Marie Homerová: „Sdílené historie“ pro Evropu bez rozdělujících hranic. Shared Histories for a Europe Without Dividing Lines

středa 11. června 2014 · 0 komentářů

8.–10. dubna letošního roku se konala na vídeňské univerzitě konference, kde byly prezentovány výsledky předchozího tříletého výzkumu, srovnávací studie, zaměřeného na analýzu odborné přípravy budoucích učitelů společensko-vědních předmětů ze 27 zemí Evropy. České výsledky nepotěšily.

Výzkum řídil tým odborníků z univerzity ve Vídni pod vedením profesora Aloise Eckera. Velkou pozornost mu věnovaly zúčastněné evropské instituce (celkem 40), evropské univerzity a pedagogické instituce, History Department Rady Evropy a Euroclio (evropská asociace učitelů dějepisu).

Výzkum se zaměřil na pre-graduální přípravu studentů na výchovu k občanství. Na všech fakultách se v jednotlivých zemích zkoumal akademický i pedagogický obsah vzdělávání v přípravě budoucích učitelů. Podrobný sběr empirie se zakládal na studiu a analýze pedagogických dokumentů, zejména studijních programů VŠ a obsahu výuky na všech typech škol v zúčastněné zemi. Podrobná závěrečná zpráva o detailní komparativní studii „Assessment, tutorial structures and iniatial teacher education: Political/Civic Education, Cultural Studies and History in Europe“ bude dopracována a publikována na webových stránkách vídeňské univerzity che.itt-history.eu v květnu příštího roku. Zpráva bude obsahovat i podrobné výsledky zjištěné v České republice.


U nás se ve výuce mnoho nezměnilo

Získaná empirická data na našich pedagogických institucích reflektují pozitiva i negativa, o kterých se ale už několik let v našich pedagogických kruzích diskutuje. Zatím se však změnilo na školách, včetně přípravy učitelů na fakultách, jen málo. Ve školní výuce převažuje podle získaných údajů tradiční koncepce: „učitel mluví a žák poslouchá“. Kladně byla vyhodnocena mezinárodními účastníky a odborníky realizace některých školních a mimoškolních projektů, také činnost Asociace učitelů dějepisu. Některé české projekty jsou v rámci celoevropského kontextu pozoruhodné, kupř. každoroční Letní škola historie na FFUK .

Zatím však nové podněty, které efektivitu výuky ve školách a přípravu učitelů zkvalitňují, iniciují spíše jednotliví učitelé, jak na školách tak na humanitních katedrách. Tříletý empirický výzkum nedostatky ve výuce společenskovědních předmětů jasně potvrdil. Je zřejmé, že se stav přípravy, zvláště pedagogické, našich pre-graduálních studentů se bude muset do příštích let zkvalitnit. Podle posledních statistických údajů se očekává, že v následujícím desetiletích odejde v Evropě více než 50% učitelů do důchodu, podobný proces nastane jistě i tady. Proto je nutné se zamýšlet, jak odborně připravit generaci mladých učitelů, aby mohla efektivně působit na školách, kde sociologické složení žáků bude naprosto odlišné od tradičního evropského modelu.

Jaké změny nastaly ve výuce předmětu dějepisu od doby pilotního projektu, který proběhl před 6 lety a jehož se ČR mezi několika zeměmi také zúčastnila? Zatímco se ještě před několika lety vyučovala v evropských státech převážně národní historie, poslední výstupy ukázaly, že přibylo dějin evropských. Výuka globální historie zůstala ve stejném rozsahu, tj. jen malém, stejně jako v minulosti. Poněkud se, ve srovnáním s předchozím stavem, rozšířily ve výuce moderní a soudobé dějiny. Ty jsou však žalostně málo zastoupeny zejména ve středoevropských a východoevropských zemích, kromě Rakouska a Německa. Obě tyto země věnují velkou pozornost příčinám a vývoji nacistického režimu a poválečným desetiletím, průběhu denacifikace. Zatímco se dříve vyučovaly většinově politické dějiny, přehled „bitev a vítězství“, v posledních letech přibylo dějin kulturních, regionálních a lokálních, kupodivu i náboženských. V západních zemích věnují náboženské tematice zvýšenou pozornost, protože školy navštěvují čím dál více početnější skupiny žáků jiných než z tradičních křesťanských denominací. Podle prvního i posledního zjištění, málokde se na univerzitách učí zásadám týmové práce a explicitně gender studies nebo řešení konfliktů, zvláště ve střední a východní Evropě. V žádném evropském studijním programu se nenašla výchova k míru jako samostatný studijní kurz.


Studenti si stěžují na rigidní způsob výuky

Výstupy zjištěné na univerzitách vzdělávající budoucí učitele humanitních předmětů v ČR ukazují na trvající negativa v pedagogické přípravě, i když díky iniciativě některých univerzitních kateder se situace o málo zlepšila. Zdá se, že nejvíce inovačních kroků v pedagogickém a praktickém vzdělávání našich učitelů učinily katedry historie, jen ale některé humanitní katedry. Více pozornosti věnují aktivní pedagogické přípravě studentů spíše pedagogické fakulty. Naopak některé katedry, zvláště na fakultách filosofických, se příliš didaktikou a praktickou výukou nezabývají, o metodice a didaktice se tu spíše přednáší než aktivně praktikuje. Někteří univerzitní učitelé nemají odborné pedagogické vzdělání, přestože se tato kvalifikace nyní striktně vyžaduje od všech učitelů.

Neobstojí výrok, který jsem četla v tisku, že jsou studenti učitelství s výukou na univerzitě spokojeni. Součástí výzkumu byly rozhovory s pre-graduálními studenty humanitních předmětů. Ti si naopak ve většině stěžovali na konzervativní a rigidní způsob univerzitní výuky. Dalším nedostatkem je zjištěná nekompatibilita mezi studijními programy a obsahem RVP, tj. studenti se učí, co v budoucím zaměstnání patřičně nevyužijí anebo spíše zapomenou. Jinými slovy řečeno, někteří univerzitní učitelé vyučují „to, co dobře znají“, úzkou specializaci podle svého vědeckého zaměření. Univerzity samozřejmě disponují akademickou svobodou a vytvářejí si vlastní studijní programy. Je proto možné zařadit do akademického programu i specifické téma. Pre-graduální studenti jsou ale z velké většiny budoucí učitelé humanitních předmětů, mohou kupř. neobvyklé téma zpracovat způsoby, kterými by učili na různých stupních škol, tj. osvojili si během své aktivní pedagogické přípravy na fakultě výukové strategie a rozmanitá didaktická pojetí.


O demokracii se jen „přednáší“

Na rozdíl od jiných zemí, zvláště západoevropských, některé naše univerzitní katedry „žijí ve svém vlastním světě“, aniž by udržovaly pracovní kontakt s kolegy z „nižších stupňů škol“, zvláště těch, ke kterým posílají své studenty na pedagogickou praxi. Česká metodicko-didaktická příprava a praxe, navzdory letité kritice, se jen málo na některých fakultách v realitě zlepšila, přestože o kvalitu mnozí vysokoškolští pedagogové usilují. Humanitní předměty svým obsahem poskytují nejvíce příležitostí k výchově k aktivnímu občanství, explicitní kurzy na toto téma však na fakultách většinou chybí. V ZSV a filosofii se sice o demokracii a jejích principech ve studijních programech v heslech píše, také se o nich přednáší. O demokracii se „přednáší“, aniž se její výuka aktivně praktikuje. Vysokoškolští studenti a žáci ve školách převážně prezentovanou faktografii memorují.

Škola však není vědeckou institucí a učitelé nejsou vědečtí pracovníci, jejich hlavním úkolem je obsah učiva žákům a studentům zprostředkovat tak, aby je tito mohli využít i ve svém osobním životě a ve prospěch svobodné společnosti. Podobně se ve školním dějepise nedostatky v metodicko-didaktické přípravě učitelů zakrývají tvrzením, že historie má být „objektivní a nezávislá“, ale učitel má především své studenty kultivovat, seznámit je s důsledky chybných dějinných rozhodovacích procesů, poukázat na analogie mezi historickými událostmi a současnými společenskými procesy, naučit je způsobům kritické analýzy. Škola a výuka humanitních předmětů je vhodným prostředím, kde se mohou žáci demokratickému a jednání a chování naučit.


Neznalost se dá zneužít

Vedle pasivní pedagogické přípravy je, na základě srovnání se situací v jiných zemích, nedostatečná i výuka soudobých dějin, jak na univerzitách, ještě hůře v běžné školní praxi. Ve srovnání s předešlými lety přibyla témata ve výuce našich národních dějin po roce 1945, ale evropské nebo globální zaměření je minimální a výjimečné, a to i v přípravě učitelů. Proto mohou být i naši občané snadno manipulovatelní, kupř. ve svém explicitně negativním vztahu k evropským institucím. Z tohoto důvodu mohou někteří politici účelově přirovnávat Evropskou unii k RVHP, aniž by znali historii vzniku a nosné principy této instituce. Výstražný příklad, jak zneužít neznalosti k vlastním politickým záměrům, a názorná ilustrace vlivu na veřejné mínění. Jak známo, málo informovanou populaci je možné zmást poměrně snadno. Každá instituce, samozřejmě i Evropská unie, se dopouští chyb. Mnozí čeští politici, natož běžní občané, ale málo vědí, přesněji: nic ve škole neslyšeli o příčinách založení a historickém vývoji EU. Proto jich velká většina pod vlivem politické demagogie EU obviňuje z uzurpace vlády nad evropskými národy.

Život v jakémkoliv historickém období nebyl nikdy bezvýhradně bezproblémový, jistě nebude ani v právě začínajícím století. Z tohoto důvodu by školní výuka humanitních předmětů měla studenty vést k logickému myšlení, aby se naučili na základě svých, ve škole získaných intelektuálních dovedností, predikovat následky svých osobních, ale i politických nebo ekonomických, rozhodnutí. Výchovně koncipovaná výuka společenskovědních předmětů, založená pochopitelně na akademickém vzdělání, se stává nenahraditelnou pomocí pro každodenní život jednotlivce i svobodné společnosti.

PhDr. Marie Homerová, CIEE UK


Výzkumné sdělení Karla Černého „Učitelé dějepisu: výuka nejnovějších dějin, historické vědomí a legitimizace školní výuky dějepisu“ najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger