Jana Hrubá: DOKUMENTY 29. První časopis učitelů – Učitelský list

pondělí 12. května 2014 · 0 komentářů

Snad to není nadsázka, že časopis Pedagogického svazu ČR byl první skutečně učitelskou tiskovinou 90. let. Byl to jeden list formátu A 3 a písmo bylo tak malé, že jsme snad měli přibalovat pro čtenáře lupu. Ale byl už tištěný a ne strojopisný jako předcházející Zpravodaj PgS.
 idea Pedagogického svazu vytvořit profesní učitelskou organizaci, něco na způsob pedagogické komory, nenašla dostatečnou odezvu. Aktivní učitelé rozdrobili svou činnost do spousty asociací a sdružení, prostřednictvím kterých chtěli prosazovat zájmy pedagogů svého předmětu či svého typu školy. K členství v jednotné organizaci neměli chuť ani důvěru. Jen někteří zůstali věrni odborům, které také pocítily odliv členstva. Úlohu pedagogické reprezentace v prvních letech sehrávala do jisté míry Pedagogická unie, která sdružovala na dvacet iniciativ. O jejích problémech jsme psali v 7. dílu DOKUMENTŮ. „Nebylo tedy počáteční nadšení jen naivní představou o demokracii ve školství, o možnosti pedagogů zasahovat konečně do samotných principů té školské politiky, kterou potom na svých školách realizují? Představou, která je v reálné praxi odsouzena k nezdaru?“, citujeme v něm článek tehdejšího předsedy Pedagogické unie Jiřího Kocourka. Přes jistou únavu a skepsi aktivita pedagogů pokračovala. Začala se obracet dovnitř profese.


Chceme podporovat vnitřní reformu

„Svazové setkání v červnu 1991 podpořilo snahu výboru o vydávání nezávislého učitelského zpravodaje, případně novin jako nejdůležitější z dosavadní činnosti svazu, podporující zájem učitelů o věci školství a spoluúčast na nich. Zejména snahu podporovat zájem učitelů o skutečnou, tedy „vnitřní reformu školy“ (mikroreformu), tj. o učitelovu reformu své vlastní práce vlastními prostředky v podmínkách konstituujícího se svobodného demokratického prostředí. Dále snahu zvýšit skutečný vliv učitelů na budoucí všeobecné uspořádání školství (makroreformu)…

…Podařilo se zaregistrovat a vydat 3 čísla nových nezávislých novin učitelů pro učitele pod názvem Učitelský list. První výtisky byly rozeslány na náklady svazu a dotace členů výboru celkem asi na 5000 základních i středních škol. Jejich obsah je pro učitele zajímavý, neboť přichází velké množství dopisů od čtenářů a množí se i přihlášky na předplatné…“

Zdroj: Petr Suk: Zpráva o stavu nikoliv Unie, ani Pedagogické unie, ale Pedagogického svazu, 11. 1. 1992

Redakce v úvodu k prvnímu číslu měsíčníku Učitelský list v říjnu 1991 píše: „…Změna školství skutečně není otázkou přijetí zákona, usnesení nebo schválení koncepce. Každá záměrná změna musí být nejprve formulována, avšak jestli ke změně skutečně dojde, případně bude-li to ona očekávaná změna, je otázka jiná. Každá koncepce, jakkoliv potřebná, pěkná či ideální, musí totiž kromě žádoucího cíle dávat aspoň tušení cesty, kterou je třeba jít. Ve školství jsou základem této cesty v první řadě učitelky a učitelé, ale zároveň i rodiče a další osoby. Samozřejmostí je vytvoření vhodných podmínek materiálních a organizačních, avšak přivodit změnu způsobu práce ve školách a rozhodnout o osudu reformy může především aktivní chtění učitelstva…“

Zdroj: Rok před novým letopočtem, Učitelský list 1/91, str. 1

Členy redakční rady se stali Dagmar Konečná, František Kozel, Ivo Mlejnecký, Jiří Nahodil, Petr Suk, šéfredaktorkou Jana Hrubá.


Nějak jsme se asi lišili

Všichni jsme byli učitelé (až na Františka, který byl tehdy poslancem ČNR za OF). Vzpomínám, jak jsme tehdy všechno dělali na koleně. Jak jsme při plném kantorském vytížení obtížně získávali informace o dění a o chystaných záměrech, jak byli čtenáři za ně vděční, jak jsme s tehdejší mojí ředitelkou Dášou množily výtisky na kopírce, jak děti se mnou odpoledne v kabinetě lepily adresy na zásilky. První počítač, s kterým jsem jako „velká šéfredaktorka“ pracovala, byl produktem domácí výroby mých kolegů, texty v T 602 se přenášely na velkých disketách nebo přepisovaly ze strojopisu. Když se něco zadrhlo, zoufale jsem telefonovala svým „radům“, co s tím mám dělat. Byli jsme nadšenými a obětavými amatéry a na našem produktu to bylo vidět.

Přesto jsme měli dobré ohlasy čtenářů, o čemž svědčí průběžně publikované citace z jejich dopisů. Například M. Koukalová ze Slavkova u Brna nám napsala: „Velice vám fandím, přeju hodně zdaru, spolupracovníků i čtenářů. Já sama se čtenářem určitě stanu a pevně doufám, že z Učitelského listu budu čerpat optimismus, který z něho vane. Mám pocit, že spousta lidí je ze setrvačnosti otrávená a ukřivděná a vůbec si neváží toho, že může volně dýchat a pracovat. A hlavně se těším, že Učitelský list přispěje k rozvoji kamarádství mezi učiteli.“ A Karel Tomek z Přibyslavic: „Děkuji vám za první číslo Učitelského listu. Takový interní materiál , pohled zevnitř, tribuna názorů, zkušeností, nápadů a kontaktů, to je věc skutečně nesmírně užitečná. Jednoznačně takový názor podporuji. Je faktem, že lidé mají plné zuby politikaření, vzájemného obviňování, zkrátka, jak říká Gargamel: „Nemám rád politiku“ je heslem značného počtu učitelů. Jsou ochotni se bavit přesně o tom, co nabízíte. Dodržte to, prosím, a potom bude Učitelský list vítán a napjatě očekáván v každé sborovně.“

Tato očekávání byla hodně vysoká, ale snad jsme aspoň část z toho splnili. Vydrželi jsme to dělat „na koleně“ tři roky.


Reforma, nebo „reformace“?

Doposud uveřejněné dokumenty svědčí o tom, že málokdo (až na čestné výjimky) byl v té době profesionál s opravdovým nadhledem v trendech vzdělávání. Včetně politiků a ministrů školství. Všichni se s novými úkoly nějak prali, hledali cesty, dělali chyby. Bohužel – ve školství sklízíme důsledky špatných a nekoncepčních rozhodnutí ještě dnes. Školství je složitý a těžkopádný systém a nelze do něj beztrestně zasahovat na základě individuálních pohnutek a nedomyšlených dopadů. Přesto to řada ministrů dělá dodnes. Vzpomeňme jen, co přineslo do systému „retro“ ministra Adama zavedením víceletých gymnázií, osobní nechuť ministryně Buzkové k matematice, jaký chaos vnesl svými četnými „nápady“ ministr Dobeš. Současný ministr Chládek ho ze stínu kritizoval, ale teď se stal sám chrličem okamžitých „řešení“ každého problému, který se objeví v médiích. Bohužel důsledky nesystémových zásahů vždycky sklízí už jiný ministr, ale hlavně děti, jejich učitelé a rodiče. V tom se politici za více než dvacet let nepoučili.

Jako příklad tehdejších úvah nad způsobem zavádění změn do vzdělávání si můžete stáhnout ZDE materiál Františka Kozla „Hlavní rysy reformace školství“, který jsme v roce 1991 uveřejnili ještě ve Zpravodaji Pedagogického svazu ČR č. 2 a 3 z dubna a května 1991. Dnes bychom tento proces nazvali transformace.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger