Jana Hrubá: DOKUMENTY 27. Jak si autorské týmy představovaly transformaci 2

pondělí 28. dubna 2014 · 0 komentářů

Druhá část odpovědí čtyř týmů na otázky Asociace pedagogů základního školství o transformaci školství a vzdělávání se týká státu: ústavy, pojetí a cílů vzdělávání, zákona, právních předpisů, struktury vzdělávacího systému, kontroly znalostí, péče o nadané děti a soukromých škol.

Zdroj: Jindřich Kitzberger: Odpovědi čtyř týmů na 17 otázek o transformaci školství. Příloha Učitelských novin ze dne 7. 1. 1992


15. Uveďte přesné znění návrhu textu zákona o školství, který má obsahovat ústava

IDEA:
1. Každý má právo na vzdělání. Každý občan má právo vybírat sobě a svým dětem takové vzdělávací instituce, obsah, formy a způsoby výuky, které on sám považuje za nejvhodnější.
2. Povinností státu je umožnit, aby vzdělávací instituce mohly vznikat, vyvíjet se a zanikat přirozeně a samostatně podle požadavků občanů a za rovných právních a ekonomických podmínek.
3. Těm, kdož jsou v přístupu ke vzdělání objektivně znevýhodněni, poskytuje stát zvýšenou podporu. Přístup ostatních jednotlivců ke vzdělání stát podporuje rovnocenným způsobem.
4. Každý má právo na pomoc státu při rozhodování o svém vzdělání.
5. Právo poskytovat vzdělávací služby může být omezeno pouze zákonem.
6. Stát je povinen poskytnout každému jednotlivci dostatek prostředků, aby mohl získat povinné vzdělání v rozsahu stanoveném zákonem. Kde a jak toto povinné vzdělání získá, záleží plně na vůli jednotlivce.

JČMF: Nejsme specialisty v legislativě. Víme jen, že více záleží na tom, jak se ústava dodržuje, interpretuje a uplatňuje, a jak vznešená hesla vtělí do konkrétních zákonů.

NEMES: Na vyjádření přesného znění si netroufáme. Máme však názor na to, co by článek (paragrafy) o vzdělání občana v ústavě naší republiky měl stanovit:
1. Právo každého občana na vzdělání v rozsahu jeho potencionalit.
2. Právo občana (a jeho rodiče) volit si vzdělávací cestu, která mu nejlépe vyhovuje.
3. Povinnost občana nechat se vzdělat v určeném rozsahu, který je stanoven délkou povinné školní docházky.
4. Povinnost státu poskytnout každému občanovi bezplatnou školní docházku a při dalším vzdělání gradovaný systém stipendií.
5. Povinnost státu vytvářet občanům podmínky k uskutečňování jejich individuálního opčního práva v oblasti vzdělání.

PedF UK: Politika je umění možného, a to i politika školská. Existují oprávněné obavy, že text o školství v naší ústavě nebude možné v nejbližší době ovlivnit.

Federální shromáždění totiž přijalo 9. 1. 1991 jako ústavní zákon Listinu základních práv a svobod. Práva občanů a povinnosti státu v oblasti vzdělání upravuje článek 33 takto:
1. Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.
2. Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
3. Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem: na takových školách se může vzdělávání poskytovat za úplatu.
4. Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

Znění článku 33 považujeme za velmi nevhodné, za výsledkem kompromisu různých politických sil v parlamentu a konečně za důsledek nepřipravenosti pedagogické fronty do tvorby Listiny základních práv a svobod tehdy vstoupit. (Podrobný rozbor této problematiky je obsažen v expertíze J. Kalouse.)
Listina základních práv se má jako celek stát součástí federální ústavy a je velmi nepravděpodobné, že poslanci, kteří ji schválili, by byli ochotni tuto otázku znovu otevírat.

Podle našeho názoru, by jako jedno ze základních lidských práv mělo být v ústavě zakotveno právo na svobodné vzdělání. Tím by v oblasti vzdělání byla zajištěna základní ochrana individua před státem.

Právo na svobodu vzdělání v sobě pak zahrnuje právo zřizovat školy a poskytovat výuku. Toto právo by mělo být státem garantováno tak, že jeho omezení je možné jen za přesně definovaných podmínek.

Rodina je základní výchovnou a vzdělávací jednotkou, proto by v ústavě mělo být kodifikováno i právo rodičů rozhodovat o výchově a způsobu výuky svých nezletilých dětí.

Pokud nebude možné tato práva zakotvit v ústavě, měla by se stát základními východisky nového školského zákona. Ten by měl mít již zcela jinou koncepci, než měly školské zákony z dob komunistického režimu. Na jeho přípravě by se již dne mělo začít pracovat.


14. Jaké jsou pojetí a cíle budoucího vzdělání?

IDEA: Pokusíme se dát na nekonkrétní otázku konkrétní odpověď. Podobně jako v medicíně je základním pravidlem nepoškodit pacientovo zdraví, musí být hlavní zásadou vzdělání co nejvíce respektovat jedinečnost každého žáka. Měla by proto odrážet jeho rozmanitost a pohotově reagovat na změny, které se v něm odehrávají. Jsme přesvědčeni, že vzdělání má člověku umožnit, aby své schopnosti a záměry dokázal uvádět do souladu s realitou okolního světa. Aby se jí dokázal nejen přizpůsobit, ale byl také schopen utvořit si na ní vlastní názor. A především, aby ji dokázal změnit.

Naše pojetí vzdělávání však nechceme nikomu vnucovat jako jediné správné. Víme dobře, že existují i jiná, podstatně odlišná. Přestože s nimi nesouhlasíme, přiznáváme jejich zastáncům právo na jiný názor, ale nejen to. Jsou-li to učitelé, přiznáváme jim právo vyučovat i na státní škole v souladu se svým pojetím. Jsou-li to rodiče, přiznáváme jim právo své děti do takové státní školy posílat. Stejná práva bychom měli mít i my.

JČMF: Položená otázka je velmi široká: zdůraznění dostatečné šíře i hloubky spolu s nezbytnou flexibilitou vzdělání zdaleka nevystihuje plně celý problém. Jde nám o celkové zvýšení vzdělanosti a kultivovanosti všech sociálních, národnostních aj. skupin naší populace.

NEMES: V našem projektu uvádíme, že konečným cílem vzdělávání by měla být osobnost každého jednotlivého člověka, v níž se slučuje jeho individuální svoboda s mravním řádem, který jej přesahuje. V tomto pojetí cíle vzdělání vidíme budoucí cestu, jak proti důsledkům tvrdé konkurence trhu a zdevastovaného životního prostředí postavit schopnost člověka cítit, myslet a jednat ve své vymezené individuální působnosti s vědomím globálních souvislostí. V tom případě by vzdělání mělo pomáhat každému žákovi, aby se postupem k dospělosti stal osobností:
– tj. člověkem, orientujícím se ve své psychosomatické organizaci, v oblasti sociálních vztahů, v oblasti lidské práce a výtvorů, v oblasti přírodní a ekologické, v kulturních a etických hodnotách, kompetentním (tj. schopným funkčně používat všechny dovednosti a poznatky, které si během svého vývoje – a tedy i prostřednictvím školy osvojil), aktivním, tvořivým a mravně odpovědným,
– schopným stálého seberozvíjení adaptabilním vůči změnám ve stylu života,
– vědomým si své bio-psycho-sociální podmíněnosti na jedné straně a současně duchovní transcendence na straně druhé, a to vše při plném využití vrozených potencionalit.

Těchto cílů ovšem nelze dosahovat vzděláním, které je pojato podle potřeb a možností 19. století, tj. scientistního a verbálního. Má-li se opět stát vzděláním funkčním, které každý potřebuje, musí dojít ke změně jeho pojetí, které by odpovídalo civilizačnímu rozvoji konce století a začátku 3. tisíciletí.

Měli bychom si být vědomi této skutečnosti, a usilovat o redefinici:
– skladby vzdělání: tradiční znalosti se přesouvají na třetí místo, na prvním místě se zdůrazňují postoje, hodnoty a motivace, na druhém dovednosti získávat a orientovat se v informacích a kooperovat a komunikovat s lidmi;
– druhu vzdělání: za neefektivnější se považuje co nejdéle probíhající všeobecné vzdělání na širokém základě pro všechny, zatímco odborné, a zvláště specializované vzdělání se odkládá na pozdější věk a do práce, která je vysoce proměnlivá;
– obsahu všeobecného vzdělání a jeho nástrojů: překonává se vzdělání organizované jako výklad a osvojování vědeckých disciplín, zdůrazňují se především souvislosti a systémové přístupy, interdisciplinarita a multidisciplinarita, které pomáhají žákům v chápání a řešení těch okruhů otázek, v nichž žijí a budou žít jako dospělí lidé;
– kvality interakce mezi učitelem a žákem: odklonem od převahy formálního způsobu vyučování se vytvářejí podmínky pro autentickou interakci učitele a žáka, tj. takové, které zasáhne oba partnery cele (nejenom prostřednictvím jejich rolí a povinností).

PedF UK: (viz Rozvaha o školství a vzdělanosti a jejich dalším vývoji v českých zemích – UN číslo 33, 11. 9. 1991).


5. Ze kterých hlavních zásad by měl vycházet příští školní zákon?

IDEA: Měl by především vycházet z ústavy (viz naše odpověď na otázku 15). Dnešní zákonná úprava dává ministerstvu a školským úřadům, jako výkonným orgánům, nepřiměřeně velkou moc. Nedemokratickými metodami, které se ovšem demokraticky tváří, se pak rozhoduje o všech podstatných otázkách, které určují podobu našich škol. Hlavní obecná zásada se proto týká pojetí zákona a jeho aplikace. Ti, kdož vzdělání nabývají nebo poskytují, budou smět dělat všechno, co jim zákon nezakáže. Orgány státní správy je naopak budou smět omezovat jen v případech, kdy je k tomu zákon zmocní, a způsobem, který zákon určí. Dále by zákon neměl činit velké rozdíly mezi různými cestami ke vzdělání. Proto by se také neměl nazývat školským zákonem, ale zákonem o vzdělávání.

JČMF: Zákon by měl vycházet z mezinárodně uznávaných dokumentů jako je Charta učitelů. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Všeobecná deklarace lidských práv apod.

Příští zákon by měl směřovat ke zvýšení samostatnosti škol i jednotlivých učitelů, měl by uzákonit vzdělání jako jednu z priorit společnosti, vytvořit legislativní zázemí pro příliv dalších finančních prostředků do sféry školství, pro vznik a chod nestátních škol včetně mechanismu získávání a odebírání práva veřejnosti a pro vytvoření nezávislých systémů kontroly procesu vzdělání na všech školách, státních i nestátních. Měl by pamatovat na vznik nadací a stipendií pro vzdělávání nadaných žáků a nutnost kompatibility u nás získaného vzdělání se vzděláním ve vyspělých evropských zemích. Propagované financování škol přes žáka není vhodnou aplikací tržních mechanismů ve školství, jeho negativní stránky podstatně převyšují eventuální pozitivní dopad.

NEMES: Ustanovení zákona tohoto druhu musí především vycházet z nové ústavy našeho státu a z Úmluvy o právech dítěte, jejichž naplnění v oblastech vzdělávání a školství musí sledovat. Nová ústava by sama měla vycházet ze zásad, které jsou pro vzdělávací politiku právního státu prioritní. Za takové považujeme celkem tři zásady a pojednáme o nich v odpovědi na 16. otázku.

Za další důležité zásady, na nichž by měl být postaven budoucí zákon o vzdělávání a školství považujeme tyto:
– pluralita nositelů vzdělávacích institucí
– diverzifikace škol a vzdělávací služby poskytujících institucí podle vzdělávacích cílů a programů
– individualizace v doručování vzdělávacích obsahů žákovi
– integrace jednotlivců se speciálními potřebami (v obou extrémech postižení a nadaní) do hlavního proudu vzdělávání
– odstranění věkových bariér pro průchod vzdělávací soustavou podle potřeb jednotlivce
– prodloužení povinné školní docházky a její pokrytí co nejširším vzdělávacím základem pro všechny
– celoživotní vzdělávání
– vytvoření podpůrného subsystému na ochranu rizikových prvků vzdělávacího systému před selháním.

PedF UK: Úloha státu záleží jednak ve stanovení standardů jednotlivých stupňů, druhů a typů škol a vytvoření podmínek, aby jich učitelé a žáci mohli dosáhnout, jednak v legislativě. Ta by měla dát učiteli maximální volnost a odpovědnost k tomu, aby mohl se žáky dosáhnout stanovených i dalších cílů.


6. Které otázky by měly být řešeny právními předpisy a kde by měla začínat pravomoc školy?

IDEA: Pravomoc škol by měla začínat tam, kde bude končit zákon (k první části otázky viz naše odpověď na otázku 16).

JČMF: Školský zákon by měl například stanovit:
Povinnou školní docházku v délce devíti let, její bezplatnost na státních školách a dostupnost státní školy ve všech regionech.
Stanovení pravomocí MŠ, regionálních orgánů v oblasti školství, ředitelů škol a orgánů inspekce.
Přijímání žáků do výběrových typů škol se bude dít jen na základě objektivně zjištěných dovedností a znalostí žáků.
Strukturu jednotlivých typů a stupňů státních škol a škol s právem veřejnosti.
Nutnost dosahování jistých celostátně stanovených minimálních standardů na jednotlivých školách a jejich stupních.
Pravidla pro získávání aprobací a pravidla pro profesní růst učitelů jednotlivých typů škol.
Možnost a způsob udělení výjimek při realizaci experimentální výuky.

Doplňující vyhlášky a výnosy by měly stanovovat například:
Učební plány a rámcové osnovy, doporučené učebnice.
Maximální a minimální počty hodin povinné výuky (v souladu s hygienickými normami).
Vymezení standardu úrovně vzdělání, zejména maturit včetně pravidel pro sestavování nezávislých komisí a celostátních písemných zkoušek.
Klasifikační řád státních škol.
Platové podmínky učitelů státních škol, podmínky definitivy.

Legislativně by nemělo být například:
Volba konkrétních učebnic.
Organizace škol v přírodě.
Časové plány výuky a rozpisy hodin.
Způsob hospodaření rodičovských organizací.

NEMES: Právní normy nejsou určeny ani centru ani místním úřadům k výkonu moci nad lidmi zúčastněnými ve vzdělávacím systému. Občanovi mají umožňovat čerpat jeho práva v oblasti vzdělání, jakož i provozovat vzdělávací služby pro druhé. Státu mají ukládat povinnosti v péči o vzdělávací služby pro občany. Při každém dalším vytváření právních norem by se vždy mělo znovu vycházet z přijatých zásad aktuální vzdělávací politiky právního státu. Závaznost právních ustanovení by měla vyplývat z ústavy a ze zákonů.

Zákony by měly upravovat především pojetí vzdělání jako služby, kterou stát zajišťuje pro svoje občany, stanoví podmínky, za nichž ji poskytne, způsob účasti jednotlivých subjektů státu, jedince, vzdělávacích, popřípadě dalších institucí a jejich vzájemné vztahy. Neměly by stanovovat ani strukturu ani délku jednotlivých stupňů a typů škol, s výjimkou rozsahu povinného vzdělání. Jeví se účelné v zákoně stanovit jenom funkci jednotlivých stupňů vzdělání, neboť ta je určující pro možnost svobodného zakládání a provozování vzdělávacích institucí (různých škol) a tomu odpovídajícími vzdělávacími cíli a programy.

Vyhláška a směrnice by se měly omezit jen na otázky administrativní, procedurální a operativní. Jejich dosah by byl časově omezen. Zvlášť je stále nutné všímat si, zda tzv. prováděcí předpisy ministerstva neomezují účinnost jinak dobře vytvořeného zákona.

Ped F UK: Právní předpisy by měly vyjadřovat zájem státu a měly by se týkat vymezení pravomocí školských úřadů, školského dozoru a správy, státních standardů, obecnou koncepcí a strukturou školské soustavy, finanční a hospodářskou politikou státu ve školství atd.
Pravomoc školy je dána možností (a povinností) vytvářet vnitřní normy řízení a organizace školy, její filozofie, hospodaření nad rámec státní politiky, vnitřní organizace výuky, norem součinnosti s místním zastupitelstvem, samosprávou a rodiči apod.


16. Jaké otázky ve školství a vzdělávání mají upravovat zákony a jaké nemají být legislativně upraveny vůbec?

IDEA: Zákony mají přesně a jednoznačně definovat vzájemný vztah jednotlivce, vzdělávací instituce a státu.

Vztah jednotlivce a státu se týká především rozsahu a obsahu povinného vzdělání, výše státního příspěvku na vzdělání, na který má jednotlivec nárok, povinnosti státu zajistit, aby jednotlivec mohl povinné vzdělání získat, povinnosti státu poskytnout mu pro rozhodování a jeho vzdělání potřebné informace, a konečně podmínek, které musí občan splnit, chce-li poskytovat vzdělávací služby.

Vztah vzdělávací instituce a státu se týká podmínek, za nichž vzdělávací instituce mohou vznikat, působit a zanikat. Dále za jakých podmínek bude možno hradit jejich náklady nebo jejich části ze státních prostředků (zákon například může vzdělávacím institucím uložit povinnost poskytovat orgánům státní správy informace o svých vzdělávacích programech). Dále musí zákon vymezit strukturu státní správy a samosprávy ve školství a její působnost.

Pokud jde o vztah jednotlivce a vzdělávací instituce, může zákon stanovit náležitosti dohody či smlouvy upravující jejich vzájemný vztah.

Vyhlášky, pokud vůbec mají být, mohou upravovat vztah ministerstva a orgánů státní správy ve školství, jejich vnitřní strukturu, procedurální otázky apod.

Bez legislativní úpravy musí zůstat struktura školské soustavy, obsah výuky nad rozsah povinného vzdělání a formy a metody vzdělávání. Pokud se někdo obává například toho, že některé školy budou propagovat rasismus nebo fašismus, nechť si uvědomí, že to odporuje jiným existujícím zákonům, nevztahujícím se pouze ke školství.

JČMF: Viz odpověď na otázku č. 6, která byla příbuzná.

NEMES: Co ve školství mají upravovat zákony a co vyhlášky, jsme částečně již odpověděli v 6. otázce. Důležité však bude, aby odborníci v legislativě pomohli objasnit, které vztahy v právním státě obecně upravuje zákon a které právní normy nižšího řádu. V zásadě jde o vztahy mezi občanem, vzdělávací institucí a státem, tudíž nejméně o tři druhy vztahů. Potom bude snazší analyzovat, které konkrétní oblasti vzdělávacího systému mají být předmětem kterého druhu právní normy. Domníváme se, že v tomto směru nejdále došel projekt skupiny IDEA.

Co by nemělo být legislativně upraveno vůbec? Počínaje vlastním projektem učitele a školy k realizaci rámcových osnov (kurikula), by všechno, co se týká vzdělávací činnosti školy, mělo být v kompetenci zúčastněných. To ovšem neznamená, že pro ně nebudou existovat pravidla hry. Naopak bude na každé vzdělávací instituci, aby taková pravidla vytvářela a dbala na ně.

PedF UK: Vyváženost mezi mocí zákonodárnou a výkonnou považujeme za otevřenou otázku. Na jedné straně bychom si přáli samostatně se vyvíjející, svobodnou, adaptabilní vzdělávací soustavu, pro niž se svázanost množstvím právních předpisů nezdá být tou nejvhodnější pomocí. Na druhé straně, budou-li všechna důležitá pravidla obsažena v zákonech, bude tak omezena subjektivní svévole anonymních byrokratů. V současné etapě našeho historického vývoje, po půlstoletí života v nedemokratických podmínkách a ztrátě právního vědomí považujeme za potřebnější posilovat moc zákonodárnou a usilovat o to, aby většina zásadních školských rozhodnutí byla předkládána formou zákonů.


13. Podle kterých zásad by měla být utvářena struktura vzdělávacího systému?

IDEA: Pokud bude struktura vzdělávacího systému utvářena uměle, bude trpět stejnými základními nedostatky jako ta dnešní. Tedy především tím, že se nedokáže přizpůsobovat změnám, k nimž v naší společnosti dochází a bude docházet v ještě větší míře než dosud (změny na trhu práce, rostoucí zájem o nestátní školy, neustálé změny cenových proporcí, naléhavá potřeba stimulace hospodárného chování všech subjektů privatizace apod.). Vzdělávací systém na ně může reagovat jedině tehdy, když přirozená přizpůsobivost škol nebude administrativně omezována. Struktura vzdělávacího systému smí být omezena jedině zákonem, který musí zaručovat jak svobodnou volbu vzdělávací cesty, tak svobodu nabídky vzdělávacích služeb. Tedy pluralitu ve vzdělání, a to i uvnitř státního sektoru.

JČMF: Nový systém musí mít schopnost se postupně rozvíjet, Musí být průhledný a jednoduchý. Musí poskytovat učitelům potřebnou volnost a žákům zaručovat kvalitu poskytovaného vzdělání. Musí žáky učit myslet, nebiflovat. Státní základní školy musí být všem dětem jednoduše dostupné. Povinná školní docházka je devítiletá. Vzdělání je diferencované (různé školy, různé třídy, diferencovaný přístup učitele k žákům). Kontroly znalostí žáků slouží nejen k hodnocení žáků, ale zejména učitelů a škol. Provádějí se na úrovni ukončené 5. a 9. třídy a posléze maturitou. Učitelé musí mít potřebné vzdělání a rozhled umožňující vést žáky správným směrem při volbě dalších vzdělávacích cest. Patřičná úroveň vzdělání jim umožní demokratičtější přístup k žákům. Vzdělávací cesty musí být různorodé, avšak vzájemně prostupné. Musí být stanovena převládající struktura, která nevylučuje existenci jiných přístupů v rámci soukromých nebo experimentálních škol. Podstatné jsou pouze výstupy, tj. žáci musí získat dovednosti, znalosti a občanské kvality, umožňující jim společenskou integraci. Projekt nestátní školy schvaluje nezávislá rada při MŠMT na základě dobrozdání regionálních orgánů. Ta navrhne i výši přiznané státní dotace. Za kvalitu poskytovaného vzdělání na škole je zodpovědný přímo učitel. Zjištěné nedostatky mohou být důvodem k odebrání všech dotací.

NEMES: Zde je důležité, v jakém časovém horizontu budeme na tuto otázku odpovídat. Již v nejbližším období doporučujeme stanovit strukturu vzdělávací soustavy legislativní úpravou jenom rámcově (délka povinné školní docházky, předškolní výchova, povinné všeobecné vzdělání, středoškolské vzdělání všeobecné, odborné a specializované apod.) a neusilovat se o legislativní reformu struktury. Naopak nechat vedle sebe existovat stávající strukturu a postupně vznikající nové prvky a instituce. Strukturální změny tudíž umožnit, ale nedělat z nich hned normu. V tomto období doporučujeme uvolnit strukturu, otevřít prostor školám, učitelům a dalším osobám zainteresovaným na školství pro vlastní strategie, experimentace a tvořivost. Nechat měnící se strukturu relativně spontánnímu vývoji.

Ve vzdálenější perspektivě, až se ukáže, co všechno tady vzniklo a co z toho se prosadilo, strukturu určitým způsobem stabilizovat, avšak řídit se přitom zásadami, které podstatně naruší sakrifikaci školské struktury. Za prvořadou zásadu považujeme oddělení struktury institucionální základny vzdělávání od obsahové a programové (vzdělanostní). Podstatou našeho návrhu v tomto směru je, aby jednotlivé instituce (stávající i budoucí) mohly podle svých podmínek materiálních a personálních a na základě poptávky ze strany žáků, rodičů a veřejnosti (v lokalitě), projektovat a nabízet nejrůznější vzdělávací programy, a to bez ohledu na název a tradiční pojetí takové instituce.

Výše uvedená zásada povede k nové kvalitě struktury, která bude charakterizována vlastnostmi, jako je: pružnost (kdykoliv je možno do ní zasáhnout bez otřesů), otevřenost a přístupnost inovacím, prostupnost struktury pro žáka (kdykoliv může změnit rozhodnutí o další vzdělávací cestě). Tyto nové vlastnosti struktury zabezpečí její samoregulaci.

PedF UK: Vzdělávací systém v demokratické společnosti má být institucionální základnou pro naplnění jednoho ze základních lidských práv – práva na vzdělání. Proto struktura vzdělávací soustavy má být utvářena tak, aby každý jedinec v kterémkoli věku, bez jakéhokoli omezení daného pohlavím, národností, rasou, náboženstvím, sociální vrstvou nebo místem bydliště měl reálnou šanci dosáhnout nejvyšší možné vzdělání ve škole, event. v jiných vzdělávacích zařízeních či mimo ně jinými cestami, samozřejmě, pokud on sám je považuje za žádoucí a má k tomu minimálně nutné předpoklady. Jde tedy o vytvoření podmínek k naplnění práva každého dítěte, mladistvého či dospělého na plný rozvoj svých individuálních schopností, aniž je jako intelektuálně talentovaný brzděn ve svém rozvoji či jako prakticky motivovaný s nižšími studijními předpoklady odrazován od učení nepřiměřenými nároky nebo jako fyzicky či mentálně handicapovaný segregován od hlavního proudu školního vzdělávání. Soustava škol a vzdělávacích zařízení by proto měla být průchodná, bez slepých uliček a umožňovat tvorbu různých cest k dosažení potřebného vzdělání, tedy i cest alternativních a náhradních. Žák si svou cestu školským systémem v rámci stanovených pravidel vybírá, není mu přidělována podle předem daných směrnic.

Úsilí o vyšší kvalitu a funkčnost vzdělání týkající se všech skupin populace dětí a mládeže vyžaduje, aby došlo k výraznějšímu rozlišení druhů škol, jejich decentralizace a specifickému profilování na základě místních podmínek, přání rodičů a studentů, představ učitelských sborů i potřeb zaměstnavatelské sféry. Významným nástrojem obohacení institucionální struktury v tomto smyslu je rozvoj školství soukromého, církevního a nadačního, které však přirozeně respektuje sledovaný institucionální rámec.

Poněvadž vzdělávací systém zděděný od minulého režimu svou strukturou a zejména kapacitami omezuje dosažení úplného středního vzdělání všeobecně vzdělávacího zaměření, a tím zároveň zužuje základu pro vysokoškolské vzdělání, je nutné jej postupně přetvořit tak, aby počet osob s úplným středním a vysokoškolským vzděláním dosáhl proporcí odpovídajících zemím Evropských společenství. Z toho pro střední školství vyplývá zejména potřeba zvýšení počtu gymnázií a jejich otevření většímu počtu žáků. V oblasti školství postsekundárního lze předpokládat rozvoj pomaturitního studia a vznik alternativních vysokých škol specificky profesního charakteru s kratším vzdělávacím cyklem. Nastoupením tohoto trendu se zároveň dosáhne kompatibility s ostatními evropskými zeměmi.


11. Jak bude kontrolována kvalita znalostí žáků na různých typech škol? Jak bude zajištěna jejich srovnatelnost?

IDEA: Množství znalostí bývá někdy ztotožňováno s kvalitou vzdělání, což vede k přeceňování významu nástrojů, jejichž uplatňování přivedlo naše školství k dokonalé uniformitě (viz naše odpovědi na otázky 1, 2 a 3). Pluralitě vzdělávacích potřeb odpovídá pluralita kritérií, jimiž budou nejrůznější instituce, státní i nezávislé, hodnotit vzdělávací programy škol a úspěšnost jejich realizace. Významnou úlohou státu je podpora jejich vzniku a činnosti. Na informovanost rodičů, učitelů, škol i zaměstnavatelů klade náš projekt velký důraz. Musí však být všestranná a na její zajištění se musí podílet stát. Kontrola kvality znalostí byla jedinou skutečně pedagogicky orientovanou a vykonávanou funkcí státní inspekce a podle našeho názoru nelze říct, že by se na znalostech žáků projevila žádoucím způsobem.

JČMF: Na jednotlivých stupních škol by měly být stanoveny výstupní standardy popisující konkrétně minimální objemy dovedností a znalostí žáků. Takový standard by měl být jediný pro první stupeň základní školy. Dva nebo tři standardy by měly být stanoveny pro druhý stupeň (pro nižší gymnázia a studijní třídy ZŠ; pro praktické třídy ZŠ). Na prvním a druhém stupni by měly být standardy proměňovány systémem celorepublikových písemných testů, které by však neměly charakter závěrečných zkoušek. Na třetím stupni by měly být stanoveny standardy pro maturitní předměty, které by byly prověřovány písemnými maturitními testy a ústními maturitními zkouškami před nezávislými komisemi. Bylo by žádoucí výhledově uvažovat i o zavedení celorepublikových písemných testů prověřujících periodicky dovednosti a znalosti studentů v předmětech, ze kterých nematurují. Vyhodnocení těchto testů a prověřování standardů bude účinným nástrojem pro srovnávání kvality jednotlivých škol; této kontrole by měly podléhat všechny školy státní i školy nestátní s právem veřejnosti. V případě nedodržování standardů by mělo být nestátní škole odebráno právo veřejnosti, na státní škole bude volán k odpovědnosti ředitel a příslušní učitelé. K dodržování standardů a srovnatelnosti výuky na jednotlivých školách by měla podstatně přispět i školní inspekce.

NEMES: Bylo by poměrně obtížné dělat to hůře, než dosud, kdy se zjišťoval spíše rozsah neznalostí než kvalita znalostí, o objektivitě ani nemluvě. Hodnocení by mělo plnit funkci objektivního zjišťování, nakolik žák vyhověl určeným rámcovým standardům (pomocí testů), dále informační funkcí pro (žáka a rodiče), a mělo by být nástrojem pozitivní motivace žáka, pomáhat mu ke zdravému sebevědomí, k osobnímu rozvoji a ve volbě vzdělávací cesty.

Jinou otázkou je, mají-li to být právě znalosti žáků, podle kterých má být kontrolována kvalita jejich vzdělání a tím i práce učitele a školy. Z našeho projektu vyplývá, že kvalitu vzdělání nelze vyjádřit pouze množstvím znalostí žáka. Bylo by tedy problematické považovat nadále kvalitu znalostí za základní kriterium hodnocení, srovnávání a kontrolování jednotlivých škol. Znalosti jako cíl vzdělání v tradici 19. století musíme považovat za nefunkční pro člověka 21. století. NEMES zastává názor, že kvalitní vzdělání je funkční vzdělání, a to je pro současného člověka takové, které mu pomůže vytvořit si postoje, hodnoty a motivace (ve vztahu ke vzdělání, kultuře, škole, obci, lidem, lidským výtvorům, přírodě, vlasti, k sobě atp.) a dovednosti (číst, psát, počítat, pracovat s informacemi, vyhledávat je, zpracovávat, používat v praxi, spolupracovat, komunikovat, tvořivě řešit problémy, klást otázky, diskutovat, argumentovat atp.) Znalosti klademe v hierarchii cílů vzdělání až na třetí místo.

Nová kritéria kvality vzdělání si ovšem nárokují stanovit nové metody a postupy jejich posuzování. To je úkol pro praxi školy, pro expertízy a výzkum.

PedF UK: Realizací liberálnějšího pojetí kurikulární politiky vznikne potřeba stanovení objektivních kritérií – hodnocení a kontrola výsledků. Ta by měla být zajištěna vytvořením systému vzdělávacích (národních) standardů, vymezujících minimální požadavky na úroveň vzdělání v obdobích uzavírajících určitý stupeň vzdělání a otevírající možnosti dalšího vzdělání na vyšším stupni.

V optimální variantě, odpovídající otevřenému systému vzdělání, by se měly tyto standardy vztahovat ke klíčovým obdobím vzdělanostní dráhy a korespondovat s klíčovými věkovými obdobími. Vhodnější než stanovení minimálních standardů by bylo stanovení určitého rozpětí (pásma) hodnocení dosažených výsledků, poskytujících zpětnou vazbu pro školy, pro žáky a jejich rodiče. Mohly by pak plnit funkci diagnostickou vzhledem k volbě další vzdělávací dráhy.

Mají-li plnit vzdělávací standardy výše uvedené funkce, nemohou se týkat pouze hodnocení znalostí. Ty nejsou jediným ani univerzálním cílem vzdělávání. Předmětem zjišťování by měla být celková úroveň rozvoje žáků, jejich metakognitivní kompetence, efektivní, hodnotové a motivační struktury stejně tak jako kognitivní. Ty musí dosahovat určité úrovně, za níž nese zodpovědnost každá konkrétní škola i učící se samotní.

Vybudování systému vzdělávacích standardů vyžaduje současně vytvoření nástrojů jejich objektivního měření. Na této tvorbě se musí podílet nejen oboroví specialisté, ale i pedagogové a psychologové, učitelé ze škol různých stupňů (zvl. při stanovování požadavků z hlediska potřeb vyšších stupňů vzdělání) i představitelé praktické uživatelské sféry (výrobní a podnikatelské).


7. Jakými právními a ekonomickými nástroji bude stát podporovat vzdělávání podprůměrně či nadprůměrně nadaných dětí? Jak v současné době řešit rozpor mezi hromadným charakterem výuky a individuálními schopnostmi žáků?

IDEA: Domníváme se, že příčiny rozdílné úspěšnosti, s níž žáci procházejí dnešní školou, jsou z velké části na straně jednotné školy. V našem pojetí povedou vztahy mezi školou a rodiči k tomu, že centrem pozornosti učitele nebudou osnovy, ale každý jednotlivý žák. K lepšímu uspokojení potřeb „nestandardních dětí” přispěje i rozmanitější nabídka vzdělávacích příležitostí, která se vytvoří přirozeně.

Rozpor mezi hromadným charakterem výuky a individuálními schopnostmi žáků v podmínkách jednotné školy zásadním způsobem řešit nelze.

JČMF: Na prvním stupni předpokládáme relativně nediferenciovanou výuku (náhodné rozdělení žáků do tříd), avšak individuální přístup učitele k žákům. Žádoucí je snížení počtu žáků ve třídách prvního ročníku a kvalitní předškolní výchova. Nástup do školy lze v případě potřeby odložit o jeden rok. Mentálně zaostalí žáci opakují ročník, eventuálně jsou přeřazováni do zvláštních škol. Po ukončení prvního stupně dochází k diferenciaci: odchody na úplná gymnázia, umělecké školy… na druhém stupni dochází postupně k rozdělování na studijní a praktické třídy, dle zaměření žáka (dle vloh, prospěchu, píle apod., po dohodě rodičů a školy). V prvních ročnících druhého stupně se počítá s maximální prostupností mezi studijními a praktickými třídami a studijními a gymnaziálními třídami: právě zde doporučujeme ve všech třídách individuální přístup k žákům, který tomu může výrazně napomoci. Individuální schopnosti žáků ve všech typech tříd budou rozvíjeny v rámci výběrových a nepovinných předmětů. Časem budou vytvářeny podmínky pro podporu nadaných dětí ze sociálně slabých rodin pomocí stipendií (podmíněnost studijními výsledky). Přijetí na úplná a vyšší gymnázia, další střední školy probíhá na základě přijímacího řízení. Podobně dochází k přechodu na VŠ.

Kontrola výsledků vzdělávání se předpokládá po pátém a devátém ročníku a při celostátně organizovaných maturitních zkouškách (srovnatelnost škol).

NEMES: Zastáváme ze zásady integrace co nejširšího počtu dětí do hlavního proudu všeobecného vzdělání, mezi nimi i dětí podprůměrně i nadprůměrně nadaných. V období povinné školní docházky by údajná míra nadání neměla být ani překážkou ani záminkou jedny od druhých oddělovat (s výjimkou dětí se speciálními potřebami závažného rázu, jejichž adekvátní přístup ke vzdělání se nedá touto cestou zajistit). Ve vývoji jednotlivce jde o období tak prudkých a zároveň nerovnoměrných změn právě v oblasti nadání, že ten, kdo se jevil jako nenadaný, může nečekaně zazářit. Jedna z funkcí humanisticky pojatého školství je dát každému šanci a nedeterminovat jeho vývoj předčasným zařazením do kteréhokoliv definitivního proudu. Víme dobře, jak nálepka jednou přilepená pevně drží. Nálepkování je ve skutečnosti segregováním nepohodlných jednotlivců a ze společenského hlediska vede k hazardování se zdroji lidského potenciálu. V přesně stejné důsledky vyústila praxe socialistické školy.

Řešení tohoto problému, závažného jak pro životní dráhu jednotlivce, tak pro rozvoj společnosti, spatřujeme v praxi těch škol, které mají děti pod jednou střechou, organizují je do heterogenních kmenových tříd (tj. se smíšeným nadáním a předpoklady) a vyučují je individualizovanými vzdělávacími programy. Na některé předměty nebo témata zůstávají žáci pohromadě, na jiné se dělí do skupin proměnlivého složení právě třeba podle míry pokroku, kterého jsou v dané oblasti schopni dosáhnout. Vnitřní diferenciace žáků ve vzdělávacím procesu školy je pedagogicky náročná, ale tomu učiteli, který s ní jednou začne, přinese brzy žádoucí výsledky: všichni žáci se do školy těší a rádi se učí.

Domníváme se, že učitelé a školy, které budou usilovat o integraci a vnitřní diferenciaci, by měly pro takový projekt dostat veškerou podporu legislativní, morální, odbornou a finanční. Soustředění podpůrných prostředků tímto hlavním směrem by bylo aktem prozíravé vzdělávací politiky, který by brzy přinesl dobré ovoce. Samozřejmě to nevylučuje, aby nebyly vytvářeny programy pro rozvoj nadaných a talentovaných dětí v mimovyučovací a mimoškolní oblasti a pro rozvoj (a rovněž potřebnou transformaci) speciálního školství, jehož služby – ať již v plném nebo doplňkovém rozsahu – budou někteří jednotlivci nadále potřebovat. Ve svém projektu věnujeme celou kapitolu návrhu na vytvoření tzv. podpůrného a záchytného systému pro potřeby transformace vzdělávacího systému v jeho rizikových složkách.

PedF UK: Základ je v prostupnosti školské soustavy. Rozpor mezi hromadným charakterem výuky a individuálními schopnostmi nemusí být rozporem. Problém řeší jednak škola sama a k tomu potřebuje určité podmínky, jednak školská soustava.


9. Podstatnější rozvoj soukromého školství je možný jen na úkor státního. Jakou úlohu ve vaší představě budou mít soukromé školy? Jak má stát podporovat rozvoj soukromých škol?

IDEA: Nepředstavujeme si, že by soukromé školy měly mít ve srovnání se státními nějaké výhody nebo nevýhody. Stát bude jedním ze subjektů, který může školy zřizovat a provozovat, a v našem pojetí k tomu bude mít stejné právní a ekonomické podmínky, jako kdokoli jiný.

Rodiče mají o umístění dětí v soukromých školách velký zájem. Stát jehož zájmy koneckonců nelze definovat jinak, než souhrnem zájmů jeho občanů, by proto měl rozvoj soukromých škol zodpovídajícím způsobem podporovat. Pokud zájem o ně potrvá, tak i „na úkor” státních škol. Součástí našeho programu je návrh mechanismu, který umožní vznik nových škol soukromých i státních dělením státní školy. Nutnou a současně postačující podmínkou bude zájem rodičů a učitelů.

JČMF: I když se stát vzdá monopolu v oblasti vzdělávání, měl by přitom bezprostředně kontrolovat úroveň vzdělání převážné většiny svých občanů. Měl by vznikajícím nestátním školám poskytnout státní podporu formou závislou na regionálních podmínkách (např. přidělení budovy, částečné dotování provozu apod.). Stát by měl zachovat i určitou kontrolu studijních plánů těchto škol a poskytovat jim podporu v různé míře v závislosti na zaměření školy (např. bude více podporovat vznik soukromé školy pro slabozraké tam, kde taková škola neexistuje a méně nebo vůbec např. vznik tenisové školy nebo „okultního gymnázia”). Vznik a podporování soukromých škol by měla řídit nezávislá rada při MŠ, kam by se regionální úřady obracely se žádostmi o zřízení takových škol a vypracovanými projekty těchto škol. Výše podpory bude záviset na tom, zda je škole přiznáno právo veřejnosti, a na kvalitě poskytovaného vzdělávání.

Živelný vznik a rozvoj soukromých škol by mohl mít řadu negativních důsledků, např. odkládání nejlepších učitelů (platové podmínky) a žáků (stipendia, prominentní prostředí) do těchto škol, následný prudký pokles úrovně státních škol a diskriminace sociálně slabších žáků (přístupnost kvalitního vzdělávání pouze privilegované vrstvě obyvatelstva jako je tomu v některých částech USA), vznik škol s nevalnou úrovní.

Síť státních škol se standardizovaným programem by měla být v oblasti základního a středního školství tak hustá, aby tyto školy byly každému zájemci relativně snadno dostupné (venkov!). Soukromé školy by měly v nejbližší době systém státní škol doplňovat, nikoli nahrazovat. Proto by měly nabízet zejména specializované programy a čerpat prostředky dle možnosti z mimořádné sféry. Vzájemná vyvážená koexistence státních a soukromých škol by měla vést ke zkvalitňování vzdělávání v obou kategoriích škol díky principům zdravé konkurence.

NEMES: Podstatnější rozvoj soukromého školství lze u nás očekávat jen za přetrvávajícího neuspokojivého stavu školství státního, neboť soukromé školy zde vznikají s cílem dělat školy lepším způsobem, nikoliv proto, že by disponovaly větším obnosem peněz nebo snad dokonce chtěly být výdělečnou institucí. V čem by mohl být onen „úkor”? V úbytku počtu žáků na státních školách? I když bychom již uvažovali o financování škol podle počtu žáků, nižší adekvátní počet žáků je snad snem každého učitele. Je onen „úkor” v zavření takové státní školy, která přijde o žáky v důsledku své ustrnulosti a neschopnosti uspokojovat nároky rodičů a žáků na kvalitu a funkčnost vzdělání?

Vytvoření konkurenčního prostředí ve vzdělávacím systému by naopak mělo povzbudit státní školství, které nesporně zůstane většinovým, k vlastní snaze poskytovat kvalitní vzdělávací služby a prokazovat svoji životnost. Školské systémy tradičních demokracií neshledávají ve svém současném soukromém školství ani ohrožení ani spásu, ale podporují jeho potřeby. Je to pro ně součást plurality.

PedF UK: Demokratická společnost předpokládá existenci školského pluralismu. Vedle státních škol a jejich alternativ budou vznikat školy ne-státní, tedy v nejširším slova smyslu alternativní. Rozhodujícím impulsem jejich vzniku je zájem rodičů. Rodiče tak naplňují své právo na svobodnou volbu školy pro své dítě podle určitých hledisek (svědomí, vztah k autoritě, náboženské přesvědčení, podíl angažovanosti rodičů ve výuce, kvalita učitelů, výběr předmětů, apod.). Alternativní školy poskytují možnost volby i učiteli. Jejich současná úloha je inspirační, konkurenční, terapeutická a specializační.

Druhou dosud neuspokojivě vyřešenou otázkou je otázka legislativy, finančního zajištění a stanovení podmínek vzniku alternativních škol. Jednotné financování přes žáka je pouze rámcová představa. Je třeba upřesnit, co bude financováno z federálního rozpočtu (např. programy pro postižené děti), co z republikového rozpočtu, co bude hradit obec a k čemu může být použito školného od rodičů. Výše musí zásadně odlišit školy ziskové a neziskové a taky jednotlivé stupně škol. To jsou prostředky regulace alternativních škol, které by si měl stát ponechat.


10. Kterou z uvedených otázek považujete za nejpodstatnější?

IDEA: Většina doporučení k „léčbě” našeho školství se snaží odstranit některý z projevů choroby, místo aby hledala jejich společnou příčinu. Ta podle našeho názoru není na školách, ale v systému, který je řídí. Protože ho chceme změnit, popsali jsme ve svých návrzích především naši představu o financování vzdělání a o nutných legislativních změnách. Všechny předložené otázky vnímáme jako příležitost seznámit veřejnost i s tím, jak se naše návrhy promítnou do života škol. Žádnou z nich však nemůžeme označit za nejpodstatnější.

JČMF: Nejpodstatnější otázkou pro další vývoj transformace našeho vzdělávacího systému je to, aby v něm hrály nejdůležitější roli vědecké argumenty a ne povrchnost, demagogie, politikaření a dávání přednosti zájmům osobním před zájmy společnosti. Všechny tyto negativní jevy se při transformaci našeho školství projevují. Veliký význam nyní mají objektivní nezávislé informace, kterých je zatím bohužel poskrovnu. Vyhrocování názorů jen pro rozdmýchávání nevěcných diskusí nepovažujeme za vhodnou metodu práce.

NEMES: Zde byla v UN omylem znovu uvedena odpověď na otázku 11.

PedF UK: Naše školství vyžaduje postupnou změnu ve všech sférách – článcích i aspektech – proto žádnou z položených otázek nelze považovat za nejdůležitější. Změnu vyžaduje vše.


(Digitalizovala Kateřina Brožová.)


Věřím, že odpovědi autorských týmů, které zpracovaly v roce 1991 návrhy transformace vzdělávání, budou pro vás zajímavé. Můžete z dnešního odstupu posoudit, jak byli jejich autoři schopni odpoutat se od výchozího stavu, jak dalece byly jejich představy otevřené budoucímu vývoji, jak vycházely ze znalosti světových trendů ve vzdělávání, jak byly citlivé k jejich přenesení do českého prostředí, jak si autoři uvědomovali složitost problémů a možná rizika změn.

Tenkrát nevěděli, co víme my dnes. My už víme, co bylo realizováno a co ne, víme, že zaváděné změny nebyly často prováděny v rámci konsensuálně přijaté koncepce a nebyly konzistentní. Víme, co způsobila neuvážená politická opatření bez ohledu na budoucí dopady do vzdělávacího systému. Obtížně se s nimi vypořádáváme dodnes. Také víme, že turbulenci vývoje světa, informací a změn v životě lidí si tenkrát málokdo dovedl představit. Tím spíš musíme obdivovat předvídavost autorů. Určitě stojí za to se k jejich návrhům vracet a dále je rozvíjet. Zvláště proto, že mnoho problémů ve vzdělávání nebylo vyřešeno dodnes – a vývoj běží stále rychleji. Odpovědnost už nese nová generace.

JHá



Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger