Jana Hrubá: DOKUMENTY 31. Vopěnkův První krok – ale kam?

pondělí 26. května 2014 · 0 komentářů

V lednu 1992 byl konečně publikován v Učitelských novinách návrh Programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR – Vopěnkův „1. krok“. Nelitujte času na čtení dokumentů z tehdejší doby, nejsou mrtvé. Najdete v nich mnoho nevyužitých myšlenek a kořeny problémů, které jsme nevyřešili dodnes. Kde se stala chyba?

V úvodu dokumentu vyzývá ministr k diskusi: „Otvíráme všeobecnou diskusi a vítáme konstruktivní návrhy, které pomohou vytvořit školu, ve které se děti nebudou jen připravovat na život, ale skutečně žít.“

Svá východiska popisuje program takto:

„Tragické následky čtyřicetileté uniformity československého školství nelze v krátké době napravit.jedním z průvodních jevů této uniformity bylo – jak ani jinak býti nemůže – pasivní získávání vědomostí na všech typech škol. Následkem toho, nezřídka v přímé závislosti na délce studia, byla umrtvována tvůrčí aktivita jednotlivců v nejrůznějších směrech.

Kromě toho, uniformní vzdělání vedlo k celkovému umrtvení rozvoje společnosti, neboť výměna znalostí mezi jednotlivci a jejich vzájemné ovlivňování se odehrávalo pouze v myšlenkovém ghettu jednotné školy, které bylo umocněné nadto potlačením mezinárodních styků občanů v minulém období.

Je proto neoddiskutovatelnou skutečností, že jedním z vůbec nejdůležitějších úkolů, před nimiž stojíme, je jednak zajistit pestrost vzdělávání, tedy pestrost škol, jednak změnit způsob vzdělávání v našich školách z pasivního na aktivní, tedy způsob výuky uvnitř jednotlivých škol. Jakkoliv však přechod od pestrého a aktivního školství ke školství uniformnímu a pasivnímu lze uskutečnit vydáním jednoho zákona a několika přísně kontrolovanými nařízeními, opačnou změnu takto jednoduše vynutit nelze. Především ji nelze snadno vynutit u nás, po čtyřicetileté důsledné uniformizaci. Musíme tedy být trpěliví, neboť žádoucí změny se budou prosazovat pomalu a spíše tak říkajíc zdola, než nějakými nařízeními ministerstva. Úkolem ministerstva je pouze odstranit vše, co by těmto změnám stálo v cestě a napomáhat při jejich prosazování.

Aby k nějakým žádoucím změnám mohlo vůbec dojít, je nutno naše školství liberalizovat. Ani to však není jednoduše proveditelné. Totalita, která zapustila kořeny v myšlení velké části naší společnosti , totiž vykládá liberalizaci jako nekoncepčnost, a tím vytyčuje pro pasivní společenskou vrstvu heslo, s nímž lze úspěšně vystupovat proti liberalizaci.

Dnes je sice již více učitelů než před rokem, kteří si uvědomují, že povolání učitele je nutno změnit, že učitel nemůže být pouhým zprostředkovatelem poznatků; přesto řada učitelů není dosud připravena na liberalizaci školství jako celku i výuky v jednotlivých školách. Není to jen jejich vina, je to důsledek uniformity ve vzdělávání našich učitelů. Liberalizace našeho školství a prosazení žádoucích změn nejsou možné bez liberalizace vzdělávání samotných učitelů, bez radikálních změn v jejich vzdělávání vůbec.

Druhým nezanedbatelným faktorem, jenž znemožňuje provádět změny v naší vzdělávací soustavě rychlejším tempem, je nedostatečné finanční zajištění našeho školství. Rozrůznění škol, vznik nových škol, radikální snížení počtu žáků ve třídách, jež je nezbytné, má-li k nějakým změnám vůbec docházet, to vše si vyžaduje značnou finanční podporu. Nemalou roli hrají též nízké platy učitelů, které vyhánějí ze škol právě ty učitele, kteří by tam především měli být…“

Zdroj: Návrh Program rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR – 1. krok. Petr Vopěnka, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Praha , leden 1992. Příloha Učitelských novin

5. února 1992 předkládá NEMES ministerstvu své vyjádření k návrhu Programu. Stručnější podoba stanoviska NEMES byla pak prezentována na společné tiskové konferenci týmů prof. Kotáska, NEMES a IDEA 26. 2. 1992.


„Stanovisko NEMES k Návrhu programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR (předkládá ministr prof. Petr Vopěnka)

Ve svém projektu dlouhodobé transformace vzdělávacího systému v České republice „Svoboda ve vzdělání a česká škola“, který jsme téměř před půl rokem předložili MŠMT a veřejnosti, jsme se přihlásili a svými návrhy přispěli k pojetí a uskutečnění tohoto procesu na zásadách liberalismu, humanismu a demokracie (část projektu byla publikována v UN č. 32, 1991).

Při zběžném pohledu nám v Návrhu Programu byly blízké zejména tři otázky: liberalizace, pravidla a první krok. Při dalším studiu jsme však shledali, že k jejich pojetí v Návrhu Programu máme vážné námitky.


1. Liberalizace

Zaprvé vzniká dojem, že liberalizace je v Návrhu Programu vyhlášena jen jako heslo, ale není v něm pojata ve svém pravém významu a uplatněna v plném dosahu:
– nejde přece jen o pouhou pestrost výuky (navíc v rámci velmi nepestrých standardů stanovených MŠMT, jak vyplývá z 2. části Návrhu programu), ale
– jde o zodpovědnou svobodu a právo každého jednotlivého občana uplatnit v demokratické státě svou volbu i v případě vzdělávání: žáka jako subjektu vzdělávání volit si vzdělávací cestu a učitele vytvářet nabídku vzdělávacích cest,
– zabezpečit toto právo občanům je pak úkolem státu a jeho orgánů, vč. MŠMT (podporou vzdělávání, minimálními standardy, službami nad tyto limity atd.) a je věcí celé veřejnosti.

Zadruhé, liberalizace v Návrhu programu postrádá humanistický obsah, kterým by celá transformace měla být prodchnuta až do svých konkrétních forem, aby se nemohlo stát, že konkrétní zásahy výkonné moci MŠMT budou ve svých důsledcích zhoršovat klima školy namísto jeho programového zlidštění a ozdravění.


2. Pravidla

Celý Návrh Programu tak, jak je koncipován, vzbuzuje obavu, že vyhlášená liberalizace není spojena s vážným úmyslem vytvářet ve vzdělávacím systému skutečně demokratická pravidla: namísto nich má být liberalizace regulována činností MŠMT (a nezávislé České inspekce), pro což jsou vytvářeny předpoklady paradoxním zvýšením jeho pravomocí.

V úvodní části se sice vyhlašuje liberalizace, avšak obsah další části Návrhu programu se vzápětí tomuto směru transformace zpronevěřuje. Stanovuje totiž celou řadu velmi konkrétních opatření, která považuje za tyto nástroje, jimiž musí liberalizaci dát pravidla stát a jej reprezentující ministerstvo.

Domníváme se, že to přece není takto v pořádku. Pravidla ano, ale i samo ministerstvo musí uznávat táž pravidla a pohybovat se v témž vztahovém rámci jako celý vzdělávací systém a jeho okolí. Proto neustále zdůrazňujeme, že pravidla nemůže dávat žádný úřad, ale jejich roli musí sehrát skutečná vzdělávací politika, pro niž však MŠMT mělo vytvořit podklady a nevytvořilo. V Návrhu Programu je postrádáme.

Má-li jít o dokument pro politiku vlády, měl se Návrh Programu zabývat pravidly na úrovni obecné
a komplexní proměny celého vzdělávacího systému v novou hodnotu. Především se měl zabývat:
– změnou cílů a pojetí vzdělávání s ohledem na potřeby člověka, lidstva a planety na přelomu dvou tisíciletí,
– zásadami vzdělávací politiky v období transformace vzdělávání,
– postupy a mechanismy uskutečňování těchto zásad (mezi nimiž je klíčovým mechanismem financování školství, organizace a správa a pedagogická autonomie škol,
– z toho vyplývající změny v oblasti legislativy školství (zrušení těch norem, které brzdí vnitřní transformaci školy, a zahájení prací na nové legislativě).

Pouze z takovýchto pravidel by výkonná moc MŠMT byla oprávněná odvozovat konkrétní pravidla, opatření a další postup (např. právě při vytváření státních standardů, mezi jejichž všemi možnostmi by měla najít ty pravé). V opačném případě se bude stávat, že zavede vedle některých funkčních opatření i taková, jež budou namířena přímo proti zamýšlené liberalizaci a žádoucí humanizaci. Předložený Návrh Programu je právě takovým případem (systém jednotných zkoušek nebo finanční podpora tzv. nadaných žáků bez jakékoliv zmínky o integraci žáků se speciálními potřebami).


3. První krok

Dokument pro vládu by skutečně měl být „pouze prvním krokem“, jen krátkou úvodní etapou dlouhodobého procesu transformace vzdělávacího systému, avšak máme o něm jinou představu.

Zaprvé, i jenom první krok je vykročením na cestě již určitým směrem a ne směrem libovolným.

Musí tedy vycházet z představy cílové vize stavu vzdělávacího systému, k němuž si přejeme dospět. Právě pro první vykročení je důležité mít ujasněn vztahový rámec demokratických pravidel, o němž se zmiňujeme výše. Jinak může být již první krok klopýtnutím.

O to více je zcela nemyslitelné, aby se Návrh Programu svého poslání být prvním krokem na cestě zcela určitého vývoje sám programově vzdával a stavěl se do pozice, v níž údajně není toho mnoho známo na to, aby se o cokoliv bylo možné opřít při tvorbě takového programu.

Zadruhé, pokud přistoupíme na obsah tohoto prvního kroku transformace vzdělávacího systému, jak jej podává Návrh programu, má vážné nedostatky:
– není úplný, chybí v něm některé složky systému a rovněž celé oblasti vzdělávání (odborné a učňovské školství, proměna speciálního školství spojená s integrací jednotlivců se speciálními potřebami do hlavního proudu vzdělávání, vysokoškolské vzdělávání a celá oblast celoživotního vzdělávání),
– jsou zde na druhé straně nadekretována konkrétní opatření, která buď znovu uzavírají sotva otevřený prostor pro iniciativu, inovace a celkovou vnitřní proměnu školy (např. systém jednotných zkoušek), nebo je nelze doporučit jako první krok (např. strukturální změny v organizaci školství).

Na základě uvedeného stanoviska se domníváme, že Návrh programu nesplňuje nároky, které bychom kladli na dokument pro vládu (viz příloha: Návrh struktury alternativního dokumentu).


Návrh struktury alternativního dokumentu o transformaci výchovně vzdělávací soustavy pro vládu ČR

1. Dlouhodobé cíle a funkce vzdělávání, o jaké má vzdělávací politice jít

2. Zásady vzdělávací politiky v období transformace vzdělávacího systému, které budou vázat liberalizující se systém dohromady

3. Aplikace zásad vzdělávací politiky na jednotlivé složky vzdělávacího systému podle jejich úlohy v procesu transformace
3.1 Výčet a vymezení těch složek vzd. systému, které je zatím vhodné ponechat a které je nezbytné buď nově vytvořit nebo změnit jejich charakter, aby se docílilo realizace zásad vzd. politiky
3.2 Vztahy mezi složkami vzd. systému (vymezení kompetencí uvnitř systému)
3.3 Vztahy celého systému k jeho okolí (participace partnerů vzdělávací politiky a její nástroje

4. Návrhy na zabezpečení všech výše shledaných řešení
4.1 Legislativa: zrušit přesně identifikované části platných legislativních norem, které zabraňují uskutečňování liberalizace vzd. systému, nově formulovat práva občana na vzdělání v Ústavě, připravovat návrhy nových zákonů v oblasti vzdělávacího systému.
4.2 Financování: vypracovat takový způsob financování ve školství, který by odpovídal nově formulovaným právům občana ve věci vzdělávání a rovněž změně úlohy centra (více zdrojů včetně místních a státní dotaci na podporu činnosti škol v její mnohosti a pestrosti.
4.3 Podpora: vypracovat systém služeb, které by pracovaly v zájmu rozvoje a ochrany vzd. systému před riziky selhávání, zvláště lidí účastných v systému (žáků a učitelů).
4.4 Informace: zavést adaptované informační systémy do služeb uvnitř vzd. systému (pro školy, učitele, žáky, rodiče, složky statní správy) i pro jeho okolí.“

Zdroj: Kopie stanoviska NEMES, archiv autorky


„V průběhu uplynulého měsíce jsem měla možnost navštívit tři různé pedagogické akce. 26. 2. tiskovou konferenci týmů prof. Kotáska, NEMES a IDEA, kde byl vysloven názor na projekt páně ministrův, v podstatě shodný s rozborem dr. Valenty v tomto a minulém čísle UL. Dále to byla rekapitulace spolupráce skupiny zástupců tvůrčích týmů s MŠMT, uspořádaná Pedagogickou unií 9. 3. – výsledek nulový.

Posledním zážitkem byl sněm Asociace pedagogů ZŠ 21. 3., kde byli členové informováni o marném usilování rady a výkonného výboru o podíl učitelů z praxe na tvorbě standardů a jiných dokumentů MŠMT již v době jejich vzniku.

Mohla bych podrobně informovat o jednotlivých setkáních, o výrocích účastníků. Chci však vyjádřit pocit, který ve mně stále sílil: SMUTEK. Smutek nad stovkami hodin jednání a práce členů iniciativ a týmů, které tvořily návrhy reformy. Nad obrovským tvůrčím potenciálem, nad množstvím energie a sil, věnovaných vidině budoucnosti školství na úkor rodiny, odpočinku, vlastního sebevzdělávání i zábavy. To vše šlo téměř do ztracena.

Potkávám při těchto příležitostech stále stejné lidi. Spíše jich ubývá. Jsou stále unavenější. Mnozí mluví o ochabování aktivity učitelů v terénu, o nechuti k organizacím všech typů.

Chtěla bych všem těmto donkichotům poděkovat. Za to, že jsou, že od začátku chtějí prosadit, abychom my, učitelé, mohli být spolutvůrci změn.

Bylo uděláno mnoho – a přece výsledek je neuspokojivý. PROČ? Proč, když většina z nás pociťuje na školách větší svobodu ve své práci, když odpadlo tolik věcí, které nás sužovaly a svazovaly? Velmi výstižně to vyjádřila paní ředitelka Šumanová na sněmu APZŠ: „Naší základní myšlenkovou chybou od začátku bylo, že jsme se příliš orientovali na MŠMT. Čekali jsme spásu. A zatím opět rozhodují nahodilé skupiny nebo jednotliví úředníci, kteří něco nadirigují.“ Řešení vidí ve vzniku Učitelské komory, která by byla garantem řešení profesních otázek. A hlavně v osamostatnění škol, jež by tvořivě pracovaly.

Naprosto souhlasím – úsilí jednotlivých iniciativ je rozdrobené, úhel záběru je nutně úzký, často si vzájemně odporující. Početně omezené skupiny lidí nejsou respektovány jako reprezentace pedagogické veřejnosti.

Chybí návaznosti, systém, rámec – chybí školská politika. Jak řekl na tiskové konferenci prof. Kotásek, je závažnou chybou, že ji vláda nemá, že ani ministr, ani předseda vlády se nepokusili ji formulovat. Krok ano – ale kam? Liberalizace musí být doprovázena demokratizací, humanizací a kvalitou. Chybí mechanismy, které by liberalizaci zabezpečovaly. Chybí účast veřejnosti – účast zákonodárných sborů, účast rodičů.

Zřejmě přichází čas, aby pedagogové vystoupili navenek jako síla. Nemám na mysli stávku, ale profesní komoru. Není nás přece tak malý počet a náš názor by měl být respektován. Máme přece poslance – pedagogy, kteří by se měli ujmout legislativy.

Na druhé straně těžiště změn by mělo být skutečně na školách. Čím více učitelů a ředitelů se začne zamýšlet nad změnou cílů a metod své práce, tím budeme blíže transformaci školství.

Povinností MŠMT by mělo být vytvoření podmínek pro tuto experimentální činnost v předpisech, financích, umožnění kontaktů, vytvoření pomocné sítě. Jak to řekl arch. Kovařovic z NEMES – čas rozhoduje. Není možno začínat po volbách zase od nuly. Nesmíme to dopustit.

Jinak to všechno, o co jsme se doposud snažili, bylo zbytečné.“

Zdroj: Hrubá, Jana: Smutek. Učitelský list 4/92, duben 1992, str. 1


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger