Jana Hrubá: Úspěšná konference Úspěch pro každého žáka 2015

pátek 15. května 2015 · 0 komentářů

Stálá konference asociací ve vzdělávání, o. s. (SKAV), EDUin, o. p. s., Pomáháme školám k úspěchu, o. p. s., MŠMT a Centrum současného umění DOX pořádají společnou konferenci již několik let. Myslím, že ta letošní byla zatím nejzdařilejší.

Smyslem konference bylo zamyslet se, jak společně vytvářet kulturu vzdělávání zaměřenou na úspěch pro každého žáka. Zájem byl veliký a místa po vyhlášení rychle obsazena. Složení účastníků bylo příjemně různorodé, potěšitelné bylo, že narostl počet ředitelů a učitelů. Spousta mladých lidí vnesla nový elán a způsob myšlení. Mě osobně potěšilo setkání s více než dvěma desítkami lidí, které potkávám na podobných akcích už celou řadu let. Návaznost generací v usilování o proměnu vzdělávání je zřejmě zajištěna.

Konferenci zahájil náměstek ministra školství Jaroslav Fidrmuc. Řekl, že rád přichází mezi lidi, kterým záleží na vzdělávání. Že bychom měli v žákovi víc vidět člověka, kterého vzděláváme a který touží po smyslu, mít ho rádi a dávat mu podporu, kterou právě potřebuje.

Informace o Strategii vzdělávací politiky do roku 2020, její implementaci a o Dlouhodobém záměru rozvoje vzdělávání a vzdělávací soustavy najdete ZDE.

Program byl postaven na příbězích aktérů. Podle hodnocení účastníků byly vybrány skutečně charismatické osobnosti. Ačkoli každý z řečníků nahlížel problém z jiného úhlu, všemi vystoupeními prostupovalo jako červená nit zaměření na vzdělávání, kde je v centru pozornosti žák a jeho učení, jeho úspěšný rozvoj.

Milan Hejný vyprávěl, jak navázal na myšlenky svého otce Víta Hejného, a na několika malých příbězích s dětmi vysvětlil principy používané metody. Jednoduše, názorně a lidsky. Přístupová strategie učitele je vlastně permanentním dialogem se žákem. Profesor Hejný vůbec nehovořil o výuce matematiky jako takové, ale o radosti dítěte z objevování, o jeho radosti z radosti spolužáka – o základech demokracie. Prezentaci si můžete přečíst ZDE.

Vladimír Foist se zaujetím hovořil o své škole v Poběžovicích, o pestrém složení žáků a jejich společném vzdělávání „tady a teď“, o týmové práci a hledání možných cest, o významu lidského zrání učitelů pro jejich práci. Řekl, že v dnešní době LZE vytvořit školu zaměřenou na společné vzdělávání, ale za cenu enormního vytížení. Překážkou je především nedostatečná finanční podpora.

Říká: „Přes všechny uvedené překážky věříme, že inkluzivní škola může být vytvořena. Vše záleží na lidském přístupu, na úsilí a nasazení celého týmu. Vedení školy musí umět a nesmí se bát nést související rizika (vyplývající z ekonomické nestability nebo z nefunkční legislativy). Rozhodující je přesvědčení zaměstnanců školy.“ Jeho prezentace s mottem „Otevřít školu znamená otevřít sebe sama“ určitě stojí za přečtení ZDE.

Břetislav Svozil ze ZŠ Deblín vyprávěl o svých cestách na Sibiř, které mu poskytly zkušenost, že viděné není důležité – důležité je to, co je skryté. Řekl, že každá hodina by měla být objevováním. Mluvil o vzdělávání jako o systému. Důležitý není cíl, ale proces. Na ten by měl mít učitel vliv, pochopit jeho strukturu a odlišnosti, proměnlivost našeho snažení a míru nejistoty, která z toho vychází. Pochopit, jak vytvářet podpůrné mechanismy. Cesta k nové škole, pedagogika orientovaná na dítě, znamená změnu myšlení.

Uzavřel myšlenkou A. Töfflera: „Negramotní 21. století nebudou ti, kteří nebudou umět číst a psát, ale ti, kteří se nebudou umět učit.“ Zajímavá prezentace B. Svozila „Sdílená vize – otevřenost, kreativita, různorodost, inovace“ se nabízí k prostudování ZDE.

Hana Košťálová mluvila o svém působení v roli národní koordinátorky programu RWCT, o Kritickém myšlení jako sociální a kognitivní dovednosti. Cílem je, aby „žák nepodléhal prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebíral tradované názory, nýbrž dokázal si vytvořit odstup a vlastní názor; budoval si informované soudy, reflektoval při tom svá hodnotová východiska“.

V otevřené a demokratické společnosti tuto dovednost potřebuje každý – každý je (budoucím) občanem, každý rozhoduje o svém osudu a každý má podíl na osudu celku. Úspěchem podle ní je, že některé podmínky kritického myšlení už se nezpochybňují (bezpečné prostředí). Zůstala nedůvěra učitelů k tomu, že lze něco ovlivnit. Hana Košťálová nyní zhodnocuje své zkušenosti v programu Pomáháme školám k úspěchu. Její prezentaci najdete ZDE.

Vladimír Srb se zamyslel nad otázkou, jak poznáme kulturu vzdělávání zaměřeného na úspěch každého žáka. Loni byla na konferenci představena dlouhodobá vize. Posláním je spojit organizace i jednotlivce a postupně vytvářet tuto kulturu vzdělávání, vytvářet příležitosti ke společnému učení. Předávat si příklady dobré či slibné praxe i zkušenosti ze slepých cest.

Kultura vzdělávání vzniká roky – je to naučené chování a prožívání vzdělavatelů dlouhodobě osvědčené v praxi, způsob, jakým jsme se naučili myslet. Na kulturu je třeba mířit, když chceme zavést něco nového. Je silnější než většina pokusů ji měnit, protože čerpá sílu z tradice. Přesto je možné ji měnit. Dá se proměnit promyšleným dlouhodobým přístupem s jasnou vizí, strategií a potřebnými zdroji. Co můžeme dělat?

Promyslet si, co všechno můžeme dělat tam, kde právě působíme. Vytrvale měnit ty prvky, které zaměřují pozornost na efektivní učení žáků, a učit se vzdorovat tlakům. Navazovat na prameny, na hluboké kořeny, které v ČR existují. Prezentaci si můžete přečíst ZDE.

Arnošt Veselý vysvětloval, co je budování kapacit a jak by měla vypadat podpora pro zvyšování kvality výuky. Řekl, že jsme svědky zásadní změny – za posledních 10 let proběhlo v OECD na 450 vzdělávacích reforem. U nás se stala jednou z výrazných změn decentralizace. Více rozhodnutí je prováděno na školní úrovni, což s sebou nese vysoké a konfliktní nároky na lídry, na jejich zodpovědnost. Vyhoření ředitelů v důsledku stresu je běžné. Probíhá postupný přechod od tradičního modelu (přikazovat, kontrolovat, dávat sankce) přes „tržní“ model (hodnotit, informovat a pak nechat na svobodném rozhodnutí aktérů) k pomáhajícímu modelu (podporovat, pomáhat a pozitivně vést).

Co je budování kapacit? „Cokoli pomáhá lidem dělat jejich práci lépe“. Úsilí o zvýšení kolektivní schopnosti zlepšovat výsledky a snižovat nerovnosti má smysl pouze tehdy, je-li vztaženo k žákům a jejich učení. Učitelé a ředitelé potřebují přitom podporu (hmotnou, informační, emocionální – pocit, že patří do stejně smýšlejícího společenství) a vytvoření dobrých podmínek. Budování kapacit a podpory je nikdy nekončící úkol. Podrobnosti k prostudování v prezentaci ZDE.

Všechny výstupy z konference včetně videí z vystoupení řečníků najdete ZDE.

Zajímavý program, skvělá organizace a pocit sounáležitosti jistě přispěly k pocitu všech účastníků, že do tohoto společenství stojí za to patřit a podílet se na uskutečňování společné vize.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger