Zdeňka Trachtová: Školy mají problém. Učí látku, ale ne děti, říká expert na vzdělávání

pátek 2. října 2015 · 0 komentářů

Učitelé vedou děti stále spíše k poslušnosti než k tomu, aby z nich vychovali svobodně uvažující osobnosti, míní odborník na vzdělávání Bohumil Kartous. Škola má přitom podle něj především pěstovat kritické myšlení a schopnost řešit problémy. „Svět se diametrálně změnil v tom, že znalosti dnes není nutné získávat přímo ve škole,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.

Z nedávného průzkumu agentury NMS vyplývá, že 30 procent rodičů není spokojeno se současnými školami (o průzkumu čtěte ZDE). Co vlastně dnes rodiče od školy očekávají?

Rodiče věří školám v tom, že dokáží dětem předat základní znalosti. To se od škol běžně očekává. Vadí jim však, že nejsou schopny rozvíjet u dětí jiné dovednosti, které jsou v současnosti považovány za klíčové.

Které to jsou?

Komunikační dovednosti, kritické myšlení a schopnost řešit problémy. To jsou schopnosti, které jsou v budoucím životě zásadní. Rodiče mají dojem, že škola naplňuje svoji vzdělávací, neřkuli výchovnou, roli jenom zčásti a ještě k tomu ne v tom nejdůležitějším. Svět se diametrálně změnil v tom, že znalosti dnes není nutné získávat přímo ve škole. Znalostní bázi dnes představují mnohem více sdílené informace na internetu. Pokud bychom to dovedli ad absurdum, tak školu dnes vůbec nepotřebujeme k tomu, abychom získávali znalosti, protože je můžeme zprostředkovat úplně jiným způsobem. Škola by dnes měla být daleko více jakousi sociální dílnou než jen médiem, které přenáší znalosti. Tato schopnost však v českých školách zoufale chybí.

Nedávno jsem měl možnost hovořit s učiteli z dánských škol. Tamní žáci jsou na život připravováni daleko lépe. Nemají takový znalostní základ, ale když přijdou do zaměstnání, tak jsou daleko lépe schopni sami si poradit a najít vlastní řešení. Jsou samostatnější, protože je k tomu školy vedou.

Nedávno jste pro Deník.cz uvedl, že český vzdělávací systém konzervuje podobu vzdělávání z minulého století. Na čem se naše školství zaseklo?

Původ toho je, že náš vzdělávací systém nevznikal v demokracii, ale v absolutistické monarchii. Byl nastaven na to, že nemá vychovávat svobodně uvažující osobnosti, ale zejména pěstovat disciplínu, poslušnost a předat základní penzum znalostí, aby člověk byl následně schopen sloužit. To je břemeno, které si systém nese dodneška. Netýká se to ale jen vzdělávání v České republice. Český vzdělávací systém je například velmi podobný tomu rakouskému. Vznikaly na stejných základech od konce osmnáctého století.

Od té doby ale společnost přeci jen prošla vývojem.

V České republice je problém, že po krátkém období demokracie za první republiky přišla nejprve nacistická a poté komunistická diktatura. A v totalitních systémech funguje vzdělávání jako nástroj politické indoktrinace. Požadavkem ze strany politického systému je, aby vychoval poslušného občana. Přelom nastal v roce 1989, ale za pětadvacet let od té doby jsme moc daleko nedošli. Německý filosof Ralf Dahrendorf říká, že na hodnotovou změnu je nutných šedesát let. Souvisí to evidentně s generační obměnou. Velká část dnešních učitelů učila už v osmdesátých letech a většina z nich si zachovává stejné postoje. Vedou děti daleko více k poslušnosti než k tomu, aby z nich vychovávali svobodně uvažující osobnosti. Pro společnost je hrozně těžké toto za pětadvacet let změnit. Není to jen záležitost školství, souvisí to s hodnotovým založením celé společnosti. Školy jsou jen jejím odrazem.

Na školy ovšem přichází i noví mladí učitelé z pedagogických fakult. Je jejich přístup z vašeho pohledu lepší? Jsou na roli učitelů, kteří nechrlí jen informace, ale spíše vedou ke kritickému myšlení, lépe připravováni?

Je to začarovaný kruh. Na školách nevládne ideální atmosféra, učitelé nepřistupují k žákům tak, jak by měli. Rodiče jsou zároveň často zvyklí na to, že škola funguje stejně, jako když do ní chodili oni, a schvalují to. Připomínám, že nespokojených je „pouze“ oněch třicet procent. Noví učitelé z pedagogických fakult tedy nemají jiný přístup než jejich o generaci starší kolegové. Fakulty je vzdělávají velmi podobně jako před čtyřiceti lety, a na školách jsou zaučováni do téže praxe. Jistě, dnes už studenti nechodí na marxismus-leninismus, ale způsob, kterým se učí „jak učit“, je velmi podobný minulosti. Přestože jsou i světlé výjimky, struktura pedagogického vzdělání je stále stejná. Máme učitele matematiky, biologie, dějepisu… Chybí nám učitelé dětí.

Co těmto učitelům podle vás schází?

Nový učitel vyjde z pedagogické fakulty s téměř nulovými zkušenostmi, jak učit. Přitom nejdůležitější na jeho práci je právě naučit se zvládat třídu, ve které je pětadvacet, třicet dětí. Musí pochopit, jak třída funguje. To je daleko podstatnější, než množství znalostí, které na fakultě získá. Informace se dají naučit, navíc se časem mění. Copak by se někdo svěřil lékaři, který od počátku svého studia nepracuje s tělem?

Druhý zásadní problém je v tom, kdo vlastně na pedagogických fakultách studuje. Pedagogická fakulta je totiž pro absolventa střední školy většinou až druhou nebo třetí volbou. To znamená, že ti kognitivně schopnější většinou skončí někde jinde. Jako učitelé tak často končí lidé jen proto, že pro sebe nevidí jinou možnost.

Třetí problém je společenská odezva vůči učitelskému povolání. Učitelství je často podceňované a je považované za povolání z nouze. Souvisí to mimo jiné se špatným finančním ohodnocením pedagogů, jak ostatně dokazuje nedávno zveřejněný výzkum CERGE-EI. Přestože v politických programech je vzdělávání vždy na prvních místech, ve skutečnosti je situace opačná a souhrn těchto problémů to dokazuje.

Nespokojenost třiceti procent rodičů vede k trendu zakládání rodičovských škol. Nesměřujeme tím ale k prohloubení už tak problematické segregace českých dětí? Nehrozí tím rozdělení škol na elitní instituce pro děti z vyšších vrstev a státní školy pro ty ostatní?

Tento trend skutečně existuje. V poslední době se počet rodičovských, komunitních a nestátních škol stále zvyšuje. Vychází to ze snahy těch třiceti procent vzdělanějších a lépe ekonomicky situovaných rodičů, kteří patří do kategorie „opinion makers“, tedy lidí, kteří rozhodují, kam se společnost posune.

Existují v zásadě dva základní scénáře, jak systém na tento trend školství zareaguje. První a pozitivní možnost je, že se tento trend rozšíří a stát zkrátka přizpůsobí vzdělávací systém poptávce těch progresivních a mimochodem vzdělanějších. Udrží tak vzdělávací systém, nejdůležitější socializační nástroj dneška, vcelku.

Druhý negativní scénář předpokládá, že se budou dále rozevírat nůžky. Bohatší a vzdělanější se vyčlení ze společnosti a budou své děti vzdělávat někde jinde a ve veřejném vzdělávacím systému zůstanou dvě třetiny dětí, které tu možnost nemají. Zvýší to segregaci a tím pádem k sobě budou mít mnohem dále i děti z těchto dvou skupin.

Elita vzdělávaná v elitních školách bude mít větší tendenci udržovat svůj status a bude mít daleko menší empatii s ostatními. Zatím to bohužel vypadá, že směřujeme k tomuto negativnímu scénáři. Veřejný vzdělávací systém nevykazuje žádné náznaky, že by na tento trend chtěl nějak reagovat…


Celý text obsáhlého rozhovoru najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger