Martina Šrámková: Nechtějte pro dítě úlevy, ale dobrého kantora

středa 24. září 2014 ·

Školami obchází strašidlo s předponou dys- v názvu. Dyslektici a dysgrafici tu přitom byli vždycky, dřív však dostávali šmahem pětky. Je to dnes jiné?

Zdroj: Deník.cz 22. 9. 2010

Zpravidla na to přijdete až v průběhu první třídy, nebo ještě později. Dítě, jinak bystré a vnímavé, se ne a ne naučit číst nebo psát. Po nějakou dobu přičítáte neúspěch pouze jeho nepozornosti. Pokud mu však vše ostatní ve škole jde v mezích normy a zaostává pouze v jedné jediné dovednosti, zřejmě se jedná o některou z poruch učení.


Dyslexie a dysgrafie

Pod těmito názvy se skrývají strašáci současných rodičů – specifické poruchy učení.
Nejprve je třeba říci, že ne každý problém se čtením nebo se psaním jde na vrub těchto poruch. Třeba se dítě ve škole ještě neaklimatizovalo, možná je na něj postup učitele příliš rychlý, třeba potřebuje jen čas, aby si na pravidelnou školní práci zvyklo. Především levákům trvá získání správných psacích návyků déle než ostatním dětem.

„Rodič by se měl v první řadě zajímat o to, jestli si s dítětem dostatečně povídá, jestli mu předčítá, jestli podněcuje dítě k samostatnému čtení knížek. Až ve druhé řadě je důležité, jak to dítěti jde. Pokud mu to příliš nejde, měl by se s učitelem radit, co dělat pro to, aby mu to šlo lépe. Zejména co pro to udělá škola a co mají udělat rodiče. O diagnózy by se rodič příliš zajímat neměl, protože diagnóza ještě někoho číst a psát nenaučila,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Přesto – pokud se problémy prohlubují, neměla by rodina s návštěvou dětské poradny příliš otálet. Rodiče i kantor tak budou lépe vědět, kde dítě „tlačí bota“ a jak mu pomoci, aby se i tak mohlo vyškrábat na horu, které říkáme vzdělání.


Čtení je problém

Zřejmě nejčastější poruchou je dyslexie, tedy řečeno se slovníkem cizích slov „chorobná porucha schopnosti číst“. Bystré dítě ji může dokonce po určitý čas v první třídě úspěšně tajit. Krátké věty ze slabikáře se přece při hodině čtou opakovaně a není až takový problém si je zapamatovat. Teprve když se texty stávají delšími a složitějšími, začne si žák to, co nepochytil, domýšlet.

Pro dyslektické děti je v současnosti k dispozici už celá řada pomůcek, takzvaným čtecím okénkem počínaje a písmenky vyvedenými v plastické podobě konče. Jedním z předpokladů úspěšného překonání problému je totiž co největší názornost výuky.


Spolupráce s pedagogem

Především však takové dítě potřebuje spolupráci dobrého a poučeného pedagoga, v případě těžší formy poruchy nejlépe ve speciální třídě. Zařazení do takové třídy neznamená, že dítě bude až do konce školní docházky stigmatizováno chozením do třídy pro „hloupé děti“.

Během prvního stupně svůj problém pravděpodobně vyřeší a vrátí se do třídy „normální“. Někde se dokonce děti vyčleňují pouze na část hodin. A dyslektiků studujících vysokou školu je už dnes také dost.

Pokud však okolí před poruchou zavře oči a vnímá ji jen jako dětskou neschopnost, anebo naopak se rodiče spolehnou na papír z poradny, na jehož základě má jejich potomek pouze právo na nejrůznější úlevy (například nebýt klasifikován), prokážou mu medvědí službu. Mimochodem: Běžná podoba výuky čtení dyslektickým dětem vyhovovat nemůže.


Běžná metoda učení dělá problémy i ostatním dětem

Ona totiž příliš nevyhovuje ani těm ostatním. Jak se vlastně děti v klasické škole učí číst? Učitel zadá stránku, kterou si mají žáci v čítance najít a vyvolá dejme tomu Tomáše. Ostatní žáci mají jediný úkol: poslouchat, co právě čte a sledovat v knížce očima řádky, aby mohli okamžitě navázat, jakmile je učitel vyvolá. Co z toho plyne?

Část čtenářsky dobře vybavených dětí často očima „ujede“ a čte si dopředu – takže nemohou vědět, kde Tomáš skončil. Děti, kterým čtení příliš nejde, mu zase nestačí – výsledek je stejný.

Naštěstí si to uvědomuje už dost rozumnějších kantorů. Proto, jakmile jejich žáci zvládnou základní čtenářskou dovednost, rozeznají všechna písmenka a umějí z nich složit slova, je dál vedou ke čtení jaksi mimochodem – třeba když je nechají vyhledat v encyklopedii zajímavé informace o dinosaurech. A právě tato metoda se osvědčuje i pro dyslektiky.

Na některých školách pro ně učitelé připravují takzvané čtenářské kluby. Je jedno, zda si dítě vybere pohádky Boženy Němcové anebo akční obrázkový komiks, hlavně že o přečteném udělá zajímavý zápis do svého čtenářského deníku. A především – dokáže svůj zážitek s touto knihou zprostředkovat i ostatním dětem. Nevystavují se tak totiž stresu koktání před celou třídou, kvůli kterému si mnohé dítě cestu ke čtení přinejmenším zkomplikuje.


Diktáty napoví

Druhou nejrozšířenější poruchou je dysgrafie, tedy snížená schopnost naučit se psát. Dysgrafik má problém rozeznat tvary písmen, píše často zrcadlově, nerozlišuje tvrdé a měkké, případně krátké a dlouhé slabiky a v žádném případě nestačí tempu ostatních například při diktátu.

Právě z dysgrafiků se zřejmě v minulosti rekrutovalo velké množství propadlíků a vůbec „pomalejších“ žáků. I tady přijde vhod dobrozdání z poradny – učitel může například místo diktátů zadávat takovému žáku pouze doplňování písmenek. Další cestou k nápravě je nechávat takového žáka vypracovávat písemné úkoly na počítači. Samozřejmě i tyto děti potřebují především poučeného kantora, který je obeznámen s nejrůznějšími moderními pomůckami pro takové případy. Ale hlavně – učiteli, který má na starosti dysgrafiky zvlášť, by mělo v první řadě záležet na tom, co dítě píše, a teprve potom na tom jak.

Takže se opět nabízí stejné řešení: běžná škola, ale se speciální třídou (a speciálním pedagogem) pro děti s poruchami učení.


Úlevy nepomohou

Co však dyslektikům a dysgrafikům podle názoru Václava Mertina rozhodně nepomůže, jsou „úlevy“. „Dnes už by mělo být trestné hovořit o „úlevách“ pro tyto děti,“ zlobí se psycholog. Podle jeho slov potřebují jen upravit běžné postupy tak, aby reagovaly na jejich nedostatky.

„Když mluvím na žáka s vadou sluchu tak, aby mi viděl na pusu, není to žádná úleva. A stejně tak když přečtu dyslektikovi zadání matematického úkolu, nejde o úlevu, protože zkouším matematiku a on by se kvůli špatnému čtení vůbec nedostal k jeho řešení. Příkladů je mnoho, rozhodně však nesmí jít o úlevy. Nebo snad budeme těmto dětem ulevovat i v životě?“ uzavírá Mertin.

Někdy se totiž snaha nepřitěžovat takovému dítěti zvrhne a dítě nebo rodiče začnou diagnostikovanou poruchu používat jako štít. Pokud ale dítěti umetete cestu papírem z poradny, příliš mu nepomůžete.

Jestliže budete omlouvat i to, že si nikdy neudělá úkol, nenosí pomůcky a zásadně se na vyučování nepřipravuje, nepočítejte s tím, že by svůj handicap dokázalo někdy překonat. Tím spíš, že učitelé před razítkem psychologa většinou rezignují a po žákovi, jehož rodiče se s papírem z poradny dovedou patřičně ohánět, raději nic nechtějí.


Co můžete udělat doma

S dítětem s poruchami „dys“ je třeba pracovat i doma. Úkoly však musejí odpovídat tomu, co dítě dokáže, s pochvalou nešetřete. Na druhou stranu je nutná i důslednost – dítě musí vědět, že během následujících dvaceti minut nebo půl hodiny ho čeká soustředěná a pokud možno nepřerušovaná práce.

Další rada spočívá v hledání jiných cest – místo rukou psaného slohového úkolu je možné ho například namluvit na kazetu nebo napsat na psacím stroji či na počítači. Místo tištěných knih je možné hledat informace na multimediálních discích. A pokud se dysgrafie nevyřeší ještě na prvním stupni základní školy, měli by rodiče promluvit s vyučujícími o možnosti používat na poznámky místo sešitu diktafon.


Jak pomoci

Každý den trénovat to, co dítěti jde nejhůře.

S dyslektikem denně číst nahlas třikrát pět minut, místo čítanky je vhodné zvolit knížku podle přání dítěte, důležité je převyprávění přečteného textu.

S dysgrafikem každý den uvolňovat ruku (kreslení, malování, navlékání korálků a tak dále), cvičit správné držení tužky, psát doplňovací cvičení a nezapomínat přitom na zdůvodnění opraveného podle konkrétního pravidla.

Používat (a po škole to požadovat) speciální pomůcky, například sešity a učebnice určené přímo pro děti se specifickými poruchami, čtecí okénka a podobně.

Dohodnout se s učitelem například na možnosti ofotografovat si zápisky z hodiny od spolužáka,

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger