Jana Hrubá: DOKUMENTY 20. Kdo bude spravovat školy? Boj o odvětvové řízení

pondělí 3. března 2014 · 0 komentářů

Ministr Vopěnka měl těžký úkol. Nastoupil do rozjetého vlaku, jak sám řekl. V době svého dvouletého funkčního období (29. 6. 1990–2. 7. 1992) musel řešit celou řadu legislativních opatření. Za velmi aktivní účasti pedagogické veřejnosti byla svedena bitva odborů a Pedagogické unie s MŠMT o způsob řešení převodu škol z působnosti ministerstva vnitra – o odvětvové řízení.

„Prvního června nabyl účinnosti novelizovaný zákon (č. 171/1990 Sb.) o soustavě základních a středních škol (školský zákon), za měsíc pak zákon o vysokých školách (č. 172/1990 Sb.), oba s federální platností. Novelu školského zákona bylo záhy třeba znovu novelizovat, sotvaže se zjistilo, že by bez urychlené novely došlo k rozpadu středních odborných učilišť připravujících mládež pro dělnická povolání. Právě tak volal vysokoškolský zákon po novele od chvíle, kdy byl schválen. Zejména proto, že vysoké školy vybavil samosprávou téměř autokratickou, která se mileráda obejde bez ministerstev školství.“

Zdroj: Přemysl Wiesner: Školství je rozjetý vlak. Příloha deníku Práce, č. 8, 23. 2. 1991

(O hektickém vzniku zde zmíněných zákonů za ministra Adama podává svědectví Jaroslav Kalous v DOKUMENTECH 8.)

„V době působení ministra Vopěnky došlo ke schválení zákona o státní správě a samosprávě ve školství (zákon ČNR č. 564/1990 Sb.). Tento zákon vznikl v reakci na připravovaný zákon o obcích, který vymezoval jejich pravomoci v oblasti školství. Ministr se obával, že „činnost škol, především středních a speciálních, přesahuje v řadě případů spektrum zájmu obcí,“(1) což by mohlo vést k jejich nekompetenci v jejich řízení.

Návrh zákona existoval ve dvou verzích, které se lišily mírou vlivu MŠMT na řízení školství. První návrh, vypracovaný ministerstvem, byl založen na územním principu státní správy, což by znamenalo řízení škol okresními úřady. Proti němu se však zvedla vlna nesouhlasu ze strany pedagogické veřejnosti reprezentované především Pedagogickou unií (PU) a školskými odbory. Jejich představitelé podporovali odvětvový princip, který by zajistil řízení školství odborníky. Ten byl obsažen ve druhém návrhu zákona vypracovaném školskými odbory a čtyřmi iniciativami PU. Odvětvový princip dával výrazný vliv ministerstvu prostřednictvím školských úřadů (2).

MŠMT se postupně přiklánělo k alternativnímu návrhu, avšak nepřijalo ho ve znění navrženém PU a odbory. Vypracovalo návrh vlastní, který zaváděl odvětvové řízení. Vláda jeho projednávání několikrát odložila (3). Ministr Vopěnka k tomu poznamenal, že „snahy po udržení školy pod okresními úřady byly velmi silné.“(4) Podporu odvětvovému principu řízení vyjádřila i řada pedagogů zasláním tří a půl tisíce peticí a dopisů Petičnímu výboru ČNR a více než tří tisíců dopisů zaslaných výboru garančnímu (5).

MŠMT si prostřednictvím odvětvového principu udrželo rozsáhlé pravomoci v řízení školství.

Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012. Str. 27. Dostupné ZDE.


Z rozhovoru s ministrem Vopěnkou

„Zákon (zákon ČNR č. 564/1990 Sb.) byl přijat 13. prosince 1990, za měsíc vstoupil v platnost: pedagogické veřejnosti spadl kámen ze srdce. V České národní radě zvítězila zdravá soudnost, opřená o poznatky z šesti tisíc dopisů, v nichž pedagogové podporovali odvětvové řízení škol. A tak naštěstí nemohla uspět snaha „zastánců starých pořádků“ prosadit ve školské správě jakýsi „komunální princip“, podle něhož by školy byly zřizovány a řízeny výlučně obcemi, jež by také jmenovaly a odvolávaly jejich ředitele. Nastal tedy čas pokračovat s panem ministrem v rozhovoru.

PW: Vaše obavy se naštěstí nenaplnily, zákon o státní správě a samosprávě byl přijat, nastal čas uvést jej do života. Co v této chvíli pokládáte pro svůj resort za nejdůležitější?

Ministr Vopěnka: Za nejdůležitější pokládám základní a střední školy, od nichž je potřeba začít; také jsem jim věnoval v prvním pololetí největší pozornost. Naštěstí se nám podařilo po obtížných jednáních ve vládě prosadit v ČNR zákon, který konečně umožňuje jednotné řízení školských věcí po stránce pedagogické, ekonomické i organizační, a to důsledně odvětvově prostřednictvím školských úřadů a České školní inspekce, na sobě nezávislých orgánů, které budou podléhat jenom ministrovi.

PW: Ministrovi školství, samozřejmě. Nikoli vnitra, jak tomu bylo doposud.

Ministr Vopěnka: Jistě, podařilo se nám odbourat neudržitelnou situaci, kdy školy podléhaly okresním nebo krajským národním výborům, při kterých působili a jim byli podřízeni i školní inspektoři. Takže se to všechno peklo v kuchyni jedné mafie, zastřešené ministerstvem vnitra a dozorované komunistickými sekretariáty. Ale nově vznikající školské úřady v čele s ředitelem budou jako rozpočtové organizace řízeny přímo ministerstvem školství a budou zcela nezávislé na okresních úřadech…

PW: V České republice je pětasedmdesát okresů. A právě tolik ředitelů školských úřadů budete muset v nejbližších týdnech jmenovat.Vím, že budete vycházet z výsledků konkursního řízení. Ale vím také o žalostných výsledcích řady konkursů, které dokonale zmanipulovali novopečení „demokraté“ z totalitních mafií. Úspěšně se jim daří vyšachovat z konkursní „hry“ rehabilitované oběti bolševické zvůle a prosazovat na ředitelské posty, s poukazem na jejich letité zkušenosti a „nepostradatelnost“, posluhy bývalého režimu. Co tedy, pane ministře, učiníte pro to, aby se podobné neblahé zkušenosti nemohly opakovat?

Ministr Vopěnka: Jmenování ředitelů školských úřadů je klíčová záležitost. Kandidáty bude třeba vybírat s největší možnou obezřetností nejenom s ohledem na vysokou míru odborné kvalifikace, ale zároveň se zřetelem k charakterovým a morálním vlastnostem, k jejich demokratismu. Lidé prokazatelně spjatí s totalitním režimem nemohou uspět…“

Zdroj: Přemysl Wiesner: Školství je rozjetý vlak. Příloha deníku Práce, č. 8, 23. 2. 1991


A jak to dopadlo?

Školské úřady (dále ŠÚ) jsou zřízeny v roce 1991 jako rozpočtové organizace přímo řízené ministerstvem, sídlí v okresních městech a 10 pražských obvodech. Vyhláška MŠMT č. 178/1991 Sb., o sídlech a územní působnosti školských úřadů, její další verze č. 276/1992 Sb., a zákon č. 256/1994 Sb., upravují počet ŠÚ na 85 a upřesňují jejich postavení jako správních úřadů. Jejich funkce zejména vzhledem k základnímu školství je významná a spočívá v tom, že:
– zařazují do sítě školy i školská zařízení, která jim slouží,
– zajišťují podklady pro zřizování škol, u nichž je zřizovatelem obec,
– podle pravidel rozpisu školského rozpočtu financují základní školy na svém území, rovněž provádějí kontrolu hospodaření,
– vedou personální a mzdovou agendu škol, které nemají právní subjektivitu, dalším školám poskytují v této oblasti konzultace, provádějí konkursy na místa ředitelů škol, které zřizují, spolupracují při konkursech pro školy jiných zřizovatelů, jmenují ředitele státních základních škol, vůči učitelům a ředitelům státních škol bez právní subjektivity vykonávají funkci zaměstnavatele,
– provádějí metodickou činnost vůči školám, případně jim vedou účetní agendu, jsou středním článkem a tedy mezičlánkem informačního systému mezi školami a MŠMT.

Česká školní inspekce (dále ČŠI) je zákonem č. 564/1990 Sb. ustanovena jako orgán státní správy v podobě samostatné rozpočtové organizace přímo řízené MŠMT. Její vznik 1. 9. 1991 (s novými lidmi) a další fungování jsou poznamenány neexistující koncepcí rezortu školství (a tedy i ČŠI), důsledkem je nedostačující vnější evaluace škol…

Obce se z pozice článku státní správy transformují do nejnižšího článku samosprávy (zákon č. 564/1990 Sb.). Vůči základním školám i příslušným školským zařízením mají zřizovatelské kompetence, vyjma jmenování ředitele školy, které spadá do kompetence školského úřadu (obec jen vyjadřuje svůj souhlas). Obec rozhoduje o koncepci rozvoje základního školství a finančního zabezpečení výuky, tyto záležitosti projednává s řediteli těch škol, které zřizuje. Podle velikosti obce je za tímto účelem zřizován školský odbor obecního úřadu a školská komise (komise pro vzdělávání) zastupitelstva. Složení zastupitelstva obce má pro základní školu značný význam a odvíjí se ve čtyřletých periodách od výsledku „místních“ voleb…

Zástupci většiny obcí v příslušném okrese jsou členy školské rady, která podle zákona č. 564/1990 Sb., tvoří samosprávný prvek vzhledem ke ŠÚ. Podle §17 tohoto zákona má školská rada významné pravomoci a může tak uplatňovat zájmy obcí, zákonných zástupců, pedagogických pracovníků a žáků na rozvoji výchovy a vzdělávání. Vzhledem k vysokému počtu členů (40 až 70) však je školská rada ve skutečnosti málo akceschopným orgánem…


Postupně se formují trendy

Po změně politických poměrů dochází k odmítnutí tehdy existujícího stavu školství, prvními kroky je odstranění nedostatků ve vzdělávání způsobených minulým režimem. Konkrétně to znamená personální obměnu řídících (i správních) pracovníků, přijetí legislativy, která kodifikuje principy deideologizace vzdělávání, demonopolizace státního vztahu a uplatnění lidských práv, umožňuje vznik soukromých škol, právní subjektivity škol, odvětvového řízení školství. Inspirace je hledána i v období předválečného Československa (historizující tendence), např. jsou znovu zavedena víceletá gymnázia. Některá rozhodnutí jsou časem považována za unáhlená, např. likvidace systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Není dostatečně akcentována realita západoevropského a světového vývoje vzdělávací politiky.

Vznikají a jsou publikovány dokumenty a stanoviska českých (zpočátku i slovenských) expertů zabývajících se vzdělávací politikou. Postupně se vyčleňují dva proudy (Kotásek, 2002):

1. trend liberalizace, deetatizace a demonopolizace školství, který přináší nové pojmy: vzdělávací poptávka a nabídka, vzdělávací trh, uplatňování soukromých služeb a podnikání škol, vzájemná konkurence škol, publikování žebříčků škol, ekonomická, právní a pedagogická autonomie škol, školský management a marketing atd.,

2. trend pedagogické autonomizace, který spatřuje těžiště vzdělávacích proměn ve vnitřní reformě školního života, obsahu a metodách vyučování a jehož nositeli jsou často učitelé a jejich asociace (srov. „inovativní školy“ podle Walterové, 1998) podporovaní zájmovými skupinami rodičů a veřejnosti a rovněž školsky či sociálně orientovanými nadacemi, málokdy však podporovaní ze strany školské správy.“

Zdroj: Prášilová, Michaela: Řízení základní školy v letech 1990–2007. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 123 s. a [CD-ROM]. ISBN 978-80-244-2036-3. Elektronická příloha str. 21, 23–24, publikace str. 50-51.


Odvětvové řízení se v mnoha věcech osvědčilo. Jenomže za 10 let vzalo v souvislosti s přijetím zákona č. 129/2000 Sb. o krajích za své a zřizovateli škol se staly většinou opravdu obce (nebo kraje). Se všemi klady i zápory této správy a právní subjektivity, které školy zažívají dodnes. Ministerstvo školství od té doby ztratilo na školy přímý vliv.



Další díly seriálu najdete ZDE.



_______________________

(1) Zápis 5. schůze ČNR, 9. 10. 1990.
(2) Pedagogické iniciativy. UN, roč. 93, č. 37, 2. 11. 1990, s. 1.
(3) Jsme pro odvětvové řízení. UN, roč. 93, č. 40, 16. 11. 1990, s. 1–2.
(4) Nehodím flintu do žita. MF Dnes, 21. 2. 1991, s. 2.
(5) Zákon již v ČNR. UN, roč. 93, č. 42, 30. 11. 1990, s. 1.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger