Hana Vaverková: Motýl

úterý 10. listopadu 2015 ·

Letos poosmnácté. Dvoudenní, dříve třídenní celoškolní projekt, který realizujeme každoročně koncem září. Ať se všichni poznáme, přivítáme prvňáčky, ať něco hezkého zažijeme. Teď se tomu říká adaptační kurz, nebo tak nějak, ale my to objevili fakt už docela dávno. Letošní Motýl je v rámci celoroční motivace na téma Olomouc – srdce Hané.

V posledních letech jsem se během projektu coby ředitelka docela často vytrácela do ředitelny a tam spekulovala nad tabulkami a výkazy. Na děti už jsem neměla čas ani nervy. Zato letos jsem si Motýla konečně užila!


Čtvrtek

Ve čtvrtek ráno bylo na školní zahradě 76 dětí, 5 učitelek, 2 vychovatelky a paní školnice. Rozdělení do šesti skupin po třinácti dětech proběhlo celkem hladce. To už děti znají. Řadí se do zástupu jeden za druhým a jak kdo chce. K šesti páťačkám spolužáci kluci, pak čtvrťáci a ti ostatní. Nakonec máme smíšené skupiny ze všech tříd. Ke každé jedna učitelka. Pár hanáckých písniček a pak už jdeme na erby. Představuju ten olomoucký s orlicí a pak rozdávám každému dětský se čtyřmi poli a otázkami: Jaké místo v Olomouci a okolí mám rád (a)? Které místo bych rád (a) poznal? S kým bych na nové místo rád (a) jel (a)? Jak bych představil (a) místo, kde bydlím?

Děti ve skupinách píší a malují, starší pomáhají prvňáčkům, kteří se zatím umí jen podepsat. V malé tělocvičně je nás moc, šum a hukot je na mé hranici snesitelnosti. Brzy aktivitu ukončujeme s tím, že si erby dokončíme příště, až bude víc času. A klidu! Svačinka na zahradě a po ní 6 stanovišť, na kterých se děti během dvou hodin vystřídají.

Na tom mém pod pergolou píší a kreslí do předem připravených deníků. Snažím si zapamatovat jména dětí, ale je jich na mě moc a zvlášť ty malé se mi pořád pletou. Kousek od mého stanoviště je kolegyně Jitka s tvarůžky – jdi se šátkem na očích za vůní… A tamhle zase Alenka vyrábí s dětmi vory. Večer je pak pustíme na malém rybníčku. V tělocvičně učí Martina děti hanácké tanečky a Broňka zase hanáckému nářečí. Nováček Míša má na starosti sportovní činnosti, ať se děcka vylítají. Lepíme první náplasti na odřená kolena.

V poledne oběd, chvilka volna a pak pětikilometrový výšlap do kopce k Radíkovské věži. Je další tropický den, kolem třiceti stupňů, a je dobře poznat, které děti jsou zvyklé na túry a které ne. Starší berou ochotně menším batůžky a povzbuzují je. A kdo pomůže mně?! ?

U věže je dělostřelecká pevnůstka z druhé poloviny 19. století a v ní příjemný chládek. Koukáme na zbytky hradeb a suchého příkopu, procházíme dlouhou tmavou chodbou. Kluky to zajímá víc než holky a já se průvodců ptám na podrobnosti, abych je pak uplatnila ve vlastivědě. Ať vím aspoň někdy něco víc než moji chytří páťáci a můžu zazářit…tak třeba s tím, že z této dělostřelecké pevnosti se nikdy nevystřelilo!

Zpátky se vezou menší děti v autobuse, ale několik odolných prvňáčků trvá na tom, že půjdou s námi pěšky. Za hodinu toho nejspíš litují. Já taky. Jsem nadoraz a kolena mi vržou víc než jindy.

Kolem šesté večeříme obložené chleby se spoustou zeleniny. Docela bych přivítala osobní volno jen pro nás učitelky, samotu a ticho. Ale protože to nejde, střídáme se s holkama a dohlížíme na hejno děcek, které se prohánějí po zahradě a po hřišti – opět plny sil. Po deseti kilometrech se jen těžko zvedám z lavičky, zato naši hoši lítají za balónem a holčičky skáčou přes švihadla jako o život. Ostatně, jako vždycky, znáte to taky?

Večer je „Hanácké festival“. Tančíme a zpíváme, samozřejmě hanácke a s velkou chutí. Od strun kytary mám odřená bříška prstů a ulámané nehty. Pak se všichni vydáváme k blízké hasičské nádrži. Vedoucí skupin drží slavnostně své vory a vychovatelka Alenka je postupně spouští do vody. Aby se nespustila i ona v leže na břichu, přidržují jí děti nohy. Pohled pro bohy! A pak to začne. Naši žáci, které vedeme od soutěžení ke vzájemné pomoci, začnou vehementně povzbuzovat své lodě a křičí a řvou a nebýt zábradlí, popadali by do rybníka. Pár vesničanů přichází zjistit, co se to děje. Nic, paní, to si jen tak hrajeme!

Už se stmívá, mladší děti se ukládají do spacáků a na karimatky ve svých třídách. S těmi staršími sedíme na zahradě, zpíváme a nechce se nám spát. Zkoušíme kánon Dobrý den a pak Bárku. Tyhle děti zpívají krásně a s radostí, jen se občas míjíme repertoárem. Neumím všechny ty jejich oblíbené písničky a mých pár akordů nestačí na náročnější kusy. Však se to doučím!


Noc

Noční můra nás učitelek. Spaní na zemi se svými žáky nepatří mezi naše oblíbené činnosti. Ale jednou, dvakrát za rok to prostě dáme! A děti taky! Prvňáčci si drží plyšáky v náručí a překonávají stesk po mamince. Starší kluci a holky ve spacácích si chtějí povídat a pak se smějí a je jim jedno, že je dávno po večerce. Moji páťáci se zájmem pokukují po spolužačkách v nočních košilích, které procházejí jejich prostorem na chodbu k toaletám. Jednou, dvakrát…no teda, to není možný, ty holky je snad přímo provokují! Kolem půlnoci je konečně klid. Konečně!!!


Pátek

Brzy ráno jsou děti veselé a už zase pobíhají, zato paní učitelky mají kruhy pod očima. Vůbec jsem neusnula, říká Martina. Ještě nemá vlastní děti, tak aspoň ví, co ji jednou čeká.

Společná snídaně v tělocvičně a pak další program. Dnes mimořádně důležitý. Budeme přijímat sedmnáct prvňáčků. Ti odcházejí do třídy a učí se slavnostní taneček. My ostatní jim na oplátku malujeme a zdobíme velká srdíčka s provázkem kolem krku a do nich vepisujeme přáníčka. Každoroční rituál, na který se pak dlouho vzpomíná.

Vyvrcholení Motýla právě nastává. Na zahradě vytváříme velký kruh a vpouštíme do něj prvňáčky. Přicházejí v hadovi a za zvuku krásné melodie tančí svůj taneček. Nakonec každá skupina slavnostně vítá toho svého prvňáka a předává mu velké papírové srdce. A já opět slzím. V mém věku už mě dojme skoro všechno…

Zase po letech si uvědomuju důležitost těchto dní. Dobře jsme to tenkrát s holkama vymyslely. Po dvou dnech a jedné noci jsme se poznali a spřátelili. Holky a kluci z první třídy mají svoje starší kamarády a občas přijdou za námi účami s otázkou, prosbou, nebo se jen tak přitulit. Já jsem poznala své páťáky i mimo třídu a svoje vyučovací předměty. Vím o nich daleko víc a oni o mně taky. Už se máme. Rádi.

Je páteční poledne. Po obědě je nás na zahradě jen pár. Většina dětí odešla domů. Taky se tam těším. Víkend snad postačí k regeneraci sil. Uklízet a vařit nebudu. Zítra se žení můj druhý syn, naštěstí v rodišti nevěsty. Další velký projekt na obzoru…


Program projektu Motýl a zpětnou vazbu si můžete přečíst ZDE a ZDE.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger