Dominik Dvořák, Karel Starý, Petr Urbánek: Hodnoty a cíle změn ve vzdělávání

úterý 12. května 2015 ·

Druhá ukázka z nové monografie Dominika Dvořáka, Karla Starého a Petra Urbánka Škola v globální době. Proměny pěti českých základních škol, kterou právě vydalo nakladatelství Karolinum. Práce ukazuje, jak se v posledních pěti letech proměnilo pět konkrétních českých základních škol a jakou roli v tom hrál národní reformní projekt (RVP ZV).

Zdroj: Dvořák Dominik, Starý Karel, Urbánek Petr: Škola v globální době. Proměny pěti českých základních škol. Praha: Karolinum 2015, str. 16–23 (zkráceno).


Je nepochybné, že školy ve světě prošly v posledních desetiletích mnoha změnami. Usilovaly o to, aby vzdělávací systém více napomáhal dosažení a udržení základních politických hodnot moderní společnosti, kterými jsou zejména svoboda a bezpečnost, spravedlivost (větší rovnost občanů) nebo efektivita (jednak společnosti jako celku, jednak poskytování veřejné služby).

Změny, které jsou od českých škol požadovány simultánně v rámci postkomunistické tranzice, měly v zahraničí charakter sekvenční. Jednotlivá témata se v rozvinutých zemích vynořovala postupně v průběhu posledních padesáti let. Pro naši situaci je charakteristické, že se snažíme tyto změny integrovat do našeho vzdělávacího systému pokud možno najednou. Věc je o to komplikovanější, že míříme na pohyblivý cíl: v některých případech jako bychom se nyní snažili zavést politiky, které byly v stabilních demokraciích oblíbené v devadesátých letech minulého století, kdy jsme naši transformaci zahajovali.

Současně platí, že hodnoty akcentované jednotlivými reformními vlnami – svoboda a bezpečí, spravedlivost a efektivnost – se mohou dostávat do konfliktu, a to jak v celé společnosti, tak specificky na úrovni národní vzdělávací politiky i organizace výuky ve škole a třídě. Politici, manažeři, vedoucí pracovníci škol i učitelé se tak musí vypořádávat trvale s dilematy či substitučními efekty (trade-offs), což vede k situaci, že vždy je se školstvím (či konkrétní školou) někdo nespokojen a kdy ke každému řešení si lze představit alternativu, která by někoho uspokojila více.

Základní rozpory moderního vzdělávání spočívají už v příslibu, že škola bude současně sledovat osobní prospěch každého jedince i celé společnosti. Znovu a znovu se ozývá volání po diferencovaném přístupu ve škole, která je však založena na standardizaci ve třídách organizovaných po ročnících. Jednotnost – chcete-li uniformita – není jen principem organizačním, ale také do značné míry hodnotovým: všem se má dostat rovného zacházení nebo mají být dovedeni k stejným výsledkům. Některá dilemata jsou zřejmě principiálně neodstranitelná a mezi určitými hodnotami bude existovat vždy napětí, ale kompromisy mezi nimi mohou být více či méně poučené a zdařilé. Černobílé myšlení a dualistický jazyk zde obvykle nepomáhají ani výzkumu, ani praxi.

Přístup, který proti sobě nestaví staré a nové, se odráží třeba ve sdělení Evropské komise (Com/2012/ 699). Je sice třeba „zaměřit úsilí na rozvoj průřezových dovedností“, ale zároveň je nutné vidět, že na trhu práce je stále vysoká „poptávka po dovednostech v oblasti přírodních věd, technologií, inženýrství a matematiky“. Navíc prvním krokem musí být, že „všichni dosáhnou základní znalosti nebo dovednosti a zvláštní pozornost vyžaduje také studium cizích jazyků. Tady je vidět, že úkoly školy pro 21. století lze definovat, aniž by bylo nutno zpochybňovat podstatné cíle dosavadního vzdělávání nebo zavádět složitý žargon. To neznamená popření nutnosti změn, jak uvádí citovaný dokument:

Čtení, psaní, počítání a základy matematiky a přírodních věd jsou východiskem pro další učení (…) a jsou vstupní branou k zaměstnanosti a sociálnímu začlenění. Probíhající digitální revoluce však vyžaduje nové vymezení těchto dovedností, jelikož nové formy čtení a psaní a rozmanitost informačních zdrojů mění jejich samotnou podstatu.

Opět tu vidíme, že se pojí tradiční a radikálně nové. Jak budou redefinovány požadavky na školu v důsledku technologického i sociálního vývoje změn v budoucnosti, je velmi obtížné odhadovat. Všechny výzvy, před které nás postaví současnost a blízká budoucnost, nejsme schopni rozpoznat, ale jistě k nim patří zajištění větší míry spolehlivosti systému (aby se výrazně nelišila kvalita či efektivita jednotlivých učitelů a škol, aby se dětem dostávalo přibližně stejných příležitostí k učení). Jinou výzvou je bezpečí, které na úrovni evropské společnosti vyvstalo zejména v souvislosti s terorismem, ale také se vznikem nových ohnisek neklidu v Evropě a nedaleko za jejími hranicemi. Současně si přejeme, aby děti byly ve škole v bezpečí fyzickém i psychickém.

Současná „pedagogická futurologie“ potřebnou míru změn paradoxně současně přeceňuje i podceňuje. Podle L. Cubana však zastánci reforem obvykle přemýšlejí a jednají ahistoricky, mají pocit, že situace, v níž se právě nyní nacházejí, je jedinečná, neberou si poučení z chyb předchozích reforem, lineárně extrapolují minulé do budoucnosti. Školy budou podle nás v něčem velmi podobné tomu, jak je známe dnes, a v něčem se budou značně lišit. Empirický výzkum by zde měl korigovat spekulativní soudy.


Knihu si můžete objednat ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger