Hana Vaverková: DOKUMENTY 78. Jednou dole, jednou nahoře… po dvaceti letech

pondělí 24. srpna 2015 ·

A je to tady! Po dvouletém odpočinku a důchodové pohodě nabídka, která se neodmítá. Budu učit!

To bylo tak.

Před více než dvaceti lety jsem se stala ředitelkou málotřídky. Šla jsem do toho s vervou a představou, že konečně naplním své sny o tom, jaká by škola měla a mohla být. Bylo pár let po revoluci, doba alternativcům poměrně nakloněná a já měla dost sil, elánu a odvahy. Malá školička kousek od Olomouce se měnila zvnějšku i zevnitř, rodiče postupně uvěřili, že to jde i takhle, našli si nás i přespolní a doplnili početní stav. Šéfové na školském úřadě se vyměnili a ti noví si mě už na kobereček nezvali. Obklopila jsem se kolegyněmi smýšlejícími stejně jako já. Byla to paráda!

Ve škole jsem trávila spoustu času. Moje čtyři děti si postupně zvykly, že maminka není moc doma a teplé večeře znají jen z televizních seriálů. Můj muž, co zachraňuje životy, se brzy přestal ptát, co je k jídlu a naučil se samostatně hledat v lednici. Máma, učitelka v důchodu, mi pomáhala ze všech svých sil. A do všeho mluvila. Neměly jsme to spolu vůbec lehké.

S právní subjektivitou přišla svoboda vybrat si k sobě lidi a hromada lejster. Byrokracie hraničící s buzerací. Kontroly a audity. Výkazy, příkazy, vyhlášky, nařízení, směrnice… znáte to! Přestávala jsem být učitelka. Svoje češtiny a matiky jsem ještě dávala a občas se vypnula k ukázkovému výkonu – to když do naší školy zavítali návštěvníci z řad rodičů, učitelů a studentů. Stále více jsem měla pocit, že už nejsem dobrá učitelka a už vůbec ne dobrá ředitelka. O roli matky nemluvě. Prostě jsem nestíhala. Většinu dne jsem byla zalezlá ve své ředitelně – noře, jak říkaly kolegyně – a snažila se pochopit, vyplnit, doplnit, odeslat… a nezhroutit se.

Zhroutila jsem se o dvacet let později. Pěkně jsem si vyhořela. Bylo to akorát. Těsně před šedesátkou a s nárokem na důchod.

Hurá, konečně to mám za sebou. Už nikdy!!! Vyhodila jsem všechno, co se dalo. Spálila dva pytle papírů s pevným přesvědčením, že do školství mě už nikdy nikdo nedostane. Stala jsem se babičkou a náramně si to s první vnučkou Laurou užívala. Naučila jsem se vařit – fakt, až v šedesáti! Děti i manžel si brzy zvykli na teplé jídlo. Fámě, že láska prochází žaludkem, raději nevěřte. S mým mužem nehnuloi vepřo, knedlo, zelo, dokonce ani svíčková a hanácké vdolečky. Zato jsme oba krásně přibrali a nešlo to dolů. Začala jsem chodit na H. E. A. T. – to je takový pás pro rychlou chůzi. Za půl hodiny jsem zplavená a je mi fajn.

Po roce zmizel odpor ke škole a alergie na děti. Ty cizí. Začala jsem se zajímat, co se ve školství děje, co ministr Chládek (panebože, to byl vykuk, co?), co moje někdejší PAU a vůbec.

Po dvou letech, to už měla Laura tři a začala chodit do školky, jsem si říkala – a to je všechno? Co teď? Co s přebytkem energie? Zatoužila jsem být prospěšná a potřebná i jinde než doma.

Někdy v květnu, pondělí to bylo, mi moje nástupkyně, ředitelka Katka zavolala a řekla – Mám volné místo, nechceš učit? Chci! Řekla jsem okamžitě. A bála se, že si to rozmyslí. Nerozmyslela.

A já si začala představovat, jak to teď bude bezva, budu učit češtinu a matiku v páté, to umím, to mám přece v malíčku. A bez přípravy. Žádné stohy papírů a žádná zodpovědnost za úplně všechno.

A pak mi Katka řekla – a ještě vlastivědu ve čtverce a v pětce a společnou hudebku pro obě třídy. Vlastivědu? Já? Hudebku? Budou mi na to stačit moje tři akordy na kytaru a hlasivky po operaci? A co si pamatuju ze zeměpisu a dějin? Skoro nic! A v páté se bere Evropa a války a panovníci – vždyť já znám jenom Karla a Václava! To bude průser!

Aby nebyl, začala jsem se připravovat hned z kraje prázdnin. Ze školy jsem si dotáhla RVP, ŠVP, tematické plány, učebnice a pracovní sešity a další materiály, které budu potřebovat. Otevřu, kouknu a strnu. Víte, že nejvyšším pohořím Uralu je Narodnaja a měří 1894 m. n. m.? A že hlavním městem Makedonie je Skopje? Já tedy ne. Zatím.

Taky jsem se podívala do Metodického průvodce. A co čtu? Na straně 4 je tabulka s návrhem klasifikace. 100–90 % – 1. Fajn. Ale 49–25 % – 4! Takže když napíšu písemku nebo test na 46 %, už je to na čtverku? U mě tedy určitě ne. To by byla krásná trojka! I na 40 %! A možná ještě na 30 %…

Ve druhém červencovém týdnu jsem dostala mejlem coby nová členka sboru pozdrav od ředitelky Katky s osmi přílohami. Prý ať víme s předstihem, co nás příští školní rok čeká – ha,ha,ha. Mě třeba funkce preventisty krizových jevů, koordinátora ŠVP, koordinátora DVPP a taky budu mít na starosti objednávku UP a učebnic. K tomu dozory o velké přestávce a při obědě… ach jo, to fakt miluju! To se vždycky pěkně najím… vzhůru k žaludečním vředům! A samozřejmě významný podíl na školních projektech a akcích. To je jich tolik? Proč? No, protože sis to tak někdy před dvaceti lety vymyslela, Haničko!

Teď mi to konečně došlo. Sice s menším úvazkem, ale jinak s celou parádou české učitelky. Tak tohle jsem tak chtěla?!?

Ale jo. Je teprve půlka července. Budu se učit. Nastuduju dějiny a taky evropské řeky a velehory. Budu si často zpívat a brnkat na kytaru. Pustím si Smetanu a Dvořáka a taky Bacha a Beethovena. Osudovou…


Knížku Hany Vaverkové „Jednou dole, jednou nahoře. Deník začínající ředitelky“, kterou jsme vydali v roce 1997, si můžete stáhnout ZDE. Je to opravdu autentický dokument!


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger