Jana Hrubá: DOKUMENTY 76. Susan Kovaliková: Integrovaná tematická výuka

pondělí 22. června 2015 ·

„Tato pedagogická publikace je učebnicí, která nabízí ucelený vyučovací systém: má svá teoretická východiska i jejich praktickou aplikaci, model je moderní, ale současně dostatečně ozkoušený, je úplný a přitom otevřený pro kreativitu učitele,“ píše Jarmila Rejlová ve své recenzi v roce 1995. Kniha se tehdy stala pro mnoho českých učitelů velkou inspirací při tvorbě vzdělávacích programů.

„Model integrované tematické výuky (ITV) sestává ze tří částí: první jsou závěry z výzkumu mozku, druhá je návodem, jak vytvářet kurikulum na základě celoročního tématu a třetí část je věnovaná výukovým strategiím, postupům ve shodě s předchozími dvěma částmi.

Z poznatků, „jak se učí lidský mozek“, vyvodila Kovaliková osm podmínek efektivní výuky. Nazývá je mozkově kompatibilní složky učebního prostředí a procesů. Jsou to:
– nepřítomnost ohrožení
– smysluplný obsah
– možnost výběru
– přiměřený čas
– obohacené prostředí
– spolupráce
– okamžitá zpětná vazba
– dokonalé zvládnutí

Cílem vzdělávání je pro Kovalikovou osvojení si znalostí a dovedností až na úroveň jejich použití ve skutečném životě.“

Zdroj: Rejlová Jarmila: Susan Kovaliková: Integrovaná tematická výuka – Model. Informační list PAU. Kroměříž: Gaudeamus 6/95, příloha str. 2

Tyto složky podrobněji vysvětlila v rozhovoru nad svým překladem knihy Jana Nováčková: „Prvním je nepřítomnost ohrožení. Jestliže se člověk cítí ohrožen (skutečně nebo domněle), zaktivizují se automaticky vývojově nižší části mozku, které však nejsou sídlem učení (tím je mozková kůra). Takže, jestliže se dítě ve škole cítí čímkoliv ohroženo, nemůže dostatečně přijímat nové poznatky a dovednosti.

Druhým je smysluplný obsah. Mozek neustále vyhledává ve svém okolí význam, smysl. Dokáže se orientovat právě v bohatém prostředí, v okleštěném kontextu, jakým často výuka je, hledá význam obtížně. Mozek odměňuje přes neurotransmitery sám sebe i celý organismus příjemnými pocity, jakmile se dosáhne nového významu nebo porozumění. Pokud je tedy učení přiměřené věku a je pro žáka významné, nepotřebuje ani odměny, ani tresty.

Třetím prvkem je možnost výběru. Tradiční výuka učí všechny děti stejným způsobem. Požadavek Susan Kovalikové zní: co je třeba učit, to je na učiteli, ale jakým způsobem se to dítě bude učit, by mělo být ponecháno na něm samém.

Přiměřený čas je zase v rozporu s tradičním rozvrhem, kdy se obsah podřizuje času, místo, aby se čas podřídil obsahu. Obohacené prostředí a spolupráce jsou dalšími prvky.

V knize se uvádí, že učení je vlastně vytváření mentálních programů, které dále v životě používáme. Aby se nezačaly vytvářet chybně, je velmi důležitá okamžitá zpětná vazba. Jenže té se při frontálním vyučování dostává jednotlivému žákovi velmi málo.

Velice se mi líbí poslední prvek – dokonalé zvládnutí. Je to požadavek tak velmi odlišný od klasické školy, která žákovi neznalost vyjádří horší známkou, ale neklade si za cíl látku naučit až na úroveň použití, ačkoliv jen tato úroveň má význam pro skutečný život.“

Zdroj: Hrubá, Jana: Jak se učí zdravý lidský mozek? Praha: Agentura STROM, Učitelské listy, II. roč., 1994/95, str. 12

„…Respektováním všech osmi položek (každá představuje pro nás nové poznatky, anebo nové postoje, takže vyžadují pozorné studium) se vytváří mozkově kompatibilní učební prostředí, ve kterém se pak odehrává výuka podle jednoho celoročního sjednocujícího tématu a podle jeho rozepsání do měsíčních podtémat a týdenních tematických částí. Model ITV úplně opouští výuku po jednotlivých předmětech. Celoroční téma si volí učitel sám. Učitele považuje Kovaliková za stále se vzdělávajícího odborníka, jehož úspěšnost závisí na podmínce bezpečného prostředí školy a úrovni týmové práce s kolegy. Pokud jde o ředitele, v USA požadují jeho zájem, či indiferentnost. (U nás je tak velká samostatnost učitele ještě frází, realita je limitována stále ještě vysokou direktivitou na všech úrovních.) To, co by z učiva měly zvládnout všechny děti, tvoří tzv. klíčové učivo. To se pak rozpracovává do aplikačních úkolů, tj. činností, jimiž děti realizují své pochopení látky a současně se jejich prostřednictvím aktivně učí. Aplikační úkoly zároveň svou variabilitou dětem zaručují nabídku činností, které odpovídají rozmanitosti učebních (intelektových) typů dětí. Na nich dítě i učitel poznají, zda dítě látku dokonale zvládlo nebo ne. Model ITV se nespokojuje s polovičatostí, učitel nepřevezme od dítěte práci, dokud není dokonalá. Klasické známkování a hodnocení zde tak vlastně ztrácí svůj smysl…

Pojetí celého modelu ITV prozrazuje, že Kovaliková učinila východiskem své práce ne školu, ne učitele, ale dítě. Komplexitu přístupu dokládá nejen důraz na poznatky o neurofyziologických podmínkách učení, ale též na sociální charakter učící se lidské bytosti. Protože se žák učí pro život, musí škola vyučovat i sociálním dovednostem, které teprve umožní efektivně a ekonomicky uplatňovat to, co získal naukově.

Závěr knihy je věnován učitelům, a to těm, kteří se vydali na tuto nelehkou cestu. Jednak upozorňuje, že aplikace modelu ITV představuje tří až pětiletou práci, jednak upozorňuje, že nejtěžší je změna u sebe sama, neboť nejde o situační změnu, ale o přerod…“

Zdroj: Rejlová tamtéž


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger