Jana Nováčková: DOKUMENTY 75. Uspokojuje škola potřebu uznání?

pondělí 15. června 2015 · 0 komentářů

Škola je tady pro dítě a ne dítě pro školu. „Kdyby si některá naše škola chtěla vypracovat vlastní projekt transformace a dala si úspěšnost každého žáka jako cíl, záhy by se ocitla před velkými problémy vyplývajícími z našeho školského systému,“ píše Jana Nováčková v roce 1995.

Zdroj: Nováčková Jana: Uspokojuje škola potřebu uznání? Kroměříž: Gaudeamus 5/95, str. 3


Pochválíte malé dítě a ono na vás vzhlédne s rozzářenýma očima, pochválíte školáka a on se uculí a vy vidíte, jak je celý rád, pochválíte puberťáka a on odsekne „nech toho“, nicméně vy víte, že to neomylně zafungovalo. Vyjádříte se pochvalně o dospělém a on poděkuje za vaše uznání.

Ano, od kolébky po hrob provází každého člověka bez výjimky potěšení nad tím, že druzí uznali, že něco udělal dobře. Ne nejlépe ze všech, ne lépe než někdo druhý, ale prostě dobře, tak jak to bylo v jeho možnostech, tak jak toho on byl nejlépe schopen. Tato základní lidská potřeba se taky někdy nazývá potřebou úspěšnosti a prestiže. Je to však trochu zavádějící. Pod pojmem úspěch si většina lidí představí něco jiného nežli pod pojmem uznání. Jako by slovo úspěch v sobě již obsahovalo soutěžení, srovnávání s druhými. A přece, i když řeknu o někom, že je úspěšný, nemusí to být nutně sdělení, že je úspěšnější než někdo jiný.

V jednom výzkumu na Novém Zélandě se pokoušeli autoři zjistit, co zejména od sebe odlišuje úspěšné a neúspěšné základní školy(jako kritérium úspěšnosti se nehodnotila jen výuková stránka, ale také výskyt problémů v chování, vandalismus atd.). Jedním z podstatných nalezených rozdílů bylo, že úspěšné školy byly zaměřeny na úspěch každého svého žáka.

Kdyby si některá naše škola chtěla vypracovat vlastní projekt transformace a dala si úspěšnost každého žáka jako cíl, záhy by se ocitla před velkými problémy vyplývajícími z našeho školského systému. Především by narazila na osnovy, které předepisují, co děti mají zvládnout, přičemž se lhostejně a chladně počítá s tím, že to některé děti nebudou moci zvládnout. To znamená, že je někdo krutě a bezohledně odsuzuje k permanentní neúspěšnosti. Již jen tento jeden prvek našeho školského systému pro mne znamená porušení humanity. V celém dalším životě se pak člověk již jen výjimečně ocitá v situacích, kdy je nucen dělat to, k čemu nemá předpoklady. Jen ve škole, v období svého dětství, a tudíž v období utváření své osobnosti, jsou vystavovány některé děti těmto těžce stresujícím a vývoj poškozujícím situacím, z nichž pro ně není úniku.

Kdyby se osnovy chápaly jen jako vodítko, co by se děti obecně ve škole měly učit, a nikoliv jako nařízení, že se to musí učit bez rozdílu všichni, ať k tomu mají nebo nemají předpoklady, byla by situace už jiná. Jsou země, kde osnovy pro jeden předmět jsou napsány v rozsahu jednoho odstavce. Například v Dánsku z dějepisu je pro učitele závazný pokyn, že během školního roku se děti mají seznámit hlouběji s jednou významnou historickou epochou a mají se hlavně učit historicky myslet. Pravděpodobně naše děti předčí malé Dány ve znalostech letopočtů panovníků, ovšem to zdaleka nezaručuje opravdové porozumění dějinám, k němuž tento volnější systém vede spolehlivěji, protože dává prostor učiteli volit obsah i metody výkladu tak, jak to on uzná za nejlepší vzhledem ke konkrétním žákům, které má ve své třídě.

Další překážkou pro školu, která by chtěla být místem, kde je skutečně úspěšné každé dítě, je povinnost klasifikovat. V současné době je možné hodnotit i slovně. Potíž je v tom, že doposud naši učitelé nikdy nebyli učeni tomu, jak slovně hodnotit, a tak nezřídka představa o slovním hodnocení vyzní prostě do jakéhosi „překladu“ z čísla do slov.

Jiný pohled na hodnocení dostanete, když si zcela vážně položíme a také zodpovíme tak na první pohled jasnou otázku, k čemu vlastně základní škola je. Snad se shodneme bez obtíží na tom, že k tomu, aby dítě něčemu naučila. Ponechme nyní stranou diskusi o tom, čemu má učit – to by bylo téma na samostatný článek. Učení zdaleka nemusí být mučení a vůbec už ne nuda, jak to v naší škole většinou je. Přirozená zvídavost a právě potřeba uznání jsou velkou vnitřní motivací pro učení.

Ovšem, abychom dítě něčemu naučili, musí být splněny dva předpoklady: 1) musíme učit takové věci a takovým způsobem, aby to bylo přiměřené danému věkovému období, a 2) musíme učit jen to, co dítě svými individuálními schopnostmi zvládne, na co stačí. Pak již nebudeme potřebovat, věřte – nevěřte, žádné donucovací prostředky. Protože náš školský systém nesplňuje ani jednu tuto základní podmínku, musí používat „cukru a biče“ – tedy známkování. K tomu, abych podprůměrné dítě naučila bezpečně násobilku, opravdu nepotřebuji známkování, k tomu potřebuji čas a možnost neučit je nesmyslně něco dalšího, k čemu mě nutí osnovy, když zatím nezvládlo to předešlé.

V prvních a druhých třídách by slovní hodnocení mělo obsahovat jen sdělení rodičům, že dítě už umí např. napsat ta a ta písmena, že už umí sčítat a odčítat přes desítku atd. K tomu, aby se to skutečně spolehlivě naučilo (k tomu by ta škola přece měla být!), nepotřebuje být srovnáváno s dalšími dětmi ve třídě. Také k tomu nepotřebuje srovnávání s nějakou normou – je důležité, aby se to naučilo vůbec a správně, nikoliv, aby se to naučilo přesně druhý týden v únoru!

V dalších třídách by již mělo k hodnocení učitele přibýt sebehodnocení dítěte samotného. Je velmi důležité pro život nezáviset jen na mínění druhých, ale být schopen posoudit, co skutečně umím a co ne. Na to ovšem dítě vůbec nepotřebuje být zkoušeno před celou třídou, ale potřebuje si to ověřit v přirozených podmínkách, tedy v podmínkách , kdy pracuje svým a nikoliv vnuceným tempem a kdy pracuje v klidu a bez stresu. Dítě samozřejmě samo vidí, že jsou jiné děti,, kterým to jde lépe, rychleji, nebo také naopak, že jiné jsou pomalejší, méně důkladné, zbrklé atd. Jestliže se těmto projevům nedá punc selhání, neúspěchu, dítě to přijme naprosto realisticky, a pokud se s tím dá něco dělat, snaží se o zlepšení. To právě patří také k potřebě uznání, že se vědomě svou činností o toto uznání snažíme. Snažit se můžeme však jen a jen v rámci svých možností! Jak samozřejmé, prosté, logické tvrzení. A jak často se proti němu u dětí prohřešujeme neznalostí věkových zvláštností, neznalostí skutečných schopností dítěte.

V situaci ohrožení vlastní prestiže, v permanentním riziku neúspěchu dochází ke zkreslenému vnímání a sebehodnocení, vytvářejí se nejrůznější obranné mechanismy, dítě se často snaží najít příčiny selhání především mimo sebe – chrání si tak křehké a vyvíjející se sebevědomí, které je tak důležité pro celý jeho další život. Je důležité také pro to, aby se dítě jednou zařadilo ve společnosti na místo, které mu plně vyhovuje z hlediska jeho zájmů, potřeb i schopností, aby si dobře zvolilo povolání a bylo v něm úspěšné – nikoliv úspěšnější nežli druzí nebo nejúspěšnější – to není smysl lidského života! Dělat to, co umím, na co stačím, co mě baví, to jsou nepostradatelné podmínky lidského štěstí. Kolika lidem v tomto smyslu škola zkazila život. Protože se „špatně“ učili (ovšem správněji by se mělo říci: protože je škola špatně učila), nedostali se na ten učební obor, který by je zajímal, nebo na střední školu, pro kterou měli plné intelektové předpoklady.

Nevím, z čeho vyrostla u nás ta tradice, zaměřovat se zejména na negativní věci. Často je efektivnější věnovat se tomu, v čem je dítě úspěšné, a posilovat a rozvíjet tyto jeho silné stránky. Je až s podivem, jak tímto přístupem se vyrovnávají najednou i věci méně dobré, bez toho, že bychom jim věnovali velké „napravovací“ úsilí. Naše škola je zaměřená na chybu. Dokázat neznalost, neschopnost je snadné. Otrávit tímto postupem dítě pak ještě snadnější. Ten pocit, že ať se snaží sebevíc, stejně uspět nemůže, je zdrojem pasivity a lhostejnosti, ale i nalomené sebedůvěry, které jsou skutečně nedobrými dary pro život.

Není třeba mít velké psychologické vzdělání, abyste odhadli následky neustálé neúspěšnosti. Protože uznání je tak důležité pro každou bytost, dítě, které není úspěšné ve škole, hledá jiná místa, kde by úspěšné bylo. Jestliže je to v nějaké jiné mimoškolní činnosti, pak je to ten lepší případ. Ovšem jak často se znemožňovalo chodit do zájmových kroužků právě „špatným“ žákům! Podmínkou byl dobrý prospěch a nikoho nezajímalo, zda je to v silách dítěte nebo nikoliv. Jestliže rodina dovede ocenit dítě za jiné věci nežli školní výkony, pak to může odnést třeba jen „mindrákem“ v oblasti vzdělávání. Jiné dítě si své nízké sebevědomí plynoucí z neúspěšnosti může vyrovnávat předváděním se, šaškováním. Pro děti, které opravdu nemají nikde šanci být úspěšné, ať je tomu z jakýchkoliv důvodů, pak často zbývá samota nebo společnost dětí podobného osudu. Nemohu-li být úspěšný v dobrém, budu úspěšný ve zlém. Pro mnohé z nich je to začátek konfliktů se společností, pro některé dokonce začátek kriminální dráhy.

Nepropaste příležitost k pochvale, k vyjádření uznání. Je to důležité pro celý náš život, v dětství pak mnohonásobně důležitější. Nečekejte, až bude za co dítě pochválit. Třeba jsou vaše nároky nepřiměřené a dítě na jejich splnění prostě nemá a tak svou snahu o vaši pochvalu dávno vzdalo. Avšak jeho potřeba uznání je tu pořád, tak jako u všech ostatních lidí. Neuspokojování základních lidských potřeb se neprojeví ze dne na den, ovšem pracuje na deformaci osobnosti naprosto neomylně.

PhDr. Jana Nováčková, CSc., NEMES

Psycholožka Jana Nováčková upozorňovala na potřebu uznání u každého člověka již před dvaceti lety. O tom, že se školský systém od té doby příliš nezměnil, svědčí rozšiřující se současné hnutí, které si dalo „úspěch pro každého žáka“ jako cíl svého směřování.

Podrobnosti najdete ZDE, výstupy z letošní konference ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger