Jana Hrubá: DOKUMENTY 50. Promarněná příležitost

pondělí 15. prosince 2014 · 1 komentářů

Rok 1993 byl ve znamení sporů o pojetí vzdělávání. Proto si dnes uděláme odbočku, abychom si připomněli politické pozadí, na kterém se odehrávalo učitelské hnutí. Vyhrocený spor mezi liberálním a konzervativním názorem zkomplikoval tvorbu základních dokumentů, jak jsme už mohli sledovat ve 40. dílu.

Využijeme popisu událostí, jak je prezentován v diplomové práci Soni Krejčové „Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004“.

„Spor mezi ministrem a poslanci školského výboru vycházel z odlišné představy průběhu transformace. Liberální vize poslanců o rychlé transformaci se střetla s konzervativním postojem ministra prosazujícím postupnou přeměnu.

Druhé projednávání ministrova návrhu transformace ve výboru se konalo v únoru 1993, kde došlo k jeho výraznějšímu rozdělení na podporovatele (KDU-ČSL, KDS) a odpůrce. Spor vyústil až k dohodě o vzniku Komise pro otázky transformace školství v rámci školského výboru. Cílem komise byla jasná formulace nového legislativního rámce. Předsedou komise byl zvolen František Kozel (ODS).(1)

Návrh MŠMT byl sice vzat na vědomí, ale vytvořením komise dal výbor najevo, že se jím už nebude zabývat. Na práci komise se ministerstvo nepodílelo. Tímto krokem vznikl spor mezi poslanci školského výboru a ministerstvem ohledně dalšího postupu v návrhu MŠMT na transformaci školství. Ministerstvo tedy na svém návrhu přestalo pracovat.

Po jednání výboru ministr Piťha v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes uvedl, že jako dva základní rozdíly v přístupu školského výboru a ministerstva vidí míru liberalismu a zavedení tržních vztahů do školství. „První otázka je, zda škola má reprezentovat určitý řád nutný pro vznik společnosti a státu, anebo zda má být rozdrobena do naprosto individuálních svobod. Za druhé – zda školství je řešitelné mechanismy tržního hospodářství beze zbytku, anebo zda je to oblast, ve které tržní mechanismy mají platnost nějak limitovanou. (…) Školství je jednou z klasických oblastí, kde tržní mechanismy beze zbytku neplatí a musí být – podle mne – limitovány.“(2)

Míra liberalizace se dotýkala otázek používání osnov. Dalším sporným bodem byla rychlost transformace. Někteří poslanci se domnívali, že má proběhnout rychlá transformace prostřednictvím legislativních zásahů. Ministr soudil, že je důležité nejprve získat podporu učitelů. V případě rychlých legislativních změn by totiž podle něj mohlo dojít k „tomu, že by se lidé zase nahonem přizpůsobovali a změny by byly povrchní a formální.“(3)

Problematika financování školství a koncepce jeho rozvoje byla zařazena iniciativou poslanců školského výboru na jednání Poslanecké sněmovny v dubnu 1993. Jako podklad k jednání byl dodán dokument Hlavní zásady transformace českého školství. Ve svém projevu ministr Piťha zdůrazňoval nutnost reformy školství „zdola“ a upozorňoval na přirozenost dlouhodobé transformace školství. Dále kritizoval tržní přístup ke školství, který povede k „podbízení a snížení kvality škol“.(4)

Opoziční poslanci kritizovali zhoršování podmínek vzdělávání a nekoncepčnost ministerstva. Ministr Piťha měl podporu pouze křesťanských stran. Spor se týkal především míry liberalismu ve školství, Ministr Piťha byl zastáncem konzervativního postupného vývoje a řádu ve školství.“(5)

Debata nepřinesla žádný výsledek, Poslanecké sněmovna nepřijala žádné usnesení, ani nic nevzala na vědomí.(6) Do neshod mezi MŠMT a výborem zasáhl i premiér V. Klaus, který vyzval obě strany ke komunikaci v televizním pořadu. Zde se zástupci obou stran v základu shodli. Podle předsedy výboru F. Kozla došlo k vyjasnění postojů obou stran v otázce liberalizace školství a stanovení nevyhnutelného jádra vzdělání.(7)

Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012. Str. 37–38.


Oldřich Botlík a David Souček, členové Skupiny pro alternativní vzdělávání IDEA, tehdy vysvětlovali názorové rozdíly v tisku.


Spor o pojetí školství

Školský výbor Parlamentu nedávno vyjádřil nespokojenost s programovým dokumentem ministerstva školství, který předložil ministr Petr Piťha. Podle zpravodajů (poslanci J. Koucký, S. Volák, E. Zeman, J. Soural) ministerstvo není schopno (či ochotno) vytvořit koncepční materiál, který by mohl nasměrovat vývoj našeho školství alespoň do konce tisíciletí. Výbor proto ustavil vlastní komisi a pověřil ji přípravou legislativních základů transformace naší vzdělávací soustavy. Poslanci se postavili proti jednotnému, státně paternalistickému pojetí českého školství. Zásadní rozpor mezi jeho zastánci a odpůrci se tím dostal na půdu Parlamentu a konečně tak získal i politický rozměr. Hranice mezi oběma tábory však ani zdaleka nekopíruje rozdělení politické scény na vládní koalici a opozici. Čeho se tedy týkají hlavní názorové rozdíly?


(Ne)důvěra v občana

Ministr Piťha opakovaně vyjádřil své přesvědčení, že lidé chtějí a musejí být vedeni. Samotní občané prý nemají dostatečný zájem na kvalitě vlastního vzdělání. Ministerstvo a státní správa proto musejí hrát vedoucí úlohu a „vzdělanost společnosti před lidmi ochránit“. Voliči však dali přednost politice, která občanům důvěřuje. Programové prohlášení vlády se výslovně hlásí k principu občanskému a odpovědnosti jednotlivce za vlastní osud. Právo nést odpovědnost za vlastní život nelze lidem upírat ani v oblasti vzdělání, i když to dnes někteří neumějí. Jinak se to totiž nenaučí nikdy.


(Bez)moc zákona

Podle stále platného školského zákona z roku 1984 jsou školy ve věcech výchovy a vzdělávání přímo řízeny ministerstvem. Několik státních úředníků, které zákon nijak neomezuje, tedy i nadále rozhoduje o tom, co se budou učit děti v celé republice. Je jistě vhodné, aby stát určil například rozsah povinného vzdělávání, minimální nároky na školu a jejího ředitele nebo třeba výši školného na vysokých školách. Podle nové ústavy smějí takto do práv občanů zasahovat jen poslanci Parlamentu, a to zákonem. Ministr školství zatím ani nenaznačil, jak si nové vymezení kompetencí představuje. Že by mu současný stav vyhovoval?


„Správné“ pojetí výchovy

Atmosféra vztahů v rodině a výchovné prostředky rodičů mají mnoho podob. Výchovná nabídka školství demokratického státu by měla být obdobně rozmanitá. Své místo ve vzdělávací soustavě proto mají i školy „přísné“, školy s uvolněnou atmosférou a kamarádskými vztahy mezi učiteli a dětmi, pokládané v normálních zemích za normální, a samozřejmě rovněž školy, jež se rodičům do výchovy programově „nepletou“. Ministr školství má jistě právo se hlásit k výchově založené na strachu před trestem a na slepé poslušnosti vůči nadřízeným, která v jeho chápání ztělesňuje pokoru před řádem. I když poslední větší konjunkturu zažila v první polovině minulého století, není ani zdaleka jejím jediným příznivcem. Hluboce se však mýlí, pokud se domnívá, že dostal mandát vnucovat toto pojetí výchovy prostřednictvím státní správy ve školství také všem ostatním.


Jediné „nejlepší“ řešení

Prosazováním jednoho pojetí školy, prý vhodného pro všechny, je obdobou vnucování „celospolečenských cílů“ lidem, kteří mají rozmanité cíle osobní. Jde o hrubý koncepční omyl architektů státního školství a jednu z hlavních příčin jeho dnešní celosvětové krize. Školské reformy, i když se jim říká transformace, všichni důvěrně známe. V dobře zorganizované diskusi vždy zvítězí názor ministra. Rozběhne se příprava nových dobrovolně závazných osnov a učebních plánů, s obrovskými náklady se přepisují a vydávají nové učebnice, probíhá přeškolování učitelů. Za čas všichni uznají, že došlo k závažným chybám, a ministr školství zmizí v propadlišti dějin. Jeho nástupce se z chyb poučí tak, že stanoví jiné „celospolečenské vzdělávací cíle“. Jsou zase stejné pro všechny… Žádný z našich ministrů školství ještě nepochopil, že nejlepší podoba školy prostě neexistuje. Jednotné řešení násobí každou chybu svých autorů (a udělají jich vždycky dost) celkovým počtem škol , tříd a žáků.


Rozpor mezi nabídkou a poptávkou

Současná nabídka státního školství je v příkrém rozporu s potřebami občanů. Svědčí o tom nedostatečná kapacita a nevyhovující skladba středních a vysokých škol, značný zájem o soukromé školy i nepolevující snahy státních škol o získání pedagogické autonomie. Bez ní totiž nemohou soukromým školám konkurovat. Ministerstvo zatím nedalo najevo ani to, zda zmíněnou skutečnost vnímá – o hledání cesty k nápravě nemluvě. Rozhodně však nepřipouští, že k ní může vést radikální omezení direktivních zásahů státu ve prospěch autonomie škol a posílení vlivu nižších samosprávných celků a občanů.


Jaké vzdělání je kvalitní?

Zastánci státního paternalismu se domnívají, že stát je a bude schopen zabezpečit vysokou úroveň vzdělanosti direktivně. Není a nebude. Vždyť za socialismu používal mocenské prostředky, o jakých se dnes ministru školství doufejme nezdá. Přesto se například většina z nás po deseti letech povinné ruštiny bez pomoci rukou rusky nedomluví. Úspěšnost výuky ostatních předmětů není o mnoho vyšší. Neúspěch státu byl a je, stejně jako v případě centrálně řízené ekonomiky, zaručen předem. Jednotné školství totiž vždy mnoha občanům vnucuje takový cíl, obsah či způsob vzdělávání, který nerespektuje jejich osobní záměry, potřeby a nadání. Protože odpovídají za vlastní osud, musejí také sami rozhodovat o tom, jaké vzdělání potřebují. Jeho kvalitu budou měřit tím, zda se jim v budoucnu osvědčí jako potřebné. Jistě, některé jedince usvědčí ze špatného odhadu život. Co když se ale mýlí stát?


Otevřenost vzdělávacího systému

Ministr si přisvojil postavení arbitra elegantiae ve věcech výchovy a vzdělávání (v poslední době také v otázkách dobra a zla) a roli hlavního hybatele. Netypizovanou skladbu předmětů nebo vlastní osnovy hodlá považovat za výjimku, jejíž povolení budou ministerští úředníci zvažovat (a nakonec raději zamítnou). Odpůrci jeho koncepce to považují za zásadní překážku přirozeného vývoje naší vzdělávací soustavy. Veškerá omezení výchovných a vzdělávacích aktivit škol musí stanovit zákon. Ať v jeho rámci školy svobodně volí z existujících vzdělávacích směrů, přejímají zkušenosti našich i zahraničních škol a přizpůsobují je jak svým představám a možnostem, ta potřebám své spádové oblasti a schopnostem a zájmům svých žáků! Názor ministerstva na vhodnost obsahů, metod a cílů výuky bude jistě důležitý, konečné rozhodnutí však musí patřit školám a veřejnosti.


Financování vzdělávání

Zastánci direktivního řízení školství našli následující chybný argument: jestliže stát vzdělávání financuje, má také právo o něm rozhodovat. Už si však nekladou otázku, kdo prostředky státního rozpočtu vytvořil. Právě ona ovšem v jejich úvaze odhaluje chybu. Totalitní stát skutečně ignoruje jak vůli občanů, tak jejich potřeby. Občanská společnost však vytváří mnoho mechanismů, i ekonomických, které takové vyloučení občanů z rozhodování znemožňují. V moderních systémech financování je státní pokladna jen jedním ze zdrojů, další prostředky vydávají občané, obce a zaměstnavatelé přímo. Získávají tím na školství bezprostřední vliv, který uplatňují s lepšími výsledky než státní úředníci. Školy nejsou tolik zranitelné restriktivními opatřeními vlády – jejich celkové finanční zdroje jsou stabilnější. Pro rozpis státních prostředků platí jasná pravidla, podle nichž převážná většina státních dotací následuje žáky do té školy, kterou si sami zvolili. Školy se dostávají do těsnější ekonomické závislosti na spokojenosti občanů. Má to na uspokojování poptávky příznivější vliv než osnovy, školní inspekce a atestace učitelů dohromady.


Rychlost a povaha změn

Na využívání ekonomických mechanismů a vztahů klade vládní prohlášení velký důraz, ministerstvo však v této oblasti nepostoupilo ani o krok. Zato však ministr Piťha připravuje výměnu osnov na jednotlivých stupních vzdělávací soustavy – vládnímu prohlášení navzdory. Hájí se tím, že ve srovnání s jinými možnými zásahy nejde o radikální změny. Pravdu nemá, vždyť radikálnější zásah do organismu školství si lze jen těžko představit. Všichni učitelé z roku na rok opustí to, co dnes na určité úrovni ovládají, a povinně se vydají – a pokolikáté už? – konečně „správnou“ cestou, určenou shora. Včetně těch, kteří z vlastní iniciativy zamířili jinam. Odpůrci ministerské koncepce chtějí, aby se o změnách vzdělávací nabídky rozhodovalo na školách. Chtějí, aby vývoj neprobíhal ve skocích, ale přirozeně, v závislosti na místních podmínkách. Tam, kde jsou s dnešním stavem spokojeni, se ve shodě s principy občanské společnosti nemusí okamžitě změnit vůbec nic.


Postavení učitelů

Hodlá ministr získat učitele kázáním moralit a sliby, jejichž nereálnost se ukáže hned po schválení státního rozpočtu? Anebo jim nabídne stejnou cestu z nedůstojného postavení, jakou se vydávají ostatní kategorie zaměstnanců? Pokud se podaří svázat ekonomickou situaci škol se zájmem o jejich vzdělávací nabídku, budou postaveny před nutnost konkurovat si navzájem a vycházet vzdělávacím potřebám a cílům obyvatelstva vstříc. Vícezdrojové financování umožní ředitelům škol opustit dnešní nivelizaci v odměňování a ocenit ty učitele, kteří nejvíce přispívají k dobré úrovni a pověsti školy (tak je tomu například ve všech soukromých školách). Osud transformace školství samozřejmě závisí na učitelích, nesmí však záviset jen na jejich dobré vůli.


Totalita, nebo pluralita?

Dosavadní diskuse přinesly jeden cenný výsledek. Existující představy o budoucí podobě našich škol jsou neslučitelné. Liší se jak názory na školu, tak na to, co si z ní žáci mají odnášet. Za každým stojí velká část voličů. Odpůrci ministerského pojetí proto na rozdíl od ministra nehledají jedinou konkrétní normu, ale obecný právní a ekonomický rámec školství. Ten umožní soužití všech výchovných a vzdělávacích kultur, jež se do něj vejdou, a zajistí jejich přirozený vývoj. Kultura ministerská, koncipovaná původně jako jediná, se velmi brzy stane jen jednou z mnoha. Ani uvnitř státního školství přece není nutné, aby se všichni podřizovali jediné představě.

Zdroj: Botlík, Oldřich, Souček, David: Spor o pojetí vzdělávání. Český deník 17. 4. 1993


Návrh změn v Listině základních práv a svobod

„Poté co se Poslanecká sněmovna nevyjádřila k podobě transformace školství, došlo k pozastavení diskuse o této otázce. MŠMT i školský výbor, respektive jeho Komise pro transformaci školství se nadále věnovaly otázce charakteru základního zákona. Oba dva orgány vypracovaly vlastní verzi návrhu změny ústavního zákona v oblasti vzdělávání. Komise pro otázky transformace školství vypracovala dokument s názvem Zásady ústavního zákona, který navrhoval změny v Listině základních práv a svobod.

Předložený text měl šest částí: 1. Svobodná nabídka vzdělávání, která stanovila právo jednotlivce nabízet a poskytovat vzdělávací služby, 2. Svobodná volba vzdělávací cesty, tedy zaručení rovných příležitostí, 3. Rovnost vzdělávacích služeb před zákonem, pojednávající o postavení soukromých škol, 4. Přístup k informacím o vzdělávání, který měl zajistit lepší orientaci jedince ve vzdělávací nabídce, 5. Státní podpora občanů při vzdělávání, 6. Povinné vzdělávání. (8)

Tato změna Listiny základních práv a svobod by znamenala výraznou liberalizaci, např. možnost dítěte absolvovat povinné vzdělávání jinými formami než ve státech stanovených institucích (domácím vzděláváním). Diskuse se rozpoutaly o navrhovaném zrušení výrazu povinná docházka, který byl nahrazen termínem povinné vzdělávání. Oldřich Botlík, odborný poradce komise, se domníval, že termín docházka je zavádějící, protože mohl být vyložen tak, že jedinec dosáhne povinného vzdělání pouze docházkou do školy. Podle něj bylo důležité, aby „ústava nehovořila o povinné školní docházce, ale o povinném školním vzdělávání.“ (9)

Ministerský návrh byl na rozdíl od návrhu Komise méně liberální a podrobný. Deklaroval právo občana na vzdělání v souladu s vlastními schopnostmi a potřebami a právo si svobodně vybírat z nabízených forem vzdělávání, jehož rozsah a obsah stanoví stát. Dále měl stát podporovat vzdělání i nad tento povinný rozsah. Na rozdíl od návrhu, který předložili členové školského výboru, ministerský návrh neobsahoval právo občanů na informace o vzdělávání.

Do diskuse opět zasáhl premiér Klaus, který pozval na společné jednání zástupce školského výboru a MŠMT. Jeho výsledkem byla shoda, že není nutná změna Listiny základních práv a svobod na zásadách transformace školství a že další aktivity měly směřovat opět k problematice jeho transformace. (10)

Po schůzce s premiérem se tedy další postup soustředil na vypracování dílčích zákonů.“

Zdroj: Krejčová, str. 38–39


Z důvodové zprávy Návrhu změn v Listině základních práv a svobod

1. Vzdělávání v občanské společnosti

Občanská společnost je charakterizována takovými formami organizace a takovými strukturami a vazbami, jež stavějí na osobní odpovědnosti jednotlivců za vlastní osud a na svobodném jednání rovnoprávných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku. Budovanému českému státu dala tyto zásady do vínku i nová ústava, hlásí se k nim tedy nejen strany vládní koalice, ale většina politického spektra. Principy občanské společnosti se samozřejmě týkají i školství a vzdělávání.

Probíhající společenské změny tentokrát nespočívají v náhradě jedné státní ideologie jinou, ale konečně směřují k odstranění veškerých ideologických příchutí státní moci. Proto je například zcela nepřijatelné, aby stát nějaký etický systém znovu naočkovával prostřednictvím vzdělávací soustavy všem dětem bez rozdílu. S rozmanitostí občanské společnosti a s mnohostí nadání, potřeb a osobních cílů žáků a studentů je v rozporu i uniformita vzdělávacích prostředků a postupů a samozřejmě také uniformita obsahů vzdělávání a jeho výsledků. Bohatství a rozdílnost požadavků veřejnosti na vzdělávací soustavu nepochybně povedou nejen k rozvoji nestátního školství, ale začínají vyvolávat i silné tlaky na zásadní rozrůznění vzdělávací nabídky státních škol.

Dnes už nelze zákonem preferovat jediné pojetí výchovy a vzdělávání ani ve státních školách. Prostě nemůžeme prohlásit jednu podobu školy za správnou a všechny ostatní za více či méně trpěné výjimky. I zběžný pohled do Evropy (o zámoří nemluvě) napovídá, že nejlepší obsah, pojetí výuky, její atmosféra, délka hodin nebo způsob hodnocení dětí neexistují – natolik se od sebe v jednotlivých zemích liší podoby dokonce i prvního stupně (státních) základních škol.

V naší společnosti probíhá přirozený proces vytváření nových struktur. Ztrátě její dosavadní uniformity, která se projeví zárukami práv, osobní odpovědností a samostatností občana při rozhodování o vlastním životě, bohatším sociálním rozvrstvením, větší vyhraněností kulturní orientace obyvatelstva, zásadním posílením pravomocí místní správy a samosprávy, odstraněním diskriminace z důvodů víry či odlišného světonázorového přesvědčení a mnoha dalšími změnami společenského života, musí odpovídat i nové legislativní základy vzdělávací soustavy.

Dnes platná právní úprava vznikala v době, kdy byla porušována základní lidská a občanská práva. Vágnost některých aspektů právního stavu v oblasti vzdělávání odporuje požadavkům, kladeným na legislativu právního státu. Jak bude vysvětleno dále, nevyhnula se ani právním normám přijímaným po roce 1989. Návrh zásad nového znění Listiny základních práv a svobod (výchova a vzdělávání) směřuje k překonání těchto nedostatků a předkládá koncepci, která respektuje principy občanské společnosti.

Zdroj: Návrh „Zásady ústavního zákona, kterým se mění Listina základních práv a svobod (výchova a vzdělávání)”. Komise pro otázky transformace školství Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny parlamentu České republiky, Praha 21. května 1993. Str. 3–4.


Celý návrh, který pro Komisi pro otázky transformace školství připravili členové skupiny IDEA Oldřich Botlík a David Souček, si můžete stáhnout ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.




________________

(1) Z parlamentu. UN, roč. 96, č. 8, 23. 2. 1993, s. 1.
(2) Náročnost školních osnov se sníží. MF Dnes, 15. 2. 1993, s. 7
(3) Řád je řád. Reflex, roč. 4, č. 18, 26. 4. 1993, s. 38.
(4) Zápis 8. schůze PSP, 20. 4. 1993. http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/008schuz/s008004.htm
(5) Poslanci znovu odmítli záměry ministerstva školství. Respekt, č. 16, 26. 4. – 2. 5. 1993, s. 3.
(6) Promarněná školská příležitost. MF Dnes, 22. 4. 1993, s. 6.
(7) O shodách a neshodách. UN, roč. 96, č. 24, 15. 6. 1993, s. 1 – 2.
(8) Zásady ústavního zákona. UN, roč. 96, 32 – 33, 14. 9. 1993, s. 14 – 16.
(9) Školní docházka asi nebude povinná, vzdělávání ano, MF Dnes, 15. 7. 1993, s. 2.
(10) Premiérova metoda zabrala. MF Dnes, 1. 10. 1993, s. 6.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger