Miluše Havlínová, Jan Kovařovic: DOKUMENTY 16. Reforma školské reformy 1

pondělí 3. února 2014 · 0 komentářů

„Naše úvahy o tom, jak nedělat školskou reformu (UN číslo 4) a tudíž, jak zreformovat její metodologii pro potřeby demokratických změn ve školství a výchově (UN číslo 6), dnes pokračují,“ píší autoři v úvodu článku. Mnoho inspirace k zamyšlení nad svým postupem by v něm mohli nalézt nedávní i současní politici i úředníci odpovědní za školství. Zvláště v souvislosti se vznikající Strategií 2020.

Zdroj: Učitelské noviny č. 9/1991, str. 8


Horizonty a priority reformy

Je-li jednou dimenzí reformy polarita jejího vnějšího rámce a vnitřního obsahu, neméně důležitou je dimenze časová. Co teď hned a co později. Zřetel k různě vzdáleným horizontům časové dimenze školské reformy umožňuje, aby se ze statické hierarchické struktury anticipovaných změn vytvořil dynamický řetěz žádoucích událostí. Událostí, jež se odvíjejí od té prvořadé k dalším z větví v naznačených sledech, korigovaných při každém novém kroku informacemi o dané realitě.

Zjištění, že reformní změny nezačneme všechny najedenou, je úlevné jen mylně. Budeme-li totiž chtít začít byť jen jednou jedinou věcí z výčtu všech naléhavých, musíme správně stanovit, co tou věcí má být. Musí to být to, co bude schopno vyvolat další potřebné změny, a zároveň to, pro co jsou vytvořeny předpoklady. Abychom skutečně vystihli to, čím bychom měli začít v přítomném okamžiku, nemůžeme na věc nahlížet z perspektivy nejbližší, ale naopak té nejvzdálenější. Teprve až dohlédneme konce horizontu, tak to, k čemu nás povede cesta zpět do přítomnosti, bude tím, z čeho bychom měli odstartovat k cíli, aniž si předem nevhodně zvolenými zásahy zablokujeme další kroky reformy, které měly přijít na řadu později.

Mezi póly časové dimenze si lze vytýčit libovolný počet horizontů ležících mezi nimi. Zjednodušeně leze použít modelu nejméně se třemi časovými horizonty, za nimiž se otevřou další:

Horizont okamžitých opatření (období cca 2 let) je určen pozůstávajícími školskými a všeobecnými poměry. Zde se vytyčuje, co je nezbytné změnit a co je možné uskutečnit za dané ekonomické, legislativní, profesionální a morální úrovně situace. Zejména je nutné již pro tento nejbližší horizont formulovat výchozí názor, tj. základní principy a cíle vzdělávacího systému a definovat základní problémy diferenciovaně podle možných řešení: Jasné optimální řešení, řešení alternativní (jasná a rovněž žádoucí), řešení prozatím otevřená, u nichž je však nezbytná další přípravná práce, kterou lze alespoň zadat, nejlépe již v této první chvíli.

Horizont blízké budoucnosti (období cca 5 až 8 let) přijde na řadu až po době, kdy bude možné dokončit určité práce (studie, výzkumy, atp.) a kdy bude možné počítat s určitým zlepšením situace, které bylo připraveno předchozím obdobím.

Horizont dlouhodobé perspektivy (období 18 až 25 let) nastane, když odezní škody morální a ekonomické. V té době lze očekávat kvalitativní změny ve struktuře společnosti toho typu, který by mohl být analogický tomu, který známe dnes z vyspělých zemí Evropy, USA a Kanady.


Úspěch reformy

Každý projekt, má-li uskutečnit nějakou změnu nebo dokonce promyšlený systém změn, se zabezpečuje nejméně ve dvou směrech: materiálně a personálně. Materiální prostředky a lidé, kteří budou projekt uskutečňovat, musí být připraveni předem, v předstihu. I na to musí projekt pamatovat.

V případě projektu školské reformy, má-li například učitel realizovat právo každého žáka na vzdělávání podle jeho předpokladů a potřeb, vyžaduje to, aby se věnoval každému z nich individuálně. I když je to zatím optimální perspektiva, je skutečná, ne utopická. Při startu reformy však nebudou dostatečné prostředky ani na zvýšení počtu učeben výstavbou nebo rekonstrukcí, ani na optimální počty učitelů na uvedený záměr. Bude pokrokem, když škola dosáhne toho, aby žáci byli děleni na skupiny s odlišným vyučovacích programem. Avšak i pro tuto nejbližší perspektivu bude zapotřebí shromažďovat a především vyčleňovat prostředky z nejrůznějších zdrojů již od samého začátku.

Druhým významným předpokladem úspěchu reformy jsou pedagogové, jejich odpovídající počet (co nejméně žáků na jednoho učitele při vyučování) a kvalifikace. Současné školství nemá ani dost učitelů ani těch, kteří jsou alespoň formálně plně kvalifikovaní. I když potřebnou kvalifikaci má, vystačí si učitel se svými znalostmi a dovednostmi, které získal v socialistické škole pro realizaci záměrů určených k její transformaci ve školu demokratickou? Jestliže zůstaneme u našeho příkladu, pak shledáme, že učitel není kvalifikován v metodách pedagogicko-psychologické orientace v žákovi (poznání jeho individuálních předpokladů, sklonů, potřeb, jakož i odchylek od normy) a rovněž v organizaci a metodách skupinového (individuálního) vyučovacího programu. A to je jen jedna z věcí.

Učitel, který se rozhodne připojit se k reformním snahám, bude muset mít možnost připravit se pro potřeby reformy. Proto bude patřit k reformním snahám i vytváření a poskytování učitelům nabídky kvalifikace ve směru projektovaných požadavků na jejich pedagogickou činnost. Ve stejném smyslu i ředitelům škol a školských úřadů. Něco z toho centrálně, ale většinou silami učitelů a jejich organizací a institucí, včetně pedagogických fakult místní působnosti.

Program přípravy učitelů a řídících pracovníků pro školskou reformu bude prestižní záležitostí pedagogických škol, pedagogických fakult, odborných fakult (učitelské aprobace), dále zařízení pro další vzdělávání pedagogů a rovněž nabídky sebevzdělávacích programů, jakož i programu činnosti profesně-zájmových sdružení učitelů. Nezastupitelným prostředkem budou různá periodika, která momentálně zanikají v důsledku ztráty dosavadního vydavatele, ale bude nezbytné je v nové podobě vzkřísit a učinit je životaschopnými v podmínkách tržní ekonomiky. Tím, kdo vzkřísí nebo založí nějaký nový pedagogický časopis, může být kdokoli, kterýkoli právní subjekt. Jedním z takových časopisů, který již ve své samizdatové podobě usiloval o reformu vzdělávací politiky, školy a výchovy, v čemž pokračuje a chce tak činit i nadále, je měsíčník Nezávislá revue pro výchovu a vzdělání, tzv. V+V.


Rizika číhají

Projekt reformy vnějšího legislativního rámce vzdělávacího systému i předpokládané trendy a úrovně jeho vnitřní transformace musí vytýčit všechna představitelná rizika a jejich vzájemné interakce. Rizika se nevyplácí podceňovat. Snadno budou vyplývat z konfrontace programu změn s dosavadními materiálně-technickými podmínkami v dané škole a lokalitě, se stavem připravenosti učitelů a s předpoklady žáků. Budou vznikat zátěže ohrožující vývoj školní populace, zvláště skupin žáků nějak již předem defavorizovaných.

Ze stanovených rizik bude účelné vyvodit závěry a poskytnout nabídku postupů – optimálních i alternativních, jež budou určeny učitelům, ředitelům škol, školským úřadům, místním zastupitelům a rodičům k prevenci rizik a nápravě škod na zdravém vývoji žáků již způsobených.

Jsou bezpochyby rizika, která nelze v plném počtu předpokládat. Objeví se nečekaně a na nejméně pravděpodobném místě. Důležité je vědět i o možnosti těchto neznámých rizik. K tomu účelu bude prozíravé budovat podpůrnou a záchytnou síť vzájemně provázaných služeb pro oba účastníky vzdělávacího systému, pro žáky a učitele, kteří začnou selhávat fyzicky, psychicky, sociálně, ať již pro dlouhodobější nebo jen situační příčiny.

Novela školského zákona o základních a středních školách z roku 1990 odráží – na rozdíl od znění původního zákona – závažnost rizik, která mohou vznikat ve škole, když v § 49 stanoví odpovědnost školy a školských orgánů za „ochranu žáka před riziky poruch zdravého vývoje, pokud mohou být způsobeny nebo zvětšeny výchovnou a vzdělávací činností školy“ (odst. 2) a dále pravomoc ministerstev školství a zdravotnictví „vydávat vyhlášky o bezpečnosti a ochraně zdraví a ochraně žáka před riziky poruch zdravého vývoje, pokud…“ (odst. 4).

Podobně rizika vyplývající z profesní činnosti učitele by měla být konečně zmapována, propagovány prostředky a techniky jejich prevence, snižování a nápravy. Bez tělesně, duševně a osobnostně zdravého učitele, který zároveň vědomě o sebe v tomto smyslu pečuje i sám, se nepodaří žádná školská reforma, natož obroda národa.


Ohniska reformního hnutí

Otázka, která byla položena na začátku série našich příspěvků o školské reformě, jak bude příští reforma zaváděna, ztrácí již dnes svůj někdejší smysl. Zaveden může být fakticky jen vnější legislativní rámec vzdělávacího systému celorepublikového (celostátního) dosahu. Z tohoto hlediska jde o dva způsoby účasti učitelstva na tvorbě legislativních opatření. Za prvé prostřednictvím profesně-zájmových organizací učitelů, případně odborů, a poradních orgánů ministerstva a školských úřadů. Za druhé účastí v celonárodní diskusi o projektech školské reformy, která se bude týkat každého učitele, odborníka, rodiče, občana.

Všechno ostatní, čeho má být dosaženo, půjde těžko zavádět jinak a někým jiným než tak, že se pro určitou reformní aktivitu rozhodne učitel, pedagogický sbor, ředitel, rodiče, rada školy ve vzájemné součinnosti. Tu a onde. Ohniskovou metodou. (Zvýraznění redakce.) K rozhodnutí o účasti na reformním hnutí by zainteresované měla přivést dobrá vůle spolu s kompetentním rozborem situace a posouzení podmínek, které pro přípravu reformního programu u sebe mají. Neodpovědnost v tomto směru, stejně jako konformismus, by nebyly tím pravým předpokladem pro stoupence reformních snah.

Jestliže tedy půjde o připojení se k nějakému reformnímu hnutí, co bude jeho programem? Kdo bude program vnitřní reformy určovat? Již bylo řečeno, že program globální reformy bude výsledkem soutěže. Ten však by měl sám otevřeně vyzývat, aby na něj navázaly desítky realizačních programů. V podmínkách demokratické společnosti se i dílčí programy dávají na vědomost, potom se o nich přiměřený čas diskutuje, až se někdo třeba ujme i realizace některého z nich, podle toho, jak širokou má působnost, tak jej zkusí zavést nejlépe sám učitel pro svoje svěřené žáky. Neformálními kanály se o tom šíří dál, přidávají se stoupenci, vzniká hnutí. Často jsou autory reformních myšlenek a pedagogických inovací učitelé, kteří experimentálně svoje projekty ověřují. Jindy dají hnutí podnět filozofové nebo vědci.

Pokrokem bude, když v duchu zásad vzdělávací politiky demokratického státu budou vznikat pluralitní výchovné systémy a nabídka alternativních postupů, jakož i bohatství metodických cest, jak dosáhnout humanistických cílů vzdělávání.

Se stoupenci se budou objevovat odpůrci. Lhostejní se nedají hned do tábora nadšených. V každém případě budou vznikat nové situace s nepříliš známými nároky na rozhodování za sebe sama, na zaujmutí samostatných postupů, na obhajobu vlastních názorů, na překonávání nepřízně, na vytrvalost a neohroženost, ale také na toleranci, schopnost pochopit postoj druhého, přistoupit na kompromis a dosáhnout dohody mezi lidmi s různými stanovisky. Někde budou avantgardnější učitelé, jinde ředitel. Bude se zajímat a intervenovat veřejnost.

Výchovně vzdělávací proces nebude možné ukrývat ve zdech školy zavřené na klíč bez fungující služby a vrátnice. Veřejnost, zvláště rodičovská, má konečně právo žádat, aby její děti byly vzdělávány podle potřeb svého individuálního vývoje a na úrovni civilizované a kulturně vyspělé země. Může se stát, že škola bude muset prosazovat reformu tím, že nejdříve přesvědčí rodiče. Bude to pestré a ne snadné.

(2. část článku příště)

Digitalizovala Kateřina Brožová


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger