Marie Homerová: Co je kreativita?

středa 9. prosince 2015 ·

Existují početné definice, které se snaží odpovědět zejména na otázky: Jak se kreativita projevuje, které rysy a projevy jsou pro ni charakteristické, jak se chová a pracuje nadaný jedinec. Další otázkou, zvláště důležitou pro školní výuku je, jak zjistit faktory, jež tvořivost žáka ovlivňují v pozitivním, ale i v negativním, smyslu.

Běžnou odpovědí bývá, že kreativita znamená originalitu a inovaci. Není pouhým opakováním zaběhnutých stereotypů, opisováním a opakováním textů převedených do jazyka autora, známá tvrzení, ale vyjádřená jinými slovy. Být kreativní znamená přínos, tj. obohatit a zkvalitnit život lidí pomocí nových vynálezů, myšlenek, nápadů a poznání.

V Evropě jsou nejvýše hodnoceny kreativní přístupy a přínos pro lidský život ve vědních oborech a v umění. Mohou se ale prosadit v ekonomice, v podnikání i v receptech na zdravou výživu, ve snížení ekologické zátěže pro krajinu atp. Prosazení nových myšlenek bývá svízelné, novátoři musejí ve svých životech překonávat obtíže a nepochopení veřejnosti, potýkají se ve svých životech často s chudobou. Van Goghovy obrazy byly jeho současníky považovány za excentrické, přímo ošklivé. Dnes se považují za mistrovská díla. Tvořivost, zvláště umělecká, je podmíněna mentalitou a kulturou historického období, úrovní vzdělání obyvatel, geografickou lokalitou, stupněm technického rozvoje, nebo dokonce přímo individuálním založením každého tvůrce.

Přínos tvořivého myšlení se posuzuje především podle jeho užitečnosti a podle estetických kritérií. Proto je třeba ve školní výuce podpořit veškeré snahy žáka, také však učitele, kteří usilují o nová nebo kvalitnější řešení problémů. Je třeba ocenit nejen žáka, ale i snahy učitele, který usiluje ve výuce o efektivní strategie, přestože se vždy nedaří úspěchu okamžitě dosáhnout. Způsob výuky a také pochopení nadřízených může talenty mezi žáky/učiteli „odhalit“ nebo je naopak odradit. Pro učitele platí rada: nenechte se zviklat ve svém úsilí chováním nedisciplinovaných žáků, přístupem nekritických rodičů a přetrvávajícími byrokratickými stereotypy.

Všichni víme, jak jsou některé situace ve školní praxi pro učitele stresující a vysilující, protože prestiž povolání v minulých desetiletích poklesla. To všechno jsou negativní jevy, které kreativní výuce brání. Mnoho otázek týkající se multidimenzivní kreativity nebylo dosud plně zodpovězeno. Nejčastěji je to otázka: Existují obecné a individuální předpoklady pro rozvoj kreativity jedince, anebo platí pro každý obor specifické vlohy? Podle výsledků provedených studií se zdá, že jde o provázaný komplex obojího, v němž některé vlohy převažují. Výstupy výzkumu na školách ukázaly, že významnou podmínkou pro rozvíjení tvořivosti jedince je přátelská atmosféra ve škole, tj. výuku neomezuje bariéra obav z neúspěchu nebo podezřívavá kritika nadřízených. Dalším faktorem je vstřícnost učitele přijímat nové myšlenky a inovační postupy. I na „nesmyslné“ dotazy žáka/nadřízených je třeba, aby učitel odpovídal a trpělivě je vysvětloval.

Dosáhnout úspěchu není jednoduché, učitel musí během výuky rozhodně u žáků trvat na pracovní disciplině. Ve výuce humanitních předmětů lze na příbězích demonstrovat životní osudy vynikajících osobností z vědy, kultury a techniky. Ukázat studentům konkrétní příklady úspěšných lidí, třeba i osobností ze současnosti. Demonstrovat na jejich houževnatém úsilí, jak překonávali překážky, a jejich víru v konečný úspěch. Prostřednictvím názorných příkladů si žák uvědomuje množství námahy a času nutných pro dosažení cíle.

Dalším podmínkou pro inovační výuku jsou kvalitní profesní dovednosti jednotlivých učitelů. Někteří řečtí učenci věřili na múzy, na božskou inspiraci, kupř. Platón. Bohužel ve školství nelze očekávat náhlou inspiraci „shora“. Je pravda, že někteří učitelé mají pro pedagogické aktivity mimořádné osobní předpoklady, ale ty samy o sobě nestačí. Velkou pomocí je, zvláště pro začínající učitele, kvalitní akademické vzdělání a zejména praktická pedagogická příprava. Vzdělávání pro učitele nekončí získáním diplomu, cílem dalšího vzdělávání je pomoc učitelům zvládat praktické nástroje pro výuku. Ty jsou pro ně potřebnější než získat řadu oficiálních osvědčení.

Obsah práce učitele není totožný s prací úřednického kontrolora. Učitel není, jak se početní „odborníci na pedagogiku“, domnívají, ani „průvodce“. Jeho profese vyžaduje náročnou odbornou přípravu. Každý den si učitel připravuje a plánuje logickou stavbu učiva. Uvažuje o strategických postupech podle pokročilosti svých žáků, podle specifiky tříd a skupin. Každý učitel musí během výuky flexibilně řešit proměnlivé situace, včetně zdánlivě bezvýchodných. V současnosti je už vypracována řada technik pro kreativní výuku v jednotlivých školních předmětech. „Nástrojů“, kterými lze iniciovat a rozvíjet tvořivost, a to od začátků školní docházky až po vysoce nadané jedince. Tyto techniky jsou rozpracovány i v řadě oborů mimo školu, kupř. v podnikání nebo v reklamě. Stimulující techniky bývají někdy z psychologického hlediska málo vysvětlitelné, ale podle výsledků studií prokazatelně fungují.

Obecně řečeno, školní příprava by měla vést každého žáka k nezávislému a logickému myšlení, vychovávat jej k pracovní disciplině, k odhodlání prosadit se v oboru, pro který má vlohy. Učitel by proto měl studovat a aplikovat didaktické techniky ve svém předmětu, včetně způsobů, jak překonávat neúspěch. Nestačí však, že se učitel věnuje pouze svému předmětu a spolupráci s ostatními kolegy opomíjí. Ve všech předmětech je nutné studenty trpělivě přesvědčovat, že se jejich pracovní nasazení, i přes dočasné neúspěchy, v budoucnu zhodnotí. To vyžaduje čas, trpělivost a množství energie.

Rozvoj tvořivosti jen ve školní práci však nestačí. Učitel musí promýšlet a plánovat návazné učivo, tj. úkoly a projekty, praktickou aplikaci znalostí a dovedností, se kterými se žáci seznámili. Kvalitní „praktická“ cvičení jsou v každém předmětu vysoce účinná, pokud jsou organickou součástí výuky. Tvoří od počátku jeden ze stavebních kamenů celého učiva. Někteří učitelé ve snaze vést své žáky ke kreativitě jim poskytují neomezený čas pro zadané úkoly. Takový postup se ukázal ve výzkumu jako kontraproduktivní. Naopak, žákům je nutno stanovit pevný časový limit pro každý úkol a trvat na přesném splnění. Tím se studenti vedou k pracovní kázni, učí se jak plánovat a smysluplně využít čas.

Mnozí učitelé a vedeni školy se snaží vytvořit ve škole příjemné prostředí, jistě úctyhodná a chvályhodná činnost. Výzdoba a hezké prostředí, promítání dokumentů a nadšení žáci však samy o sobě kreativní výuce přispívají jen z malé zčásti. Výsledky studií z praktické výuky na školách ukázaly, že hlavními předpoklady pro tvořivé myšlení jsou: pracovní disciplina žáků, přátelský vztah mezi učitelem a studentem, systematická aplikace získaných znalostí v praxi. Velkou psychologickou roli hraje pochvala. Rozvíjení intelektuálních a praktických dovedností jsou začátkem tvůrčích aktivit. Myslet kreativně znamená „pochopit, vcítit se, zajímat se“, jak prohlásil fyzik Albert Einstein. I nejhorší žák si během výuky uvědomuje a oceňuje, „že se opravdu učí“, čímž se jeho motivace rozšiřuje.

Pro rozvoj kreativity ve školní výuce odborníci definují faktory, které k rozvoji tvůrčího rozvoje přispívají:

1. Pozorování: tvořiví lidé spoléhají ve svém uvažování na své smysly, které dokážou efektivně využít pro další myšlenkové procesy, včetně generalizace.

2. Imaginace, intuice, představivost: schopnost využít tvůrčím způsobem zkušeností a rozpomínání. Skladatelé si podvědomě pamatují kupř. ptačí zpěv a dovedou jej vlastním způsobem ve své hudební kompozici interpretovat. Podobně i jiní umělci.

3. Abstrakce: schopnost rozvíjet náročné logické a diverzifikované myšlení. Ale i racionálně založení jedinci využívají v abstrakci i svých smyslů a intuice.

4. Poznat a určit vzor: kupř. rozpoznat druhy zvířat a modely jejich chování. Tento způsob myšlení se používá zvláště v matematice, v tomto předmětu je předpokladem pro návazné logické a tvořivé myšlení.

5. Konceptualizace: znamená vytvořit si vlastní „rámec“ problému pro jeho řešení. Je to schopnost zkombinovat získané poznatky do určitého uspořádaného modelu.

6. Analogie: schopnost nalézat obdobné situace, kupř. vyhledat analogické příčiny světových revolucí, imigračních procesů, tj. nacházet analogické podobnosti v naší a světové historii. Vysoce efektivní způsob myšlení založený na vědomostech.

7. Myšlení prostřednictvím „těla“: tanečník, sportovec dovede reagovat na signály vycházející z jeho fyziologie a psychiky Někteří vynálezci a vědci využívají svého podvědomí a funkcí mozku. Existují četné příklady, kdy se podařilo vyřešit problém ve snu.

8. Empatie: bývá spojena s duševními i fyzickými projevy. Kupř. herec se vžívá naplno do své role, že přestane vnímat vlastní identitu, předvádí vrcholný umělecký výkon.

9. Diversifikované učení: zintenzivňuje a rozšiřuje směry v procesu myšlení. V humanitních oborech se mohou žáci naučit, jak objektivně hodnotit historickou událost z různých úhlů, jak analyzovat a posoudit nedávné rozhodnutí vlády nebo místní samosprávy. Vyhodnocují pozitiva i negativa, z nichž vyvozují důsledky do budoucna.

10. Hra: je provázena motivací a soutěživostí, zdá se někdy, že je ztrátou času. Je ale důležitá zvláště pro mladší děti, které se učí, že existují „pravidla hry“, že je nutné je respektovat, naučí se umění prohrávat, předvídat tahy protihráče.

11. Transformace: je posunem konkrétního myšlení do vyšší roviny, zvláště směrem k abstrakci a generalizaci. Obtížné jsou pro studenty otázky, „co by bylo, kdyby,…“ Ale kvalita odpovědí jednotlivců může ukázat na talent, tj. nadaný student učivo dovede tvůrčím způsobem aplikovat, racionálně odpovídá a argumentuje, umí předvídat možné důsledky.

12. Syntéza: dovednost vybrat z množství informací důležitá fakta a vytvořit z nich smysluplný a logický celek, výchozí bod pro hledání správné odpovědi. I do intelektuální syntézy je však možné zapojit smyslové zkušenosti a pocity.

13. Tvorba modelových situací: vytvářet a používat modely, kupř. počítačové, k další tvůrčí činnosti. Běžné v uměleckých oborech, zvláště v sochařství, v designu, také v technice, lékařství i v pedagogických disciplinách, např. při „hraní rolí“ ve školní výuce.

Uvedené kategorie v procesu myšlení a tvůrčího úsilí se navzájem prolínají, liší se mírou uplatnění v jednotlivých školních předmětech. Díky těmto technikám učitel dokáže lépe rozpoznat vlohy a talent jednotlivce. Místo jednoduchých a vágních otázek typu „Co víš o….“, místo memorování nepodstatné a studenty zatěžující faktografie, odborníci doporučují cílené otázky „Proč si myslíš, že je to…“, „zdůvodni“, „uveď analogické případy“, atp. Jinými slovy: cílené otázky vedou žáky k intenzivnějšímu a logickému přemýšlení, jsou základem pro další tvůrčí aktivity, pomáhají učiteli rozvíjet vlohy a talent nadaných jedinců.

Marie Homerová, CIEE UK, Praha

Zdroj: Alane. J. Starko: Creativity in the Classroom, New York, 2004

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger