného hodnocení jeho profesní činnosti.

– Vytvářet podmínky pro posun postojů a dovedností učitele směrem ke komunikativní pedagogice, partnerským vztahům s žáky a k týmové práci.

– Mezilidské vztahy ve sboru učinit předmětem zájmu vedení školy, protože od dobrých vztahů mezi kolegy se začíná tvořit atmosféra celé školy.

– Respektovat individualitu učitele, protože učitel zase musí respektovat individualitu žáka a jeho rodičů.


Ze závěru

„…Deset problémových oblastí představuje cenný výsledek, neboť se jejich prostřednictvím vyjevila přehledná mapa přetrvávajících problémů a nových trendů v našem současném školství. Druh a rozsah zmapovaných oblastí ovšem zároveň vyznačuje i meze, k nimž přítomní účastníci byli schopni za daných podmínek dojít jako celek týmovou prací.

Podle podílu charakteristik, které se sešly k řešení každého z původních úkolů (1. Zápory, 2. Klady, 3. Náprava), je zřejmé, že účastníci dílny při svém prozkoumávání školy a školství věnovali největší pozornost nápravě současného stavu školy, v logické návaznosti na téměř stejný rozsah jevů, které považují za negativní. Přínosné bylo, že výčet záporů nepřesáhl výčet cest k nápravě, ale že si navzájem odpovídaly. Kladných jevů bylo shledáno o více než polovinu méně. To, že jich je méně než záporných, postihuje realitu. Na druhé straně však tím, že se jim dostalo místa nikoli zanedbatelného, se ukázalo, že účastníci dílny dovedli citlivě postihnout a zaznamenat i nové trendy na rozdíl od běžného vidění.

Z uvedeného pořadí závažnosti oblastí vidíme, že sedm oblastí je syceno poměrně stejným počtem charakteristik (18–15), takže je můžeme považovat za rovnocenné zdůrazněné. Kdybychom ale sloučili dvě z oblastí, které jsou obsahově spolu nejvíce spjaty, Cíle vzdělávání (10) a Pojetí a obsah vzdělávání (15), tato sloučená oblast (25) se dostane daleko před další následující. Stane se oblastí prioritní. Domníváme se, že bez stanovení cílů, pojetí a obsahu vzdělávání nelze považovat stávající pohyb ve školství za systémovou změnu.“


Co říkáte, nebylo by zajímavé udělat si dnes takovou dílnu a porovnat výsledky? Kladů by bylo určitě více než v roce 1992.

Celý text článku Miluše Havlínové si můžete přečíst ZDE.


Digitalizovala Kateřina Brožová.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Zdeněk Ležák: Výběr dětského časopisu je především zodpovědností rodičů, nikoliv vydavatele

sobota 20. září 2014 · 0 komentářů

Zajímavý rozhovor s šéfredaktorem časopisu ABC o dětských časopisech.

Zdroj: Podklad pro vystoupení Zdeňka Ležáka na tiskové konferenci Unie vydavatelů 10. 9. 2014

BcA. Zdeněk Ležák zastává pozici šéfredaktora dětského časopisu ABC od března roku 2010. V letech 1999 až 2008 působil jako redaktor „ábíčka“. Poté dva roky pracoval jako šéfredaktor časopisu 21. století JUNIOR. Své jmenování do funkce šéfredaktora ABC komentoval slovy: „Chci vrátit časopis dětem“. Před třemi lety vydal svou první knihu G2R: Tajemná hra.


Nabídka časopisů na českém trhu je velmi bohatá. Podle čeho rodiče poznají, že dítěti vybrali kvalitní časopis?

Na českém trhu je v průměru kolem padesáti dětských titulů. Rok co rok některé zanikají a jiné zase vstupují na trh. Výběr správného časopisu je zodpovědností každého rodiče. Základním vodítkem by měl být věk a potřeby dítěte. A roli samozřejmě hrají též očekávání rodičů.

Je na první pohled zřejmá kvalita časopisu? Podle čeho by se měli rodiče orientovat?

Většina časopisů na trhu je zaměřena na výdělek a kvalita jejich obsahu je nízká. Atraktivitu pro prodej pak často dorovnává příbalový dárek, většinou s velmi nízkou hodnotou i pořizovací cenou. Nicméně ten pak plní místo samotného časopisu funkci primárního obchodního artiklu. Na druhé straně barikády stojí dětské časopisy s obsahem, které mají o to těžší práci zaujmout zákazníka, protože na něj nemíří prvoplánově.

V čem jsou časopisy pro dnešní děti jiné oproti těm, které nám kupovali naši rodiče? Jak se změnilo chování čtenáře?

Funkce časopisů se mění. Od rodinné četby, která se v minulém a předminulém století v domácnostech pravidelně odbírala a ukládala, se dnešní časopis transformoval do konzumního artiklu „na jedno použití“. Dnešní časopis je obvykle zkonzumován v rámci několika hodin, přičemž zdaleka ne každý čtenář jej konzumuje celý. Před desítkami let bylo obvyklé časopisy po nasbírání vázat a zakládat do rodinného archivu, k němuž se pak vracely mladší děti v rodině. Dnes se to dělá velmi málo. Odpovídala tomu i odlišná skladba obsahu – četba na pokračování, obecné rady, návody, mravokárné a výchovné poučky.

Co může čtenář od časopisu očekávat?

Chápání časopisu je zcela individuální. V principu od něj čtenář očekává zábavu a poučení. Mnohá periodika pro děti jdou cestou opakování obecných faktů a vytváří jakousi encyklopedii na přeskáčku. Jedná se o články nadčasové, ale ty v době internetu a wikipedie nepřinášejí nic nového. Jsem přesvědčený o tom, že časopis má informovat o aktuálních událostech v daném tematickém zaměření. Pak má smysl za něj utrácet peníze.

Výrazně se mění obsahová stránka časopisů i jejich kvalita. Proč to není „tak dobré“ jako za nás?

Dětské časopisy s delší tradicí mají tu výhodu, že se v rodinách „dědí“. Pokud rodič vyrostl na určitém periodiku (značce), existuje předpoklad, že k němu přivede i své dítě. Mnohdy však dochází k deziluzi. Rodič dostává do ruky vizuálně i obsahově úplně jiný časopis, než jaký si pamatuje. Částečně jde o idealizaci svého dětství, kdy bylo všechno „takové lepší a poctivější“, a částečně je to přirozená mezigenerační diference. Dětský čtenář se mění a velmi citlivě reaguje na změny ve společnosti. Stejně tak flexibilně musejí reagovat redakce časopisů. Chce-li dětský časopis držet krok s vývojem společnosti, musí se dynamicky vyvíjet. Na konzervativní vzhled, jaký je obvyklý v médiích pro dospělé, v tomto segmentu není prostor.

Co byste poradil rodičům při výběru vhodného periodika?

Při výběru dětského časopisu je třeba vzít v potaz zájmy dítěte. Všechny dětské časopisy nejsou zkrátka jenom „dětské“. Stejně jako v segmentu pro dospělé zde existují žánrová a tematická zaměření. Mezi dětskými časopisy najdeme magazíny vědecko-technické, historické, hobby, produktové, lifestylové atd. Časopisy tato svá zaměření zpravidla neuvádějí, aby se vyhraněním nepřipravovaly o potencionální prodej. Důležitá je také genderová orientace a především pak věkové zacílení. To všechno by měl rodič vzít v úvahu.

Čím je způsobeno, že se v časopisech objevují pro děti nevhodné články?

Může to být samozřejmě pochybení redakce, ale častěji jde spíš o nepochopení skutečné cílové skupiny daného časopisu. Čas od času se na mě obracejí rodiče dětí s výtkou, jak můžeme zařadit do dětského časopisu to které téma, když z něj jejich malé děti nespí (např. zombie, mumie), případně jim to kazí z různých důvodů výchovu (např. téma youtubeři, počítačová hra se střelbou, recenze na film od 12 let, v určité míře sexualita či násilí). Jde o základní nepochopení věkového zaměření konkrétního časopisu. Je-li časopis určen pro děti na druhém stupni základní školy, nebudou jeho obsahem říkanky o kulatém sluníčku. Výběr časopisu je především zodpovědností rodičů, nikoliv vydavatele. Je nesmyslné a pro vývoj dítěte dokonce potencionálně nebezpečné kupovat dítěti časopis pro věkově vyšší cílovou skupinu. Narušuje se tím přirozený mentální vývoj dítěte. Čtenář není schopen rozumět obsahu a v některých případech ho obsah může děsit, stresovat.

Existuje nějaký návod, jak správně číst časopis?

Čím je dětský čtenář mladší, tím intenzivněji s ním musí rodič při četbě spolupracovat. Některá témata vyžadují širší vysvětlení souvislostí. Je proto potřeba s dětmi o tématech diskutovat, ptát se jich, zda a jak tématu porozuměly, nabídnout svůj pohled. Očekávám-li jako rodič, že se dítě četbou časopisu vzdělává, musím tomuto procesu sám aktivně pomoct. Dětský časopis je v tomto smyslu jakýmsi třetím pilířem vzdělávání (vedle rodiny a školy), ale má-li být efektivní, vyžaduje spolupráci rodiče.

Co dalšího se dá ještě s časopisem dělat? Co v nich čtenáři mohou najít?

Časopis není jen čtení. A u dětského časopisu to platí dvojnásob. Možné aktivity s časopisem jsou u každého periodika individuální, ale obecně se s nimi dají dělat tyto činnosti: čtení nahlas, poslech četby, plnění rébusů a kvízů, dokreslovačky, diskuze o tématech, vyrábění podle návodů, tvorba z papíru (vystřihovánky, koláže, výroba stolních her), sbírání (články, výstřižky, obrázky, seriály, básničky, vtipy), tvorba vlastního výstřižkového časopisu, tvorba referátů do školy, zapojování se do soutěží. Časopis může v tomto smyslu být partnerem i línějším či méně zdatným čtenářům, kde dobře plní funkci předávání informace komiksové příběhy, obrázky s popisky, krátké vtipy atd.

Co pro vás znamená tvořit dětský časopis?

Dětský časopis může fungovat jako výdělečný projekt. Byznysová stránka věci by ale neměla převážit tu obsahovou. A s touto myšlenkou do takové práce musím vstupovat. Při tvorbě dětského časopisu je třeba mít stále na paměti zodpovědnost, kterou máte při výchově dětských čtenářů – morální, kulturní i vzdělávací. V tomto smyslu je za tvorbou dětského časopisu hluboké poslání.


Sedm rad, jak na dětský časopis

1. Časopis by měl být přiměřený věku a potřebám dítěte i očekávání rodiče.

2. Při výběru dětského časopisu berte ohled na zájmy čtenáře.

3. Kupujte rozdílné časopisy pro dívky a pro chlapce.

4. Dítěti kupte časopis určený pro jeho věkovou skupinu.

5. S dětmi o tématech diskutujte a zjišťujte, jak článkům porozuměly.

6. U populárně-naučných časopisů aktivně dítěti pomáhejte s pochopením tématu.

7. Méně zdatným čtenářům vybírejte spíše komiksové časopisy


Poselství žáků ZŠ Šrámkova z Opavy doputovalo do Burundi

pátek 19. září 2014 · 0 komentářů

Naše škola zařazuje témata multikulturní výchovy pravidelně do celého vzdělávacího procesu. V dubnu loňského roku se v naší škole uskutečnil Týden věnovaný problematice uprchlictví.

Garantem je každoročně pod vedením Evy Halfarové žákovský parlament. Jedním z hostů byl zástupce organizace EEECC Maryia Arafasha z Burundi, který předal žákům poselství, na jehož základě měli žáci vytvořit výtvarné práce s vlastními návrhy řešení problematiky uprchlictví.

V letošním roce se v rámci projektu Světová škola uskutečnil Projektový den, kde jsme se zabývali problematikou uprchlictví a tím, jak lze předcházet konfliktům. Při zahájení proběhlo slavnostní předání obrázků, které namalovaly pod vedením Aleny Zapletalové žáci 4. B. Práce převzal Dr. J. Oriško a Mgr. J. Prokeš, zástupci východoevropského vzdělávacího a kulturního centra OPS, kteří zprostředkovali předání výtvarných prací. Projektového dne se zúčastnila také Mgr. Kateřina Sobotková z organizace Člověk v tísni.

Navzdory zpoždění způsobenému politickou situací a nyní i hrozbou eboly, proběhlo v srpnu slavnostní předání obrázků. Na Kurzu mírotvorné antropologie v Burundi, kterého se účastnili studenti a profesoři z Burundi, Rwandy a DR Konga, pořádaného organizacemi EEECC (ČR) a partnerské RAPRED Girubuntu z Afriky, posloužily naše obrázky jako pomůcka a studijní materiál k vysvětlení mezietnických vztahů. Studenti a profesoři se také dozvěděli, jak české děti vnímají Afričany. Obrázky jsou vystaveny a malé vernisáže se zúčastnil i bývalý prezident Burundi.

Jsme jediná škola, která se takovým těžkým tématem zabývá a poselství naplnila. Pro nás je poctou, že se o našich aktivitách dovídají na přednáškách afričtí studenti a profesoři.

Ivana Chramostová, Eva Halfarová

Martina Celecká: Tištěná nebo elektronická média u dětí?

čtvrtek 18. září 2014 · 2 komentářů

Schopnost čtení společně s psaním a počítáním patří mezi základní dovednosti, které jsou nezbytné pro fungování v civilizovaném světě. Plynulé čtení s porozuměním textu a jeho převedením do řeči je důležitým předpokladem pro rozvoj myšlení, učení, paměti a představivosti. V dnešní době prvňáci pravidelně používají počítač, tablet nebo mobilní telefon, a přitom neumí správně číst. Co pro to mohou udělat rodiče?
: Podklad k vystoupení lékařky MUDr. Martiny Celecké na tiskové konferenci Unie vydavatelů 10. 9. 2014


Jak přivést děti ke čtení

Děti bychom měli připravovat na čtení již od raného dětství. Vzbuzovat u nich zájem o knihy a hrát si s nimi „na čtení“. Předškolákům by měli dospělí pravidelně nahlas předčítat. Tím u nich rozvineme čtenářské dovednosti, jako jsou předvídavost děje, vizualizace, shrnování, kladení otázek či propojení textu s vlastní zkušeností. Pokud se nám podaří v předškolním dítěti vzbudit potěšení ze čtení a potřebu číst, je již na správné cestě stát se čtenářem. Čtení knihy či časopisu s blízkou osobou navíc upevňuje jejich emoční vazbu, rozvíjí sociální a komunikační dovednosti, zlepšuje slovní zásobu.


Číst se nelze naučit jinak než čtením

Kdo se naučil číst bez obtíží, jako dospělý si nepamatuje, jak se to naučil. Vnímá tuto dovednost jako přirozenou a dostupnou každému. Jsou za tím však hodiny trénování malého školáčka, který s pomocí vhodného nástroje (tištěné učebnice, obrázkové knihy, dětského časopisu) a s pomocí starší osoby (rodič, učitel, prarodič, sourozenec) postupně mohl zautomatizovat tuto dovednost. Přes různé mediální možnosti je „čtení z papíru“ tím nejvhodnějším způsobem pro začínajícího čtenáře. Menší děti mají rády krásné obrázky doplňující text. Rády na knihu sahají, opakovaně si ji prohlížejí a chtějí domyslet příběh.


Proč je vhodnější tištěný text oproti digitalizovanému u mladších školáků?

– dítě se čtením z papíru neunaví tak rychle,
– snadněji dodržuje správnou vzdálenost očí od textu,
– černá písmena na bílém papíře mají ideální kontrast,
– v knize, časopise nebo sešitu se snadněji listuje a vrací zpět k přečtenému textu,
– na papíře může s textem pracovat – podtrhávat, psát poznámky a kreslit,


Rychlost čtení

Pokud dítě dosáhne plynulosti čtení asi 70 slov za minutu, můžeme předpokládat, že již bude dobře zvládat náročnější text a o textu bude víc přemýšlet. Pak již záleží na vhodném vedení dítěte, aby čtení nevyměnilo za jinou snadnější formu zábavy (jako je například počítačová hra).


Poruchy čtení

Do dětské psychiatrické ambulance se dostávají děti, které mají různé psychické potíže a poruchy chování. Tyto děti často selhávají ve škole, přestávají mít zájem o další vzdělávání anebo u nich nejsou patrny pokroky ve vzdělávání. Pokud se u dítěte objeví problém týkající se čtení (dítě odmítá číst, neumí číst, dělá při čtení chyby), je nutno zvažovat, zda základem potíží není specifická porucha čtení – dyslexie. Nejdříve však musí lékař vyloučit jiné příčiny – zda nejde o následek smyslové vady, nedostatečné inteligence či následek vnějších okolností.

Vnějšími okolnostmi mohou být: nedostatečná stimulace dítěte v rodině, vícejazyčná výchova, nedostatečná příležitost ke vzdělávání. Včasná diagnostika dyslexie umožňuje nápravu poruchy správnou rehabilitací, která se děje tréninkem čtení pod odborným vedením. Při rehabilitaci se používá čtení tištěného textu a individuální přístup k dítěti. V případě, že se porucha neodhalí a nerehabilituje včas, potíže přetrvávají do dospělosti. Následkem může být snížené sebehodnocení, problematické chování, selhání v komunikačních dovednostech a sociálních interakcích.


Interakce s moderními technologiemi a nadměrná konzumace médií

V dnešním světě je nutná gramotnost v používání informačně-komunikačních technologií. Problémem však je narůstající doba, kterou s elektronickými médii trávíme a s tím i narůstající negativa, která nepříznivě ovlivňují celou společnost. Zvláště pak zdravý vývoj dětí a adolescentů. Bezproblémoví uživatelé ve věkové skupině 7–18 let tráví u těchto médií maximálně 1 až 3 hodiny denně, nejmladší školní děti maximálně hodinu denně. Mozek dětí se stále vyvíjí, proto by neměl být přetěžován jednostranně. Běžně však tato věková skupina tráví s elektronickými médii asi třikrát delší dobu. Ve své praxi přicházím do kontaktu s dětskými pacienty, kteří projevují rysy závislosti – např. na internetu, na mobilu či na počítači. Rodiče často dlouhou dobu podporují „vysedávání“ dětí u digitálních médií a pak jsou zaskočeni, když dítě začne mít potíže.


Roztěkané, unavené a rozladěné děti

Děti jsou při nadměrném používání elektronických médií zahlcené informacemi (často i zcela nevhodnými a nepřiměřenými jejich věku). Jsou roztěkané, unavené, nesoustředěné, nespokojené a rozladěné. Mají problémy s chováním, trpí bolestmi hlavy a zad, selhávají ve vzdělávání (proti jejich skutečným předpokladům), mají problémy se spánkem a objevují se u nich psychosomatické potíže. Starší děti tráví hodně času na sociálních sítích, což jim narušuje běžné sociální a komunikační fungování. Preferují tak „virtuální“ sociální kontakty (často nové) před těmi reálnými. V této oblasti jim pak může hrozit i nebezpečí zneužití dospělým.

V nabídce počítačových her a videoher jsou hry agresivní, což iniciuje nebo zvyšuje agresivní chování dětí. Děti od 7 do 11 let věku mají konkrétní myšlení, mohou snadno napodobit praktiky hry v reálném životě bez odhadnutí reálných následků. V běžném životě tito hráči také více riskují.


Zdravotní rizika z nadměrného používání elektronických médií

Výrazným negativem používání elektronických médií jsou zdravotní rizika, která vznikají ze sedavého způsobu života, nevhodné polohy u počítače, narušení životosprávy a psychického přetížení.

Psychická rizika:
– únava, podrážděnost, narušení koncentrace, zhoršení paměti, selhávání ve škole,
– poruchy spánku, noční pomočování,
– neurotické potíže a tiky,
– psychosomatické potíže,
– depresivní příznaky,
omezení sociálních reálných kontaktů (nahrazení sociálními kontakty na síti),
– zhoršení vztahů v rodině,
– rysy závislosti, abstinenční příznaky při odnětí (nervozita, pohotovost k agresi, bažení),
– agresivita, napodobování násilného chování, snížení empatie, šikanování,
– hostilita (agresivní či nepřátelské jednání vůči druhým lidem),
– pseudo ADHD syndrom (Attention Deficit Hyperactivity Disorder = hyperaktivita s poruchou pozornosti).

Tělesná rizika:
– oční onemocnění – počítačový zrakový syndrom,
– bolesti hlavy,
– vadné držení těla, bolesti páteře a horních končetin,
– obezita se všemi následky,
– poruchy příjmu potravy,
– epilepsie.


Desatero správné výchovy malého čtenáře

1. Čtěte dětem nahlas a seznamujte je s knihami už od batolecího věku (leporelo, hračka).

2. Zaveďte čtení jako rituál před spaním.

3. U příběhu si povídejte, střídejte se ve čtení.

4. Trénujte čtení každý den. V 1. a 2. třídě by dítě mělo číst 10 až 15 minut denně nahlas, od 3. třídy aspoň občas nahlas. Se starším dítětem si čtěte potichu vedle sebe.

5. Jděte příkladem. Ukažte dítěti, že čtení je součástí vašeho běžného života.

6. Nechejte výběr knihy nebo časopisu na dítěti, ale pomozte mu. Obsah by měl být přiměřený úrovni vývoje psychiky dítěte.

7. Objednejte dítěti předplatné časopisu, přihlaste je do knihovny, choďte do knihkupectví.

8. Dítě ke čtení motivujte. Projevujte zájem o to, co si dítě prohlíží, co čte, chvalte jeho zájem o knížky, časopisy i komiksy.

9. Nikdy nepoužívejte čtení jako trest.

10. Elektronická média (počítač, televize, mobil, čtečky, tablet) nezakazujte, ale vymezte čas jejich používání.


MUDr. Martina Celecká je lékařka se specializací na psychiatrii a dětskou a dorostovou psychiatrii, Thomayerova nemocnice Praha

Martin J. Stránský: Číst z papíru je lepší než z obrazovky

středa 17. září 2014 · 0 komentářů

Světové studie prokazují, že čtení pomáhá cvičit lidský mozek již od raného věku a přispívá k rozvoji schopností, které jsou pro naše fungování v běžném životě zcela elementární – paměť, kreativita či fantazie. Nejdůležitější úlohu přitom hraje čtení z papíru, které výrazně přispívá ke správné mozkové činnosti a vývoji osobnosti.

Zdroj: Podklad k vystoupení neurologa M. J. Stránského na tiskové konferenci Unie vydavatelů 10. 9. 2014


Abychom pochopili, proč mozek lépe vnímá informace z papíru než z obrazovky, musíme znát alespoň základy toho, jak se mozek učí. Díky novým technologiím, jako je magnetická rezonance, nyní máme schopnost zjistit a monitorovat to, o čem jsme ještě nedávno mohli jen snít – jak a proč se učíme a rozhodujeme, a to na neuroanatomické a neurofyziologické úrovni.


Jak se učí mozek

Náš mozek je velice komplexní – obsahuje 100 miliard neuronů, z nichž každý má 10 000 dalších spojů. Výsledkem je tvorba tisíce miliard (10 x 16 nul) impulsů každou sekundu, které cestují jeden k druhému prostřednictvím spojů. Ty mozek stále houževnatě organizuje – nejvíce v dětském období, ale i později, tedy po celý život.

To, jakým způsobem se v mládí mozek učí, ovlivní jeho schopnost myšlení v dospělosti: vše co se stane prostřednictvím našeho mozku a co se v něm děje, zanechá anatomické, chemické a elektrické „stopy“, které přesně určí jeho další vývoj. Tyto trasy a jejich aktivita se dnes dají měřit.


Vydupané cesty myšlení

Mozek se buduje jako prázdné pole, na kterém se postupně vydupou cesty. Jak to v mozku funguje? Každý zážitek a zkušenost se zaregistruje v konkrétní části mozku. Pokud se k nim mozek opakovaně vrací a používá je, „vydupe“ se v této části „stopa“ (říká se tomu proces dlouhodobé potenciace). Návraty ke stopám se dějí prostřednictvím neustálého porovnávání všeho, co mozek cítí, s tím, co zná, a to s jediným cílem – najít ke všemu vysvětlení, aby rozuměl a myslel pro vlastní prospěch. Když mozek nenajde porovnání, založí novou stopu, neboli paměť (říká se tomu „peak shift“). Vystoupí tedy z jedné trasy a vytvoří úplně novou.


Paměť jako pavučina

Žádná paměť ale ve skutečnosti neexistuje jako jediný celek. Každá její část má svou reprezentaci v anatomické síti („engram“), kterou můžeme přirovnat k pavučině. Když síť nepoužíváme, začíná být děravá a méně integrovaná s ostatními. Stačí se ale dotknout kterékoliv její části a znovu se aktivuje – příkladem může být vůně z cukrárny, která nám najednou připomene okamžiky, kdy jsme v mládí chodili na nákupy s maminkou.


Spojení a zkratky vnímání

Aby si mozek ušetřil práci, vytvoří si spojení a zkratky pro vnímání a uvažování. Třeba tak, že dítě si spojí plamen s bolestí. To samé platí i pro čtení, kde si mozek vytvoří vizuální vzory pro usnadnění čtení. Pro ilustraci, zkuste přečíst následující:

VLŠYO NJAVEO, ŽE NZEÁELŹÍ NA POŘDAÍ PSÍEMN VE SOLVĚ. JEDNINÁ DLEŮITŽÁ VĚC JE, ABY BLYY PNVRÍ A PSOELNDÍ PÍMESNA NA SRPVÁÉNM MSTÍĚ. ZYBETK BEZ PORLBMÉŮ PEŘČETTE. JE TO PROTO, ŽE LDIKSÝ MEZOK NETČE KDAŹÉ PENSÍMO, ALE SVOLO JKAO CLEEK.

Čím lépe a rychleji přečtete uvedený citát, tím lepší máte slovník a mozek.

Plasticita – tedy pružnost a optimální fungování mozku –¬ souvisí s tím, kolik cest a spojů mozek vybuduje. Čím více jich je a čím jsou různorodější, tím lépe.

Stejné části mozku fungují při paměti a při imaginaci. Proč? Saháme do první, abychom tvořili druhou. Naše imaginace tedy je závislá na naší paměti jako na zdroji nápadů.


Jaké jsou tedy pro mozek rozdíly mezi čtením z papíru a z obrazovky počítače?

Veškeré rozdíly pramení z toho, že při porovnání těchto dvou cest používáme jiné mozkové mechanizmy. Samozřejmě, že v obou případech hrají roli oči, paměť a centra řeči. Nicméně, jsou tu důležité rozdíly.

Mozek totiž integruje čtenou informaci mnohem lépe, když člověk něco fyzicky drží v ruce, než když čte z počítače. Má to čtyři hlavní důvody:

1. Držení papíru rekrutuje více mozkových cest pro jeden akt, čímž se trasy „posílí.“ Když mozek „čte“, tak to vlastně dělá tak, že rozpoznává psané vzory. To má velký význam. Když děti používají ruku pro psaní (a ne pro brouzdání kurzoru na obrazovce nebo psaní na klávesnici), integruje to různé části mozku s pohyblivým aparátem, což zpětně podpoří i řeč. Schopnost řeči a bohatý slovník je spolehlivým ukazatelem inteligence. Proto někteří vědci tvrdí, že používání počítače v mateřské škole by mělo být velice cílené, aby se neomezily důležité procesy a nevznikla tak závislost na počítači. Právě proto je pro proces učení lepší si věci psát. A úplně nejlepší je aktivně diskutovat s ostatními a přenášet naše poznatky verbálně do diskuse.

2. Při čtení na papíře působí písmo opticky jinak než na obrazovce, lépe jej rozpoznáváme a zapadává tak lépe do vzorů. Mozek „vidí“ písma jako fyzické předměty (neumí si je pamatovat jinak), proto si je pamatuje lépe, když je „drží“ v ruce. Právě proto mozek sám sobě při čtení předvádí psaní.

3. Na obrazovce se text posouvá místo otáčením stránek skrolováním, což je pro mozek nepřirozený způsob čtení. Otáčení stránek totiž „rozděluje“ text do hmatatelných částí, což pro mozek rozděluje informace do hmatatelnějších kusů pro zpracování.

4. Číst z obrazovky je pro oči obecně opticky náročnější než z knihy a může vést k problémům se zrakem („Computer Vision Syndrome“ – AOA).

Výsledkem všeho je, že když vezmeme do rukou knihu, náš mozek má ke čtení „odhodlanější“ přístup. Papír komunikuje s našimi emocemi a přirozenou cestou mozku se učíme lépe (cítíme je víc, pamatujeme si lépe) než na počítači. Je to tím, že mozek a tělo fungují společně a dohromady, nikoliv odděleně.


Roztěkané a povrchní myšlení

Počítač je zpravidla napojen na společenská média a internet, což člověku nabízí možnost odbočit od čtení a přejít k jiné počítačové aktivitě. Mezi problémy, které souvisí s používáním počítače, patří:

– Podporuje hledání, nikoliv domyšlení: víme, kde to najít, nikoliv, jak to domyslet. Takovéto usnadňování oslabuje základní dynamiku tvorby spojů tím, že nás oddaluje od hlubších procesů, které je mozek schopen provádět.

– Tlumí otevřenou diskusi, slovník se redukuje, ubývá schopnost empatie.

– Informační technologická „revoluce“, a hlavně společenské sítě, nás postupně oddalují od hlubších procesů, které je mozek schopen provádět.

– Až 25 procent uživatelů počítačů je na nich závislých. V jejich mozcích jsou patrné anatomické změny, které potvrzují negativní efekty užívání počítačů.


MUDr. Martin J. Stránský, M. D., FACP je asistentní klinický profesor neurologie a primář, Yale School of Medicine, ředitel Polikliniky na Národní, Národní 9, Praha 1

Univerzita Pardubice "veze" vědu a techniku za žáky přímo do škol

úterý 16. září 2014 · 0 komentářů

Zpestřit začátek školního roku několika stovkám žáků základních a středních škol se rozhodla Univerzita Pardubice. S interaktivní „road-show" Věda a technika na dvorech škol za školáky dorazí týmy akademiků a vysokoškoláků, aby je v následujících dnech zavedli do světa moderní vědy a ukázali, jak funguje svět kolem nás.

V tomto a příštím týdnu vyrazí týmy pěti fakult Univerzity Pardubice – Fakulty chemicko-technologické, Fakulty ekonomicko-správní, Fakulty zdravotnických studií, Dopravní fakulty Jana Pernera a Fakulty elektrotechniky a informatiky – na čtyřdenní populárně-naučnou vědeckou pouť, s níž zavítají na čtyři dvory škol Pardubického, Středočeského a Královéhradeckého kraje. Během jednoho dne budou mít žáci na vybraných školách a z jejich okolí možnost se seznámit naučnou a zároveň zábavnou formou s širokým spektrem zajímavostí ze světa moderních technologií, technických a přírodovědných disciplín, a to formou zážitkových dílen, demonstrací, pokusů a her z nejrůznějších oborů pěstovaných na Univerzitě Pardubice.

„Na každé škole budou pro žáky připravena zážitková stanoviště tří fakult. Na nich budou moci objevovat nejrůznější zajímavosti ze světa chemie, matematiky, robotiky a elektroniky, zdravotnictví a záchranářství nebo dopravního stavitelství. Po celý den si budou moci sami vyzkoušet celou řadu pokusů, matematických hrátek nebo programování," popisuje akci Věda a technika na dvorech škol její koordinátorka Ing. arch. Iva Svobodová.

„Děti a mladí lidé se seznámí např. s kouzlem dělení barev a zjistí, jak se provádí identifikace osob pomocí otisků prstů, vyzkouší si separaci DNA z ovoce nebo zeleniny. Zdravotníci se jim předvedou přímo v akci a porodníci na modelu v životní velikosti demonstrují reálný porod. Protože jsou děti, vedle seniorů, nejvíce ohroženou skupinou při přijetí falešné bankovky, zařadili jsme dílnu, v níž se naučí rozeznávat ochranné prvky na bankovkách," uvádí některé zajímavosti z programu koordinátorka akce a pokračuje: „Další fakulty mají připravené například roboty nebo inverzní kyvadlo. Že i matematika může být zábavná, zjistí žáci třeba při kreslení fraktálů a s robotem, který je sám umí nakreslit."

Čtyřdenní putování po vybraných základních školách a gymnáziích zahájí univerzitní tým v úterý 16. září. První zastávkou populárně-naučného interaktivního programu bude Gymnázium v Chrudimi. Hned ve středu 17. září ho vystřídá Gymnázium v Kolíně. Další dvě zastávky jsou plánovány na následující týden – v úterý 23. září se tým zastaví na Střední průmyslové škole chemické (SPŠCh) v Pardubicích. Podzimní populárně-naučnou pouť zakončí „věda a technika" následující den 24. září na dvoře Základní školy Habrmannova v Hradci Králové, kam univerzitní tým doprovodí také studenti SPŠCh Pardubice.

Program plný zajímavostí a zábavy začíná na vybraných školách vždy s prvním zvoněním. Univerzitní vědecký tým bude připraven vysvětlovat podstatu jevů, pokusů a demonstrací až do 16 hodin. V odpoledních hodinách jsou dvory škol otevřené také návštěvníkům z veřejnosti.

Zážitková akce „Věda a technika na dvorech škol" je pořádána v rámci projektu Brána vědě/ní otevřená II. (BRAVO II), CZ.1.07/2.3.00/45.0013, zaměřeného na popularizaci vědy a výzkumu.

Formou kontaktních populárně-naučných zážitkových akcí, demonstrací, exkurzí, přednášek, kroužků, besed a dalších akcí chce Univerzita Pardubice aktivně zapojit mladou generaci do poznávání světa a ukázat jí i veřejnosti zábavnou a zajímavou formou svět moderní vědy a výzkumu a rovněž pěstované disciplíny zejména odborných pracovišť sedmi svých fakult.

Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Bližší informace k pořádané akci:
Ing. arch. Iva Svobodová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa
koordinátorka akce v rámci projektu BRAVO II
tel.: 466 036 482, mobil: 606 694 170
e-mail: iva.svobodova@upce.cz

Petra Boháčková: Třídnictví, vztahy ve třídě

· 0 komentářů

„Třídní učitel hraje v životě svých žáků velkou roli a může na ně mít velký vliv. Právě ve chvíli, kdy přestane třídní brát své svěřené žáky jen jako subjekty, které mají cvičit paměť, psát úkoly, být poslušní a nedělat mu problémy, otevře se prostor pro navázání plnohodnotného pedagogického vztahu, ve kterém půjde o komplexnější ovlivňování a rozvoj osobnosti žáka.“

„V rozhovorech se studenty filozofické a pedagogické fakulty, ale i s lidmi důchodového věku v rámci Univerzity třetího věku a obyvateli domovů důchodců lze dojít k závěru, že učitelé se nejvíce „zapisují“ do paměti a osudů svých svěřenců tím, jací jsou, jak se chovají k jejich rodičům i mezi sebou navzájem. Účastníci debat si často vůbec nevybavovali, jaký předmět kdo vyučoval (a už vůbec ne, co se měli naučit), ale zcela živě si pamatovali všechno, co kdysi prožívali jako křivdu, nespravedlnost či naopak projevy pochopení a povzbuzení.“ (obě citace jsou z úvodního článku Soni Hermochové.)

Kolekce Petry Boháčkové k tématu na webu RVP obsahuje tyto články a DUMy:
– Jak být dobrý třídní učitel
– Sociální dovednosti učitele a možnosti rozvíjení sociálních dovedností ve školním prostředí
– Práva a povinnosti žáků
– Život ve škole II. (naše třída)
– Význam a činnost žákovské samosprávy
– Pravidla a normy ve škole
– Vztahy v žákovském kolektivu
– Aktivity na podporu OSV – Sociální rozvoj

Třeba se vám něco z toho hodí. Najdete je ZDE.

DOKUMENTY 37. Jak učí (tedy učil) Standa Červenka

pondělí 15. září 2014 · 0 komentářů

V rámci spolupráce navázané s PAU vyšel v Učitelském listu na podzim 1992 na čtyři pokračování článek Stanislava Červenky, v němž popsal svůj způsob výuky. Tu ho máte. Možná, že to budete dnes pokládat za úplné samozřejmosti. I když – vzpomeňte si na svoji poslední vyučovací hodinu…

V druhé části článku nahlédneme ke Standovi do třídy. Připomene vám to asi moderní tezi, že učitel má být průvodcem žáka na cestě vzdělávání. Standa to realizoval už počátkem 90. let na středním odborném učilišti kuchařů a číšníků.


I. část: Vzájemné respektování

Je červenec, krásný den krásného období, pro učitele zejména. Trávím prázdniny na chatě uprostřed divočiny, ráno jsem kosil trávu na okraji lesa, pak jsme s dětmi spravovali přírodní schody na cestě k rybníku…

Teď sedím u psacího stroje a přemýšlím, co podnětného do něj naťukám. Jana Hrubá mě požádala, abych čtenáře Učitelského listu poněkud blíže seznámil s principy angažovaného učení, o kterém jsem se rámcově zmínil v dubnovém čísle. I když jsou prázdniny, Jana je kamarádka, takže pošlu rodinu na maliny a zkusím to.

Myslím, že by nebylo vhodné pustit se do teoretických úvah a rozborů. Ostatně co nevidět začne nový školní rok a pokud něco potřebujeme, pak jsou to spíše konkrétní poznatky, náměty a zkušenosti. Teorie jsme si užili a jistě ještě užijeme dostatek. Navíc jsem člověk z praxe, dvacet let učím na středním odborném učilišti pro kuchaře a číšníky v Železné Rudě, většina mých závěrů je podložena především vlastní zkušeností.

V té souvislosti si dovolím jednu, ne nepodstatnou, poznámku. Nemyslím, že právě angažované učení je přesně to, na co československé školství dychtivě řadu let čekalo, že právě naše způsoby školní práce jsou rozhodující, ne-li jedinou možností záchrany pro naše žáky a učitele. Ale jsem přesvědčen, že náš způsob práce je vysoce efektivní a splňuje požadavky skutečně moderního pojetí výchovně vzdělávací práce. Především pomáhá těm, pro něž je určen, tedy žákům. A, což je pozitivní, i jejich učiteli.

Takže dost zbytečných řečí, pojďte k nám do třídy!

Do třídy především vstupujeme včas a přezuti. Včas proto, že je nám vzácná každá minuta, protože my budeme pracovat a pro naši práci hodláme využít každý okamžik. Každému, kdo se mě ptá, jak by měl začít aplikovat některé způsoby naší činnosti a snažit se změnit atmosféru ve své třídě, odpovídám: „Začni nejdříve u sebe. Třeba tím, že budeš chodit do třídy se zvoněním!“ Protože, chceme-li zlepšit práci žáků, nezbývá, než změnit pozitivním směrem i práci naši.

S tím souvisí i kupříkladu to, že já, přestože jsem dokonce zástupce ředitele, vždy vstupuji do třídy nejen v přezůvkách, ale i se všemi potřebnými pomůckami, propisovací tužkou počínaje a zabalenými sešity na přípravy konče. Požaduji-li něco na svých žácích, musí totéž pravidlo platit i pro mne. Jsou snad moji žáci něco méně než já, učitel?

Učitel by měl být pro své žáky osobností, pochopitelně v pozitivním smyslu. Stejně tak je ovšem třeba, aby byla námi, pedagogy, respektována osobnost žáka. Předpokladem veškeré naší úspěšnosti ve výuce a především ve výchově je vzájemná důvěra, vzájemná úcta a tedy vzájemné respektování žáka a učitele. Váží-li si žák svého učitele, uznává-li ho jako odborníka i jako člověka, je všechno v naprostém pořádku.

Stejně tak si musí učitel vážit svého žáka. Žák je totiž osobnost se vším všudy. Je to prostě malý, respektive mladý člověk a nikoliv malý hlupáček, jak tomu v mnoha případech bývá. Vždyť je naprosto přirozené, že i ten maličký chlapeček nebo střapatá holčička mohou být na společenském či profesionálním žebříčku za několik let velice vysoko, nezřídka výše než jejich učitel. A, což je na pováženou, mohou být výše i na žebříčku lidském!

Dovolím si nepatrnou radu pro učitele nejen začínající. Vzpomeňte si na svoji poslední vyučovací hodinu a zkuste spočítat, kolikrát jste žáka nebo žáky během ní opravdu pochválili. A můžete rovněž spočítat, kolikrát jste je naopak napomenuli, kolikrát jste něco vytkli a především, kolikrát jste vzali správnou odpověď jen jako naprostou samozřejmost.

A pak si také vzpomeňte, zda jste někdy nemluvili o dětech jako o „materiálu“, kolik dětí jste už označili za „problémové žáky“, zda také kastujete na „jednotkáře“, „dvojkaře“, čtyřkaře“ a podobně.

Tohle všechno se nejlépe provádí po skončení vyučování, kdy se vy, učitel, posadíte do žákovské lavice v prázdné třídě a mimo jiné si sami sebe zkusíte představit v roli žáka při své vlastní hodině.

Vraťme se však k původnímu tématu. Staneme-li se pro své žáky osobností s neformální autoritou, není pro nás problém mít ve třídě také neformální kázeň. Právě kázeň musí být dobrovolná, uvědomělá, nikoli vynucená očekávanými sankcemi. Docílit takového stavu je na jedné straně velice jednoduché, na druhé však nesmírně náročné. Vše se dá shrnout do jediného, nám však důvěrně známého pojmu důslednost.

U nás ve třídě si vždy na počátku školního roku společně dohodneme pravidla hry a současně stanovíme postihy pro ty, kteří by naše pravidla nedodrželi. Podotýkám, že tato pravidla nestanovuji já, na nich se opravdu společně dohodneme. Pak ovšem musí být každé pravidlo závazné nejen pro děti, ale i pro mne, jejich učitele. A, především zpočátku, je striktně dodržujeme, až se z nich stanou pro nás více méně závazné normy. To vše samozřejmě v zájmu mém i v zájmu dětí. A ani já nesmím kupříkladu zapomenout věci na vyučování a dost dobře není možné, abych si šel vypůjčit k žákovi propisovací tužku k zapsání do třídní knihy. Stejně tak musí žák z mých úst slyšet omluvu, přijdu-li pozdě do třídy, ať už důvody byly sebezávažnější, dopustím-li se omylu a podobně. Vždyť i já chci, aby se mi opozdivší se žák omluvil a aby mi zdůvodnil zapomenutý sešit a podobně.

Děti v nás také musejí vidět skutečné profesionály, dostatečně kompetentní pracovníky školy, kteří jsou schopni rozhodnout všechny zásadní problémy, týkající se práce s třídou a výuky. A dokonce si myslím, že na nás žák musí poznat, že opravdu rádi učíme. Moje děti tvrdí, že to na mně vidět je.

Současně je nezbytným předpokladem to, že máme děti opravdu rádi, že jsme připraveni jim nejen kdykoliv s čímkoliv pomoci, ale že jsme schopni jim také naslouchat, připustit jejich názory a jsme ochotni s nimi diskutovat.

Pak bychom měli snadno docílit stavu, kdy s dětmi v našich hodinách dokážeme pracovat ve skutečně tvůrčím ovzduší bez sebemenšího kázeňského problému a kdy naše práce může být opravdu efektivní. Toho docílíme, jak už jsem ostatně podotkl, vzájemnou úctou, slušným chováním, a to nejen žáků k učiteli a učitele k žákům, ale i vzájemnou úctou a slušným chováním žáků mezi sebou.

Zdroj: Červenka, Stanislav: Jak učí Standa Červenka. Učitelský list 7/92, str. 1–2


II. část: Žáci pracují samostatně, ale nikoliv izolovaně

Jsme tedy ve třídě a všude kolem se pracuje. Ano, u nás považujeme za rozhodující to, že během vyučovací hodiny jsou žáci plně vtaženi do aktivní činnosti. Učitel takovou činnost pouze připravuje a v průběhu nenásilně řídí.

Moji žáci pracují samostatně, poznávají to, co by jim jinak bylo řečeno, snaží se formulovat závěr a hlavně – řeší problémy, při kterých musí každý uplatnit představivost a především logické myšlení. Děti se samozřejmě mohou nezřídka mýlit, což ovšem není na závadu – naopak. Naším úkolem je chyby opravovat, prosazovat své názory a mluvit o nich. A nebát se! U nás se nezkouší, nepíšeme písemky. Žáci nedostávají žádné známky, ani na vysvědčení.O to více však používám slovního, převážně pozitivního hodnocení. A přestože ani za sebelepší výkon žák známku nedostane, naše pracovní úsilí a výsledky jsou pozoruhodné.

Žáci jsou totiž ochotni se opravdu angažovat pro splnění stanovených cílů, jsou připraveni kdykoliv se angažovat pro dobrou práci ve škole. Pochopitelně naše hodiny nesmějí vypadat „klasicky“, dost dobře nemohu předstoupit před žáky a 45 minut jim něco vykládat. Děti pracují samostatně, ale nikoliv izolovaně. Naopak, těžiště naší činnosti je v organizační formě, kterou známe jako skupinové vyučování. Za tím účelem máme učebnu upravenu možná trochu nezvykle. Vpředu je učitelův stolek a demonstrační lavice. Ostatní žákovské stolky jsou sraženy vždy dva a dva k sobě a kolem děti vždy po čtyřech nebo pěti.

Každá skupina natočila své pracoviště tak, aby všichni její členové současně viděli na tabuli i na ostatní skupiny. Navíc jsme prostor třídy využili tak, aby mezi jednotlivými skupinami byl dostatek místa. Pak se mohu po třídě pohybovat nejen já, ale i každý žák jdoucí k tabuli, ke mně nebo k jiné skupině. A na rozdíl od frontálního vyučování, tak „oblíbeného“ v drtivé většině československých škol, mohou moji žáci skutečně tvůrčím způsobem spolupracovat, hádat se při řešení problémů, korigovat svůj názor podle názoru spolužáků, přispívat svým dílem k úspěšnému řešení úkolu. A cítit úspěšnost, vnímat pozitivní hodnocení nejen učitelem, ale i svými vrstevníky.

Společně si stanovíme cíl naší práce a já pro své děti obvykle připravím pracovní návody, podle nichž se pak snažíme cíle dosáhnout. A aby se nám práce ještě více dařila, zvolili jsme si po čase také tzv. skupinový výbor, tj. jednoho zástupce z každé supiny. S tímto výborem se scházíme, abychom společně hledali cesty k dalšímu zlepšení naší práce. Žáci pak mají možnost buď sami, nebo právě prostřednictvím svých volených zástupců naši výuku nejen hodnotit, ale dokonce do její organizace přímo zasahovat a naši práci tak svými náměty ovlivňovat. My se přece zásadně nebudeme vyhýbat čemukoliv, co by pro naši činnost mohlo být účelné!

Nabízí se otázka, jak vlastně naše skupiny sestavujeme. Především tak, aby byla naše práce optimálně sestavena. Nám se proto osvědčuje už několik let následující postup: Z počátku, kdy se moji žáci ještě příliš neznají, vyzvu je k tomu, aby pouze srazili nejbližší dva stolky. Teprve po čase po vzájemné dohodě provedeme určité změny podle přání dětí. V každém případě se však snažíme dodržet počet 4 až 5 žáků v jednom pracovišti a pak také to, aby v každé skupině byly rovnoměrně zastoupeny děti s rozdílnými schopnostmi. Pokud by se v jedné skupině sešli pouze žáci s vynikajícími schopnostmi, mohlo by pak být jejich tempo při řešení úkolu příliš vysoké, v opačném případě by nás skupina pomalejších žáků mohla při práci zdržovat. Ale tohle si všichni brzy uvědomují a zatím se nám vždy podařilo sestavit vyrovnané pracovní skupiny, což je pro naši práci skutečně nejvhodnější.

V předstihu odpovím hned na zásadní námitku: nebudou se žáci v takových skupinách bavit třeba o svých mimoškolních záležitostech? Možná ano, ale jen v prvních hodinách. Brzy zjišťují, že si při takové samostatné práci popovídají o problémech daleko zajímavějších. Je přece v silách učitele učinit pro své žáky svůj předmět přitažlivým a vysoce zajímavým. Nebo se snad mýlím?

Při samostatné aktivní tvořivé činnosti potřebuje žák nutně vědět, jak se mu, respektive jeho kamarádům, daří splnit to, co je před něho kladeno. Jak se nám daří splnit výchovně vzdělávací cíl.

Výchovně vzdělávací cíl, dříve braný učiteli jako nutné zlo, si já dovolím považovat za svého i žákova pomocníka. Mně slouží k přípravě hodiny, nám všem pak ve třídě i v jejím průběhu a při vyhodnocování. Cíl je tedy nám, spolupracovníkům, společný! Pro nás, učitele, je velice důležité vést žáky k tomu, aby byli schopni si své výchovně vzdělávací cíle stanovovat sami. Což při systému práce, v němž je žák ochoten se skutečně angažovat, není příliš obtížné. Navíc je v takovém případě cíl žákovi skutečně blízký, snadno se s ním ztotožňuje a jeho splnění se pro něj stává doslova prestižní záležitostí. V tvůrčí atmosféře se pak cíl stává navíc významným motivačním faktorem.

My pak musíme také zajistit, aby byli žáci doslova v každém okamžiku vyučovací hodiny informováni o momentálním stavu dosahování cíle. U nás proto využíváme tzv. schéma dosahování cíle, což je prakticky graf logické struktury učiva, který na počátku hodiny společně zaznamenáme na tabuli. Přestože název zní poněkud komplikovaně, nejedná se o nic složitého.

Příklad schématu pro téma „Sacharidy“









Takové schéma zůstává na tabuli po celou hodinu a jak žák, tak učitel a vlastně celý třídní kolektiv mají kdykoliv možnost zjišťovat pokrok ve vlastní práci. Odborník by možná vytkl určité prohřešky proti logickému či stylistickému uspořádání, na druhé straně je takový cíl žákům blízký nejen jazykem, ale především svou přehledností a jednoduchostí. Ostatně po čase, kdy jsme už na obdobně schematické zapisování zvyklí a běžně s ním pracujeme, volíme způsoby zápisů výchovně vzdělávacího cíle ještě o poznání jednodušší.

A co je pro naši práci velmi důležité: umožňuje nám takto stanovený cíl zpětnou vazbu, kterou pro naši práci opravdu potřebujeme. Zvlášť, když naše práce je skutečně samostatná, tvořivá a jen učitelem nenásilně řízená. A je nanejvýš nutné, aby při ní žáci poznali svůj omyl, bez obav přiznali skutečnost, že cíle nedosáhli, nebo jej splnili pouze částečně. Nám přece musí jít o to, aby skutečně všichni žáci pochopili celou problematiku.

Dosáhnout cíle samostatnou aktivní skupinovou prací je nejen daleko snazší, ale vědomosti, případně dovednosti i návyky takto získané, jsou trvalejší a především žáci je dokáží daleko účinněji aplikovat v praxi.

RNDr. Stanislav Červenka

Zdroj: Červenka, Stanislav: Jak učí Standa Červenka. Učitelský list 8/92, str. 1


III. část „Učení z vlastní vůle“ si můžete přečíst ZDE.

Jako bych slyšel další námitku – „Copak to jde, aby se děti chtěly samy z vlastní vůle učit?“ Odpovím otázkou – „A proč by to nemělo jít?“ Vždyť touha po poznání je naprosto normální lidskou vlastností. Úzce souvisí s běžnými, ba dokonce primárními lidskými potřebami.

IV. část „Známky nepotřebujeme“ najdete ZDE.

Zase slyším dotazy – „A to opravdu nedáváte žádné známky? Ani na vysvědčení? Co rodiče, těm to nevadí?“ Nedávno se mne jedna známá učitelka v dopise zeptala, zda by moji neznámkovaní žáci obstáli v nějakém srovnávacím testu s žáky obdobné školy, kteří jsou během roku běžně klasifikováni. Asi jsem ji příliš neuspokojil.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Karel Vašíček: Nadaný žák – recenze

sobota 13. září 2014 · 0 komentářů

Kniha je určena učitelům, pedagogickým asistentům, studentům, vedoucím zabývajícím se mimoškolní činností, rodičům, vychovatelům, kteří se mohou setkat s nadanými žáky.

Eva Machů: Nadaný žák, Paido, Brno 2010, brož., 128 str., A5

Publikace má šest kapitol, shrnutí v angličtině, seznam obrázků a tabulek, rejstřík pojmů a bohatý seznam použité literatury naší i zahraniční.

Autorka knihy v úvodu uvádí, jak po celém světě roste zájem o talentované děti, televizní pořady široce popularizují měření IQ, zařazují debaty o vhodných školách pro nadané žáky.

První kapitola „Zkoumání nadání od minulosti po dnešek“ je vhodná pro studenty učitelství. Uvádí, že lidé odpradávna registrovali rozdíly ve svých schopnostech. V historii se vrací různé směry. Důkazem je neustálý spor o vlivu dědičnosti a prostředí.

Autorka popisuje přístup ke vzniku nadání od prvobytně pospolné společnosti, přes antiku k renesanci a myšlení 17. a 18. stol. Zájem o nadání se objevuje v odkazu Komenského. Přelom 19. a 20. stol. je ovlivněn rozvojem vývojové psychologie a experimentální pedagogiky. Velký význam měli američtí psychologové, kteří ve 20. až 50. letech 20. stol. provedli řadu výzkumů talentovaných dětí a dospělých. Postupně zejména v USA vznikaly programy a školy pro talentované žáky. Impulsem bylo vypuštění sputniku v SSSR a Gagarina. Tyto události vnímali Američané jako selhání svého politického a edukačního systému.

U nás se problematika péče o talentované žáky začíná objevovat v 60. letech 20. stol. Vznikají třídy pro matematicky a jazykově nadané děti. Problematika nadání se objevuje i na knižním trhu. Na českém trhu se vedle překladů objevují i publikace slovenské.

Druhá kapitola „Vymezení podstaty nadání“ definuje nadání a talent a porovnává různé pojetí problematiky nadání.

Uvádí pojetí nadání Buschové a Reinhardtové, Alpina, Porterové atd. V české i zahraniční literatuře existují modely, zásadně ovlivňující zkoumání schopností. Např. Renzulliho model 3 kruhů zdůrazňuje úlohu motivace pro rozvoj nadání. Nadání vnímá jako součinnost 3 základních složek, nadprůměrnou schopnost, Moenksův model „vícefaktorového modelu nadání“ je inspirován Renzullim. V tomto pojetí na sebe působí faktory individuální i sociálního prostředí, rodina, škola a přátelé.

Sternbergův triarchický model nadání, vychází z nesouhlasu s objektivitou měření IQ testy. Sternberg popisuje nadání, při kterém je úspěchu dosaženo rovnováhou tří složek: analytického nadání, syntetického nadání a praktického nadání. Gagné definuje nadání jako přirozenou schopnost podávat nadprůměrné výkony v jedné nebo více oblastech. Rozlišuje čtyři základní skupiny nadání, vlohy intelektové, tvořivé, socioefektivní a senzomotorické. Model A. J. Tannenbauma zdůrazňuje realizační složku nadání a mnichovský model nadání Buschové a Reinhartové shrnuje některé základní myšlenky předchozích modelů.

Nadání se projevuje v nejrůznějších aktivitách. Mezi jednotlivými druhy nadání existují vzájemné vztahy. Úroveň a existence nadání se vymezuje 5 kritérii: excelentností, raritou, produktivitou, prokazatelostí a užitečností.

Třetí kapitola „Charakteristika nadaných dětí“ zkoumá osobnostní charakteristiky nadaných lidí. Uvádí nepodloženost hypotézy o přímé souvislosti nadání a určitých osobnostních rysů.

Vedle zjevných a pochopitelných projevů nadání, např. ve vysokém výkonu a motivaci nadaných dětí se mohou objevovat možné problémy, netrpělivost, odmítání určování práce a příkazů, neuznávání drilu a práce podle předem stanovených pravidel, narušování výuky, odmítání kritiky vlastní osoby, netolerantnost k nedokonalosti ostatních, odmítání autority atd.

Autorka knihy uvádí rizikové skupiny nadaných dětí: nadané dívky, podvýkonné nadané děti, dvakrát výjimečné nadané děti, děti s vývojovými poruchami učení, nadané děti z odlišného prostředí, extrémně nadané děti. Na konkrétních kazuistikách nadaných dětí autorka uvádí vlastní zkušenosti z práce s touto mládeží a výskyt možných problémů.

Čtvrtá kapitola „Identifikace a výběr nadaných dětí“ se zaměřuje na rozpoznání nadaných dětí, vyhledávání nadaných jedinců a proces vyhledávaní jedinců vhodných do výběrové školy či specializovaného programu. Autorka upozorňuje i na etické problémy, nepřiměřené sebevědomí, vnímání rodiči i vztahy s učiteli, nepřiměřený obdiv, neobjektivní přístup, výběr vhodných kritérií pro rozeznání talentu.

Pátá kapitola „Vzdělávání nadaných dětí“ uvádí diskuse o umístění do vhodné formy vzdělávání, změny v tvorbě kurikula pro nadané děti, problém individuálního přístupu a návrhy na modifikaci výuky nadaných dětí.

Poslední kapitola „Ukázky vyučovacích hodin“ obsahuje různé vyučovací hodiny z některých předmětů. Na neštěstí pro mě, nikoliv z matematiky.

Podrobný seznam literatury umožňuje výběr další vhodné literatury ke studiu problematiky nadaných dětí.

Kniha poskytuje základní informace o práci s nadanými žáky, jejich vzdělávání a výběr. Některé informace mohou být překvapující. Nenapadlo by mě, že nadanými žáky mohou být i děti s nízkou výkonností.


RNDr. Karel Vašíček, exučitel matematiky a deskriptivní geometrie
www.mathpublishing.eu


Knihu si můžete objednat ZDE.

Nadace The Kellner FamilyFoundation podpoří 57 studentů na nejlepších univerzitách světa

pátek 12. září 2014 · 0 komentářů

University of Oxford, University of Cambrige, YaleCollege či Massachusetts Institute of Technology (MIT) – i na takové univerzity zamíří v příštích dnech studenti, kteří získali stipendia v rámci projektu UNIVERZITY, který již šestým rokem organizuje Nadace The Kellner FamilyFoundation. Převážně na zahraničních univerzitách může v novém akademickém roce díky stipendiím Nadace studovat 57 studentů z České republiky.

Z projektu UNIVERZITY poskytuje Nadace stipendia studentům, kteří dosahují výborných akademických výsledků, avšak složité sociální zázemí jim komplikuje přístup ke kvalitnímu vzdělání. Na stipendia z tohoto projektu poskytne letos Nadace The Kellner FamilyFoundation přibližně 11 mil. Kč.

„O stipendium z projektu Univerzity žádá každoročně řádově stovka českých studentů. Každý z nich dosahuje výjimečných studijních výsledků, každý z nich má odhodlání patřit ve zvoleném oboru studia ke špičce. Výběr 16 studentů, kteří byli letos do projektu nově přijati, proto nebyl vůbec snadný,“ uvádí PhDr. Hana Halfarová, ředitelka projektů Univerzity a Open Gate v Nadaci The Kellner FamilyFoundation. Finanční příspěvek nadace ale většinou není jediným zdrojem na pokrytí nákladů spojených se studiem.

„Studenti získají nejen dobré vzdělání, ale i cennou zkušenost se životem v zahraničí. Nejčastěji míří na univerzity ve Velké Británii, USA, Německu, Nizozemí a v dalších zemích; někteří pokračují ve studiu v České republice,“ dodává Hana Halfarová. Velmi různé jsou i zvolené obory studií. Studenti volí matematiku a fyziku, chemii, ekonomii a právo, žurnalistiku, politologii, ale i umělecké obory, například grafiku či hru na hudební nástroj.

Podrobnější informace o projektu si můžete přečíst ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger