Jana Hrubá: DOKUMENTY 33. Vyčistit Augiášův chlív se nepodařilo

pondělí 9. června 2014 · 0 komentářů

„Nemohl jsem dělat reformu bez nových lidí“, říká bývalý ministr školství Petr Vopěnka. V citovaném rozhovoru s ním na přelomu září a října 1992 bilancuje pro Respekt Petr Holub.


„Vaši kritici prohlašují, že jste jako ministr pro školství nic neudělal. Jak vy sám vidíte svůj pokus o změny ve škole?

Podle mě se dá úroveň ve školách vylepšit pouze jedinou cestou: nově obsadit místa shora dolů a teprve pak se věnovat tomu, jak má škola vypadat. Samozřejmě jsem nemohl zrušit každou školu a vyměnit každého učitele. Zřídili jsme na okresech školské úřady, které podléhají pouze ministerstvu, nově jsme obsadili místa jejich ředitelů, staré šéfy školských odborů ONV jsme propustili, vyměnili jsme všechny inspektory. Myslel jsem, že to bude trvat půl roku, ale nakonec to zabralo dva. Nebylo to totiž vůbec jednoduché – když někoho vyhodíte, odvolá se až k prezidentovi a já pak musím vysvětlovat, proč propouštím právě jeho. Teď máme dobré okresní šéfy na osmdesáti procentech míst. Jenom někde si místní mafie stihly obsadit konkurs vlastními lidmi. Někde jsem rozhodnutí takového konkursu změnil, jinde jsme to chtěli vyměnit v druhém kole.

Dalším krokem byla výměna ředitelů škol. Tam jsme začali a na řadě škol se nám to podařilo. Pak jsme chtěli nahradit některé učitele, myslím totiž, že tak čtvrtina z dnešního stavu do školy nepatří. Začátkem letošního školního roku jsem chtěl omezit vyučování ve všech školách na 24 hodin týdně a tím by se otevřela možnost zrušit asi 80 000 učitelských míst. Zbylí učitelé by mohli být lépe placeni. Proti tomuto záměru se ovšem postavily učitelské odbory a stal se jednou z příčin mého odvolání z funkce.

Bude nový ministr pokračovat v nastoupeném kursu?

Nový pan ministr bude mít strach jít cestou, která byla pro mě tak trnitá. Přeju mu úspěchy, ale měl by vědět, že není možné spolupracovat s odbory. Tato organizace chce vládnout ve školství a mít všude svoje lidi. Je možné jim ustoupit a pak má člověk klid. Odnesou to ovšem děti.

Byl jste úspěšným ministrem?

Musím přiznat, že jsem ve své funkci selhal. Pokud chce ministr úspěšně řídit svůj resort, musí si osvojit způsob komunikace, který odpovídá drtivé většině jeho „podřízených“. Právě to se mi nepodařilo.

Ve svém prvním projevu k učitelům jsem řekl: „Zůstane nesmazatelnou hanbou minulého režimu, že se mstil dětem za jednání jejich rodičů a za nástroj tohoto hrubého terorismu určeného k vydírání rodičů užíval školu.“

Tento můj výrok byl v tisku dezinterpretován a pedagogové si začali stěžovat, že z nich dělám kolaboranty. Z mého vysvětlování nic nepochopili – to potvrdila hodinová stávka letos na jaře. Někteří učitelé během ní naříkali před dětmi, jací jsou chudáci a jak málo jim stát zvýšil platy. Byl jsem naplněn odporem, když jsem se dověděl, že to byly zase děti, které byly zneužity tímto mrzkým způsobem k prosazení mzdových požadavků. Učitelé, kteří se k této stávce nechali svou neblahou odborovou organizací svést, nepatří do škol.

Musí mít ještě dnes rodiče strach, když posílají dítě do školy?

Strach by mít nemuseli, ale musí být ochotni za své dítě bojovat. Z toho však má většina rodičů obavy. Dítě je totiž strašné rukojmí každého sporu.

Loni na podzim bylo předloženo pět návrhů školské reformy. Pro jakou z těch koncepcí byste dnes hlasoval?

Pro žádnou. Viděl jsem je všechny a každá byla nereálná. Nemáme žádnou pořádnou pedagogickou vědu, stále se jenom omílají fráze.

Jaký je váš názor na budoucnost našeho školství?

Začínám pochybovat, zda má cenu pokračovat v takovém „obrozeneckém“ úsilí o povznesení celého národa. Napadá mě k tomu jedna kacířská myšlenka: Nejdřív vychovat elitu, a jejím působením se pak zvedne úroveň automaticky. Bernard Bolzano neučil děti, ale vychoval během dvou let na univerzitě několik málo lidí, kteří pak úspěšně učili celý život.“

Zdroj: Holub, Petr: Vyčistit Augiášův chlív. Respekt 28. 9.–4. 10. 1992, str. 8. Nekráceno.


Takto tedy zpětně hodnotil své ministerské období prof. Vopěnka. A co na to vláda a poslanci? Měli vůbec nějakou školskou politiku?

Píše o tom tehdy Jaroslav Kalous:

„Dva měsíce před volbami, 3. 4. 1992, se na pozvání výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu zaplňuje až po okraj historická sněmovna ČNR pedagogy z celé republiky. Diskutuje se o návrhu programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy, kterou dva dny předtím ministerstvo školství odevzdalo k projednání vládě ČR. Poslední znění návrhu zná z přítomných jen málokdo, vášnivost diskuse to však neovlivní. Tento obraz, ač má nádech až absurdity, je nicméně věrným obrazem scény, na níž se dnes odehrává česká školská politika…

Co se odehrálo v oblasti školské politiky za poslední čtyři roky?

V roce 1988 zveřejnila společně ministerstva školství ČR a SR „Analýzu československé výchovně vzdělávací soustavy“. Mezi pedagogickými odborníky vyvolala rozruch a kritiku, žádná lepší a novější analýza stavu našeho školství od té doby zpracována nebyla.

Vláda ČR se bude koncepcí naší vzdělávací soustavy zabývat za sledované období potřetí. První usnesení vlády ČR č. 66/1989 bylo jako neodpovídající nové společensko-politické situaci zrušeno. Druhé usnesení č. 157/1990 o „Programu změn ve vzdělávací soustavě“, ukládající realizovat opatření ve školství do zahájení školního roku 1992/93, se nikdy plnit nezačalo (nejsou na něj peníze), ale ani zrušeno nebylo, aniž by to komukoli vadilo.

Ve funkci ministra školství se vystřídaly od té doby čtyři osoby, ve významné funkci náměstka ministra pro základní a střední školy pět osob.

Jaký význam pro naše školství bude mít usnesení, které v nejbližších dnech k ministerskému návrhu přijme česká vláda? Proč by se příští vláda měla cítit vázána usnesením této vlády, když tato vláda usnesení minulé vlády také nebrala na vědomí? Totéž platí s federální vládou např. ve vztahu k Fondu pro provoz a rozvoj středních odborných učilišť – ani fond nezřídila, jak jí před dvěma lety uložil školský zákon, ani se nesnaží zákon novelizovat. Školství se zkrátka ocitlo na samém okraji zájmu společnosti a dokud to se nezmění, nemůžeme očekávat ani nějaké velké změny ve školství samém.

V zemích s rozvinutou politickou kulturou je školská politika neopomenutelnou součástí „velké politiky“. Každá moderní politická strana musí mít všezahrnující program, tedy i co nejkonkrétnější program pro oblast školství. na základě výsledků voleb pak proběhnou koaliční jednání, sestaví se programové prohlášení vlády a vybere se takové vedení ministerstva školství, které skýtá záruky, že dohodnutý vzdělanostní program vlády, schválený parlamentem, bude co nejlépe realizovat. U nás tomu zatím tak není – je však třeba šířit povědomí, že každá slušná politická strana by takový program mít měla. ČNR by také měla od ministerstva školství žádat kompletní analýzu stavu naší vzdělanostní politiky. Její každoroční předkládání a veřejné projednávání by se mělo stát novým pravidlem…“

Zdroj: Kalous, Jaroslav: O české školské politice. Noviny 14. 4. 1992, str. 9.


A jak to ve vládě tehdy dopadlo?

„V bohatém programu středečního zasedání české vlády jako by zanikl (alespoň pro veřejnost) jeden bod. Týkal se „maličkosti“: jen budoucnosti vzdělání. V komuniké se praví, že vláda posoudila program rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR, vzala jej na vědomí a uložila ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy předložit po přijetí návrh nového školského zákona, který by vycházel ze záměrů v programu obsažených. Není to dlouho, co jsme informovali o hojně navštíveném veřejném semináři, který k návrhu uspořádal výbor pro vědu, vzdělání a kulturu ČNR. Vyznění bylo až na nepatrné výjimky jednoznačné: Program ministra Vopěnky ve skutečnosti žádným programem není. Je to vykročení do prázdna, bez východisek a skutečných cílů, a je-li vůbec možné mluvit o směru, tedy je to vykročení spíše směrem k další centralizaci než k proklamované liberalizaci vzdělání. Škoda, že výbor ČNR, který se chystal probrat věc s ministrem Vopěnkou v úterý, vládu v tomto smyslu neinformoval. Kdyby se nad předloženým dokumentem musela víc zamyslet, možná by si nakonec čestně přiznala, že školskou politiku prostě nemá: nakonec byla spousta jiných starostí…“

Zdroj: Kvačková, Radka: Byly jiné starosti. Lidové noviny 17. 4. 1992.

Proč si toto všecko po více než dvaceti letech připomínáme: Myslíte, že to je dnes lepší? Má současná vláda školskou politiku, nebo má pořád spoustu jiných starostí? Je připravovaná Strategie 2020 (požadovaná ovšem Evropskou unií) výsledkem konsensu společnosti na základě veřejné diskuse? Je stav českého školství, na který si mnozí stěžují, skutečně jen výsledkem špatné práce učitelů, nebo také špatné práce zodpovědných úředníků a politiků a soustavného podceňování vzdělávání?


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger