Miluše Havlínová: DOKUMENTY 15. Odlišnosti v základu. Náměty k metodologii současných vzdělávacích projektů

pondělí 27. ledna 2014 · 0 komentářů

Druhý článek NEMES o metodologii reformy vzdělávacího systému uveřejněný v roce 1991. Povšimněte si zvláště zdůraznění požadavku souběžné realizace vnější a vnitřní reformy jako jednoho funkčního celku a stanovení „pravidel hry“.

Nástin metodologie budoucí reformy vzdělávacího systému vychází z poznatků o metodologii poslední reformy z roku 1976 (tzv. Projektu dalšího rozvoje československé výchovně vzdělávací soustavy), které jsme zveřejnili v UN 4/1991 pod názvem Jak nedělat reformu. (Text si můžete přečíst ZDE)


Reforma vzdělávací politiky

Perspektivní reforma vzdělávacího systému bude reformou na podstatně odlišné společenské bázi, než byla ta, na níž vznikl systém přežívající ještě do dnešních měnících se podmínek. Jelikož jde o změnu totalitního uspořádání společnosti ve společnost parlamentní demokracie a tržního hospodářství ve sjednocující se Evropě, bude reforma muset jít ruku v ruce tomu odpovídající reflexí těchto změn v orientaci vzdělávací politiky státu. Reorientace vzdělávací politiky státu je nezbytná, aby mohlo dojít k humanizaci cílů, zásad a obsahu vzdělávání a řízení vzdělávací soustavy, jakož i k liberalizaci metodologie anticipovaných reforem.

Vzdělávací politika demokratického státu vychází od jednotlivce a jeho humanistického pojetí. Je-li cílem demokratického státu zabezpečovat jednotlivci co nejvíce svobod, pak specifickým cílem vzdělávacího systému v takovém státě je poskytnout každému jedinci náležité podmínky pro jeho osobní vývoj v kompetentního svobodného člověka. Jak vyplývá již ze samotné změny cíle vzdělávání, měla by perspektivní reforma v celém rozsahu vyvolat změny takové kvality, aby se vzdělávací systém stal místem, jež by napomáhalo ozdravění celého národa.

Druhým závažným východiskem změn vzdělávací politiky státu bude změna jejích zásad. A opět: Má-li to být vzdělávací politika demokratického státu, musí se sama demonopolizovat a respektovat pluralitu. Pluralitu nositelů vzdělávání, jakož i vzdělávacích a výchovných přístupů a metod. Zároveň s tím by měla být rozvíjena druhá stěžejní zásada: právo každého na vzdělání a na vzdělávaní podle jeho schopností, zálib a potřeb. Stát na sebe bere úkol zaručit uvedené právo jedince stanovením standardů, pod něž nesmí úroveň poskytovaných vzdělávacích služeb klesnout v žádné státní a nestátní instituci.

Další méně obecné zásady vzdělávací politiky státu buď z výše uvedených vyplývají, nebo je zatím nemůžeme ještě deklarovat, chceme-li dodržet tu metodologii reformy, o jakou usilujeme.


Soutěž více projektů

Přejeme si samozřejmě, aby ten navrhovaný projekt, který se bude nakonec realizovat, byl ten nejlepší. Ten ovšem nezískáme, když budeme mít jen jeden jediný, bez konkurence. Potřebujeme soutěž. Nejen formálně, ale pro její smysl. Práce, která předchází výslednému porovnávání, je perspektivou soutěže více projektů užitečně oplodňována.

Soutěž projektů reformy může dostat zhruba dvojí podobu. V jednom případě spolu mohou soutěžit projekty na sobě nezávislé, které budou konfrontovány až ve chvíli, kdy dojde k jejich posouzení soutěžní komisí na základě dohodnutých kritérií. Ve druhém případě jde o soutěž soustředěnou již v přípravném období, v němž dochází ke kooperaci, polemikám a oponenturám projektů, jejichž nositelé si zachovávají vlastní identitu, autonomii, nezávislost a odpovědnost, konfrontujíce se mezi sebou až k vytříbení hlavního proudu návrhu s jeho případnými alternativami. Třetí možnost je kombinací obou.

O tom, jaké náležitosti má projekt školské reformy obsahovat, aby mohl být vážně posuzován, jsme psali již dříve (Všenáprava věcí lidských začíná nápravou školy, Revue pro výchovu a vzdělání,1/1999). Z uvažovaných parametrů pro přijetí projektu do soutěže jmenujme: zveřejnění návrhu reformy za účelem vyvolání diskuse v učitelské, odborné, rodičovské a veškeré občanské veřejnosti, integrace podnětů z diskuse do návrhu, oponentní řízení na národní (republikové) úrovni, popřípadě s předběžnou zahraniční účastí.

V současné době to zatím vypadá tak, že projektem reformy školské vzdělávací politiky, školství a výchovy se jako svým dobrovolně vytyčeným posláním zabývá od února 1990 Nezávislá mezioborová skupina (NEMES). NEMES je sdružením učitelů a odborníků z různých vědních oborů v praxi a výzkumu, které usiluje jednak o vytvoření programu reformy, jednak o vyvolání reformního hnutí mezi učitelstvem. Od listopadu 1990 pracuje profesionální skupina vedená prof. J. Kotáskem, který byl pověřen vypracovat projekt reformy pro MŠMT ČR do data stanoveného vládou ČR. Obě dosud známé skupiny se připravují k předložení svých projektů v soutěži, jejíž podobu jsme nazvali soutěží kooperujících partnerů (viz výše).

Kromě uvedených dvou skupin by měli mít možnost přijít do soutěže se svými návrhy další skupiny, korporace nebo jednotlivci. Je sice možné všechny iniciativy integrovat do jedné z nich, nabízí se v tom případě skupina oficiální, avšak to by byl konec soutěže, plodné atmosféry a hlavně demokratických podmínek reformy.

Přínosem iniciativy NEMES je také to, že přispívá již svou existencí k pluralitě projektů reformy a ve své metodologii s pluralitou počítá.


Vnější a vnitřní reforma

Tyto pojmy nejsou neznámé. Nepatřily však k používaným. Pomáhají si uvědomit, že například reforma 1976 byla de facto převážně jenom vnější, vnitřní reformu potlačující. Pro budoucí demokratickou reformu vzdělávacího systému je přijetí polarity vnější a vnitřní reformy základem možnosti jejího úspěchu.

Vnější reforma se týká těch složek vzdělávací soustavy, jimž se dostane legislativního zakotvení v právních normách. Jádrem vnější reformy je uzákonění podmínek školní docházky, soustavy škol, předškolních a školních zařízení (tzv. Školské zákony), k nimž zcela nově přistupuje zákon o státní správě a samosprávě ve školství. I když neměly podobu zákona, ale normy nižšího řádu, byli jsme zvyklí, že stejnou závaznost měly učební plány, osnovy vyučovacích předmětů, organizace vyučování a řada vyučovacích metod, jakož i školní pravidla chování žáka. Čím rozsáhlejší je vnější reforma, tím více omezuje prostor pro působnost reformy vnitřní.

Vnitřní reforma se týká veškerých ostatních složek vzdělávacího systému za jeho legislativním rámcem, v nichž se může samostatně rozhodovat a být tvořivě činný učitel, jednak jako nezávislá osobnost , jednak i jako stoupenec určitých koncepcí vzdělávání. V liberálních vzdělávacích systémech může jít vnitřní reforma daleko za hranice, na které byli naši učitelé zvyklí, od organizace vyučování, režimu školní práce, odpočinku a zájmových činností, až po naplňování kurikulárně pojatých učebních osnov učivem podle vlastní volby. (Kurikulární osnovy stanoví, co má žák umět na té které etapě své školní dráhy.)

Obě stránky reformy spolu tvoří jeden funkční celek. Měly by být proto iniciovány současně a respektovány ve svých odlišnostech při rozhodovacích a legislativních procesech, aby bylo zároveň možné využívat jejich vzájemné podmíněnosti a konvergence jako mechanismu seberozvíjení vzdělávací soustavy. Proto potřebujeme reformu koncipovat s ohledem na dvojjedinost jejího mechanismu.

Při navrhování programu reformy našeho vzdělávacího systému bude mít šanci na úspěch ten projekt, jemuž se podaří najít vhodnou proporci mezi vnější a vnitřní reformou. Jde zejména o proporci z hlediska velikosti prostoru ponechaného jednou reformou druhé a dále z hledisek časového horizontu jednotlivých kroků, v nichž by měla vnější a vnitřní reforma postupovat.

Potřebný trend, který vede první kroky k liberalizaci pojetí vnější reformy, již byl nastoupen zmíněným zákonem o řízení školství. Tímto, byť zatím přechodným zákonem, je umožněno, aby iniciativa při samotném zakládání škol, předškolních a školských zařízení přicházela od jiných institucí než školských, od občanské a rodičovské veřejnosti prostřednictvím samosprávných orgánů v místech. Jelikož se současně veškeré školy a zařízení stanou postupně právními subjekty, vznikne tak zcela nový nárok na rozhodovací postupy, jak zřizovatelů, tak provozovatelů a vůbec všech účastníků vzdělávacího procesu, učitelů a ředitelů především. Za této situace ztrácí svoji opodstatněnost snaha vytvořit a uzákonit striktní makromodel školské soustavy.

Nebude-li prioritním zájmem reformy zabývat se především návrhy na makromodel soustavy škol a zařízení, bude neskonale důležité vypracovat zcela nově zatím neznámá pravidla, jimiž by se mohli řídit lidé uvnitř vzdělávacího systému, aby se jim dařilo učinit jej funkčním pro celou dráhu každého žáka, tedy po dobu deseti až čtrnácti, popřípadě více let, za něž se změní vnější prostředí vzdělávacího systému k nepoznání. Budou to muset být pravidla natolik pružná, aby umožňovala v maximální míře reagovat přiměřeně na změny ve společnosti, ekonomice, na trhu práce a v životním způsobu vnitřními změnami vzdělávacího systému. Nepůjde-li to, musí být předem otevřena sebereformování. Z toho důvodu se jeví výhodnější stanovit nezbytná pravidla v podobě nižších právních norem, než jsou zákony nebo dokonce komplexy zákonů.


Pečeť závaznosti

Na druhé straně, aby přijatá rámcová pravidla držela pohromadě vzdělávací systém a umožnila lidem v jeho rámci kompetentní výkony, musí nadále nést pečeť společné celonárodní závaznosti. Bez této pečeti by byly ohroženy potřeby jedince žáka, zvláště při očekávané větší migraci obyvatelstva na území republiky. Čeho by se tudíž měla rámcová pravidla týkat? Samozřejmě, že vytvoření jistého modelu stupňů a typů škol a zařízení, nikoli však jejich jakési zjednodušující soustavy. Úsilí by se mělo raději soustředit na jejich interakce, aby bylo žákovi možné jimi procházet vertikálním i horizontálním směrem; dále by pravidla stanovovala podmínky, za nichž může dojít ke zřizování a provozování jednotlivých typů škol a zařízení, zejména podmínky materiálně technického vybavení a podmínky spočívající v dostatečném počtu učitelů a dalších pedagogů a v jejich připravenosti a kompetentnosti. Konečně by v pravidlech neměly chybět cíle, které má každý typ a stupeň školy splňovat, aby se v každém jednotlivém případě humanistickým zásadám vzdělávací politiky dostalo jejich ověřovatelného naplňování.

PhDr. Miluše Havlínová, CSc., Nezávislá mezioborová skupina pro školskou reformu


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger