Jana Hrubá: DOKUMENTY 18. Nedorozumění ministra Vopěnky s učiteli

pondělí 17. února 2014 · 0 komentářů

Ve stejné době, kdy skupina NEMES pilně pracovala na své představě o transformaci vzdělávání, odehrával se ve školské komunitě dramatický střet.

Dana Moree ve své velmi zajímavé knize Učitelé na vlnách transformace charakterizuje období zlomu takto:

„V zemi, která prošla zkušeností rychlé změny totalitního režimu v režim více otevřený, se právě učitelé dostávají do velmi zvláštní situace. Esteve (2000) tuto situaci přirovnává k jevišti, kde herci hrají svůj part a uprostřed hry jim někdo změní kulisy. Diváci v sále jsou stejní, představení se hraje dál, scénář zatím nikdo nezměnil, a přece je všechno jinak. Jak si herci poradí? Začnou hledat viníka? Ukončí představení? Vyžádají si pauzu a v ní se dohodnou, jak pokračovat? Takové otázky nás mohou napadnout v souvislosti s tím, jak učitelé prožili rok 1989.“

Zdroj: Dana Moree. Učitelé na vlnách transformace. Kultura školy před rokem 1989 a po něm. Praha: Karolinum 2013. ISBN 978-80-246-2298-9. Str. 28.

„Novým ministrem školství se stal matematik a filozof Petr Vopěnka z Křesťanskodemokratické strany (KDS). Ministr Vopěnka byl po celou dobu svého mandátu učitelskou veřejností negativně přijímán kvůli vnímanému podceňování kvalit učitelů v zemi… Zásadním problémem ministra Vopěnky byla jeho neschopnost komunikovat s pedagogickou veřejností, což v období diskuse o směru a cílech vzdělávání situaci výrazně komplikovalo.“

Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012, str. 27–30. Dostupné ZDE.

Prof. RNDr. Petr Vopěnka, DrSc. byl jmenován ministrem 29. 6. 1990. Krátce poté vyjádřil v tisku svou životní filozofii a své mravní krédo:

„Zvítězili jsme v zápase s tím, co vně nás stálo proti nám. Čeká nás však neméně obtížné měření sil s tím, co stojí proti nám uvnitř každého z nás. Pouze ta předsevzetí, která vyvěrají z čistých srdcí, mohou přinášet požehnané plody. Na našich srdcích však leží stíny nejednoho provinění, neboť jsme vedli lživé a licoměrné řeči tam, kde jsme měli mlčet, a mlčeli tam, kde jsme měli křičet. Nesnažme se tato naše selhání zatlačit do nevědomí, ani přikrýt různými odvážnými činy, jež jsme snad v minulosti občas vykonali. Nejenom počtem dobrých skutků, ale především citlivostí vůči svému svědomí a velikostí lítosti nad zpronevěrami vůči jeho hlasu, měří se v Evropě od doby Ježíše Nazaretského hodnota člověka.“

Zdroj: Učitelské noviny, roč. 93, č. 27, 24. 8. 1990

Úvodní slovo nového ministra na první tiskové konferenci „začalo pro přítomné překvapivě. Pan ministr řekl, že z pokřiveného školství minulých let vzešla celá pokřivená generace. Jako doklad nutnosti změn ve školské soustavě uvedl naše dnešní špatné učitele a špatné novináře. Do bloků bylo zaznamenáno mimo jiné i to, že škola byla znevážením učitelského povolání přeměněna v minulých letech na nástroj vydírání rodičů prostřednictvím dětí, které byly trestány za „provinění předků“. A učitel se v tom stal sluhou stranických sekretariátů. Jak uvedl P. Vopěnka, pedagog by měl být nezávislým, vzdělaným a svobodným člověkem. Do velké míry bude záležet je a jen na něm, zda se jím stane…

Pan ministr upozornil, že v nejbližším období budou muset učitelé prokázat, že nejsou jen zprostředkovateli vědomostí, ale že dokáží podle svého svědomí a umu zaujmout své svěřence a předat jim mnohé, i dříve zamlčované skutečnosti. V řadě věcí si budou muset „špatní“ pedagogové zatím pomoci sami, protože za poměrně krátké období budování svobodné školy se nepodařilo zajistit nové učebnice a další pomůcky. Jak uvedl P. Vopěnka, zcela v tomto směru zklamaly vysoké školy. Samy mají velkou vinu na tom, jací jsou dnes učitelé a jak chabě jsou vybaveni pravdivými poznatky především z historie. Ale ani během prázdnin v podstatě pro učitele nic neudělaly. Místo, aby vznikaly nové texty, řekl pan ministr, diskutovalo se na vysokých školách o titulech…

A nově stanovená volnost učitelů? Projeví se například tím, že učitel už nebude kontrolním orgánům vykazovat, že v té a té hodině vyučuje přesně tu pasáž, kterou předpisují osnovy. Bude nadále vázán pouze bloky učiva, které má probrat, ale jakou hodinovou dotaci věnuje dané látce, o tom rozhodne sám podle svého zájmu, podmínek školy i úrovně a zaujetí žáků… Na dotaz Československé televize, zda to na současné učitele nebude moc volnosti najednou, odpověděl pan ministr, že odpovědnosti se musíme učit všichni, včetně televize…“

Zdroj: Z tiskovky. –fy–, Učitelské noviny, roč. 93, č. 29, 7. 9. 1990, s. 2.

Více rozvinul ministr Vopěnka své myšlenky v televizním vystoupení: 

„…Před několika dny jsme zahájili nový školní rok na základních, učňovských a středních školách. První svobodný školní rok po mnoha letech. Zásluhu na tom, že je to rok svobodný, má v nemalé míře právě naše mládež. Využijme tedy nabyté svobody tak, aby naše počínání bylo našim dětem ku prospěchu. Dejme jim dobrou a spravedlivou školu.

Abychom však takovou školu mohli vůbec začít budovat, musíme si otevřeně říci, jaká v nedávné minulosti byla. Musíme odkrýt její nejbolavější rány, abychom je měli na očích jako výstrahu do budoucna.

Zůstane nesmazatelnou hanbou minulého režimu, že se mstil na dětech za čestné jednání jejich rodičů a že jako nástroj tohoto hanebného, troufám si říci, terorismu určeného k vydírání rodičů, zneužíval školu… Když jsem to před časem veřejně řekl, dostal jsem řadu dopisů. Jejich pisatelé připomínají, že škola měla i své světlé stránky, že bylo dost učitelů statečných apod. To vše je pravda, avšak hřích nelze vyvážit dobrými skutky. Není žádná míra, která by určovala, kolik dobrých skutků smazává jednu špatnost. Hřích může být toliko odpuštěn.

Obracím se na vás, spoluobčany, kterým bylo odepřeno vzdělání proto, že se vaši rodiče zachovali čestně. Prosím vás, odpusťte škole toto její provinění. Bez vašeho odpuštění by naše práce nebyla požehnaná.

Obracím se proto ke všem učitelům a pracovníkům školství, kteří byli od roku 1948 pro své politické postoje či náboženské vyznání ze školství propuštěni a diskriminováni. Chtěl bych jménem svým a jménem celého nového vedení ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky vám všem za vaši statečnost poděkovat.

Vím, že život pro vás nebyl v minulých desetiletích vůbec lehký. Platili jste tvrdě za své mravní zásady. Platili jste nejen vy, ale spolu s vámi i vaše rodiny a vaše děti. Je morální povinností celé naší společnosti snažit se napravit alespoň minimum toho, co se v této oblasti napravit dá.

Důležité je, aby se co nejvíce těchto statečných a čestných učitelů chtělo a mohlo do školství vrátit. Vyzývám proto všechny odpovědné, aby učinili vše pro splnění tohoto úkolu. Naše školství naléhavě potřebuje co nejvíce takových lidských vlastností, jaké prokázali tito učitelé a učitelky…

Vážení občané, jsou dvě možnosti budoucí podoby našeho národa. Buď to bude jednolitá masa stejných lidí, o což usiloval předchozí režim a co se pokoušel uskutečnit uniformováním školního vzdělání. Nebo to bude svobodné společenství živoucích rozdílných lidí. Dnes už snad není třeba nikoho přesvědčovat, že jen druhá z těchto možností má naději na přežití. Naše školství tedy musí být pestré; i na různých školách téhož typu se může výuka lišit, jen to nám pomůže zvýšit úroveň našich vzájemných rozhovorů. Jen různé názory a přístupy se mohou navzájem tříbit.“

Zdroj: Obnova českých škol. Z vystoupení ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR prof. Petra Vopěnky v České televizi. Učitelské noviny, roč. 93, č. 30, 14. 9. 1990, str. 2

Na tato vystoupení ministra reagovali pedagogové celou záplavou nesouhlasných dopisů, které směřovaly na ministerstvo školství i do Učitelských novin, kde byly uveřejňovány citace z nich. Psali jednotliví učitelé, školy, skupiny škol, kluby pedagogů, odboráři, pedagogické asociace. Začalo období velkého neporozumění mezi ministrem a učiteli, provázené demonstracemi a výzvami ministrovi k odstoupení.

Například Pedagogický svaz ČR ve svém stanovisku ze dne 22. 2. 1991 napsal:

„Pedagogický svaz sdílí časté obavy řady učitelů o směr dalšího vývoje ve školství, zejména v situaci, kdy ještě přežívají staré a dosud se neuplatnily nové přístupy k výchově a vzdělávání, k organizování výchovně vzdělávacího procesu a k chápání učitelského poslání jako prostředku zachování kontinuity všelidských, mravních hodnot mezi generacemi. Na rozdíl od jiných je však Pedagogický svaz přesvědčen, že odstoupení ministra není jedinou možností, jak tyto rozpory řešit. Domnívá se totiž, že současné napětí mezi ministerstvem a školami je zaviněno velice politováníhodným nedorozuměním.

Učitelé jsou si vědomi velice neblahé role, k níž byli předchozím režimem předurčeni a kterou během uplynulých let sehráli. Mnozí z nich přesto odmítli pohodlnější cestu za větším výdělkem či snazší prací. Místo toho zůstali každodenně odolávat dvojímu až trojímu ohni – od žáků, kteří nemohli nepoznat rozpor mezi realitou a mnohými učitelovými slovy, od svých nadřízených ovládaných samými šiřiteli ideologické zvůle – a někdy i od veřejnosti, která školu mnohde velkopansky degradovala na posluhovačku. Zadostiučiněním těmto učitelům bývalo často jen vědomí, že jejich žáci jednají a žijí podle zásad, k nimž je učitelé vedli, a že tuto pochodeň opatrují a nesou dál. Pedagogický svaz je přesvědčen, že právě takovíto učitelé drželi celé školství a výchovu národa „nad vodou“ po celé uplynulé čtyřicetiletí.

Podstatu zmíněného nedorozumění vidí Pedagogický svaz v tom, že ač pan ministr na jedné straně volá po tom, aby školy začaly konečně plnit své základní poslání, to znamená vychovávat, navrátit výchově její základní etickou dimenzi, zprostředkovávat žákům všelidské – či jak pan ministr říká, křesťanské hodnoty, a to bez svazujících a tento záměr rozmělňujících direktiv, na druhé straně svými formulacemi zpochybňuje oprávněnost učitelů podílet se na tom. Tím ovšem bere školám možnost toto poslání plnit…“

Zdroj: Zpravodaj Pedagogického svazu ČR, č. 1, březen 1991

Toto stanovisko předložili členové výboru PgS 5. 3. 1991 ministru Vopěnkovi. K otázce svého případného odvolání jim řekl:

„Mně osobně by to nejvíc vyhovovalo. Protože doba, do které jdeme, je krajně nepříjemná. Ať tu bude sedět kdokoliv, bude se dostávat do konfliktních situací, kterým nebudou lidé schopni rozumět, protože nevědí, jak na tom hospodářsky jsme. Morální rozklad společnosti je rovněž otřesný… Uvažuji dokonce o tom, zda bych neměl využít této krásné možnosti, odejít a napsat paměti. Možná by to bylo pro sebeuvědomění tohoto národa cennější, než když tady budu bojovat s větrnými mlýny.“

PgS: Řada věcí, které se snažíte prosazovat, je sympatická – např. snaha o samostatnost a svobodu škol a učitelů. Zaráží ale forma některých prohlášení.

Ministr Vopěnka: „V novinách vycházejí věci, které jsem nikdy neřekl. Přečtu vám to, co vzbudilo takové pohoršení: – Zůstane nesmazatelnou hanbou minulého režimu, že se mstil dětem za čestné jednání jejich rodičů a že jako nástroj tohoto hanebného, troufám si říci, terorismu určeného k vydírání rodičů zneužíval školu. (Říkám školu a ne jednotlivé učitele!) … Já jsem také učil – totéž platí i pro mne. Mluvím tedy i za sebe. Sdělovací prostředky si však z prohlášení nejen vybíraly, ale i komolily a překrucovaly, co jsem řekl. Z nepřesností a mylných výkladů vznikají fámy.“

Zdroj: Hovoříme s ministrem školství, Zpravodaj Pedagogického svazu ČR, č. 1, březen 1991

Problém přiznat si negativní vliv období totality na školství a učitele byl v této době palčivý. Proto jsme si vybrali do 2. čísla Zpravodaje PgS z 18. 4. 1991 se svolením autora úryvky z článku Jana Horálka „Škola – základ života“ z 3. čísla Přítomnosti. Byly uveřejněny pod titulkem Jak nás vidí novinář:

„Jako všichni ostatní brodí se v marasmu i školství. A je na tom hůř, protože krom jiného svrabu na ně tlačila po všechna ta léta ideologie. Jinde se měla lež trpět, zde se měla činně zasívat do duší. Skoro jako ve sdělovacích prostředcích.

Páteří školství je kantorstvo. Kantorům také věnoval nedávný režim zvýšenou péči. Platil je pravda mizerně, jako i jiné vzdělané, avšak urážel je a ponižoval víc. Kde od jiných žádal zalhat párkrát do roka a jinak skromně mlčet, od kantorů čekal lhávat stokrát za den. Ne u všech mohl být stejně neskromný: z počtářů nebo zoologů se moc lží nevymačká… Vcelku však dalo kantorům daleko víc práce, chtěli-li žít aspoň zpovzdálí v souladu se svým svědomím. Aspoň tolik, jako ostatní „normální“ lidé.

Ale kantor není normální člověk. I když to nechce vědět, my ostatní to víme dobře. Od první třídy, od první pětky, poznámky a dvojky z chování a nanovo pak od první rodičovské schůze – víme, že kantor je pária, vyvrhel, zloduch a škůdce. A zvlášť ovšem za časů posudků, kádrových materiálů a hodnocení na celý život. Sebespravedlivější učitel za takového systému v našich očích neobstojí, protože sebespravedlivější trojka z počtů nebo dvojka z mravů může nepříznivě ovlivnit budoucnost naší ratolesti. A dali jsme mu to cítit: na tajemníka nebo policajta bývali bychom si netroufli, ani na řezníka nebo na pingla. Ale nějaká učitelská myš? Veřejný činitel to není a na váze nás taky neošidí… Kantor byl bit shora zdola.

Jsme ve psí, matérie i lidé. Už se to však nevydává za povinně ideální stav. Máme už dokonce stanovenou diagnózu, nastal čas terapie. Člověk by soudil, že začít se musí s tím nejpotřebnějším; a to je snad pro dnešek i pro budoucnost zdravotnictví a (právě) školství. Dobrá, peníze nemáme žádné, nejsou tedy ani na nemocnice a školy. To však ještě neznamená, že se na ně bude čekat a mezitím nedělat nic…

Nejsou-li hmotné prostředky, zdálo by se přirozené vsadit na lidi: podporovat v nich vše dobré, zvyšovat kantorské sebevědomí, povzbuzovat stavovskou čest…

Kdybych byl dnes kantorem, sotva bych věděl, co počít: pro dobré skutky by mi chybělo povzbuzení a supliku za odpuštění by se mi psát taky nechtělo. Co ale ti, kteří učiteli opravdu jsou? Někteří z nich nic jiného neumějí a většina by chtěla konečně učit pořádně. Nejsou přece takový šunt, jaký se z nich dělá. Když jsme předloni v listopadu koprněli obdivem k „posrpnové“ generaci, byl v tom volky nevolky kus uznání i jejím učitelům. Přece jen tolik neškodili a nekřivdili, aspoň zdaleka ne všichni a zdaleka ne ve všem…

Kantoři jsou páteří školství. Dlouho ji ohýbali, proto však ji ještě nebudeme lámat. Léčit potřebuje a napřimovat; neboť je vskutku cosi shnilého ve školství českém.“

A redakční článek Přítomnosti dodával: „Bez spontánního svépomocného hnutí vzájemně se povzbuzujících entuziastů zůstane naše školství bahniskem… Je nejvyšší čas nějak pomoci těm kurážným osamělcům z kantorského stáda.“


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger