Hana Vaverková: DOKUMENTY 43. Klub přátel alternativního školství Olomoucko

pondělí 27. října 2014 ·

Počet členů PAU narůstal a někde se začala vytvářet i regionální sdružení. Jedno z nejaktivnějších vzniklo na Olomoucku a stalo se kolektivním členem PAU. Na jeho vznik a osudy zavzpomínala jeho duše – Hanka Vaverková. Doprovodila své vzpomínky dokonce fotografiemi. A na konci vás čeká překvapení!


Minulost

Na začátku byla pozvánka na seminář k alternativnímu školství, který na Pedagogické fakultě v Olomouci vedla Helena Grecmanová a Eva Urbanovská. To bylo na jaře roku 1992. Snad poprvé se přítomní, kteří se ještě vzájemně neznali, dozvěděli o Waldorfské škole, o systému Marie Montessori a Jenském plánu. Setkali jsme se téhož roku ještě v srpnu a následující měsíc – v září jsme založili Klub přátel alternativního školství. Mohlo nás být 30–40? Adresář nemám.

V roce 1993 jsme se sešli 5x, napřed v aule UP Olomouc, pak už většinou na základní školách. Měli jsme chuť a odvahu měnit něco ve své třídě a ve své škole. Zpočátku jen drobnosti – učení obohacené hravými prvky, netradiční hodiny češtiny, matematiky, vlastivědy a přírodovědy. Postupně jsme se odvažovali jít dál a hloub a začali jsme měnit klima a vztahy ve třídě a zavádět slovní hodnocení. To už jsme věděli o Standovi Červenkovi a o PAU, do kterého jsme se včlenili a stali se Regionálním PAU.

Koncem roku 1994 jsme poprvé vyjeli ven – za ředitelem málotřídky Petrem Novákem do Opatovic. Začali jsme se také zúčastňovat celostátních setkání PAU, spávali v tělocvičnách ve spacáku a platili si vše ze svého. Naší „šéfové" na školském úřadě se na nás koukali s nechutí a s nedůvěrou. Proč chceme něco měnit, když máme tak skvělé tradiční školství? Co nám chybí? Tu a tam si mě pozvali na kobereček na úřad, nebo přijeli za mnou do samotišské málotřídky. Bylo to docela hrdinské partyzánské období. Občas jsem měla strach a špatné spaní.

S přáteli jsme se pak vídali většinou 3–4x za rok. Střídavě jsme se setkávali na málotřídkách v Samotiškách, v Droždíně a v Černovíře. Jednou za rok jsme uspořádali výjezd na spřátelenou školu – do Chrudimi ke Zdeňkovi Brožovi, do Řeznovic k Janě Kratochvílové, do Brumovic ke Svatce Kovářové. Začali jsme si sami zvát lektory – kamaráda Karla Opravila, úžasnou manželskou dvojici Věrku a Ivana Janíkovy, výtvarnici a všeumělku Zdenku Ficnerovou Štefanidesovou. Někteří nás vzdělávali zadarmo, některým jsme vnutili pár korun, které jsme mezi sebou vybrali.

Velkým přínosem byly semináře pořádané ekologickým střediskem Sluňákov v Olomouci. Patrně tam jsme poprvé viděli a slyšeli Janu Nováčkovu a manžele Kopřivovy. Ti se mně a patrně většině z nás vryli osudově do mysli. Jejich semináře a kniha Respektovat a být respektován byly tím hlavním mezníkem v naší práci. Už to nebyly jen netradiční metody či alternativní prvky ve vyučování. Začali jsme jinak přemýšlet a jinak učit. Přestali jsme ve třídách soutěžit. A psát na nástěnku hvězdičky či puntíky za dobré nebo špatné chování. Známky jsme měnili za slova. Někdy to bolelo. Přesvědčovali jsme sami sebe a také rodiče, kolegy a šéfy, že to je ta pravá cesta.

Už nevím přesně, kdy to bylo, ale najednou shora přišlo svolení a přibyla i Obecná škola a Národní škola – ta naše. Útlá knížka se širokými mantinely a spoustou možností. Už jsme nebyli za černé ovce. Začali jsme být vzorem a z některých z nás se stali lektoři PAU. Některé naše droždínské projekty se zalíbily i na ministerstvu, jezdili k nám studenti i zahraniční návštěvy. To, co jsme vkládali, se nám vracelo – v uznání, v ocenění. Krásná doba.

Bylo to před deseti lety nebo dřív? V roce 1994 nebo tam někdy jsme se stali pokusným králíkem MŠMT a začali podle vzoru RVP tvořit náš školní vzdělávací program. Napřed jsme vůbec nechápali, co se po nás chce. Tápali jsme snad úplně ve všem. První verzi vystřídala druhá, pak třetí a ještě další. Padali jsme na hubu a přestávali věřit ve smysluplnost své snahy. Ty prachy z Výzkumného ústavu pedagogického v Praze za to určitě nestály. Tolik papírů, tolik času, tolik zbytečného úsilí.

Nová slova – kompetence, průřezová témata… k čemu? Neučili jsme o nic líp. Jen nám ubylo sil a ztratili jsme víru v ty nahoře. Bože, kolik ministrů se vystřídalo! Kolik hlášení jsme museli zasílat na všemožná místa s obavou, co jsme zase nestihli, nepochopili a pokazili. Trvalé obavy z inspekce – co nám najdou, co si pak přečtou ti nahoře a co ohrozí nejen nás, ale i tu naši malou školu.

Možná jsem byla přecitlivělá jen já. Ale když jsem na Velikonoce 2004 uspořádala výjezd do Prahy, tušila jsem, že bude poslední. Jelo nás vlakem víc než čtyřicet. Navštívili jsme tenkrát soukromou Školu hrou a FZŠ Chlupovu. Bylo to výroční 50. setkání kamarádů a přátel z Olomouce a okolí a já koncem roku předala Regionální PAU své kolegyni v Horce, která byla krátce ředitelkou a měla ještě síly.

Tvorba školních vzdělávacích programů, častá školení a nárůst administrativy však postupně udolaly i ji a její sbor. Setkali jsme se ještě několikrát, vídávali jsme se na celostátních PAU a na seminářích pořádaných v rámci DVPP. Naše úsměvy postupně hasly. Někteří z nás vyhořeli. Začali jsme mít dojem, že se vlastně za těch 20 let nic moc nezměnilo. Že naše snahy změnit školství byly marné a zůstaly bez odezvy.

Přece však – něco je jiné. Rodiče si začali školu vybírat. I když většina z nich nadále upřednostňuje tu „dobrou tradiční školu", jakou poznali oni, přece jen přibývá těch, kteří neváhají obětovat čas a benzín a do té „své“ školy dojedou. A učitelé a ředitelé škol? Kolik jich je nakloněno změnám, ve kterých jsme se zhlédli po revoluci?

A tak mám dojem, že začínáme nanovo. A že už nemůžeme doufat v ty nahoře, ale musíme se snažit ve své škole a ve své třídě. To hlavní pro každého žáka není další ministerský apoštol na školském orloji, ale jeho paní učitelka a pan učitel.


Současnost

Přes trochu pesimistický závěr vzpomínek došlo k něčemu úžasnému a nadějnému – na Olomoucku se obnovilo RETRO – PAU! Asi 40 bývalých členů se sešlo začátkem října. Hanka píše:

„Sešlo se nás asi čtyřicet, učitelé a ředitelé z Olomouce a okolí, a bylo to, jako by ta desetiletá pauza snad ani nebyla. Trochu jsme zestárli, mnohým přibyla kila a pánům ubylo vlasů a nabraly odstíny bílé a šedé. Ztratili jsme iluze a hodně sil. Zůstala chuť se setkávat a popřípadě se i vzdělávat a obohacovat… Tentokrát už jako volný spolek přátel – P-AU. Domluvila jsem první lektory a výjezd k Zdeňkovi do Chrudimi. Platit si budeme vše sami a počítáme, že se to bude odbývat v pátek odpoledne a v sobotu. A já mám pocit, že jsme na začátku jako před 20 lety.“

Na tohle setkání připravila Hanka prezentaci z fotografií ve školní kronice (proto někdy ta horší kvalita – ale atmosféra tam je vždycky!). Můžete si ji prohlédnout ZDE.

Přátelé – AU! Držíme vám palce, abyste to AU překonali!


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger