Jana Vlasáková: Světýlko v tunelu

pátek 16. ledna 2015 · 0 komentářů

Koktavost – pro někoho téma známé, pro někoho neznámé. Já jsem koktala od dětství. Už při prvních pokusech o slova nastaly problémy. Rodiče si toho všimli a můj problém ihned začali řešit. Začala jsem chodit k odborníkovi – logopedovi.

Měla jsem období, kdy jsem mluvila lépe a někdy zase naopak. Můj problém se zhoršil nástupem do školy. Začala jsem si ho však vážně uvědomovat až v období vzdoru, v 6.–7. třídě, kdy jsem chtěla zapadnout mezi své vrstevníky a pomalu dospívala. Za svůj mluvený projev jsem se vyloženě styděla, a čím více jsem zadrhávala, tím jsem se více uzavírala do sebe a komunikaci s druhými lidmi stahovala na absolutní minimum. Mezi své vrstevníky jsem nezapadala, měla jsem pár dobrých kamarádů, kteří mě i přes tento handicap měli rádi a komunikovali se mnou bez jakýchkoli problémů, ale většina lidí se mojí řečí spíše bavila.

Koktavost mě svazovala v každodenním životě. Od první třídy mě lákala práce učitelky v mateřské škole, vlastně jsem o ničem jiném ani nesnila. Ale jakým způsobem může koktavá osoba komunikovat s dětmi? Začala jsem se zajímat o případné studium na některé pedagogické škole a chtěla jsem se následně na ni přihlásit. Nevím z jakého důvodu, ale uvnitř jsem cítila, že se můj sen stane reálným. Stála jsem si za svým vysněným povoláním a i přes všechny překážky, které mi koktavost dělala, jsem se nevzdávala a byla připravena bojovat.

Poslala jsem si tři přihlášky a všechny na pedagogické školy. Nakonec jsem dostala šanci v Praze, kde budu v tomto školním roce skládat maturitní zkoušku. Začátky na této škole pro mě nebyly vůbec jednoduché, byly pro mě velmi stresující a já se cítila odlišná od mých spolužáků. Jiné prostředí, kolektiv, město. Uvědomovala jsem si, že jsem někde, kde bych za normálních okolností vůbec být neměla. Svůj problém jsem se snažila krýt alespoň dobrým prospěchem.

Velice obtížné pro mě bylo telefonování. Když mi někdo zavolal, nemohla jsem se na rozhovor žádným způsobem připravit, tak to až takový problém nebyl. Většinou jsem to sluchátko vzala, snažila se mluvit pomalu a nedávat příliš důraz na slova. Pokud jsem ale já musela někam zavolat, bylo to pro mě obrovské trauma. Začala jsem se potit, zrychlil se mi tep a byla jsem nervózní. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se zklidnila. Proto, pokud jsem vyloženě nemusela telefonovat, netelefonovala jsem. Vydala jsem u toho mnoho úsilí a sil. Pro někoho naprosto běžná činnost, pro mě nezvladatelná situace.

Má koktavost byla hodně psychicky ovlivněna. Jakmile přišel stres, koktavost se projevila. Chodila jsem na logopedii i psychologii. Už jsem ale přestávala věřit v zázrak, snad jsem vyzkoušela úplně vše, alternativní způsoby, metodu RUŠ, regresi, homeopatie, kineziologii a vše bez výrazného výsledku.

Bylo léto minulého roku a já znovu dávala do vyhledávače – koktavost a její léčba. Už poněkolikáté. Google mi našel Novou mluvu. Nevěděla jsem, co to je nová mluva. Já mluvit umím, jen chci mluvit plynule. Přesto mi to nedalo a má zvědavost byla silnější. Rozklikla jsem tedy tento odkaz – léčba koktavosti. Že by to bylo to, co hledám? pomyslela jsem si. Velmi mě tato metoda zaujala a má myšlenka byla – je to poslední naděje. Rozhodla jsem tuto terapii podstoupit s tím, že to dokážu, vyléčím se.

V září minulého roku jsem začala s terapií. V mém tmavém nekonečném tunelu vysvitlo světýlko. Začátky byly hodně psychicky náročné, nesměli jsme nejdříve vůbec mluvit a dorozumívali jsme se písemně. Učili jsme se mluvit jako malé děti úplně od začátku. Nejdříve jsme hodně natahovali slabiky, takže naše řeč působila na druhé legračně, ale rozhodně ne tak děsivě jako koktavost. Na každém mikrokurzu jsme postupně krátili rezonance a pracovali na sobě, pro někoho to byla lehčí cesta, pro někoho těžší. Nyní mluvíme velice dobře, jen pomaleji a s pomocí ruky, naší kotvy klidu. Součástí naší terapie jsou různé úkoly, kterým jsme se dříve záměrně vyhýbali. Například na ulici oslovujeme neznámé lidi a ptáme se jich na různé otázky, nebo navštěvujeme školy, kde uskutečňujeme prezentace. Připadám si rovna s ostatními, jsem optimističtější a teď už vím, že mi nic nebrání v konání mé vysněné práce a v prožití plnohodnotného života!

Tímto článkem jsem chtěla předat osobní zkušenosti a vzkázat všem balbutikům, že tu naděje je, tato metoda opravdu funguje. Vyžaduje to pevnou víru, trpělivost a chuť na sobě pracovat.

Za Spokojení Jana Vlasáková

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger